České národní listy
květen, červen 2020
Prezident Beneš se zasloužil o náš stát
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Významný československý a český politolog, sociolog, publicista, diplomat a také prezident Čs. republiky se narodil 28. 5. 1884 v Kožlanech v západních Čechách. Vyšel z rodiny lépe situovaného chalupníka, byl nejmladší z deseti dětí, ale rodina mu umožnila přece jen studium na vinohradském gymnasiu. Po maturitě se věnoval sociologii, filosofii a moderním jazykům. Patřil ke studentům, na které měl vliv T. G. Masaryk a byl jím vtahován do veřejného života. Jako dobrý student odešel doplnit své vzdělávání do Francie, kde studoval od roku 1905 na pařížské Sorboně a později též v Dijonu na École libre des sciences politiqes, poměrně úzce specializovaný obor, který se v rakousko–uherské monarchii příliš nepěstoval. V roce 1908 zde dosáhl doktorátu po obhajobě české otázky v rakouské monarchii. V průběhu první světové války byl již uznávaným odborníkem na středoevropské poměry a jeho znalostí využívali i politici Dohody. Své vědecké a politické obzory si doplnil kratším pobytem v Londýně a na berlínské universitě (1909).
V roce 1909 se E. Beneš oženil s Annou Vlčkovou (1885 –1974), která se nechala jmenovat Hanou a o níž rakouská zpravodajská služba ne zcela doloženě tvrdila, že je ve skutečnosti nemanželskou dcerou Václava Oliče (1847–1932), vyššího policejního důstojníka v Praze. V roce 1908 odešel do důchodu, ale na počátku světové války byl získán dcerou Annou, přítelkyní Hany Benešové, k ilegální práci v odbojové skupině a v jeho pražském bytě se konaly schůzky takzvané Mafie. V roce 1915 byl zatčen a vyslýchán a v roce 1917 amnestován císařem Karlem, který v té době již hledal cestu k záchraně monarchie příklonem k jistému stupni liberalizace.
Edvard Beneš učil v letech 1909–1915 na obchodní akademii v Praze, od roku 1912 již jako docent na universitě. Ve studentských vysokoškolských letech sympatizoval se sociální demokracií, svědčí o tom jeho příspěvky do Práva lidu. Pod vlivem T. G. Masaryka vstoupil do jeho České strany pokrokové (realistické), kde patřil k levicově orientovaným členům.
Česká strana pokroková, nazývaná realistická, vznikla v roce 1900 pod svým prvním názvem Česká strana lidová, ale toto jméno bylo změněno po splynutí s Pokrokovým klubem pro Pardubicko a Chrudimsko v roce 1906. Na sjezdu v Pardubicích 21.1.1906 byl přijat název Česká strana pokroková. Ideologickým a politickým mluvčím byl T. G. Masaryk. Strana nebyla příliš početná, ale měla výrazný vliv v řadách české inteligence. Žádala zlidovění monarchie, tedy demokratizaci, všeobecné volební právo, v tom byla blízká sociálním demokratům, rovnoprávnost všech národů habsburské monarchie. T. G. Masaryk kladl důraz na drobnou každodenní práci. V řadách strany pracovali F. Drtina, C. Horáček, J. Herben a E. Beneš. Po odchodu Masaryka do emigrace byla předmětem zpravodajského sledování a persekuce. Několik členů vytvořilo ilegální organizaci – Mafii. Během války se vyvarovala spolupráce s českými pravicově orientovanými politiky se zaměřením na rakouskou císařskou politiku. Po válce se členové strany rozešli do různých politických stran, z části také do strany Čs. socialistické, státoprávně demokratické a spoluvytvářeli vlivné neformální uskupení nazývané politická skupina Hrad, ale nehlásili se do žádné politické strany. Proti skupině Hrad se vyslovovala česká a slovenská pravice a také strany německé s pravicovou orientací ji kritizovaly. Již zde se rodily vnitropolitické podmínky mnichovské krize.
Po vypuknutí války E. Beneš následoval do ciziny T. G. Masaryka a zapojil se spolu se Slovákem M. R. Štefánikem do zahraniční odbojové akce, směřující ke vzniku samostatného československého státu. V letech 1916–1918 vykonával obětavě funkci generálního tajemníka Národní rady československé v Paříži a celou jeho angažovanost vystihl T. G. Masaryk slovy – „...bez Beneše bychom republiku neměli".
V novém státě byl E. Beneš ministrem zahraničních věcí v letech 1918 –1935. Byl u zrodu Společnosti národů a v roce 1920 byl místopředsedou, 1935 předsedou a v letech 1923–1927 členem Rady Společnosti národů v Ženevě. Zastával princip kolektivní bezpečnosti. Uzavřel spojeneckou smlouvu s Francií a později mu byla vytýkána, ale v roce 1924 při jejím podpisu nikdo nemohl vědět, jak se Francie zachová v roce 1938. Vysmíván byl také pro spojenecký svazek Malá dohoda (ČSR, Jugoslávie, Rumunsko), uzavřený v roce 1921, se kterým bylo ještě v tomtéž roce zabráněno nástupu Habsburků k moci v Maďarsku. Pod hrozbou nacistické agrese uzavřel v roce 1935 smlouvu československo – sovětskou. Kritikům této smlouvy uniklo několik skutečností. Zájem SSSR o tuto smlouvu vyplynul mimo jiného ze skutečnosti, že nacistické Německo uzavřelo s fašistickým sanačním Polskem v roce 1934 pakt o neútočení, ale ve skutečnosti ho A. Hitler využil k proti sovětské spolupráci a později k orientaci Polska proti Československu. Moskva měla zájem znejistit německo–polský svazek z jižního (československého) směru. Také doložka, že Sovětský svaz nám půjde na pomoc v případě, že tak učiní Francie, je neúplně vykládána. Edvard Beneš měl obavu, že smlouva nebude v parlamentu přijata pro odpor pravicových stran a francouzská doložka měla symbolizovat, že Praha chce sovětský vliv vyrovnat vlivem Francie. Také sovětská diplomacie měla zájem na uvedené doložce. Dalo se předvídat, že v případě sovětské pomoci by se tento stát dostal do obtíží v celém kapitalistickém světě, především ve fašistických státech. V případě, že by do války šla i Francie, nebyla by protisovětská angažovanost jednoznačná a spíše by převládl aspekt pomoci nefašistickému Československu. Navíc ani v roce 1935 nemohl nikdo vědět, jak se zachová francouzský spojenec v době mnichovského diktátu (1938).
Po abdikaci T. G. Masaryka byl na jeho doporučení zvolen 18. 12. 1935 E. Beneš prezidentem republiky. Volil ho tak zvaný hradní blok, složený ze strany lidové, sociálně demokratické, komunistické a národně socialistické. Každá z uvedených stran si mohla klást za zásluhu jeho zvolení po překonání odporu pravicových stran. Stejné strany se postavily proti Mnichovu, podílely se na domácím i zahraničním odboji, i když někdy v organizacích nenavazujících na jejich stranické pojmenování z let meziválečné republiky. A to mimo KSČ, která si i v ilegalitě podržela svoje jméno. Po válce v roce 1945 uvedené strany spolupracovaly na obnově republiky.
Mnichovská krize prokázala, že pro nefašistické Československo není v tehdejší kapitalistické Evropě místo. Francie a Velká Británie se ČSR zřekly a fašistická část evropských států, Německo, Itálie, Polsko a Maďarsko se podílely na jeho likvidací v roce 1938 i v roce 1939. Pokud se nezměnila v západním světě pravicová orientace, musel prezident Beneš i v exilu bojovat o uznání ČSR. V duchu teorie o právní kontinuitě Československé republiky vytvořil v roce 1940 v Londýně čs. zahraniční politickou reprezentaci a působil ve funkci prezidenta v exilu. V Anglii vedl zápas nejen o uznání meziválečné republiky, ale dosti dlouho i o respektování předmnichovských hranic. Teprve v roce 1942 prohlásily Francie a Velká Británie mnichovský diktát za neplatný. Itálie tak učinila v roce 1944 a Německo až v roce 1973. Během války žádná západní velmoc nenabídla pevnou záruku státní existence ČSR proti budoucí možné imperialistické politice Německa. Průběh války ukázal, že ve střední Evropě bude nejdříve sovětská armáda, západní spojenci se vylodili až v roce 1944. I vzhledem k budoucí realitě prezident Beneš uzavřel 12. 12. 1943 v Moskvě novou smlouvu s SSSR. Dne 4. 4. 1945 jmenoval v Košicích první vládu Národní fronty, působící na osvobozené půdě. Řadu válečných i poválečných otázek řešil formou prezidentských dekretů, na kterých se podílela jak exilová vláda, tak i Státní rada a po válce byly schváleny čs. parlamentem. Nepodepsal dekret o vystěhování fašisticky orientovaných Němců, tato skutečnost byla rozhodnuta velmocemi, upravil však otázky majetku a státního občanství.
Ve funkci prezidenta byl potvrzen parlamentem 28. 10. 1945 a znovu zvolen 19. 6. 1946. Plně se postavil za tendenci socializující se demokracie, ale v únoru 1948 byl konfrontován se snahou pravicových sil po nesocialistické orientaci. Tvrzení, že schvaloval demisi pravicových politiků není zcela pravdivé, varoval je před tím – "aby neuklouzli". Nespočítali si totiž ani počet demisi podávajících ministrů a neměli tedy ve vládě většinu, nehledě k tomu, že K. Gottwald by podle výsledku voleb z roku 1946 sestavoval vládu tak jako tak. Pravice ho zklamala, v době, kdy její ministři podávali demisi, statisíce lidí se účastnily generální stávky. Lidé vstupovali do akčních výborů, angažovali se ve vytvořených levicových skupinách uvnitř protestujících stran, další vstupovali do KSČ, která záhy měla 2.500.000 členů. Za této situace prezident volal po dodržování ústavních pravidel. Těm bylo vyhověno, když v nové poúnorové vládě zasedli znovu zástupci stran, ze kterých vyšla iniciativa k demisím. Další vývoj byl již ovlivňován mezinárodní situací.
Prezident E. Beneš zemřel 3. 9. 1948 a bezesporu se zasloužil o československý stát.
Edvard Beneš o únoru 1948
Václav Sýkora
„Proč jsem podepsal a přijal vše, co mně předložil Gottwald, vyplynulo z prosté úvahy, před čím jsme stáli. Byli jsme dva kroky od hrozné propasti občanské vojny, o jejímž výsledku a zakončení stejně nemohlo být pochyb, a bylo mou povinností jako presidenta něčemu takovému zabránit. To musí být dnes každému jasno. Je mně ovšem také jasno, že je to signál, kterým byla ohlášena správnost politiky našich komunistů. Já sám s tím sice tak nesouhlasím, protože se domnívám, že jsme měli vydržet aspoň ještě nějaký čas se svou formou Národní fronty, jaká tu dosud byla, já sám jsem vždy byl pro vývoj, a ne pro revoluci a jenom, abych dal najevo toto své přesvědčení, šel jsem sem do Sezimova Ústí. Ovšem věci se řítily, mně vývoj do budoucna byl sice jasný, ale jak znovu říkám, představoval jsem si vývoj ten etapově. já jsem se také s nikým nerozešel, tím nejméně ovšem s Gottwaldem. Když tu také byl a upozornil mě, že na vile není presidentská vlajka, tak se to hned napravilo a zařídilo.“
Dr. Beneš pak pokračoval dále:
„Jestliže si někdo z našich lidí nyní myslí a říká, že jsem měl odstoupiti, na to odpovím docela krátce. Vy dobře víte, že původně chtěl jsem tak skutečně učiniti. Pak jsem si to tu ale dobře rozmyslel. Co by to bylo znamenalo? Porážku – vyklizení posice – obojí by vedlo k nesprávným závěrům a dohadům – snad by to bylo gesto. Ale pro koho? Pro naše lidi doma, nebo snad pro cizinu? Proč? To jsem neměl zapotřebí. Věci svoje si budeme vyřizovati, to jsem hájil důsledně, vždy doma a sami. Nepotřebuji proto dělat žádná gesta pro cizinu. A co by to bylo znamenalo pro lidi u nás doma? Nic víc a nic jiného než gesto. Bylo by to bývalo takové rozmáchnuté plácnutí do vody, trochu by se udělalo vln, mluvilo by se o tom jeden, dva dny a pak by se na všechno zase zapomnělo. A nevědělo by se ani, že byl nějaký prezident Beneš. V tom chvatu, jaký teď prožíváme, by to jistě nedopadlo jinak. Pamatujte si taky, že jakmile odejde jakýmkoliv způsobem státník, zaniká politicky víc, než kdokoliv jiný, a už nikdo se ho nemůže dovolávat. Byly jen malé výjimky z toho.“
Zdá se mi, že Dr. Beneš měl při tom také na mysli možnost. aby působil na další osudy svých bývalých spolupracovníků, jim snad pomohl v ulehčení nebo pod., ačkoliv výslovně se o tom Dr. Beneš nezmínil.
Dr. Beneš pak pokračoval asi takto:
"Ptáte se mě, co soudím o těch, kteří odcházejí za hranice. Já vám to povím otevřeně, ať jde o kohokoli, já také svůj názor nikomu nevnucuji a neříkám, že je jedině správný. Ale to mně může snad každý věřit, že mám už nějaké zkušenosti z politiky a že těm věcem trochu rozumím," a pozdviženým hlasem zdůraznil: "Co tam chtějí dělat za hranicemi? To není přece situace, jakou jsme měli před prvou nebo druhou světovou válkou. Dnes máme svůj stát, svou vlastní zemi. To jsme tehdy neměli. Co tam chtějí tedy dělat? Bojovat proti vlastnímu státu, proti vlastní zemi, proti vlastnímu národu? A s kým? S Jakschovcl, nebo s Angličany? Já Anglosasy velmi dobře znám, mám moc zkušeností s nimi. Mně nepotřebuje o tom nikdo nic vykládat." A velmi vzrušeně dodal: "Já sám nikdy nikam nepůjdu, já zůstanu tady, půjdu s národem, s lidem, všichni jsme tu dnes pohromadě, nikdo nemá práva jíti proti vlastní zemi, proti vlastnímu národu, ať se stane co chce, ať přijde cokoliv, já to všechno budu prodělávat doma s našimi. S jinou mně nesmí nikdo přijít. Já svůj názor, znova opakuji, nikomu nevnucuji, ale já při něm zůstanu. Co budu dělat dál, podle toho, jak se věci vytváří, to sám nevím, to ještě neříkám. Ale zůstanu tady a nikam nepůjdu. Místo naše je tady doma u svých.“
***
*Ze záznamu prezidentova tajemníka doc. JUDr. Václava Sýkory o jeho návštěvě u prezidenta v Sezimově Ústí 2. dubna 1948. Záznam byl pořízen během Sýkorova věznění, kdy byl Sýkora vyslýchán v rámci příprav procesu proti Hradu. (Proces byl nakonec přezván na „Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice" v čele s Miladou Horákovou.) Vyšetřovatelem bylo Sýkorovi přikázáno sepsat informace o prezidentovI a o členech jeho kanceláře. Záznam, získaný nově z archivu Státní bezpečnostI byl otištěn v Masarykově lidu, č. 3, září 2009, s. 18.
Edvard Beneš o demokracii
„… Po vítězství třetího stavu (měšťanstva) během XIX. století a po vytvoření a upevnění národních kultur a národních států v Evropě, hlásí se tudíž v každém státě a národě evropském o podíl na moci a nové lepší existenci stav čtvrtý: dělník, rolník, malý a střední pracovník rukou i ducha. Stává se to jednou ze základních politických otázek celé evropské společnosti ke konci XIX. století a na začátku XX. století.
Otázka ta je pak zdůrazněna ještě více v nových formách světovou válkou z let 1914–1918 a postavena na první místo velikou ruskou revolucí. A po válce se opět v nových formách důrazně klade ve státech diktátorských. Ty se sice staví s největší rozhodností proti všem formám politické demokracie, ale právě za cenu zvláštního zdůraznění problémů sociálních.
V tomto smyslu prožívá měšťanská evropská společnost poválečná svůj nový existenční boj obrovských rozměrů právě dnes. Je to boj o zachování jednak demokracie politické proti totalitním diktaturám pravým, je to však také boj o řešení sociálních problémů v duchu a se zachováním demokracie i vzhledem k diktatuře komunistické. Po mém soudu je to boj o přerod staré, ryze politické demokracie měšťanské v nové formy a stadia vyšší a zároveň hlubší a dokonalejší demokracie politické, sociální a hospodářské, jíž bych nazval demokracii humanitní.
Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra, str.24
Z projevu E. Beneše
„…Žádný z vás nezadal k útoku jejich té nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ. Všichni jste věděli, že ani naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září 1938 sousedního početně velkého národa, můžete–li si takto sami sobě konstatoval fakta ve světě, který klesl v roce 1938 tak žalostně nízko…
Říkal jsem vám při jiných příležitostí, že máte všecko zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní…A že začnou, o tom buďte přesvědčeni.
A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná jako právě v politice. A proto bude zas nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 – 1945 před očima to, co svět z jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě německých mučíren. Opakuji: Na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat…“ Z projevu E. Beneše na sjezdu politických vězňů v Praze 14.12.1945
Otevřený dopis
Ing. Petr Hejma
starosta MČ Praha 1, Vodičkova 18, 115 68 Praha 1
Věc: K odstranění a navrácení pamětní desky paní Hany Benešové na původní místo
Pane starosto,
vím, že do funkce starosty MČ Praha 1 jste byl zvolen teprve 14. ledna 2020. Přesto si dovoluji na Vás obrátit v záležitosti, jež dlouhou dobu trápí nejen mne osobně, ale celou řadu dalších lidí. Na téma odstranění a navrácení pamětní desky paní Hany Benešové na dům v Loretánské ulici č. 2, kde paní Hana Benešová dlouhá léta žila jako vdova, jsem si psal již s dvěma Vašimi předchůdci. Pamětní deska na domě, kde je nyní Knihovna Václava Havla, byla slavnostně odhalena 16. května 2005.
Pan Ing. O. Lomecký, jeden z Vašich předchůdců ve funkci starosty, nás ve svém dopisu z 31. ledna 2018, Čj.: UMCP1 008050/2018, zn.: STA 22/2018, informoval, že z uvedeného domu byla pamětní deska paní H. Benešové odborně sejmuta již v srpnu roku 2012. V současné době se má nacházet v péči (nikoliv v majetku) Galerie hl.m. Prahy. Čeká ji též renovace. Na fasádu uvedeného domu má být vrácena, jakmile dojde k řádné kolaudaci rekonstruovaného domu, tedy i fasády.
Z uvedeného vyplývá, že předmětná pamětní deska byla na domě v Loretánské ulici č. 2 pouhých 7 let, zatímco již osmý rok se na svém původním místě nenachází. Osobně jsem Loretánskou ulici č. 2 opakovaně navštěvoval, naposled to bylo 3.2. 2020 v odpoledních hodinách, ale pamětní deska tam nebyla.
Poslední informaci o desce jsme měli od pana ing. O. Lomského z 31. ledna 2018. Proto jsem se obrátil otevřeným dopisem z 19.11. 2019, tedy téměř po dvou letech, na pana Mgr. Pavla Čižinského, s prosbou, aby nám sdělil, co v předmětné záležitosti je nového. Když neodpověděl ani po šesti týdnech, napsal jsem mu další dopis v domnění, že tentokrát odpoví. Pan starosta Mgr. P. Čižinský však byl odvolán. Napsat mi zřejmě neměl ani čas. Budu velmi rád, když nyní tak učiníte Vy. Je dobrým zvykem, že starostové se ujímají záležitostí, které jeho předchůdci nestačili vyřídit.
Současně bych si Vám dovolil sdělit některé skutečnosti, týkající se předmětné desky. Jestliže „úřední výhled“ jejího umístění počítá ještě s delší dobou, případně i několika dalšími lety, navrhujeme něco zcela jiného. Myslíme si, že by bylo možné, vzhledem k tomu, že vnější část sloupů podloubí v Loretánské ulici má novou fasádu, a to již nějaký rok, instalovat desku na vnější stranu sloupu, nebo řádně upravit fasádu vnitřní části sloupu, kde deska byla, tak, aby mohla být znovu instalována. V tomto druhém případě jde o práce v rozsahu několika hodin a vše může být k plné spokojenosti všech zainteresovaných subjektů finálně dokončeno.
Prosíme, pane starosto, nejen jménem svým, ale mnohých dalších, udělejte v této záležitosti vše, abychom opět vbrzku viděli naší paní Hanu Benešovou na svém místě. Ubezpečujeme Vás, pane starosto, že učiníme v plné slušnosti vše, co je nutné k dosažení předmětného cíle. Pokládáme to za svou povinnost.
A nyní závěrem, jak vidíme z širšího hlediska celý „problém“. Jistě i Vy víte, že na Staroměstské radnici byla pamětní deska, která připomínala podíl sovětských vojsk pod vedením maršála Koněva na osvobození Prahy. Je neoddiskutovatelnou skutečností, že osvobození Prahy by nebylo možné, pokud by existovala v Čechách bojeschopná milionová armáda maršála Schörnera. Její porážka a současně i útěk její části směrem na západ a kapitulace Německa, teprve vytvořily širší podmínky pro osvobození Prahy od německých okupantů. Přes tuto historickou skutečnost zmíněná pamětní deska po opravě fasády již nebyla vrácena na své původní místo. „Ztrácejí“ se i další pamětní desky, jak o tom nedávno obsáhle mluvil jeden z našich předních politologů.
Mluví se o stěhování pomníku maršála Koněva v Praze 6 a vybudování pomníku Marie Terezie též na Praze 6. Podle informací, které byly nedávno publikované, má výstavba pomníku Marie Terezie začít na jaře letošního roku. Na podzim má být již hotov. Takže nový pomník, jeho výstavba a dokončení, mají trvat několik měsíců, kdežto pamětní deska paní Hany Benešové již osmý rok není na svém místě. A dokonce ani nevíme, kdy se na původní místo vrátí. Z hlediska uvedeného jsou naše obavy oprávněné. Domníváme se, že se do našich představ dovedete i vžít. „Válka“ proti některým pomníkům a pamětním deskách bohužel probíhá.
Paní Hana Benešová, manželka prezidenta E. Beneše, muže, který se zasloužil o stát, byla sama účastníci protiněmeckého odboje. Když ovdověla, žila po celá léta v Loretánské ulici č 2. Lidé ji k domu, kde žila, přinášely květiny. Vážili si ji, byla jim blízká. Mluvili o ní s úctou. Nikomu neublížila, spíše pomáhala. S velkou slávou byl 16. května 2005 odhalen nejen pomník prezidenta E. Beneše na Loretánském náměstí, ale i její pamětní deska. Je možné, vážený pane starosto, nejpozději do 16. května letošního roku opět slavnostně instalovat pamětní desku paní Hany Benešové za účasti širší veřejnosti? Děkujeme za vše, co v této záležitosti vykonáte.
V Praze dne 6.2.2020
JUDr. Ogňan Tuleškov
Otevřený dopis panu starostovi Hejmovi z 10.3.2020
Vážený pan
Ing. Petr Hejma, starosta Městské částí Praha 1, Vodičkova 18, 115 68 Praha 1
V Praze dne 10.3.2020
Věc: K odstranění a navrácení pamětní desky paní Hany Benešové na původní místo
Vážený pane starosto,
děkuji Vám za rychlou odpověď na můj dopis z 6.2.2020. Cením si obzvláště toho, že v krátké době po svém zvolení do funkce starosty MČ Praha 1 jste si našel čas a napsal mi.
Nejdříve bych rád vyjasnil některé skutečnosti, které se týkají opětné instalace pamětní desky paní Hany Benešové na dům v Loretánské ulici č. 2, a současně souvisí i s vyjasněním celkové situace.
Socha prezidenta E. Beneše na Loretánském náměstí a pamětní deska paní Hany Benešové v Loretánské ulici č. 2 byly slavnostně odhaleny 16.5.2005 v odpoledních hodinách. Této hojně navštívené akce jsem se též zúčastnil a mám ji stále v paměti.
V uvedeném roce, jak se domníváme, byl dům č.2 v Loretánské ulici v majetku MČ Praha 1. Zřejmě se souhlasem majitele byla na uvedený dům instalována pamětní deska paní Hany Benešové. Šlo o bronzovou desku s reliéfem dámy v klobouku, paní Hany Benešové, která je dílem akademického sochaře Z. Preclíka. Vlastníkem předmětného domu, pravděpodobně v polovině r. 2010, se stal pan Z. Bakala, jehož úmyslem bylo dům rekonstruovat a zřídit v něm knihovnu V. Havla. Je otázkou, na níž nemůžeme získat odpověď, zda dosavadní vlastník, MČ Praha 1, náležitě právně při prodeji domu ošetřil na dům instalovanou pamětní desku a zavázal kupujícího, aby po skončení rekonstrukce domu byl povinen ji opětně instalovat nebo nebránit její instalaci.
Domníváme se, že tomu tak pravděpodobně bylo. Nedovedeme si totiž ani představit, že by MČ Praha 1, pokud byla skutečně vlastníkem, mohla postupoval jinak, tedy neopovědně. Komunisté paní Haně Benešové přiznali vysoký důchod a nechali ji v letech 1948 až 1974 užívat velký byt s vyhlídkou na Prahu v Loretánské ulici č. 2, a to až do doby jejího úmrtí. Lidé jí k domu, kde bydlela, nosili květiny. Jaká je současná realita? Zatímco komunisté se k paní Haně Benešové v uvedené době zachovali dobře, pro dnešní některé mocipány je vše, co souvisí s jejím jménem, zcela lhostejné, zanedbatelné. Nakonec lidé, kteří neusilují o nic jiného, než o navrácení původní desky paní Hany Beneše na původní místo, by si měli snad i dopisovat s panem Z. Bakalou, který byl v předmětné záležitosti, jak píše pan ing. O. Lomecký, dřívější starosta, osloven Prahou 1 a dosud neodpověděl. Jak toho můžeme dosáhnout potom my, když MČ Prahy 1 neuspěla?
Znovu zdůrazňujeme, že paní Hana Benešová byla manželka prezidenta E. Beneše, muže, který se zasloužil o stát, sama byla účastníci protiněmeckého odboje. A právě z těchto, ale i z dalších důvodů, např. písemného slibu pana Ing. O. Lomeckého, že po rekonstrukci budovy bude pamětní deska paní Hany Benešové opětně na původní místo instalovaná, by celá předmětná záležitost měla být záležitostí veřejnou, o níž pečují i příslušní činitelé MČ Praha 1 a ne ponechávána jen na starosti lidí, kteří na potřebné informace nemohou ani dosáhnout, kteří nemohou donutit nikoho, aby konal své povinnosti.
Ano, veřejným zájmem je, a na tom se, doufám, sjednotíme, pokud nám jsou všem vnitřně vlastní naše dějiny, aby pamětní deska paní Hany Benešové po téměř 8 letech byla bez zbytečných odkladů umístěna na původní místo.
Právní řád nám dává do rukou jako občanům ČR různé právní nástroje, které, bude–li donuceni využijeme. Zatím stále žijeme v představách, a to i po několika letech téměř bezvýsledného usilování, že se ve velké většině shodujeme na tom, že zachováme a obnovíme stopy českých dějin, která staletí kráčející Prahou nám zanechala. Věříme, že i Vy, vážený pane starosto, tak smýšlíte a proto i napomůžete našemu již dlouhodobému úsilí, aby paní Hana Benešová, na nás opět shlížela ze své pamětní desky na domě č.2 v Loretánské ulici, v těsné blízkosti sochy svého manžela, dr. E. Beneše. Pana prezidenta Budovatele a jeho manželky si hluboce vážíme. Oba svými skutky vešli do českých dějin a jsou jejich neoddělitelnou součástí. Nikdo je z historie nevyrve, i kdyby o to usiloval.
Děkujeme za pochopení i za vše, co v předmětné záležitosti vykonáte.
S úctou
JUDr. Ogňan Tuleškov
Několik vět ke kauze pamětní desky paní Hany Benešové
Na toto téma si již píšeme s třetím starostou MČ Praha 1. V roce 2017 jsme si začali dopisovat se starostou ing. O. Lomeckým. Za jeho starostování údajně došlo k nápadně zvýhodněným prodejům některých nemovitostí ke škodě MČ. Ve funkci starosty jej vystřídal Mgr. Pavel Čižinský, ten byl odvolán pro neschopnost počátkem r. 2020. Novým starostou se stal ing. Pavel Hejma. Starostové přicházejí a odcházejí. To je přirozené. Jenže ti jmenovaní odešli v rychlém sledu a většinou z mimořádných důvodů. A to nám komplikuje naše snažení.
Přesto jsme se získali některé důležité údaje. Pamětní deska paní Hany Benešové byla slavnostně odhalena v květnu 2005. R. 2012 byl odborně sňata a uložena do úschovy. Důvod? Dům procházel rekonstrukcí, včetně fasády. I když zatím nedošlo ke kolaudaci, nevíme proč, fasáda domu na vnější části sloupu, je již delší dobu opravená, takže nic nebrání její instalaci: Pokud jde o vnitřní část tohoto sloupu, kde původně deska byla, i tam by mohla být deska instalována během několika hodin práce navíc.
Jsme přesvědčeni, že jádrem problému, který nás nyní čeká, je pan Z. Bakala, který pravděpodobně nebude mít velký zájem na tom, aby na domu, kde se nachází knihovna Václava Havla, byla znovu umístěna deska paní Hany Benešové. Jak rádi bychom se mýlili. Zatím nevíme, zda byl prodávajícím, tj. MČ Prahy 1, zavázán, aby po skončení prací, opětně desku umístil na fasádu domu, kde původně byla. My můžeme panu Bakalovi psát, on nemusí odpovídat. Pokud však narazíme na takovou nebo podobnou taktiku, obrátíme se na širší veřejnost s prosbou o pomoc. Uděláme vše, co je v našich silách, aby pamětní deska paní Hany Benešové se vrátila na původní místo. –red.
V Českém Krumlově byl poničen památník Edvarda Beneše
Milena Štráfeldová
26–07–2004
Busta druhého československého prezidenta Edvarda Beneše, která byla letos v květnu odhalena u českokrumlovského hotelu Růže, byla poničena. Podle deníku Právo z ní během víkendu neznámý pachatel odstranil německý překlad textu, který varuje před zlehčováním viny nacistů na utrpení obětí za druhé světové války.
Edvard Beneš "Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto nové lži budou přednášet. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku," cituje pamětní deska Edvarda Beneše. Ten krátce po válce vyzval vězně nacistických věznic a koncentračních táborů, aby o svém utrpení vydali svědectví. Památník druhého československého prezidenta odhalili u příležitosti 120. výročí Benešova narození veteráni druhé světové války. Mezi ně patří i současný majitel českokrumlovského hotelu Růže Jan Horal. Nápis okamžitě vyvolal rozhořčené reakce ze strany sudetských Němců. Jejich organizace vyzvaly všechny Rakušany a Němce, aby hotel Růže bojkotovali. Hornorakouský hejtman Josef Pühringer požádal svého jihočeského kolegu, aby nápis byl odstraněn… https://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/v–ceskem–krumlove–byl–ponicen–pamatnik–edvarda–benese
Kam zmizely busty prezidentů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše? Lidé se na to radnice stále ptají
26.01.2018
Autor: Český Krumlov
Popisek: Busta Edvarda Beneše na nádvoří českokrumlovského hotelu Růže již nestojí
Často se na českokrumlovskou radnici obracejí obyvatelé i návštěvníci Českého Krumlova s dotazem, proč byla odstraněna busta prezidenta Edvarda Beneše z nádvoří hotelu Růže, kde byla spolu s bustou prezidenta T. G. Masaryka a pamětními deskami instalována. Instalaci bust inicioval majitel hotelu Jan Horal, veterán II. světové války, který následně odkázal busty prezidentů a pamětní desky společnosti KOH–I–NOOR HARDTMUTH. Po jeho smrti byly busty prezidentů přesunuty do Českých Budějovic a instalovány na nově zřízeném pietním místě na zahradě vily KOH–I–NOOR Hardtmuth.
„Pamětní deska, která byla původně pod bustou T. G. Masaryka, byla společností KOH–I–NOOR HARDTMUTH věnována městu Český Krumlov a osazena na veřejně přístupné místo na budovu radnice v Českém Krumlově. Pamětní deska pod bustou Edvarda Beneše se nachází nadále v majetku společnosti KOH–I–NOOR HARDTMUTH a osazena nebyla. Město Český Krumlov plně respektuje vůli současného majitele tuto desku neosazovat,“ píše radnice.
Iniciátor kulturního života, hoteliér i válečný hrdina
Jan Horal zemřel v roce 2011. Díky němu v Českém Krumlově prosperovaly dva velké hotely, ale také na nádvoří jednoho z nich, hotelu Růže, si mohli lidé také připomenout dva zakladatele samostatné Československé republiky, T. G. Masaryka a Eduarda Beneše. Od roku 2013 už busty stojí v Českých Budějovicích, přesněji na zahradě vily KOH–I–NOOR Hardtmuth LAMEZAN. „Tento akt je splněním přání zesnulého plukovníka Jana Horala, účastníka druhé světové války, jehož zásluhou byly busty v roce 2004 umístěny na nádvoří jeho českokrumlovského hotelu Růže," sdělil před čtyřmi lety Českokrumlovskému deníku říká Karel Pokorný, iniciátor celé akce, který byl také dlouholetým přítelem Jana Horala a společně spolu každoročně pořádali v Českém Krumlově květnové koncerty k výročí konce II. světové války…
https://www.krajskelisty.cz/jihocesky–kraj/okres–cesky–krumlov/18815–kam–zmizely–busty–prezidentu–t–g–masaryka–a–edvarda–benese–lide–se–na–to–radnice–stale–ptaji.htm
Pamětní deska v Českém Krumlově
11. říjen 2017 , Lubomír Man
Drazí přátelé a kamarádi. Když jsem v roce 2010 procházel Českým Krumlovem, narazil jsem na nádvoří hotelu Růže na bystu prezidenta Dr. Edvarda Beneše s pamětní deskou, na které vysvětluje proč podepsal své, dnes tak odsuzované, poválečné dekrety.
Už tehdy mi bylo jasné, že tato pravdivá slova zkušeného politika, budou současné politické reprezentaci trnem v oku. Nafotil jsem si to, protože s tímto textem zcela souhlasím. Letos, začátkem září, jsem se do Českého Krumlova vrátil. Zcela podle očekávání, jsem nenašel nic.
Na místě bysty pana prezidenta jsou stánky, kde se prodává kde co. Deska společně s bystou zmizela. Tak zůstávají otázky. Kdo nechal tento monument odstranit a jak je vůbec možné odstranit pietní místo prezidenta, člověka, který tak zásadním způsobem zařídil poválečné znovu vytvoření naší republiky. Jednodušší je odpověď na otázku PROČ? V době kdy ministři této vlády jezdí na srazy sudeťáků, se není ani čemu divit.
Smutnou pravdou je, že se bude stavět památník cikánům v Letech, zatím co slova prezidenta republiky byla odstraněna. Když vidíme, kam nás současní politici vedou, zamyslete se nad slovy pana prezidenta. Rozešlete, prosím, co nejvíce lidem, aby se všichni dozvěděli, jak u nás funguje demokracie.
Přepis textu:
14.12.1945 řekl o svých dekretech
"Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali.
A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet. Říkal jsem při jiných příležitostech, že máme všecko zaznamenat a povědět to, co jsme zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste nám všem řekli o svém trápení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s tou svou "očišťovací" kampaní.
Že začnou – o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očištění přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální, s útokem na naší svobodu národní a lidskou.
VRCHNÍMU VELITELI VDĚČNĚ VETERÁNI II. SVĚTOVÉ VÁLKY
http://www.czechfreepress.cz/podoteky/pametni–deska–v–ceskem–krumlove.html
Benešova socha štve sudetské Němce
16. května 2005
Před budovou českého ministerstva zahraničí v Praze byla odhalena socha prezidenta Edvarda Beneše. Slavnosti se zúčastnil premiér Paroubek, řeč pronesl šéf Sněmovny Zaorálek. Ne každému se však socha zamlouvá. Sudetští Němci hovoří o provokaci z Prahy.
Zřejmě nejostřeji vystoupil proti umístění sochy na pražském Loretánském náměstí šéf rakouského landsmanšaftu (SLÖ) Gerhard Zeihsel. Podle prohlášení SLÖ je pro něj nepochopitelné, že si to český národ nechá líbit.
Podle něj zaplatil Beneš za to, že prosadil "rasistické dekrety vedoucí k vyvlastnění majetku bez náhrady a vyhnání Němců a Maďarů z tehdejší ČSR", tím, že zaprodal tehdejší Československo do sovětské sféry vlivu.
"Český národ to stálo komunistické panování v letech 1948 až 1989. Za to vděčí Benešovi. Cožpak už na to čeští vrcholní politici zapomněli?" prohlásil Zeihsel v narážce na to, že odhalení sochy se účastní čelní čeští politici.
Předseda Sněmovny Zaorálek v projevu ostrou kritiku odmítl. Připomněl, že Beneš stál u zrodu demokratického Československa a byl na straně těch, kteří se postavili proti nacismu. Útok na Beneše je tak trochu útok na Tomáše Garrigua Masaryka i na principy, na kterých oba zakládali samostatnou republiku, řekl šéf dolní komory.
Stoiber varoval Paroubka
Proti soše se vyjadřovali i řečníci na víkendových Sudetoněmeckých dnech v Augsburgu. "Měl by si dobře rozmyslet, zda se v pondělí zúčastní odhalení sochy Beneše," vzkázal premiéru Paroubkovi bavorský ministerský předseda Edmund Stoiber, který je tradičním hostem sjezdů landsmanšaftu.
Své rozhořčení nad sochou vyjádřil o víkendu i šéf landsmanšaftu Bernd Posselt. "My se provokovat nenecháme. Dělat politiku symbolů je kontraproduktivní," řekl. Ve své řeči také označil poválečný odsun Němců z Československa za chladnokrevně provedenou etnickou čistku.
Socha československého prezidenta Edvarda Beneše bude stát na Loretánském náměstí v Praze před budovou ministerstva zahraničí. Právě toto ministerstvo Beneš dlouhá léta řídil, než se stal nástupcem T. G. Masaryka ve funkci prezidenta.
Benešův pomník vznikl odlitím originálu sochy, která původně v letech 1948 až 1951 stála v Panteonu Národního muzea, uvedla agentura ČTK. Sochu tehdy nechali odstranit komunisté. Pro umístění sochy před Černínský palác se vyslovila například i sdružení legionářů, zahraničních letců či bojovníků za svobodu.
Soch Beneše není v ČR mnoho
Na rozdíl od svého předchůdce v čele státu T.G. Masaryka nemá Edvard Beneš v České republice mnoho soch. K jedněm z mála patří pomník v Aši, který byl před tehdejším gymnáziem odhalen už v roce 1947. Po únoru 1948 ale skončil zasypaný v jámě a na místo se vrátil až v září 1995.
Proti znovuodhalení sochy protestovali někteří představitelé sudetských Němců. Pobouřené reakce v Německu a Rakousku pak před rokem vyvolalo i odhalení Benešovy busty a pamětní desky v českokrumlovském hotelu Růže.
Obvinění z provokace si Česko od sudetoněmeckých krajanských sdružení vysloužilo už v minulosti za to, že schválilo zákon oceňující zásluhy Edvarda Beneše.
Autoři: iDNES.cz, mad
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/benesova–socha–stve–sudetske–nemce.A050516_100839_domaci_mad
B. Posselt k odhalení sochy prezidenta E. Beneše na Loretánském náměstí v Praze
…Své rozhořčení nad sochou vyjádřil o víkendu i šéf landsmanšaftu Bernd Posselt. "My se provokovat nenecháme. Dělat politiku symbolů je kontraproduktivní," řekl. Ve své řeči také označil poválečný odsun Němců z Československa za chladnokrevně provedenou etnickou čistku… ( Výňatek z výše uvedeného článku)
Takže když odhalíme sochu prezidentu E, Benešovi v Praze na Loretánském náměstí, tak podle B. Posselta a jeho bavorského patrona, E. Stoibera, provokujeme. Koho? Zřejmě Bavorsko a tzv. sudetské Němce. Provokovat nebudeme, pakliže nebudeme stavět žádné pomníky, sochy pana prezidenta E. Beneše. O čem vypovídají tyto postoje? Oba pánové si zřejmě myslí, že ČR je nějakým novodobým německým protektorátem, v němž snad nesmíme o některých věcech rozhodovat sami bez jejich souhlasu. Pokud tak činíme, považují naše postupy za provokaci.
Co panu E. Stoiberovi, dnes spíše panu M. Söderovi, a B. Posseltovi po letech můžeme vzkázat? Aby nezasahovali do našich vnitřních záležitostí. Jeden z principů mezinárodního práva takovéto vměšování jednoznačně zakazuje. To je jedna stránka věci. A ta druhá? Je pro naše ústavní činitele, i když naštěstí ne pro všechny, snad přirozené, že proti porušování mezinárodního práva Němci neprotestují a dokonce způsobně mlčí? A právě tyto jejich postupy fakticky nás dovedli až k celkově žalostným česko–německým vztahům, které mají daleko od rovnoprávnosti. Pokud se někteří naši ústavní činitelé Němců tak obávají, že nejsou schopni bránit české státní a národní zájmy, dokonce ani zásady mezinárodního práva, doporučujeme jim, ať politiku pověsí na hřebík a věnují se dobročinnosti.
A i pro pana B. Posselta máme doporučení. Pokud neumí odlišit termín „odsun“ a termín „etnická čistka“, jíž jsme měli podle něj dokonce chladnokrevně provést, ať raději mlčí. Bude mít méně ostudy. A nadto říkat o nás, že jsme prováděli etnické čistky, je nejen v rozporu s historickou skutečností, ale také hrubým protičeským útokem. Spojenci rozhodli o přesídlení německého obyvatelstva v Postupimi v r. 1945, my jsme přesídlení provedli podle pokynu Spojenecké kontrolní rady, která nám ústy amerického generála Claye a sovětského generála Lukjašenka vyslovila za provedení přesídlení pochvalu. „ Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“ Vládní zmocněnec pro provádění odsunu Němců pplk. Štěpán Andrea.
Takže pro nás i pro Německo by mělo platit hodnocení přesídlení německého obyvatelstva z Československa do Německa, které vyslovila Spojenecká kontrolní rada. A to je zásadně odlišné od pojetí pana Posselta. Naši diplomaté by měli napříště vůči takovým protičeským výrokům u německé vlády protestovat.
J. Skalský
U nás probíhá válka
Nejde sice o horké válečné střety, ale o „pouhou pomníkovou válku“. Některé pomníky se začnou ještě letos budovat, jiné čeká odsun. O osudu dalších, např. o Mariánském sloupu, se ještě možná někde „diskutuje“ , jiné čekají na naplnění (?) svého osudu. Maršál Koněv se má ze svého původního místa stěhovat, ale s tímto rozhodnutím se nemůžeme nijak vyrovnat. Neztotožňujeme se s ním! Brzy budeme oslavovat 75. výročí osvobození Československé republiky a Prahy, o nějž se zasloužily rozhodujícím podílem právě i jednotky Rudé armády pod velením maršála Koněva. Byli to též jeho vojáci, kteří osvobodili i koncentrační tábor Osvětim.
Konšelé z Prahy 6 nespokojencům nabízí náplast. Letos hodlají vybudovat pomník císařovny Marie Terezie. Máme jednu otázku. Proč tímto způsobem císařovnu chtějí vzpomenout? Kromě germanizace vyniká i tím, že nám v rakousko–pruských válkách prohrála větší část Slezska, které bylo součástí zemí Koruny české. Kolik tisíc našich vojáků v těchto válkách padlo, kolik českých peněz jsme museli vynaložit na ztrátu Slezska? Důsledkem byla poměrně rychlá germanizace našeho původního Slezska. Nám Marie Terezie nebyla nikdy blízká. Pomník na tom nic nezmění. Nechceme ho!
Boj probíhá i o pamětní desky. Jednu z nich alespoň zmíníme. V květnu r. 2005 byla slavnostně odhalena socha pana prezidenta dr. E. Beneše na Loretánském náměstí v Praze. Bezprostředně poté světlo světa spatřila i pamětní deska paní Hany Benešové, jeho manželky. Této památné události jsem se osobně zúčastnil. 16. květen byl pro nás proto významným dnem, k němuž přispěla významným podílem paní prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc., předsedkyně Společnosti E. Beneše. Co však následovalo? Vlastníkem domu, kde paní Hana Benešová až do své smrti bydlela, se v roce 2010 stal pan Bakala. V r. 2012 byla z domu, který měl byl rekonstruován, včetně fasády, sejmuta pamětní deska. Fasáda již několik let je hotová a pamětní deska paní Hany Benešové nikde, ač by na původní místo mohla být opětně slavnostně instalovaná. Není tomu tak, ač se píše již rok 2020.
V čem je problém? Podle současného starosty MČ Praha 1, pana Ing. Petra Hejmy, je dům v rukou soukromého investora „a je na něm, zda pamětní desku znovu osadí. Doporučuji tedy obrátit se svým dopisem na něj.“ Panu starostovi jsme odpověděli, že vlastníkem předmětného domu byla původně zřejmě MČ Praha 1 a tudíž jen se souhlasem jejím mohla být deska na dům instalována. Při prodeji a koupi domu Loretánská ul. č. 2 původní vlastník neopomněl, jak předpokládáme, právně ošetřit instalovanou desku a zavázat budoucího vlastníka, že pamětní desku na dům, kde měla být zřízena knihovna Václava Havla, po rekonstrukci fasády opětně instaluje. Dřívější starosta MČ Praha 1, pan. O. Lomecký, již dříve panu Bakalovi ohledně desky psal, aniž by dostal odpověď. Základní otázkou je, zda původní vlastník domu Loretánská ul. č. 2 zavázal následného vlastníka, pana Bakalu, k tomu, aby pamětní desku na dům instaloval. Věříme, že informace o tomto nám pan starosta Hejma sdělí v dohledné době.
Války o pomníky a pamětní desky mají různou podobu. Někde místní konšelé postupují ofenzivně, jinde vedou zákopové války. Bez ohledu na to, jak současná situace vypadá, jsme přesvědčeni, že pravda a spravedlnost musí zvítězit. Je to jen otázkou času a našich dalších aktivit.
Nové pomníky se budují. Ale pamětní deska paní Hany Benešové, manželky prezidenta Budovatele, účastníce druhého odboje, se nachází někde v izolaci. Proč? Pokud v dohledné době nebude pamětní deska paní Hany Benešové vrácena na původní místo, aniž by nám bylo vysvětleno, z jakého důvodu tomu tak je, budeme se muset obrátit na širší veřejnost, aby svým důrazným hlasem prorazila až k uším neslyšících tak, aby konali. A paní Hana Benešová se na nás opět dívala ze svého místa v Loretánské ulici č. 2. Jde o pokus odstranit z našich dějin manželku muže, který se zasloužil o stát?
Dr. O. Tuleškov
Merkelová vydírá Česko
Dovezeme 1500 trojských koňů? Německo si neumí poradit s pozvanými islamisty. Turkyně nás přijela poučovat o solidaritě? Máme víc než půl miliónu migrantů. Jenže ne těch "správných"
14. 4. 2020
Petr Bystroň si povšiml nikoli nevýznamné (a v podstatě utajené) vyděračské návštěvy německé "vládní Turkyně" v České republice, jež předznamenává "návštěvu" Mutti Merkelové, která přijede vydírat natvrdo.
Začátkem měsíce navštívila Prahu spolková zmocněnkyně pro migraci Aydan Özoguzová. Zůstala celé dva dny a opakovaně vydírala českou vládu, aby Česko přijalo migranty, se kterými si Německo neví rady a jejichž integraci nezvládá. Tato návštěva byla přípravou oficiální vizity Angely Merkelové, plánované ještě v průběhu jara. Je vidět, že německé vláda, jejímž jménem Özoguzová v Praze jednala, se již zcela neomaleně vměšuje do vnitřních záležitostí ČR, jen aby Merkelová mohla prezentovat 'úspěch' v přerozdělování migrantů.
Özoguzová vyzvala při své návštěvě Prahy českou vládu, aby přijímala migranty. Toto vměšování se do vnitřních záležitostí našeho státu ukazuje, kdo v EU udává tón. Özoguzová je sice zmocněnkyní německé spolkové vlády a ne Evropské unie. To ji ale nebránilo v tom, ohánět se v průběhu celé své návštěvy usnesením Evropské rady, podle kterého má Česká republika přijmout 1500 uprchlíků z první vlny migrantů, kteří přišli do Německa v průběhu minulého roku.
Trojští koně
Návštěva Özoguzové je varovným signálem hned z více důvodů. Za prvé ukazuje, že německá spolková vláda se není schopna sama postarat o migranty, které Angela Merkelová prostřednictvím masových médií pozvala v létě 2015 do Německa. Místo toho, aby problém, který sama způsobila, také sama vyřešila, snaží se teď německá vláda zodpovědnost za řešení tohoto problému vnutit ostatním členským zemím EU. Způsob, kterým to dělá, je výrazem bezmezné arogance moci. Povýšenost, se kterou vláda Merkelové chce přesídlovat migranty po Evropě jak proti vůli členských zemí, tak migrantů samotných, je zarážející.
Již standartně se při tom jak Merkelová, tak všichni její nohsledové odvolávají na jakousi „evropskou solidaritu“. Přitom veškeré tlachání o solidaritě je absolutním pokrytectvím: sousedské země Německa žádné migranty do Evropy nezvaly a samotní migranti šli cíleně do Německa a nikam přesídlováni být nechtějí. Chlácholení, že jde "pouze" o 1500 migrantů, které by Česko mělo přijmout, je pouhou lstí. V roce 1961 žilo v Německu jen 6.800 tureckých státních příslušníků. Dnes tam trvale žijí téměř tři milióny lidí s tureckým původem.
Již teď je navíc jasné, že samozřejmě nezůstane u těch zmiňovaných 1500 – ti jsou pouze prvními trojskými koňmi. Podle „evropských“ kvót pak budou přerozdělováni další a další imigranti, jejichž fertilita je několikanásobně vyšší, než kteréhokoliv evropského národa. Návštěva Özoguzové je jen dalším pokusem, vnutit menším zemím EU vůli Angely Merkelové. Je to nový německý imeprialismus pod rouškou evropského sluníčkařství.
Poučit nepotřebujeme
Özoguzová je ostatně nejlepším příkladem toho, kam tento vývoj vede. Tato dcera tureckých gastarbeiterů, kteří přišli do Německa v roce 1958 se sice narodila již v Hamburku, německé občanství ale přijala až ve svých 22 letech. Její bratři Yavuz a Gürhan Özoguz provozují islamistický internetový portál „Muslim–Markt“. Ona sama se již od svých studentských let angažuje v různých turecko–německých spolcích. Pro Merkelovou to byla asi natolik přesvědčivá kvalifikace, že ji jmenovala zmocněnkyní pro migraci, uprchlíky a integraci. Není divu, že v její dikci úřad zastává spíše migranty a nastoluje požadavky na německou společnost, než naopak. Z integrace se tak snaží udělat povinnost společnosti, místo toho aby se komunikovalo, že by měla být samozřejmou snahou migrantů.
Politickému nátlaku čelí Česko proto, že zatím patří v EU k zemím, které se staví k uprchlické politice německé kancléřky Angely Merkelové skepticky. Česká republika doposud sice odmítá přijímání migrantů spolu s dalšími členy V4, tedy Polskem, Maďarskem a Slovenskem, je ovšem jejím nejslabším článkem. Většina zemí EU přitom také odmítá přijímání uprchlíků, kteří do Německa imigrovali v roce 2015. Česká vláda by udělala dobře, kdyby se v otázce migrace řídila více vůlí českého národa, než požadavky Merkelové.
Často opakované výčitky ze strany Německa, že nejsme dostatečně vstřícní vůči cizincům, nejsou na místě. Česká republika již odvedla velký kus práce při integraci cizích státních příslušníků. V Čechách žije téměř půl miliónu cizinců. Dříve ČR integrovala vysoký počet Vietnamců, stejně jako utečenců ze zemí bývalé Jugoslávie. Nyní jsou to lidé z Ukrajiny a Ruska.
V tomto směru tedy nepotřebujeme žádné poučování ze strany Německa.
Protiproud.cz, Zdroj.
Kancléřka Merkelová se vměšováním do našich vnitřních záležitostí „zasloužila“ o proněmeckou orientaci naší zahraniční politiky
Motto:
Z projevu B. Posselta na 63. sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“, Norimberk, květen 2012: „Jsme šťastni, že také na spolkové úrovni se něco pohnulo. A také za to děkuji Tobě, Horste, Tvé houževnatosti, o které se v Německu začíná mluvit. S vytrvalostí také naléháš na to, aby Spolek (SRN, pozn. red.) své povinnosti vůči nám, sudetským Němcům, plnil. Tobě můžeme děkovat, že zřízení Sudetoněmeckého muzea v Mnichově je v koaliční smlouvě. Nyní musí po slovech následovat skutky, milá spolková vládo! Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“
Naše přednečasovské vlády k Německu inklinovaly, ale označit je výslovně za proněmecké by bylo značně přehnané. Kolem ČR se časem však začaly stahovat mraky. Do funkce předsedy bavorské vlády nastoupil Horst Seehofer. Ten na rozdíl od svých předchůdců začal provádět aktivní politiku vůči republice. Jako patron tzv. sudetských Němců je při jednáních s našimi politiky vozil sebou. Stali se nedílnou součástí jeho premiérské suity. Jednou jich přivezl do Prahy snad celý autobus. Šťastnou náhodou pro landsmany, velkým neštěstím pro nás, bylo, že v Černínu úřadoval pan Karel Schwarzenberg. O něm již tehdy bylo známo, nikoliv však v ČR,
ale v blízkém zahraničí, tedy v Německu, že se necítí být Čechem, že je Böhme. Za bémáky se považovali také mnozí „sudeťáci“. Schwarzenberg je v ministerském paláci hostil, umožnil jim kontakty s jejich českými sympatizanty a věci se rozjeli s kopečku.
Horst Seehofer dovedně využil příznivou situaci a začal opakovaně vyvíjet značný tlak, aby česká vláda zahájila přímá jednání s představiteli sudetoněmeckého landsmanšaftu. To byl dlouholetý sen landsmanů všech odstínu, kteří začali tehdy tušit, že pro naplnění jejich představ vzniká příznivá situace. Premiér Seehofer tlačil opakovaně na Petra Nečase, tehdejšího předsedu vlády ČR, aby se ubíral žádoucím směrem. Sám Nečas byl v těžké situaci. Jeho vztah k paní Janě Nagyové, vrchní ředitelce Úřadu předsedy vlády, se stával téměř veřejným tajemstvím. Když sám premiér uváděl, jak moc jeho vláda šetří, provalila se informace, že jeho vrchní ředitelka od něj dostává statisícové odměny. A tak se mu vše pod rukou začalo drolit, přestože někdy v té době ještě přesvědčoval svou manželku, že mezi ním a jí nikdo nestojí. Ani ta mu již nevěřila. Pochybnosti o Nečasovi rostly. I v jeho straně, ODS, začal mít problémy. Seehofer však jej přesto sám nezlomil.
Do rozehrané partie vstoupila však mimořádně politicky silná osobnost. V květnu 2012 však přijela na státní návštěvu do Prahy kancléřka A. Merkelová. Zdržela se v Praze pouze několik hodin, ale přesto si našla čas, aby premiéra Nečase upozornila, že landsmani čekají na přímá jednání s českou vládou.
Tuto intervenci již premiér nevyrovnal. Začal chystat velkou státní delegaci, která měla odjet do Bavorska. Snad bychom neměli zapomenout, že nějakou dobu byl šéfem poradců předsedy vlády nám dobře známý Petr Fiala. Ano ten, který je v současnosti nekorunovaným králem demobloku.
V únoru 2013 přednesl svůj projev P. Nečas před bavorským zemským sněmem. Přítomné landsmany oslovil: "vážení krajané a bývalí spoluobčané". Dočkal se od nich za určité části svého projevu aplausu ve stoje. Je pravdou, že z vážených krajanů se stali milí krajané až v projevu pana D. Hermana a P. Bělobrádka.
Ale zpět k tomu hlavnímu. O intervenci kancléřky A. Merkelové ve prospěch landsmanů jsme se dozvěděli nikoliv z českého tisku, ten diskrétně v těchto záležitostech mlčel a mlčí dodnes, ale přímo z projevu B. Posselta, který pronesl na sjezdu SL v květnu 2013.
Předcházející intervence H. Seehofera a následné "žádosti" kancléřky Merkelové můžeme označit za nežádoucí vměšování do našich vnitřních záležitostí. Tímto svým postupem oba jmenovaní porušili tento princip mezinárodního práva a to se nám hrubě nelíbí.
Od projevu P. Nečase v Mnichově v r. 2013 vedla již přímá cesta k přímým rozhovorům mezi členy vládní delegace, vedené B. Sobotkou, a představiteli landsmanšaftu v r. 2016.
Proněmecká orientace české politiky, jíž pod nepřípustným a odsouzeníhodným tlakem bavorského premiéra H. Seehofera a kancléřky A. Merklové nastoupil P. Nečas a jeho vláda, byla dovršena a upevněna sobotkovskou vládou. Jejím krédem se stal tzv. strategický dialog mezi ČR a SRN, který byl oboustranně chápán jako nová platforma česko–německých vztahů. Po této sobotkovsko–bělobrádkovské cestě jsme se dostali téměř až k německé boudě. Velkým štěstím pro republiku byl nástup vlády premiéra A. Babiše. Odpor k otevřené proněmecké politice v ČR zesílil.
Je potěšitelné, že pan premiér A. Babiš nás počátkem r. 2018 ujistil, že jeho vláda s landsmany jednat nebude. Stále tento slib plní. Proč vůbec ke zmíněným jednáním vůbec nemělo dojít? Sudetoněmecký landsmanšaft není subjektem mezinárodního práva. Především proto není partnerem pro naši vládu. Je samozřejmě i delší řada dalších důvodů. V Německu je pro vládu ČR jediný partner, a to vláda SRN. Na tom bychom měli stát a v souladu s tím jednat!
Přestože jsme na výše uvedené skutečnosti, zejména na vměšování se do našich vnitřních záležitosti ze strany kancléřky A. Merkelové a bavorského premiéra H. Seehofera nejednou upozornili, na našich stránkách články o tom vyvěsili, média, dokonce ani ta „vlastenecká“, naše texty nepřevzala, naši politici o tomto nepřípustném vměšování do našich vnitřních záležitostí drželi bobříka mlčení. Nezmohli se ani na slovo protestu proto tomuto jednání. Naopak! Sobotkovci a bělobrádkovci vyhlásili partu kolem B. Posselta za naše spojence, které v žádném případě nemůžeme považovat za pohrobky nacistů. V Bavořích návštěvy českých politiků, kteří si oblíbili bavorské vdolečky, se stávali obyčejnou všedností. Pan P. Bělobrádek, nevíme proč, snad z vnitřního vnuknutí a vzhledem k blízkým vztahům k landsmanům, se prohlásil za sudetského Čecha a aby si udělal „oko“ u „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ prohlásil celou Šumavu a město Brno za součást politických sudet. To nedokázal ani A. Hitler, přestože ho jeho soukmenovci, říšští i ti brněnští hnedle na kolenou prosili. A nyní to šlo, díky panu Bělobrádkovi, tehdy místopředsedovi vlády ČR a předsedovi KDU, z jedné vody načisto.
Ale nyní opět vážně! Žádný náš politik proti uvedenému vměšování do našich vnitřních záležitostí veřejně neprotestoval. Noviny o všem mlčely. Český lid, který je podle Ústavy ČR jediným zdrojem veškeré státní moci, nevěděl, až na menší skupinu lidí, o ničem, co se odehrálo. A tak navenek, přestože vysocí němečtí ústavní činitelé se opakovaně vměšovali,a to v rozporu s mezinárodním právem, do našich vnitřních záležitostí, vládl klid a nevědomá spokojenost. Ale mějme stále na vědomí, kam tato politika vždy vedla a až kam se s ní dostaneme. Stručně řečeno: Postupně prohrajeme nejdříve svou státnost a následně přivodíme k zániku náš národ i rodný jazyk.
Nyní sklízíme plody této ubohé, nestatečné politiky. Německé politické elity ví, že nereagujeme ani na opakované hrubé protičeské útoky, které z nás dělají válečné zločince, obviňují nás ze zločinů proti lidskosti a dokonce i z genocidních zločinů, že nejsme schopni hájit zájmy republiky a našeho lidu, že se nezaštiťujeme ani mezinárodním právem a mlčíme a mlčíme. Jakákoliv naše snaha prolomit toto sebevražedné mlčení selhala. Odpovědí, kterých jsme se dočkali, byly až k pláči. Proto protestujeme opětovně my, aniž bychom čekali nějakou další podporu. Věříme však, že časem českých protestních hlasů bude přibývat. Na každou lež musíme odpovědět pravdou, pokud nechceme, aby ze lži se stala pravda a z pravdy lež! Věříme, že k tomu poznání se dopracují postupně další a další české vlastenecké subjekty. Dr. O. Tuleškov
Německá menšina v Polsku a A. Merkelová
Angela Merkelová, kancléřka SRN, byla svého času na návštěvě v Polsku. Jednala s polskou premiérkou Stydlivou. Kromě jiného, jak nám říká zpráva Sudetendeutscher Pressedienst (SdP), Rakousko, bylo tématem diskuse porušení práv menšin při rozšíření města Opole.
Kancléřka se též sešla se zástupci německé menšiny v Polsku, mezi nimi byl i poslanec Sejmu, Ryszard Galla a Bernard Gaida Německá menšina očekává podporu v otázkách vzdělávání a výzkumného centra německé menšiny. Zástupci Němců v Polsku vyjádřili naději, že stejně jako v minulých letech, bude mít CDU/CSU podporu německých menšin ve svém volebním programu. Kancléřka ujistila, že otázka německé menšiny je v programu uvedena. Také oznámila, že problematika národnostního školství v Polsku bude projednána na setkání s ministrem zahraničí Sigmarem Gabrielem a ministrem vnitra Thomasem de Maizière.
Kancléřka A. Merkelová, jak vyplývá nejen z uvedeného, jedná v některých evropských státech nejen o vzájemných vztazích, ale také o tamní německé menšině. Buďme konkrétní! Když byla na několikahodinové státní návštěvě v Praze v květnu 2012, jednala s tehdejším premiérem P. Nečasem o „snu sudetoněmců“ o přímém jednání s vládou ČR. A i když to dříve nešlo, tentokrát se naše vláda mohla přetrhnout. Již v únoru 2013 řečnil premiér Nečas v bavorském zemském sněmu tak, že mu přítomní, samozřejmě též sudeti a a jejich bavorští patroni, aplaudovali ve stoje. Řekl to, co očekávali a nasliboval ještě víc. A opět víme z tisku SL, že se o přímá jednání zasadil nejen H. Seehofer, ale také kancléřka Merkelová. Jak jsme přesvědčeni, mezinárodní právo takové jednání považuje za vměšování do vnitřních záležitostí druhého státu.
Ale vraťme se k Polsku. Poláci nejsou nijak nadšeni s jednáním polských Němců, zvláště těch ze Slezska. Německá menšina v Polsku má menšinová práva. Chce ještě víc! Ne ojediněle se na jejich stranu přiklání i kancléřka Merkelová, přestože polská vláda takové jednání považuje za nevhodné. Němci v polské politice však nejsou nováčkové. Když vstoupil na polskou politickou scénu Donald Tusk, tak mohl růst také proto, že německé peníze vytvářely pro něj silný fundament. Občanská platforma se dokonce stala nejsilnějším subjektem a D. Tusk se stal předsedou vlády.
Hranice Polska pro něj byly stále těsnější a tak přešel do služeb EU. 30.srpna 2014 byl jmenován předsedou Evropské rady. 1. prosince 2014 se stal, po Van Rompuyovi, novým evropským prezidentem. V březnu 2017 byl Evropskou radou v této funkci znovu potvrzen. A právě o tomto období bychom si měli říci několik slov. Polská vláda v čele s Beaty Szydłovou se postavila proti opětné kandidatuře D. Tuska, za kterým však stála A. Merkelová. Ta svou prosadila. Poláci pak otevřeně říkali, že Tusk nebyl a není jejich kandidát, že je kandidátem německým. Pro Polsko nic nedělá, ale naopak svou funkci zneužívá k útokům proti polské vládě a tím i proti Polsku. Tusk své funkční období v EU dosloužil. Německý vliv byl tak silný, že ani domovský stát, který proti Tuskovi jednoznačně vystupoval, nic nezmohl.
Německá menšina v Polsku má svá menšinová práva a je značně sebevědomá. Můžeme obecně říci, že se těší trvalé pozornosti nejen kancléřky A. Merkelové, ale také dalších německých ústavních činitelů. Proto bychom se mohli domnívat, že podobné postavení má i polská menšina v Německu. Ale kdepak! Německo Polákům žijícím na jejich území statut národnostní menšiny nepřiznalo, alespoň tomu tak bylo ještě v nedávné době. V obdobné situaci jsme my i Slováci. Lužičtí Srbové, kteří více než 1500 let žijí na svém původním územím, jsou nikoliv národem, ale jen národnostní menšinou. Nad čím pláče původní slovanské obyvatelstvo v Německu? Ruší jim školy, omezují kulturní lužickosrbské instituce. Lužickým Srbům již jde o existenci.
V mezinárodním právu platí princip reciprocity, vzájemnosti. Poláci, my, Slováci by měli konečně říci Němcům, kolik má Vaše menšina práv u nás, tolik musí mít i naše menšina u vás. Jak vidět tento princip mezinárodního práva Němci odstavili na vedlejší kolej. Před nepříliš dlouhou dobou se vyznal M. Roth, tehdejší náměstek ministra zahraničních věcí, že pro Německo v EU neplatí ani princip nevměšování se do vnitřních záležitostí druhých států.
Na druhé straně Německo tlačí na rozšiřování práv německých menšin v druhých státech. Německé menšiny jsou opět privilegovanými. Dostávají peníze z německých velvyslanectví, spolkového ministerstva zahraničních věcí, vnitra i od řady specializovaných institucí na podporu němectví v zahraničí. Samozřejmě německé menšině plynou peníze též z polských peněz a u nás zase z našich peněz. A jak to vypadá, loajalita německých menšin patří ve většině případů Německu a pak, snad, i částečně státu, jehož jsou občany. Ale to tu již bylo. A víme, k čemu to vedlo. Neměli bychom připustit, aby dějiny se opakovaly. Dr. O. Tuleškov
Němci šli na národnostní otázky svým tradičním způsobem
Přijali zvláštní zákon, který stanoví podmínky, kdy je možné národnostní menšiny uznat a přiznat jim menšinová práva. Je zajímavé, že mezi ně patří i Lužičtí Srbové. Pro Němce jsou tedy pouhou národnostní menšinou, která však nemá na růžích nijak ustláno. Lužickým Srbům nějak mizí jejich školy, kulturní instituce i peníze na provoz dalších jejich zařízení. Mizí, zřejmě i v důsledku těžby uhlí, celé lužickosrbské vesnice.
Ale jak to vlastně s Lužickými Srby je? Jsou skutečně jen národnostní menšinou? To je jeden z méně šťastných pohledů na ně. Lužičtí Srbové svá sídla zaujali někdy v 5. až 6. století. Byli velmi početní a jejich sídelní území bylo velmi rozsáhlé. Staletí však míjela a tažení Germánů na Východ pokračovalo. Koncem 10. století prohráli Lužičané svou svobodu v bojích s nimi. Vbrzku za vítěznými vojsky přišli i němečtí kolonisté. Germanizace Lužičanů pokračovala. Jejich počet se snižoval. Jimi osídlené území se zmenšovalo. Němci začali žít mezi nimi jako privilegovaná vrstva. Lužičtí Srbové však stále žijí na svém původním území, samozřejmě značně zmenšeném. Proto se na Lužické Srby můžeme dívat jako na zbytek původního národa, který žije na svém území, má svůj vlastní jazyk, kulturu. Splňuje tedy znaky národa. Podle našeho názoru by si Lužičtí Srbové zasloužili více než pouhé uznání za národnostní menšinu, která o vše, co potřebuje, musí zápasit. Na přetřes by mohla s plnou vážností přijít otázka jejich autonomie, případně i uznání za národ. Pokud Lužičanům nebude brzy účinně pomoženo, německé moře je časem pohltí. Jak pomáháme Lužickým Srbům, je zásadní otázkou pro nás všechny. Myslím si, že tato pomoc není dostatečná, aby Lužičtí Srbové mohli sebevědomě pohlížet do budoucnosti.
Problém, který zkoumáme, je však zásadně mnohem širší. Pro národnostní menšiny platí princip vzájemnosti, reciprocity. Můžeme zásadně požadovat pro českou menšinu v Německu tolik práv, kolik jich má německá u nás. Obdobně to platí pro Poláky a Slováky. Teoreticky je vše jasné. Prakticky však tato zásada mezi uvedenými národnostními menšinami není uplatňována. Nefunguje, Německá menšina mezi i menšinami jiných států, pokud vůbec za menšiny jsou uznané, je jako bohatec mezi chudáky. A tak tomu je celá desetiletí a nikdo se zatím nepokusil o změnu této smutné skutečnosti.
Snad ještě hůř jsou na tom ruské menšiny v Pobaltí, přestože tvoři někdy až kolem celé čtvrtiny obyvatelstva toho či onoho pobaltského státu. Někteří z nich nemají ani občanská práva, přestože se již na území státu, v němž žijí, narodili. Jsou zcela jasně občany druhého řádu. Když jsme na tyto téměř středověké poměry upozornili již před řadou let naše ministerstvo zahraničí, kde tehdy šéfoval pan Karel Schwarzenberg, odpověděli nám, rozumbradové, že EU zkoumá předmětný problém. Bohužel zkoumá ještě do současnosti. Nevíme totiž nic o tom, že se podmínky pro ruskou menšinu v Pobaltí nějak změnily k lepšímu.
Kolem nás je hodně nespravedlnosti. Někdy se zdá, že přibývá místo toho, aby mizela. Jsem v očekávání, že svět se změní, samozřejmě k lepšímu. Místo světa s jasnou americkou dominancí, která přinesla již tolik zla, doufáme, že přijde spravedlivější multilaterální svět, v němž budou moci viditelně uplatňovat své zájmy i národní státy. Současný žalář národů, Evropská unie již viditelně odchází do minulosti. Společenství svobodných a rovnoprávných národních států může být již brzkou realitou. J. Skalský
Lužičtí Srbové – naši mladší slovanští bratři
Již na konferenci ve Versailles, ale i později, podporovala naše delegace v čele s E. Benešem, ministrem zahraničních věcí Československa, právo Lužických Srbů na sebeurčení. Bohužel naše snahy v tomto směru nebyly korunovány úspěchem.
Dále jsme však vycházeli z toho, že Lužičtí Srbové, přestože politicky trpěli pod německým jhem od konce10. století, žili stále na svém staletími německou kolonizací zmenšovaném územím jako původní obyvatelé, kdežto německé obyvatelstvo přicházelo na jejich území jako přistěhovalci nebo vetřelci, kteří je germanizovali. Pro nás jsou Lužičtí Srbové příslušníci původně velmi početného národa, jeho zbytkem, přesto však národem. Němci na ně hledí jako na národnostní menšinu, jejíž poněmčování staletími pokračuje. Situace pro Lužické Srby je celkově těžká. Musí bojovat o své školy, kulturu, jazyk, o své původní sídelní území, o svou národnost. Ano, Lužičti Srbové zápasí o svou existenci již celá desetiletí. Co je naší povinností vůči nim? Pomáhat jim. Jsou různé formy pomoci. Některé se však nabízí samy. Přesto je naše školy, které spolupracují s německými školami, naši zastupitelé v městech a obcích severních, zápasních i východních, které pěstují partnerské vztahy s německými, dokonce i tzv. sudetoněmeckými subjekty, nevidí. Jaká škoda!
Cožpak se nenajdou v některých obcích lidé, kteří upozorní na situaci, v níž přežívají Lužičtí Srbové a navrhnou spolupráci s nějakou jejich školou, s nějakým lužickosrbským kulturním či jiným subjektem? Takto zezdola, nenásilně by měla začít spolupráce s Lužickými Srby. Měla by jim přinést nejen naši morální ale i jinou podporu. Tím jsme jim povinováni.
Naši předkové v době první republiky a po druhé světové válce Lužickým Srbům hodně a účinně pomáhali. V poválečné době jsme na našem území zřídili pro Lužické Srby i gymnázium, vydávali učebnice i nějaké knihy, či v jejich vydávání napomáhali. Vše jsme dělali rádi. Chápali jsme, že naši pomoc Lužičané potřebují.
Jaká je situace dnes, jsme se již výše zčásti zmínili. Snad zbývá ještě dodat, že někteří naši ústavní činitelé, kteří se vydávají za křesťany, spolupracují blízce s tzv. sudetoněmeckým landsmanšaftem. Někteří jdou tak daleko, že tuto spolupráci prezentují jakou součinnost německých a českých křesťanů. Posselt je pro ně jedním z křesťanskosociálních bavorských politiků. „Sudetoněmecký“ dům v Mnichově je pro ně místem, kde se scházejí bavorští politici. Kolik farizejství v takových hodnocení je?
Kolikrát jen P. Bělobrádek, dřívější místopředseda vlády ČR, D. Herman, dřívější ministr kultury, a další podobní navštívili zejména Bavorsko. Jejich návštěvy, které stále pokračují, i když již nejsou zdaleka tak početné, se dají počítat na desítky, stovky.
Ale Lužičtí Srbové jsou též křesťany. Viditelně potřebují naši pomoc. A těm v nouzi, ať již máme na mysli jakýkoliv její druh, křesťané mají pomáhat. Navštívil pan Bělobrádek a přinesl nějakou pomoc Lužickým Srbům? Nic o tom nevíme. S velkou pravděpodobnosti, hraničící s jistotou, můžeme říci, že nikoliv. Proč tedy tak neučinil?
Proč tak neučinili jemu podobní? Můžeme na základě dostupných informací dospět k pravděpodobnému závěru, že zmíněným pánům nejde jen o křesťanství, ale také, a to především, o naplňování jejich germanofilní a sudetomilní orientace, která často nedbá na české státní a národní zájmy.
Každý, kdo chybuje má možnost, své chybné či neúplné kroky napravit. To se týká i panů Bělobrádka, Hermana, Sobotky a jim blízkých. Dočkáme se toho, že těžiště svých „přátelských“ cest do Německa, především Bavorska, posunou alespoň někdy do Lužice Horní i Dolní k Lužickým Srbům? Počkejme si nějaký čas. Uvidíme. Dr. O. Tuleškov
Eurasijský pohled na budoucnost
Michail Chazin
Croix 13.04.2020
V tomto článku přináším výtah z videorozhovoru ruského neliberálního ekonoma Michaila Chazina, jehož dnes již asi není nutné čtenářům zvlášť představovat, s ukrajinským novinářem Dmytrem Džangirovem (nar. 1966). Zaměřil jsem se podrobněji zejména na druhou polovinu rozhovoru, týkající se konkrétních prognóz budoucího ekonomického uspořádání světa, včetně evropského prostoru…
K epidemii koronaviru pak uvádí, že se neodlišuje závažností od chřipkových epidemií, ale je využita k velkým globálním politickoekonomickým opatřením, s nimiž začala jako první Čína, aby se vymanila zpod ekonomického nátlaku ze strany dosavadního dominujícího globálního dolarového systému. Konečný výsledek globální operace nelze dosud přesně předpovědět. Lze však předpokládat, že již existují přesné dohody o postupu mezi Trumpem, Putinem a Si Ťin–pchingem. Indikací je, že v USA mohlo přistát ruské vojenské letadlo An–124, což se mohlo stát jedině s osobním souhlasem Trumpa, přičemž nikdo neví, jaký náklad, který mohl vážit desítky tun, vlastně přivezlo. Chazin naznačuje cosi o „bombě“ či kontejnerech s biologickou zbraní (pozn. překl.: v jednom z posledních pořadů Otázek a odpovědí V. V. Pjakina tento řekl, že byla po tři dny uzavřena síť ruské pošty, protože FSB hledala různé zásilky, prostřednictvím nichž mohl být proveden biologický útok na Rusko ze zahraničí na pozadí epidemie koronaviru).
Na dotaz Džangirova, zda může Trump dostat jako „předvolební dárek“ Venezuelu, Chazin odpovídá, že je to složitá otázka, na níž nelze s jistotou říct, jak to dopadne.
Poté se Chazin zabývá státy postsovětského prostoru z hlediska jejich vládnoucích vrstev, kdy rozlišuje země, které nejsou vedeny domácí národní elitou, a to jsou především Ukrajina a Gruzie. Na opačné straně spektra s etablovanou domácí nacionální elitou (hájící domácí zájmy) se nachází Ázerbajdžán, Kazachstán a Uzbekistán. V dalších zemích, jako je např. Arménie, je v čele nečitelně se chovající vedení.
Brettonwoodský finanční systém z r. 1944, na nějž navazovala následně Jaltská konference, dosud určoval globální finanční a ekonomická pravidla, ale v současné době už je nefunkční, resp. je ve stádiu demontáže. Jeho rysem byla mj. finanční stimulace poptávky v předních účastnických zemích a dolar jako hlavní světová měna. Po úplném odstranění Brettonwoodského systému vzniknou samostatné valutové zóny bez globální dominance dolaru. Bude to zóna jüanu, rupie, euroasijská zóna (v níž hlavní měnu může, ale taky nemusí, představovat rubl); může zůstat též eurozóna, ale její zachování a rozsah jsou vzhledem k mnoha nevyřešeným otázkám v současné době podmíněné. V nějakém rozsahu zůstane zachována i zóna dolaru.
Velkou otázkou zůstává, zda se vytvoří samostatná zóna Latinskoamerická, spojená zároveň s Jihoafrickou republikou, v čele s Brazílií a Jihoafrickou republikou, k čemuž původně vývoj směřoval v rámci BRICS. Dnes se jeví jako pravděpodobnější, že k tomu nedojde. Pokud v rámci globálních dohod USA oživí Monroeovu doktrínu, Latinská Amerika bude doménou USA, naopak Blízký Východ připadne do zóny Eurasie. Dohoda Trumpa s Putinem může být taková: Vraťte nám vydobyté pozice v Latinské Americe, pravděpodobně s výjimkou Kuby, a my Vám necháme volnou ruku na Blízkém Východě. Sám Chazin takovou variantu ale označuje v této fázi jen jako svou osobní hypotézu.
Dosavadní model světového finančního globalismu v čele s dolarem jako měnou–hegemonem má velké problémy, a ty s ním sdílejí zejména země, které na tento model v rámci dlouhodobé strategie sázely. Jde zejména o státy EU, kdy EU bude čelit velmi závažným ekonomickým problémům, z ostatních zejména Ukrajina a Gruzie.
Na pozadí koronavirové krize byla v Číně jako organizační struktura v rámci speciální „karanténní“ operace prakticky zlikvidována počátkem roku 2020 skupina tzv. komsomolců ve vedení země orientovaných na dosavadní model finančního globalismu.
Na dotaz Džangirova, co se dá očekávat v Nizozemí a Švédsku, Chazin lakonicky odpovídá, že se otázkou afrických států moc nezaobírá.
Dále uvádí, že Velká Británie vystoupila z EU, protože se nechce nacházet na palubě potápějící se lodi liberalismu. Kanada v dané situaci není subjektem událostí a není představitelné, že by se mohla vydělit ze zóny ovládané USA. Premiér Trudeau, orientovaný na americké demokraty a speciálně na Clintonovu rodinu, následně odejde sám, nebo bude odstraněn pod nátlakem.
Afrika bude v nejbližší době zónou volného lovu, předmětem toho, co si kdo vezme. Jihoafrická republika bez Brazílie nebude schopná dál působit jako subjekt. Francouzská Západní Afrika bude zdrojem pro přeformátovaný „Eurosojuz“ v jakékoli jeho podobě.
Samotnou dnešní EU čeká vyřešení otázky, kudy půjde hranice mezi Euroasijskou unií a dnešní Západem. Varianta č. 1 – tato hranice půjde jako v 19. století na hranicích mezi Polskem a Německem. Varianta č. 2 – rozhraní mezi zónami bude tvořit hranice mezi Německem a Francií. V případě této varianty Francie a Nizozemí budou podřízeny vlivu Velké Británie. Je též varianta č. 3 – ve Střední Evropě vznikne nové uskupení, jakési nové Rakousko–Uhersko, zahrnující Rakousko, Česko, Slovensko, Slovinsko, Maďarsko a části dalších zemí – Chazin uvádí Bavorsko, severní Itálii a část Rumunska. Takový útvar by byl ekonomicky neutrální a spolupracující se Západem i euroasijskou zónou. V případě této varianty by západ, sever a východ Německa byl začleněn do euroasijské zóny.
Toto přeformátování Evropy bude probíhat v nadcházejících 5 – 8 letech. Rozpad dnešní EU je na pozadí všech tří variant nevyhnutelný. Existují finanční makroukazatele, že stávající EU se nemůže udržet, respektive že v rámci jednotného ekonomického prostoru tyto ukazatele nutné pro další existenci nemohou být naplněny.
Čína bude muset radikálně změnit svůj ekonomický model a směřování, protože projekt „Jeden pás – jedna cesta“ byl vytvářen za účelem přímého průniku na evropské trhy, a po skončení globální ekonomické krize a výše popsaných procesů v západní Evropě už nebude přebytečná kupní síla, které by bylo možné nabízet v tomto formátu čínské výrobky. Lidé zde budou pracovat proto, aby si vydělali na jídlo, životní úroveň v západní Evropě upadne o polovinu. Čína přijde o přebytek v zahraničním obchodu a bez toho Hedvábnou stezku ani neufinancuje.
Hrubý domácí produkt spadne na polovinu nejen v zemích západní Evropy, ale též v samotné Číně a v USA, a to postupně během několikaleté globální hospodářské krize, kdy se bude postupně snižovat přibližně o 10 procent ročně.
V dalších letech může ekonomický růst vykazovat pouze zóna v postsovětském prostoru, protože zde v minulosti nedocházelo k stimulaci poptávky v rámci dosavadního globálního finančního modelu vycházejícího z Brettonwoodských dohod jako na Západě (tyto peníze zde nebudou v takovém rozsahu oproti dřívější situaci náhle chybět). Částečně lze totéž říci i o Indii a Latinské Americe, pokud se dostane do zájmové zóny USA v rámci oživené Monroeovy doktríny.
V případě ekonomického růstu v Rusku bude tato situace vzbuzovat zájem o spolupráci ze strany zemí východní Evropy a bude otázka, komu dovolit se do tohoto procesu zapojit. Ve 30. letech 20. století SSSR taky navzdory krizi světové ekonomiky rostl…
Brettonwoodský systém již není funkční. Ti, kdo do něj byli připojení, z toho požívali výhod v podobě vysokých cen ropy, pokud šlo o její producenty, nebo v podobě přístupu na vnitřní trh USA a související ekonomické spolupráce s USA. Chazin vyjmenovává zejména všechny státy západní Evropy, ropné státy Perského zálivu, Čínu, Japonsko a Austrálii. To byly dosud dobře situované státy, ale nyní, když daný systém již nefunguje, bude třeba situaci restartovat novou mírovou konferencí uspořádanou vítěznými světovými velmocemi.
Obdobou Vestfálského míru po třicetileté válce, Vídeňského kongresu po napoleonských válkách, Pařížské konference po 1. světové válce, či Jalty (kde byly vítěznými mocnostmi SSSR, USA, Velká Británie plus Francie) ve spojení s dohodami Brettonwoodského systému. Chazin to označuje jako novou Jaltu 2.
Které velmoci to tentokrát budou a nad kým zvítězí?
Budou to velmoci, které zvítězí ve válce s dosavadním globálním finančním systémem, který bude tou poraženou mocností. Půjde o USA v čele s Trumpem, Čínu a Rusko, plus Indii.
Lze očekávat, že taková mírová konference proběhne do roku 2022 či 2023.
Možná budou nalezeni i obětní beránci z řad států, které zašly v podmínkách dosavadního liberálního modelu příliš daleko a namísto toho vytvořily korupční totalitární systémy. Žhavými kandidáty jsou Ukrajina, Polsko a pobaltské státy. Outsidermedia.cz
Turecko a Řecko na hraně války.
Turecko žádá NATO, aby Řecku zakázalo bránit tureckému námořnictvu v pašování migrantů do EU a džihádistů a zbraní do Libye
Drzost tureckého prezidenta Recepa Erdogana zřejmě nemá žádné meze. Loni vyhlásila Rada bezpečnosti OSN embargo na vývoz zbraní do Libye. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN jsou závazné pro všechny členské státy. Turecké lodě byly opakovaně přistiženy při nelegálním pašování dokonce těžkých zbraní. Do Libye ve vodách kolem Libye provádí námořní blokádu k vynucení embarga lodě pod vlajkou EU.
Počátkem dubna však místo hlídkování lovily migranty a převážely je na řecký ostrov Kréta. V době, kdy unijní lodi vykládaly migranty, vzniklou mezerou proplul konvoj tureckých nákladních lodí doprovázených 8 fregatami tureckého vojenského námořnictva. Jedna fregata raketami zaútočila na pozice Libyjské národní armády (LNA) vedené polním maršálem Chalífou Haftarem, čímž bylo fakticky ukončeno několikaměsíční příměří sjednané OSN. Z ostatních tureckých lodí se vzápětí vylodily tisíce džihádistů ze Sýrie a tureckých vojáků, které Erdogan vyslal na pomoc islamistickým milicím vedeným samozvaným libyjským „premiérem“ Faízem Sarrádžem. Džihádisté se poté pokusili o útok k proražení blokády kolem Tripolisu v níže je drží LNA. Pří útoku islamistům pomáhaly turecké stíhačky F–16.
Minulý týden řecké lodi ve svých teritoriálních vodách zadržely další tureckou loď vezoucí těžké zbraně do Libye. Řecká vláda podle serveru el.gr v sobotu vyhlásila zákaz přeletů přes své území všech letadel směřujících do Libye. Všem lodím mířícím do Libye Řecko zakázalo plavbu ve svých pobřežních vodách. Zákaz je fakticky namířen proti tureckým lodím a vojenským letadlům. Žádná jiné země totiž momentálně neporušuje embargo OSN zbrojní dodávky do Libye.
Včera turecká vláda řeckou uzávěru k vynucení rezoluce Rady bezpečnosti OSN označila za „námořní pirátství“. V mezinárodní navigační příručce NAVTEX turecké navigační služby varovaly před řeckým loďstvem údajně ohrožujícím civilní plavidla. V závěru oznámení NAVTEX 20051/20 turecká navigační služba varuje před plavbou kolem řeckých ostrovů s tím, že turecké vojenské vojenské námořnictvo a pobřežní stráž připravuje operaci k zajištění volného průjezdu v Egejském moři a středomoří.
Řecká vláda na něj podle serveru pronews.gr reagovala vysláním dalších vojenských plavidel do oblasti. Tentokrát mají podle rozkazů z ministerstva obrany povoleno v případě narušení pobřežních vod zahájit ostrou palbu. Řecká vláda ve zvláštní depeši zaslané do Ankary varovala, že turecké vojenské lodi mířící do Libye nebo narušující řecké pobřežní vody mohou být řeckým námořnictvem potopeny. Turecko totiž již řadu měsíců provádí vojenské provokace proti Řecku. Turecké vojenské lodi a ponorky soustavně narušují řecké pobřežní vody. Do nedávna tak činily v rámci snahy umožnit migrantům průnik do Řecka. V poslední době si přes řecké pobřežní vody zkracují cestu při pašování zbraní do Libye.
Řecko a Turecko se nyní pohybují na hraně války. Řecká rozvědka přinesla informace, že Turci připravují námořní invazi migrantů na řecké ostrovy. Část z nich by dokonce měla být infikována virem COVID–19 s cílem jeho rozšíření na strážce hranic i na civilní obyvatelstvo. V tom případě by migranti byli použiti jako biologická zbraň. Řecké tajné služby navíc získaly informace o tom, že v Turecku probíhá přestavba tankerů na lodě k pašování migrantů. Jeden z tureckých tankerů byl z rozvážení migrantů do Řecka a Itálie usvědčen. Dalšímu z nich řecké loďstvo v neděli znemožnilo plavbu ve svých teritoriálních vodách a nařídilo mu návrat do Turecka.
Incident s tankerem obsahujícím zvláštní skrytou kajutu s migranty, který byl vrácen do Turecka, vláda v Ankaře označila za porušení mezinárodního práva. Včera večer turecká vláda požádala NATO, aby přinutilo Řecko umožnit tureckým lodím volnou plavbu kdekoli v Egejském a Středozemním moři. Zřejmě včetně řeckých teritoriálních vod. Turecká žádost zaslaná do centrály NATO v Bruselu fakticky znamená, že Turecko požaduje, aby mu NATO umožnilo pašovat migranty do EU a zbraně do Libye. Členem NATO je kromě Turecka i Řecko.
nwoo.org, vydáno: 14.4.2020, autor: MUDr. Ivan David, europoslanec SPD
EU naléhá, aby se něco udělalo k zabránění genocidy migrantů v Řecku
Autor: odjinud | Publikováno: 10.4.2020
Jelikož přišly první zprávy o případech koronaviru v řeckých táborech, tak musí Evropská unie rychle jednat, aby zabránila „genocidě migrantů“, která ohrožuje 42 000 lidí.
„Když už došlo k prvnímu potvrzení případu Covid–19 na Lesbu, tak je hlavním problémem, který musí být vyřešen, zabránit rychlému a rozsáhlému šíření Covid–19 na řeckých ostrovech pomocí naléhavé preventivní evakuace z těch přeplněných táborů,“ prohlásil pokrokový španělský politik a europoslanec Juan Fernando Lopez Aguilar, který rovněž působí jako předseda komise občanských svobod EU. „Mnozí z těch v táborech jsou už teď v mizerném zdravotním stavu a přes opatření přijatá řeckými úřady způsobí to přeplnění a hrozné životní podmínky při omezování Covid–19 potíže.“
Aguilar řekl, že je třeba přistoupit k nápravě dříve, než v Řecku „dojde ke genocidě migrantů.“
Před pár dny byly ohlášeny první koronavirové případy u dvou migrantů v řeckém táboře pro migranty ze Sýrie a prvních 20 případů bylo ohlášeno z tábora Ritsona. Byla to samotná řecká vláda, která v minulosti tyto tábory označila za „epidemiologické časované bomby,“ uvádí Magyar Nemzet.
První případ – a to u těhotné ženy – byl zaregistrován v táboře Ritsona severně od Atén, ta byla tedy okamžitě přijata do nemocnice, ale následné testy ukázaly, že nejméně 23 dalších lidí jsou nositelé tohoto viru. Krátce nato byl v migračním táboře Ritsona ležícím 35 kilometrů od Atén potvrzen další případ. Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), která v tomto táboře působí, v nedávném tiskovém prohlášení vyjádřila své obavy z této situace. „Uvedený vývoj potvrzuje skutečnost, že tento rychle se přenášející virus nikoho nediskriminuje a může postihnout jak migranty, tak místní komunity,“ řekl o případu z tábora Ritsona šéf mise IOM v Řecku Gianluca Rocco. „Všichni jsou v ohrožení. Migranti a uprchlíci v Řecku jsou stejně virem zranitelní jako řecká komunita.“
Aguilar navrhl, že ti vysoce rizikoví, včetně 60letých a starších s respiračním onemocněním, diabetem a s dalšími potížemi, by se měli evakuovat. Členské státy EU by navíc měly vyčlenit dostupné zdroje pro migranty, včetně „zvýšení spolupráce mezi zdravotními systémy členských států.“
Augilar nenabízí žádné návrhy, kam by se migranti měli evakuovat, nebo kde by Řecko, které se už dávno potýká s ekonomickými problémy, mělo vzít peníze na léčení migrantů v už přetíženém systému zdravotní péče. Bohatší státy jako Německo už teď do německých nemocnic přiváží pacienty z Francie a Itálie.
Řecko s ani ne 11 milionovou populací má 1 735 potvrzených koronavirových případů, ale kromě těch 25 000 lidí ve 30 táborech po celé zemi se ještě odhaduje, že dalších 40 000 migrantů je roztroušených po několika ostrovech Egejského moře.
IOM uvedla, že všem obyvatelům byly rozděleny čisticí prostředky a mýdlo. Všechna pracoviště a společné prostory ve dvou táborech byly dezinfikovány, ale hygiena je převážně mizerná.
Lékaři bez hranic říkají, že migrační tábor Moria postavený pro 1 500 lidí, jich v současnosti pobírá asi 40 000. Je tam jeden vodovodní kohoutek na každých 1 300 lidí a žádné mýdlo.
Ač Evropská unie Řecko vyzvala, aby ty malé ostrůvky s neodpovídající infrastrukturou od migrantů vyklidila, v současnosti k realizaci takového plánu ale není k dispozici ani politická vůle, ani peníze, ani logistika.
editor: Remix News, author: Dénes Albert
Title image: Migrants at the Moria refugee camp on the island of Lesbos.
www.reformy.cz, euportal.cz
Život za „protektorátu“ – 1939 – 1945
Prvou propracovanou složkou nacistických genocidních záměrů vůči slovanským národům za druhé světové války byl oficiální program likvidace českého národa v „německém prostoru“. Realizován byl důsledně, postupně, soustavně, intenzivně a účinně, za bezpříkladné horlivosti početných, dobře informovaných nacistů z řad bývalé německé menšiny v Československu.
Nejprve bylo zlikvidováno demokratické Československo. (Zůstalo prakticky bez spojenců, kapitulovalo po ultimatu čtyř velmocí, po „Mnichovském diktátu“ 29.9.1938. Došlo k prvému dělení Československa.)
Zbytek českých zemí byl vojensky okupován od 15. března 1939. Zřízením „Protektorátu“ začala totální kolonizace, dekapitace a germanizace českého národa. Během války nechtěli a nemohli nacisté významný český hospodářský potenciál postrádat. Proto konečné „řešení“ české otázky dočasně odložili. O to intenzivněji utvářeli duchovní i hmotné předpoklady pro genocidu poválečnou. Sebemenší odpor byl krutě potlačován a likvidován. Hlavní ostří stupňujících se perzekucí mířilo vůči odboji a vůči československé inteligenci, která hájila národní svébytnost a humanitně demokratický odkaz T.G. Masaryka a E. Beneše. Likvidací všech českých vysokých škol zanikla hlavní centra české národní kultury již v roce 1939. Mnoho předních duchovních vůdců a odbojářů nacisté zavraždili.(Jedním z prvých byl i pedagog Masarykovy university, prof. dr. Jan Uher, někdejší Masarykův knihovník.)
Je smutnou skutečností, že souhrnné objektivní zhodnocení tehdejší reality i dalekosáhlých mnohostranných důsledků ohrožení našeho národa, největšího od 17. stol. (po roce 1620), eskalací nacistických masivních a brutálních politických a protinárodních perzekucí v letech 1938–1945, dosud chybí.
Vysoké školy byly zrušeny zcela. Ale i nižší vzdělání bylo omezeno a podrobeno drastické germanizaci. Do r.1944 klesl počet českých studentů středních škol o více než polovinu. Česká správa školství de facto neexistovala. Byla plně podřízena německé kuratele. Rozhodující kontrola, inspekce, koncipování obsahových, metodických i jiných změn, celková propaganda, ideologie a bezpečnost byly v rukou našich i říšských Němců, spolehlivých nacistů. Českým dějinám se např. nevyučovalo vůbec. Na vysvědčení stálo: Geschichte (a místo známky) – wurde nicht unterrichtet. Vrchní dohled nad školstvím mělo Gestapo
Přes stupňující se teror, všudypřítomné slídilství a udavačství naprostá většina českých učitelů a studentů se chovala statečně, odolávala, vzdorovala a vydržela. (Nezapomeňme ani na totální nasazení populačních ročníků 1921 a 1924 na válečné práce do „Říše“ a hromadné povolání středoškoláků na zákopové práce před postupující frontou.)
Likvidace předních odborníků a znemožnění přípravy nástupců způsobily těžké ztráty mnoha oborům, jejich kontinuitě a příznivému vývoji. Nadto nedemokratický revanšismus militantních představitelů někdejší rozbíječské německé menšiny přetrvává a po mnoha desítiletích se dokonce stupňuje.
Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc., z pozůstalosti
V Rusku bylo zahájeno trestní řízení ve věci odstranění pomníku maršála Koněva v Praze
© REUTERS / David W Cerny
10:40 10.04.2020(aktualizováno 13:17 10.04.2020) Získat krátkou URL
Ruští vyšetřovatelé chtějí potrestat osoby, které jsou odpovědné za odstranění pomníku maršála Sovětského svazu Ivana Koněva v Praze. Informovala o tom mluvčí Vyšetřovacího výboru Ruska Světlana Petrenko.
„V Hlavním vyšetřovacím úřadu Vyšetřovacího výboru RF bylo zahájeno trestní řízení podle části 3 článku 354.1 Trestního zákoníku RF (znesvěcení symbolů vojenské slávy Ruska, které bylo spácháno veřejně),“ uvedla v pátek Petrenko pro ruská média.Poznamenala, že 3. dubna, kdy se blíží oslava 75. výročí vítězství nad fašistickým Německem, byl znesvěcen pomník Ivana Koněva. Uvedla, že „skupina lidí sochu maršála Koněva pomocí provazů a jeřábu odebrala z podstavce, také byly odstraněny památné nápisy“.
„Jak předpokládá vyšetřování, podobnými cynickými činy městské orgány Prahy hrubě porušily závazky České republiky v rámci dvoustranných smluv s RF a předvedly své pohrdání společnou památkou a historií boje sovětského národa proti fašismu,“ uvedla Petrenko.
Připomněla, že pomník Koněva byl slavnostně odhalen 9. května 1980 na náměstí Interbrigády v Praze „jako historická připomínka záchrany města před úplným zničením německo–fašistickými okupanty při jeho osvobození od okupačních vojsk v květnu 1945“.
Reakce českého ministerstva spravedlnosti
Na českém ministerstvu spravedlnosti dříve oznámili, že Česko nikoho nevydá Rusku za odstranění pomníku maršála Koněva.
„Co ale lze konstatovat, je to, že platná právní úprava ČR vylučuje možnost vydání občana ČR – pokud se svým vydáním nevysloví souhlas – k trestnímu stíhání anebo k výkonu trestu odnětí svobody do cizího státu mimo států Evropské unie,“ sdělil mluvčí ministerstva spravedlnosti ČR Vladimír Řepka.
Zákon o odpovědnosti za poškození válečných památníků
Ruský prezident Vladimir Putin v úterý podepsal federální zákon o trestní odpovědnosti za zničení nebo poškození vojenských hrobů a pomníků, které uctívají památku zemřelých při obraně vlasti. Poté ruský ministr obrany Sergej Šojgu požádal ředitele Vyšetřovacího výboru RF Alexandra Bastrykina, aby trestně stíhal zahraniční úředníky, kteří jsou odpovědní za zničení pomníků sovětským občanům, zejména v Praze. Také předseda Ruského vojensko–historického společenství Vladimir Medinskij oznámil, že požádá Vyšetřovací výbor RF, aby právně ohodnotil odstranění pomníku Koněva v Praze.
Odstranění pomníku maršála Koněva nezůstane bez odpovědi
Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová ve čtvrtek oznámila, že odstranění pomníku maršála Ivana Koněva v Praze může být dlouhodobým negativním impulsem ve vztazích Ruska a Česka.
„Jsem zmatená z bezmocnosti ústředních orgánů vlasti, které jednoduše nejsou schopné srovnat městské úředníky a ukončit tuto zesměšňující aktivitu a porušování mezinárodních závazků státu. To, k čemu došlo v Praze, je zločin, který se může stát dlouhodobým negativním impulsem v našich vztazích, určitě to nezůstane bez odpovědi,“ uvedla Zacharovová.
Koláři, bacha, jde po tobě Lavrov!
Nejmocnější muž světové diplomacie shlédl na lokálního kariéristu a nešetřil ostrými slovy pohrdání. VIDEO. Ve všem prý má prsty americká firma Kolářova otce
14. 4. 2020
Za cynické a pobuřující označil ministr zahraničí Ruské federace Sergej Lavrov svržení sochy maršála Koněva lokálním úředníkem – starostou Ondřejem Kolářem z Prahy 6. Lavrov také poukázal na vazby Kolářova otce na americkou právní firmu Squire Patton Boggs, která dala svržení sochy “právní záštitu”.
Tisková konference Sergeje Lavrova, ministra zahraničí Ruské federace
Na vazbu Kolářova otce na právní firmu Squire Patton Boggs upozornil jako první deník ARFA.cz. Starosta Kolář zatajil, že je jeho otec zaměstnancem této firmy, pouze argumentoval jejím posudkem.
Squire Patton Boggs je lobistická firma s obrovským přesahem
Advokátní kancelář Squire Patton Boggs je firma s nadnárodním lobistickým přesahem, ke kterému se hrdě hlásí, má silné vazby na americké zákonodárce v Kongresu a na Brusel.
Právní firma otce Koláře
Jako jedna z prvních právních kanceláří v USA během 90. let otevřela několik kanceláří v zemích bývalého sovětského bloku. Měla klíčovou roli při privatizaci státních podniků v České republice, na Slovensku, v Maďarsku, na Ukrajině a v Polsku.
Squire Patton Boggs patřila mezi významené sponzory volebních kampaní Baracka Obamy a Hillary Clintonové, oba za Demokratickou stranu USA. Zastupovala například turieckého prezidenta Erdogana, když chtěl v kongresu USA prosadit letecké údery proti Kurdům.
Miloš Zeman a velvyslanec Ruska Zmejevský
Ministr Lavrov citoval prezidenta Miloše Zemana, který označil demontáž sochy Koněva za hloupou, směšnou a komickou. Lavrov zdůraznil, že toto hodnocení nepovažuje za dostatečné.
Směšné? To je málo
„Činy pražských úřadů lze jen těžko označit za jiné než za cynické a pobuřující. Jsou v rozporu s dohodou, kterou jsme podepsali s Českou republikou, která vstoupila v platnost v roce 1993.”
“Obsahuje povinnosti zajistit ochranu vojenských památek, pomníků, povinnosti o ně pečovat, zajistit k nim přístup. Prohlášení českých úřadů o tom, že ustanovení této dohody nebyla porušena, jsou samozřejmě lstivá,“ řekl dnes Lavrov na tiskové videokonferenci. Argumentaci firmy Squire Patton Boggs převzalo i české ministertsvo zahraničí, když pořád dokola mluvilo o hrobech – že pomník není hrob. Smlouva o přátelství z roku 1993 se sice o hrobech také zmiňuje, ale výslovně uvádí slovo “památník”.
Selhání ministerstva zahraničí ČR
Postup českého ministerstva zahraničí nelze označit jinak než jako selhání. Totéž platí i pro českou vládu, která je v záležitosti demontáže osvoboditele Prahy zcela nečinná. Kolářovi hrozí podle ruských zákonu pět let vězení. „Přesvědčují nás, že tento památník byl obecním majetkem. My ale víme, že to tak není. Před demontáží byl památník v republikovém registru jako pamětní objekt a vycházíme z toho, že otázka se může vyřešit pouze v souladu s ustanovením dohody z roku 1993, kterou jsem zmínil,“ zdůraznil ruský ministr.
Stanovisko ministra Lavrova potvrzuje analýzu deníku ARFA.cz, podle níž památník Koněva není majetkem Prahy 6, ale státu, přičem ve správě ji má magistrát hl. m. Prahy.
Lavrov: Vazby na americkou právní firmu
Lavrov poukázal na rodinné vztahy iniciátora odstranění pomníku v Praze Ondřeje Koláře. Ruský ministr sdělil, že otec Koláře byl českým velvyslancem v USA. Kromě toho je spojen i s americkou poradenskou společností, která pro české vedoucí představitele města připravovala odůvodnění na odstranění sochy.
„Ukázal se velmi zajímavý detail. Jak víte, rozhodnutí (o odstranění, pozn. red.) přijaly úřady Prahy 6, v jejichž čele stojí pan Kolář. A otec tady toho pána Koláře byl zaměstnancem ministerstva zahraničí v Česku, velvyslancem v USA a Rusku a nyní pracuje jako poradce americké poradenské společnosti, která pro české úřady připravila závěry ohledně odůvodnění odstranění památníku.”
Lavrov varuje před důsledky
“Myslím, že tento detail je zajímavý. My se budeme ale domáhat úplného plnění povinností českých kolegů na základě smlouvy z roku 1993 a opravdu doufáme, že si jsou vědomi rizik dalšího prohlubování této situace,“ uvedl ministr Lavrov.
Pomník maršála Koněva byl v Praze postaven v roce 1980, a to z iniciativy městských úřadů. Stalo se tak u 35. výročí osvobození města od nacistů jednotkami prvního ukrajinského frontu, v jehož čele byl právě maršál Koněv.
Památník čelil řadě útoků. Socha slavného vojevůdce, která donedávna stála na náměstí Interbrigády v pražské Bubenči, byla opakovaně poškozována. Podle některých spekulací, kterým sami nevěříme, si poškozování tajně objednalo vedení radnice, aby mělo záminku památník odstranit. arfa.cz
Redakce: J. Skalský, připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 686. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 16. dubna 2020
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz
e–mail: vydavatel@seznam.cz
Estránky: www.ceske–narodni–listy.estranky.cz
FB: https://www.facebook.com/%C4%8Cesk%C3%A9–n%C3%A1rodn%C3%AD–listy–107618950706191/?modal=admin_todo_tour