15.březen 1939 je tak strašné výročí našich dějin, že se k němu může postavit pouze bělohorská katastrofa. Žádný jiný měsíc v našich dějinách nemá tak strašné výročí, jako právě 15.březen. Proč? Nebyla to jen okupace, jak se to dnes zdůrazňuje jinde, ale byl to počátek systematické genocidy národa. Tak si to přesně a pravdivě rozeberme.

veškerou okupační správu protektorátu nevedly české orgány, ale orgány německé, nacistické. Byli to Sicherheitsdienst – nacistická bezpečnostní služba pod Heydrichem, Gestapo pod Goeringem, německé nacistické landráty – okresní úřady. Ty velely všem protektorátním složkám včetně četnictva a vládního vojska!

občané protektorátu mohli být kdykoli zatčeni, uvrženi do koncentračního tábora nebo vězení, nebo zastřeleni. Proč? Protože říšské zákony byly nadřazeny tzv.zákonům protektorátu. Byla dvě stanná práva,kde byly zavražděny tisíce občanů. Řada z nich bez soudu. Popraviště v Kobylisích, na Ruzyni, v Kounicových kolejích, Pod Kaštany a jinde by mohla vyprávět hroznou Golgotu Čechoslováků. Tam začala genocida Čechoslováků a pokračovala v Osvětimi,Mauthausenu,Sachsenhausenu, Dachau, Oranienburgu,Bergen Belsenu, Flossenbirku,Gross Rosenu – a jak se všechny ty mučírny jmenovaly.

občané protektorátu byli vyháněni ze svých domovů ve prospěch nových germánských osídlenců. Jako po Mnichovu bylo vyhnáno v I. vyhnání 250 tisíc Čechoslováků, tak ve II. vyhnání z vnitrozemí – z Neveklovska,Sedlčanska a Berounska v Čechách a z Vyškovska, Svitavska a Drahanské vysočiny na Moravě bylo vyhnáno na sto tisíc Čechoslováků, což dokládá i pamětní deska u které stojíme. Na místo československých občanů přišli takzvaní Volksdeutsche z Litvy, Banátu a Bessarábie, kteří měli sloužit říšským Germánům jako pracovníci na zabraných pozemcích – takzvaných říšských komandanturách. Před osvobozením republiky tito nadlidé Pangermáni provedli rozsáhlá zpustošení země a z ohořelých zbytků domů trčely jen opálené komíny, jako tomu bylo na Neveklovsku, nebo na Drahanské vysočině a jinde.

na těchto zločinech proti Čechoslovákům se podíleli ne všichni, ale drtivá většina alias sudetských Němců, vedených zrádci ČSR, v Čechách Henleinem, Frankem, Mayem, Pfitznerem, u nás Czernym, Judexem,Schwalbem, Foltou a tisíci dalšími sudeťáky. Zatímco malá menšina loajálních Němců k ČSR byla zničena a vražděna (Mikulov 900 členů komunistické a soc,dem. Republikanische Wehr), většina půldruha milionu sudeťáků, která vyháněla a vraždila Čechoslováky po Mnichovu, pokračovala ve zločinech i v protektorátu. Přiznal to v projevů i vůdce sudeťáků, válečný zločinec Henlein v projevu ve Vídni v roce 1941, který se stal důkazem sudetské zrady na Norimberském soudu a četl jej tam Američan Aldermann. Druhý sudetský válečný zločinec K.H.Frank, vrah Lidic,Ležák, Ploštiny,Prlova, Javoříčka atd., byl vypátrán brněnským generálem justice dr. Ečerem, a byl spravedlivě popraven po osvobození. Dr. Ečer nemá v Brně ani desku ani pomník, jen ulice připomíná jeho jméno. Je to doposud hanba Brna.

dnes se sprostě lže o jakémsi podílu Čechů na holocaustu. Neexistuje větší lež o českém národě! Podíl Čechů na holokaustu je NULA! Internační tábory protektorátu – Lety, Hodonín a záměrně zapomenuté Svatobořice! – byly řízeny nikoli protektorátní správnou,ale Sicherheitsdienstem,Gestapem a landráty! Tzv. čeští četníci byli služebníci pod velením rajchu, ne protektorátu a byli spravedlivě souzeni jako kolaboranti po osvobození. Sprostá lež o udáních v Lidicích byla vyvrácena seriózními historiky – a přesto ji opakovala TV, jež si říká Česká, a dále časopisy jako 100+1 a jiná média. Stojíme za lidickými ženami a odsuzujeme útoky na ně.

Vyzývám všechny přítomné vlastence – postavme se proti lžím o jakémsi vymyšleném podílu Čechů na holokaustu. Postavme proti této lži oběti Čechů na popravištích, věznicích a koncentrácích říše! Postavme proti nim odbojáře Kalinu,který zachránil na tisíc židovských dětí. Nebyl jen sir Nicolas Winton, byli i Češi, zachraňující židovské spoluobčany.

Dále se postavme lži o nevinných sudeťácích ničených pomstychtivými Čechy po celý odsun. Divoké excesy odsoudil a nechal vyšetřil president Beneš a dopadení strůjci byli trestáni. Za organizovaný odsun republika dostala uznání Velké Británie a Mezinárodního Červeného kříže.

Postavme se konečně lži pana odpůrce Beneše Jaksche o vraždění v Pohořelicích. Jaksch již v Londýně po nezdaru svých požadavků proti presidentu Benešovi vymyslel a selhal Pohořelický pochod mrtvých. Existují dodnes pamětníci z české strany, kteří to vyvrátili. Jsou zveřejněny vědecké studie prof.Žampacha a archiváře Kordiovského,dokazující opak.

Nesmí se zapomínat ani na masový útěk Němců dávno před odsunem, který sudeťáci započítávají do odsunu. Jak k tomu došlo? Když rajch dostával nakládačku od Rudé armády, zaplavila severní a potom jižní Moravu množina uprchlíků wehrmachtu i německých civilů z Polska a Slezska. Z civilů utíkali především nacisté, strachující se odhalení svých zvěrstev. Wehrmacht zřídil na území Moravy dva velké uprchlické tábory – Pohořelice a Rájec. Tam je počátek pozdějšího odsunu! Tábory měly bídné hygienické poměry – neměly dostatečné zdroje pitné vody a vypukl tyfus. Právě většina odsunutých Němců z Brna nebyla zabita při pochodu, jak lživě tvrdí sudeti a vymyslel Jaksch, ale zesnula na tyfové onemocnění. Stejně tak vypukl tyfus u Němců v Rájci, který se přenesl na Čechy a zahynulo tam několik stovek Čechů, vedle Němců. Taková byla fronta, taková byla válka.

Dovolím si připomenout příklad české oběti – osud své vlastní rodiny a příbuzných. Rodina matky byla udána sudetským Němcem Tugemanem, vysokým úředníkem panství Rájec. Pod gestapem zahynul dědeček, strýce odvlekli jako odbojáře do Kouniček a zahynul v Osvětimi, jako další strýc z otcovy strany. Za odboj ON. Třetí strýc gilotinován na Pankráci v únoru 45 za odboj KSČ. Čtvrtý strýc vězněn v Breslau za odboj ON, pomoc partyzánům a zbraně. Sudetský Němec uprchl ze zajištění a nikdy nebyl trestán. Z celého panství Rájec, ze stovek nacistů byl trestán jediný nacista, který zemřel ve vězení. Ostatní uprchli do Bavorska. Nikdy nebyli trestáni. Takových případů byly tisíce.

Závěr je jediný. Čechoslováci byli určeni k vyhlazení a germanisaci. Nikdy se jako národy nepodíleli na holokaustu. Musí se postavit všem lžím a útokům takzvaných sudeťáků a nepřátel zahraničí. Musí se postavit i domácí páté koloně zrádců. Musí to projevit i ve volbách – volit strany obhájců republiky, ne příznivců nepřátel státu.

V nedávných dnech došlo v Evropském parlamentu (SP) k opakovaným zásahům proti národním vlajkám, jež někteří poslanci měli na svých pracovních stolech. Podle informací tisku pan David Sassoli, předseda EP, označil státní vlaječky za bannery a vydal rozhodnutí o jejich zákazu. Pokud přesto je poslanci nechali na svých stolech, zřízenci je sbírali a odnášeli, házeli je, podle informací, které máme, do odpadu.

Vzhledem k opakovanosti odebírání státních vlajek ze stolů poslanců nejde o náhodu, nedorozumění, ale o útok proti jednomu ze symbolů členského státu EU, jímž státní vlajka je. Naše ústava v Čl. 14 zakotvuje státní vlajka jako jeden ze státních symbolů ČR. Pokud poslanec EP má státní vlajku na stole, nemůže být považována za nějaký banner, obyčejný prapor, plakát nebo reklamní předmět. Zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů, v § 7 říká, že „(6) Ostatní fyzické a právnické osoby a organizační složky státu mohou užít státní vlajku vhodným a důstojným způsobem kdykoliv.“ Podle našeho názoru toto ustanovení platí v plném rozsahu i pro poslance EP, kteří státní vlajku, tedy náš státní symbol, mají na svých stolech. Přes tuto skutečnost odhazovali zřízenci státní vlajky do odpadu.

Jsme přesvědčeni, že tímto docházelo k hrubému znevážení a potupení naší státní vlajky, jež je jedním ze státních symbolů. Přestože tento právní názor, o jehož správnosti nepochybujeme, je znám vedení EP a jistě i samotnému jeho předsedovi, v pošlapávání naší vlajky dochází i nadále a opakovaně. Místopředsedové, či jiní funkcionáři EP, kteří řídí zasedání berou slovo, nebo vypínají mikrofon, těm poslancům, kteří odmítají odstranit vlajky svého státu. Odůvodnění je zásadně stejné. Odvolávají se na rozhodnutí pana Davida Sassoliho. Již před desítkami let došlo k něčemu téměř obdobnému. Když Němci republiku zničili a okupovali ji, naše státní vlajky též ničili. Co pak následovalo, je již nesrovnatelné se současností.

Pod našimi státními vlajkami demonstranti v roce 1939 prolévali svoji krev a naši vojáci v době války odcházeli na frontu, bojovali a obětovali své životy. Velice si vážíme těch poslanců EP, kteří své státní vlajky zachránili před zničením. Vůbec nerozumíme tomu, že někteří poslanci EP, zvolení v ČR, souhlasili s odstraněním našich státních vlajek. Voliči jistě nezapomenou na jejich jednání, až budou házet do volební urny své hlasovací lístky. Jen těžko budou volit poslance, kteří považují naše státní vlajky za reklamní předměty.

Z uvedeného vyplývá jeden zásadní problém. A to, zda pouhá odvolávka na jednací řád EP, který zcela mylně považuje státní vlajky za obyčejné prapory, plakáty, reklamní předměty, umožňuje odstranit státní vlajky z pracovních stolů poslanců a odhodit následně do odpadu a tak je zcela znevážit. Zastáváme stanovisko, že tento postup, který fakticky ruší ustanovení Ústavy ČR o státních symbolech i příslušné ustanovení zákona o užívání státních symbolů, je z hlediska našeho práva naprosto nepřípustný a odsouzeníhodný. Interní předpis EP, špatně chápající státní vlajky jako nějaké reklamní předměty, nemůže mít takovou právní sílu, aby zrušil některé naše ústavní a zákonné normy.

Přesto k tomu fakticky dochází. Pokud takovou praxi necháme bez příslušného protestu, může nám pan předseda EP a jeho místopředsedové postupně zrušit další a další naše právní normy. A tak bychom se dostali do bezprávního stavu, kdy by nám subjekty, nacházející se mimo republiku, mohli rušit a tvořit normy čs. práva. Formálně právně tomu nebylo tak ani za protektorátu.

Proto navrhujeme, aby uvedené jednání EP a jeho představitelů bylo prošetřeno a pokud bude zjištěno, že EP postupoval tak, jak je uvedeno, aby MZV ČR proti tomuto protestovalo a požadovalo o okamžitou nápravu uvedených postupů a omluvení se těch, kteří v EP pošlapávali naše zákonné a ústavní normy. Pokud by došlo v EP ke zbytečnému protahování jednání, aniž by došlo k nápravě, považujeme za nutné, proto navrhujeme, aby se k protestům přidala i vláda ČR a celou svou váhou usilovala o sjednaní nápravy. Hrozí totiž i reálné nebezpečí, že EU se skutečně během nepříliš dlouhé doby stane federací a její původní členské státy dokončí svůj přerod v země s fragmentární suverenitou, jež nebude obsahovat otázky zahraniční politiky a obrany. Stane–li se tato možnost reálnou, navrhujeme, aby bylo vypsáno referendum, v němž by svrchovaný lid rozhodl, zda v takové EU chce zůstat či ji opustit.

V prvé řadě mi dovolte Vás ujistit, že Česká republika je plně respektovaným členským státem Evropské unie a užívání jejích státních symbolů na půdě orgánů Unie je v souladu s českou právní úpravou (zejm. zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky, ve znění pozdějších předpisů).

Události, na něž ve svém podání odkazujete, vycházejí z výkladu pojmu "transparent" uvedeného v čI. 10 odst. 3 Jednacího řádu Evropského parlamentu. Je na místě zdůraznit, že způsob výkladu tohoto jednacího řádu je upraven v jeho čI. 236, který stanoví postup pro případ pochybností týkajících se uplatňování nebo výkladu, a to včetně pravidelného přezkoumávání jednacího řádu i jeho výkladu příslušným výborem Evropského parlamentu. Ministerstvu zahraničních věcí, potažmo vládě České republiky, nepřísluší zpochybňovat výklad interního předpisu jiného orgánu. Jedná se navíc o případ, kdy jsou dány dostatečné záruky vlastního přezkumu v rámci dotčeného orgánu.

v dopisu ze dne 18. února 2020, č. j. 104044/2020–OKP, který je odpovědí na naši petici z 1.2.2020, zejména uvádíte: „V prvé řadě mi dovolte Vás ujistit, že Česká republika je plně respektovaným členským státem Evropské unie a užívání jejích státních symbolů na půdě orgánů Unie je v souladu s českou právní úpravou (zejm. zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky, ve znění pozdějších předpisů).“

Pokud by bylo pravdou, co ve výše uvedené citaci tvrdíte, nebylo by možné, aby docházelo k následujícímu: „V nedávných dnech došlo v Evropském parlamentu (SP) k opakovaným zásahům proti národním vlajkám, jež někteří poslanci měli na svých pracovních stolech. Podle informací tisku pan David Sassoli, předseda EP, označil státní vlaječky za bannery a vydal rozhodnutí o jejich zákazu. Pokud přesto je poslanci nechali na svých stolech, zřízenci je sbírali a odnášeli, házeli je, podle informací, které máme, do odpadu.

Nešlo však pouze o jednorázovou akci, nýbrž o opakovanou. Zřízenci, když viděli státní vlajku na stole poslance, žádali o její vydání. Když jimi oslovený poslanec odmítl vlajku vydat, odešli s vysvětlením, že konají svou práci.“ (Citace z naší petice)

Vzhledem k tomu, že pravdou je, že naše státní vlaječky končily opakovaně v odpadu, kam je házeli zřízenci EP, na základě rozhodnutí předsedy EP, pana Davida Sassoli, o tom mluví i vyjádření některých našich poslanců, která jste si sami mohli dohledat, pak nemůže být pravdou Vaše výše citované tvrzení. Jedno vylučuje druhé! Nemohou naši státní vlajku respektovat a současně házet do odpadu.

V předmětné petici, v souladu s §1 (1) zákona o právu petičním, jsme navrhovali, „aby uvedené jednání EP a jeho představitelů bylo prošetřeno a pokud bude zjištěno, že EP postupoval tak, jak je uvedeno, aby MZV ČR proti tomuto protestovalo a požadovalo o okamžitou nápravu uvedených postupů a omluvení se těch, kteří v EP pošlapávali naše zákonné a ústavní normy. Pokud by došlo v EP ke zbytečnému protahování jednání, aniž by došlo k nápravě, považujeme za nutné, proto navrhujeme, aby se k protestům přidala i vláda ČR a celou svou váhou usilovala o sjednaní nápravy.“

Z Vámi uvedené odpovědi nevyplývá, že jste provedli šetření o postupu příslušných činitelů EP, v jehož důsledku končily naše státní vlajky v odpadu. Přestože jednoznačným faktem je, že s naší státní vlajkou, která je jedním z ústavně zakotvených státních symbolů a její užívání je upravené zvláštním zákonem, bylo zacházeno krajně potupně. Ano, je tady konflikt mezi právní úpravou, obsaženou v Ústavě ČR a příslušným zákonem ČR o státní vlajce ČR a jejím užívání, na jedné straně, a jednacím řádem Evropského parlamentu na straně druhé. Nepožadujeme na Vás, MZV ČR, abyste zpochybňovali výklad interního předpisu jiného orgánu, konkrétně jednacího řádu EP, ale abyste hájili Ústavu ČR a zákony republiky. Tato povinnost je zakotvena i ve slibu pana ministra T. Petříčka, který složil do rukou pana prezidenta republiky. Ale bohužel v předmětné záležitosti, jak jsme přesvědčeni, jste tak neučinili. Váš odkaz na možnost vlastního přezkumu v rámci dotčeného orgánu, je pro nás pokusem o utopení předmětné ostudné záležitosti v čase a jen dotvrzením Vaší lhostejnosti či dokonce nedostatečnosti při hájení českých státních zájmů. Pokud se mýlíme, bude Vám vděčni za vysvětlení.

Zákon o právu petičním v § 5 (3) uvádí: „Státní orgán… . V odpovědi uvede stanovisko k obsahu petice a způsob jejího vyřízení.“ Velmi bychom uvítali, kdybyste stanovisko k obsahu petice a způsob jejího vyřízení následně formulovali jasněji, aby nemohly vzniknou pochybnosti a jejich možný dvojí výklad. Děkujeme.

Běžně termín „český národ“ používají čeští vlastenci. Přátelé „sudetské věci“ se naopak považují za „sudetské Čechy“, jak sám sebe nazval P. Bělobrádek, nebo za bémáky. Tak se označil již dříve Karel Schwarzenberg. Při tom však neopomněl zdůraznit, že se necítí být Čechem, ač v tu dobu zastával funkci ministra zahraničních věcí ČR. Tito lidé termín český národ nepotřebují. Již se z valné části odnárodnili.

Je však zajímavé, že s názvem český národ se můžeme setkat, i když jej výslovně někdy neužívají, u některých sudetů. Obecně by se dalo říci, že jim většinou je blízky termín bémák, obyvatel Čech. Ve Wiesbadenské úmluvě z roku 1950 se však opakovaně mluví o českém národu. „Aby mohly býti vytvořeny předpoklady nového soužití obou národů, které v průběhu tisíciletí žily v nejužším svazku a také v něm v budoucnu žíti budou, dohodly se obě strany, že k tomuto účelu ustaví Federální výbor. Obě strany budou v tomto výboru zastoupeny rovným dílem.“ V této úmluvě se výslovně píše o českém národu a mlčky se předpokládá existence druhého národa, v nějž se má změnit sudetoněmecká národnostní skupina.

B. Posselt nejednou již mluvil o společenství dvou národů v českých zemích. Jde především o národ český. Dalším státotvorným národem jsou landsmani, kteří s Čechy vytvoří, jak si myslí již téměř 70 let, federaci. Tedy předpokládá se, že nějakým zázračným způsobem se sudetoněmecká národnostní skupina přetransformuje v „sudetoněmecký národ“. V Řeznu minulý rok na 70. sjezdu SL opět B. Posselt uvedl: „Jsme jedním ze dvou národů v českých zemích.“

B. Posselt hovoří o uvedeném jako o hotové věci, přestože je zde řada velmi závažných překážek zásadní povahy, které „návratu landsmanů do původní vlasti“ brání. Především si landsmani musí uvědomit, že jsou pouhou národnostní skupinou, která není národem, a proto ani nemá právo na sebeurčení. Jistě velká většina Čechů si nepřeje návrat landsmanů do republiky a už vůbec ne jako druhý státotvorný národ. Čili návrat sudetů do republiky se nebude konat. Jediným státotvorným národem v republice tak jednoznačně zůstává pouze český národ.

O českém národě a jeho právu na sebeurčení se mluví v Preambuli Listiny základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku České republiky. Když si uvědomíme, že v průběhu volební kampaně na Slovensku se negativně prezentovaly některé politické síly vůči slovenštině jako státnímu jazyku i vůči slovenskému národu, tak můžeme zjistit, že odněkud, a víme s jistotou odkud?, fouká velmi silný studený vítr, v poryvech nabývající sílu vichřice, která by měla odvát některé vlastenecké termíny někam hodně daleko. Doufejme, že se to „slovenským světoobčanům“ nepodaří. Již dlouho se nad Tatrou blýská a hromy divo bijí. Roduvěrní Slováci i tuto nepřízeň doby překonají. Doufejme, že i my vrátíme termíny „český národ“ a „český jazyk“ mezi další obvyklé ústavněprávní termíny.

Český jazyk jako státní jazyk ČR vyžaduje však nutně zvláštní zákonnou úpravu, jež mu zajistí potřebnou ochranu a vytvoří podmínky pro další rozvoj, aby nám mohl být všem dále chrámem i tvrzí. Své historické poslání splníme, pokud budeme postupovat společně ruku v ruce. Dr. O. Tuleškov

Populisté a nacionalisté ohrožují evropský projekt, volají na poplach politici a média. Vzestup nacionalistických a konzervativních hodnot lze vedle většiny evropských zemí zaznamenat i v Austrálii, Kanadě, Izraeli, Novém Zélandu, Japonsku, Latinské Americe, Turecku a především v USA. Budou populisté a nacionalisté globálně příčinou rozkladu liberální demokracie?

K tomu se ale nejprve vraťme z metafyziky demokracií a liberalismů zpět na zem, k vlastní psychice a k vlastnímu prožívání. Zamysleme se bez všech ideologických berliček nad tím, čím by se muselo vyznačovat společenství, které by nás oslovovalo. Ne parta, klub nebo strana, ale společenství, ve kterém bychom chtěli žít, se kterým bychom se ztotožňovali a kterému bychom s důvěrou svěřili životy svých dětí.

Leckdo možná pomyslí na materiální standard. Je jistě důležitý, přinejmenším dokud hrozí nedostatek. To je v Evropě spíše výjimkou; obecně zde rozdíly v životní úrovni ke konfliktům mezi státy ani k masové migraci nevedou. Ztotožnění se s daným společenstvím závisí na subtilnějších znacích. Ačkoliv se jednotlivé kultury v řadě ohledů liší, naše emocionální prožívání sleduje shodné vzorce. Za statisíce let života v loveckých a sběračských tlupách se nejlépe osvědčily pro přežití a reprodukci jednotlivců i společenství. Máme je napevno zadrátované v našem genetickém kódu a jejich porušení v nás spontánně vyvolává negativní emoce nespravedlnosti. Dají se shrnout do několika málo okruhů, například:

Všechna společenství, od loveckých a sběračských tlup a vesnic uprostřed pralesa až po moderní státy, tato očekávání více či méně naplňují. Více znamená lepší šance přežití. Členové se se svým společenstvím plně ztotožňují, jsou připraveni ho bránit a případně za něj i položit život. Méně znamená horší šance přežití. Pocit nespravedlnosti narušuje loajalitu, ochotu společenství bránit, snižuje jeho hodnotu v porovnání s jinými, nutká angažovat se proti němu nebo ho opustit. Historie zaznamenává dlouhou řadu společenských útvarů udržovaných proti nevoli svých členů či jejich skupin silou. Společný jim je rozpad a zánik při prvním dostatečně silném otřesu.

Mírové soužití, kooperace namísto konfrontace, řešení konfliktů jednáním bez použití síly, zřeknutí se hegemoniálních aspirací mu dodávaly přesvědčivý transcendentní smysl. Komplex lidských a občanských práv zajišťoval každému respekt a důstojnost i prostor k osobnímu rozvoji. Demokratické mechanismy přislibovaly veřejnou kontrolu rozhodování a moci. Právní stát, vnitřní i mezinárodní právo až po nadnárodní soudní instance ujišťovaly o všeobecném dodržování a vymahatelnosti pravidel. Sociálně tržní hospodářství včetně všeobecného školství, sociálního pojištění a sociálních standardů zaručovalo každému přiměřený podíl na hospodářském úspěchu i zajištění v případě potřeby. A půl století míru a prosperity včetně nekrvavého kolapsu východního bloku prokazovaly nejen jeho životaschopnost, ale i jeho přednosti a optimistické vyhlídky pro budoucnost.

Po půl století míru se do Evropy vrátila válka. Zlomovým okamžikem je bombardování Jugoslávie a odtržení Kosova 1999 v režii USA, obojí porušení samotných základů mezinárodního práva i evropského konsensu. Na agresích amerických neokonzervativců v Afghánistánu a v Iráku se již několik členských států EU aktivně podílelo a v roce 2011 jich několik převezme od USA iniciativu ke svržení režimu v Libyi. Další perspektivy naznačují plány na vybudování vlastní evropské armády.

Rok 1999 je pro vztahy na evropském kontinentu zlomem. Slib Rusku nerozšiřovat NATO na východ, podmiňující jeho souhlas se sjednocením Německa, je zrušen. NATO expanduje o první tři postkomunistické země a v následujících pěti letech o deset dalších včetně tří bývalých sovětských republik. USA iniciovaný puč a následná občanská válka na Ukrajině v roce 2014 vyhrotí vztahy s Ruskem do otevřeného nepřátelství. Namísto jednání EU předem akceptuje všechna nedoložená obvinění a ochotně se podílí na sankcích, které ji poškozují stejně jako Rusko.

Vše, co EU dodávalo transcendentní smysl mírového projektu, bylo v průběhu patnácti let zvráceno. Za součinnosti EU bylo mezinárodní právo nahrazeno právem silnějšího. Reference k němu se objevují nejvýše jako propagandistické prostředky k posílení agresivních postojů při okázalém ignorování zločinů proti míru a útočných válek ze strany USA, Izraele i některých členských států, za jaké americký soudce v Norimberku odsoudil dvanáct pachatelů k trestu smrti.

Paralelně s demontáží mírového poslání a mezinárodního práva se po vzoru USA přesouvají moc a majetek k oligarchickým elitám. Pod neoliberálními hesly konkurenceschopnosti, mobility, flexibility, úspornosti, globalizace, jsou postupně rozvolňovány základy sociálně tržního hospodářství. Evropské státy si konkurují v sociálním dumpingu, omezují sociální výdaje, liberalizují pracovní zákonodárství, stabilní úvazky jsou nahrazovány krátkodobými. Šíří se prekariát – pracující, kteří ze svého platu nepokryjí ani běžné výdaje, bezdomovci a žebráci. V nejbohatších zemích světa rapidně narůstá sociální nerovnost a chudoba, zatímco výnosy z hospodářského růstu proudí k nejbohatším.

Varovným příkladem je předlužené Řecko, přinucené drasticky snížit personál i platy ve státním sektoru, sociální výdaje, penze, příspěvky na zdravotnictví, rozvolnit pracovní zákonodárství. S klesajícími příjmy klesá i domácí poptávka a hospodářská recese se prohlubuje. Čtvrtina obyvatel a polovina mladých jsou nezaměstnaní, polovina obyvatel je postižena chudobou a akutním materiálním nedostatkem. Narůstá bída, bezdomovectví, sebevraždy, mladí a kvalifikovaní odcházejí do zahraničí. Pod cynickou záminkou pomoci Řecku převedla EU stovky miliard eur daňových poplatníků věřitelským bankám a rozprodala vše, co ještě mohlo Řecku v budoucnu vynášet. Řecká ekonomika pod cizím diktátem se od počátku krize propadla o čtvrtinu a státní dluh narostl o polovinu. Vysátá a předlužená země nemá naději, že by mohla dluhy splatit a k evropskému sociálnímu modelu se vrátit.

Nerušený přesun moci a peněz k oligarchickým elitám vyžaduje demontáž demokratických mechanismů. Předpokladem je atmosféra ohrožení. Po konci studené války a konci dějin, kdy se svět jevil jako jedno velké harmonické společenství, se s novým stoletím v rychlém sledu vynořují na všech stranách nové hrozby: Islámský terorismus, irácké zbraně hromadného ničení, Libye, Sýrie, Irán, Severní Korea, Rusko, Čína, uprchlíci. Legitimují válku proti teroru i nové závody ve zbrojení.

Pod hlavičkou boje proti teroristickým hrozbám jsou pozměňovány zákony, rozšiřovány pravomoci policie a tajných služeb, omezována lidská a občanská práva, zaváděna kontrola komunikace a cenzura internetu a sociálních sítí. Občané jsou sledováni v rozsahu, o jakém se Georgi Orwellovi ani policiím totalitních států nikdy nesnilo. Šíří se atmosféra obav a nejistoty, kdy je lépe o některých záležitostech raději nemluvit, některé věci raději nevědět a některým názorům se raději vyhýbat.

Demokratická fasáda parlamentů, politických stran a voleb zůstává vnějškově nedotčena. Avšak o všem, co souvisí s přesunem moci a bohatství k nejbohatším, od fiskální politiky a neoliberálního nasměrování hospodářství přes válku proti teroru až po mezinárodní agrese a války, rozhodují nikým nevolené globální elity nezávislé na vůli, zájmech či demokratické kontrole občanů a jejich států.

V této proměně Evropy z nadějného mírového projektu v poslušný nástroj oligarchických klik žádní populisté ani nacionalisté prsty neměli. Provedli ji ctihodné tradiční politické strany a jejich představitelé, kteří se nechali přesvědčit, zmanipulovat, zastrašit, zkorumpovat či strhnout vlastními ambicemi. Politici i sdělovací prostředky se stali zároveň šiřiteli i oběťmi neoliberální a neokonzervativní propagandy včetně prokazatelných nepravd. Důvěryhodnost médií i politické reprezentace se rozplývá. Šíří se pocit bezmocného odcizení, obavy z budoucnosti a hrozba nové velké války.

Překlopení ze stavu optimistických nadějí do stavu temných obav a strachu z budoucnosti každý z nás zná nebo si umí představit. Otevřenost, vstřícnost, tolerance jsou vystřídány stažením se zpět mezi nejbližší, nedůvěrou a nepřátelstvím vůči cizím, návratem k ověřeným tradičním hodnotám.

To je proces, kterým prochází i státy EU, popisovaný jako nový nacionalismus. Jenže nacionalismus jako národnostní identita z Evropy nikdy nezmizel. Pouze se nad ním utvořila atraktivní zastřešující identita evropská. Se ztrátou její důvěryhodnosti přirozeně následuje návrat zpět do bezpečí a jistot identit národních. Nacionalističtí politici toho nejsou příčinou, ale důsledkem, očekávatelnou reakcí na zvýšenou poptávku.

Obdobnou regresí prošel evropský i celý západní hodnotový systém. Nedá se již dovolávat hodnot míru, demokracie, práva, spravedlnosti, solidarity, tolerance, důstojnosti, jestliže vůdci sami jednají proti nim. Hodnotové vakuum zaplňují nacionalismus, náboženský fundamentalismus, esoterika, politický aktivismus, hodnotový cynismus, konzum a nenávist. Deziluze a ztráta věrohodnosti otevírají prostor pro manipulaci a populistickou agitaci proti prolhanému a zkorumpovanému establishmentu stejně jako proti vybraným nepřátelům. Narůstající polarizace společností je průvodním jevem. Ani vzestup populismu není příčinou, ale důsledkem eroze hodnot tradiční politikou.

V návaznosti na úvodní tezi o šancích přežití lze zaznamenat celé spektrum symptomů rozkladu evropské identity, z nichž brexit je jen špičkou ledovce: Tektonické linie východ–západ, sever–jih, uvnitř jednotlivých států i mezi sociálními vrstvami, přesun zájmů k národním státům a nevůle ke společným pravidlům, znechucení Bruselem a nárůst k EU kritických stran a hnutí, nesouhlas s orientací na USA a Izrael i sílící charisma Ruska, Číny, islámu.

Zároveň nelze přehlédnout, že se EU od někdejších rozpadlých říší zásadně odlišuje. Nevznikla shora násilným dobytím a sjednocením území. Vznikla – ne nepodobně USA či Švýcarsku – zdola, z racionálního poznání, že kooperace je efektivnější forma soužití než konkurence, že konfliktům je třeba předcházet, že ani velké státy se samy nedokáží vypořádat s globálními výzvami a postavit se nadnárodním korporacím. Spolupráce a vzájemná koordinace nevyplývají ze samolibosti evropských politiků a byrokratů, ale z existenčních zájmů evropských občanů. Rozpad EU by dnes neznamenal návrat k suverenitě národních států první poloviny 20. století, ale jejich konečnou kolonizaci nadnárodními oligarchiemi včetně konfliktů a válek vyvolávaných za účelem uchopení, udržení a rozšíření moci.

Odpověď je ovšem nasnadě – návrat k tomu, co tvořilo její smysl a charisma v devadesátých letech: zřeknutí se použití síly, dodržování suverenity států a mezinárodního práva, respekt k lidským právům a důstojnosti, sociální trh, ochranu slabých před silnými. Jenomže co bylo před třiceti lety samozřejmé, je dnes revoluční. Již jen proto, že návrat k někdejším hodnotám by předpokládal i analýzu, proč a jak byly opuštěny, obrat toku moci a peněz od oligarchů zpět k občanům, samostatnou zahraniční politiku i důsledky pro ty, kdo se provinili proti mezinárodnímu právu.

Zda a od koho by se takový obrat dal očekávat? Dobré důvody by mohly mít všechny tři hlavní hodnotové orientace – sociální, liberální i konzervativní. Jenomže jejich politické strany již propadly nacionalistické, neoliberální a neokonzervativní ideologii i praxi a staly se samy zdrojem rozkladu evropské identity, ne nadějí na její renesanci. A nová nacionalistická a populistická seskupení jsou dosud příliš zaujatá vlastní konsolidací kolem jednoduchých hesel, vymezováním se a pěstováním nenávistí, než aby se od nich v dohledné době dal očekávat zodpovědný nadnárodní program.

Největší potenciál ovšem představují občané, frustrovaní bezmocí vůči po všech stránkách narůstajícím nespravedlnostem a hrozbám, avšak izolovaní ve svých zemích a nekoordinovaní. Proti domácí politice lze volit, protestovat, podepisovat petice, demonstrovat, stávkovat. Avšak něco na způsob panevropské občanské společnosti bychom hledali marně. Panevropská média nevznikla ani shora ani zdola. Pro běžného občana je EU vzdálená dubiózní mocnost, s níž žádný bezprostřední kontakt nemá. Projevit nesouhlas s její politikou nemá komu a jak. To je jeden z hlavních důvodů, proč je možné ji nerušeně manipulovat.

Nicméně EU je tvořena jednotlivými státy. Její základní politiku alespoň nominálně určují šéfové národních vlád v Evropské radě. Pokud by tedy občané, opozice, média vznášeli na domácí vlády požadavky například proti asociální hospodářské politice a distribuci zisků, omezování lidských práv a totalitní kontrole, zahraniční politice práva silnějšího a krytí zločinů, muselo by se to promítnout i do evropských postojů.

Jenomže rozděluj a panuj fungovalo, funguje a bude fungovat i nadále. Veřejnost je zaměstnávána rychlým sledem mediálních kampaní proti nepřátelům a hrozbám, kterým je společná nepřípustnost námitek, nesouhlasu a kritických názorů. Business as usual vydrží až do příštího revolučního otřesu. Pokud budeme perspektivně chtít uchovat si alespoň zbytky suverenity, důstojnosti, lidských práv a společných hodnot, bude po něm třeba dát dohromady nějakou novou, bytelnější Unii evropských občanů.

Maďarské strany na Slovensku pred voľbami opäť vyťahujú šovinistickú kartu. Dosluhujúci minister dopravy a nový líder strany Most–Híd, Árpád Érsek v predvolebnej diskusii povedal, že na tzv. zmiešanom území na južnom Slovensku, by hlavným vyučujúcim jazykom mala byť maďarčina a slovenčina by podľa neho mala byť len cudzím jazykom, rovnako ako angličtina. V tejto myšlienke ho podporil aj líder strany MKS Gyula Bárdos

Érsek sa dotkol aj citlivej Slovensko–maďarskej témy. Chce, aby sa deti na zmiešaných územiach v menšinových školách učili slovenčinu ako cudzí jazyk. „Na zmiešaných, ako maďarských školách (na Slovensku, pozn. red.), aby deti, či sa to niekomu páči alebo nie sa učili Slovenčinu ako cudzí jazyk, pretože, keď je niekto Maďar a doma hovorí maďarsky, preňho je slovenčina cudzím jazykom. Tam treba trochu prerobiť osnovy. Tak ako učíme teraz angličtinu.“

Lukáš Machala zo SNS na sociálnej sieti reaguje videom na časť programu strany Za ľudí, v ktorej sa uvádza, že „zmodernizujú existujúcu legislatívu a zbavia ju ideologických nánosov (zákon o Matici Slovenskej, o štátnom jazyku, o umeleckých fondoch)“. Podľa Machalu sa Kiskovci rozhodli zaútočiť na slovenčinu a Maticu slovenskú

„Pán Kiska sa musel asi naozaj zblázniť. Už nevie, akým spôsobom by sa zapáčil svojim americkým poradcom a sorosovským mimovládkam,“ hovorí v úvode videa. Machala ďalej tvrdí, že ak je zákon o štátnom jazyku ideologickým nánosom, tak potom je Andrej Kiska „zradcom národa“. „Ale isto vás pán Kiska za toto Američania pochvália. Veď takto zaútočiť na hlavný atribút slovenského národa sa odvážil iba Lajos Kossuth a Antonín Novotný.“

Hořce smutné, až nechutně pravdivé je ale i to, že tohoto přepisování dějin a manipulace s historickými fakty se dopouštějí v poměrně velké míře naši současní historici, alespoň si tak říkající lidé, žijící tady, občané naší země. Byť namnoze vystudovaní v postnacistickém Německu, popřípadě USA, kde i nějakou dobu žili a působili.

Pozvolně se relativizují, zpochybňují různé strašlivé události té doby, nelidské běsnění německých nacistů se jakoby ospravedlňuje a postupně, po částech, se vina hází na jejich oběti, na naše občany. Dokonce začínají vznikat "díla", knihy, kde je to vše zvěrstvo popsáno úplně jinak, než se stalo, fakta – nefakta. https://www.parlamentnilisty.cz/…/Je–mi–uzko–co–pisou–o–Ces…

Ve světle toho, že se naše dějiny snaží přepisovat, měnit učebnice dějepisu, i naše BIS, Bezpečnostní informační služba, o které (prý) zlí jazykové tvrdí, že je jenom pobočkou americké CIA od doby, kdy byl náš šéf BIS vyznamenán v jejich centrále za vynikající spolupráci (poslušnost?), se tomu už ale ani nelze moc divit. A také se divit tomu, že naše mladá generace záměrně nemá být znalá našich skutečných dějin, o nějaké obrození nemá prý být v učebnicích ani slovo, protože je to moc slovanské, dokonce ruské vykládání dějin. Už za tuhle stupidní, zvrácenou tezi, kterou vytvořila naše BIS ve své výroční zprávě, měl být autor té zprávy okamžitě suspendován pro tupost anebo záměr lživě podávat dějiny naší mladé generaci. Jaký byl vůbec účel téhle špinavosti, nehoráznosti? Domnívat se můžeme různě, ale vždy z toho vychází dva výsledky – mít tady co nejhůře vzdělané, neinformované potomky, mladé lidi, ale také to relativizování vin, postupně, tou legendární salámovou metodou, našich utlačitelů a vrahů národa, přinejmenším národního povědomí. Začít třeba národním obrozením a pokračovat až do dob druhé světové války.

Ono se to ale začíná zlehka přehoupávat do současnosti, kdy se zase někdo snaží podsouvat, že jsme méněcenný národ, málo vzdělaný a nekulturní. Taková paní pěvkyně Pecková, při vší už neúctě, žijící, jak jinak, zase v Německu, se takto o nás vyjádřila a vůbec jí hanba, stud a svědomí nefackovalo. Vždyť se, zcela zřejmě, potřebuje zalíbit současným vládcům svého nového domova a proto jsou pro ni Češi, Moravané a Slezané něco nekulturního, fuj. Inu, snad se někdy najde někdo, kdo jí to příhodně připomene a pošle jí pět do toho jejího milovaného Rajchu rovnou a přímou cestou. https://www.parlamentnilisty.cz/…/Ceska–umelkyne–fanynka–Mi…

Jedním z dalších takových koleček ze štangle salámu nenávisti k vlastnímu národu, snahy pošlapat, poplivat nejenom jeho čest a nezměrné oběti zrůdných německých nacistických bestií, je novodobý, nechutně lživý, překroucený výklad tragédie Lidic a jejich vyvražděných občanů. Nestoudný, v Německu, jak jinak, vystudovaný člověk, který si říká historik, Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd (mimochodem placený z daní občanů, po minulosti a historii kterých tak, zřejmě v Německou správně instruován, plive), podporován několika svými stejně zrůdných kolegy, přepisovači dějin, mediálně také podporován prolhanou, neobjektivní ČT a jejím Wollnerem, neuvěřitelným způsobem ublížil ubohým obětem Lidické tragedie, včetně ještě přeživší. https://www.parlamentnilisty.cz/…/Zasadni–svedectvi–v–kauze…

Tihle lidé nejenomže nemají svědomí, charakter, ale jeví se jako lokajové, slouhové postnacistického Německa, které si, evidentně, čistí, leští pro oči, ale hlavně vnímání naší mladé, ale i budoucí generace svojí hnusnou, zločiny proti lidskosti zaneřáděnou minulost, pověst.

Kde tohle vše skončí, kdy se bude v našich školách vyučovat, že za hlokaust opravdu mohou naši předci, že Němci byli vlastně osvoboditelé a hlavně, že se nikdo u nás radši nemá hlásit ke svému národu, který je prý nekulturní a méněcenný, ale má být loajálným občanem Čtvrté říše, teda vlastně nově pojmenované na EU, euroobčanem. Vždyť už se takto nedávno někde jednoznačně vyjádřil o mladé generaci podivný, bezpáteřní europoslanec Jiří Pospíšil, v minulosti politik všude možně.

Bohatí lidé horečnatým a sobeckým hromaděním bohatství vytvářejí největší uhlíkovou stopu způsobující globální oteplování. Dnes lituji, že jsem se jako aktivista v disentu podílel na kolapsu bývalých socialistických hospodářských a politických systémů ve východní Evropě. Za socialistických systémů byly výrobní prostředky a veškeré území celospolečensky vlastněno. Což by dnes, pokud by to ještě existovalo, dalo celé společnosti do ruky mocný nástroj a základnu, jak přistupovat udržitelně k naší existenci na zeměkouli a radikálně změnit způsob jakým vyrábíme zboží, používáme přírodní suroviny, energii a všechny veřejné statky.

Socialistický ekonomický systém je založen na myšlence rovného sdílení všech zdrojů, na společném vlastnictví území a na myšlence produkování k životu pouze nejpotřebnějšího zboží, které je vyráběno tak, aby bylo trvanlivé. Naproti tomu kapitalistický systém (schovávající se za jménem demokracie) je v přesném opaku k této myšlence, neboť je založen na nekonečném ekonomickém růstu, na filozofii plánované krátkodobé životnosti výrobků a neomezeném drancování přírodních zdrojů.

Hlavním ekonomickým a politickým cílem kapitalismu je zvýšení soukromých zisků, bez ohledu na skutečné potřeby lidí a udržitelnost životního prostředí. A protože je kapitalistický ekonomický systém vlastněn a diktován různými soukromými, navzájem soutěžícími vlastníky výrobních prostředků, tak se společnost zákonitě nedokáže dohodnout na žádné jednotné akci, která by zpomalila nebo zvrátila katastrofální globální klimatický kolaps.

Proto se chci omluvit, že jsem jako součást československého disentu slepě pomáhal zavést principy takzvaných individualistických lidských práv, která ve svých důsledcích vedou jen k sobectví a atomizaci členů společnosti, tak typické pro kapitalistickou společnost. Taková práva jsou falešnými lidskými právy. Nyní uznávám, že zásady lidských práv by neměly být odděleny od přírodních práv a globální ekologie. Dnes lituji, že jsem pomohl zničit socialistické systémy. Zvláště se chci omluvit mé šestileté vnučce, která bude v budoucnu platit krutou cenu za mé bývalé chybné kroky.

Spolek Milion chvilek pro demokracii vznikl koncem ledna 2018 a o měsíc později zahájil kampaň za odstoupení Andreje Babiše z funkce předsedy vlády. Zdůvodnil to kauzou Čapí hnízdo, jejíž šetření ještě nebylo ukončeno, a postupně rozšiřuje obvinění premiéra o další a další prohřešky.

Následujícího roku zahajuje hnutí kampaň proti ministryni spravedlnosti Marii Benešové. Zde mu nevadí minulost, podezřívá ji, že by mohla ohrozit stav justice svými budoucími rozhodnutími. Ve stejné době trhá předseda spolku na veřejném shromáždění před Pražským hradem text ústavy v průběhu kampaně proti prezidentovi republiky.

V rámci boje za zdravou demokracii se předáci spolku scházejí s šéfy pravicových parlamentních stran a doporučují jim, jak mají postupovat, aby hnutí nepřehodnotilo svůj vztah také k nim. Koncem ledna 2020 mají schůzku se třemi místopředsedy sociální demokracie, aby sondovali, zda je strana ochotna jít proti svému koaličnímu partnerovi.

O dva týdny později v souvislosti s volbou ombudsmana důrazně upozorňují členy dolní komory Parlamentu, kterého z právoplatných kandidátů nemají do této funkce volit. Svoje doporučení doprovázejí pohrůžkou, že lidé vyjdou do ulic, pokud se budou chtít poslanci rozhodovat podle své vlastní vůle.

Jaká je bilance tohoto zvláštního způsobu boje za demokracii? S výjimkou Senátu se terčem kampaní staly již všechny naše vrcholné politické instituce. Týká se to i celé vlády, neboť demise premiéra by znamenala její pád. Všem stranám byly již adresovány propozice, jak se mají chovat, pokud se také nechtějí ocitnout na černé listině spolku. Kampaně vedené prý v zájmu upevnění demokracie se mají rozšířit také na úroveň krajů. Jejich fungování bude podrobeno kontrole v rámci výjezdních inspekcí zaměstnanců spolku. Hnutí usilující o větší transparentnost demokracie odmítá prozradit, z jakých zdrojů a v jaké výši jsou placeni jeho funkcionáři. Zásadně se nevyjadřuje ani k tomu, zda prostředky na jeho tajném účtu pocházejí z domácích zdrojů, anebo přicházejí z ciziny. Patrně není v zájmu demokracie, aby veřejnost tyto informace měla.

dovoluji si Vás pozdravit s přáním hodně štěstí a zdraví do nového roku 2008. Aktivity německé menšiny, které česká vláda podporuje, tvoří osoby pamětnického věku. Přeji Vám proto, abyste našli dostatek sil pro svou činnost i v nadcházejícím roce.

Uvědomuji si některé problémy, které Vás tíží, dosavadní jakákoliv výborná spolupráce Vašich organizací s orgány samosprávy a státní správy je nevyřeší. Česká republika, jako nástupnický stát Československa, má vůči Vaší společnosti stále velký morální dluh. V novém roce to bude právě 60 let, kdy se Československo dostalo do područí Moskvou dirigované komunistické strany. Její režim znemožnil dlouhá desetiletí svobodnou reflexi nešťastných událostí spojených s vyhnáním a odsunem československých Němců. Čeští zločinci z té doby nebyli potrestáni, naopak řada aktivních německých antifašistů byla ponížena a oloupena o svůj majetek. Dlouhodobě indoktrinovaná a morálně devastovaná česká společnost však nebyla sto ani po demokratické transformaci jasně a srozumitelně odmítnout princip kolektivní viny. Důsledky postojů české společnosti, médií a politických garnitur jste Vy, jako poslední ostrůvek kdysi zářné a bohaté německé kultury v českých zemích, museli nést na svých bedrech.

Naše společnost se však mění. S otevřením se do Evropy, zapojení, do integračního procesu a osobním setkáváním a spoluprací s jinými národy postupně získává tolik potřebný nadhled a toleranci. Pevně věřím, že nový rok a další léta přinesou Vám, ve věku moudrosti, prožití klidného a důstojného stáří a Vám, mladé naději německého dědictví, pevné a důležité místo v měnící se tváři naší společnosti.

Pokud mluvíte o vyhnání a odsunu Němců z ČSR, pak je třeba, budete – li se alespoň trochu snažit o vyváženost tvrzení, obsažených ve Vašem dopisu, je nezbytné se zmínit i ještě o útěku desítek tisíc Němců z území republiky ještě okupovaném nacistickými armádami a následně i z osvobozeného Československa. Ano, to byli mnohdy ti, kteří na našem území spáchali zločiny a před trestem uprchli do Německa.

V tomto roce vzpomínáme 70. výročí tzv. Mnichovské smlouvy a následné obsazení značné části našeho pohraničí a později i zbytků republiky nacistickými vojsky. Na rozvracení ČSR se léta aktivně podílely statisíce tehdejších občanů ČSR německé národnosti. Nikdy nemůžeme zapomenout na řádění znacizovaných henleinovců, na utrpení, utracené životy mnohých našich hraničářů a na jejich vyhánění z pohraničí. Následně za tzv. protektorátu došlo k dalšímu vyhánění českého obyvatelstva z Podbrdska, Benešovska, z Vyškovska a dalších oblastí naší země.

Proč, prosím, nevzpomínáte jejich utrpení, jejich vyhnání, jejich oběti? Jste snad ministryní vlády ČR? Proč jste nenapsala např. Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, že se budete snažit, aby vyhnaným, nejen jeho členům, byly nahrazeny škody, vzniklé jejich vyhnáním. Jste přece ministryní pro lidská práva. Tito naši vyhnaní nebyli nikdy nikým odškodněni. Nedostalo se jim ani řádné omluvy. Nemáte snad i vůči nim, a podle mého názoru především vůči nim, jichž bylo kolem 200 000, nějaký morální dluh?

Mnozí z nás zažili období „protektorátu“. Víte vůbec o tom, že náš národ měl být po vítězství nacistického Německa likvidován, že na plánech i na jejich provádění se podílely nejen desítky tisíc „našich“ Němců. I na jejich rukou lpí část krve 360 000 zavražděných Čechů a Slováků.

Víte o tom, že podle mezinárodních smluv dnes stále platných nám SRN jako právní nástupce nacistické říše, měla zaplatit reparace ve výši cca 360 miliard předválečných korun a zaplatila pouhých několik desítek milionů korun? Tady dokonce nejde jen o morální dluh, ale o povinnost agresora zaplatit škody vzniklé jeho útokem. Na toto lidská práva přeci pamatují?

Víte o tom, že o odsunu německé menšiny z ČSR, z Polska, z Maďarska v zájmu zachování míru rozhodly vítězné mocnosti již v podstatě koncem války a svá rozhodnutí potvrdily pak v Postupimi? My jsme tento odsun provedli k plné spokojenosti spojenců. Proč tedy nastolujete otázku kolektivní viny? Byla–li podle Vás uplatňována kolektivní vina při odsunu obecně, protestujte u vítězných mocností. Již jste to udělala? Pokud ne, učiňte tak a teprve poté se znalosti věci pište.

Proč mluvíte o tom, že jen naši zločinci z doby odsunu nebyli potrestáni? Proč se nezmiňujete současně o tom, že tisíce německých zločinců před trestem uprchlo do Německa. Proto také ve své velké většině nebyli potrestáni? Proč se nezmíníte o tom, že tisíce německých antifašistů z ČSR odjelo se svým majetkem ve zvláštních transportech do amerického i sovětského pásma, aby zde pomohly při výstavbě nové německé státní i veřejné správy; že české úřady na výzvu spojenců odpověděly okamžitě a plně, což bylo vítěznými mocnostmi velmi kladně kvitováno.

Někteří kolegové se domnívají, že nejste Češka, s našim národem proto velmi málo cítíte a že jste dokonce známá i z dřívější doby svými proněmeckými aktivitami v severních Čechách. Tato skutečnost by Vám však neměla bránit v plnění povinnosti vyplývající z funkce rezortního ministra vlády ČR. Skládala jste přece slib věrnosti do rukou prezidenta republiky. Jednejte, prosím, v souladu s tímto ústavním slibem, nebo rezignujte na svou vládní funkci. Ing. Pavel Rejf

Nejvíc těchto kritických připomínek přichází od demobloku, spíše debilbloku a z řad milionchvilkařů, protože to, z čeho už dnes dr. Křečka pomlouvají a ostouzejí je nelibost z toho, že pan Křeček hodlá některé věci dělat jinak, než jak je dělala jeho předchůdkyně paní Anna Šabatová. A je skutečností, že k práci paní Šabatové bylo nejen ze strany veřejnosti, ale i řady politiků nemálo připomínek, potažmo i příkré kritiky. To ovšem neplatí o těch, kteří dnes tepou dr. Křečka za něco, co ještě ani nezačal.

Jak ale vyplývá z vyjádření redaktora Aktuálně.cz, R. Dragouna, mezi těmi, kteří si nemohou odpustit své nemístné jedovaté připomínky a poznámky, je také za dost podivných okolností do vysoké politiky instalovaná bývalá ministryně pro lidská práva, naturalizovaná Češka paní Džamila Stehlíková, která se jen „díky přátelství“ s Václavem Havlem mohla „politicky“ exponovat ve vládě Mirka Topolánka. Je až neuvěřitelné, kolik drzosti má tato namyšlená paní když si „předsudečně“ dovoluje zpochybňovat činnost dr. Křečka, poukazovat na způsoby, které prý dr. Křeček hodlá ve své práci realizovat, resp. tvrdit, že jeho práce bude mít negativní dopady na řadu závažných společenských problémů a snad i některých osob, které prý hodlá omezovat nebo dokonce bagatelizovat. Netaktní a nekorektní pí Stehlíková nemá ke svým nevhodným kritickým poznámkám jediný konkrétní důkaz, veřejně pronáší pouze své smyšlené subjektivní domněnky z názorů, které pan dr. Křeček naprosto věcně a odůvodněně v duchu práva vyjádření názoru ke své budoucí, nastávající funkci ombudsmana vyjádřil.

Paní Stehlíková se totiž zřejmě domnívá, že jako opoziční politička může z titulu svobody slova formou a praktik Chvilek pro demokracii, tzn. demokraticky, nicméně bez sebemenších důkazů, kriticky osočovat a pomlouvat dr. Křečka navzdory k tomu, že dosud funkci ombudsmana nevykonává, zatímco dr. Křeček už podle ní zřejmě nemá právo se k agendě a práci veřejného ochránce práv vyjadřovat, dotýká–li se to práce dosavadní ombudsmanky paní Šabatové! Zdá se, že paní Stehlíková je v tomto směru nejen drzá a nezdvořilá, ale že oplývá stejnými signifikantními dispozicemi, jako Rádio Jerevan!

Kromě toho lze také domnívat, že tímto úmyslným, negativním vyjadřováním se k osobě dr. Křečka se paní MUDr. Stehlíková mohla dopustit tzv. předsudečné nenávisti, neboť tyto její „projevy jsou či mohou být motivovány nesnášenlivostí a společenskými předsudky vůči skupině obyvatel, nebo jednotlivci“, případně trestného činu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§ 404 trestního zákoníku).

Paní Stehlíková, která se řadí mezi prominentní pravicové opoziční politiky se zřejmě domnívá, že pan JUDr. Křeček je jen nějaký „křeček polní“, na kterého stačí zadupat a zaleze do své nory a dál nikomu a ničemu neškodí. Zapomíná, že dr. Křeček byl do funkce ombudsmana regulérně a demokraticky zvolen, je svou dlouholetou praxí v oblasti občanského práva, včetně výkonu funkce zástupce veřejného ochránce práv paní Šabatové natolik zkušený a práva znalý právník, resp. advokát, že je k výkonu veřejného ochránce práv oprávněný se fundovaně vyjadřovat. Nemluvě o tom, že pan dr. Křeček má za sebou i bohatou politickou činnost a je nesrovnatelně erudovanějším politikem, který na rozdíl od ní je člověk slušný a korektní, ke kterému by měla dáma Stehlíková, už vzhledem k jeho věku, mít větší respekt, občanskou ale i společenskou úctu. Má sice vysokoškolské vzdělání humánního směru, přesto slušnosti, pokory a úcty zřejmě mnoho nepobrala, o čemž svědčí řada jejich drzých, krajně nevhodných, nactiutrhačných poznámek např. k osobě prezidenta Miloše Zemana. Ostatně, mezi politiky, pražskokavárníky a pravdoláskaři s takovým drzým a provokativním postojem a jednáním není sama, což ji ani ty ostatní nijak neomlouvá!

Ostatně posuďte sami: " Včera jsem řekl spolkovému ministru vnitra, že doufáme v brzkou aktivní angažovanost spolkové vlády v těchto otázkách tak, jak již činí Bavorsko.Říkám jasně: musíme se snažit, aby občané ČR – takových bude stále přibývat –, kteří se angažují pro takovou společnou kulturu, dostali nutnou podporu. D. Herman spolu s našim bývalým ministrem kultury, L. Spaniem, dovedli nás na cestu vedoucí k bavorsko–české kulturní dohodě, v jejímž centru stálo mnoho sudetoněmeckých záležitostí. To nesmí nyní zahynout! Tyto úmluvy musí pokračovat! K tomu patří i to, že četní partneři, které jsme našli a nacházíme v českých kulturních institucích, se nesmí stát obětí proměn, kdy by mohli být posláni jeden nebo druhý z netransparentních důvodů do pustiny. Ti, kteří s námi pracují na společné kultuře v tomto velkém politickém dílu, zasluhují podporu politiky. " (B. Posselt na 70. sjezdu SL, Řezno 2019)

Patří snad paní dr. D. Stehlíková k těm, kteří se SL pracují na společné kultuře? Nebo jsou i jiné důvody? Skutečností je, že paní doktorku asi dodnes trápí velký morální dluh, který vůči Němcům máme. Že bychom měli od Němců dostat reparace za to, co nám ve válce ukradli a zničili, to zřejmě ani necítí, poněvadž nikdy, podle dostupných informací, o tom nemluvila. Připravil dr. O. Tuleškov

Sobecká zahraniční politika USA, velmocenské ambice Číny a Ruska, digitální revoluce, globální oteplování a závod ve zbrojení na oběžné dráze Země narušují poválečnou rovnováhu a nikdo stále neví, jak ji obnovit, poukazuje Michael Stürmer, autor článku.

Poté byla událost nazvána Konferencí k vojenským otázkám. Po skončení studené války se prostor začal opatrně otevírat na východ a rozšiřoval tak geopolitický horizont. Projevy se stále častěji odkazovaly na rovnováhu na světové scéně. V té době mnozí věřili, že po 90. letech dojde k takzvanému „konci dějin“, ale kvůli ambicím sil, vývoji technologií, náboženským požárům a islámskému teroru se tyto prognózy nenaplňují, tvrdí autor článku Michael Stürmer.

Naopak, jen málo lidí varovalo, že časy zaručené bezpečnosti zůstaly v minulosti, stěžuje si německý novinář. Když se ohlédnete zpět, uvědomíme si, že obecně systém, který existoval během studené války, nebyl tak špatný. Nebylo to dokonalé, připouští Stürmer: v určitém okamžiku visel mír na niti. Situace s jadernou bezpečností však byla docela stabilní. V důsledku konfrontace mezi Západem a Východem vznikl rozsáhlý geopolitický systém založený na kontrole zbraní a pravidlech chování. Přes veškerou nedůvěru vedly země strategický dialog, protože na tom záviselo přežití obou stran.

Dnes z tohoto systému nezůstalo téměř nic, pokračuje autor. Spojené státy provádějí zahraniční politiku pod heslem „Amerika je na prvním místě“, Čína je posedlá velmocenskými ambicemi a Rusko se nemůže smířit s rozpadem Sovětského svazu. Situace byla také ovlivněna digitální revolucí, rozvojem umělé inteligence, závodem ve zbrojení na oběžné dráze Země, globálním oteplováním a nedostatkem zdrojů.

Strategický vzorec „zastrašování a zadržování“ již nefunguje, protože zahrnuje přibližnou rovnováhu moci a souhlas se současným stavem. Ale jak pracovat na principu zastrašování, pokud kybernetické útoky nezanechávají žádné stopy, a systém kontroly zbraní je tak složitý, že to nefunguje.

Když před pár lety rozhodla Česká biskupská konference o znovu umístění kalichu do výklenku v průčelí Týnského chrámu, a to namísto sochy Panny Marie vítězné, považoval jsem to ze strany katolické církve za rozumné gesto. Týnský chrám byl od počátku husitské revoluce, tedy někdy od roku 1420, přes dvě stě let, hlavním chrámem českých utrakvistů. V něm měl faru např. zvolený arcibiskup české církve podobojí a blízký spolupracovník krále Jiřího z Poděbrad, Jan Rokycana.

Po vítězství katolických vojsk v bitvě na Bílé hoře, byla zahájena v Čechách a na Moravě násilná rekatolizace a do Týnského chrámu byl dosazen kněz, který již nepodával podobojí. Prostě do Týnské chrámu přišel katolický kněz. Zanedlouho poté byl stržen z průčelí kostela husitský kalich, rozbit na kusy a z jeho kovu byla odlita socha Panny Marie vítězné.

Třicetiletá válka probíhala za velkého utrpení zejména českého obyvatelstva i obyvatel celé střední Evropy a za střídavých válečných úspěchů obou stran konfliktu, tedy katolíků a protestantů, neuvěřitelných třicet let. V jejím závěru došlo k narovnání v rámci tzv. Vestfálského míru, v němž se obě strany konfliktu dohodly mj. na rozdělení střední Evropy, podle konfesijního principu. To platilo zejména pro Čechy a Moravu. České království v průběhu třicetileté války opustily statisíce Čechů. Byli to vesměs lidé, kteří nechtěli konvertovat k vítězící katolické víře. Tedy protestanti všech vyznání – čeští bratři, luteráni, utrakvisté, kalvinisté. Ze země odešla nejvzdělanější část národa a také nejvýznamnější část české šlechty.

Pozemkové držby v zemi se na základě rozhodnutí habsburského, tedy katolického panovníka zmocnila vesměs cizí šlechta, která k nám přišla z mnoha zemí střední a západní Evropy a jejíž mužští příslušníci bojovali na straně Habsburků v jejich vojscích proti protestantům. Tedy také proti protestantům českým. Nemálo se přiživila na rozchvácení pozemkového a dalšího majetku české nekatolické šlechty také katolická církev. Ta se v Čechách z celkem opovrhované instituce z počátku 17. století, tedy z doby před třicetiletou válkou, stala v Čechách a na Moravě dominantní hospodářskou a politickou silou.

V roce 1650 katolická církev rozhodla o vybudování Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, a to nedaleko místa popravy dvaceti sedmi českých pánů. Už toto místo samotné je velkou provokací. Oficiálně je dnes katolickou církví zdůrazňováno, že k výstavbě tohoto sloupu kdysi došlo, aby bylo oslaveno vítězství nad švédským vojsky, která ovládla malostranskou část Prahy a do Starého a Nového města se již v roce 1648 pro odpor Pražanů nedostala.

Dne 3. listopadu 1918, tedy několik dní po vyhlášení samostatné Československé republiky, se rozjitřený dav vracející se ze shromáždění na Bílé hoře, kde si připomínal neblahou bitvu na Bílé hoře, která uvrhla český národ do třísetleté habsburské poroby, rozhodl strhnout Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Sloup byl pro účastníky této akce symbolem habsburské monarchie, se kterou se vznikající Československá republika právě rozešla a také symbolem katolické církve, která monarchii po tři sta let v plném rozsahu podporovala. Pokud byl Mariánský sloup symbolem nenáviděné monarchie tehdy, měl by jím být i dnes. Tím spíše, že na Staroměstské náměstí má být umístěna pouze kopie, replika Mariánského sloupu bez jakékoliv historické hodnoty. Tedy kopie, která má symbolizovat jen a jen vítězství katolicismu v nové, moderní epoše. Nevím, jestli právě proto jsem v listopadu 1989 zvonil na náměstích klíči.

Aktivních katolických věřících jsou v české společnosti maximálně 3 – 4% veškerého obyvatelstva. Pokud katolíci mluví o toleranci, měli by oni tolerovat především násobně větší ateistickou část českého obyvatelstva. V tuto chvíli je otázkou, zda k výstavbě Mariánského sloupu existuje platné stavební povolení. Vždyť v roce 2017 Zastupitelstvo hl. m. Prahy zamítlo obnovu repliky Mariánského sloupu. Učinilo tak s celkem pochopitelných a logických důvodů, neboť vztyčení sloupu nepřispěje ke sjednocení české společnosti a Pražanů. Zastupitelstvo města v lednu 2020, usnesení předchozího zastupitelstva negovalo a otevřelo tak cestu k obnovení sloupu.

Je až neuvěřitelné, že ve městě, kde nejde žádný investiční záměr prosadit rychle, a městská rada není schopna se vypořádat s žádnou z velkých, rozhodujících investic města, které čekají na své uskutečnění (dokončení vnitřního městského okruhu, zahájení výstavby trasy D metra ad.), najednou během několik dní od schválení návrhu v Zastupitelstvu města stavba mariánského sloupu bude promptně zahájena.

Mám ještě jednu smutnou připomínku. Je škoda, že například komunisté anebo ještě lépe sociální demokraté nejsou schopni uspořádat např. protestní demonstraci proti výstavbě repliky sloupu, třeba přímo pod okny pražského primátora na Mariánském náměstí. Ten by aspoň slyšel, co si velká část Pražanu o této věci myslí. Ostatně, podle nedávno publikovaného průzkumu veřejného mínění si většina občanů přeje, aby nedocházelo k instalacím nových nebo padlých „pomníků“. V každém případě je rozhodnutí současného pražského zastupitelstva ukázkou toho, kam se Praha a pražská radnice dostaly, když v městském zastupitelstvu nezasedají zástupci stran levice.

Mimochodem, proti obnově Mariánského sloupu vystupoval již ve 20. letech minulého století prezident Masaryk, který charakterizoval sloup jako politickou potupu pro nás. Myslel tím český národ. Bohužel, mnozí z těch, kteří mají jindy plná ústa Masaryka, jeho politické názory, jak mohou, tak je ignorují.

Motto mnichovské bezpečnostní konference bylo podle SRF „Westlessness“ („Nezápadnost“). Účastníci akce byli rozděleni do tří táborů. Ti, kteří věří, že Západ je skutečně velmi slabý, a že po zahájení prezidentství Donalda Trumpa by se neměl brát vůbec jako celek. Mezi ně patří mnoho evropských vůdců.

Zástupci Spojených států se ocitli ve druhém táboře a byli přesvědčeni, že Západ je naopak silnější a aktivnější než kdy jindy. Ačkoli Západem hlavně myslí sami sebe, poznamenal autor článku. Ve třetím táboře jsou Rusko a Čína, které se radují ze západu Západu a těží z něj.

Hlavními tématy mnichovské konference byl bezprecedentní vojenský vzestup Číny a také ruské ambice. Západ si samozřejmě stále zachovává převahu, ale velkou otázkou je: „Jsou západní země připraveny rychle a rozhodně využít svůj válečný potenciál?“

Kvůli nerozhodnosti demokratických zemí ve světě zuří krvavé konflikty v Sýrii, Jemenu, Libyi a na Ukrajině. Evropa sice hraje jednu z hlavních rolí při ochraně práva a liberálních hodnot, ale nyní sama trpí podvratnými činnostmi, zahraničními zásahy a informačními válkami, tvrdil materiál.

To na ostatně oslabuje Západ, řekl na konferenci francouzský prezident Emmanuel Macron. Demokratické země si podle něj příliš cení své finanční a hospodářské zájmy, a proto se nesnaží zapojit do konfliktů. Macron rovněž vyzval EU, aby vyvinula protilátky proti neliberálním, nedemokratickým silám. Proto je tak důležité, jak bude unie nadále reagovat na autoritářské trendy v Polsku a Maďarsku, poznamenal SRF.

Demokratizace celého světa je „iluzorním cílem“, a autor se proto domnívá, že se západní země musí zaměřit na ochranu demokracie a práva doma. „Miliardy lidí od Venezuely do Číny, od Sýrie do Zimbabwe, od Severní Koreje do Íránu a Saúdské Arábie by upřednostnily svobodu před útlakem, hlasovaly by za lidská práva a právní stát, kdyby měly na výběr. „Západ by měl existovat, i když jen jako příklad," uzavřel poněkud zoufale autor. (kou, prvnizpravy.cz, srf.ch, foto: arch.)

Dále Novinky.cz dne 17.2.2020 uvedly, že panu prezidentovi důvěřuje 51 % lidí. Když si vše dáme do širších souvislostí ve větším časovém úseku, můžeme dojít k závěru, že pan prezident i nadále, a to přes veškeré úsilí médií a řadu známých subjektů, si důvěru lidí drží. Podle Novinek.cz jde samozřejmě o méně vzdělané lidi , starší venkovany. Už tato prezentace důvěřivců pana prezidenta mluví jasnou řečí.

Jak může sám pan prezident pečovat o vážnost státních symbolů, mezi které patří i prezidentská standarta, když na několik výtečníků, kteří nahradili standartu červenými trenýrkami, pěla některá média ódy. Jak výtečně a statečně si počínali. Samozřejmě i název jejich skupiny, tak často deklarovaný, patřil snad k tomu nejlepšímu, co jsme mohli vyprodukovat. Tažení tisku proti panu prezidentovi v „kauze“ Hitler je gentleman, se také podepsalo na panu prezidentovi.. Ano, pan prezident o tom článku mluvil, podle jeho mínění jej měl napsat F. Peroutka. Článek však nedohledal. A opět média cupovala pana prezidenta.

Ale jsou i mnohem vážnější případy, ve kterých je pan prezident bezdůvodně napadán. Když si uvědomíme, jak vše probíhá v zahraničí, je nám to až líto. Je bezesporu, že Čína je velmi důležitým obchodním partnerem pro každého solidního zájemce. V sousedním Německu již desetiletí jezdí přední ústavní činitelé se skupinou podnikatelů do Číny nebo přijímají čínské delegace doma. Tuto skutečnost berou Němci jako obchodní nutnost. Nevíme, že by opoziční strany proti tomuto pořádaly demonstrace či jinak brojily. Opoziční představitelé nechodí s tibetskou vlajkou v ruce v době návštěvy z Číny. Chápou, že to není jen nevkusné, ale dokonce i proti základním zájmům Německa. Kolik set tisíc pracovních míst vytvořil a udržuje přímo či nepřímo německo–čínský obchod.

A u nás, když naši vládní činitelé a pan prezident chtějí činit totéž, nacházejí hned silnou protičínskou odezvu. Demonstrace a tibetské vlajky. Lidé v ulicích. Obchod s Čínou je pro nás jistě též oboustranně výhodný. Tak proč proti němu opostrany jsou? Když však totéž v Německu dělají němečtí ústavní činitelé, opodemokraté neprotestují. Dělá to dojem, že se někteří z nich snaží minimalizovat přímé česko–čínské vztahy a převést je na vztahy zprostředkované Německem.

Kolikrát v posledních letech jednala A. Merkelová s Putinem v Rusku, či s ním telefonicky hovořila? Mnohokrát. Opodemokratům to nevadí. Nevydají ani hlásku. Ale když pan prezident Zeman ohlásí, že pojede do Ruska, nastalá vřava připomíná přípravu na potopu světa. Proč asi? Vždyť Sověti, společně s dalšími spojenci, zachránili český národ před likvidací, kterou Němci připravovali po vítězné válce. V našem sídelním prostoru měli žít jen Němci. Ani ti známí „naši“ germanofilové a sudetomilové by nežili. Jejich předkové byli Němci odsouzeni na území staré říše ke germanizaci, v tom lepším případě, v tom horším k vyhnání nebo k fyzické likvidaci. Tehdy se tomu říkalo „zvláštní zacházení“. Přeloženo do češtiny to znamenalo bez dalšího rovnou postavit člověka ke zdi a zastřelit. Cožpak je nepochopitelné, že u nás je stále hodně lidí, i když, jak média uvádějí straších a méně vzdělaných, upřímně Rusům vděčných?

Známe mnohé staré historické společnosti. Vždy se vyznačovaly úctou k straším lidem. Stařešinové často tvořili poradní orgány, mnohdy rozhodovali za ostatní i ve věcech významných. Slovo starší bylo právem spojováno s větší zkušeností. Mládí s bojovností a elánem. Dřívější společnosti dovedly tyto vlastnosti skloubit. Současní naši rozumbradové stáří a mládí účelově rozdělují, mladým podkuřují a staré dehonestují, aby mladými lidi mohli lépe manipulovat. A to se jim zatím daří.

Všeho však do času. Až si mladí lidé uvědomí, v jakých podmínkách v současnosti žijí, často zadluženi až po uši, a oddlužení daleko. Bydlí mnohdy u rodičů. Na byt, aby se mohli oženit či vdát, nedosáhnou. Platy nic moc, spíše menší. Téměř celoživotní zadlužení a splácení dluhů je jejich budoucností. Až začnou tuto realitu plně vnímat, někteří již i ze zorného úhlu dluhů, které si vyžádalo jejich studium, pak milionchvilkaři budou namydlení. Jakýpak boj za demokracii, když se vyčerpává útoky proti ústavním činitelům, premiérovi, prezidentu republiky, některým ministrům a nyní nově i proti dr. S. Křečkovi, nově zvolenému ombudsmanovi. Mladí lidé vlastně ve skutečnosti nebojují za demokracii, ale za zájmy jim cizí. O nich by jistě mohl vyprávět hlavní milionchvilkář a jeho blízcí, jen kdyby chtěli.

Mladí lidé přes propagandu médií, která působí občas jako bubnová palba před útokem na pozice nepřátel, časem nečisté hry, které se s nimi hrají, odhalí. A pak placení milionchvilkaři postupně zůstanou osamoceni. Nakonec přijdou i o ty své platy, které nyní dostávají. Nebude totiž z čeho je vyplácet. Ale to bude začátek nového začátku. Mladí lidí ve spojení se staršími začnou prosazovat své vlastní zájmy. Společnost se zahojí a vstoupí do éry normality. Mladým lidem v zájmu dalšího rozvoje bude více pomáhat a starších a starých lidí si bude vážit. Tak tomu bylo, je a bude v každé normální lidské společnosti.

Mnoho zástupců světových politických elit se sešla o víkendu v Mnichově, píše německý deník Frankfurter Allgemeine. Konference o bezpečnosti je pro Německo ozdobou, protože alespoň částečně odstraní pochybnosti o nárocích země na významnou roli ve světové komunitě, uvádí novinář Eckart Lohse.

Očekávalo se, že na konferenci vystoupí německý prezident Frank–Walter Steinmeier. Angela Merkelová se v Mnichově neobjeví – jednoduše proto, že se konference zúčastňuje každé dva roky, uvádí článek. Podle autora to bylo plánováno ještě předtím, než Annegret Kramp–Karrenbauerová oznámila svou rezignaci na funkci předsedy CDU, a přesto tato shoda okolností je plně v souladu se situací. Německo bude tedy na konferenci o bezpečnosti v Mnichově zastoupeno prezidentem, který má pouze autoritu, ale nemá v zemi významnou moc.

Naopak, kancléřka, vůči níž demokratické země po mnoho let vkládaly naděje, se konference nezúčastní, zdůrazňuje publikace. V Americe je excentrický prezident, Rusko podkopává evropský svět, Británie opouští EU, francouzský vůdce bojuje proti protestům „žlutých vest“, Itálie flirtuje s populisty, Maďarsko a Polsko podkopávají základy EU, Španělsko je zaneprázdněno problémy své vlastní vlády, jako by na světě žádné další problémy neexistovaly, vyčíslil autor.

V takovém prostředí je příjemné vědět, že i ekonomicky silné Německo zůstává „baštou politické stability uprostřed celosvětové bouře“, myslí si mnozí. Po mnoho let však byla tato stabilita spojována především v zahraničí, ale nejen tam, se stejným jménem, jako by to bylo zakotveno ve „věčném článku ústavy“, s Angelou Merkelovou, zdůraznil Eckart Lohse.

Tato důvěra však mizí rychleji, než by se dalo očekávat, poukazuje novinář a připomíná volby v Durynsku, ve kterých CDU a AfD podporovaly kandidaturu předsedy vlády Svobodných demokratů, jakož i prohlášení Kramp–Karrenbauera o rezignaci na post hlavy strany. Plán Merkelové byl nejprve zorganizovat klidné předání postu předsedkyně strany a poté spokojeně vládnout až do roku 2021, aby pak mohla post kancléřky převést na nástupkyni, nevyšel, uvádí autor.

Nyní každý možný nástupce Kramp–Karrenbauerové a kandidáti na kancléře ví, že je více či méně moudré se vypořádat s úkoly předsedy CDU pod vládnoucí Merkelovou – nejedná se pouze o riskantní krok, ale také o „pekelný skok“, který může zničit jakékoli myšlenky na pokračování kariéry.

Z pohledu německého novináře v této situaci mluvíme více než o nekontrolovaných volbách předsedů vlád federálních států, o otázce, kdo by se měl stát příštím předsedou CDU, nebo zda se příští volby do Bundestagu uskuteční předčasně. Nyní mluvíme o tom, zda Německo zůstane stejně stabilní a dobře řízené, jak to bylo 70 let, bez ohledu na to, kterou stranu zastupoval kancléř, která koalice vedla vládu a kdo ji vedl – muž nebo žena.

Podle Lohse nejzajímavějším personálním problémem v této souvislosti není to, kdo se připojí k novému vedení strany CDU nebo se stane kandidátem na kancléře, ale zda je Angela Merkelová připravena předčasně opustit svůj post tak, jako tomu bylo u funkce předsedkyně strany. Tehdy prohlašovala, že je připravena zůstat do konce funkčního období, ale dala jasně na vědomí, že je třeba jiné řešení.

Po krachu Kramp–Karrenbauerové v CDU je pravděpodobné, že přesvědčení, že by éra Merkelové měla skončit před rokem 2021, bude pravděpodobně posíleno, protože nejasnosti ve vedoucích kruzích poškodí nejen stranu, ale také stabilitu Německa – a tím i stabilitu Evropy, uzavírá novinář Frankfurter Allgemeine. (kou, prvnizpravy.cz, faz.net, foto: twitter)

ANTONÍN MINARSKÝ upozorňuje na další z mnoha a mnoha kroků na naší cestě k totalitě pod modrožlutou vlajkou, která sama bude již brzy nedotknutelná

Tisk 19/14378 německého Bundestagu zpochybňuje svobodu projevu, která je v Německu zaručena ústavou. Elity EU se tak znovu odmaskovaly a protlačují pomocí německé vlády svoji totalitní agendu – v německé vládě má Brusel ochotného vykonavatele represí proti vlastnímu obyvatelstvu.

V důsledku právně nejasných a „pružných“ pojmů v návrhu zákona, jako je například hanobení EU vlajky, znaku nebo hymny (které ovšem podle Lisabonské smlouvy neexistují), by za jakoukoli kritiku EU hrozilo dokonce vězení. Tento zákon představuje další krok k úplnému zrušení svobody projevu v Německu.

Tyto cenzurní zásahy nyní německá vláda, za nadšeného souhlasu mainstreamovými médii, vtělila do zákona. Skutečnost, že některé autoritářské státy s povděkem přijímají tyto útlakové mechanismy – „Made in Germany“ – jako návod, ani to již Berlínu nevadí.

Podle současné právní situace nejsou symboly Evropské unie, jako je vlajka, symbol a hymna, dostatečně chráněny trestním právem. Z důvodu zvláštního významu Evropské unie pro Spolkovou republiku Německo je třeba přijmout příslušné legislativní opatření. Záměrem zákona je poskytnout orgánům činným v trestním řízení možnosti k tomu, aby podnikali rozhodné a účinné kroky proti činnostem jejichž cílem je pohrdání základními hodnotami Evropské unie.

Na žádost EU jsou nejen německá federální vláda, ale také Velká koalice v Bundestagu připraveni konat, aby omezily svobodu projevu a svobodu tvorby prostřednictvím dalších trestních zákonů a to vše ve jménu „autority a suverenity EU“. To, co znělo jako plán na zavedení totalitního státu EU, se v Německu v lednu 2020 stává realitou. Občana lze prostřednictvím tohoto paragrafu pouze za kritiku EU kriminalizovat. Už jen riziko, že za vyjádření či jednání budete obžalován a vláčen po soudech, zmenšuje koridor svobodného myšlení.

Člověk si klade otázku, jak velký musejí mít „elity EU“ strach, když se tak zoufale bojí svobody projevu. Erich Honecker, někdejší šéf NDR, nám to už neřekne. Ale jeho někdejší příkladná svazačka Angela Merkelová nese vlajku totality vysoko vztyčenou. Včetně toho, že zmínit to, bude opět znamenat žalář.

Když však naše, i jiné státní vlajky v EP házejí zřízenci do odpadu, je vše v pořádku? Jak si vůbec může předseda EP přisvojit pravomoc a určovat, co je státní vlajkou a co je plakátem, bannerem, či něčím jiným? Používání tohoto našeho státního symbolu, státní vlajky, určuje ústavní zákon i další zákon. Tyto zákony by měli byrokraté z EU ctít. A ne po nich šlapat!

K této svévoli EP jako celek mlčí. Dokonce ti, kteří řídí zasedání parlamentu, odnímají poslancům, co mají na svém pracovním stole vlaječku svého státu, slovo. Dokonce někteří poslanci EP zvolení v ČR podporovaly uvedenou svévoli evropských byrokratů. Čest a sláva těm poslancům, kteří naše státní vlajky bránili a ubránili. Při příštích volbách bychom si měli připomenout jména jedněch i druhých volit pouze ty druhé.

Jaký můžeme mít vztah k EP, k EU, když fungují jako síla nad námi a nám diktující a někdy i po nás šlapající. Co je pro eurohujery naše státní vlaječka? Nedávno to opakovaně dokazovali. Nechali je odstraňovat a končili v odpadu. Ozvali jsme se proti hanobení naší vlajky v EP. Obrátili jsme se na pana T. Petříčka, ministra zahraničních věcí ČR, aby učinil potřebné kroky a znemožnil tak další hanobení našeho státního symbolu, jímž naše vlajka je. Co od něj se dočkáme? Pokud z něj vypadnou jen neslaná a nemastná slova, zvážíme další postup.

– Před volbou ombudsmana v únoru upozorňuje spolek členy sněmovny, kterého z právoplatných kandidátů nemají do této funkce volit, a své doporučení doprovází pohrůžkou, že pokud poslanci budou chtít rozhodovat podle své vůle a nikoli tedy podle doporučení spolku, vyjdou lidé (na pokyn spolku samozřejmě), do ulic.

Do posledního písmenka tak spolek dotvrzuje to, co jeho předseda minulého roku odpověděl na otázku, proč se spolek (když mu tak jde o demokracii), nepřemění na politickou stranu a neusiluje o splnění svých politických cílů svou účastí v demokratických volbách.

Asi tak vážně, jak vážně to myslel Hitler, když zakládal organizaci SA (Schutz Abteilungen), která nakonec jako Hitlerova nátlaková organizace nacistům k moci v Německu významně pomohla. Však také předseda spolku chvilkařů výběrem barvy svých svršků dává svou spřízněnost s SA nepokrytě najevo, a zdá se, že ani cípkem se ho dosud nedotkla myšlenka, že by tímto svým připodobňováním k SA mohl snad v zatím ještě demokratickém státě získat špatnou pověst.

„Jsem pro předsedu Topolánka cosi jako Martin Bormann“, řekl před časem Dalík a předseda spolku Milion chvilek pro demokracii si zcela určitě v duchu zase říká, že on je pro strany našeho tzv. demobloku zase cosi jako Ernst Röhm. Čili velitel bojového nátlakového oddílu, který jako mocný razící stroj proráží skrze všechny demokratické instituce ve státě, skrze lidem zvolený parlament a hlavně pak skrze ideál demokracie jako vlády lidu, cestu ke vládě pro ty, které si spolek pro vládnutí podle své chuti sám vybral.

A naše česká demokracie na to všechno kouká, vidí, že jí jde z rukou spolku o krk, z médií se dovídá, že spolek se chystá rozšířit svou činnost z centra Prahy i do krajů, kde budou aktivitu spolku na svých výjezdních inspekcích usměrňovat placení zaměstnanci spolku – což ovšem neznamená nic jiného, než že se zde vytváří stát ve státě – a české demokratické instituce proti tomuto rozvratnickému hnutí nic nepodnikají, mlčí ministerstvo vnitra, mlčí vláda, mlčí BIS a mlčí parlament, nikomu ve státě, zdá se, nevadí ani to, že jak Jan Keller ve svém článku uvádí, odmítá spolek prozradit z jakých zdrojů a v jaké výši jsou placeni jeho funkcionáři, a zásadně se nevyjadřuje ani k tomu, zda prostředky na utajovaném běžném účtu spolku pocházejí z domácích zdrojů, anebo přicházejí z ciziny.

Dalších hořkých otázek kolem spolku je ovšem neurekom, některé jsem i naznačil, ale jednu – a to tu hlavní – jsme si my, demokraticky založení občané tohoto státu, už dávno a sami zodpověděli. Že totiž nátlak či nátlakové skupiny, jakou je i spolek v tomto článku zmiňovaný, do demokracie nepatří, protože svobodnou vůli lidí a demokracii může jen pokřivovat a znásilňovat.

Žít na dluh si zvyká stále více mladých lidí. Jak totiž ukázal průzkum agentury STEM/MARK pro společnost Kruk, polovina mladých Čechů ve věku 18 až 22 let splácí dokonce dvě nebo tři půjčky najednou. Nejčastěji si půjčují v bance nebo od rodičů, řada z nich se ale obrací i na nebankovní společnosti či kamarády.

Rostoucí zadlužení mladých lidí evidují i neziskové organizace, které pracují s dlužníky. „Podobný trend lze z naší práce vysledovat,“ potvrdil Právu mluvčí Člověka v tísni Martin Kovalčík. Podle něj se mladí většinou zadlužují kvůli běžným spotřebním věcem.

„Bavíme se o mladých lidech, kteří právě startují svůj 'dospělý' život, čemuž odpovídají i jejich potřeby a to, co půjčkami financují. V této souvislosti je třeba upozornit na mikropůjčky, konkrétně na kontokorenty, které mladí lidé často využívají a které jsou stále dosti podceňovány. Nejsou vnímány jako klasický úvěr se vším, co k tomu patří, ale jako něco, co je 'v pohodě'. Patří přitom mezi dražší úvěry,“ upozornil Kovalčík.

V dlouhodobém horizontu je nárůst mladých dlužníků zřejmý i podle ředitele Poradny při finanční tísni Davida Šmejkala. „Zatímco před deseti lety byl podíl mladých dlužníků do 30 let pouze 14,4 procenta, nyní je to 18,8 procenta. Mladí si zvykli vkročit do konzumního života hned po škole a nechtějí na nic čekat,“ řekl Šmejkal Právu s tím, že může jít o koupi vysněného mobilu či vybavení domácnosti, ale třeba i auta nebo první dovolené.

Podle údajů Nebankovního registru klientských informací jsou přitom z pohledu schopnosti splácet své závazky nejohroženější skupinou obyvatel právě mladí lidé do 24 let. Řadě z nich přerůstají dluhy přes hlavu. „Podíl mladých lidí ve věku 18 až 29 let v exekucích je podle velmi hrubého odhadu kolem 10 procent,“ upozornil s odkazem na mapu exekucí Kovalčík.

Těm, kteří se splátkami bojují, Šmejkal doporučuje používat například nějakou chytrou mobilní aplikaci, dokud napětí v rozpočtu nepoleví. „Rozpočet v mobilu umožní hned zhodnotit, jestli se případná další splátka do výdajů vůbec vejde. Také pomůže se stanovením prostoru pro tvorbu rezervy například na opravu nebo pořízení auta, případně na vytvoření obecné rozpočtové rezervy. Ta by měla odpovídat zhruba trojnásobku měsíčních výdajů domácnosti,“ uvedl.

Splátky na bydlení jsou záležitostí i několika desítek let a zkraje splácení mohou být nejmarkantnější výdajovou položkou. „Proto je nadmíru důležité mít detailní přehled o svých příjmech a výdajích, protože při jakémkoli zaváhání může nastat rozpočtová katastrofa,“ zdůraznil Šmejkal.

Podle Davida Šmejkala z Poradny při finanční tísni si mladí dlužníci hodně hledí bydlení a chápou důležitost hypoteční splátky. „Mnohdy si však museli vzít úvěr i u stavební spořitelny, případně ještě další úvěr formou kreditní karty nebo kontokorentu, když někdy hrozilo, že splátku na bydlení standardně nepokryjí. V mladém věku si také dokážeme představit častější rozchody i změny zaměstnání, případně různé stáže nebo cesty za poznáním,“ poznamenal.

„Častější stěhování i změny telefonních čísel s sebou nesou nejistotu věřitelů, kam vlastně mají zasílat korespondenci a upomínky. Výsledkem může být delší prodlení a řešení ze strany věřitele exekucí, zejména tehdy, když dlužník nepobývá na své trvalé adrese,“ doplnil Šmejkal.

Jedna z takových ostudných záležitostí se stala v Památníku v Lidicích. Celá věc začala v minulém roce, kdy (Ne)česká televize odvysílala reportáž coby „neznámý příběh z Lidic“ v pořadu Reportéři ČT. Byla zde napadena matka jedné z lidických žen paní Šupíkové Alžběta Doležalová, že udala svou podnájemci Štěpánku Mikešovou gestapu a ta v důsledku toho byla odvlečena a zemřela v koncentračním táboře.

V pořadu uvedli samozřejmě jenom jeden na vodě stojící zdroj tohoto udání, zápis strážmistra Ressla, který ovšem zapsal až tři roky po tomto domnělém udání, ačkoliv v roce 1942, kdy se to mělo stát, žádný zápis o tom udělán nebyl. Reportáž se opírala o publikování tohoto zápisu v knize historika Vojtěcha Kyncla s názvem Lidice, zrození symbolu.

Tento historik si však zápis neověřil v historickém kontextu, nepracoval s prameny a uvedl tento zápis jako jedinou zjevenou pravdu, čímž utkvěla vina na paní již přes 70 let mrtvé, která se samozřejmě nemohla bránit. Autoři této reportáže měli tu drzost, že vyzvali matku obviněné, 88 letou paní Šupíkovou, aby šla do televize „bránit svou matku“, ačkoliv ta byla v té době desetiletá. Čímž této paní samozřejmě způsobili zdravotní újmu. Prostě hyenistické chování!

Přitom jiný historik, Vojtěch Šustek, toto obvinění vyvrátil ve své práci Nepravdivé obvinění z udavačství lidické ženy Alžběty Doležalové, která vyšla ve Slánském obzoru v roce 2018. Z kontextu této práce vyplývá, že strážmistr Ressl si toto obvinění po válce vymyslel, aby si zachránil kůži před obviněním z kolaborace s nacistickým režimem. To ale pochopitelně naši (Ne)českou televizi nezajímá. Kdyby tato televize byla „česká“, kdyby se snažila o objektivitu, musela by přeci pozvat do pořadu i historiky s jinými názory a s jinými badatelskými výsledky!

Celá věc vyústila v odvolání ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové. Ministr Zaorálek byl doslova otřesen nedostatkem empatie, která se v této věci projevila. Nedostatkem empatie k přeživším, nedostatkem empatie ke staré paní, nedostatkem empatie k zemřelým na následky věznění, protože matka paní Šupíkové zemřela na tuberkulózu na následky věznění v koncentračním táboře velmi brzy po návratu z tábora.

Celá věc vede k zamyšlení, není to jediná věc, na které se podílí naše televize! Jak můžeme hledat empatii tam, kde není! Hlavně ne k nám, českým občanům, nám všem, kterým má sloužit, informovat, ale nikoliv manipulovat. Hlavně že musíme všichni platit povinné poplatky bez ohledu na to, zda ji sledujeme nebo ne! Je už nejvyšší čas, aby se tyto poplatky zrušily, ale toho se asi nedočkáme!

Večer již za svitu pouličních lamp a všude přítomné lezavé zimy, v době kdy poslední pejskaři spěchají domů, byl někde ve vinohradském parku divákům předhozen nový ombudsman. Místo dlouhých gratulací, začala rovnou štvanice, … Dr. Křeček stál v té zimě, jak odsouzenec před popravou, Jakub Železný v teplém studiu, jako soudce. Divadlo pro miliony diváky mohlo začít. Nestačili jsme se divit, vše co se vyhráblo někde z minulosti sloužilo jako důkaz. I to co jedna paní povídala. Snůška polopravd se valila na diváky.

Připomínám, že JUDr. Stanislav Křeček byl v tajné volbě zvolen výraznou většinou hlasů, 91 : 53. Jasné vítězství, dokonce drtivé. Nyní zbývá jen respektovat demokratickou volbu, možná s otázkou, jak je vyzrálá naše společnost? Bude pokračovat další štvanice, zahájená ještě před volbou ombudsmana...? Milionáři z Letné již pohrozili demonstracemi, také v České televizi se při vyslovení jména Dr. Křeček moderátoři hned zamračí, podobně, jako pobledlí politici z pravého spektra.

Ještě před volbou ombudsmana zněl příkaz : „Dostaňte ho živého, nebo mrtvého… “ ! Půdy, staré truhly i knihovny se převracely, zkontrolovala se i docházka na pracoviště. Něco z minulosti člověka se musí vyšťourat! Cílem nebylo pravdu hledat, cílem bylo uštvat, otrávit člověka.

JUDr. Stanislav Křeček, není tím zajícem, který po prvním výstřelu se dá na útěk, ve svém životě musel vyzkoušet mnohé, dokonce i hornické povolání. Některá povolání vykonávat nesměl. Byl statečný v době, kdy mnozí o statečnosti jen mluvili. V listopadových dnech hovořil z balkonu Melantrich. Je letitým členem Klubu Dr. Milady Horákové i celoživotním skautem, je nositelem nejvyššího skautského vyznamenání.

JUDr. Stanislav Křeček je zkušený politik, po několik volebních období byl poslancem Parlamentu ČR, získal v demokratických volbách několikrát důvěru voličů. Voliči mu věří. Posledních sedm let byl zástupcem Anny Šabatové ve funkci Veřejného ochránce práv. I tehdy prošel bedlivým zrakem mnohých „kádrováků“. Je toho málo pane Železný ? Včera JUDr. Stanislav Křeček u nás diváků vyhrál.

V únoru jsme si připomenuli americký nálet na Prahu. Prý to byl omyl, bomby místo Prahy byly určeny na Drážďany… Po tomto omylu zůstalo přes 700 mrtvých a přes 1000 zraněných. Tento nálet byl jen drobným „bebíčkem“ pro Prahu. To horší mělo přijít…

Na Vánoce 2015 americký „Národní bezpečnostní archiv“ odtajnil přesný seznam míst, která se měla stát terčem nukleárního útoku. Ta zpráva byla precizní, 800stran. Pán Bůh s námi! Na seznamu je celá řada českých měst, vedle Prahy a okolí s 69 cíli to byly cíle jako Beroun, Kralupy, Králův Dvůr, Kladno, Štěchovice, ale i Čáslav, Pardubice, České Budějovice, Žatec. Moskva měla 179 cílů jaderného útoku, další cíle měla i Varšava, Berlín, Peking… Praha měla těchto cílů „jen“ 69. Asi proto, aby nás to tolik nebolelo. I ty bomby byly prý slabší než ty na Moskvu, přesto byly silnější než ta na Hirošimu. Hned jsem se zaradoval z toho, že byly slabší, že nás šetřili….

Byly to zlaté časy, kdy jsme Ameriku obdivovali. Naši předkové ji před staletími budovali. Amerika stála i u našeho zrodu v roce 1918. Také v pozdějších dobách jsme tleskali všemu americkému… Tetelili jsme se blahem za každé mediální pohlazení, či za drobný dárek.

Dnes jsme vystřízlivěli, mnozí budou sice stále mávat, ale pochybnosti i u nich narůstají. Ta zpráva před Vánocemi byla jak rána z čistého nebe. Nastaly rozpaky u vrchnosti, co budeme dělat? Řešení se nakonec ale našlo : „Budeme dělat, že nic nepřišlo.“ Po rozpuštění Varšavské smlouvy měl nastat celosvětový mír. Sen mnohých generací. Těšili jsme se jak tanky budou roztaveny, rakety i letadla s nukleárními hlavicemi skončí na velkém „šroťáku“. Nukleární zbraně budou demontovány.

Ty obrovské nadnárodní zbrojařské firmy místo zbraní začnou vyrábět lokomotivy, traktory, tramvaje, obchodní lodě... Vojáci budou v rozvojových zemích pomáhat v boji s chudobou, nemocemi, hladem i s přírodními živly. Za ty ušetřené stamiliardy vyrostou ve třetím světě nemocnice, školy, byty, univerzity…. Bývalé koloniální mocnosti investují do kolonií to, co si po staletí od nich odvážely. Nebude se již opakovat Vietnam, Laos, Kuba, Granada…

Ten sen se nenaplnil. Místo ratolesti míru Američané zamávali moderním pojetím války v Afghánistánu, Libyi, Iráku, Sýrii, ale dokonce i v Evropě v Jugoslávii. Rakety a bomby padaly sem i tam. Miliony mrtvých, vypálené vesnice, zničená města. Ještě před desetiletími stabilizované země se rozpadly. Kvetoucí země jsou dnes hromadami sutin. Miliony obyvatel uprchlo před nálety, miliony se daly na pochod do Evropy. To prvotní jásání se změnilo v rozpaky a otázku „kam s nimi“.

To polistopadové jásání z nás vyprchalo. Asi jsme byli snílkové, možná naivní prosťáčci. Těšili jsme se na rozzářené výlohy, na exotické destinace u moře. Než jsme se vrátili z té „exotiky“ do reality, už nám po dálnicích supěly směrem na východ americké obrněné kolony, rakety NATO jsou již v Pobaltí, jen kousíček od Petrohradu. Stačí zmáčknout. „Pán Bůh s námi“. Přesto věřím, že svět už není takový, jaký by si Amerika přála.

„Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány.

Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace.

Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko–německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)