„Češi si žili během války jako v ráji“,

prohlašuje můj soused v diskusním pořadu vídeňské televize.

Miroslav Klen, předseda Kruhu občanů České republiky vyhnaných roku 1938 z pohraničí:

"Češi si žili během války jako v ráji," prohlašuje můj soused v diskusním pořadu vídeňské televize. Ostatní tzv. Novorakušané, odsunutí po válce od nás, živě souhlasí. Tento bývalý majitel severočeské továrny ví dobře od moderátora, že mi Němci ve válce zavraždili jedenáct příbuzných. Ví i to, že dalšímu českému účastníku diskuse popravili otce ze "napomáhání osobám ,Říši nepřátelským", což byla formulace pro sbírku na oběti koncentráků.

Podobné cynické výroky o tom, jak prý si "Češi žili" lze slyšet zejména z úst funkcionářů sudetoněmeckého landsmanšaftu často. O svém utrpení hovoří a píší v nesčetných článcích a publikacích velmi barvitě, někdy sice věcně, často však i nepravdivě. O zločinech, které samí páchali na Češích a antifašistech, vědět nechtějí, ač zde jasně existuje časová i příčinná souvislost...

Ovšem nejen Němci, ale ani Češi nejsou řádně informováni o té smutné kapitole novodobých českých dějin, kterou tvoří osudy českých vyhnanců z pohraničí v létech 1938 - 1945, či o životě těch Čechů, kteří přežili válku v pohraničí. Ještě méně se ví o desetitisících vyháněných z četných území Čech a Moravy během války. Propaganda sudetoněmeckého landsmanšaftu dokonce tvrdí, že měli svobodnou volbu zůstat či odejít.

Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí vznikl teprve 28. října 1993. Jedním z hlavních úkolů, jež si vytkl, je právě podchytit vzpomínky našich hraničářů. Je to už ani ne "za pět minut dvanáct", nýbrž "minutu před dvanáctou". Vždyť naprostá většina těch trpkých zkušeností českých hraničářů odešla do nenávratna spolu s pamětníky za více než padesát sedm let od osudné a ostudné Mnichovské dohody. Jen s velkými obtížemi budou historici shromažďovat fakta o osudu Čechů v našem pohraničí (již od poloviny třicátých let!). Navíc suchá čísla a fakta, nutně neúplná, nikdy nemohou nahradit živou vzpomínku, osobní zkušenost.

Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, který se ujal úkolu podchytit alespoň malou část těchto vzpomínek, by chtěl výslovně zdůraznit, že by se hluboce mýlil ten, kdo by podkládal této skromné publikaci proti německé, nacionalistické pohnutky, kdo by v ní viděl rozdírání starých, z větši částí jíž zajizvených ran. Řídíme se starým latinským okřídleným příslovím "Historia magistra vitae" (Dějiny jsou učitelem života). I když zkušenost nenasvědčuje příliš tomu, že by si lidé z dějin brali poučení, nevzdáváme se naděje, že tento sborník přece jen trochu přispěje k tomu, aby se historie neopakovala. K tomu musí přispět í každý z nás, minimálně tím, že pozná minulost a poučí se z ní.

Poznámka redakce: Z pamětí našich hraničářů, kteří byli Němci vyhnaní či museli v obavách o svůj život utéci, vám budeme přinášet vzpomínky těch, kteří na své kůži pocítili "dobrodiní spolužití se znacizovanými henleinovci".

Vzpomeňme s vděčností na M. Klena, tehdejšího předsedu Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, a Dr. P. Macháčka, tajemníka Kruhu, kteří se spolu a s dalšími funkcionáři Kruhu podíleli na knižním vydání pamětí našich hraničářů. Druhé vydání tohoto rozsáhlého díla jsme pak jsme měli v rukou my, my, křesťanští sociálové, ve spolupráci s Kruhem a dalšími vlasteneckými subjekty. Po druhém vydání následovalo třetí. Vydavateli jsme byli rovněž my.  

ČNL