ČNR a vojenské organizace v Pražském povstání
Do nové situace kolem dodávek zbraní zapadlo jednání mezi Ústřední radou odborů (ÚRO) a Radou tří o vyslání vojenského odborníka, který by se v Praze ujal příprav povstání. Výsledkem všech úvah byla nakonec varianta lokálního povstání. Jeho materiální základnu měly tvořit zbraně z britských shozů, určených původně pro přípravnou fázi velké akce, se kterými podle zpráv z Londýna bylo možné počítat i nadále. Z tohoto důvodu se také přesunul do Prahy jako první již 23. dubna 1945 velitel výsadku Platinum-Pewter kapitán Jaromír Nechanský, který měl současně pro Českou národní radu (ČNR) zprostředkovat přímé radiotelegrafické spojení do zahraničí. V ilegální tříšti, v níž na jaře 1945 vězel domácí odboj, ČNR bezesporu představovala nejvýznamnější uskupení. Patřily k ní některé skutečně významné organizace a na rozdíl od jiných ilegálních center splňovala další nezbytnou podmínku k tomu, aby mohla aspirovat na vedoucí postavení: Jako jediná měla ve svém středu zástupce komunistické strany, takže v tomto ohledu odpovídala obecně prosazovanému konceptu Národní fronty. Oproti potenciálním konkurentům disponovala také další velkou výhodou, která spočívala v radiotelegrafickém spojení s Londýnem. Touto cestou bylo možné získat nejenom zbraně, ale i kontakt na československou vládu a přístup k zahraničnímu rozhlasovému vysílání.
ČNR samozřejmě od samého počátku usilovala o to, aby košická vláda a prezident Beneš potvrdili její vedoucí postavení. Opatrný postoj vládních činitelů k této otázce jí rozhodně musel způsobit zklamání. Již 15. dubna 1945 Jan Masaryk a Hubert Ripka oznámili z Londýna, že uznat ČNR radu za oficiální ústřední orgán v českých zemích může jedině košická vláda a prezident republiky. „Ale můžete si býti jisti,“ dodávali oba ministři, „že prezident a vláda v každém případě uvítají národní radu, která bude sjednocovat všechny hlavní složky Národní fronty. ČNR se poprvé zabývala otázkou své nové struktury na schůzi 30. dubna a stejné téma řešila i 3. května. Nejsložitější bylo vyjednání se zástupci národně socialistické strany, kteří již na jaře 1945 měli vytvořeno své ilegální vedení. Za Československou stranu lidovou byl do prezídia nakonec kooptován alespoň řadový člen této strany Vilém Schaffer.
Všechny vojenské přípravy ležely na bedrech kapitána Jaromíra Nechanského. Jedině díky jeho energické povaze a velkému osobnímu nasazení se podařilo těsně před povstáním splnit alespoň ty nejdůležitější úkoly. Díky Josefu Kubátovi z ÚRO byl již 26. dubna zapojen nadporučík Čestmír Mattuš. Jeho zásluhou se podařilo „ze země přímo vydupat" jednotky Hnutí za svobodu v Novém Kníně, Zbraslavi, Vršovicích a v 10. stavebním odboru hlavního města Prahy, ale i zajištění samohybných protitankových děl, které se vyráběly a opravovaly v Českomoravských strojírnách. Vedle Veleslava Wahla a Čestmíra Mattuše se ještě před povstáním stali členy vojenské komise podplukovník Antonín Sameš, zástupce velitelství Alex, v jehož čele stál generál Slunečko, štábní kapitán Stanislav Marek za závodní organizace ÚRO, zástupce ilegální KSČ Václav David, major Vladimír Černý, předseda Vojenského národního výboru, který reprezentoval vládní vojsko, a poručík Jaroslav Prosser. Počátkem května se tak již dalo odhadnout, že ČNR bude mít k dispozici jednotky v síle zhruba 10 000 mužů.
Sjednocování pražského vojenského odboje sice nebylo zcela bez problémů, ale probíhalo vcelku rychle. Přes různé peripetie došlo konečně 26. dubna k vypracování rámcové dohody, podle níž měl generál Hrabčík připravit novou organizaci ministerstva národní obrany, generál Kutlvašr spolu s podplukovníkem Búrgrem řídit vojenské akce v Praze a generál Slunečko stát v čele celého vojenského odboje. V noci z 27. na 28. dubna se Slunečko v Loukové sešel s vedoucími místních odbojových skupin a jejich řízení předal majoru Cermanovi s tím, že odchází do Prahy na vyšší velitelské místo. Následující večer se rozloučil s majorem Chranovským, velitelem sovětského výsadku Volk, který mu řekl, že příkaz k jeho odchodu „bude navěrno od Kominterny z Prahy“ a vyjádřil radost nad tím, že to byl právě on, kdo mu radiotelegrafickou cestou zprostředkoval příslušná spojení.
Do Prahy dorazil Slunečko 30. dubna ráno po cestě nákladním automobilem. Velitelská síť zatím existovala jen ve štábních úvahách, téměř zcela chyběly zbraně a ani početní síla podchycených ilegálních skupin a polovojenských organizací nedovolovala zahájit jakoukoli bojovou akci. Nadcházející úkol vojenského odboje byl proto zformulován takto: „Při kapitulaci Němců obsadit ihned vojensky Prahu, udržet pořádek a zajistit Němce a kolaboranty, popřípadě likvidovat odpory, které bylo možno předvídat u gestapa a jednotek SS. Možnost větších bojů se předpokládala jedině v případě živelného vypuknutí nepokojů. V tomto případě, „při lidovém povstání“, bylo povinností důstojníků „podchytit je vojensky a zlomit tak německý odpor“?
Reálně se však dalo počítat pouze s nabídkou ing. Rudolfa Jukla, který slíbil zajistit tři auta zbraní uskladněných na ředitelství Škodových závodů v Jungmannově ulici. Postupně byli jmenováni velitelé jednotek, s nimiž se pro nadcházející hodiny počítalo, a velitelé důležitých objektů, které bylo nutno bránit či naopak obsadit. Na okruh ilegálních skupin kolem velitelství Alex se na jaře 1945 napojil i generál Karel Pražák, velitel Inspektorátu I. skupiny bývalých legionářů, s bývalými kapitány jezdectva Ludvíka Faltuse a Karla Kuřátka. Posledně jmenovaný ovšem byl současně i nebezpečným konfidentem pražského gestapa. Na jaře 1945 se však nejspíš staral hlavně o své poválečné alibi. Další nebezpečný konfident působil ve skupině generála Hrabčíka. Šlo o JUDr. Václava Bradáče, jehož činnost byla přísně tajena i na gestapu, kde o něm vědělo jen několik málo úředníků.
Z hlediska dalšího vývoje mělo značný význam získání vrchního tajemníka říšských pošt Otto Wildta, který byl služebně přidělen u telegrafního stavebního úřadu Praha - město. Postupně předal celou řadu důležitých informací. Celkem napevno se dalo počítat s protektorátními bezpečnostními sbory, zhruba s 3.700 muži, které však díky své slabé výzbroji měly jen minimální bojovou hodnotu. Také četnictvo disponovalo v Praze jen slabými silami, ale současně šlo o jedinou dobře vyzbrojenou protektorátní formaci. V četnické eskortní stanici četníci už v roce 1939 zřídili tajné skladiště zbraní, do kterého uložili 280 pušek, 167 pistolí a 30 revolverů spolu s velkou zásobou munice. Ostatní protektorátní uniformované sbory byly prakticky zcela beze zbraní. Koncem dubna 1945 se nečekaně vynořila hypotetická možnost zapojit do připravovaných akcí i útvary maďarské armády ustupující přes území protektorátu, které byly ochotny dát se k dispozici českému odboji a zahájit bojové akce proti Němcům. Nešlo však vyloučit, že mohlo jít o léčku smluvenou s Němci.
Události však začaly nabírat zběsilé tempo a rychle se blížil i okamžik, kdy ČNR bude muset přistoupit ke klíčovému rozhodnutí. Už 3. května její členové věděli, že v Jičíně a Nymburce vypukly revolty. V noci na 4. května měly být konečně provedeny první shozy zbraní a londýnský rozhlas smluveným heslem „Proutěné překážky“ oznámil, že současně budou vysazeni britští spojovací důstojníci. Letadla však kvůli špatnému počasí musela zůstat v Anglii a jedna z přijímacích skupin se u Chýňavy málem dostala do přestřelky s vlasovci. Základní otázka, kterou ovšem nikdo nahlas nevyslovil, zněla, zda lze živelný vývoj událostí ještě vůbec zastavit.
Výňatky z knihy – Stanislav Kokoška: Praha v květnu 1945 (Historie jednoho povstání), str. 36-54, vydáno r. 2005 v Nakladatelství Lidové noviny, ISBN 80-7106-740-7