České národní listy

leden, únor 2020

Kdo jsou nepřátelé národa a státu a jak bojují za jeho zničení

Třicet let od mocenského převratu, který nový režim urputně a nepravdivě nazývá "sametovou revolucí", se spojily všechny staré i  některé nové síly, aby zničily nejen český stát, ale i český národ. A to na dobu velmi dlouhou. Tak, jak se to zdařilo Habsburkům na tři století.

Kdo jsou ty staré síly?

Máme je před očima jako na dlani. Především jsou to všichni rentiéři národa, kteří mají užitek z převratu r.89.

Za první.

V první řadě jsou to církve a z nich ta nejsilnější, římská církev. Proč?

Od Bílé Hory nikdy neměly takový majetkový prospěch z převratu 89 jako nyní. Převrat jim uzákonil i to,co jim nikdy ani ze zákona nepatřilo, čeho byli pouzí správcové a ne majitelé. Nyní slyším hlasy odpůrců – církve jsou přece potřebné pro morálku a charitu! To je kutý bolševismus, co hlásám! Pak by za prvního bolševika museli prohlásit Josefa II., jenž zrušil řády žebravé a mystické, a určil, že fungovat budou pouze řády nemocniční a školské.

Co vidíme dnes, na to si odpověz čtenáři sám. Divák britského seriálu by si připomenul "manažery v slušivých šatech", co se starají v první řadě ne o víru a věřící, ale o majetky, počínaje pivovary a konče lesy. A  někdy i vyhánějí ven důchodce z restituovaných starobinců...(když jako kulisu zřídí něco málo jiných). Tím neurážím slušné kněze v církvích, co jako šafrán se obětují pro věřící. Jako šafrán.

Za druhé.

Další takový  rentiér je již dávno před sto lety zákonem u nás zrušená šlechta. TGM i Beneš se obracejí v hrobech jako turbiny. Nemyslitelné se stalo myslitelným úkazem, který prosadili především  lidovci, zákonem o vracení především pozemkového (tzv. zemědělského) majetku, de facto proti dekretům. Tak se tu strhl třicet let trvající boj o miliardové majetky, které za protektorátu patřily nepřátelům republiky. Nejhroznější případ uhájený jen stěží, byl argentinský Ulrich Franz Kinsky, na Moravě zatím Dietrichsteinová – a na obzoru vyvstávají Liechtensteinové a němečtí rytíři. Pokud stát selže a zahodí důkazy, pak Liechtensteinové seberou "tři čtvrtiny země moravské". A  řada dalších případů, se soudy trvajícím skoro třicet let. A ty soudy drží meč nad hlavami českých občanů, kteří nemají jistotu, zda nepřijdou o pozemky, o majetky a o práci. Stát tak přestává být státem a stává se soudním protektorem.

Za třetí.

Teprve na tomto místě nastupují tzv.privatizátoři. Proč? Protože média oblbující národ na první místo kladou tyto kauzy, zatímco předchozí dva případy lživé předkládají veřejnosti k věření jako jakousi "nápravu křivd bolševismu" (pěkná hloupost – majetky církvi sebralo už Rakousko a šlechtě zhusta I. republika, páni neznalci dějin!). Zde je ovšem pěkná řádka příkladů počínaje Koženým a jeho ukradeným loďstvem republiky, a konče Bakalou a oloupenými horníky OKD. Všichni se tvářili málem jako dobrodinci státu a výsledkem byla nejrychlejší akumulace kapitálu – loupež. Takové, že si toho všimla někdy i vláda. Pouze všimla – a proto byl vybrán obětní beran zřizovatel Čapího hnízda k odvrácení pozornosti na kauzy daleko závažnější.

Za čtvrté.

K nejzuřivějším likvidátorům republiky ze zahraničí patří tzv. Sudetoněmci, neustále bažící po třech věcech. První věc je pomsta za odsun. Druhá věc je navrácení konfiskátů – majetků. Třetí věc je usurpování pozice druhého státního "národa" v republice. Zatímco pro národ jsou tyto věci zničující a nepřijatelné, pro pátou kolonu zrádců kolaborantů (Bělobrádků, Hermanů, Sobotků, Roučků, Marksových–Tominových a dalších) přijatelné jsou.

Za páté.

K ničitelům státu, jež na první pohled vyhlížejí jako "přátelé lidu a přírody", patří strany jako Piráti a Zelení, monarchisté i anarchisté všech typů. Dále tzv. demytizátoři dějin státu. ( Páni Pithartové, Peheové, Krystlíci, atd.) Ne nadarmo pan president svého času hovořil o ekoteroristech, kteří pro své ideologické mýty neváhají ničit celé pralesy kůrovcem, kteří zakazují výstavby přehrad a zdymadel, zaplavili by zemi solárem a jiným zdroji a po vypnutí atomových elektráren by zemi ponořili do jeskynní tmy s výhradou draze placených dodávek do bohatých čtvrtí ze zahraničí...To jsou ti, kteří kulturní krajinu pokládají za škudcovství a divočinu za pravý ráj (protože v ní nebydlí). A radovali by se tu, jaká je tu konečně pěkná tma k pozorování hvězd... Některé osobnosti naší politiky toto vše slučují v jedné osobě, pan kníže jasným příkladem. Hnutí chvilkařů je pak názorným příkladem vzpomínek na III. reich a na vznik hord SAmanů, jež rozbily výmarskou republiku.

Všechny tyto skupiny vedou již tři desetiletí urputný boj s republikou a o republiku. Boj o to,kdo zde bude mít moc a vládu nad občanstvem, kdo toto občanstvo konečně opět jako za starého mocnářství porobí do podřízeného postavení a učiní z českého národa druhořadé obyvatele jako za protektorátu. Některé skupiny ovšem se tváří jako "správní hospodáři a ochránci práv a svobod" – a přitom činí vše, aby tato práva a svobody potlačili na minimum.

Jejich cíl je jasný – po rozbití společného státu učinit ze zbytkové republiky území s těmito vlastnostmi

A) Protektorát Evropské unie

B) Kolonii Německa

C) Vojenského federáta NATO.

Druhé dva body se již téměř zdařilo naplnit. Bojuje se tedy o ten bod první – aby republika skončila i státoprávně, aby zrušila svůj právní řád, především dekrety, a aby se konečně jako protektorát začlenila bezvýhradně pod novou vládu evropské vrchnosti.

Občané zatím mají jedinou legální možnost, jak se bránit proto tomuto útoku na republiku. Volby.

Musí volit tak, aby z řízení státu a společnosti – a to i v komunální politice! – vyloučili ty strany a hnutí, které usiluji o zbourání republiky a její poddání se cizí moci. V opačném případě se  dokonce i "řeporyjci" mohou propracovat k vedení měst a nakonec i státu.

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Nedovolíme, aby sa v predvolebnej kampani hovorilo o témach ako národ, vlasť, rodina…

Mimovládky idú ovplyvňovať voľby na Slovensku

Bratislava 30. októbra 2019 (HSP/Foto:TASR)

 Podobne ako v roku 1998 sa aj teraz mimovládne organizácie platené zo zahraničia púšťajú do predvolebného boja na Slovensku. Ich oficiálnym cieľom je pritiahnuť čo najviac ľudí k volebným urnám. Neoficiálnym cieľom je samozrejme poraziť súčasnú vládu a pronárodné politické strany. Pomyselný líder mimovládok Pavol Demeš to povedal jasne: „Nedovolíme, aby sa v kampani hovorilo o témach ako národ, vlasť, rodina“…

Do predvolebnej kampane už v najbližších týždňoch výraznejšie zasiahne tretí sektor. Témami kampane pod názvom „My rozhodneme“ by mala byť oficiálne mobilizácia voličov, ale aj ich lepšia informovanosť.

Aj keď sa kampaň mimovládok tvári ako apolitická, v skutočnosti ich nastoľovaním určitých vybraných tém tým budú pomáhať určitým liberálnym stranám a naopak, budú znevýhodnené strany pronárodné a konzervatívne.

Pomyselný líder mimovládok na Slovensku Pavol Demeš v podcaste pre portál aktuality.sk ozrejmil, že dnešná situácia kopíruje časy mečiarizmu, a preto avizuje výrazný vstup mimovládok do kampane, podobne, ako sa to stalo za Mečiarových čias.

Pavol Demeš uviedol 3 hlavné body tejto kampane: 

– Zvýšenie volebnej účasti

– monitorovať volebné prostredie vrátane online priestoru a internetu

– informovať voličov o jednotlivých politikoch a subjektoch

Nikým nevolení členovia mimovládok, ktorí sú vo väčšine prípadov platení zo zahraničia, chcú taktiež nastoľovať témy kampane. Demeš ozrejmil, ktoré témy chcú posunúť do úzadia:

„Mimovládky musia zodvihnuť hlavy a začať hovoriť o veciach, na ktorých krajine záleží a nesmú dovoliť, aby sa začalo parazitovať na strachoch a témach, ako je národ, vlasť, rodina a podobne, pretože kategória strachu, tá je najviac využívaná v súčasnom politickom zápase a ten strach sa veľakrát dá navodiť aj úplne imaginárnymi témami.“

Demeš samozrejme zavádza, pretože témy ako národ, vlasť a rodina nemajú nič spoločné so šírením strachu. Sú to hodnotové témy, ktoré sú pre spoločnosť veľmi dôležité a tým, že sa mimovládky budú snažiť tieto kultúrno–etické otázky potlačiť, jasne znevýhodnia pronárodné a konzervatívne politické strany a zvýhodnia strany liberálne.

V roku 1998 sa mimovládkam podarilo poraziť Mečiara (ako tvrdí Šimečka, konkrétne aj George Soros so svojimi peniazmi). História sa zrejme bude opakovať.

V roku 1998 sa aj pričinením mimovládok dostala k moci Gorilia vláda, ktorá spolu s vybranou finančnou skupinou rozkradla Slovensko. Dnes sa snažia dostať k moci liberálnu vládu na čele s Kiskom a progresívcami.

Samuel Gdovin

Medvěděv – Rusko podporuje Srbsko v otázke jeho suverenity a celistvosti

19. 10. 2019

Belehrad 19. októbra 2019 (TASR/HSP/Foto:SITA/AP–Darko Vojinovic)

Rusko dúfa, že situácia na Balkáne zostane stabilná a bezpečná a je pripravené podporiť Srbsko pri udržiavaní jeho suverenity a územnej celistvosti. Uviedol to ruský premiér Dmitrij Medvedev, ktorý v sobotu vystúpil s prejavom v srbskom parlamente. Podľa agentúry TASS Medvedev dodal, že Rusko sa snaží rozvíjať vzťahy so všetkými štátmi v regióne. Zdôraznil súčasne, že národy Ruska a Srbska majú historicky osobitné vzťahy a “nič sa na nich nezmenilo”.

 

Dodal, že Moskva má záujem “výlučne o mierové urovnanie existujúceho problému (v regióne) na základe rezolúcie č. 1244 prijatej Bezpečnostnou radou OSN”. Tento dokument z roku 1999 Srbsko vníma ako garanciu územnej integrity a svojej suverenity nad Kosovom.

 

Medvedev sa predtým v sobotu spoločne so srbským prezidentom Aleksandrom Vučičom zúčastnil na slávnostnej vojenskej prehliadke, ktorá sa konala na vojenskej základni Batajnica pri príležitosti 75. výročia oslobodenia Belehradu sovietskou armádou.

 

Predseda ruskej vlády vo svojom príhovore poznamenal, že osud nielen Európy, ale do veľkej miery aj celého sveta, závisel od takých bitiek, ako bola bitka o Belehrad. Pripomenul, že v Srbsku padlo 8000 sovietskych vojakov, pričom 4000 z nich padlo v bojoch o Belehrad. Medvedev dodal, že pre Rusko je dôležité, že v Srbsku “spomínajú na ich hrdinstvo a odvahu” a starajú sa o hroby sovietskych vojakov.

 

Podľa TASS Medvedev uviedol, že si vysoko cení snahy srbského vedenia ochraňovať pravdivý o druhej svetovej vojne a čeliť “vedomému skresľovaniu dejín”.

 

“Dnes sú búrané pamätníky vojakov, ktorí ich oslobodili od fašizmu, a kati, ktorí sú vinní za likvidáciu veľkého počtu ľudí, sú vyhlásení za národných hrdinov,” kritizoval Medvedev. Poukázal aj na to, že šírenie nacistických ideí či agresívne akcie neonacistov sa stávajú bežnou záležitosťou.

 Medvedev v súvislosti s takýmto “zabúdaním” podľa TASS varoval, že takto sa podkopávajú najdôležitejšie princípy medzinárodných vzťahov, ktoré sa konštituovali po druhej svetovej

Ke stavu naší vzdělanosti

Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc.

Potlačování demokracie trvalo v Československu půl století (1938 – 1989). Po jeho odstranění nedokázaly polistopadové vlády ČR obnovit ani nejvýš naléhavou osvětovou roli demokratického státu. Zapomínáme, že bez vzdělaných a odpovědných občanů nefunguje ani demokracie. Humanitně demokratická osvěta se dokonce veřejně zpochybňuje a odmítá. Duchovní odkaz T. G. Masaryka nepronikl dosud náležitě ani do škol. Opravdová, kvalitní, vnitřní reforma našeho školství se zřetelem na potřeby 21. století dosud řádně neproběhla. Návrhy našich předních odborníků se již osmý rok ignorují. Přibývá podceňování vzdělanosti, výzkumu, vědy a celkového rozvíjení tvůrčích lidských sil. Vzdělání se pseudoliberálně pokládá jen za záležitost soukromou nebo se redukuje na prodejné zboží, přístupné bohatším. Zmatené zřizování i rušení škol ohrožuje již i elementární přípravu pro některé profese.

Dosavadní transformace našeho školství není dostatečně demokratická ani odborná. Examinátoři OECD označili v roce 1996 její scénář dokonce za „katastrofický“. Přístup k vyššímu vzdělání omezují naši novodobí „misomusové“ stále jen na menší část populace. Počet maturantů stagnuje na předlistopadové polovině dorůstající populace, i když počet středních škol po roce 1990 vzrostl živelně na trojnásobek. Úplné střední všeobecné vzdělání na gymnáziích se omezuje jen na jednu pětinu mládeže, což je jev ve vyspělých zemích výjimečný. Místo společenské a profesionální gradace učitelstva pokračuje jeho demotivace, devalvace a decimování. Jediné, co rapidně vzrůstá, jsou náklady na vzdělávání z rozpočtů rodinných i státních.Přitom není garantována jeho žádoucí kvalita a hodnototvorná funkčnost. Kvalita vzdělání je klíčem k lepší budoucnosti nás všech. Obecný přístup k němu náleží proto k základním právům člověka. Výňatek z textu

Záměrná debilizace školství?

Vzdělání v ČR: Inkluze a sexualizace dětí jsou dva hřebíčky do rakve českého národa.

Marie L. Neudorflová, Ph.D

O tom, jak nedemokratické nadnárodní mocenské elity rozleptávají naši společnost.

Médii proběhly čtyři závažné zprávy, zakládající se na neblahých trendech, které lze pozorovat už delší dobu. Potřebovaly by odbornou i veřejnou diskusi, neboť se dotýkají dlouhodobé perspektivy úrovně našeho národa. Dnes se budu věnovat prvním dvěma.

Co se v mládí kvůli inkluzi nenaučíš…

První zpráva, kterou chci zmínit, se týká inkluze. Navzdory odporu učitelů byla do škol zavedena inkluze hendikepovaných dětí, tj. dětí, které nestačí tempu těch s běžnými schopnostmi. Na pomoc takovým školákům je ve třídách už nyní zaměstnáno kolem šesti tisíc asistentů. Od počátku bylo jasné, že reformou utrpí úroveň výuky, což potvrzuje obecná zkušenost učitelů. Dlouhodobě je přitom úroveň společnosti naprosto závislá na plnohodnotném rozvíjení vědomostí a schopností mladých lidí, zvláště těch nadaných. Nedostatečné základy vědomostí a socializace nemohou být téměř nikdy kompenzovány pozdějším vzděláním. Největší problém je, že v pozadí reformy byly daleko spíše politické motivace než ty humanitní. Vůbec se nevzaly v úvahu dlouhodobé cenné domácí zkušenosti se vzděláváním dětí, které potřebují specifické přístupy ve speciálním druhu škol. Právě tam by patřili i asistenti pro spolupráci se speciálně vzdělanými učiteli. Tím by asistenti zvládli více dětí než jen jedno. Ušetřené finance by se mohly věnovat na vzdělávání učitelů, kterých je nedostatek, a na efektivní výuku. Místo toho jsou přetížení učitelé obtěžování nejrůznějším doškolováním atd. Bylo by naivní nedojít k závěru, že snížení úrovně základního školství bylo jejím hlavním účelem. Veřejnost by měla vědět, odkud přišla iniciativa k této reformě.

Na libidu čtyřletých se bude masivně vydělávat

Druhá zpráva se týká tlaků, tentokrát rovnou z OSN, které jsou alarmující pro většinu zodpovědných lidí, neboť otevírá dětem od čtyř let sexuální dimenzi – s poukazem na libido. Tato stránka se tak dětem otevírá nepatřičně předčasně. Vše se děje na úkor zdravého mravního a emocionálního rozvoje a zodpovědnosti vůči sobě i druhým. Tyto záměry obrací na ruby tradiční hodnoty naší kultury související s cudností, mravností, zdravým intelektuálním duševním rozvojem a kladením duševního rozvoje nad pudy. Snaha odsunout vědomí sexuality do pozdějších let byla nesmírně důležitým aspektem v pozadí rozvoje úrovně naší civilizace. Má stále svou platnost, i kdyby často šlo jen o ideál. Je třeba zdůraznit, že i pocit viny byl civilizačně důležitý, jakkoli byl mnohdy zneužívaný. Odložení pudových záležitostí umožňovalo rozvoj sebekontroly, hlubší socializaci, zdravější fyzický a emocionální vývoj, schopnost přátelství, kamarádství, umožňovalo silnější pocit sounáležitosti a důvěry mezi lidmi. Kultivace zodpovědnosti vůči sobě i druhým je poměrně náročnou záležitostí. Narušování tohoto principu je již dlouhodobý problém. Odvíjí se od módy, reklam, literatury, a falešného důrazu na sex jako na hlavní zdroj štěstí, třebaže ten naopak může být vážným zdrojem destruktivních sil. Nyní se tedy obrací pozornost již na rané dětství, začíná se prvním nenápadným krokem. Když to projde, půjde se dál, v duchu liberálního individualismu, podceňujícího důležitost úrovně společenského nivó daného vzájemnou úctou, zodpovědností a důvěrou, prací pro obecné dobro. Do tohoto kontextu určitě nepatří sexuální záležitosti a vztahy redukované na pudovou oblast. Ve vztahu k dětem nelze tento přístup nazvat jinak než jako mravní ohrožení dětí. Obecně je útokem na základy společnosti jako entity kulturně a mravně soudržné. V pozadí relevantních tlaků není jen hloupost a oportunismus lidí, kteří se propůjčili neosvícenými a dokonce lživými argumenty k prosazování pudové dimenze do života dětí a dospělých jako legitimní věci, ale i ekonomický a politický zájem. Nedospělost je přístupná nejrůznější manipulaci a dá se na ni neskutečně vydělávat. Je žádoucí hlavně pro globalizační nadnárodní síly, jimž vadí vzdělaní, politicky a morálně dospělí lidé. Vadí jim národy, schopné hájit morálně i intelektuálně své sociální, kulturní a národní zájmy, schopné ovlivňovat politiku v zájmu obecného dobra a spravedlnosti. Není tedy náhoda, že kulturou, politikou a různými teoriemi je zájem lidí tlačen více a více do soukromé sféry, včetně pudové.

Cílem je stádo tupých obličejů. Češi mají sloužit choutkám globálního mamonu.

Útočí se na kvalitu vzdělání a na znalost dějin. Otevřeli jste druhou část stati o tom, jak nedemokratické nadnárodní mocenské elity rozleptávají naši společnost.

Média dlouhodobě referují o čtyřech závažných zprávách či okruzích, které si zaslouží odbornou i veřejnou diskusi, neboť se dotýkají fatálních perspektiv rozvoje českého národa. V prvním dílu svého článku jsem se věnovala dvěma z nich. Kritizovala jsem zaprvé škodlivost prosazování inkluze hendikepovaných dětí, což vede k záměrnému snížení úrovně vzdělání ostatních, a zadruhé jsem odmítla snahy probouzet sexualitu už u malých dětí, za čímž je patrný – ze zištných důvodů vedený – atentát na duševní vývoj a hlubší emocionální socializaci dospívajících (k přečtení zde). Dnes hledám, co se skrývá za pokusy rušit víceletá gymnázia. Dále se zamýšlím nad tím, komu ku prospěchu může být vyvíjení úsilí, které vede ke zbavení znalostí historie a překrucování zbylých dějin.

Argumenty pro rušení víceletých gymnázií jsou podlé

Jistě není náhoda, že třetí zpráva, která proběhla médii, se týká parlamentní debaty o rušení víceletých gymnázií. Hlavní argument tady zní, že jejich existence prohlubuje společenské rozdíly mezi mládeží. Jde o nečestný argument, neboť hlavní rozdíly mezi žáky se týkají sociálních podmínek včetně tlaků reklam na mladé lidi. Podsouvá se jim „být in“ a nebýt „socka“. Je za tím skrytý důraz na konzumerismus, který si většina rodin ve skutečnosti dovolit nemůže. Jako prostředek ke zvýšení sebestřednosti mladých lidí, ke snížení důrazu na vzdělání a na budování charakteru mladých lidí, zdravé sebeúcty a vlastností potřebných k dobrému soužití lidí, slouží však výborně. V souladu s důrazem na liberalistický individualismus a důraz na soukromí již konzumerismus delší dobu daleko přehlušuje hodnoty, které jsou nezbytné k dospělosti lidí, k jejich pozitivnímu soužití, k vědomí zodpovědnosti ke společnosti. Hlavní motivace tlaku na odstranění víceletých gymnázií se opět jeví jako politická a ekonomicko–globalistická. Pozoruji snahu snížit vzdělaneckou a mravní úroveň společnosti, národa, narušit efektivní výchovu vzdělaných, národně zakořeněných a zodpovědných elit, bez kterých se žádná demokracie neobejde.

Nevymáčknou se a přepočítají se

Není také náhoda, že rapidně upadá úroveň češtiny a schopnost lidí se dobře vyjadřovat. Je vyvíjen silný politický tlak, aby se zrušila matematika jako povinný maturitní předmět. Matematika totiž rozvíjí abstraktní myšlení, logiku, schopnosti dobírat se souvislostí, příčin a důsledků. Tím se vytváří schopnost odborně argumentovat v zájmu obecného dobra i v zájmu důstojné existence národa. Opět by bylo užitečné vědět, kde je zdroj politických tlaků na zrušení osmiletých gymnázií a na zrušení matematiky jako povinného maturitního předmětu.

Postaví ještě mnoho morových sloupů

Velmi aktuální a ne náhodný je čtvrtý problém. Nejde vlastně o zprávu, snahy o přeintepretovávání důležitých aspektů historie se neobjevily včera, postupují plíživě. Platí to zejména, ale ne výlučně, pro výuku dějin 19. a 20. století, které se začínají vykládat ve prospěch nedemokratických antisociálních vrstev, tj. šlechty, katolické církve, pravicových politiků, konzervatismu, atd. Převažující hluboké problémy, které jejich svévolná moc většině lidem po staletí působila, se naopak ignorují. Současné nadnárodní neoliberalistické, globalistické a finanční mocenské vrstvy jsou rovněž svou podstatou nedemokratické a usilují o co největší moc na úkor veřejnosti, většiny. V demokracii je však hlavním strážcem demokracie vzdělaná veřejnost jako plnoprávná součást politického systému. Toho se konzervativní a neoliberální mocenské vrstvy bojí nejvíce, proto pozorujeme tlaky na snižování a rozmělňování znalosti. Cílem je, aby lidé nerozuměli světu, ve kterém žijí, včetně historie, neboť z ní je možné se poučit. Nemají být schopni efektivně komunikovat o svých pozitivních tradicích, potřebách, perspektivě. Tento aspekt je nesmírně důležitý zvláště pro český národ, který rozvíjel svou moderní existenci, včetně unikátního demokratizačního aspektu, právě na základě znalosti historie. Tlaky upřednostňují málo kritickou pozornost na šlechtu, katolickou církev, administrativu, nepodstatné jevy, atd.

Ze stromů jste slezli teprve včera

Hlavní cíl snah, vedoucích k přeinterpretovávání historie ve prospěch nadnárodních mocenských vrstev a motivovaných strachem z demokracie a ze vzdělaných národů, je zbavit společnost znalostí historie. Jde konkrétně o tu část dějin, které ukazují, že obecný vědecký, kulturní asociální pokrok se uskutečňoval hlavně v násilných konfliktech právě s mocenskými vrstvami, které upíraly obecnému lidu, tvořícího velkou většinu, právo na sociální spravedlnost, vzdělání i důstojný život. Zásadních změn se dosáhlo jen osvícenskou přestavbou hodnot a práv ve prospěch demokratizace, ve prospěch většiny lidí. Jejich postupnou iniciativou se pokrok posunul v jejich prospěch, ale tento proces je opět ohrožen. Takové možnosti poučení z historie se mocenské vrstvy velmi bojí. Tendence pohrdat obecným lidem, jeho prací i pozitivním potenciálem a vnímat ho jen jako prostředek k moci majetných, je jim vlastní podobně jako touha vykořenit demokratické systémy a nastolit autoritativní. Ke své existenci vzdělanou veřejnost nepotřebují, stačí jim malá vrstva dobře placených odborníků. Součástí tlaků i rozleptávání kulturní, mravní a sociální soudržnosti národů. Nedostatek jejich sebeznalosti vede k jejich mravně, intelektuálně a politickému nedospělému stavu, což je opět prioritní zájem současných nedemokratických mocenských vrstev.

K čemu vám ústav

S výše uvedenou situací úzce souvisí tlaky, aby byl zrušen Ústav českých dějin na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jistě to souvisí se strachem mocných, že poctivá znalost historie je nesmírně důležitá v obraně pokroku pro všechny. Snahy převrátit interpretaci historie ve prospěch nedemokratických mocenských skupin se jejich nositelům nezdají dost rychlé. Proto vyvstal tlak na existenci instituce, kterou asi považují za hlavního nositele znalostí o českých dějinách a za hlavní zdroj relevantní osvěty.

Pánovi ruku políbit!

S konzervativními útoky na osvícenství se setkáváme již delší dobu. Ve své podstatě jde o útoky na ty vědecké přístupy k historii, jejichž základy byly položené v osvícenství v opozici k církevním a aristokratickým přístupům, ignorujícím pozitivní duševní potenciál většiny lidí a možnost vývoje. Osvícenské demokratizační hodnoty, včetně obecně přístupného vzdělání, ideje sociální solidarity a ideje rovnosti a spravedlnosti se staly obecným ideálem, poměrně úspěšně naplňovaným přes všechny problémy a násilné konflikty s mocnými. Tento vývoj a jeho pozitivní výsledky jsou však znovu vážně ohroženy přístupy a politickými ambicemi zvláště nadnárodních korporativních mocenských vrstev. Ty si nedovedou představit řešení vážných ekonomických a sociálních problémů jinak než vnitřní represí a vnější expanzí. Vše se tak má stát na úkor úrovně většiny lidí a sociálního smíru. Vzhledem k tomu, že mají strach ze vzdělaných národů, schopných se bránit těmto tlakům, je jejich hlavní útok orientován na vzdělání a na morální a sociální úroveň a integritu národů.

Třicetiletá bilance dosavadního vývoje lidské společnosti

V glosáři jednoho českého akademika čteme:

Nová globální doktrína trpí především deficitem demokracie a dalších všelidských hodnot. Není ani globální. Nerespektuje universalitu, pluralitu, natož jedinečnost ve skutečném lidském světě. Nezakládá se na Chartě OSN, ale na absolutizaci monopolní moci. Nejvyšší moc si osobuje právo napadnout a podmanit si kohokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Jediným právem se stává „právo silnějšího“. Nadnárodní nevolené mocenské struktury již fakticky ovládají i mnohé demokraticky zvolené vlády. Kooperaci nahrazuje konfrontace. Pravdu utápí její zamlčování, šíření sofistifikovaných polopravd i vyslovených lží. Sen o lásce drtí stále agresivnější egoismus. Sen o trvalém míru vystřídala trvalá válka. K nejnebezpečnějším zbraním nepatří jen přesně řízené střely, jsou to též přesně řízené lichvářské peníze a masově šířená falešná i jedovatá slova. Naději na trvale udržitelný život dusí světový nepořádek ohrožující existenci lidstva i přírody. Konzum i destrukce vytlačují tvořivost. Zneužívání lidských práv potírá lidskou odpovědnost. Svobodu degradují svévole zvrhlíků a arogance mocipánů. Sen o světové demokracii hubí realita světové oligarchie. Bezmezné bohatnutí vyvolené úzké pseudoelity a rostoucí hmotná bída naprosté většiny lidstva překonává jen vydatně pěstovaná bída duchovní.

A přece – ba právě proto – stojí za to usilovat o kontinuitu dobrého. „Hubme nevědomost, aby nevědomost nezhubila nás,“ radil Jan Amos Komenský již na počátku novověku. Z pozůstalosti univ. prof. PhDr. Bohumíra Blížkovského.

Knihy v zemi kulturního úpadku

Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.

Vybírali jsme si básníky

pro lásku, pro život, pro zoufalství.

Slavíky v bezech, když poprchávalo štěstí,

sfingy tajemných úsměvů,

když rozvírala se země,

trubače jar, skloněné nad nicotou.

Ještě víc lásky, života, zoufalství.

(Josef Hora)

…U nás se knihy zatím nepálí. Jen se zbavují vážnosti a úcty. Staré tradice jsou opouštěny, staří literární hrdinové jsou degradováni. Nemáme Bradburyho Požárníky a Ohaře. My máme jiné škůdce a ničitele. My máme Sprejery a Harpyje.

Sprejeři, jako třeba Cimmermannovci a jim podobní šprýmaři, předvádějí obrazy našich dějin lehkým tónem jako anekdoty a taškařice a pokrývají je vlastními otisky, malůvkami, vlastní optikou, takže z těch obrazů jsou politováníhodné směsi slabostí, omylů, nedokonalostí, naivity, pošetilostí i špatností. Pod vrstvou jejich žertů, parodií a persifláží nikdo již nepozná, oč kdy komu v minulosti skutečně šlo. Idea, smysl, význam, hodnota, všechno je k smíchu a k nečitelnosti rozmazané. A tudíž zbytečné. Leda sprejerské zábavě mohou ty parodie napříště sloužit, k ničemu jinému již se nehodí.

Ale ještě horší než Sprejeři jsou Harpyje. Zlé, záludné, škodolibé. Řecká mytologie vybavila tyto okřídlené příšery zlomyslnou dovedností objekt své zloby pošpinit, potřísnit, pokálet. Takový objekt, znečištěný a pošpiněný pomluvami a posměchem, zbavováním cti a vážnosti, zostuzený a propadlý hanbě páchne již zdaleka a je odpudivý, nepřijatelný a nepoživatelný. Harpyje přivedl do naší historie Podiven a jemu podobní. Z jejich dílny se rozlétly a uhnízdily se ve většině médií. Odtud podnikají své hanobitelské cesty. Hanobí, znesvěcují, zneuctívají.

Je před Harpyjemi nějaká ochrana a pomoc? Vzpomeňte si na povzbudivou píseň Voskovce a Wericha o Davidu a Goliášovi, v níž se zpívá:“Čtěte Bibli, tam to všechno je“. Ano, i ochrana před Harpyjemi tam je. Poslouchejte. Po potopě světa, když voda opadla a Noe mohl se všemi zachráněnými opustit Archu, dal se do pěstování vinné révy. A když pak ochutnával nové víno, opil se a zůstal ležet ve svém stanu, bez oděvu, obnažen. Tak ho tam našel syn Chám. Pobavilo ho to a on se škodolibým posměchem to běžel povědět bratřím. Ale oni se nesmáli. Sem a Jafet vzali plášť, vešli do stanu a s odvrácenou hlavou, aby neviděli hanbu otce svého, jej přikryli. Udělali to s úctou a láskou. A ještě můžeme přidat další vlastnosti, pietu, ohleduplnost, šetrnost, porozumění, cit, vkus a takt. A to všechno jsou účinné zbraně proti Harpyjím.

To už jste slyšeli, že vítězné tažení husitů nebyl počátek evropské reformace, zdroj demokratických tradic naší kultury a trvalý vklad do evropských dějin, nýbrž projev „úděsného, hrůzostrašného a zákeřného barbarství“? A že Žižka nebyl hrdina, ale „vrah“? A že pobělohorské baroko bylo dobou kulturního rozkvětu našeho národa a všechny ty řeči o pobělohorském neštěstí, jehož následky trvaly 300 let, stejně jako povídání o zásluhách buditelů a obrozenců „patří na smetiště dějin“?

Média si nedají ujít jedinou příležitost, aby neukápla jedu, posměchu, znevážení díla našich „obrodičů“. Zdá se, že dosavadní principy společenského, morálního a kulturního soužití lidí jsou překážkou na cestě do odlidštěné, technokratické globalizace a financializace. Proto je zapotřebí oddělit národ od jeho historie, od jeho tradic, oslabit vliv jeho vlastní kultury. Dřív, než bude úplně zapomenuta, sluší se ji zlehčovat, pomlouvat a špinit.

Tak hned naše národní hymna. Kdeže s úctou a láskou! Ironicky a uštěpačně mluví Harpyje o ní jako o „vlasteneckém šlágru“, „hitu“ z nevalné hry J.K. Tyla (byla to jeho prvotina z r.1834, „Fidlovačka“, s hudbou F. Škroupa). Hymna je prý sentimentální a „cukrkandlová,“ ale kupodivu přečkala všechny režimy, jimiž jsme prošli. Kdopak by dnes na Tyla vzpomínal v dobrém? ptají se hanobitelé. Ale my vzpomínáme. A nejen pro tu hymnu. Vzpomínáme na literáta a redaktora

nezapomenutelného časopisu„Květy,“ vynikajícího divadelníka, dramatika i herce, organizátora divadelních i společenských činností, prvních českých bálů atd. Některé jeho povídky, črty a arabesky vyjadřují nepokrytě cíle výchovy k vlasteneckému přesvědčení. Tak jako píseň, kterou zpívaly naše babičky v 19. stol. podle hesla „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“: „V Čechách, tam já jsem zrozená, vlast má ta krásná země, milá mi je a vážená, milé její mi plémě. A můj milý mi souzený, v Čechách musí být zrozený. ... ...protož i můj oblíbenec Čech musí být a vlastenec!“ Ironií osudu je z Tylovy prózy nejznámější novela „Poslední Čech“. Na ní r.1845 demonstroval tehdy 21letý Karel Havlíček zásady literární kritiky. Havlíček ocenil krásný jazyk autora, ale vytkl mu některé romantizující novelistické manýry (dosud hojné v zahraničních telenovelách). Zvláště však odmítl sentimentální deklamace a plačtivou přecitlivělost. „Byl by již čas, aby nám to vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali než o té lásce mluvili.“ Bylo by nespravedlivé vztáhnout tuto kritiku na Tylovo dílo celé (napočítala jsem na 500 titulů), úctyhodné rozsahem i ohlasem. Však také se oba autoři smířili a realista Havlíček uznal zásluhy romantika Tyla pro lidové a národní umění a pro uskutečnění ideálů roku 1848. To jen Harpyje se štítivě odvrátí od povinné školní četby a s posměchem připomenou, že Klicpera a Tyl jsou odstrašující témata u zkoušek z české literatury. Pokud jde o Tyla, s pohrdavým odstupem naznačí jeho osobní degradaci bídou, společenským neúspěchem, živořením, vedoucím až k předčasné smrti. Ani stopy po seriózní snaze zařadit autora do dějin našeho obrození, do kulturně historického kontextu našeho národa. Ani připomínka, že po násilném potlačení revoluce r.1848, když byl i Havlíček krutě umlčen, Tyl zůstal jako poslední bojovník. Přes všechny perzekuce pokoušel se s kočujícím divadlem po českém venkově udržet alespoň jiskřičku národního života. Zemřel, stejně jako Havlíček, r.1856.

Apropó Havlíček! Byli jste v Brixenu? V hotelu U slona? Učitelům dějepisu se nedá věřit! Viděli jste to tam? Jaképak útrapy? Parádní dovolená!

Dnešním turistům by ovšem nemělo ujít, že Brixen před 150–160 lety byl zapadlá horská samota, málo podobná dnešnímu modernímu rekreačnímu centru v malebném okolí. Ani hostinec u Slona nebyl tak vynovený, vybavený a pohodlný jako dnes. Krom toho tam Havlíček bydlel jen první měsíc, pak se musel přestěhovat do soukromí, protože vrchnosti se nelíbilo, že v šenku živě rozmlouvá s místními obyvateli. Ani tehdejší cestování nebyla žádná pohoda. Havlíčka tam vezli kočárem s koňmi 6 dní, od 16. do 22. prosince, v zimě, ve sněhu a mrazu, do drsného horského podnebí. Ale ovšem, hlavní příčinou Havlíčkova strádání nebyl Brixen. Havlíček nebyl ke krásám okolí necitlivý, a když mu to zdraví dovolilo, chodil po kopcích, aby „pěstoval oudy“. Strádal svou samotou, svou odříznutostí od světa, v kterém žil a pracoval. Kdyby ho deportovali do samého ráje, nepřestal by duševně strádat. Krátce před tím vyhrál svou při s cenzurou u soudu, přátelé výsledek radostně oslavili. A jako blesk z čistého nebe přišel ve 2 hodiny v noci policejní přepad a deportace. Od rodiny (churavá manželka, tříletá dceruška, ustaraná matka), od přátel, od možnosti sledovat dění a pokračovat v práci, na které mu nejvíce záleželo. To nebyl politický trest. To byla pomsta.

A Havlíček to všechno vylíčil s mužným humorem v „Tyrolských elegiích“. V Brixenu je pěkně. Ale nikdo nepopře, že tam Havlíček pobývat nechtěl a že se odtamtud vracel už jen k manželčinu hrobu a k vlastnímu konci. Zemřel, stejně jako Tyl, roku 1856. Bylo mu 35 let. Tyl byl o 15 let starší.

Karel Hynek Mácha byl Tylův druh na jevišti ochotnického divadla. Krátký život (zemřel v 26 letech), ale nesmrtelné dílo. „Zrození básníka“ nazval F.V. Krejčí svou krásnou studii z dějin české literatury a jemu ji věnoval. Na Máchu se Harpyje vytasily s částí deníku, kterou si psal šifrovaným písmem, aby jeho nejsoukromější záznamy zůstaly utajeny. Nezůstaly. Tajné Máchovo písmo rozluštil Jakub Arbes. To byl nejen spisovatel, ale i literární vědec. O Máchovi napsal více než 20 statí, svým výkladem a hodnocením se zasloužil o jeho popularizaci. (Podobnou zásluhu si získal i za dílo Nerudovo.) Arbes, autor napínavých a často téměř detektivních romanet, měl smysl pro luštění záhad. Rozluštil i Máchovo tajné písmo. Ale držel to v tajnosti. Byl přesvědčen, že básníkovo soukromí, privatissimum, nepatří veřejnosti. Utajení vydrželo do 90. let 20. století. Tehdy bylo porušeno.

Dnešní elektronické Harpyje vykládají svému publiku, jak byl básník licoměrný, když psal nádhernou čistou a povznášející poezii, a přitom jím vládl hrubý tělesný chtíč. Básník? Byl to erotoman, neurvalec, žárlivec a hrubec. Obraz básníka „země krásné, země milované“ by se měl změnit ve smyslu jeho „erotických orgií“. A deník by se měl zařadit do osnov vyučování literatuře. Studenti ocení sexuální praktiky podobně jako v „Kámasútře“ a deník jim bude bližší než celý „Máj“. Ostatně, můžeme se jich prý zeptat, co by chtěli číst raději? Deník nebo „Máj“? Slyšíte?

Tak až sem jsme s Harpyjemi došli, básníku, který jsi rozezněl novodobou řeč básnickou, který jsi byl nazván knížetem mezi básníky, snivcem, buřičem. Kterému J.Hora věnoval své „Máchovské variace“ s pozdravem: „Poutníku, sbohem. Lučinou zacházíš, zajdeš, a než rtoma ti slova lásky uplynou, v svém umlknutí budeš doma.“

Myslím, že to, co chtěl mít básník utajeno, mělo zůstat utajeno. Ale když už bylo jeho právo na soukromí porušeno, měli bychom respektovat pravdu a míru. Nenafukovat senzace. Srovnávat několik Máchových poznámek o poloze „oudů“ s „Kámasútrou“ je nehorázný reklamní trik. Obsahem bohatá, svým způsobem kultivovaná indická učebnice tělesné lásky ze 4.–5.stol. podává na mnoha stránkách vybraným jazykem klasického sanskrtu a s využitím řady traktátů předchozích praktickou životní filozofii daného místa a času vůbec a poučení o sexuální rozkoši zvláště. Mácha si jen stroze a nebásnicky poznamenal pár intimních údajů, nevíme proč. Ale o Máchovi se z těch několika šifer také nic nového nedovíme. To více nám poví F.X. Šalda: „Mácha miloval temnou smyslnou láskou, mučivou a trýznivou (i sebemučivou) a trpěl smyslnou nenávistí, bídou egoistické lásky, která se nechce dělit a bojí se, že je zkracována a podváděna. Hoře z toho, že se nemůže osvobodit z jejího mučivého, hluboko zarytého pouta. Žádné „vytržení“, ale chladný rozum stojí v ní na stráži, rozum, který počítá a váží požitek a střeží jej, aby mu neunikl. Pozoroval i v lásce chladně a zbystřeně – měl ten druh smyslnosti, který nezapomíná na sebe ani v paroxysmu rozkoše, počítal ve své lásce, vážil, měřil, hlídal, podezíral, a že se nedovážil, že se nedoměřil, že se nedohlídal, v tom je jeho mučivá trýzeň.“ „Ale jakápak trýzeň“, praví student. „“To je přece hustý, když i Mácha..“.

Sexualita přestala být v dnešní době tabu. Dnešek si zakládá na osvobození sexuality od předsudků. Ve skutečnosti právě z předsudků nezralé a zvrácené sexuality prosperují celá průmyslová odvětví. Popkultura sytí sex bez zábran, od rána do večera máme být sexy, užívat si sexu, sledujeme sexy celebrity a jejich sexuální skandály, nahota již unavuje a nudí, pěstuje se sexuální turistika, homosexualita, pedofilie, sadomasochismus, ba objevilo se i sexuální kanibalství. Jak do toho zapadají Máchovy „orgie“? Chudák básník, zapsal si tajným písmem, jak se pomiloval se svou snoubenkou. Pravda, drsným jazykem. Ale k čemu dnes to pozdvižení u klíčové dírky do jeho nejintimnějšího soukromí? K čemu to masové voyérství? Má to být protějšek k masovým sexuálním exhibicím celebrit?

Náš kulturní okruh má také svého kultivovaného „učitele lásky“, básníka, který kromě mnoha jiných témat dovedl zbásnit i sexuální intimity. Publius Ovidius Naso před 2000 lety věděl své a varoval čtenáře: „Nestav na odiv projevy, které si žádají soukromí, neboť veřejně, před zraky všech, jen různě dobytek se páří.“ Ty šifrované záznamy mohou snad jitřit fantazii nezralé sexuality, ale to nemůže ospravedlnit záměrně Harpyjemi vyvolanou pikantní aféru, která nemá nic společného s hudbou básníkovy duše, s písní o kráse i hrůze života, o milostném kouzlu, které rozechvívá celou přírodu, a o lásce k zemi, „zemi krásné, zemi milované“. Ta vulgární aféra by měla být zapomenuta.

Ale dehonestující a degradující doteky Harpyjí postihují autory a díla našich literárních dějin na stránkách magazinů hojně a zcela nepředvídatelně.

Nedávno jedna mladá spisovatelka vyplísnila Jana Nerudu dost neomaleně pro – četla jsem s úžasem – antisemitismus v „Malostranských povídkách“. Polekala jsem se. Něco mi ušlo? Honem jsem knížku prolistovala. O židech jsem našla dvě zmínky. „Snad dvě třetiny z nich mají gážovní listy u žida, jenž jim prvního dá z milosti, co chce.“ O kus dál charakterizuje kohosi paní hospodská: „ Ti se přihnali jako židé na licitaci.“ Paní spisvatelka by měla vědět, že malý židovský kupec nebo šenkýř, který půjčoval peníze na úrok a byl pro to v obecné nepřízni, patřil v době předbřeznové, ale i později k typickým postavám české společnosti. Měla by také vědět, že zákon židům jinou činnost nedovoloval, takže se bez souvislosti se ziskuchtivým aktivitami na veřejnosti ani objevovat nemohli. Ty zmínky v povídce „Kousky zápisků praktikantových“ nemají podtext rasový, ale sociální. Neruda to nenapsal jako antisemita, ale jako realista. Ostatně Neruda podal v řadě fejetonů z pražské židovské čtvrti svědectví o tamější bídě a dožadoval se pro židy spravedlnosti. Ale to už paní spisovatelku nezajímá. Vždyť neúcta a neláska k naší kultuře a jejím představitelům se dnes zdá být zajímavější, poutavější, plná senzací a pikantních dehonestujících objevů. I když se obvykle míří vedle. Ale kdo si dá práci s tím, aby pátral, jaká je skutečná pravda?

Oč pěknější vztah k Nerudovi měl František Halas. Najdeme u něho „Variaci na téma z Prostých motivů“: „Kdyby tak v parku sedával, jak sedával před lety, tu roztřesen do zad bych se mu vkrad. Mé modré oči pitomé, můj hlase hanbou bezhlasý: Pane Nerudo, máte mne trošku rád?“

A ještě jednou Halas: „ Mým životním štěstím je možnost psát mateřštinou, která je krása a nesmrtelnost sama. Jasný kníže českých básníků, Karel Hynek Mácha zázračně rozvázal vzpurným gestem její zadrhnutý uzel. On a Božena Němcová jsou až dosud mírou jejího rozkřídlení. Erben zasnoubil ji s poezií lidu, Neruda dal nevídanou cudnost a sevřenost, zněžnil ji Sládek, rozkošatil Vrchlický, zmelodizoval její první houslista Sova. Až k hvězdám vynesl Březina, řád a přísnost kázal Šalda, vzpouru a patos tam vnesl Bezruč, jakou jen kantilénou zpívá v Hlaváčkovi, vřavou světa a boje v Neumannovi, národní hrdostí prostoupil ji Dyk, rosnou líbezností zkropil Toman, a tak ještě celý růženec jmen, ať Hora, Seifert, Holan, Nezval, Zahradníček, až po ty nejmladší, celý růženec jmen objímá prsty génia této země, prsty, které nepustí dědictví, které střeží a kterým vládnou.“

Co platná Halasovi jeho výsostná poezie, co platno spojenectví se všemi básníky, které vyjmenoval. Byl přistižen, byl dopaden. Tak jako Ovidius před 2000 leta napsal svou „Ars amatoria“ (O umění milovat), tak i Halas zbásnil r.1932 pár veršů o pohlavním spojení. Šlo o soukromou bibliofilii pro velmi úzký okruh známých. Ale po r.2001, kdy byla sbírka vydána bez omezujícího určení, dostaly Harpyje svou příležitost. Básník dvojí tváře! Mravní rozpolcenost! Předstíraná čistota citů a vztahů ve známých básních a přitom – tělesný chtíč! I ptám se, co mění na Halasově díle skutečnost, že měl kromě ducha také tělo? Proč nerespektovat, že verše o tělesnosti byly určeny jen blízkým známým? Proč je jako privatissimum nevzít jen mlčky na vědomí??

Dnešek se pyšní sexuální otevřeností. Ale ve skutečnosti neví, co je sexualita nezkažená, přirozená a čistá. Nezná nevýslovné kouzlo tělesného spojení dvou bytostí na dotvrzeni jejich magické spjatosti a jejich společného osudu dobrého i zlého. Místo toho otvírá každodenní trh s tělesnými vnadami a jiným masem a s hojnými afrodisiaky, dokonce i na internetu. Mnozí touží po svobodě neřesti, nemravnosti, skandálů a afér. Klíčovou dírkou sledovat tajemství sexuálních představ a praktik v soukromí ložnic. Zaklínáme se Freudem, sexualita je pokládána za dominantní sílu div ne celého vesmíru, ale ve skutečnosti jsou mnozí u vytržení z každé obscénnosti, oplzlosti a chlípnosti. To nesvědčí o sexualitě přirozené a zdravé. K úspěchu bavičů na všech jevištích i obrazovkách dnes stačí čerpat z výraziva vulgárních nápisů, jak jsme je v dětství mohli číst na prkenných ohradách a na stěnách nádražních záchodků. Dnes se ovšem vracejí v mnohem nákladnější podobě, jako všudypřítomný bulvár a porno. Nízkost triumfuje a Harpyje s potěšením znectí a znečistí všechnu kulturu, etiku, estetiku, krásu a lásku – všechno k obrazu svému. Pornografie a koprolálie jen kvetou. Jak jsme se vzdálili od staletími prověřených základů naší kultury!

V dějinách literatury jsme byli zvyklí sledovat zápas o smysl lidského života, o ideje, osudy národa a jeho básníků. Jejich vášně, úsilí, zklamání a touhy, přenášené z pokolení na pokolení. Jejich vize a sny, které předávají mrtví živým a dosud nenarozeným. Avšak tyto dějiny nejsou pro Harpyje než předmětem hanobení, tupení a špinění, pohrdavých špiček a úšklebků.

Před časem se šplouchlo špínou na básníka J.S. Machara. Byl prý antisemita. Nic jsem o tom nikdy neslyšela, ale to ovšem není důkaz. Tak „k pramenům,“ ať si to ověříme. V „Konfesích literáta“ najdeme vzpomínku z dětských let. Školák Machar byl v kostele ministrantem. Jednou při hodině náboženství, v které katecheta velmi působivě vylíčil ukřižování Páně, stal se z něj a z celé třídy „zuřivý antisemita“. Machar vzpomíná, že natloukli svým židovským spolužákům hned, jak se oni po hodině katolického náboženství vrátili do třídy. Katoličtí žáci tak pomstili na židech smrt Pána Ježíše. Byli na to hrdí, tím spíše, že Kristus byl vážný a krásný, kdežto židé okolo zlí, oškliví a rozcuchaní, jak jim katecheta na obrazech ukazoval.

V dospívání prošel Machar „náboženskou revolucí“. Jako dospělý básník v cyklu „Svědomím věků“ horoval pro antický Řím a zatracoval křestanství, tento „jed z Judey“.Ve sborníku „Českým životem“ z r.1920 komunikuje s představiteli židovstva a s veškerou úctou kulturního člověka říká např.:“ Stali jste se světoobčany a zůstali při tom národem – buďte pyšni, že i tento problém budoucnosti byl řešen Vámi prvními.“ K sjezdu českých židů mluví “o nezištné a obětavé práci našich židů“, připomíná řadu jmen zasloužilých osobností a nabádá, aby se rychle přeložila k obecné kulturní potřebě některá díla, kterými židé přispěli k osvětě a která dosud nemáme. A tak se ptám: tohle je pro Harpyje antisemitismus?

Nejčastějším terčem kritiky je ovšem Alois Jirásek. Jako v době nástupu fašismus r. 1938 tak i dnes je prohlašován za šiřitele lživých interpretací našich dějin. Tím je v zastoupení odmítnut i František. Palacký a T.G. Masaryk, jejichž pojetí dějin beletrizoval. Jako středoškolský profesor dějepisu psal historické povídky a romány. Respektoval historická fakta, ale evokoval zároveň děje a vytvářel dobové situace a postavy podle své fantazie, tak jak to dovoluje básnická licence. Přitom přísně zachovával logiku dobových vztahů a reálií. Nikde na světě nejsou autoři historických románů (např. W.Scott, A.Dumas, H.Sienkiewicz) osočováni jako „falzifikátoři dějin“. To jen našim Harpyjím se taková špinavá nálepka hodí. Hlavní pře se vede, jak jinak, o místo husitů, Bílé hory a národního obrození v našich dějinách. Historická pravda ovšem nedovolí, abychom přistupovali na přepisování našeho národního dějepisu a podléhali hanebnému znesvěcování a nactiutrhání, jak je praktikují Sprejeři a Harpyje.

Pamatujete se, jak končí Bradburyho výstražná vize ohrožené kultury? Knihovny jsou zničeny, knihy spáleny, technologie se nerušeně rozvíjí, zlopověstná lidskost se svým věčným hledáním a tázáním je vymýcena.

Jen kdesi v houští na opuštěných silnicích a na křovisky zarostlých dávných kolejích se potloukají hloučky lidských bytostí – navenek tuláků, uvnitř a dohromady však – knihoven. Každý z nich umí zpaměti knihu svého oblíbeného autora a může ji kdykoli odříkat. Ústně tak mohou předávat utajenou kulturu dětem. Samozřejmě, spousta vědomostí se poztrácí. Ale Bradbury věří, že přijde čas, kdy lidé přijdou na to, co se to stalo a proč pod nimi svět vylétl do povětří! „Nemůže to trvat věčně“!

Zkušenost mluví proti inkluzi

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.

Když (bylo to v 60. letech) prof. Jan Vaněk psal své „Materiály k obecným základům pedagogiky“, chtěl si ověřit, jak fungují ústavy sociální péče pro děti mentálně postižené. Získal na rektorátě UP v Olomouci auto a zorganizoval exkurzi po celé Moravě. Vzal na ni tři kolegy z katedry pedagogiky. Byla jsem mezi nimi.

Po návštěvě azylových zařízení pro děti s nevratným postižením prvního a druhého stupně (idiocie a imbecilita) jsme se octli ve zvláštní škole. Tuším, že to bylo na Vysočině, v Herálci. Po bezútěšných předchozích dojmech jsme si tady připadali jako v místě slunné pohody. Velká světlá učebna, usměvavý učitel píše na tabuli jednoduché početní příklady na sčítání a odčítání, usměvaví žáci sedí u svých stolečků a opisují příklady do sešitů. Žáků je osm. Když učitel u tabule skončí zadání, sedne si k svému stolu a čeká. Za chvíli se jeden žáček zvedne a rozběhne se k němu. Pošeptá mu výsledek příkladu do ucha, aby to ostatní neslyšeli. Učitel s úsměvem kývá hlavou, že je to správně, a oba jsou blažení. To se opakuje se všemi žáky a se všemi příklady. A tyto žáky chce inkluze rozptýlit v obvyklých školách? Ve školách s mnoha žáky? S množstvím učiva? Se spěchem? Kde i jedničkáři občas propadají stresu a úzkosti? Žádný přidělený asistent nemůže dát dítěti v normální škole ten pocit učebního uspokojení, který jsme viděli ve zvláštní škole. A proč má být ve třídě osm asistentů místo jednoho učitele?

Pedagogika učí, že jsou věkové a individuální zvláštnosti žáků. Moderní školské soustavy a jejich struktury a metody je respektují. Co tady znamená zásada rovnosti? Všem stejně nebo každému to jeho? V obvyklých případech všem stejně. V neobvyklých případech, při individuálních zvláštnostech nadměrných, „to jeho“. Specificky, zvláštně, odlišně.

Jako žáci národní školy jsme byli na čas nouzově umístěni v budově ústavu pro hluchoněmé děti. Měli jsme příležitost vidět přetěžkou a záslužnou prací s dětmi hluchoněmými .Ty snad nikdo začleňovat do obvyklých tříd ani dnes nebude. A slepé děti také ne. Ale co děti tělesně postižené? Znali jsme pražský Jedličkův ústav a jeho „Bakulovy zpěváčky“. Bylo by správné rozptýlit je do obvyklých tříd? Vždyť žáci tam potřebovali nejen učitele, ale i lékaře, pečovatele, mistra pracovního výcviku, a navíc ještě – i mistra zpěvu – dirigenta. Což jim spolu nebylo dobře ? Žádná inkluze by jim to nemohla nahradit! Stejně jako dnešní rušení zvláštních škol.

Je nepochopitelná ta všeobecně začleňovací tendence. I při dřívější specifikaci šlo přece o úspěch pro všechny. Vytvářely se přiměřené podmínky a speciální metodiky pro úspěšnou péči i pro rozvoj dětí tak nebo onak od většiny ostatních dětí výrazně odlišných. A ty podmínky a ty metodiky byly vytvářeny s maximálním odborným zaujetím a nasazením po celou dobu novověkého bádání o člověku a o výchově dítěte.

A co dnes? K dějinám nebudeme přihlížet? Dílo předků zapomeneme? Budeme si bez zábran a bez ohledů na poznání a zkušenost minulosti lehkovážně experimentovat?

U nás stále pociťujeme neblahé následky diskontinuitního vývoje ve 20. století. V návaznosti na zakladatelské pedagogické dílo G. A. Lindnera, Fr. Drtiny a O. Kádnera vzali si jejich pokračovatelé, O. Chlup, J. Kubálek a J. Uher za úkol připravit a vydat „Pedagogickou encyklopedii“, která by zachytila pedagogický reformní ruch prvního dvacetiletí našeho samostatného státu a zároveň by jevy tehdejší praxe i teorie výchovy „jasně prosvítila z hlediska vývoje.“ Avšak první díl vyšel r. 1938, třetí až r. 1940, kdy už Československo neexistovalo. Z „Encyklopedie“ se rázem v okupované zemi stala zakázaná literatura. (J.Uher byl spolu s mnoha dalšími vlastenci popraven.) Postupně se tehdejší literatura proměnila v literaturu zapomenutou. Jen proto si nikdo po převratu 1989 nevzpomněl, že např. J. Hendrich nebo J. Tvrdý s veškerou vážností rozebrali reformní a alternativní směry světové pedagogiky, že domácí pedagogičtí pracovníci vytvořili vlastní model reformní školy, školu činnou, a že ji čeští a slovenští učitelé tvořivě uskutečňovali. Že jsme měli nadto i řadu originálních učitelů–pokusníků. Jen bez odborných znalostí se mohla prosadit zmíněná inkluze a jen tak bylo možno obnovit víceleté gymnázium.

Ani tato změna se neopírala o odborné zdůvodnění. Už prvorepublikový ministr školství I. Dérer sblížil vyučovací osnovy měšťanské školy a nižšího gymnázia ve snaze odstranit nedemokratický dualismus ve vzdělávání obyvatelstva. Vytvořit jednotnou všeobecně vzdělávací školu do 15 let pro všechnu mládež. Sluší se připomenout, že V. Příhoda se svými spolupracovníky, opíraje se o zkušenosti v zahraničí a zvláště v USA, vypracoval a ověřoval model jednotné, vnitřně diferencované školy. Po válce, po osvobození r. 1945 připravoval příslušný zákon o jednotné škole ministr školství J. Stránský (NS). Po změně vlády v únoru 1948 však zákon předložil ministr Z. Nejedlý (KS). Následkem toho byla jednotná škola ztotožněna se socialismem a to do té míry, že po převratu r. 1989 byla obnova osmitřídního gymnázia (návrat nedemokratického dualismu) pokládána za div ne hlavní výsledek školské reformy. Zpočátku ovšem polistopadový převrat přinesl euforii a radostné očekávání i do řad pedagogů. Pedagog prof. Bohumír Blížkovský z pověření slovenského ministra školství L. Kováče jel nedlouho po „sametové revoluci“ do Prahy za českým ministrem školství, MUDr. J. Adamem. Vedl pracovní tým slovenských pedagogů pro reformu a vezl jejich návrhy. Hlavní ideou jejich pilné porevoluční práce bylo celou naši školskou soustavu prověřit a reformovat ve smyslu racionalizace, demokratizace a humanizce. Když ministr Adam vyslechl, oč v reformě jde, obrátil se na svého poradce, a ten mu (německy) řekl, že se nemá znepokojovat, a že to nespěchá.

Krátce poté u ministra Adama proběhla schůze děkanů učitelských fakult. Pan ministr netajil, že se jako lékař o otázky školství nikdy nezajímal. Že převzal úřad jako stranický úkol. Ale když už se má dělat nějaká reforma, ať se obnoví osmitřídní gymnázium. To byla podle něho dobrá škola. On sám to pamatuje.

Takže na závěr. Britský autor W. Carr praví, že“ praktická rozhodnutí ve sféře výchovy a školství vytvářejí, ovlivňují a vykonávají lidé bez hlubších znalostí a reflexe filozoficko–historických východisek daných problémů, zatímco malé komunity odborníků mají malou šanci svými výzkumy skutečnost ovlivňovat.“ Neměli bychom usilovat o pozitivní změnu?

Už to tady jednou bylo. Ne bylo a je to tu třikrát. Ničení českých knih a jazyka

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli   

Poprvé za bělohorského Temna. Jesuité chodí po domech nekatolíků, dupou okovanými botami s biřici, a hledají a hledají. Spisy a knihy české, Melantrišky, Bibli Kralickou. Z tajných úkrytů a přístěnků, ze starých půd, snášejí ukryté svazky a drtí je svou "katolickou" botou. Knihy, které šířili čeští bratří, luteráni, kališníci, po celá desetiletí, otcové víry pravé káží trhat, rozdupat a spálit. Nekatolíky pak pod trestem smrti vyhánějí ze země. Mají na to hejtmanské a císařské patenty.

Podruhé za hitlerovských nacistů. Knihy o Sokolech, knihy o TGM a Benešovi, knihy Čapkovy, knihy o legionářích. Přišli gestapáčtí netvoři a sudetští udavači, a opět rabují, vylamují podlahy, smýčí po půdách a snášejí nové svazky a nové knihy  obrození a republiky. Vlastence pak odvlékají do vězení a koncentráků. Na popraviště pod flinty, oprátky, nebo gilotinu. Mají na to Hitlerovy příkazy. 

Potřetí nastává rabování českých knih a jazyka dnes. Po převratu,kterému se z neznámých důvodů říká revoluce. K rabování příkazy oficiálně nejsou – jen instrukce chobotnice, která chce zardousit národ i stát. Vykonavateli jsou média a politologové.

Všechno,co národ vytvořil od obrození, jeho nápravné tradice – jak to krásně prohlásil profesor Mahler, – a jeho jazyk, ten náš unikátní jazyk, – který jazykovědec Eisner označil za chrám i tvrz, – náhle "přátelé Evropy a Německa" označují za špatné, zapšklé, nízké a nevhodné. Básně i romány, Jiráska i Máchu,  spisy Palackého i Husa, Havlíčka i Masaryka, a nakonec nenáviděného zloducha Beneše, to vše je nežádoucí, otřesné, vylhané.I ten Čelakovský, protože psal Ohlasy písní ruských! Týká se to i slovanské překladové literatury. I Sienkiewicz je prý špatný nacionalista...pryč s jeho Křižáky. Jako prý celá existence, národa, jazyka a dějin je omylem...a nejlépe bylo za otlemeného mocnáře. Vše slovanské je primitivní,zaostalé, hrubé a nízké. Protože obraz nepřítele Ruska musí být vykreslen do nejhorších podob.To nám hlásají dokonce i profesoři jako Herr Putna, nebo nám to kreslí na výstavách hanobících Otce vlasti páni docenti Fajtové.

Toto za nacismu postihlo i mou rodinu. Když nacisté vyslýchali dědečka a zatýkali strýce, všechny knihy a spisy v domě zničili, zachoval se jen jeden díl legionářské epopeje Za svobodu. Byl ukryt za komínem na půdě – zapomněli na něj. Na dědečka a strýce nezapomněli. Dědeček zahynul pod výslechy, strýc v Osvětimi.

Dnes zatím probíhá jen elektronické, novinářské a televizní rabování naší kultury, dějin a jazyka. Zatím nás ještě nezavírají a nepopravují. Nás, kteří jako Lenka Procházková, naše  nová Božena Němcová, držíme noční hlídky u počítačů a píšeme  o dějinách, národu a republice. Nás, kteří vyhrabáváme spisy TGM a Beneše z popelnic zrušených veřejných knihoven, kteří schováváme básně Hory, Hrubína a Máchy, Wolkera a Neumanna, hry Wericha Voskovce, kteří vybíráme Čapka z antikvárních výloh za pětikorunu, kteří chráníme Fučíkovu reportáž před novou oprátkou... Ty knihy pak  pomalu putují po rodinách, výpisky kolují po internetu,dokud nejsou smazány. 

Ale roste tu i nová generace. ne jen ta,co se zajímá o trávu, alkohol a cesty na Západ. Je tu i jiná generace, která studuje naše dějiny, odkrývá v klubech vojenské historie naši minulost, vidí, že slovanské svazky nás chránily a neničily. A třeba toto vše předá dál svým potomkům. Věřím tomu v těchto hodinách mezi psem a vlkem. V hodinách trvajících už třicet let... Věřím tomu s Komenským, Husem, Havlíčkem i Masarykem, Věřím tomu s Edvardem Benešem. Tak si opakuji – Opustíš–li mne, nezahynu! Opustíš–li mne – zahyneš!

Autor je pozůstalý po dědečkovi zavraždeném nacisty,

příbuzný obětí Osvětimi a sekyrárny Pankrác 

Odešel odbojář III. úderné roty Blanenska

K vzpomínce na br.Ing.Doležala

9. 12. 2019

Zpráva o odchodu bratra Ing. Stanislava Doležala nás všechny z Boskovicka a Blanenska převapila. Mysleli jsme, že dotáhne rovnou stovku, ale vysoký věk a nemoc bratra Doležala přelstily.

Bratr Stanislav Doležal byl jedním z posledních žijících přímých účastníků odboje na Boskovicku a Blanensku, a jeho 99 let bylo naplněno činorodou prací jak pro lesy, – byl lesním inženýrem, – tak pro ČSBS i okres.

Stanislav Doležal za okupace se stal členem odbojové skupiny spolupracující s partyzánskou skupinou III.československá úderná rota pode velením kpt.Genserka. Kpt.Genserek byl zajat v Šerkovicích při zradě partyzánské skupiny a odvlečen do Kounicových kolejí,kde byl umučen. Stanislav Doležal všechny ataky přežil. Léta byl partyzánskou spojkou a informátorem, zásobovačem a převaděčem uprchlíků do odboje. Dokonalá znalost lesů Drahanské vysočiny byla jeho neocenitelnou výhodou. Znal rovněž i legendární skupinu JERMAK, která byla vyslána z SSSR na pomoc místnímu odboji. Jeho dodávky potravin a léků pomohly mnoha partyzánům a odbojářům stejně jako důležité informace o pohybu německých trestních komand a oddílů SS a wehrmachtu.

Stanislav Doležal byl nositelem mnoha krajských i státních vyznamenání počínaje vládou a ministerstvem obrany, přes krajská vyznamenání,až k vyznamenáním Ruské federace.

Po osvobození opět pracoval jako lesní kontrolor. Až do vysokého věku vyprávěl školám příběhy partyzánského odboje. Znali jsme jej jako usměvavého, čilého a vždy ochotného odbojáře,který se neváhal podělit o své znalosti a zkušenosti s ostatními. Čest jeho památce!

Jiří Jaroš Nickelli, Společnost L.Svobody Brno

Lidické děti si stěžují na Českou televizi a Památník

1.11.2019

Radek Plavecký, Právo

Po několika incidentech a sporech s vedením Památníku Lidice a hlavně po nařčení jedné z lidických žen z udavačství se některé přeživší lidické děti rozkmotřily s vedením Památníku Lidice. Osm z nich se podepsalo pod otevřený dopis adresovaný prezidentu, předsedům vlády, obou parlamentních komor a ministru kultury a napsalo v něm, že přerušují spolupráci s Památníkem.

Pomník 82 dětí v Lidicích sochařky Marie Uchytilové Foto: Radek Plavecký, Právo

Důvodem je podle jejich slov špatná zkušenost s ředitelkou Martinou Lehmannovou. „Té je naše konkrétní utrpení a utrpení našich rodin zcela lhostejné, nezná, nectí a překrucuje fakta o lidické tragédii,“ napsaly v dopise, který má Právo k dispozici, lidické děti. Ty přežily řádění nacistů v roce 1942 v Lidicích, po válce se sem vrátily a nyní jim je 77 až 87 let.

Poslední kapkou v nedobrém vztahu s vedením Památníku byla nejspíš reportáž České televize v pořadu Reportéři. V ní zaznělo z úst historika Vojtěcha Kyncla spolupracujícího s Památníkem obvinění jedné z lidických žen, že udala v Lidicích žijící Židovku (díl lze zhlédnout na webu ČT zde). Přeživším lidem patrně vadí, že se ředitelka od takového tvrzení nedistancovala.

Naopak se v pořadu vyjádřila, že zvažuje, že by v Lidicích onu udanou a později popravenou Židovku nějak připomněla. Lehmannová v pátek nechtěla situaci komentovat.

Ministr obvinění nevěří

„Domluvili jsme se s naším zřizovatelem, tedy ministerstvem kultury, že oficiální stanovisko poskytneme v pondělí nebo v úterý,“ řekla v pátek Právu Lehmannová. „Dopis nebyl ani adresovaný mně, ale právě ministru kultury, takže to nechám na něm,“ dodala.

Ministr Lubomír Zaorálek (ČSSD) se obsahem dopisu zabývá, proto se nechtěl na dotaz Práva detailně k situaci vyjadřovat. „Co mohu v tuto chvíli říci, je, že nevěřím obviněním, která padají,“ řekl. Sám – podle svých slov – se účastnil řady akcí v Památníku, přičemž si nikdy neodnesl dojem, že by situace byla tak vážná.

Podle zjištění historika Kyncla tehdejší obyvatelka Lidic, matka jednoho z přeživších lidických dětí, zhruba týden před vypálením obce nacisty údajně udala Židovku, která žila jako nájemnice v jejím domě. Ženu Štěpánku Mikešovou pak odvleklo gestapo a nejspíš zemřela v Osvětimi. O jejím osudu se potom už nikdy nikdo nezmiňoval.

Považujeme to za dehonestaci lidických žen a dětí. Přeživší se cítí hodně ukřivděně. Takové obvinění nelze vytáhnout, když není řádně podložené“ řekla Právu starostka Lidic Veronika Kellerová, která je vnučkou jedné z lidických žen a která se k otevřenému dopisu připojila.

Lidické děti odmítají jakákoli vyjádření. „Všem je kolem 80 let, nechtějí žádné senzace,“ dodala starostka, podle níž ale pamětníci hrůzných událostí chtějí dál spolupracovat například se školami a předávat svá svědectví.

Historik Kyncl se opírá o zápis z četnické knihy. Zápis však není přímo z roku 1942, ale jak upozornil archivář, je až z poválečné doby. Přesto jej Kyncl považuje za věrohodný. „Dokument má právní validitu, nemohli si to vymyslet,“ uvedl Kyncl v pořadu ČT. Posbíral k tomu další důkazy o předchozím životě Štěpánky Mikešové. Podle historiků se tvrzení o tom, že by jedna z lidických žen mohla být udavačkou, nehodilo do budovaného obrazu a údajné důkazy byly rozprášeny, zápis četníků z archivu nikdy nikdo nevytáhl.

Heinrich Himmler by si rozhodně zasloužil pomník k uctění památky. Nezůstávejme jen u Vlasovců, kteří společně s Wehrmachtem a SS bojovali hrdinně a statečně proti strašlivému Sovětskému svazu...

Michal Brand 

Heinrich Himmler by si rozhodně zasloužil pomník k uctění památky. Nezůstávejme jen u Vlasovců, kteří společně s Wehrmachtem a SS bojovali hrdinně a statečně proti strašlivému Sovětskému Svazu. A kdyby bývali Vlasovci společně s německými vojáky z SS a wehrmachtu zvítězili, mohli být Češi ušetřeni hrůz komunistické totality. Neboť by Češi všichni do jednoho (kromě několika málo „poněmčení hodných“ kolaborantů) proletěli komíny krematorií nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů společně s příslušníky ostatních slovanských národů a židů. 

A tím by Češi byli zcela a nezvratně uchráněni strašlivého komunismu nebo marasmu husákovské normalizace, kdy se primitivní Češi zmanipulovaní komunistickou propagandou starali o svoje děti, stavěli si chaty, stáli fronty na banány, no prostě horor, před kterým je mohl Auschwitz zcela uchránit!

Navíc Vlasovci statečně přišli na pomoc Pražskému povstání. Když jim tedy došlo, že se přidali ke straně, která nejen že spáchala do té doby naprosto bezkonkurenční válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (ostatně, to přeci Vlasovcům nevadilo, protože se na nich sami aktivně podíleli), ale především ke straně, která prohrála válku a bude tedy již sakramentsky brzy za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti po právu souzena. (A Vlasovci jako spolupachatelé a pachatelé zločinů stejných se báli, že budou soudu čelit rovněž.) A tak tedy Vlasovci statečně hledali – asi tak 3 dny před koncem války v Evropě – cestu, jak se zachránit před oprávněným trestem. Přímo hrdinsky jen pár dní po smrti svého führera Adolfa Hitlera, kterému přísahali věrnost. A také svou přísahu věrnosti Adolfovi dodrželi, protože z řad statečných nacistických bojovníků proti žido–bolševikům a plutokratům odešli až po Adolfově smrti. Takže byli navíc čestní a pomník si tedy jednoznačně zaslouží. Děti by se o nich měly učit, aby měly nějaký pozitivní vzor! V pobaltských zemích se staví pomníky příslušníkům jednotek SS, veteráni jednotek SS tam pořádají veřejné pamětnické pochody a Evropská unie, humanitární organizace, neziskovky a všichni ostatní to mlčky schvalují. A Vlasovci byli tak čestní, že přísahu věrnosti Adolfu Hitlerovi dodrželi stoprocentně. Tak proč by Vlasovci nemohli být ve školních osnovách vzorem pro české děti, no ne? Heinrich Himmler si také pomník rozhodně zaslouží. A to hned z několika důvodů. Sice se dopustil nějakých těch válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Sice realizoval politiku holokaustu, politiku vyhlazení Židů a Slovanů, ale to je jen taková drobnost, že? Hlavní je, že bojoval proti Sovětskému Svazu. A že tedy jednotky SS, včetně jednotek Einsatzgruppen, spadající pod velení Heinricha Himmlera těm zlým Rusům ale pořádně zatopily! To to Putinovi nandáme svojí oslavou SS a Vlasovců! To si Putin za rámeček nedá! Těch vypálených vesnic! Těch oběšených nebo zaživa upálených ruských, běloruských, ukrajinských, slovanských i židovských mužů, žen, dětí, starců, kteří stejně všichni byli jen oporovou zlého ruského komunismu. Tedy vlastně Sovětského komunismu pod vedením Gruzínce Stalina, který je důkazem, jací jsou Rusové zločinní diktátoři!

Jednotky SS se navíc, kromě Židů, vzpurných Slovanů a slovanské inteligence, zaměřovali na vraždění politických komisařů a komunistů. Takže SS vlastně byly účastníky třetího odboje. Mirek Topolánek měl nějaké esesmany vyznamenat. Škoda, že dal přednost sexuálním aktům s nezletilými prostitutkami v Berlusconiho vile a na tento státnický akt si čas nenašel, když už vyznamenal Mašíny.

Heinrich Himmler velel jednotkám bojujícím proti strašlivému Sovětskému Svazu, který, jak se později ukázalo, nařídil znárodnění malých továren (velké továrny zabavil Beneš zcela dobrovolně v rámci tehdejší celoevropské vlny znárodňování a socialistických tendencí ve všech zemích Evropy, včetně např. Británie, Francie) a drobných živností, ve srovnání s čím je nacisty naplánované vyhlazení Čechů pouhá drobnost! Každý správný Čech by v plynové komoře nebo v pracovním lágru pro německý herrenvolk umíral radostně, když by věděl, že jeho ševcovská dílna nebyla znárodněna zlými komunisty na příkaz Sovětského Svazu, ale bude po jeho smrti arizována ve prospěch nějakého statečného německého, francouzského, lotyšského, estonského nebo ukrajinského veterána SS! Takže tedy z toho vyhlazování nás Čechů nedělejme zase takovou tragédii, ne?!? Jsou důležitější věci, než to, zda jsme vůbec naživu!

Koneckonců, Pavel Novotný je prý částečně židovského původu – a taky mu mnohem více vadí, že v roce 1968 přijela vojska 5 komunistických zemí pomoci jedné partě komunistů proti druhé partě komunistů, než skutečnost, že Vlasovci bojovali na straně, která, kdyby vyhrála, tak by jeho předci prolétli komínem spalovacích pecí dřív než by se on sám vůbec mohl narodit! Příště možná Pavel Novotný, aby to nandal ruské propagandě, pojede do Terezína přibít někam na zeď bývalého ghetta slavnostní pamětní desku na oslavu neznámého dozorce SS. (A pak nám všem – se svojí pověstnou vysokou inteligencí – vynadá, jací jsme primitivové, hovada, debilové, burani, pro–ruští kreténi a vůbec.

Heinrich Himmler nejen velel statečným jednotkám SS bránícím celou Evropu před strašlivým komunismem, ale dokonce se aktivně účastnil odboje proti nacismu! Ha! To jste nevěděli, co?!? Komunisti a ruská propaganda vám to zamlčeli! Heinrich Himmler se asi dva dny před smrtí Adolfa Hitlera obrátil na západní mocnosti s nabídkou separátního míru a s nabídkou na společný boj proti Sovětskému Svazu. Takže Himmler byl protinacistický odbojář, který se snažil pomoci všem evropským národům, tedy i Čechům. Kdyby jen bývaly západní mocnosti neosvobodily už před touto nabídkou Dachau a nebo kdyby alespoň nepublikovaly, co tam našly! To by pak nečelily tlaku svého domácího veřejného mínění a mohly by přijmout Himmlerovu nabídku! A Himmlerovo statečné protihitlerovské úsilí by nevyšlo zcela zbytečně nazmar! A vojáci americké armády by ho nemuseli zatknout z důvodu hrubého a odporného nátlaku zlého Stalina a těch zlých Rusů! Vidíte, co jsou ti Rusové zač? Chudáky Američany brutálně donutili, aby nekryli Vlasovce! A dokonce nebohé Američany donutili ti zlí Rusové, že zatkli statečného a odvážného odbojáře Himmlera! To je ta ruská svoloč! Zatýkat a trestat nacistické válečné zločince – to je ta jejich primitivní povaha!

Shrnuto – když si zaslouží pomník Vlasovci, když mohou v členských státech EU být pomníky k uctění památky jednotek SS, proč by nemohl Pavel Novotný v Řeporyjích postavit pomník nejen Vlasovcům, ale i Heinrichu Himmlerovi? Heinrich Himmler byl statečný bojovník proti komunismu a navíc aktivní protihitlerovský odbojář. Taky jen posledních pár dní, ale to neva.

Samozřejmě si dělám legraci. Černý humor. Ale Pavel Novotný si legraci nedělá a ve svém tupém protiruském fanatismu otevřeně obhajuje a propaguje nacismus.

Dovětek: Jeho výstup v ruské televizi je vynikající ukázkou hlouposti Pavla Novotného. Choval se a vystupoval tak, že působil jako dementní kretén nebo zfetované hovado. Nespisovné výrazy používám proto, aby jim rozuměl i super–inteligentní Pavel Novotný. Podívejte se na to video sami – Pavel Novotný se na něm vážně chová, jako když ho vytáhli z blázince. Nehodnotím jeho prohlášení a politické názory, ale to, že vypadá jako duševně nemocný, jako velice vážně duševně nemocný.

Proč jsme vyvěsili na FB projev R. Heydricha po jeho nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora?

V jednom z komentářů k našemu článku čtenář nám sdělil, že Himmler si pomník  nezasluhuje, „ale Heydrich by si ho v Praze zasloužil určitě“. Toto tvrzení považujeme za mimořádně závažné. Svědčí pravděpodobně o hluboké neznalosti autora, ale nejen toho, o poměrech v tzv. protektorátu Čechy a Morava. Téměř vylučujeme možnost, že autor uvedeného výroku „se shlédl“ v této době, jíž fandí, a kterou by chtěl v nějakém možném rozsahu přenést do současnosti.

Proto jsem v odpovědi na tento komentář uvedli následující: Pokud víme, tak po vyhlášení stanného práva Heydrichem bylo v tzv. protektorátu odsouzeno k smrti několik set českých vlastenců, včetně generála Eliáše, který byl předsedou „protektorátním vlády“. Téměř 5000 dalších bylo posláno do koncentračních táborů, věznic, či postiženo jinak. Lidé umírali i při výslechu na gestapu. A to vše proběhlo v době od 28.9.1941 do 20.1.1942, kdy stanné právo bylo zrušeno. Vzhledem k tomu, že o těchto ukrutnostech se málo ví, vyvěsíme několik článků o této i následné době, kdy bylo vyhlášeno tzv. druhé stanné právo. V některých dokumentech se o R. Heydrichovi mluví jako o krvavé bestii.

Pokud mluvíme o R. Hendrichovi, nesmíme zapomenout i na jeho „zásluhy“ při řešení „židovské otázky“. K jeho zcela kvalitativnímu posunu došlo při jednání vysokých nacistických funkcionářů v berlínské vile ve Wannsee v lednu 1942. Budování dodatečných smrtích kapacit dostalo zelenou. Železniční výhybky směrovaly nekonečné transporty Židů, včetně malých dětí a žen, do vražedných koncentračních táborů jako byl např. Osvětim a další.

V některých médiích se o této události píše takto: „Před 75 lety svolal Reinhard Heydrich, tou dobou pověřenec pro „řešení židovské otázky“, poradu do berlínské vily Wannsee. Nacistické špičky zde 20. ledna 1942 zkoordinovaly genocidu Židů ve vyhlazovacích táborech východní Evropy.“

Považujeme za nadbytečné, abychom vytahovali na světlo denní další „zásluhy“, které měl R. Heydrich, jeden z prvních činitelů třetího rajchu, při budování nacistické nadvlády a „nového pořádku v Evropě“. Na jeho rukou lpěla krev milionů lidí. Co chtěl činit v protektorátu, to na sebe otevřeně řekl v „nástupním“ projevu, který jsme celý publikovali. Čech v Čechách a na Moravě neměl co dělat. Český národ byl připravován k likvidaci. Naše historická sídliště měla být osídlena Němci. Toto byla nejen již příprava ke genocidě, ale naplňování genocidy samé.

Jak vůbec někdo může si myslet, že by si Heydrich v Praze určitě zasloužil vybudování pomníku? Snad proto, že se úspěšně angažoval při genocidě Židů nebo proto, že nastínil program genocidy českého národa, jíž počal uskutečňovat?

J. Kovář

Spisovatel Banáš – Jsou Němci, Francouzi či Angličané většími přáteli, než Rusové?

© CC BY–SA 3.0 / Luděk Kovář / Slovak politician and writer Jozef Banáš during inauguration of his new book in Czech capital Prague

17:58 27.12.2019

Slovenský spisovatel a bývalý politik Jozef Banáš ve svém článku pro portál Spravodaj.net uvažuje nad současným politickým děním a odhaluje skutečný důvod rivality v mezinárodních vztazích. Rovněž hodnotí i mezinárodní postavení Slovenska vůči velkým mocnostem a jeho současné priority.

Prozaik, dramatik a bývalý slovenský diplomat Jozef Banáš, jenž působil také jako člen Výboru pro obranu a bezpečnost při Parlamentním shromáždění Rady Evropy, zastává názor, že stav nepřátelství sám o sobě není přirozený. Klíčovým prvkem nepřátelství v politické rovině je, podle Banáše, strach, který je důsledkem šíření manipulace ze strany vlády. Vláda prý potřebuje podporovat a kultivovat pocit strachu ve společnosti tím, aby odůvodnila svou vlastní moc nad obyvatelstvem.

„Nepřítele potřebuje mít ten, kdo chce utajit své vlastní nekalé skutky,“ je přesvědčen Banáš. Jako příklad bývalý diplomat uvádí obchod se zbraněmi, který je možný jen za atmosféry nepřátelství, která je podkladem pro strach a následnou potřebu pro ochranu své bezpečnosti. Takže již samotné dělení států na přátelské a nepřátelské ukazuje snahu určitých skupin prosadit své vlastní zájmy.

Rusko jako umělý nepřítel

Jozef Banáš se rovněž domnívá, že pokud má někdo údajného nepřítele, stejně tak by měl mít i přítele. Spisovatel tvrdí, že v současné době je za nepřítele vnímáno Rusko a následně si klade otázku, kdo je náš přítel.

Banáš vyjadřuje zásadní myšlenku, že opravdovým přítelem může být pouze ten, s kým máme dlouhodobé dobré vztahy a pozitivní zkušenost z minula, a sice, že by přátelství nemělo být nevyhnutelné či nucené. Z tohoto hlediska pak Banáš dělá závěr, že ani Německo, ani Francie, ani Velká Británie nemohou být větším přítelem, než Rusko. „Ti první nás napadli a ti dva druzí nás zradili,“ konstatuje. Podle Banáše je tak současné přátelství mezi státy EU založeno výhradně na nepřátelství vůči Rusku, což je pro takovou malou zemi, jako je Slovensko, nebezpečné. Závěrem uvádí, že jedinou správnou zahraniční strategií pro Slovensko je vyvážená politika vůči Východu a Západu, totiž vůči Německu a Rusku. Odkazuje na historii a připomíná, že jakákoliv vážná krize v německo–ruských vztazích vždy vyvolávala katastrofu.

Současnou rusofobii bere jako důsledek propagandy amerických jestřábů. Důvodem této politiky je podle něj snaha udržet svou moc. „Až se situace změní a američtí jestřábi prohlásí svým nepřítelem tuleně, tak vám garantuji, že generální štáby členských zemí NATO snaživě vypracují obrannou strategii postavenou na obrazu nepřítele – tuleně. Takže moje odpověď je jasná: Rusko je nám asi stejným nepřítelem, jakým je tuleň,“ tvrdí Banáš.

„Pohádky“ České televize

Bylo, nebylo…. České pohádky, či báchorky, mají staletou tradici již od doby Boženy Němcové, Karla J. Erbena. Děti i dospělí je zbožňovali, zejména v době, kdy televizní obrazovka nás ještě neznásilňovala. V českých pohádkách vždy vítězilo dobro nad zlem, dokonce i ten čert se polepšil, také samolibý král se nechal venkovskou babičkou poučit a z té pyšné princezny, co si vzala zahradníka, se stala moudrá královna.

Nad českou pohádkou si letos vzala patronát Česká televize, dostala na ně vydatný rozpočet, vybrala k tomu šikovné herce i vypravěče, kteří se nečervenají. Na těchto „pohádkách“ se nesmí šetřit. Národ musí být pohádkovými příběhy přímo ohromen, diváci pak nemohou strachy ani usnout.

Už se nestraší čertem, ani osmihlavou saní, ani vlkem, co sežral babičku…. Nový zloduch je ještě horší než ten čert, nebo ta stohlavá saň. Celí vystrašení se dovídáme o nestvůře, která je domovem tam, kde za obzorem slunce vychází. Ta nestvůra až přeleze ty sedmero hory, sedmero řeky, přijde k nám všechno nám sebere, nikoho nevynechá. Ta nestvůra je zlá a nebezpečná. Nenechá se dokonce ani pohladit, či za uchem podrbat a diváci považte, je neslýchané, že ona to svoje doupě zuřivě brání, nikoho k sobě nechce pustit.

Však již v nedávné minulosti, tu nestvůru chtěli mnozí zkrotit, západní rytíři jí několikráte šturmovali, z doupěte ji chtěli vyhnat, doupě pak vypálit, dokonce hladem jí mučili, přesto tu nestvůru do železné klece nedostali … Ona dokonce, když se probudila, drápy vytáhla, zuby vycenila a ty rytíře z celé Evropy hnala přes hory, doly, řeky až tam, kde slunce zapadá a z jejich moře se dokonce napila. Považte tu její drzost, … ONI ji chtěli jenom pohladit a podrbat za ouškem a ona hned na ně tak zle vyskočila….

A tak se nedivme, že vystrašený Pepíček, žáček vedle od sousedů, má strach o svůj nový vánoční mobil, jeho sestřička Maruška o počítač, rodiče o hypotéku na 2+1, tatínek se strachuje o svou 10let ojetou škodovku, maminka zase o tu splátkovou pračku. Strach z té nestvůry obchází naše města i vesnice. Dokonce jeden poblázněný starosta vyhlásil té nestvůře válku, nabalil rukavice, kulicha, vaťák a vytáhl s otřískanou multikárou do boje.

Také za německé okupace se „pohádky“ staly součástí propagandy, také v době „poúnorové“ se těmto „pohádkám“ dařilo. Díky jim jsme plnili sklizeň brambor, chmele i cukrovky na 100%, někdy i více. Většina z nás, ale brala tyto mediální „pohádky“, jako propagační lež. Měli jsme svůj mozek a ten jsme používali. Ona ta pravda často bolí….

Někdo moudrý kdysi dávno řekl : „není uměním vyhnat medvěda z doupěte, problémem je, dostat ho tam zpět “. A o tom je… ! Přemysl Votava (nár.soc.)

Jan Čižinský – Jsem připraven být premiérem

19.12.2019, Renáta Bohuslavová, Novinky

Současný starosta Prahy 7, lídr hnutí Praha sobě a poslanec zvolený za KDU–ČSL Jan Čižinský se vrhnul do dalšího projektu. Založil politickou sílu 3000 statečných, se kterou chce vyrazit do sněmovních voleb za dva roky. V rozhovoru pro Novinky řekl, že jako skaut je připraven být příštím premiérem České republiky. Chce prý přitáhnout více voličů k volbám, ale nechce štěpit politickou scénu.

Informoval jste o vzniku nové politické síly nebo, jak píšete, nové politické energie 3000 statečných. Co je jejím hlavním cílem?

Hledáme aktivní lidi, kteří jsou ochotni pro svou zemi něco udělat, přesvědčovat své sousedy. To je ta nejúčinnější kampaň a je to podmínka toho, aby se naše politika proměnila a aby lidé, kteří jsou zklamaní a nechodí kvůli tomu k volbám, přišli a přesvědčili jsme je, že má smysl se o politiku zajímat.

Jsme pro změnu a nechceme spolupracovat s Andrejem Babišem ani hnutím ANO.

Zakládáte tedy novou politickou stranu?

Právě že ne, to bychom štěpili politickou scénu.

Tak co to je?

Nyní oslovujeme aktivní lidi. Jsem přesvědčen o tom, že nejméně 3000 aktivních lidí je podmínkou pro to, abychom se dostali ke každému, který potká nějakého souseda a osloví ho. S těmito lidmi poté chceme udělat program a vytvořit politickou sílu.

Co znamená politická síla? Máme politickou stranu, hnutí, a vy nyní přicházíte s politickou sílou.

Je to například síť lidí, kteří jsou ochotní něco před volbami udělat a jsou ochotní pomoci s kampaní.

S kampaní pro co?

Pro body programu, které dáme společně dohromady. Je to podobné, jako když si vezmeme Prahu 7 nebo celou Prahu.

Ano, ale na Praze 7, ale i v Praze jako takové jste vytvořil alternativní sílu k politickým stranám. V podstatě to tedy bude fungovat stejně jako politická strana. Budete kandidovat do voleb, budete zvoleni a budete mít své zástupce.

Nebude to stejné, protože kdybychom zakládali politickou stranu, tak bychom tu scénu štěpili, a to my neděláme.

Není to jen slovíčkaření?

Není, protože naším cílem je opravdu to, aby žádné hlasy nepropadly, abychom skutečně pomohli ke sjednocení.

Vy chcete být ale alternativou, tak to logicky štěpit budete. Nebo chcete sdružovat TOP 09, STAN, lidovce, Piráty, ODS nebo další strany?

Budeme působit tak, aby došlo k propojení a žádné hlasy nepropadly. Nikdo ale není současně schopen oslovit občanskou společnost a vytvořit z nich síť a tuto sílu potom použít k tomu, aby nedošlo k propadnutí hlasů.

Znamená to tedy nějaké úplně nové fungování politického systému v ČR, když hovoříte o politické síti?

Je to nová energie a je to inovativní způsob, který funguje.

Výsledek je ale stejný. Budete mít lidi, kteří budou zvoleni a budou sedět v politických funkcích.

Samozřejmě výsledkem bude, že se tato síla zapojí do voleb, a ambice je, aby volební výsledek byl lepší a aby přišli k volbám lidé, kteří k nim nechodí.

Garantujeme, že když nám někdo peníze pošle, tak z toho nic nemá

A volili vás?

Nás a ty, se kterými my se propojíme.

Do kterých voleb tento subjekt připravujete?

Jenom na sněmovní volby, protože tam si myslíme, že je to nejpotřebnější.

Krajské volby, které nás čekají, na ty necílíte?

Ne, na ty necílíme.

Ve vašem statusu na Facebooku píšete, že spolek Milion chvilek bude hlídat naši demokracii a vy dáte těm zklamaným naději. Budete se spolkem spolupracovat nějak blíže? Budou tito lidé na vašich budoucích kandidátkách?

Ne, tam není vazba. Jen jsem dostal možnost vystoupit na jejich demonstraci a to jsem využil pro apel na lidi.

Z lidí, kteří se vám přihlásí, budete poté vytvářet kandidátky?

Samozřejmě. Když se přihlásí a poté spolu fungují, tak se tam také najdou lidé i odborníci, kteří mají skutečně chuť do politiky vstoupit. Byla by velká škoda ten potenciál nevyužít. Ale znovu opakuji, nechceme nic štěpit.

Se vší úctou k vám – to ale úplně nejde. Logicky to znamená, že jakákoliv alternativa bude politickou scénu štěpit. Tak to prostě je. V Praze jste přece ty hlasy sebral například TOP 09 nebo Pirátům.

Samozřejmě je možné, že jsme mohli nějaké hlasy převzít, ale hlavně jsme přivedli cca o čtvrtinu voličů víc k volbám.Takže díky vám se podaří ve volbách do Sněmovny zvýšit volební účast?

Ano, to bude naším cílem.

Kdo financuje veškeré vaše aktivity?

Fungujeme přes transparentní účet. Žádné jiné zdroje než transparentní účty jsme nikdy neměli a nemáme.

Nicméně v minulosti vás finančně podporoval například Petr Pudil nebo Jan Dobrovský, kteří jsou spojení s Mosteckou uhelnou a v prezidentské kampani podporovali třeba i Jiřího Drahoše.

To je pravda.

Stále vám posílají peníze?

V tuto chvíli nemám informace o tom, že by nám nějakým způsobem pomáhali. Kdyby nám je nabídli, tak bychom o tom určitě jednali, ale protože jsme je už jednou přijali, tak bychom je asi neodmítali.

Objevují se i spekulace o tom, že vám peníze posílá PPF Petra Kellnera. Je to pravda?

O žádném takovém propojení nevím.

Jiné vazby s podnikateli si nebudujete, abyste mohl vaši síť více rozjet?

Vždy spočíváme na konkrétních lidech. Podpisy jsou pro nás víc než podpora bohatých lidí. Nejsme a nechceme být na nikom závislí.

Tvrdíte, že se chcete vymezit vůči starým skandálům, zmiňujete například Ivo Rittiga nebo Miroslava Šloufa, ale od lidí, kteří jsou spojeni s Mosteckou uhelnou, se peníze přijmout nezdráháte. To jde trochu proti sobě ne?

Jsou to lidé, kteří třeba pomáhají projektu Post Bellum.

Takže penězům od vlivných podnikatelů se nebráníte?

Vždy garantujeme, že když nám někdo peníze pošle, tak z toho nic nemá, a vždy budeme přemýšlet, jestli nějaký finanční dar přijmeme, nebo ne.

Jaký je váš vztah k hnutí ANO a Andreji Babišovi? Plánujete s nimi propojení v jednotlivých částech České republiky?

Nechci fascinaci panem premiérem. Je potřeba dát lepší nabídku.

V čem lepší?

Pro lidi, kteří jej nevolí rádi. Lepší a důvěryhodnější program.

A konkrétně?

Důvěryhodnější kandidáty.

Spolupráci s ním tedy nevylučujete?

Chceme nabídnout lepší nabídku.

Vylučujete spolupráci s hnutím ANO?

Jsme pro změnu a nechceme spolupracovat s Andrejem Babišem.

A hnutím ANO?

Nechceme spolupracovat ani s hnutím ANO.

A mohou se vaši budoucí voliči spolehnout na to, že se to za dva roky nezmění?

Když se podíváte na to, co říkáme před volbami a po volbách, tak říkáme, že se to nezmění.

Chtěl byste být budoucím premiérem?

Jsem skaut a skaut je připraven, tak jsem připraven.

Jan Čižinský, původně funkcionář KDU, starosta Prahy 7, a projekt Smíření 2016

Na projekt Smíření 2016 přijelo do Prahy několik desítek tzv. sudetských Němců, kteří byli pamětníky poválečného přesídlení

Více než devadesát pamětníků poválečného odsunu a jejich potomků přijede v sobotu 5. listopadu do Prahy na setkání a koncert v rámci projektu Smíření 2016. Na koncertě Stamicova kvarteta a sboru Radost v kostele sv. Antonína na Strossmayerově náměstí se s nimi může setkat i široká veřejnost. Projekt Smíření, nad nímž převzal záštitu ministr kultury Daniel Herman a starosta Prahy 7 Jan Čižinský, zahájí ve středu 2. listopadu diskuze na téma Vysídlení po 70 letech v kině Bio OKO. Vstup na obě akce je volný.

„Reakce pamětníků na naše pozvání jsou neuvěřitelně pozitivní, jsme rádi, že jich do Prahy dorazí tolik. Je to jedna z posledních šancí se s nimi setkat,“ říká jednatelka Sdružení Ackermann–Gemeinde Eva Engelhardt. Pozitivní ohlasy na akci mají organizátoři i z řad české veřejnosti – na crowdfundingovém portálu Hithit se jim podařilo na projekt vybrat více než 70 000 korun. „Ochota přispět ukazuje na to, že se pohled Čechů na vysídlení Němců mění,“ domnívá se organizátorka projektu Vlaďka Vojtíšková.

Nedílnou součástí projektu je i putovní výstava Pod jednou střechou, která bude poprvé vidění od 7. listopadu v Národní technické knihovně. Výstava ukáže příklady přátelství a spolupráce mezi sedmi německými a českými rodinami, které spojuje dům, v němž jedni žili před válkou a druzí v něm žijí dnes. „Chtěli bychom lidem ukázat, že se nemusí bát otevřít dveře, na něž klepe německý návštěvník. Že když se překonají obavy z mýtu „zlých Sudeťáků“, kteří si nárokují jejich domy a chalupy, mohou s původními obyvateli klidně navázat normální vztahy, případně přátelství a navštěvovat se – už se to některým lidem povedlo,“ dodává k výstavě ředitelka spolku Antikomplex Terezie Vávrová.

Pokud budete mít zájem si s pamětníky udělat rozhovor, bude to možné na setkání v Café Jedna (které proběhne před koncertem v sobotu 5.11. od 17.30 hodin). Potvrďte prosím do úterý 1.11. Vaši účast na email smireni2016@gmail.com. Připojte i poznámku, zda se s pamětníky domluvíte německy či nikoli.

Program projektu Smíření 2016:

1.Diskuze na téma Vysídlení Němců po 70 letech. Vyrovnali jsme se s vlastní minulostí?, která se uskuteční ve středu 2. 11. od 18 hodin v kině BIO OKO na Praze 7. Na diskuzi vystoupí starosta Prahy 7 a dříve učitel dějepisu Jan Čižinský, dokumentarista David Vondráček a historik Matěj Spurný.

2. Koncert smíření s výtvarnou instalací akademické sochařky Josefíny Jonášové, nositelky Ceny rektora AVU, který proběhne v sobotu 5. 11. od 19:30 v kostele sv. Antonína na Praze 7. Na koncertě vystoupí sbor Radost Praha a Stamicovo kvarteto, zazní na něm i skladba Elišky Cílkové, nositelky AHUV Prize pro skladatele do 30 let napsaná přímo pro tuto příležitost. Koncertu smíření se zúčastní i samotní vysídlení nebo jejich potomci.

3. Panelová výstava Pod jednou střechou, kterou připravuje sdružení Antikomplex bude od 7. 11. k vidění v Národní technické knihovně na Praze 6. Následně bude putovat po českých městech. Výstava ukazuje osudy a pohledy 14 rodin – 7 rodin, které byly po válce vysídleny ze svých domovů a 7 rodin, které nyní v domech žijí a s vysídlenými se stýkají. Některé z těchto osudů zazní i v pořadu Příběhy 20. století na Českém rozhlase Plus, který je mediálním partnerem projektu.

Sdružení Ackermann–Gemeinde: sdruzeni@ackermann–gemeinde.cz

http://www.ackermann–gemeinde.cz/projektsmireni2016/

Antikomplex: vavrova@antikomplex.cz

http://www.antikomplex.cz/smireni–2016.html

Více zde: http://www.ackermann–gemeinde.cz/news/na–projekt–smireni–2016–prijede–nekolik–desitek–pametniku–povalecneho–odsunu/

31.10.2016 14:57

Jan Čižinský, pečovatel o zahraniční záležitosti KDU

Připomeňme si zajímavou, nepříliš dávnou, událost epicky širším způsobem. A hned k posvícení a ještě k tomu císařskému. U nás se již dávno nekoná. Kdo však chce, může se takovéhoto posvícení zúčastnit. Stačí zajet třeba do Durynska a je vystaráno. V Rositz se počátkem října konalo již XXII. císařské posvícení. Sudeti zde uvítali hojně svých hostí. Vedle paní Marion Waismannové, státní ministryně, to byli též hosté z „blízkého zahraničí“, tedy i z Čech. Nebyl to však jen tak někdo. Přímo z Prahy přijel pan Peter Barton, „ambasador sudetoněmeckého velvyslanectví“, v jehož závěsu dorazil i pan dr. Pavel Svoboda, místopředseda KDU–ČSL, a Jan Čižinský, který v uvedené křesťanské straně pečuje o zahraniční záležitosti, a jak je vidět „skutečně kvalifikovaně“. Stranická reprezentace byla na vysoké úrovni. Nesmíme však opomenout zdůraznit, že pan dr. Pavel Svoboda na této mnohočetné osvícenecké sešlosti zasloužilých byl snad dokonce nejdůležitějším řečníkem. Bylo to pochopitelné jaksi samo sebou. Místopředseda pozdravil všechny přítomné jménem svého stranického šéfa, Pavla Bělobrádka. A to jistě posvícence uchvátilo. Obyčejně se takové pozdravy tlumočily někde za bukem, ale tentokrát bez použití konspirativních metod – přímo. A to již něco znamená. Samozřejmě si sudeti kladli otázku, kdy a co bude dále. A dočkali se, jak píše Sudetendeutsche Zeitung z 12.10. 2012, Listy č. 154 str. 1, (www.ceskenarodnilisty.cz) .

A nebylo toho málo! Jak libě jim znělo, když se slavnostní řečník vyznal z toho, že nemá rád zlostné útoky prezidenta Václava Klause, jenž vyhnání Němců zneužívá ke štvaní proti vyhnaným. A to byla voda na sudeťácký mlýn. Snad na každé jejich významnější sešlosti nesmí chybět útoky proti současnému prezidentovi ČR. Jen dehonestace prezidenta dr. Edvarda Beneše je dlouhodobější a hlubší, mnohem hlubší. Tuto nenávist snad krajánci zdědili po A. Hitlerovi. Nyní to, co tak rádi slyší, nieder mit Klaus, znělo z úst představitele křesťanské strany. Nadto řečník ve svém vyjádření použil termín „vyhnaní“, který je sudetským produktem, a nikoliv odsun (přesídlení či transfer), jenž je zakotven v mezinárodních poválečných smlouvách vítězných Spojenců.

To však nemělo být zdaleka všechno. Čiperný Pavel dále vzpomenul, jak dr. Jan Šrámek, všeobecně uznávaný křesťanskosociální a později lidovecký politik, se snažil spolupracovat s německými křesťanskými sociály. U tématu však se zdržel krátce a jen povrchně. Svůj účel však tato slova jistě splnila. Členové v Bavorsku vládnoucí Křesťanskosociální unie se považují za křesťanské sociály. A tak, jak se asi domníval řečník, lze ztotožnit úsilí J. Šrámka a současné KDU–ČSL o spolupráci s křesťanskými sociály. Jinak řečeno: spolupráce kádeuáků se zejména bavorskými křesťanskými sociály je zde vydávána za pokračování šrámkovských snah. Tak má být kolaborace KDU–ČSL s CSU, v níž právě jsou velmi silně zastoupeni sudeti, podávána pro stranickou veřejnost přijatelněji. Ano, spolupráce se sudety se zde vydává za spolupráci s bavorskými křesťanskými sociály. Ale místopředseda šel ještě dále. Naše strana, KDU–ČSL, prohlásil, již dávno spolupracuje se sudetoněmeckou kanceláří v Praze. Touto větou strhnul dr. P. Svoboda jakýkoliv diplomatický háv, do něhož byla uvedená spolupráce halena.

Jak daleko, či blízko, od praotců smiřovatelů měl Jan Kasal a další? Nehynoucí zásluhy o „smiřování“ má jistě také pan ing. J. Talíř, dřívější „lidovecký“ ministr kultury a současný předseda Sdružení Ackermann–Gemeinde (v současnosti tuto funkci již několik let vykonává D. Herman), které je volnou součástí landsmanšaftu.

Položme si otázku, jak to skutečně bylo se spolupráci Československé strany lidové s německými křesťanskými sociály? Ano, jednání o spolupráci občas proběhla. Zpravidla se však týkala určité předem vymezené otázky. Proč? Šrámek a jeho strana mysleli jednoznačně státotvorně. Přispívali i tak k upevnění národní jednoty. Pokud nějaký politický subjekt v tomto směru se nechoval předvídatelně, nebyl Šrámkem považován za partnera. Němečtí křesťanští sociálové si po některém z těchto jednání dokonce stěžovali, že Šrámek se k nim chová hůř než sociální demokraté. Uchování a upevňování Československé republiky bylo pro ČSL nedotknutelným principem. Jakékoliv odstředivě snahy strana netolerovala. Lze proto jednoznačně odvodit, že Šrámek a jeho strana by s odsunutými Němci a jejich organizacemi nespolupracovali. Vždyť i jejich pochyby o státotvornosti německých křesťanských sociálů se naplnily. Tato strana ústy Erwina Zajiceka, svého představitele, v květnu 1938 prohlásila: „Wir müssen mit Volk gehen“ a přešla k Henleinově Sudetendeutsche Partei, která byla dlouhodobou Hitlerovou pátou kolonou v republice.

Není bez zajímavosti, proč kádeuáci hodlají právě v současnosti spolupracovat s křesťanskými sociály, a to ještě německými. V r. 1991 existovalo značně silné volné uskupení křesťanských sociálů v KDU–ČSL, kteří nabízeli spolupráci. Žádali jen uznání za vnitrostranickou skupinu, která by se v závislosti na své reálné síle mohla podílet na tvorbě stranické politiky, na volbě všech stranických orgánů. Samozřejmě luxovský ústřední výbor, v zásadním rozporu se šrámkovskou politikou, tuto možnost odvrhl. Nyní tatáž strana si libuje ve spolupráci s německými křesťanskými sociály a dokonce se i přiznává k delší otevřené spolupráci se sudety. Takže s českými křesťanskými sociály ne, s německými křesťanskými sociály, a sudety, ano! Je to sice zvrácené, ale odpovídá to politické praxi české bělobrádkovské „křesťanské“ strany.

Oč jde „sudetským“ Němcům? Především usilují o právo na vlast, právo na sebeurčení a odškodnění. Jak si to představují? Do republiky by se vrátili jako národnostní skupina, jíž by bylo přiznáno postavení druhého státního národa. ČR by měla být přebudovaná na federaci dvou národů: českého a německého. Postavení obou národů by bylo rovné. Německý národ by měl právo na sebeurčení, a to až do odtržení od republiky a případně přivtělení k Německu. Jeho územím by byly tzv. Sudety, s nimiž bez souhlasu německého národa by nebylo možné jakkoliv disponovat. Samozřejmě také jde o odškodnění odsunutých Němců. Požadavky některých jejich skupin jdou až do desítek, případně stovek miliard korun. O reparacích, které je povinno zaplatit Německo republice, nepadne při vyhlašování těchto nároků ani slovo. V této souvislosti považuji za důležité si prostudovat tzv. Wiesbadenskou dohodu, jíž landsmanšaft uzavřel s gen. Prchalou a jeho věrnými v r. 1951, a jíž ještě nedávno pan B. Posselt vychvaloval a doporučoval, aby jednání česko–sudetoněmecká probíhala se zřetelem na ni.

Součástí takovéhoto vyrovnání, smíření, je i povinné přepsání našich dějin v německém duchu, odpoutání od našich tradičních spojenců a přiblížení k Německu, jež by, podle některých českých „vlastenců“, mělo postupně dojít až k získání statutu další země Spolkové republiky Německo, tj. sedmnácté.

Tyto i další skutečnosti jsou KDU–ČSL známé. Přesto však její až ztotožňování se sudetoněmeckými cíli je v republikovém politickém spektru, s výjimkou snad TOP09 a Zelených, jak jsem přesvědčen, bezkonkurenční. V této souvislosti se vnucuje otázka, zda KDU–ČSL zrazuje české státní a národní zájmy. Domnívám se, že ano. Vzhledem k uvedenému není současná „sudetoněmecká“ orientace pana P. Bělobrádka a jeho družiny nějakým vybočením ze „stranické“ linie, nýbrž kontinuálním znakem stranické politiky, vyznačující se stabilní germanofilskou a sudetomilskou orientací.

Ještě jedním rysem politiky KDU–ČSL bychom se měli zabývat – jejím primitivním antikomunismem. V současném politickém systému je KSČM plně ukotvená. Reprezentuje až 15% voličů. Její nebezpečí, viděno z hlediska pravice, je v tom, že její preference stoupají. Čím protilidovější politiku pravicová koalice sledovala, tím méně získala příznivců, tím vlastně další voliče vhání do náruče KSČM. Jak to tedy udělat, aby toto rudě nebezpečí se zmenšilo? Zahájit dlouhodobou a účinnou protikomunistickou kampaň, do které se tak ráda, samozřejmě spontánně, zapojují téměř všechna média Částečně sice může vést k žádoucímu výsledku, ale bude mít však „vedlejší“ efekt. Dojde k rozdělení národa.

Zatímco KDU–ČSL se bude smiřovat s Němci, i sudetskými, bude bojovat proti komunistům. Pokud křesťané by se chtěli skutečně jen smiřovat, měli by především hledět do národních řad. Je přirozené, že národní usmíření je primární. O to však neusilují. Naopak. Budou se snažit dále rozdělovat národ na antikomunisty či jen nekomunisty a komunisty. Dokonce kandidátka o prezidentský úřad za KDU–ČSL, Z. Reuthová, prohlásila, že kdyby usilovala o hlasy komunistů, tak by se styděla podívat politickým vězňům do očí. Je také otázkou, do jaké míry jsou kádeuáci a topáci v pozadí již dřívějších „spontánních demonstrací“ v jihočeském kraji, a jakou úlohu hráli při vystoupení nespokojenců na Zlínsku. Bohužel o stranické minulosti toho moc neví. Zřejmě pro většinu by bylo novinkou, že P. F. Světlík byl svého času antikomunisty označován za „rudého preláta“, že sám Šrámek byl také objektem jejich útoků. I ČSL byla, např. v období uzavření čs.–sovětské smlouvy, která navazovala na francouzsko–čs. spojeneckou smlouvu o vojenské pomoci, za svou vlasteneckou a sociální politiku kacéřována jako probolševická. Snad by bratři měli také vědět, že sám dr. E. Beneš v době, kdy agrárníci po druhé světové válce hledali uplatnění v nějaké politické straně, řekl, když tito projevili obavy již z názvu národně socialistické strany, že Šrámek je socialističtější než celá národně–socialistická strana. Když těchto a podobných historických faktů si budou vědomi, jak potom budou hodnotit svůj antikomunismus?

Láskyplnost k sudetům doplňuje KDU–ČSL tažením, v rámci vlastních možností, proti komunistům. Když sledujeme strategii a taktiku sudetů, vidíme obdobné rysy. „Křesťansky“ se přichylují, ale jsou ostře protikomunističtí. Přeci nemohou dovolit, aby došlo ke sblížení komunistů s ostatními, pro jejich cíle je žádoucí, a to je pochopitelné, aby český národ byl trvale rozdělen a nadto, aby v něm našli skupinu lidí, která by byla ochotna s nimi kolaborovat. Rozděl a panuj! A to se jim zatím daří.

Vedle antikomunismu kádeuácká politika je též poznamenána rusofobií a nejnověji i odporem k Číně. Je zajímavé, že v německé politice nenacházíme takovouto obdobu. Tibecké fangličkářství uchvacuje jen některé politické strany v ČR. V Německu jsou si vědomi významu Číny a částečně i Ruska pro německou ekonomiku. V tomto směru je snad KDU (odpusťme si přílepek ČSL) razantnější než sami Němci.

KDU se těší silné podpoře a pomoci katolické církve německé i české. To je pravděpodobně jeden z důvodů, proč se jí při posledních parlamentních volbách podařilo překročit pěti procentní hranici a stát se tak opět parlamentní stranou.

A takovou křesťanskou doušku závěrem. Zatímco KDU by chtěla nestále nějaké omluvy komunistů, sama se neomluvila za svou účast na „úspěšném budování kapitalistické společnosti“, a to dokonce ve spolupráci s takovými politicky pravicovými kalibry jako US–DEU, Občanská demokratická aliance. Útočit na jiné a neomluvit se za své vlastní chyby není křesťanské, není ani lidsky fér.

Abychom nebyli proroky jen toho špatného a ještě horšího, přejme křesťanským demokratům, aby prohlédli a navázali na téměř 150leté tradice, které vytvářela a kultivovala celá řada předcházejících křesťanskosociálních a lidoveckých generací. Katolické církvi přejme, aby se konečně s plnou vážností rozpomenula na svou sociální doktrínu a začala ji uskutečňovat v praxi. Chudí, pronásledovaní, nemocní, vyloučení by se měli stát středem její pozornosti. Pokud to katolická církev nedokáže, přestože papež František a velká většina našich občanů, si přejí chudou církev, a jiné církve budou na tom obdobně, pak lze v republice předpokládat další postupnou devalvaci křesťanství a následně i jeho úpadek. Zatímco znakem katolické církve v Polsku byla a je národnost, u nás to bylo rakušáctví, jež dokonce, jak se zdá, jakoby prožívalo své nové oživení. Tím hůře pro nás.

A právě za to vše i další dostala bělobrádkovská a hermanovská KDU od voličů výprask a poslali ji na politický ošklivec v domnění, že jí není cizí sebereflexe. Ale chyba! KDU nebyla dosud schopná vyvodit politické důsledky proti vedoucím činitelům, jež stranu přivedli na samou hranu volitelnosti. Pan P. Bělobrádek pěje o státotvornosti „své strany“ ódy a média, proč asi?, jeho „pravdy“ publikují. Pokud se KDU nepoučí z chyb, kterých se dopustila v minulém volebním období, stane se opět neparlamentní stranou.

Pan Jan Čižinský měl štěstí. Opustil v pravý čas místo v sekretariátu KDU, v němž jeho péči se těšily zahraniční vztahy, a stal se starostou Prahy 7. A tak pro KDU je zachovalou figurou, s níž na politické šachovnici hodlá dále hrát.

Připravil J. Skalský

Naše spolupráce zajišťuje, že sudetští Němci nejsou jen naší minulostí, ale jsou také v naší čtvrti i přítomností a budoucností.“

"Vidím tu spoustu známých tváří, několikrát jsme se viděli na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku nebo v Augsburgu a také tu vidím několik lidí, které znám z hnutí Antikomplex, které zakládal můj bratr a já jsem byl jeho členem. Domnívám se, že toto hnutí se svým způsobem podílelo na procesu usmíření a na tom, že tady tento kongres je pořádán,“ uvedl za souhlasu auditoria. „Velmi úzce spolupracujeme se sudetoněmeckou kanceláří v Praze a jeho vedoucím panem Bartoněm. Spolupracovali jsme i v době, kdy jsme se neprobojovali do Poslanecké sněmovny našeho parlamentu a přesto pan Bartoň zůstal naším věrným spojencem a sudetoněmecká kancelář také,“ řekl první muž Prahy 7 Čižinský.

„Měli jsme tu v Praze menšinu židovskou a německou. Ta židovská mluvila částečně německy, částečně česky a nacistické běsnění a potom vyhnání naši čtvrť poškodilo, ztratili jsme část našeho charakteru, ztratili jsme přirozenou dvojjazyčnost, ztratili jsme vzájemné obohacování se,“ řekl. A na závěr svého krátkého projevu podotkl: „Proto velmi vítám takové aktivity, jako je tato, protože naše spolupráce zajišťuje, že sudetští Němci nejsou jen naší minulostí, ale jsou také v naší čtvrti i přítomností a budoucností.“

Z projevu pana Jana Čižinského na Německo–českém komunálním kongresu v r. 2016 v Plzni, z internetových materiálů.

A. Babiš nebo J. Čižinský? Babiš!

Současná stranická elita KDU, složená v lepším případě z průměrných politiků, nijak neinklinujících ke křesťanskosociálním myšlenkám, je vyprodukovaná, nic nového pozitivního nepřinesla, snad toho není ani v budoucnosti schopná. Je však zkompromitovaná v očích národa svou germanofilní a sudetomilní politikou, doprovázenou agresivním antikomunismem i antirusismem. Nadto je známá i svým negativním postojem k Číně. Žádné státnické postoje u ní nevidíme a o státotvornosti ani nemluvě. Je proto nepravděpodobné, že by někdo z ní mohl úspěšně zastávat funkci předsedy strany nebo některé z nejvyšších ústavních funkcí v republice. Jan Čižinský s kádeuáckou věrchuškou není viditelně spojen. Dokonce opustil stranu, aby bez stranické zátěže mohl získat nejdříve post starosty v Praze 7 a v dalších volbách prostřednictvím hnutí Praha sobě i post primátora Prahy. O fous mu to nevyšlo. Nyní se veřejně prohlásil za kandidáta na post předsedy budoucí vlády, zformované po příštích parlamentních volbách.

Za své dosavadní úspěchy může děkovat do značné míry snad všem médiím hlavního proudu, že jej prezentují téměř jako tabula rasa. I když jeho vystupování jako přítele „sudetoněmecké věci“ nebylo na veřejnosti tak razantní, jako např. u Petra Vokřála, dřívějšího brněnského primátora, trvalo však mnohem déle. Jan Čižinský pečoval v KDU o zahraniční vztahy a organizoval „výlety zvláště do Mnichova na bavorské vdolečky“. Již na Praze 7, brzy po svém zvolení starostou, organizoval akce „Smíření“ se „sudetskými Němci“. Milionchvilkaři jsou mu nakloněni, podporu z blízkého zahraničí také bude mít.

Jsou tady však určité překážky. Hnutí ANO vyhrává volby a ve volebních preferencích je stále na špici. Babiš, předseda hnutí, který by se opětně zřejmě stal předsedou vlády, kdyby ANO parlamentní volby vyhrálo, mu v jeho cestě k premiérství nesmírně vadí. Útok musí být proto veden především na Babiše, který zastává alespoň zčásti naše národní a státní zájmy. Pan Jan Čižinský se může spolehnout na podporu části opobloku, pokud se s ním zcela nedohodne na společném postupu v parlamentních volbách.

Tlak může vést k tomu, že Babiš přestane být postupně sám sebou a ANO začne sledovat i jiné priority než dosud. Ztráta politického vlivu bude důsledkem této transformace. Je však možné, že Babiš neuhne. Pak je pravděpodobné, že by pan Čižinský neuspěl. Je otázkou, jak by Německo na tak zatvrzelého politika reagovalo. Je nepravděpodobné, že by svého koně nechalo prohrát. Čižinský je pro něj zřejmě velmi důležitou figurou a je možné proto, že Němci vsadí do hry vše potřebné, aby popostrčili svého člověka.

Ale je tady ještě jedna možnost. Pokusit se rozložit hnutí ANO tak, aby již nebylo nejsilnějším subjektem stranicko–politického systému. Zde jistě určité možnosti jsou. Pan ing. P. Vokřál, vyznamenaný samým německým prezidentem za usmiřovací aktivity, je dnes na vedlejší koleji. Je otázkou, zda na ošklivci je, aby čas z něj smyl pověst přítele „sudetoněmecké věci“, nebo je odstaven pouze do rezervy, aby včas, když nazrají změny, mohl vstoupit opět plně do politiky a navázat na svou dřívější brněnskou činnost.

Němci dovedou stát za svými středoevropskými přáteli. Jen si vzpomeňme na Polsko. Co všechno Němci udělali pro D. Tuska pro jeho kariéru nejen v Polsku, kde za zčásti německé peníze dělal rychlou politickou kariéru, ale také v EU. Při jeho druhé volbě do funkce předsedy Evropské rady Poláci žádali, aby Tusk nebyl kandidován. Neuspěli a tak prohlásili, že Tusk zastupuje Berlín, nikoliv Varšavu. Proti neskrývané silné vůli Polska Německo Tuska do funkce předsedy Evropské rady protlačilo. Výslovné přání samé polské vlády a její předsedkyně v lehkosti přešlo.

Co z toho pro nás vyplývá? Jaké máme možnosti? Malé! To nám však nemůže vadit v tom, abychom lidem říkali pravdu o tom, kým pan Jan Čižinský skutečně je. Ne však až v době volební kampaně, ale od této chvíle. Snad náš hlas uslyší i některý vlastenecký subjekt a posílí hlas volajícího na poušti, aby se rozlehl alespoň po části našeho politického spektra. To je v našich silách! Nechť se nám dílo podaří!

J Skalský

Útoky na Slovany Západ koná již po staletí

Jiří Jaroš Nickelli, Spol.L.Svobody Brno

První masové útoky na slovanské země prováděli na severu a ve středovýchodní Evropě Frankové a Dánové, pokud pomineme  příležitostné nájezdy Vikingů.

Na území Polabských Slovanů, stejně jako na Balty (Prusy), neustále útočila německá markrabata. Polabští Slované až na Lužické Srby byli vyvražděni. I dnešní Berlín leží v původně slovanském území. K vyvraždění těchto Slovanů přispěla jejich nesvornost a kmenové rozmíšky mezi Ratary, Obodrci, Stodorany, Lužici a jinými slovanskými etniky. Expansi franské říše dokončil až Karel I.Veliký. Na území dnešní Litvy a polského přímoří pak Germáni zničili Balty Prusy a zabrali jejich území včetně jejich etnického názvu,který ukradli pro sebe.

Další útoky prováděl Řád německých rytířů, zejména na ruský Novgorod a tamější oblast. Zastavil je až Alexander Něvský. Řád německých rytířů se neslavně vyznamenal jak v Pobaltí, tak i v Polsku, proti kterému vedl neustálé války. Vybudoval si na území Poláků opevněné hrady jako byl pověstný Malborg. S Polským státem a s knížetstvím Litevským byl řád neustále ve válečném stavu či v ozbrojeném příměří. Proto počin Poláků, kteří definitivně vypráskali Řád německých rytířů ze svého území, zasluhuje nejen obdiv, ale i je příkladem hodným následování pro dnešní český stát i pro Slovinsko, kde se i v současnosti tento řád snaží roztahovat a uloupit majetky. Bláboly o "charitativním charakteru" tohoto v dějinách agresivního protislovanského řádu, patří do říše politického folklóru a nejsou hodny pozornosti právních orgánů těchto států. Omlouvání tohoto řádu domácími kolaboranty je trestuhodnou zradou české státnosti.Poté je nutno připomenout švédské útoky na Rus a slavné vítězství Petra I. u Poltavy, znamenající konec švédské expanse do Ruska, stejně jako porážku Napoleona 1812, jež znamenala konec napoleonské expanse ve východní Evropě.

Ve středovýchodní Evropě Frankové spolu s Uhry, nově příchozími do tohoto regionu, rozvrátili a zničili říši Velkou Moravu. Ovšem nikoli totálně. Jejím nástupníkem se stal český stát, který vzdoroval Germánům po tisíciletí až doposud. 

Na jižním směru Germáni postupně obsazovali území Korutan a zabrali i značnou část území Slovinců za pomoci římské církve. O tom vypráví legenda "O pokřestění Bavorů a Korutanců" (De conversione Bavaiorum et Carantanorum). Tak se například stal slovinský Bělák Villachem...Ne nadarmo Hitler nazval uzemí okupovaného Rakouska jako "Ostmark" tj. "Východní marka", hranice proti Slovanům.

Toto vše se opakovalo v nástupnických říších Němců a Rakušanů po dlouhá staletí, kdy se obě říše snažily rozšiřovat na úkor Slovanů západních, východních i jižních. Obě světové války vyvolaly především Germáni snahou o konečné řešení tzv. "Drang nach Osten" anobrž "Tlaku na Východ".

Díky stalinskému SSSR tento hitlerovský plán nevyšel. Je třeba konstatovat, že Západ od I.světové války německé říši ustupoval a směroval ji k protiruské agresi. 

K tomu, žel, použil i zrádců ve slovanských státech. 

V Jugoslavii to byli politici jako Cincar–Markovič a král nástupník. Proto se lid Jugoslavie vzbouřil pod gen.Simovičem a svrhl kolaborační vládu, načež Hitler zaútočil na Jugoslavii. 

Předtím Hitler nalákal polské vůdce Pilsudského a Becka k paktu o neútočení z roku 1934. To byl první pakt slovanského státu s Hitlerem. Měl platit až do roku 1943! Opak byl pravdou. Hitler pakt roztrhal jako cár papíru, tak jako předtím roztrhal Mnichovskou dohodu,a okupoval zbytkovou ČSR.

V Chorvatsku vznikla protistátní organizace Ustaša, založená – jak symbolické – ve Vídni roku 1929 pozdějším válečným zločincem Antem Paveličem, a dalšími. V téže Vídni pak téhož roku založili Bandera a Melnyk  fašistickou protipolskou a protiruskou organizaci OUN Ukrajiny. V maďarském táboře Jankapuzsta se pak cvičili ustašovci i banderovci. Zde byl vycvičen ustaša Makedonec, který zavraždil jugoslávského krále Alexandra Karadjordjeviče a francouzského ministra zahraničí Barthoua v Marseille roku 1934, téhož roku kdy Polsko s Hitlerem paktovali. Od té doby se Francie fašisovala a zrála pro Mnichov.

Západní vlády neučinily NIC pro slovanské státy, naopak samy dávaly prostor k Hitlerovu řádění. Británie nejdříve učinila s Hitlerem námořní dohodu, a poté v Mnichově prodala ČSR spolu se s proradnou, prohnilou, zfašisovanou Francií, jež porušila spojeneckou smlouvu s ČSR a SSSR. Právem po Mnichovu českoslovenští důstojníci genštábu v Račicích strhávali s odporem britská a zejména francouzská vyznamenání.

V Bulharsku se s Němci paktoval sám car Boris, pocházející ze sasko–koburské dynastie.

Bulharsko se pak stalo federátem Německa až do hořkého konce a revoluce roku 1944, kdy se Bulhaři postavili po bok SSSR.

Totéž se týkalo i odtrženého tzv. Slovenského štátu s bandou zrádců Tisem, Machem, Durčanským, Tukou, Sidorem a dalšími. Teprve roku 1944 SNP vrátilo Slovensko do antifašistické fronty.

Ve všech těchto slovanských státech se vždy s Germány paktovaly vládnoucí panské vrstvy proto vlastním národům. Proto je třeba zásadně odporovat adoraci těchto zrádců ve všech jmenovaných státech.

Dnes Západ vytrvale podporuje nejen falšování dějin slovanských států, ale vytváří soustavně obraz "nepřátel lidstva v čele s Ruskou federací". Tak, jako to dělal nacista Goebbels a jeho propaganda. Tak, jak to dělali domácí zrádci, u nás například ministr Moravec nebo v Norsku  Vidkun Quisling, jenž se stal synonymem fašistické kolaborace v celé Evropě.  Západ k tomu využívá ,jako již tolikrát v dějinách, všech pátých kolon domácích zrádců a kolaborantů – u nás třeba v řadách TOP, KDU, ODS, STANu.

 

Západní pseudohistorikové a politologové šíří jak historické nesmysly o tom, že SSSR spolu s III.reichem byli  "spoluvinníky II.světové války", tak výmysly o německých menšinách ve slovanských státech, když pravdou je opak. Viníkem II.války bylo jen Německo, spolu se zradou Západu, především vůči slovanským státům. A jaký byl vždy cíl této propagandy? Vyvolat antiruské a antislovanské štvanice a válečnou náladu – tehdy proti SSSR, dnes proti Ruské federaci.

Je třeba podporovat takové historiky a vědce, kteří pravdivě, objektivně zobrazují dějiny II.světové války a stavět je proti lžím a výmyslům novodobých kejklířů s historií, kteří zhusta  naprosto postrádají jakékoli odborné vzdělání v tomto směru.Lži o Slovanech a zejména o Rusku slouží jen nepřátelům dnes zastoupeným v Evropské unii. Pravdu nelze z dějin vymazat – jak se o to snaží takzvané elity" – i když ona pravda vyděsí!

Poznámka k článku „Vandalové o Vánocích pomalovali unikátní německý pomník v Jizerkách hákovými kříži“

Je smutné, že zmíněný pomník byl pomalován údajně hákovými kříži. K pláči však je, že kdosi, byli to jen Češi?, mohl obnovit německý pomník ve tvaru Železného kříže, který bezpochyby patří k znacizovaným vojenským symbolům. I Hitler byl nositelem Železného kříže. Nejhorší němečtí vrahouni byli Železnými kříži vyznamenáváni. Budovateli tohoto pomníku a celého symbolického pohřebiště byli tzv. sudetští Němci v době války. Sem chodili uctívat památku svých padlých v uniformách wehrmachtu nebo ve stejnokrojích SS jednotek.

Čeho se dopustili němečtí vojáci nejen v Polsku, Jugoslávii v SSSR, ale také na území republiky, v posledních dnech války i v Praze, není žádným tajemstvím, přestože se o tom již téměř nemluví. Je to totiž považováno za politicky nekorektní. Pravda překáží. Spíše se dnes můžeme setkat i s líčením, jak ubozí němečtí vojáci trpěli při obléhání Stalingradu. Zima, hlad a ani o Vánocích jim zlí Rusové nedali pokoj. Celý článek, snad jej ještě dohledáme, vyvěsíme. Autor článku zapomněl na jednu maličkost. A totiž to, že Rusové bránili svou vlast, domovy svých rodin, svých blízkých. Němci, než se dostali ke Stalingradu, cestou vyvražďovali civilní obyvatelstvo. V srpnu 1942 německá letadla provedla několikadenní nálet na Stalingrad. Počet obětí, jen tohoto leteckého vraždění, dosáhl 40.000. Jak nespravedlivé vůči  historické pravdě je, že se mluví jen o německých obětích spojeneckého bombardování a na tento nálet se nevzpomíná. Nemluví se ani o jeho obětech.

Jak se chovali „sudetští Němci“  ke svým českým sousedům, víme. Téměř každý den přinášíme vzpomínky našich hraničářů, kteří si od pohraničních Němců vytrpěli mnohé. Vše se dozvíte, stačí sledovat naše stránky. Hraničáři vzpomínají i na to, jak je sudeťáci vyháněli z jejich domovů. Dnes psát o tom, že Češi bydlí v domech po Němcích, učí se ve školách, které Němci postavili, je pravděpodobně takovým „menším“ pokusem o přepisování dějin. Výstavbu mnohých německých škol financovala Československá republika. Pokud jde o domy po Němcích, pak je nutné si uvědomit, že Československá republika byla jedním ze signatárních států Pařížské reparační dohody. V ní, ale i v dřívějších rozhodnutích spojenců, se mluví o tom, že německý majetek signatární státy jsou povinny konfiskovat tak, aby se nemohl dostat zpět do německých rukou. My jsme tak učinili. Majetek německého obyvatelstva přešel do československých rukou.

Z článku jako čertovo kopyto čouhá snaha uvedené skutečnosti překrýt. To však nelze. Landsmani a přátelé sudetské věci se snaží nám vnutit své pohledy na dějinnou realitu. Takové pokusy je třeba odmítnout. Neváhejme při takových příležitostech dodat, že nejsme to my, co Němcům a Německu dluhujeme, ale že je to naopak. Němci nám dluhují na reparacích asi 3,5 bilionu korun. Víte o tom, vážení přátelé? Asi ne. I o tom mluvit je tzv. politicky nekorektní.

Ale abychom nezapomněli na malé srovnání. Když pražský pomník maršála Koněva, který velel sovětským jednotkách, jež osvobodily Prahu i značnou část Československa, se stal předmětem útoků vandalů, byl to jeden z důvodů, který vedl k rozhodnutí o přemístění pomníku. Tady je na místě si položit otázku, zda takovýto postup je správný? Samozřejmě že nikoliv! Pomník maršála Koněva by měl zůstat na místě. Pomník v Jizerských horách, který má tvar Železného kříže, by měl být však odstraněn. Nacistické symboly bychom neměli trpět na veřejných místech. Je však politováníhodné, že ti, kteří pomalovali tento pomník údajně hákovými kříži, nepostupovali řádným způsobem. Podáním návrhu na odstranění tohoto pomníku a na zjištění, kdo takovýto pomník opětně postavil, mohli docílit více. Podle mého názoru lidé, kteří tak učinili, a je jedno z jakého důvodu, se dopustili obnovou pomníku s nacistickou symbolikou nedovoleného jednání. Nechci takovéto jednání právně kvalifikovat. Od toho jsou příslušné místní orgány. Jedno však vím s jistotou. Nacistické symboly nesmí hyzdit naše státní území. Dr. O. Tuleškov

Redakce: J. Skalský, připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 671. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 30. prosince 2019

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz

e–mail: vydavatel@seznam.cz

Estránky: www.ceske–narodni–listy.estranky.cz

FB: https://www.facebook.com/%C4%8Cesk%C3%A9–n%C3%A1rodn%C3%AD–listy–107618950706191/?modal=admin_todo_tour