"Československo nestojí za kosti jediného britského granátníka,« rozhodla Velká Británie

Ani doba sedmdesáti tří let nemůže být dostatečná k promlčení jakékoli události, byla-li pro občany krutá. Taková byla druhá světová válka, jejíž hrůzy nelze zapomenout Přesto se objevila snaha některých historiků a politiků s touto dobou manipulovat

Připomeňme si, jaká byla před druhou světovou válkou celková atmosféra Německa. Všeobecně je třeba zmínit, že mezi německou odbornou veřejností existoval čilý diskurs o německé národní jednotě. Německý národ se zbožňoval a v rámci existujících koncepcí o národním velikášství bylo i veřejnosti připomínáno váženým německým politikem Ewaldem Bansem, že »Češi náleží k největším nepřátelům německého národa«. Důvodem bylo zejména vlastnictví české půdy.

V době nástupu Adolfa Hitlera do kancléřského úřadu proběhla nejděsivější propaganda třicátých let Nechyběla i teorie o nezbytné likvidaci přemnožených Slovanů(?). Tyto úvahy odkryl v roce 1938 říšský časopis Volk u. Rasse. Podal přehled o početním růstu tří hlavních evropských ras (Slovanů, Germánů a Románů), které by mohly ovlivnit poměr sil v připravované válce. Z toho vyplynula zdůvodněná potřeba: redukovat přemnožený počet Slovanů. Krátce před uveřejněním tohoto článku A. Hitler (30. ledna 1937) odvolal podpis Německa na Versailleské mírové smlouvě a žádal navrácení kolonií.

Na pomoc přispěchal hlavní spojenec diktátor Mussolini, z jeho iniciativy byl vytvořen »Pakt čtyř«, kterým měl být likvidován versailleský mírový systém a oslabena úloha Společnosti národů. Nejpodstatnější však bylo převzít řízení evropských událostí »direktoriem čtyř mocností - Anglie, Francie, Německa a Itálie«. Hlavní cíl tohoto uskupení spočíval v tom, že by diktátorské cíle Německa převzalo i uskutečnilo zmíněné »direktorium«. Tím by se z odpůrců Německa stali jeho spolubojovníci - pod »praporem« antikomunismu. I když tento záměr nakonec v důsledku odporu, zejména Malé dohody a Polska neprošel, sílu nastupujícího fašismu to neovlivnilo. Postaral se o to Mussolini svými zkušenostmi z prvního fašistického »pochodu na Řím« 28. října 1922, jímž se zmocnil vlády a ukázal, jak je možno násilím potlačit dělnické hnutí a jeho strany přinutit přejít do ilegality.

Beneš poměrně dlouho věřil, že s pomocí západních mocností bude možné zabránit válce. Toto přesvědčení vyjádřil ještě ve vánočním poselství v roce 1937. Napovědět, že cesta k míru nevede, mohla i Německem odmítnutá ratifikace nově vypracované Smlouvy o státních hranicích mezi oběma státy, právě dokončeného náročného zaměření a vyznačení státních hranic na podzim 1937, jehož vynikající hodnota byla pozitivně zhodnocena až po druhé světové válce. Beneš na jaře 1938, zvláště po anšlusu Rakouska, viděl tvrdé útoky Hitlera vůči rakouskému kancléři Schuschniggovi, což se během krátké doby opakovalo i vůči Benešovi. Beneš se snažil konfliktu s Hitlerem vyhnout, přitom musel vyloučit jakoukoli možnost přímého jednání se Sovětským svazem, jakož i vydat pokyn pro čs. vyslance v Bruselu, aby ubezpečil belgického ministra zahraničí Spaaka, že Československo ani v případě nebezpečí napadení Německem nebude požadovat od Sovětského svazu pomoc. Prostě, nabízená pomoc Sovětského svazu musela být pro známý antikomunismus Západu odmítnuta.

Přitom žádnou pomoc nemohl požadovat ani od západních mocností, zejména po změně britské vlády, kdy s nástupem Chamberlaina vynikla i jeho zrádcovská politika.

Po poradě Hitlera (5. listopadu 1937) s představiteli wehrmachtu, Blombergem, Fritschem, Goringem, Raederem a ministrem zahraničí von Neurathem se již v červnu začal připravovat vojenský útok proti ČSR. Tento materiál se později stal osnovou pro plán Grün proti Československu. Přitom Němečtí generálové měli k uskutečnění výhrady, obávali se československého opevnění. Zasáhl Hitler, pro svoji podporu uvedl, že »Anglie a Francie se již Československa zřekly«.

Zatím probíhala diplomacie. Po změně britské vlády následovala návštěva nového ministra zahraničí Halifaxe v Berlíně, který v podstatě navazoval na anglické politiky Edena, Simona a Lothiana. Na schůzce s Hitlerem 19. listopadu 1937 se omezil na »vyslovení obdivu Hitlerovi, přitom ocenil zejména jeho energický postup proti komunismu v Německu. Zdůraznil ochotu své vlády jednat o sblížení a spolupráci obou států«. Halifax měl i schůzku s ministrem války generálem Blombergem, kde bylo souhlasně přijato, že za nejdůležitější základnu pro udržení míru se považuje »anglo-německé dorozumění«(?).

Britské vládnoucí kruhy byly s výsledky spokojeny. Premiér Chamberlain dokonce do svého deníku napsal, že »návštěva byla velkým úspěchem«. Pro nacistické představitele to byl ale »pokyn, že Anglie nemá zásadní námitky proti uskutečnění plánovaného rakouského anšlusu a následně i zabrání Československa«.

Tento jidášský přístup k Československu vycházel z britské osnovy boje proti sovětismu a komunismu. Šanci neměla ani »Velká aliance« - koalice Velké Británie, Francie a Sovětského svazu - upřednostňovaná Churchillem. Byla odmítnuta. Hlavní odpor spočíval v kabinetním výboru pro zahraniční politiku, který ovlivněn Halifaxem se jednohlasně rozhodí, že »Československo nestojí za kosti jediného britského granátníka«.

Podobnost se současností

Veškeré uváděné britské postoje mají mnoho společného se současnými postoji Velké Británie. Uvedu ten poslední - požadavek britské premiérky T. Mayové na spoluúčast s vypovězením ruských diplomatů z ambasád, a dále zejména pak úder proti Sýrii, vyslovený premiérkou dokonce opakovaně. Z toho je patrné, že britská premiérka na fakta moc nehledí.

Dnes zná celosvětová veřejnost již dostatek faktů o tom, že druhá světová válka nemusela být, kdybychom nebyli zrazeni. Byla již zpřístupněna i fakta, že při hlasování v britské dolní sněmovně o Chamberlainově zradě - dát Hitlerovi československé Sudety, premiér Velké Británie řekl: »Prostě nemůžeme Československu pomoci...«. Proti této zradě byli tři členové jeho vlády. Museli odejít Jeden z ministrů Alfred Duff Cooper, řekl: ». ..budeme odpovědni za jednu z největších zrad v historii«. Vnímá to britská premiérka?

Ani domácí atmosféra v CSR nebyla jednotná. Je třeba připomenout, že to vše probíhalo za aktivní účasti henleinovců a československé fašizující pravice, která se snažila o zlepšení vztahů ČSR vůči Německu. Svou roli začalo hrát i fašistické hnutí (Gajdova Národní obec fašistická a Stříbrného Národní liga). Agrárníci usilovali o vytvoření pravicové profašistické vlády, dokonce uvažovali o puči, třeba i za pomoci nacistického Německa. Projevem těchto snah byl článek předsedy agrární strany R. Berana na Nový rok 1938 v ústředním časopise strany »Venkov« při 20. výročí trvání republiky. Beran požadoval »reorganizaci vlády«, což vyjádřil i ve svém projevu v pražské Lucerně v lednu 1938.

Nepřipomíná vám to současnou situaci, kdy »lidovci«, potažmo Bělobrádek, úzce spolupracují se sudetoněmeckým landsmanšaftem (SL) Bernda Posselta, který za osobního přispění pravice dokonce v Praze získal politické zastoupení? Snad největším »gólem« je »protivlastenecky působící sociální demokrat, bývalý premiér Sobotka, který vyslal členy své vlády k účasti na sudetoněmecký Norimberský sjezd«. Ptám se, proč neprotestovali členové ČSSD?

Pochody se staly módou již ve dvacátých letech minulého století. V nedávné době se nechal inspirovat i primariát Brna - v organizování pochodu z »Pohořelic do Brna«. Pochod měl i odpovídající účast B. Posselta, Kořána a další. Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda některé strany, podobně jako v historii, bojující proti obnově německého domu v Brně, budou muset pro násilí »přejít do ilegality«?

Na závěr: Pro Hitlera dokázali lidé položit i životy. Hrdinové - důstojnická elita jako Guderian, Rommel, Model a Manteuffel položili život ve svých velitelských vozidlech v první bojové linii, a nic nezvrátili na tom, že obě prohrané světové války, vilémovského i hitlerovského Německa, si byly v mnohém podobné.

Je to memento pro případného vojevůdce pocházejícího z dalekého zámoří. Pokud se nevzpamatuje, přeji mu krásný vojenský pohřeb.  

Čeněk M. Kadlec , Haló noviny, 7.5.2018, str. 5