České národní listy

listopad, prosinec 2019

Z projevů Václava Havla

Listopad 1989 – Letenská pláň:

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte.

V prosinci 1989 před volbou prezidenta:

Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím.

Prosinec 1989:

Pro mne není rozhodující s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem.

1.1.1990 v novoročním projevu:

Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z nás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme jen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat.

23.1.1990 při projevu ve Federálním shromáždění:

Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé ponížení, staří, děti či lidé jakkoliv handicapovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný.

V dubnu 1990 ve veřejném projevu:

Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnoho se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout… Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!

Na tiskové konferenci po přijetí zákona o volbách na dotaz novinářů:

Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, že jejich úsilím je, aby přechod od Neekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. … Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

1990: Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme.

29.6.1990 ve Federálním shromáždění:

Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury… Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné „Nejde to!“

Naplnila se slova V. Havla? Nikoliv!

Zmýlil se velký dramatik ve svém vidění budoucnosti naší republiky a života každého z nás? Pokud ano, měl možnost se omluvit a říci, jak prohlásil např. Lech Walesa, že udělal chybu a že měl raději zvolit nekapitalistickou cestu vývoje. Na tu ale celá desetiletí před ním ukazoval Alexander Dubček. Byl to však právě V. Havel, spolu s dalšími, zejména P. Pithartem, který tuto sociální orientaci, k velké škodě nás všech, rázně odmítl, a to i s jejím hlasatelem, s kterým nadto sehrál nechutnou frašku.

Z odpůrce vojenských paktů, hlasatele odzbrojení a neutrality se z V. Havla stal nejen velký natista, ale i tvůrce dnes snad již světové známého pojmu „humanitární bombardování“ a následně i jeden z podněcovatelů války v Libyi. Až o těchto faktech a jim podobných se bude pravdivě kriticky mluvit, budeme moci doufat, že snad i někdy u nás pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Zatím se jí to nepovedlo, právě naopak!                                                                    J. Kovář

Sudeťáci poklekli před V. Havlem a líbali mu ruce

Pohoštění na ambasádě ( v Bonnu) bylo už v plném proudu, když se znenadání v hale objevila nejméně dvacetičlenná skupina sudeťáků, poskládaná z postarších mužů a žen. Obklopili okamžitě prezidenta a jeden přes druhého mu vyjadřovali vděk za to, co pro ně udělal a jistě ještě udělá. Gruša se postavil za Havla a do ucha mu to všechno překládal. Pak nastala ta nejtrapnější fáze, na kterou nezapomenu do konce života: Někteří z těch lidí poklekali na zem a líbali mu ruce! Právě vzniklá samostatná Česká republika v nich asi vzbuzovala naději, že bude něčím jako protektorát Böhmen und Mähren. Otočil jsem se překvapeně k Olze Havlové a vyčetl z jejího pohledu, že jí to nebylo vhod. Mnou to ale otřáslo natolik, že jsem s Havlem a jeho politickými čachry nechtěl mít definitivně už nic společného.“ Hrst vzpomínek na Václava Havla…Rozhovor s Danielem Strožem, exilovým vydavatelem Havlových her. Zaznamenal Karel Sýs.

Československo bylo ve válečném stavu s Německem

již od 17. září 1938

Zapomínáme, že Československo tak bylo ve válečném stavu s Německem jako první stát světa a Češi, Slováci a demokratičtí Němci se jako první v Evropě postavili nacistům se zbraní v ruce. Ti, kteří tehdy v bojích s nacisty padli, byli vlastně prvními oběťmi druhé světové války.

V opevněních a s tanky byli vojáci připraveni na hranicích s Německem bránit vlast

"V únoru tohoto roku proběhla v Mnichově už tradiční takzvaná Bezpečnostní konference, které se jako vždy zúčastnili přední politikové a experti z celého světa. Ale jen jeden z nich připomněl, že »dnes, za situace, kdy mezinárodní vztahy doznávají fundamentálních změn, přičemž je stále ještě diskutováno o tezi ,konec dějin´, bychom měli vzpomenout na to, co se přihodilo v nikoli příliš vzdálené minulosti (…) Před osmdesáti lety, v roce 1938, bylo zde dojednáno rozdělení Československa, což se stalo předehrou druhé světové války," připomenul europoslanec Jiří Maštalka.

"Později se na Norimberském procesu proti hlavním válečným zločincům pokoušeli vůdcové ,třetí říše´ ospravedlnit mnichovské spiknutí tím, že jejich cílem bylo ,»vytlačit Rusko z Evropy«, jak se mimo jiných vyjádřil polní maršál Wilhelm Keitel. Tato slova pronesl ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov, který dále konstatoval, že »v mnichovské tragédii se odrážejí bolestné symptomy oné epochy, mezi nimi víra ve vlastní neomylnost, sebeizolace, vzájemná nedůvěra, spoléhání na zřízení ,cordon sanitaire´ a nárazníkových zón, jakož i otevřené vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí. Tyto vzpomínky jsou zvláště alarmující, pomyslíme–li na pokusy zkreslovat historickou pravdu o druhé světové válce včetně snah rehabilitovat některé nacisty a jejich pomahače, jak se to děje v některých zemích Evropské unie«, " citoval ruského šéfa diplomacie komunistický europoslanec Maštalka.

"Mnichovskému diktátu předcházela ozbrojená agrese Německa proti Československé republice, jejímiž vykonavateli byli tzv. sudetští Němci. Jejich teroristické řádění v pohraničí mělo být nátlakem na vlády Velké Británie a Francie, aby konečně zasáhly proti »utrpení Němců žijících v ČSR« v Hitlerových intencích. Poté, co v první polovině září 1938 ztroskotal pokus henleinovců o protistátní puč, Sudetoněmecká strana byla zakázána a její vůdcové zbaběle uprchli do Německa, rozhodl Hitler o vytvoření ozbrojeného paravojenského tzv. Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru (Freikorpsu) z řad sudetských Němců. V čele Freikorpsu stanul formálně Henlein, jeho zástupcem byl K. H. Frank. Datem oficiálního vzniku Freikorpsu bylo 17. září 1938. Jeho členové (na některých místech dokonce posíleni jednotkami SS!) pronikali na území ČSR, kde se dopouštěli teroristických a sabotážních akcí, při kterých zavraždili 110 československých občanů (četníků, finančníků, vojáků a německých antifašistů), nejméně 50 jich zranili a 2029 odvlekli do Německa. Materiální škody způsobené Freikorpsem byly obrovské," dále připomenul události staré 80 let Jiří Maštalka.

"Na základě dotazu britského ministerstva zahraničí sdělila čs. exilová vláda dne 28. února 1944 oficiální nótou britskému, sovětskému, americkému a čínskému velvyslanci, že Československo je ve válečném stavu s Německem právě od 17. září 1938, tedy »ode dne, kdy byly vytvořeny jednotky Sudetendeutsches Freikorps, které z německého území útočily na území Československa a napadaly jeho objekty a instituce. Tím začaly akty agrese proti Československu«. Ústavní soud ČR potvrdil ve svém nálezu č. ÚS 307/1997, že »dnem, kdy nastal stav války, a to s Německem, je den 17. 9. 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera došlo k utvoření ,Sudetoněmeckého svobodného sboru´(Freikorps) z uprchnuvších vůdců Henleinovy strany a několik málo hodin poté už tito vpadli na československé území ozbrojeni německými zbraněmi«. Československo tak bylo ve válečném stavu s Německem jako první stát světa a Češi, Slováci a demokratičtí Němci se jako první v Evropě postavili nacistům se zbraní v ruce. Ti, kteří tehdy v bojích s nacisty padli, byli vlastně prvními oběťmi druhé světové války. Čest jejich památce!" má jasno Jiří Maštalka poslanec Evropského parlamentu za KSČM.

15. září 2018 – 08:34 (ps, Prvnizpravy.cz )

Nový Mnichov, jehož obětí se stalo Srbsko!

Jedním z novodobých Mnichovanů, jehož úloha byla zřejmě rozhodující, byl Karel Schwarzenberg, tehdejší ministr zahraničních věcí ČR. Uznání Kosovo samostatným státem bylo hlavně jeho dílem. Ostuda za tento podlý čin však padla především na dobré jméno České republiky.

Některá média, dokonce i zahraniční, však na štěstí napsala o tomto Mnichovu pravdu. Díky jím se mnozí lidé dozvěděli, kdo za uznáním Kosova stál a kdo byl tím hybatelem „dějin“. Dodnes se stydíme za tento akt. Nejbližšímu našemu již historickému spojenci jsme ublížili neslýchaným způsobem. Pomohli jsme vyrvat z jeho území velmi významnou část, která byla kolébkou srbské státnosti.

Vše další již bylo v předcházejících článcích a peticích řečeno. Proto mysleme na další naše kroky! Můžeme odvolat uznání Kosova samostatným státem? Pan prezident M. Zeman mluvil o tom, že bychom se touto otázkou měli zabývat. Již několik států stáhlo své uznání Kosova samostatným státem. Mohly to udělat ony, může to udělat i Česká republika. Dlužíme to svým srbským spojencům. Zkusme ten krok odčinit. I Mnichované z roku 1938, Angličané, Francouzi, prohlásili Mnichovskou smlouvu za neplatnou. I mezi nimi však byli někteří, kdož váhali tak učinit. Spravedlnost i v mezinárodních vztazích se však prosadila.

Že budeme muset se utkat při nápravných krocích s některými tvůrci a stoupenci tohoto hanebného rozhodnutí o uznání Kosova samostatným státem, víme. Musíme počítat s jejich vážným odporem. Již K. Schwarzenberg se nechal slyšet, asi v tom smyslu, že co jsme uznali, nemůžeme oduznat. My jsme však přesvědčeni, že nejen lidé, ale i státy, mohou napravovat své chybné kroky, zvláště když do nich byly dovlečeny lidmi, kteří jednali v rozporu s mezinárodním právem a příslušnou rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Jaké zájmy tehdy mohl K. Schwarzenberg sledovat? Všichni dobře víme, že za nějakou dobu poté mluvil s redaktorkou jednoho německého časopisu. Při té příležitosti prohlásil, ač v tu dobu byl stále ministrem zahraničních věcí ČR, že se necítí být Čechem, ale že je Böhme.

Pan K. Schwarzenberg není z nás, nikdy k nám nepatřil a nikdy náš nebude. Otázkou však je, jak jsme mohli mít, a dokonce dosud máme ministry zahraničních věcí, kteří jednali a jednají v rozporu s českými státními a národními zájmy? S Karlem Schwarzenbergem jsme udělali velmi těžkou zkušenost. Co čekáme od pana T. Petříčka? Dr. O. Tuleškov

Krvavá srbská stopa Jacquese Chiraca aneb proč Bělehrad nedržel smutek

Ivan Bušniak, 3.10.2019

Úmrtí někdejšího francouzského prezidenta J. Chiraca vyvolalo v Evropě obvyklé reakce. Tedy nával smutečních prohlášení, vysokých ocenění i nostalgických vzpomínek a emocí. Přirozeně především v samotné Francii, ovšem také v západní Evropě, zejména v Německa a Bruselu. Velmi kladné hodnocení zaznělo z Moskvy (V. Putin byl v Paříži na smutečním shromáždění) i OSN a něco sem tam v post–komunistické Evropě. Včetně Prahy.

Z Chiracovy zahraniční politiky se především mluví o jeho rozhodnutí postavit se společně s kancléřem Schröderem a prezidentem Putinem proti americké invazi do Iráku na jaře 2003.

Agrese NATO proti Jugoslávii

Co je však zarážející a nebezpečné je fakt, že Francie a Evropa se tváří jako by Chirac neměl na rukou krev. Nejde ani tak o válku v Bosně kde francouzští generálové a vojáci sehráli v mírových jednotkách OSN významnou úlohu. Jenže to bylo převážně za prezidenta Mitterranda.

Jedná se hlavně o to, že Chirac byl jedním z hlavních západních lídrů, kdo se „zasloužil“ o agresi NATO na Svazovou republiku Jugoslávii (SRJ) na jaře 1999. Podpořil vojenský útok Aliance proti svrchovanému státu v Evropě, navíc tradičnímu historickému spojenci Francie. A to bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN (RB OSN) i při porušení právního základu samotné Aliance – Washingtonské smlouvy. V hodnocení Chirakovy kariéry tak chybí celá jedna kapitola. Krvavá kapitola, která by proto měla být jednou z klíčových.

Shodou okolností opustil Jacques Chirac tento svět v roce, kdy uplynulo 20 let od doby co bomby a rakety NATO povraždily – za přímé účasti Francie – v SRJ na 2 000 Srbů, z toho většinu civilistů. Za tyto vraždy dosud nebyl nikdo souzen. Zato všichni hlavní jugoslávští / srbští politici a velitelé skončili před haagským ICTY. Tribunál tak víc než kdy jindy vystupoval jako instrument msty, nikoli spravedlnosti. Bělehrad NATO též zažaloval, ale Tribunál se takřka obratem prohlásil pro tuto žalobu nepříslušným.

Chirac a bombardování SRJ

Budiž při této příležitosti řečeno, že Chirac nebyl hlavní silou bombardování. Motorem intervence byla hysterická Clintonova ministryně zahraničí, naše krajanka Madeleine Albrightová. Dáma, která pět let před tím (v r. 1994) coby zástupkyně USA v RB OSN „zaspala“ genocidu ve Rwandě.

Prosadit bombardování Albrightové vydatně pomáhal britský premiér Tony Blair, následovaný německým kancléřem Gerhardem Schröderem. Po nich následuje Chirac. Výrazně vychýlil hlavní osu postupu svého předchůdce Mitterranda v jugoslávském konfliktu. Ten vyvažoval zřetelně protisrbskou politiku tehdy čerstvě sjednoceného Německa, kladl důraz na OSN, nikoli na NATO.

Chirakův lapsus s Rambouillet

Chirac navrhl počátkem r. 1999 zámek Rambouillet u Paříže jako místo konání konference o statusu Kosova (po tzv. „masakru“ u kosovské vesnice Račak). Byl to nepochopitelný krok. Bud´ přecenil své síly nebo neměl potřebné informace – zjevně si totiž myslel, že v Rambouillet se bude opravdu negociovat. Albrightová ovšem na nic podobného nepomýšlela. Kromě toho Francie jako hostitelská země jí byla ukradená. Účastníci schůzky se shodují, že jediným cílem USA v Rambouillet bylo donutit Bělehrad přijmout okupaci Srbska (podle bosenského modelu) a Kosova jednotkami NATO (rozuměj: americkou armádou).

Jenže Srbové do Francie nepřijeli kapitulovat. Americká ministryně zahraničí ztratila nervy a začala se dopouštět kroků, které jsou mezinárodními zločiny. Vyhrožovala Srbům, že nepřijmou–li americké požadavky, budou je USA bombardovat. Hrozbu použití vojenské síly ovšem Charta OSN výslovně zakazuje.

Srbové se Albrightovou nenechali vydírat, načež USA svou hrozbu splnily. Sám prezident Clinton bombardování spíše přivítal, než inicioval. Přišlo mu totiž vhod – krátce před tím neúspěšně skončila snaha sesadit ho z úřadu (impeachment) kvůli sexuálním veselicím, jimž se oddával se stážistkou Lewinskou přímo ve své pracovně v Bílém domě. Chtěl se tedy ukázat jako „akční“ prezident i na vojenském poli.

Chirac si byl patrně vědom, že útok na Jugoslávii je agresí. Také úloha Francie jako „dvorního šaška“ v Rambouillet mu samozřejmě vadila. Nenašel ale odvahu se postavit americkému tlaku – i proto, že Německo bylo silně pro a Rusko kromě slovních proklamací nedělalo reálně nic.

Chirakovský mýtus o bělehradských mostech

Asi s cílem dosáhnout jistého změkčení „viny“ vypustilo okolí Chiraca mediální kachnu, že jen díky zásahu francouzského prezidenta NATO nebombardovalo bělehradské mosty. To se ale nikdy neprokázalo. Sám Chirac to údajně zmínil snad jen jednou a ani to není jisté. Je navíc diskutabilní, zda hlavy států ve válce schvalují výběr jednotlivých bombardovaných cílů.

Bělehradské mosty (a bylo jich tehdy 10) NATO mimořádně dráždily. V průběhu prvních týdnů bombardování totiž obyvatelé Bělehradu pořádali právě na některých z nich cosi jako noční party a koncerty kde agresorské státy a jejich představitele různě zesměšňovali (třeba vzkazy typu „Bille, až budeš zase šukat stážistku, tak radši jinde než v Bílém domě“).

Faktem zůstává, že bělehradské mosty zůstaly netknuté, NATO se jejich zničení vyhlo. Nikoli ale kvůli Chiracovi. Aliance se prostě bála. Nechtěla na sebe vzít odpovědnost za smrt stovek lidí, bez nichž by se ničení mostů neobešlo. Veřejné mínění na Západě od počátku nebylo příliš „pro–bombardovací“ a NATO nechtělo riskovat prohlubovat podráždění veřejnosti ve svých zemích masivním masakrem srbských civilistů.

Aliance si zato „smlsla“ na mostech přes Dunaj v Novém Sadu, centru Vojvodiny. Zničila všechny tři co tam byly a pozabíjela při tom několik lidí. Jakousi nechtěnou (nebo naopak chtěnou?) symbolikou aliančního ničení byl fakt, že mezi těmi novosadskými byl tehdy jeden se jménem Most Svobody. NATO tehdy při agresi zničilo celkově na 60 mostů, prakticky na všech hlavních srbských a černohorských železničních i silničních tazích.

Chirac byl zřejmě překvapen Miloševičovým rozhodnutím přerušit diplomatické styky SRJ s Francií (podobně jako s Německem, USA a Británií). Stejně jako faktem, že Srbové protestující proti bombardování napadli a vypálili Francouzské kulturní středisko v samém centru Bělehradu. Rozměrný památník srbsko–francouzskému přátelství z 1. světové války na bělehradském Kalemegdanu Bělehradané zahalili do černého floru, ale nezničili jej.

Chirac byl poprvé zvolen prezidentem v červnu 1995, po dvou předchozích neúspěšných kandidaturách. Už v srpnu téhož roku NATO (a tedy i Chirac) bombardovalo Srby v Bosně a Hercegovině. Američané však Francii, Německo, Británii i Rusko z následujícího jednání o míru v Bosně vyšachovali (podobně jako o 3 roky později v kauze Kosovo v Rambouillet). Chiracovi nezbylo než hostit pouze ceremonii podpisu Daytonské mírové dohody v Paříži v prosinci 1995. Takže nic moc.

"Držte hubu, pane Dienstbier "

Celkově Chirac zahájil postupný odchod Paříže z Balkánu vůbec. Zda v tom nějakou úlohu sehrál fakt, že jen v Bosně v mírových jednotkách OSN (UNPROFOR) padlo 88 francouzských vojáků (!!!) není moc jasné. Podporou bombardování Jugoslávie se Chirac pokoušel mj. vytvářet dojem, že Francie je na Balkánu stále přítomna. Proto se mj. prvním protektorem okupovaného Kosova stal Francouz Bernard Kouchner. Z tohoto muže se později vyklubal politický proutník – byť socialista, sloužil jako ministr zahraničí v pravicové vládě F. Fillona za prezidenta Sarkozyho. Tím si vykoledoval vyloučení ze své mateřské socialistické strany.

Podstatné však je, že Kouchner začal v Kosovu systémově vytvářet podmínky pro vyhlášení nezávislosti. V rozporu s rezolucí 1244/99 RB OSN, která okupaci Kosova zavedla a výslovně potvrdila Kosovo jako součást SRJ. Mimořádné špinavosti, ve skutečnosti trestné činnosti, se však tento Francouz dopustil tím, že neučinil nic, aby zabránil vraždám a vyhánění kosovských Srbů po stažení jugoslávské armády a srbské policie. A tím, že chránil teroristy z kosovské UCK před vyšetřováním haagského Tribunálu.

Ano, chránil teroristy. Jeho počínání se stalo tak skandálním a odpudivým, že Jiří Dienstber, v té době zpravodaj OSN pro lidská práva v SRJ, jej za to několikrát veřejně kritizoval. Kouchner mu za to poslal – rovněž veřejně – opravdu francouzsky „šaramantní“ vzkaz: „Držte hubu, pane Dienstbier“.

Souvisí agrese proti SRJ s agresí proti Iráku ?

Až dodnes, ani po 20 letech, se nedá prokázat zda evidentní protiprávnost bombardování SRJ a jeho tragické výsledky (rozsáhlé lidské ztráty a vyhnání drtivé většiny Srbů z Kosova) hrála úlohu v rozhodnutí Schrödera a Chiraca odmítnout Bushovu agresi vůči Iráku. Přitom oba patřili mezi významné „bombardéry“, přičemž Schröder byl o koňskou délku iniciativnější než Chirac.

Ani jeden z nich o této možné souvislosti – pokud je známo – dosud nepromluvil. A Jacques Chirac už ani nepromluví.

České díky Chiracovi?

Smrt Chiraca u nás vyvolala zmínky o „českém díku“, asi za jeho odpor proti válce v Iráku. Takové „díky“ jsou ovšem evidentním omylem. Chiracův odpor byl sympatický, ale jen symbolický. ČR nic nepřinesl. Postoj Špidlovy vlády Chirac neovlivnil, ba ani se o to nesnažil. Jeho známý výrok, že východní Evropa „nevyužila šanci být zticha“ byl už pláčem nad rozlitým mlékem, přiznáním fiaska. Chirac byl prezidentem v době kdy Praha začala jednat o podmínkách svého vstupu do EU a byl jím stále když ČR do EU vstoupila. Tady jsou snad jakési díky na místě. Takových zemí jako ČR bylo ale celkem 10, takže to není projev Chiracova skvělého vztahu k Praze. Navíc byl znám svou skepsí k rozšíření EU a nehrál v něm viditelnější úlohu. Motorem rozšíření bylo tehdy Německo. Chirac si jako jeden z mála uvědomoval, že to EU přinese nové vnitřní problémy. Vstup zemí Visegradu do NATO (krátce před aliančním přepadením SRJ) šel mimo Chiraca, i když nikoli proti němu. O jeho gaullismu mnozí pochybovali, nicméně Alianci považoval za nástroj americké dominance v Evropě.

Na závěr

Při nedávném semifinálovém utkání Francie – Srbsko v Paříži na mistrovství Evropy mužů ve volejbale (které Srbové nakonec vyhráli) pořadatelé na úvod vyhlásili minutu ticha k uctění Chiracovy památky. Srbští fanoušci pískotem a výkřiky tuto pietní akci silně narušili. Kvůli Chiracově úloze při agresi. To proti nim vyvolalo silný odpor.

Jistě, narušovat minutu ticha je z definice buranství. Ale je to stále jen buranství, nic víc. Bombardování cizí suverénní země a zabíjení jejích lidí, včetně civilistů, ovšem není jen buranství. Je to mezinárodní zločin. Zločin, za který Chirac ani Francie dosud nenesli odpovědnost. Jacques Chirac se ted´ potrestání navždy vyhnul. Unikne mu i Francie? vasevec

Josef Středula je členem Rady Česko–německého diskusního fóra

4. 10. 2019

„Josef Středula, přední český odborář, který je původem z Hlučínska, vlastně je ´pruského původu´, a na setkáních vždy prokazuje hluboké znalosti o česko–sudetoněmecké historii. Několikrát také vystoupil v malých diskusních skupinách mimo program a poskytl nejnovější informace o vývoji české povolební scény.“ (Sudetendeutsche Zeitung, 17.11.2017, str. 12, volný a krácený překlad Pavel Rejf)

Když se podíváme na složení Rady Česko–německého diskusního fóra, skutečně zjistíme, že jejím členem je i Josef Středula, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů, a to dokonce již druhé dvouleté období. Zřejmě se tedy osvědčil.

Jsme si vědomi toho, že pan Josef Středula vůbec nemusel nic vědět o tvrzení SZ, že je vlastně pruského původu. Také jsme nezaznamenali, že by kdy se pan Středula k takovémuto původu hlásil. Tvrzení SZ, že kdo je z Hlučínska, je vlastně "pruského původu", považujeme za zásadně nesprávné.

Není však ojedinělé, že noviny tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu vyhrabou někde "německé nebo sudetoněmecké" kořeny nějakého Čecha a s oblibou o tom mluví, aniž by dotyčný o něčem takovým měl tušení.

Z druhé strany je však nutné si uvědomit, že „absolventi“ Česko–německého diskusního fóra (ČNDF), pokud se podle očekávání osvědčí, mají určitý předstih pro získání nejrůznějších ústavních či politických funkcí v ČR. O panu Středulovi se mluvilo již dříve a mluví dokonce i v současnosti v souvislosti s jeho možnou kandidaturou na prezidentský stolec. Přesto si myslím, i když pan prezident M. Zeman se o panu J. Středulovi zmínil jako o možném uchazeči o post hlavy státu, že není tím vhodným kandidátem, který by, byť na jedno funkční období, měl obývat Pražský hrad.

Čeští národovci ne ojediněle vidí v ČNDF platformu, kde za požehnání  českého ministra zahraničních věci a i za české peníze se jedná o přáních a požadavcích landsmanů, které jsou upřednostňovány proti českým státním a národním zájmům. Není divu! Dodnes žádný šéf Ministerstva zahraničních věcí ČR nejmenoval do Rady ČNDF byť jediného  skutečného zástupce českých vlasteneckých subjektů, ač příslušné návrhy dostával. V očích obyčejného českého člověka, pokud vůbec ví o existenci ČNDF, je členství v něm spíše diskvalifikačním momentem, než pozitivním přínosem.

Čas nikoliv příliš vzdálený nám ukáže, zda se mýlíme nebo zda máme spíše pravdu. Sledujme pozorně dění kolem pana J. Středuly a jeho další kroky. Chápejme dobře znamení doby!

Ještě jednu perličku. V r. 1950 landsmani uzavřeli s fašizujícím  generálem L. Prchalou a jeho lidmi tzv. Wiesbadenskou úmluvu. Ta jim měla zajistit  nejen návrat do vlasti, ale i vytvoření společného federativního česko–sudetoněmeckého státu, v němž by se střídali prezidenti čeští a němečtí. Kdyby se zcela náhodou stal prezidentem ČR pan J. Středula, jak by se na něj landsmani dívali? Jako na českého prezidenta „pruského původu“? Tak by byl překonán další milník na cestě vedoucí ke sjednocení toho, co dříve bylo rozbito. Nebo věci se pohnou směrem wiesbadenské dohody, na níž B. Posselt pohlíží jako na velmi žádoucí významný dokument prorockého vidění, a sudeti, jak již dlouhodobě usilují, se švihnutím zázračného proutku kohosi neviditelného v zákulisí stanou z národnostní skupiny jedním ze dvou národů českých zemí a vytvoří, jak kdysi fantazírovali, s námi česko–sudetoněmeckou federaci, jejímž prezidentem bude oboustranně přijatelný kandidát, tedy pan J. Středula?

Co nás k těmto možnostem vede? Samozřejmě zčásti i dřívější úvahy pana doktora R. Jindráka, ředitele Odboru zahraničního prezidentské kanceláře, který byl za svou činnost oceněn nejen Bavorskem, ale i Spolkovou republikou Německo, a to Bavorským řádem za zásluhy a Velkým křížem za zásluhy s hvězdou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo.

Pan dr. Rudolf Jindrák v pořadu „Na prahu změn“ se vyjádřil: „Mohli bychom být v pozici Polska a Řecka, mohli bychom na sebe hrozit přes hranice, tím, že budeme vyžadovat vzájemně reparace a připomínat si minulost. My jsme to uzavírali právě s ambicí ty vztahy nezatěžovat otázkami z minulosti.“ Sice nevíme, jaké reparace na nás by Německo mohlo požadovat, ale na rozdíl od Poláků a Řeků nemáme žádné problémy s reparacemi, poněvadž je, podle některých našich mudrců, nevyžadujeme. Z toho všeho jsme velmi rozradostněni. Jaká pohoda nic od Německa nepožadovat a také nic nedostat. To se tedy máme! Nemusíme se starat o Pařížskou reparační dohodu, ani o mezinárodní právo, které jednoznačně říká, že agresor je povinen své oběti nahradit škody, které jí agresí způsobil. Všichni ví, že Němci byli agresory a my jejich obětí. Jaképak mezinárodní právo? My se můžeme přece svobodně dohodnout se Spolkovou republikou Německo, nástupnickým státem hitlerovského rejchu, že žádné reparace na ní nepožadujeme a případně se i tvářit, že spolu s Němci můžeme v této věci, bude–li třeba, vytvořit nové „mezinárodní právo“, které se v předmětné záležitosti bude vztahovat jen na nás a Německo. Jak jsme inovativní a pružní, pro Poláky a Řeky až příkladně. Nebo vše je naopak? Poláci a Řekové mají být příkladem pro nás? Asi to druhé je správně. Více než 3,5 bilionu dnešních korun je pro nás převeliká suma, která by republice, pokud ji od Němců dostaneme, i každému z nás, včetně Slováků, hodně pomohla.

A nyní ještě několik slov pana dr. Jindráka. „Nejčerstvější zkušenost mám třeba s návštěvou německého ministra vnitra Horsta Seehofera, se kterým jsme kdysi dělali tu normalizaci česko–německých vztahů. Vedli jsme velice vřelý rozhovor. Úplně poznáte, že fungujete na stejné vlnové délce. To je spojenec České republiky, i když je ministr vnitra v Německu.“ (Z článku Německo není suverénní země, nemá ani vlastní ústavu..., 7.6.2019, www.casopis–sifra.cz)

Snad jen nesmělou zmínku. Nepatří zcela náhodou H. Seehofer k těm, kteří nás obviňují ze zločinů proti lidskosti, z etnických čistek a kteří v současnosti jdou po krku „Benešovým“ dekretům, jak dekrety prezidenta republiky nazývají landsmani a čeští sudetomilové? Bohužel zřejmě patří. A proto se domníváme, že nemůže být našim spojencem, přestože pan JUDr. R. Jindrák v něm spojence České republiky vidí.

Co si o tom všem máme myslet? V čem se mýlíme? Rádi se necháme poučit, případně se i omluvíme. Na druhé straně bychom velmi uvítali, kdyby ti, kteří hlásají své „pravdy“, jež od skutečnosti jsou však více či méně vzdálené, byli schopni téhož.

Připravil dr. O. Tuleškov

Poláci se dočkali německé prosby o odpuštění. Češi  jen hanobení paní kancléřky!

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

Když jsem dnes četl Mladou Frontu (2.9.2019) a text u fota piety Poláků za II. světovou války, kdy německý pan president prosí polský národ o odpuštění, řekl jsem si: Ano, tisíckrát ano, bratřím Polákům všechna čest za jejich odpor vůči hitlerismu a utrpení ve válce! Neměl jsem přitom na mysli panskou polskou vládu, která jako první na světě podepsala dávno před Rusy pakt o neútočení a spolupráci na deset let, a rozbila tím navždy kolektivní bezpečnost Evropy, jak to pravil polskému velvyslanci president Beneš! Ne, měl jsem na mysli hrdinnou polskou armádu a hrdinný polský lid, který už tolikrát v dějinách prokázal svou statečnost a bezměrné oběti vůči strašným germánským útokům na jejich zemi.

Ale současně my na mysli vytanula  nedávná slova paní kancléřky Merkelové o tom, že prý "pro vyhnání Němců z Československa nebylo žádné politické ani morální opodstatnění".

Toto si dovolila říci veřejně paní kancléřka země, která jako primární agresor rozpoutala dvě světové války,a která jako druhou zemi okupovala právě naši vlast, když předtím dostala záruky velmocí v ohavném městě zrady Mnichově. Té země, jejíž Hitler roztrhal i tu dohodu, která uloupila naší zemi dějinami dané pohraničí i s milionem Čechů vydaných jako podlidé napospas germánským nadlidem.

My Češi nemáme nárok na prosbu o odpuštění?? Já vím, odpůrci teď vytáhnou papír zvaný "Německo–česká deklarace" (ano, tak by se měla i u nás jmenovat, protože se tam nadržuje Německu slovem Vertreibung místo transfer!) A já, jako pozůstalý po oběti nikoli "národnostně nehmotného nacismu", ale velkogermánského a sudetského nacismu, říkám jediné. Ta deklarace je jen prázdné politické gesto. Nic neřešila, nic neřeší a nic nevyřeší. Je otázka, proč pan německý president oslovil nyní právě Poláky – a proč je žádá o odpuštění. Není za tím něco více než účinná lítost?? Není za tím snaha zmírnit a eliminovat polské nároky na reparace za strašlivé škody na lidech a zemi následkem II. světové války?? V dějinách německé politiky to totiž není poprvé. Vzpomeňme jen na "Ostpolitik" Willyho Brandta, který poprvé jako představitel západního Německa poklekl před polskými památníky obětí II.války. A nezaplatil nic. A přitom po nás chtějí landsmani protiprávně, odporně a nestydatě odškodnění a majetky, kterých se nikdy nevzdali – a přitom tyto majetky jim zabraly nejen dekrety,ale především Pařížská reparační dohoda.

U nás se nikdy nic takového nekonalo. Pokrytecká slova, o tom, že "německá strana lituje následků" války pro ČSR nebyla a nejsou omluvou za odporný protektorát, za toto hitlerovské inferno Nro I. Evropy, nejsou a nemohou být omluvou za 360 tisíc mrtvých ČSR, za půl milionu otrocky nasazených do reichu, za 350 tisíc vyhnaných čs. občanů z pohraničí a vnitrozemí, nemohou být omluvou za české vězně Dachau,Bergen–Belsenu, Flossenbürgu, Gross Rosenu, Mauthausenu, Oranienburgu, Osvětimi, Sachsenhausenu, nacistických věznic Breslau, Frankfurtu n.Odrou, Špilberku, Kounicových kolejí, Petschkova paláce, Pankráce a jiných Golgot československých občanů. Toto vše je třeba neustále vmetat do  německé a sudetské tváře a dodávat – paní kancléřko, nástupník reichu nikdy ČSR a jejímu následníku nezaplatil válečné reparace, stejně jako je nezaplatil Řekům a Polákům! A ta Pařížská reparační dohoda, které je ČSR stále signatářem, nikdy nebyla zrušena, platí a bude platit, dokud Německo svůj velkodluh nevyrovná! Naši ústavní experti by měli tato slova potvrdit. Je třeba vyprat, nikoli jen vypoklonkovat sudetoněmecké spolky z republiky, natož aby se uvažovalo  o nějakém sjezdu landsmanů u nás! Takovou provokaci si český národ nezaslouží.  Je nutno, aby se vlastenecké síly vzchopily a zabránily této hanebnosti na našem území.

A proto volám – dost bylo sudetských lží o nějakém klidném protektorátu, dost bylo lží o neopodstatněném odsunu, dost bylo lží o jakési "etnické čistce krvelačného Beneše", dost bylo lží o neexistenci nároku na reparace, dost bylo lží o ČSR utiskovateli německých občanů! My z rodin postižených velkogermánským hitlerismem toto vše zásadně odmítáme a žádáme, aby naše vlády, které doposud k našim osudům ostudně mlčely, toto vše zohlednily, a konečně začaly konat podle práva osvobozené ČSR, podle práva dekretů, podle práva mezinárodní konference Postupimi a podle práva Pařížské reparační dohody. Pro nejednání podle těchto mezinárodně právních aktů není žádného opodstatnění – na rozdíl od klamu paní kancléřky.

My Češi, dožadujme se konečně svých práv! A posílejme na politické smetiště všechny strany, které fandí sudetskému moru, a určitým velkoněmeckým náladám určitých vysokých politiků našeho západního souseda. Pro rodiny poškozené  velkoněmeckou okupací musí být  morálním i racionálním příkazem nevolit strany kolaborace a zrady se sudetoněmectvím a jeho nároky, a to v jakýchkoli volbách. Víme přesně, které strany to jsou a jaké ohavné představitele mají. Tyto strany by už po tolika desetiletích od II. války konečně měly být expedovány z praktické politiky do skanzenu politických fosilií. Pokud si to voliči neuvědomí, dotlačí opět po desetiletích naši republiku do nového, tentokrát i politického, nejen hospodářského, protektorátu cizí moci.

Autor pozůstalý po legionáři,zabitém gestapem,

příbuzný obětí Osvětimi a sekyrárny Pankrác

Drang Nach Osten včera dnes

Germáni se již ve starší době tlačili na východ po celá staletí. V tažení na východ je následovali v Němci. Mapa Drang nach Osten to plně dosvědčuje.

V první světové válce Němci dlouhodobě okupovali části ruského impéria. Válku však prohráli. Německo se propadlo do velké, nejen hospodářské krize. Jeho moc byla zeslabená. O její obnovení začal usilovat A. Hitler, vůdce nacistické strany. V programovém díle „Mein Kampf“ jasně prohlásil, že jeho politikou je získání nového životního prostoru pro německý „panský“ národ. Podle něj „zaslíbená země“ ležela na Východě. Jen si ji vzít. K tomu Hitler potřeboval mohutnou armádu. Od svého nástupu k moci v Německu ji začal budovat. Současně se vzrůstající intenzitou nacisté hlásali, že na Východě nežijí lidé, ale podlidi, kteří neumí ani sobě vládnout. Potřebují Němce, aby je organizovali.

Ještě před útokem na Sovětský svaz vyhlásili nacisté své cíle, které chtějí na Východě dosáhnout. V první řadě se jednalo o porážku sovětské armády a její zničení, o destrukci sovětské státnosti a vybudování německé říše, jejíž hranice by probíhaly až někde na Urale.

Co si však počít se slovanským obyvatelstvem, s jeho vůdcovskou vrstvou? Tuto otázku částečně již mělo řešit válečné období. Himmler 25. května 1940 předložil „koncepci“, nazvanou „Některé úvahy o tom, jak naložit s místním obyvatelstvem východních oblastí“. Stálo tu: „Jsme maximálně měrou zainteresováni na tom, aby se národy východních oblastí v žádném případě nesjednocovaly, nýbrž naopak štěpily na co možná malé větve a skupiny.“ Konkrétní plán, jejž z toho Himmler vyvodil už 15. července, „během následujících 25 – 30 let předpokládal likvidaci a deportaci 80–85 % obyvatel Polska, 85 % obyvatel Litvy, 65 % populace západní Ukrajiny, 75 % obyvatel Běloruska a po 50 % populace Lotyšska, Estonska a Čech.“

„Na území, podléhajícím německé kolonizaci, žilo 45 miliónů lidí. Minimálně 31 miliónů těch, kdo budou prohlášeni za ´nežádoucí z rasových důvodů´, mělo být deportováno na Sibiř.“ A „na ´osvobozená území´“ – „ihned po porážce SSSR“ – „přesídleno až 840 tisíc Němců“ „Další dvě vlny přesídlenců“ – „v úhrnném počtu 1,1 a 2,6 miliónu“ – „měly následovat během dalších dvou až tří desetiletí“ (Generalplan Ost, A Pronin )

Hitler své východní plány přiblížil generalitě již na poradách 9. ledna, 17. a 30. března 1941, tedy ještě před napadením Sovětského svazu. „Válka proti SSSR“ – prohlásil tu – „bude přesným opakem normální války na západě a severu Evropy“. Cílem je „totální destrukce Ruska“, jeho „likvidace jako státu“. Válka „jako boj dvou ideologií“. „Nasazení krajního násilí.“ „Sprovodit ze světa musí nejen Rudou armádu,“ ale i „celý mechanismus řízení“ země. „Vyhubit komisaře a komunistickou inteligenci.“ „Vyplenit světonázorové kořeny ruského lidu.“ (Generalplan Ost, A. Pronin)

Trestní odpovědnost za vše, co jí jinak podléhá, rušila na okupovaných územích SSSR už direktiva z 28. dubna 1941. Wehrmachtu i všem represívním složkám naopak přímo ukládala „popravit každého, kdo projeví sebemenší odpor či soucit s partyzány“. „Bez soudu a rovnou na místě.“

Pro ty, co přežijí, počítala s „deportací na Sibiř“. Anebo s jejich „otrockou subordinací árijskému panstvu“. S oporou v rasistické „koncepci“, jež mezi „podlidi“, „překážející existenci a rozmnožování vyšší rasy“, řadila Rusy i všechny ostatní Slovany. „Teorie životního prostoru“ („Lebensraum“), který má válka znásobit, byla „státní rezónou“ nacismu už roky před ní. Šéfovi gdaňského senátu Rauschningovi ji Hitler přiblížil po lopatě: „Jedním ze základních úkolů německé státní správy je zabránit rozvoji slovanských ras navždy a všemi prostředky. Přirozené instinkty všech živých stvoření nám napovídají, že nad našimi nepřáteli je nezbytné nejen vítězit, nýbrž také je zničit.“ Himmlerovi, jejž jmenoval i „říšským komisařem pro upevnění německé rasy“, uložil zajistit „návrat říšských Němců a ´Volksdeutsche´“ a „vytvářet nová osídlení úměrně rozšiřování německého životního prostoru na Východě“.

„Na poradě svého hlavního stanu 16. července 1941 za Göringovy, Rosenbergovy, Lammersovy, Bormannovy a Keitelovy účasti definoval nosné úkoly nacionálně–socialistické politiky takto: ´Základní princip spočívá v tom, jak tento koláč rozdělit co možná adekvátně, tak abychom ho mohli: za prvé ovládat; za druhé řídit a za třetí exploatovat.´ Na téže poradě Hitler oznámil, že po porážce SSSR musí být území ´Třetí říše´ rozšířeno východně přinejmenším po Ural. ´Součástí říše,´ prohlásil tu, ´se musí stát celé Pobaltí, Ukrajina, Bělorusko a Krym i s přilehlými regiony, volžské oblasti i region s centrem v Baku´.“

Zato část „severozápadních oblastí Ruska“ („až po Archangelsk“) slíbil už v roce 1940 Finsku. Na tučnou kořist vábil i své ostatní válečné satelity. Rumunsku, dokud mu vládl Antonescu a hnal svá vojska po boku wehrmachtu, měla připadnout Besarábie, severní Bukovina i nemalý kus Ukrajiny. Horthyho Maďarsku – někdejší východní Halič (včetně ropných nalezišť) a Transylvánie. S Mussoliniho Itálií a militaristickým Japonskem si chtěl porcovat svět hlavně v jiných končinách. (Generalplan Ost, A. Pronin)

„V září 1941 nařídil Hitler na sovětských územích, z nichž budou ´říšské provincie´, provádět ´plánovitou rasovou politiku´.“ „Rozmístit tu a vybavit půdou nejen Němce, ale i ´jazykově a pokrevně spřízněné Nory, Švédy, Dány a Holanďany. Při kolonizaci ruského prostoru musíme říšským rolníkům zajistit výstavní sídla. Německé úřady rozmístit do velkolepých budov – gubernátorských paláců. Vše, co Němci potřebují k životu, pěstovat hned kolem měst. V německých vesnicích, vyrostlých do 30 – 40 kilometrů kolem nich a ohromujících svou krásou…Vznikne jiný svět, v němž bude Rusům žít povoleno. Ovšem za jedné podmínky: pány budeme my. Dojde–li ke vzpouře, vyřídí jejich města pár bomb a basta. Jednou za rok provedeme metropolí říše skupinu Kyrgyzů, aby je naplnila vědomím moci a velikosti své architektury. Východní prostor se pro nás stane tím, čím byla Indie pro Anglii.“

Němci druhou světovou válku prohráli. Zvítězili spojenci. Genocidní plány Němců vzaly za své. Po určitou dobu se zdálo, že šílenosti nacistů, jejich vražedná rusofobie jsou nenávratnou minulostí. Když jsme se probudili do současnosti, začali jsme vidět, že jsme se hluboce mýlili.

V jakém světě žijeme? Je opět plný nenávisti k Rusům a k jejich světu. Postihuje však nejen je, ale i další slovanské národa, zejména Srby, ale také nás, Čechy, a Slováky. Jsme, jak naši národohospodáři tvrdí, ekonomickou kolonii Německa a Evropské unie. Jak žijí Ukrajinci? Jejich počet se snížil, jak tvrdí odborné odhady, o několik milionů. Téměř nic jim v zemi nepatří. Bulharů je téměř o tři miliony méně. I Srbů značně ubylo. Rusko prošlo také svým „očistcem“. V období divoké privatizace škody v Rusku se přiblížily těm válečným. Obyčejní Rusové byli zle postiženi. Společným jmenovatelem ceny za „svobodu a demokracii“ ve všech uvedených slovanských zemích jsou obrovské materiální škody i značné lidské ztráty. Všichni můžeme v zásadě shodně konstatovat, že nám v zemí již dohromady nic nepatří.

Ale to je zřejmě jen mezikrok k dalším událostem. Válečná psychóza se šíří. Média již dlouhodobě, zcela ve shodě s velkou většinou i slovanských politiků, ukazují na Rusy jako viníky všeho zlého na světě. Západ, za účasti slovanských vojáků z různých států NATO, pořádá na západních ruských hranicích nejen přehlídky svých vojsk, ale i rozsáhlé vojenské manévry. Rusové „zákeřně“ přibližují své hranice k natovským základnám např. v pobaltských státech.

Dále můžeme zřejmě očekávat rozmísťování raket s jadernými hlavicemi jak americko–natovskými, tak ruskými. A opět se po těchto krocích dostáváme blíže k možnému válečnému konfliktu. Jak jsme přesvědčeni, nebyl by zhoubný jen pro Rusy, ale pro celou Evropu a je možné i pro celý svět, pokud by válka se změnila v jadernou. Na naší krásné planetě Zemi by mohl zaniknout veškerý život. To skutečně chceme? Pokud nikoliv, pak hlasitě musíme požadovat zastavení „válečného“ šílenství a obnovení mírového soužití všech lidí bez rozdílu.

Současná nenávist však sahá již daleko. Jsme svědky toho, že stíhá nejen živé, ale i mrtvé, přestože jde o naše osvoboditele. Pomník maršála Koněva v Praze 6 je pro některé „české politiky“ jako sůl v očích. Kolik námahy vynakládá například pan starosty z Prahy 6, aby se pomníku zbavil. Ale proč, říkáme si? Vždyť vlastně socha maršála Koněva představuje desítky tisíc sovětských vojáků, kteří padli v bojích na území republiky za naše osvobození. Bez vítězství spojenců v druhé světové válce, by Němci již dávno naplnili své plány a český národ by zlikvidovali tak, aby ani jeden Čech nezůstal v našem historickém česko–moravském sídlením prostoru. Ti Češi, kteří by nebyli vyhnáni ze života, měli být germanizování na území „staré“ Říše. Města, vesnice, kde žijeme, měly být plně osídleny Němci. Ani dnešní germanofilové by dnes nežili, poněvadž by nežili již ani jejich předkové.

V současnosti vzniká těžký problém. Nastává situace, kterou má řešit plán Barbarossa II? Jak někdo však může připravovat válečné operace genocidní povahy? Jakákoliv genocida kohokoliv je nejtěžším mezinárodním zločinem, který vůbec existuje. Ti, kdo takovéto plány připravují, patří před mezinárodní soudní tribunál. Alternativa mírovému řešení všech problémů současnosti neexistuje. Všichni lidé mají právo na život a na jeho důstojné prožití. Mír a sociální spravedlnost jsou nejzákladnějšími předpoklady všech lidských práv, jimž se mohou těšit jen živí. Dr. O. Tuleškov

Rozvrat Západu

Autor: Alexander Tomský

V poslední době se objevuje velké množství knih, esejí a článků, které se snaží vysvětlit hluboký rozkol západní společnosti zejména v Americe, kde kulturní válka probíhá s nevídanou zuřivostí. Výrazně to ukázaly poslední prezidentské volby. Voliči obou všeobecně neoblíbených kandidátů, Trumpa či Clintonové hlasovali především z nenávisti k tomu druhému.

„Nikdy v dějinách nestáli proti sobě tak nenávidění kandidáti“ (Ben Shapiro). A co hůř, mnozí voliči obou táborů „pociťují tíseň a frustraci“, mají–li hovořit s politickým oponentem. Podle průzkumu Pew Research se to hlavně týká demokratů (47 procent) a podstatně méně republikánů (13 procent), kteří ovšem vyhráli. Ve společnosti mizí důvěra v demokracii a instituce (školy, banky, církve, média, zdravotnictví nebo Kongres), sousedé se přestávají navštěvovat. Šíří se spiklenecké teorie, vypjaté subjektivní názory, pocity nahrazují fakta.

Komentátoři nabízejí různá vysvětlení, ale většinou jen popisují některé jevy. Nick Cohen z Británie upozorňuje, že se dnes politický názor odpůrce považuje za doklad osobní špatnosti a zkaženosti: „Kdyby byli oponenti poctiví, museli by přece se mnou souhlasit.“ Extrémní pravice i levice holdují spikleneckým teoriím a zamořují veřejný prostor. Obě strany mají svou verzi. Elita se spikla proti lidem a brexitu, lid se nechal oblbnout demagogií a sliby nacionalistů.

Mnozí vidí příčinu politického a sociálního rozvratu v ekonomické nerovnosti a propastném rozdílu v příjmech způsobeném globální ekonomikou, jestliže jedno procento občanů vlastní kapitál odpovídající majetku všech ostatních. Poukazují na odlišnou životní úroveň tzv. „bílých a modrých límečků“. Je jistě pravda, že jedno procento nejbohatších vydělalo na globalizaci tak jako Amazon nebo Google a přesun výroby do chudých zemí nějakou manuální práci zlikvidoval, ale nezaměstnanost v USA čítá pouhá 4 procenta a poměrné rozvrstvení příjmů se nijak zásadně od 70. let nezměnilo. Ani světová hospodářská krize 1929) nerozdělila Američany tak jako dnes a ekonomika od úvěrové krize už deset let roste. Cyklické výkyvy nikdy nezastavily dlouhodobý růst příjmů všech vrstev společnosti. Rozkol společnosti nezpůsobily peněženky.

Jonah Goldberg v „Sebevraždě Západu“ považuje osvícenství čili víru v rozum, vědu a pokrok za nepřirozené a tvrdí, že se ozývají potlačené kmenové pudy. To ovšem také nic nevysvětluje. Jestliže se lidské přirozenosti protiví liberalismus, kapitalismus, humanismus a věda, co způsobilo rozkvět liberální civilizace? A co je ještě závažnější, neříká, jaké mocné síly ji dnes usilují zničit a proč se neobjevily během posledních dvou století?

Někteří obviňují sociální sítě, anonymní nenávistné výpady, bubliny stejně smýšlejících, nedostatek fyzického kontaktu s oponenty, ale výzkum Stanfordu ukázal, že „politická polarizace se týká hlavně skupin, které sociální sítě téměř nevyužívají“ a prochází napříč demografickou stratifikací, bez ohledu na čas strávený na sítích.

V Americe se za zástupný jev politických konfliktů považuje rasismus. Američané nepochybně zdědili komplex z minulosti, ještě nedávno zápasili o segregační zákony, jež přežily otroctví do poloviny 20. století. Tehdy odmítalo smíšená manželství 96 procent, dnes už jen 28 procent lidí. Rasová snášenlivost se zdárně vyvíjela a nic nenaznačovalo, že se společnost propadne do krvavých a brutálních rasových bitek a slovní kmenové války.

Vysvětlení je prosté. Většina inteligence propadla víře v multikulturní společnost, v ideologii rasových identit a porušila křehkou rovnováhu multietnické společnosti jednoho národa. To ona vyvolává rasistickou reakci. Nepleťme si příčiny s důsledky. Euportal.cz

Za migraci může Západ. Liberalismu se bojím více než komunismu

Ján Čarnogurský pro PL

18. 10. 2019 20:40

„Liberalismus je horší než komunismus v tom, že míří na základní instituty společnosti jako rodina, bioetické vztahy, morální a kulturní hodnoty pocházející z Bible,“ říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz bývalý slovenský politik, někdejší premiér SR, ministr vnitra a ministr spravedlnosti a jeden z propagátorů myšlenky rozpadu Československa v 90. letech – Ján Čarnogurský. Za migrační a uprchlickou vlnu ze Severní Afriky a Středního východu mohou podle Čarnogurského především západní státy v čele s USA, které tamní státy vojensky rozvrátily.

Právník, který obhajoval chartisty, Ján Čarnogurský byl v době, když se v listopadu 1989 lámal režim, v komunistickém žaláři. Z něj v rámci prezidentské amnestie skočil „rovnýma nohama“ přímo do vrcholné politiky. Za svou kariéru vystřídal několik vrcholných politických pozic: od premiéra, přes ministra spravedlnosti, vicepremiéra až po ministra vnitra. V 90. letech byl rovněž velmi hlasitým propagátorem rozpadu Československa. Kromě vzpomínek na tehdejší dění v rozhovoru odkrývá i své názory na diskutované, a leckdy i velmi ožehavé, problémy současnosti.

Letos si Češi a Slováci připomenou 30 let od listopadových událostí roku 1989. Jak s odstupem času vnímáte, co se tehdy dělo?

Zmíním dva pohledy, vnitrostátní a vnější. Vnitrostátní byl ten, že lidé žijící v komunismu viděli nedostatky toho systému: kulturní, ekonomické, politické a tak dále. Takže to brali tak, že k pádu režimu vlastně musí dojít. Ovšem do toho se přidaly i vnější podmínky a to například proto, že v listopadu 1989 bylo Československo už v rámci Evropy takovým komunistickým ostrovem. Bylo po pádu berlínské zdi, takže bylo jasné, že východní Německo padne. V Polsku byla Mazovieckého vláda a v Sovětském svazu probíhala tzv. perestrojka. Jedině Československo zůstávalo, ale nikdo vnitřně režim nepodporoval tak, aby za něj byl ochoten bojovat. Režim musel padnout.

Byl v rámci té politické změny přechod k tržní ekonomice něčím nevyhnutelným?

Ano, a to proto, že plánovaná ekonomika je méně výkonná než ekonomika tržní. A za druhé, plánovaná ekonomika vyžaduje pevnou vládu, která to celé kočíruje. A po listopadu 1989 pevná vláda komunistická už být nemohla.

Nižší výkonnost plánované ekonomiky byla vidět?

Ano, viděli jsme to na vlastní oči. Vždyť Německo a Rakousko byly sousední státy. Například do Bratislavy jezdili každý víkend Rakušané na výlety i nakupovat. Viděli jsme jejich auta, a ta vypadala mnohem lépe než škodovky, wartburgy a trabanty. Takže ano, lidé měli dojem, že Západ je na tom mnohem lépe. Byly obchody Tuzex se západním zbožím, a to vypadalo atraktivně.

Překotný přechod na tržní ekonomiku, privatizaci, provázely mnohé excesy: ať už v podobě tunelování či odprodeje státního majetku za hubičku. Má cenu se po třiceti letech k těmto věcem vracet, upozorňovat na ně?

Podle mne to k žádným velkým výsledkům nepovede. Možná, že se odsoudí pár lidí, ale co to znamená z historického pohledu? Myslím, že takřka nic.

Vybavuji si, že jste uvedl, že na vás StB koncem 80. let připravovala atentát. O co mělo jít?

Ano, doslechl jsem se, že to mají v plánu nachystat jako autonehodu. A co jsem dělal? Zkrátka jsem jezdil opatrněji.

Snažili se vám znepříjemnit život?

Ne, nic jsem nezpozoroval. Toto jsem se pouze doslechl. Ovšem byl jsem bez zaměstnání.

Do jaké míry se vlastně české a slovenské společnosti podařilo s reliktem StB a komunistické strany vyrovnat?

Podívejte, asi takhle. Je nutné si uvědomit, že současné a budoucí problémy budou pro lidi vždy daleko významnější než problémy, které jsou minulé. Komunismus je překonaný, nevrátí se, nehrozí, že by se kdekoliv v Evropě dostal k moci, a to ještě v podobě moci, jakou měl, tedy té autoritativní. To znamená, že vracet se ke komunismu a opakovat si, připomínat, jak že jsme ho porazili, není z tohoto pohledu potřebné. Navíc si musíme uvědomit, že lidi, kteří se živí prací, bude vždy daleko více zajímat, zda mají stálé zaměstnání a další věci, než jak to kdysi bylo s komunismem, který je už za námi.

Nebylo Havlovo „nejsme jako oni“, tedy mírné vyrovnání s komunisty a StBáky, chybou? Nemělo se „vyrovnání“ s érou totality provést důrazněji?

Ale ony přeci žádné tvrdší postihy bývalých komunistů nebyly možné, protože bývalí komunisté se po revoluci podíleli na moci. Vždyť první Čalfova vláda byla vládou národního porozumění, národního porozumění komunistů a disidentů. Tak jaképak souzení komunistů? A další důvod je ten, že na Slovensku minimálně do roku 2000 byla většina zvolených poslanců parlamentu bývalými komunisty. To znamená, že bývalí komunisté by měli schvalovat zákony, které by umožnily tvrdší postihy komunistů? To by asi nešlo, vždyť by dobře věděli, že by schvalovali něco, co by mohlo dopadnout na ně samé, umožnili by potrestání sebe samých.

Ovšem v Česku po 30 letech od sametové revoluce protikomunistické nálady opět ožívají. Sílí i hlasy po potrestání komunistů. Není to zvláštní?

No, a proč čeští občané volili tak, že se Andrej Babiš musí ve své vládě opírat o podporu komunistů? Já vám na otázku, kterou jste položil, nedokážu jednoduše odpovědět. Můžu říct jen, že na Slovensku to až tak silné není. Já osobně bych asi do nějakých antikomunistických nálad nešel, jelikož větší nebezpečí než v komunismu – vidím v současném liberalismu.

To zní jako velmi odvážný soud. V čem je podle vás liberalismus horší komunismu?

Horší je v tom, že míří na základní instituty společnosti, jako jsou rodina, bioetické vztahy, morální a kulturní hodnoty pocházející z Bible.

Řekl byste, že dochází k relativizaci základních společenských konceptů?

Ano, a dokonce nejen pouze k relativizaci. Podle mě jde přímo o jejich potírání.

Z čeho tak soudíte?

Tak se podívejte, co se děje na Západě... Když tam nedávno nějaký učitel odmítl oslovit žačku jako chlapce, hned ho začali soudit.

Z jiného soudku. V současnosti se hovoří o proruské propagandě, dezinformacích a ruském ovlivňování voleb. Měli bychom se Ruska bát? Jaký je váš názor?

Asi takto... Dokud se Západ cítil vojensky silnější, tak se o žádné hybridní válce nemluvilo. Nyní, když už se silnější necítí, jednoduše proto, že silnější není, tak se začíná mluvit o hybridní válce, aby se nějak odůvodnila slabost Západu a jeho ustupování. Ještě bych k tomu dodal, že Rusko nepoužívá žádné jiné nástroje, než které používá Západ.

A co takzvané fake news? O těch se v posledních letech v této souvislosti hojně hovoří...

Co? Jaké fake news? Prosím vás, Západ, když už není schopen reagovat tak, že by uváděl fakta, tak si pomůže tím, že dané mediální sdělení označí právě jako fake news. Je to znak bezmocnosti Západu a toho, že Západ je slabý a buduje na lži.

Rusko tedy z české a slovenské perspektivy vnímáte spíše jako spojence, nebo nepřítele?

Podívejte se na to takhle. Popřemýšlejte o tom, jaké strategické spojence by Česko, kdyby si to diplomaticky pokazilo s Ruskem, mělo? Zůstalo by mu už jen Německo a případně Spojené státy.

Který z těchto dvou států je více vyhovující pro Česko než právě Rusko? Chce to situaci domýšlet do konce. A domyslet to do konce znamená mimo jiné i neodstraňovat sochu maršála Koněva v Praze…

Chytím vás za slovo. Vy jste do té debaty o soše maršála Koněva přes média vstoupil i osobně. Uvedl jste, že byste si sochu rád převezl na Slovensko…

Ano, pokud radnice bude trvat na odstranění sochy a nenajde vhodné místo, kam by mohl být Koněv přemístěn, tak Slovensko–ruská společnost je ochotna sochu koupit za odhadní cenu a umístit ji na Slovensku na soukromém pozemku. Upřímně, já za snahami o odstranění Koněva vidím ohromný politický oportunismus. To, že Koněv byl velitelem vojenského uskupení, které osvobodilo Prahu, je pravda. Vlasovci sice bojovali, ale porazit německé síly, které Prahu držely, by jen oni sami s povstalci nedokázali. Koněvova armáda to ale dokázala. A vy tohle teď chcete hodit stranou a vyjít vstříc západnímu oportunismu, který tlačí na Českou republiku, aby se stala ohniskem v řetězu akcí namířených proti Rusku.

Horkým tématem, které řešily před nedávnem země tzv. V4 (Slovensko, Polsko, Maďarsko, Česko), byly před nějakou dobou celoevropské kvóty na migranty. Jaký máte názor na migraci do Evropy? Především tedy na migraci z islámského a blízkovýchodního kulturního okruhu...

Řekl bych k tomu, že není možné řešit otázku přijímání migrantů izolovaně ve smyslu jak, koho a kam přijímat. Je nutné současně řešit i to, proč migranti ze svých zemí utíkají, a zároveň i jak tomu zabránit. A v oblasti rozpoutané migrační vlny mají podle mne zásadní podíl viny západní státy, především Spojené státy americké a pak také Francie. Vždyť přece do občanské války v Libyi zasáhla Francie prezidenta Sarkoziho. Takže, ať teď Francie nepláče, jelikož to byla vlastně i ona, kdo způsobil ten stav, že nyní proudí přes Libyi migranti. Dokud se Francie za tuto svojí politiku neomluví, nepomohl bych jí ani s jediným migrantem.

A pak je tu další věc. Německá kancléřka Angela Merkelová přece řekla, že bude přijímat migranty ze Sýrie. Vzápětí se pak jednoduše řečeno stalo to, že jelikož v celé Severní Africe a na Středním východě žijí lidé, kteří hovoří arabsky, tak je v důsledku i velmi obtížné rozeznat migranta, který je ze Sýrie, od běžence, který pochází odjinud, například ze stabilního Alžírska. Takže došlo k tomu, že většina migrantů se vydává za migranty ze Sýrie, jelikož vědí, že Syřany do Evropy berou, ale Alžířany nikoliv. Ale to je vina Angely Merkelové. Tak ať Západ nepodporuje občanskou válku v Sýrii, vždyť občanskou válku v Sýrii podporuje jedině Západ. Ať Západ podpoří prezidenta Bašára al–Asada, který s podporou Ruska porazil Islámský stát.

Hlavní proud v rámci EU nicméně zatím směřuje spíše k myšlence přijímání uprchlíků. Zdá se, že příčiny syrského konfliktu a otázky stabilizace se oproti tomu příliš neřeší...

No, ale to znamená, že ten evropský hlavní proud jsou idioti a zbabělci, kteří se bojí říct médiím a USA, že je třeba řešit i otázku příčiny útěku těch lidí, a ne pouze jejich rozdělování v Evropě. Připomeňme si, že Asad osvobodil 80 procent území Sýrie od Islámského státu, ale Evropská unie proti němu zavedla sankce. Sankce dusí syrskou ekonomiku. I proto ze Sýrie někteří lidé utíkají, protože se zkrátka nemohou uživit. Tak ať si takové migranty vezme Západ.

Ale co skuteční uprchlíci?

Samozřejmě, i mezi migranty jsou takoví, kteří prchají ze země v konfliktu, který Západ nezavinil, anebo třeba v důsledku klimatických změn, ve smyslu, že se rozšiřuje poušť a ti lidé prostě musí utéci. Připouštím, že takové migranty by si Evropa mohla rozdělit. Těchto je ovšem nízké procento z celého počtu.

Jste křesťan. Obával byste se například nějakého napětí v souvislosti s migrací?

Odpovím takto. Je obecně známo, že teroristé se více rekrutují z prostředí muslimů, a těch je mezi příchozími migranty jasně více. Nevím o jediném teroristovi v Evropě z řad křesťanů.

A ta koexistence těch kultur v jednom státě, je podle vás možná?

Teoreticky ano, ale v praxi vidíme, že to selhává.

Kde myslíte, že to selhává?

V západní Evropě. Ovšem je zajímavé, že soužití těch kultur, muslimů s křesťany, dobře funguje v Rusku. Jenže tam to drží ruská armáda. Pamatuji si na to, co se dělo v 90. letech v Tatarstánu, kdy tam ze zahraničí přicházeli agenti, kteří tam chtěli vyvolat válku muslimů proti křesťanům. No, ale ruská armáda je postřílela, a je pokoj. V současnosti v Tatarstánu mezi muslimy a křesťany nejsou problémy.

Slovensko má poměrně čerstvě novou prezidentku, první ženu v čele státu. Jak hodnotíte Zuzanu Čaputovou jako hlavu státu?

Zatím je docela opatrná. Ale z několika jejích vyjádření vyplynulo, že by klidně na Slovensku schválila registrované partnerství. Jediné, co na Zuzaně Čaputové oceňuji, je, jak se obléká při zahraničních návštěvách. Dobře reprezentuje slovenské ženy.

Atmosféra dekády následující po Listopadu 89 se nesla v duchu „nepolitické politiky“ Václava Havla, který se sám stal do značné míry symbolem. Aktuálně je českým premiérem muž, který byl předlistopadovým kádrem a dokonce dle spisů i konfidentem StB. Je to podle vás konec jedné epochy? Prezident je zase tvrdý pragmatik.

No, kdyby se jednalo o změnu epochy, jak říkáte, tak mně by to zase tak nevadilo.

Jsme součástí světového zla

Jedu tramvají do středu města. Proti mně sedí asi šestnáctiletá dívka s andělským obličejem, vyřazujícím dobro i laskavost v míře, který nevídáte každý den. Jednou z ní bude dobrá a chápající manželka a jedinečná matka a vychovatelka svých dětí, přemítám, a tu mě napadne, že i ona, přes veškerou její jistě čistou mysl a stejně jistě i její bezchybné skutky, je součástí jistého pozemského zla. Jeho součástí sice nedobrovolnou a současně i nepatrnou, jakou je třeba obilné zrníčko na obilném lánu, ale i tak s tímto zlem spojená.

Proč tomu tak je a proč tomu tak musí být, dumám, a odpověď na tuto otázku mě svou brutalitou zasáhne jako rána mezi oči.

Nu protože je Češka, to je její vinou, stejně jako je tvojí vinou, že jsi Čech, drnčí mi v hlavě, rozhlédnu se po lidech v tramvaji i po těch, co se pohybují venku na ulici, a uvědomuji si, jaké obrovské množství nás viníků tohoto trestu za zlo, které jen nám všem společné, je.

Ano, je to tak, všichni my Češi, kteří tuto krásnou kotlinu obýváme, neseme na čele neviditelné Kainovo znamení. My, příslušníci národa, který se po desetiletích totality ocitl náhle svobodný a volný jak pták na obloze, nenašel dost odvahy k tomu, aby tou oblohou brázdil jen sám a opuštěn, a hledal někoho mocného, o koho by se mohl opřít – nu a protože předchozí totalita vycházela z východu, vrhl se instiktivně – aniž by si všiml (anebo spíš byl ochoten si všimnout), jak se mezitím změnila strana druhá – do její náruče.

Nu a teď je tedy, jak se říká, pevným článkem západní aliance, jejíž vedoucí země Spojené státy zavraždily od konce minulé války většinou prostým shazováním pum z letadel 20 až 25 milionů lidí a vojensky intervenovaly v Číně, Itálii, Řecku, na Filipinách, v Jižní Koreji, Albánii, Iránu, Guatemale, Libanonu, Egyptě, Indonésii, Britské Guyaně, Vietnamu, Kambodži, Kongu/Zaire, Brazilii, Dominikánské republice, Chile, Řecku, Východním Timoru, Nicaragui, Grenadě, Libyi, Panamě, Iráku, Afghánistánu, Salvadoru, Haiti a Jugoslávii. Nu a třeba jen v té Koreji se jim podařilo vybít plných 20 procent severokorejského obyvatelstva a v tak zvané válce proti terorizmu zabili těch lidí 1,3 milionu.

Ale my Češi jsme se téhle přemíry vojenství svého nového otce a patrona nezalekli, takže jsme v roce 1999 vstoupili do NATO a ještě v témže roce dala naše tehdejší vláda souhlas s přeletem amerických bombarďáků přes náš vzdušný prostor k tzv. humanitárnímu bombardování tvrdolebých Srbů, odmítajících pochopit, že Jugoslávie musí být rozkotána, aby na jejím území – v Kosovu – mohla vzniknout největší americká vojenská základna v Evropě. V den tohoto našeho souhlasu s bombardováním těch, kteří jediní na náměstí Svobody v Bělehradě v roce 1938 a 1968 masově protestovali proti bezpráví, na nás páchaném, započal náš morální sešup, který se do dnešního dne nezastavil.

Nu a jak ten sešup pokračoval, okorovávalo i naše vnímání zaznamenáníhodných výroků amerických politiků, počínaje dvěma výroky někdejší americké ministryně zahraničí M.Albrightové, z nichž jeden hlásal, že Rusko má příliš mnoho nerostného bohatství, což prý není spravedlivé, a druhý, že Rusko má bohatství příliš velké na to, aby patřilo jen jedné zemi. Otevřený apetit na ruskou ropu plyn se dalšímu americkému politikovi, prezidentu Obamovi, v ústech zadržet sice podařilo, ale i jeho výrok z února 2015: „Musíme mít nejsilnější vojenskou sílu světa a příležitostně musíme zkroutit ruce zemím, které by nebyly ochotny dělat to, co potřebujeme, aby dělaly“, nepostrádal rasanci, která byla v dřívějších letech, a to snad i v hitlerovském rajchu, nepředstavitelná. Nu a za sedm měsíců po Obamově výroku přitvrdil muziku ještě dál náměstek amerického ministra zahraničí Armitage, když na adresu Pakistánu řekl před celým světem: „Zbombardujeme vás zpět do doby kamenné!“

Tak takovéto velebné aliance, vážení, jsme dnes členy, a naše armáda čeká, nejspíš s obavami a rozpaky na to, co nám její velení rozkáže činit, či kam má napochodovat. Ale dnes už přece někam patříme a musíme se podle toho chovat, řekl přece jeden náš nezapomenutelný dvojnásobný ministr, takže diskutovat možno, ale neplnit rozkazy nemožno.

Řeknu vám, že až se jeden diví, že v tomto rámci, v němž je nám dáno žít, může ještě existovat laskavost a dobro, které jsem dnes ráno obdivoval na tváři mi neznámé mladé dívky.

Lubomír Man

Den státnosti – 28. září nebo 28. říjen?

Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.

Strůjci neomluvitelného historického zločinu, kterým bylo rozbití společného státu Čechů a Slováků r.1992, přiřkli zbytkové České republice jako den státnosti 28.září – den památky sv. Václava. Státností míníme vědomí původu a smyslu státu, jeho osobitosti a jeho zaměřenosti. Právem se tedy ptáme, čím uvedený světec k ustavení naší státnosti přispěl? Pokusme se určit jeho místo v dějinách nejstaršího českého státu koncem 9. a v 10. století.

Po zániku Velkomoravské říše přesunulo se jádro budoucího západoslovanského státu do Čech. Maďarský vpád oddělil od nás Slováky, kteří v maďarském područí zůstali po dlouhá století. Čechům se tehdy podařilo vytvořit samostatný stát, který střídavě sílil a slábl ve stálém potýkání s mocnými sousedy. Stát vznikl úsilím knížecího rodu Přemyslovců, který mezi ostatními kmenovými knížaty nabyl převahy. Svůj původ odvozoval od mýtického Přemysla–Oráče. Prvním historicky doloženým vládcem byl kníže Bořivoj. Dobrovolně přijal křesťanství, aby se chránil před násilnou kristianizací, která v té době ideologicky zaštiťovala feudální výboje západních sousedů (Franků, Bavorů, Sasů) pod heslem šíření křesťanské víry a vymycování pohanství. (V bojích pod touto záminkou zanikly četné slovanské kmeny na Labi i v Pobaltí.) Bořivoj přijal křest kolem roku 880 z rukou Metodějových. V Praze zavedl křesťanství východního ritu, kněží je šířili jazykem staroslověnským. Avšak maďarský vpád do Uher nezpůsobil jen zánik Velké Moravy, ale přerušil i spojení její západní části s Byzancí. České křesťanství bylo obráceno na ritus západní, ovládaný Římem a latinskou liturgií. (Slovanská bohoslužba dožívala u nás tu a tam do 12.stol. Karel IV. se pokusil obnovit ji ve 14.století v klášteře Emauzy.) Bořivojovi nástupci osvědčovali diplomaticky sebezáchovnou křesťanskou orientaci stavbou kostelů, zakládáním klášterů, přízní kněžím, reverencí církvi. V úsilí o založení pražského biskupství (stalo se r. 973) lze spatřovat úspěšné dovršení snahy získat vyšší správní centrum a tím vyšší míru nezávislosti na cizích církevních hodnostářích a jejich světských spojencích a ochráncích. Lze si představit tehdejší rozporuplné utváření feudální společnosti v naší zemi, sváry zájmových skupin světských i církevních o účast na moci a majetku, formování různých politických postojů a názorů i pod vlivem věrnosti tradicím či přijímání nové víry, demonstraci vztahů k feudálním trendům mocenským i náboženským, chování loajální i opoziční, konformitu upřímnou i jen předstíranou.

Do tohoto období spadá i život knížete Václava (922 – 929 nebo snad 935), čtvrtého Přemyslovce na pražském knížecím stolci. O jeho skutečném životě víme málo. Existuje vlastně jediná krátká zpráva saského kronikáře mnicha Widukinda, že asi r.929 obnovil poplatnost české země Jindřichu I.Ptáčníkovi, zakladateli saské vládnoucí dynastie. Jak k tomu došlo a v čem ta poplatnost spočívala, nevíme. Vykřičenou dodávku „120 volů a 500 hřiven stříbra“ uvádí až Kosmas (+1125) a ten ji zná jen z doslechu. Doklady o tom chybějí. Historicky vzato, skutečný význam pro českou státnost té doby měli další dva Přemyslovci, Boleslav I. a Boleslav II., tím, že rozšiřovali a upevňovali stát. O skutečných úmyslech a činech knížete Václava nemáme historicky hodnověrné zprávy. Autoři dramat o Václavovi a jeho bratru Boleslavovi, o jejich sporu a násilné Václavově smrti, se sice snažili vystihnout charakterové rysy obou hrdinů, jejich vlastnosti a motivy, ale jsou to jen básnické fikce. Ve skutečnosti o tom nevíme nic.

Sv. Václav je hrdinou oslavných a svatořečivých legend, básnických výtvorů, které ho podávají jako zvláště horlivého šiřitele křesťanství, světce a mučedníka. Zastával prý politiku nenásilí a míru, křesťanské pokory a lásky. Nejstarší legendy o jeho životě a umučení, podobně jako o životě a umučení jeho babičky Ludmily, byly skládány staroslověnsky, další již latinsky. Byly to prostředky tehdejší účinné propagace, církev jimi získávala v českém prostředí na větší vážnosti Zvláště v osobě sv.Václava a jeho kultu získala vynikající postavu mučedníka pro víru, světce a nejvyššího patrona v přímém spojení nebesy. Kult se účelově šířil v době kolem založení pražského biskupství (973) a v době působení biskupa Vojtěcha Slavníkovce (+997).

Je zajímavé, že gloriola světce, která obklopila čtvrtého Přemyslovce, měla svůj význam nejen pro církev, ale i pro světskou moc, pro dynastickou politiku vládnoucího rodu. Přemysl–Oráč byl sice dokladem rodové starobylosti, nikoli však zárukou pro danou dobu určujících křesťanských ctností a svatosti.

A tak se stal sv.Václav i patronem, ochráncem a zprostředkovatelem boží milosti pro vládnoucí Přemyslovce. Ocitl se na mincích, na pečetích, na korouhvích. Vyvrcholením kultu bylo gesto Karla IV., který královskou korunu a korunovační klenoty svěřil přímé světcově ochraně a propůjčil jim tak kouzlo nadpřirozené moci .

Shodou okolností v  knížeti Václavovi našel svého hrdinu i národ. V působivém chorálu, patrně za zlých let braniborských ve 13.stol., se k němu obrátil s prosbou o božskou přímluvu a pomoc. Chorál byl doplněn dalšími slokami v době husitské: „Nedej zahynouti nám ni budoucím...“ A „vévoda české země, kníže náš“, není přítomen jen v nezapomenutelné skladbě hudební, kterou citují ve svých dílech naši klasičtí skladatelé, např. A.Dvořák nebo J.Suk, ale známe jej i v nejednom zpředmětnění výtvarném. Po malířích J.Mánesovi a M.Alšovi vytvořil jeho postavu sochař J.V.Myslbek. Jeho kníže sedí na statném koni na Václavském náměstí, obklopen českými světci. Není to exaltovaný světec–mučedník, ale člověk zdravý na těle i na duchu. Není to válečník, dobyvatel, ale rytíř, ochránce. Má základní povahové vlastnosti a ideály svého národa. Je statečný, opravdový spolehlivý, věrný, prozíravý. Je hrdinou z nutnosti, na válečného oře sedá jen k obraně cti a práv svého lidu. Má magickou sílu a moc. Pověst vypráví, že se kníže Václav ukrývá se svými bojovníky v nitru Blaníka. A odtud vyjede na bílém koni, až bude naší zemi nejhůř...Je s námi v době hladomorů a válek, v době nejtemnějšího temna jako symbol národa a vlasti.

V posledním roce první světové války, za času úzkosti a bolesti, vydal Karel Toman sbírku „Měsíce“, poselství naděje. Ocitujme měsíc „Září“: „Můj bratr dooral a vypřáh koně, a jak se stmívá, hlavu do hřívy rodnému druhu položil tiše, pohladil ho po šíji a zaposlouchal se, co mluví kraj... Zní zvony zdálky tichým svatvečerem, modlitba vesnic stoupá chladným šerem. Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se a letí k věčnému nebi. Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím“. A týž básník vítá verši T.G.Masaryka po návratu do vlasti r.1918 a pak se s ním loučí r. 1937. Po obakrát opakuje refrén: „Žehnej ti svatý Václav a mistr Jan.“ A do třetice připomeňme výzvu Františka Halase z r.1938: „Myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál...kůň Václavův, kůň bronzový se včera v noci třás, a kníže kopí potěžkal...“

Sledujíce tradici knížete Václava v našich dějinách, nemůžeme opomenout ani její dezinterpretaci a falzifikaci v době tzv. druhé republiky.

Na základě Mnichovské dohody 30.9.1938 obsadila nacistická vojska naše pohraničí. Ztratili jsme jednu třetinu území s 1,250.000 obyvateli české a slovenské národnosti, 40% všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Ale horší než materiální ztráty byly ztráty morální, rozklad politického a ideového systému první republiky. President E.Beneš pod nátlakem abdikoval, na jeho místo byl zvolen představitel protektorátní státní ideje, E.Hácha. Veřejný prostor se naplnil hrubým štvaním, hanobením a tupením předchozího dvacetiletí, obou presidentů–zakladatelů a jejich díla, budování samostatného státu, ideálů občanské demokracie, humanity, svobody a rovnosti. Zvedla se vlna nenávisti ke všemu demokratickému a vlasteneckému, k národním tradicím, prvnímu odboji, legionářům, socialistům, komunistům. Ideálem se stala přízeň mocného souseda, spokojenost s vlastní podřízeností, pýcha na příslušnost k velikému celku mocné Velkoněmecké říše. Josef Čapek v listopadu 1938 napsal:“ Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí, udělali z národa, z lidu Masarykova pohřbu, Všesokolského sletu, mobilizace. Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa“.

Uštván těmito „traviči“ o měsíc později skonal jeho bratr, Karel Čapek.

Nová státnost potřebovala ikonu, obraz, ideál, osobnost, která by ji personifikovala a přispěla k její legitimizaci a adoraci. Tuto osobnost si dramaturgové druhé republiky našli v knížeti Václavovi.

J.Rataj zrození svatováclavské tradice druhé republiky a poté protektorátu líčí takto:

„Třicátého listopadu 1938, po svém zvolení presidentem Česko–slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku sv.knížete Václava. O den později nově jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv.Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou a tradicionalistickou orientaci nového režimu. Státnost druhé republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r.1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu. Sv.Václav měl nám pomáhat „být dobrými Čechy a spolehlivými příslušníky Říše“. Posun této státoprávní ideje za okupace spočíval v hlubší  identifikaci Čecha s říšskou myšlenkou a nacistickým evropanstvím. Kníže Václav se proměnil „v nelítostného vůdce, který vede své arijské Čechy do boje proti židům, československé vládě v Londýně, odboji, Velké Británii, USA a Sovětskému svazu“(J.Rataj).

Zneužití Václavova jména a jeho údajného poddanského smířlivectví vyvrcholilo ustavením řádu Svatováclavské orlice, který se za protektorátu udílel za zásluhy jako vyznamenání kolaborantům a zrádcům.

Odmítáme hrubé, urážlivé a zcela účelové dezinterpretace svatováclavských tradic a ztotožňování mírumilovného postoje s horlivostí podrobit se cizím uchvatitelům. Ale i když zůstaneme jen u pozitivních tradic, které jsou spjaty s jeho jménem, musíme se ptát znovu, čím se kníže Václav zasloužil o českou státnost? Co má společného středověký dynastický světec českého knížectví a poté království a posléze bájný ochránce podrobeného národa

v době ztracené samostatnosti s naší současnou státností v 21.století? On je přece typickou součástí teokratického systému vlády, vlády z boží milosti, která je z boží vůle vládnoucí dynastii propůjčena, a proto je posvátná, nedotknutelná, nezměnitelná. Podkládat nám dnes svatováclavskou tradici znamená vytvářet zcela falešnou představu o základu novodobé české státnosti.

Pravým základem našeho státu je 28. říjen 1918. Tento den symbolizuje vznik Československa jako vítězné dovršení předchozích procesů národního obrození. Ne od smrti pokorného mučedníka, ale od zápasu a vůle lidu, který bojoval nejen perem, ale i se zbraní v ruce, datujeme svou novodobou státnost. Několik generací tvořivých osobností u nás i na Slovensku položilo postupně svým dílem základy naší novodobé kultury i politiky. Podařilo se jim vrátit obě etnika, odsouzená k zániku, mezi evropské národy. Podařilo se to dík obětavosti, vzájemnosti a hrdinství Čechů a Slováků, kteří se na vzniku nového státu podíleli. A vznikl tak stát republikánský a demokratický, zrušil monarchii, dynastické nároky a šlechtická privilegia. Zavedl principy demokratické rovnosti, svobodomyslnosti a sebevědomé hrdosti, podložené poctivou prací, samozřejmou komunikací se světem a oprávněnými kulturními a hospodářskými ambicemi. Tato státnost byla po druhé světové válce a okupaci obnovena a tato státnost a nic jiného nemůže být základem jakékoli myslitelné státnosti novodobých Čechů a Slováků, i když se dnes ocitají v různých státních útvarech. Tuto státnost bychom měli obnovit a oživit neporušenou a chránit ji všemi silami, s úctou a láskou.

Stanislav Novotný – Zrušte koncesionářské poplatky. Už ani korunu České televizi a Českému rozhlasu

21.09.2019

To z peněz nás všech jsou živeni nenasytní tvůrci pochybného zpravodajství, političtí školitelé, dezinformátoři a mizerní kabaretiéři.

Koncesionářské poplatky pro veřejnoprávní média? Jde vlastně o speciální daň legalizující okrádání občanů ve prospěch skupiny „potřebných“ z Kavčích hor a Vinohrad, pražských sídel České televize a Českého rozhlasu. Tahle daň umožňuje vnucovat lidem zboží, které si neobjednali. Funguje jako nástroj moci a vlivu politických stran a osob, které u nás prosazují cizí zájmy. Představuje zázemí k permanentním atentátům na tradiční evropskou a českou kulturu. Vytváří zdroje pro deformaci našeho politického systému a ostrakizaci řady skutečných osobností. Zajišťuje existenční jistotu pro kulturtrégry (šiřitele domněle vyšší kultury – poznámka redakce) naší doby. Shromažďuje prostředky pro vedení války proti vlastnímu národu a jeho zájmům.

Ať se ukáže skutečný zájem

Zrušení povinných koncesionářských poplatků je samozřejmě ve státním i národním zájmu. Nechť potom dosavadní koncesionáři – akcionáři, tedy občané, dobrovolně vkládají do nenasytného klobouku mistrů selektivního zpravodajství, politických školitelů, dezinformátorů či mizerných kabaretiérů své měďáky. Ocení tak vpravdě svérázným referendem veřejnoprávnost svých zaměstnanců. Po lehce představitelném výsledku budou moci politici složit reparát a vrátit obě média svému původnímu určení, anebo je bez náhrady zrušit. Ekonomika potřebuje pracovní síly.

(autorem článku je Stanislav Novotný, předseda Asociace nezávislých médií a bývalý policejní prezident) PL

Takhle se kradla voda z českých rukou. Úplatky, hrozby a násilí

17.10.2019 16:12

Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn na Slobodném vysielači si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval svého jmenovce Radka. Radek Novotný je ekonom a zakladatel nadačního fondu Pravda o vodě, který odhaluje a rozkrývá jeden z největších zločinů za bílého dne, který se v České republice odehrává – takzvaná privatizace vody.

K této činnosti se pan Novotný dostal díky své práci. V roce 1995 začal podnikat v oboru ekonomického poradenství a akvizice fúzí. Jinými slovy, spojoval firmy, které si mohly vzájemně pomoci. Vzhledem ke studiu na Vysoké škole báňské v Ostravě je pan Novotný nejen ekonomem, ale rozumí i technickým oborům, což je velká výhoda.

Při jedné ze svých zakázek narazil Radek Novotný i na vodu. Na první pohled to nevypadalo špatně. „Díky tomu, že jsem dělal akvizice a fúze, jsem se dostal i do výběrového řízení na vstup strategického investora do prostějovského VAK (Vodovodů a kanalizací). Představenstvo společnosti chtělo mít jasno na základě požadavku měst a obcí, za jakých podmínek by vstoupili do VAK strategičtí investoři a provozovali vodovody a kanalizace společně.“ Jenže všechno bylo úplně jinak, než to na první pohled vypadalo. „Voda mi pomohla neskutečně v tom, že jsem pochopil podstatu fungování nejen v odvětví vodárenství, ale i fungování ekonomických praktik nadnárodních koncernů, finančních skupin, mafiánů, oligarchů a politiků, kteří jim jdou na ruku,“ vysvětluje, jak to všechno začalo.

„Během privatizace se to dělalo tak, že se koupila fabrika, rozparcelovala se a lidi se propustili. To, co šlo, se rozprodalo, a vydělaly se obrovské peníze. A tři nebo čtyři tisíce lidí skončily bez práce. A pár lidí, kteří to organizovali, z toho vytáhli všechny peníze pro sebe. V okamžiku, kdy jsem zjistil, že jde majitelům o tohle, jsem couval. I když nám slibovali velké peníze, do tohoto jsme se nikdy nepustili. Stejně tak jsme zjistili, že politici mluví o vstupu strategického partnera do VAK, ale realita je taková, že z Vodovodů a kanalizací odejde všechno, co vydělává, a skončí to v soukromých rukách. A to, co se musí financovat, a to, co stojí nejvíc, tedy ty trubky, kopání kanálů a financování infrastruktury, dále zůstane na městech a obcích. To všechno se mělo stát na základě smlouvy, která se nastaví mezi koncernem a vodárnou.“

Právě tohle se stalo spouštěčem, který přiměl Radka Novotného založit nadační fond Pravda o vodě a pustit se do boje proti této loupeži za bílého dne. Do té doby žil ve stejném omylu jako většina ostatních občanů České republiky, kterým bylo vtloukáno do hlavy, že nastává éra vstupu bohatých a seriózních strategických investorů. Tedy bohatí oni jsou, ale strategické a seriózní to bylo jen pro ně. „Pochopil jsem, že máme před sebou subjekty, které politici za investory pouze vydávají i před médii, zastupiteli a starosty. Stojí za tím poměrně úzká skupina trojských koní. Oni přijdou s pohádkou, že budou investovat, že zajistí dotace a rozkvět regionu. Jenže když se podíváte do těch smluv, zjistíte, že je to podvod. Že subjekt přijde, vytáhne z firmy všechno, co vydělává, to si koupí za 10 % hodnoty, vyvede to do své soukromé firmy a tu studnu, ty trubky, si od vás jenom pronajme.“

Je to podle pana Novotného jako ve večerníčku ze série slavných Krkonošských pohádek s názvem Jak Trautenberk prodával vodu. To se takhle jemnostpán za velkého sucha rozhodl u potoka postavit hráz a prodávat ji za velké peníze. „Tak já si nesmím na svém panství prodávat svoji vlastní vodu?“ křičí Trautenberk poté, co mu jeho služebnictvo vysvětluje, že by se nemělo vydělávat na lidském trápení. „Voda patří všem,“ volá na něj Hančí. Jo, bývávalo…

„Psal se rok 2001 a na české občany se chystal skutečně ďábelský plán. Když spravuje vodovodní síť vodárna, která ze zisků z vodného a stočného může financovat opravu trubek, kanalizací, výstavbu vodojemu či vybudování nové výkonné filtrace, jež odstraní z vody rezidua hormonů, léků či pesticidů, může si sama nastavit marže a ceny, aby to dávalo ekonomický smysl. Jenže co se stane, když musí vodárna všechny tyto investice provést, ale zisk putuje úplně někam jinam? Přesně to se stalo Made in Czech Republic.“

Veškeré zisky nejen v Prostějově, ale i v Hradci Králové či Praze putují na účty koncernu Veolia, kdežto údržba je na bedrech místních vodáren, kterým zbylo pouze to, co se musí platit. Radek Novotný k tomu říká:

„Bývalý vyšetřovatel kauzy Vodovodů a kanalizací Hradec Králové to vystihl dokonale. Když se mě poprvé ptal, co se v Prostějově stalo, a já mu to popsal, přirovnal to k jablečnému sadu: ,Mám sad. Chápu to dobře, pane Novotný? K tomu, abych mohl otrhat a prodat jablka, potřebuju žebříky a lidi, kteří je otrhají. Teprve pak mohu jablka prodat. Takto funguje smíšená vodárna, která provádí údržbu, ale financuje ji ze svých zisků. Jako ten sad. Mám jablka. Já to hnojím, ono to roste, pak to otrhám, protože mám žebřík, abych se k tomu dostal. Nakonec jdu na trh, všechno prodám, vydělám peníze a všechno je moje. Vodárna má vodojemy, hovnocuci, lidi, management, provozní techniku, infrastrukturu, trubky, kanalizaci, přítok vody, prostě všechno. A já když se rozhodnu realizovat to, co se stalo u nás v Hradci Králové (a stejný model byl v Prostějově či Praze), tak já prodám žebřík, lidi, kteří to trhají, a právo trhat a prodávat jablka. A celý sad vám nechám. Musíte dál prořezávat, dál šlechtit, dál hnojit, ale už nemáte zisky, nemáte lidi a kasíruje někdo jiný. Za to, že sad máte, vám milostivě zaplatím hodnotu toho, že jste ten sad založil. Abyste za 100 let dostal, co jste do toho investoval. Chápu to dobře?‘ Pochopil to samozřejmě velice rychle. Vytáhnou se z toho jen peněžní toky a ta nejdůležitější věc, kterou je žebřík. Zbytek se nechá být.“ Zakladatel nadačního fondu Pravda o vodě dále dodal: „A druhá věc: Prosím vás, žádný strategický investor neexistuje. Ty firmy, které sem přicházejí, na nás přicházejí vydělat. A pokud se dostanou do pozice monopolu, tak z nás vysajou, co se dá.“

To jsme pochopili… když to tehdy, kdy o tom ještě málokdo tušil, pochopil inženýr Novotný, zpracoval analýzy a udělal rozbor celého odvětví. A děly se věci. „Pochopil jsem, že to je teprve začátek. Můj naivní pohled byl takový, že když vyložím politikům, že je to špatně, něco se změní. Skončilo to 3. 1. 2003, v okamžiku, kdy mi u baráku nějaký dobrák v noci zapálil auto a garáž,“ popisuje pan Novotný. „Následoval fyzický útok na mě. Zmlátili mě dva borci přímo u baráku tak, že jsem skončil v nemocnici s otřesem mozku. S pokopanými žebry a zlomenou rukou. Pánové mě trefili něčím zezadu do hlavy. Věděli, že dělám taekwondo. Už 16 let se rozhlížím velmi pečlivě. Sledují mě, jezdí za mnou auta…“

Zní to jako ze špatného filmu, ale bohužel jde o českou realitu. Na policii se v tomto ohledu spoléhat nedá, uvážíme–li, co řekl napadenému jeden ze státních zástupců: Pane Novotný, já vím, že je to obrovský tunel. Ale já s tím nic neudělám. Na tom je taková deka, že s tím nikdo na naší úrovni prostě nepohne.

Bylo by snadné svalovat vinu na zahraniční korporace. Ty by se ale k české vodě nikdy nedostaly, kdyby se nenechali uplatit politici, kteří prováděli doslova psí kusy, aby pro ně mohli vodu vybojovat. „Do roku 1993 vlastnil vodu stát. Nikdo neměl šanci se k tomu dostat. Poté ale Ministerstvo zemědělství a jeho ze zahraničí dosazení poradci ve spolupráci s vybranými vodaři, kteří dnes v soukromých vodárnách zastávají vrcholné pozice, rozhodli o tom, že se z 12 krajských vodáren stane 50 okresních. A pak vstoupili do hry greenmaileři, nájezdníci, kteří začali nabízet odkup akcií.“ Greenmailing je nepřátelská transakce, kdy nájezdník nejdříve koupí část akcií cílové společnosti, aby byl akcionář, a z této pozice mohl ohlupovat akcionáře a média, například učiní nabídku na odkup akcií, v níž uvede lživé informace o svých skutečných cílech se společností. Nabídku přitom někdy záměrně nečiní přímo, ale přes nastrčené firmy. Poté, co ve společnosti získá postavení ovládající osoby nebo majoritu, vystoupí z pozadí a začne prosazovat svůj skutečný cíl ve společnosti…Zatímco Trautenberkovi to v Krkonošských pohádkách neprošlo a byl po zásluze potrestán, v případě českého vodárenství se stal tento model standardem a „jede se dál“.

Po přestávce, ve které pustil stylově píseň Smoke on the Water od legendárních Deep Purple, se moderátor Novotný hosta Novotného zeptal, z čeho čerpá sílu pro tento nerovný donkichotský boj. „Z toho, že mám pravdu. Velmi se mi líbí kniha Citadela od Saint–Exupéryho, která popisuje situaci, jak člověk zaprodal svoji říši a jde to tam od deseti k pěti.“

Mezi obvyklou taktiku dobyvatelů a jejich poskoků patří zastrašování a posílání předžalobních výzev kvůli poškození dobrého jména koncernu. Když se to stalo panu Novotnému poprvé, strávil stovky a stovky hodin tím, aby dal dohromady potřebné materiály pro svou obhajobu. „Mám k tomu stovky stran dokumentů a jsem schopen to doložit. Pokud se komukoli stane něco podobného, materiály mohu lidem ve stejné situaci poslat. S tím nejde prohrát.“

„Mimochodem, společnost Veolia není extra oblíbená ani v domovské Francii. Již přes sedm desítek měst s ní rozvázalo kontrakt. Bude nám to také trvat třicet let, nebo to zvládneme rychleji? Otázka ovšem je, jak vypovědět smlouvy, které se – to byl samozřejmě účel – zdají nevypověditelné.“

Možná bychom se mohli inspirovat v bolivijském městě Cochamba, kde odevzdali vodu podle stejného vzoru jako v Česku do rukou amerického koncernu Bechtel. Lidé byli s drahými a nekvalitními službami tak nespokojeni a ztropili takový povyk a vzpouru, až se musela firma stáhnout, a voda je zase jejich. PL

Stanislav Novotný – Vyrazte už konečně dveře s ředitelem České televize Dvořákem

13.10.2019 21:00

Poslanec Jaroslav Foldyna to byl, kdo odvážně zveřejnil fakta o střetu zájmů firmy Petra Dvořáka s jeho rolí generálního ředitele, a píchnul do prohnilé hromady zakázek tohoto veřejnoprávního média.

Foto: Archiv SN

Před poslanci Poslanecké sněmovny České republiky stojí nyní jeden z nejdůležitějších úkolů. Jde o to srovnat do latě Českou televizi (ČT) a dostat ji urychleně pod kontrolu skutečných majitelů – českých občanů. Na poslaneckém semináři o hospodaření České televize se totiž zástupci lidu dověděli o neskutečném nepořádku a tunelování rozpočtu ČT. To vše probíhalo celá léta, navíc za impotentního přihlížení a mlčení členů Rady ČT.

Řekněte ďáblovi ne, zákonodárcové

Čest zpravidla ozáří málokterou pomazanou hlavu. Politici se jí bojí jako čert kříže. Čest by je proslavila a lidem přiblížila, ale jejich příjmy by snížila a výhody omezila. Poslanec Jaroslav Foldyna však v její záři stojí. Zveřejnil fakta o střetu zájmů firmy generálního ředitele Petra Dvořáka s jeho rolí v čele ČT, píchnul do prohnilé hromady zakázek ČT a odhalil nekompetentnost řízení tohoto veřejnoprávního média. Poslanci budou hlasovat. Každý z nich, kdo zvedne ruku pro schválení Zprávy Rady České televize o hospodaření a nepřispěje k odvolání Rady České televize, se podílí na rozkrádání, korupci, devastaci národní kultury a službě cizí moci. To vše Česká televize dlouhodobě předvádí.

Nejsem svobodný zednář, ale přidávám se k jejich oblíbenému starozákonnímu varování Mene tekel. Byl jste, řediteli, shledán lehkým.

Kauza OKD – co se ukradlo, se musí vrátit!

Alena Vitásková, 13. 10. 2019

· Vyšetřovací komise parlamentu ČR ke kauze OKD: trestně stíhat čtrnáct osob vč. Sobotky, Urbana, Dlouhého a další

· Kdo bude stíhat, když policií i státním zastupitelstvím doposud nebylo nic závažného odhaleno

· Je policie kompetentní šetřit, když jejich ministr vnitra Hamáček je členem Bakalova Aspenu

· Jsou státní zástupci kompetentní stíhat, když po čtyřech létech stíhání premiéra a jeho rodiny zjistili, že změnili na věc právní názor

Vyšetřovací komise parlamentu ke kauze OKD sdělila, že bude podávat trestní oznámení na asi čtrnáct podezřelých, kteří umožnili privatizaci této společnosti za velmi podivných okolností. Jednodušeji řečeno, kradlo se všemi způsoby. Jako občanka jsem podávala na tuto lumpárnu trestní oznámení v roce 2016. S vědomím státního zastupitelství, dokonce s plnou informovaností NSZ Pavla Zemana. Výsledek bylo jedno velké nic. Prostě se nic nestalo. Občané jsou jen nespokojeni, nebo dle slov státního zastupitelství a policie rozhořčeni z privatizace tohoto kolosu. V té době jsem ještě dávala podnět k přijetí zákona, kterým by se zmrazil Bakalům majetek do doby vyšetření této loupeže. Pochopitelně nic nebylo (v té době ani později) v tomto smyslu projednáváno a pan Bakala si vesele na Ostravsku prodával nejen pozemky, ale i budovy, které tak hezky podivnou „privatizací“ nabyl.

Vraťme se ale k parlamentní vyšetřovací komisi. Všechna čest, že došla k závěru, že se skutečně v této věci staly zločiny. Klobouk dolů před poslanci této komise za jejich práci a odvahu. Pak se ale musíme zamyslet nad tím, proč tyto zločiny neodhalili ti, kteří jsou za to placeni. To jsou státní zástupci a policie. Jak je možné, že to musí vyšetřit – definovat až parlamentní komise! Copak dělali státní zástupci a policie? Čekali, až celá kauza bude promlčena?

Politici se musí konečně zamyslet nad tím, proč státní zastupitelství nejméně za posledních osm let pod vedením NSZ Pavla Zemana, kdy se některé kauzy kolem OKD dostaly k soudu a kdy u soudu vystupovali hlavní aktéři zločinu jako svědci, například Sobotka, Urban a řada dalších, proč státní zástupci nekonali a nechali soudit jen absolutně nepodstatné „malé ryby“ úředníky.

Má veřejnost naději, že se skutečně nyní bude šetřit? Vždyť ministr vnitra Jan Hamáček je členem Bakalova Aspenu a NSZ Pavel Zeman má teď asi hodně práce s možným znovu otevřením Čapího hnízda.

Nebudu poukazovat na Bakalu a jeho morální hodnoty, když privatizací OKD připravil o střechu nad hlavou přes čtyřicet tisíc rodin. Takto ukradené byty se nyní pronajímají za nehorázné nájemné. Většinou s doplatkem státu na bydlení pro jeho chudé obyvatelé – seniory s důchodem, který jim ani nájem nepokryje. Bakala bral jen to, co mu parta, mající důvěru voličů, nabízela. Zločin ve skutečnosti spáchali naši politici, tak ať konečně nesou zodpovědnost. Měli přece naši důvěru a tu zklamali, zneužili. To není kolektivní rozhodnutí, to je kolektivní zlodějna a té se říká organizovaný zločin.

Pokud se podaří nyní dostat byty zpět státu a já věřím, že pokud bude politická vůle a není to jen ohlupování voličů, tak se to velmi brzy podaří. Tak tyto byty mohou být první vlaštovkou pro nově založený „státní bytový fond“, který by mohl být základem pro nájemní (státní) byty s přijatelnou cenou nájmu pro občany. Ing. Alena Vitásková – předsedkyně IAV, Praha, 13. 10. 2019, Novarepublika.cz

Památní den Sokolstva a Republika macecha

Den 8.října byl po předlouhých obstrukcích konečně uznán za Památný den Sokolstva.

Tento den byl za protektorátu vrcholně tragický pro další existenci Čs. obce sokolské, potom jen obce sokolské. Němečtí okupanti si byli dobře vědomi významu elitní organizace, která přispěla k založení ČSR již působením v řadách legií. A za republiky šířila nejen ve vnitrozemí, ale i v pohraničí ideu samostatného slovanského státu vzniklého na troskách německohungarské panské monarchie. Toto museli němečtí nacisté elimininovat. Již za tzv. II.republiky se začalo hledět na Sokolstvo nevraživě, zejména čeští fašisté vyřvávali svou nenávist vůči Sokolům jako nositelům náhle zatracované masarykovsko benešovské "nákazy". To dokončili němečtí okupanti. Nejdříve to bylo zatýkání čelných funkcionářů Sokola již v březnu 1939. Poté přišel 12.duben 1941  zákaz činnosti Sokola a zajištění jeho majetku. V dokumentu zaslaném reichem ministerskému předsedovi I.protektorátní vlády gen.Eliášovi se píše mj.: "Sokolská vystoupení jeví zcela jednoznačně nepřátelský postoj vůči Německu...".

Další úder Sokolstvu zasadil od Reinharda Heydricha  8.října výměr, kterým byl Sokol definitivně rozpuštěn. Předtím byli čelní představitele Sokola br.Pechlát, náčelník ČOS v Praze a br.profesor Groh, starosta župy br.Vaníčka v Brně, byli popraveni. Ihned na toto reagovala exilová vláda v Londýně a president Beneš  rozhlasem BBC  vyhlásil Sokoly za národní mučedníky a pohrozil, že vrahové a kolaboranti proti Sokolu budou po válce přísně potrestáni.

Nato Gestapo organizovalo hromadné zatýkání Sokolů již od noci ze 7.na 8.října 1941. Bylo zatčeno na 900 čelných funkcionářů a postupně následovali i další. Někteří byli shromážděni v Petschkově paláci, jiní rovnou převezeni do Malé pevnosti v Terezíně. Dále následovaly transporty z celého protektorátu do koncentračních táborů jako byl Sachsenhausen, Mauthausen a Osvětim, tedy do vyhlazovacích táborů I.a II.stupně nacistického teroristického systému. Sokolové hromadně putovali a byli vražděni nejen v Dachau, Sachsenhausenu a Mauthausenu, ale též v táboře Osvětim I. Osvětim I. před Osvětimi–Brzezinkou(Birkenau) vznikl jako politický lágr původně pro Poláky,  z tamějších kasáren. Po porážce Polska se Osvětim stala součástí župy reichu "Oberschlesien" (Horní Slezsko). Velitelem tábora se stal Rudolf Höss, válečný zločinec odsouzený po osvobození k trestu smrti. 1. března 1941 Himmler rozkázal  novou výstavbou tábor zvětšit. Tak se do tábora postupně dostalo až na 20 tisíc vězňů do tábora I.,jenž byl pokládán za tzv. kmenový tábor. Sokolové sem byli přiváženi z Moravy zejména z Brna. Tak se do Osvětimi dostali i dva mí příbuzní, pplk. MVDr. Vojtěch Červinka a náčelník Sokolské župy krále Jiřího Blansko Alois Štěrbáček. Oba byli zatčeni  akcí gestapa – bratr Červinka rovnou 8. října, bratr Štěrbáček 11.října 1941. Oba v Osvětimi zahynuli. Z Osvětimi se zachoval i portrét a fotografie vězně Červinky. Portrét nakreslil polský vězeň, malíř a kreslíř  Stanislaw Gutkiewicz, který zahynul v Osvětimi 14. června 1942. Jeho kresby nakonec propašoval jiný polský vězeň také kreslíř  Wincenty Gawroň. Dnes jsou kresby uloženy ve Státním Muzeu Auschwitz–Birkenau. 

Všichni tito Sokolové jako političtí vězni byli určeni k likvidaci a nosili jako označení červený trojúhelník. Ten jsem poprvé spatřil na vězeňské uniformě jako 14letý hoch, když mi jej ukázala plačíci vdova po Aloisi Štěrbáčkovi, Jarmila Štěrbáčková, teta z matčiny strany. Nikdy na její slzy nezapomenu. To byl první podnět v mém životě k  budoucí dokumentaci zločinů německých nacistů. Musela přes rok žádat popel popraveného Štěrbáčka a pod dohledem gestapa v noci zakopat urnu na hřbitově v Doubravici, aby nedošlo k nežádoucímu srocení občanstva. Čeští Sokolové se do Osvětimi I. dostávali z různých táborů a vězení, jak z protektorátu, tak z reichu. Z protektorátu to byly nejčastěji Terezín, Kounicovy koleje, Ostrava. Z reichu to byly věznice Wohlau, Diez, Frankfurt nad Odrou, Berlín a tábory jako Sachsenhausen, Dachau a jiné. Z původně zatčených 1500 Sokolů se jejich řady během okupace rozšiřovaly až k odhadovanému počtu nejméně 7 tisíc.

Z dalších československých obětí Osvětimi I. nesmíme zapomenout ani na 4 a půl tisíce českých Romů.

Naši českoslovenští židovští spoluobčané zaplatili životy nejvíce ve táboře Osvětim–Birkenau, kde jich zahynulo nejméně 70 tisíc... To vše tvořilo strašlivou obžalobu německého nacismu i na Norimberském soudu, kde čs. žalobu dodával americké ,britské a sovětské žalobě generál justiční služby JUDr.Bohuslav Ečer, který o tom také sepsal dvě knihy.

Republika, která až do padesátých let minulého století dosti ctila památku osvětimských a dalších obětí teutonského furoru, postupně na tuto památku zapomínala, až došla k dnešnímu stádiu téměr úplnéhó zapomenutí. Desky Sokolů byly postupně odstraňovány, jako například v Prostějově a na jiných místech. Na Boskovicku se pro pamětní desku 61 padlých Sokolů nenašlo na celém okrese jiné místo, než dům mého dědečka a strýce v Doubravici nad Svitavou. Letovice nemají pamětní desku význačného Sokola Červinky  – přes veškeré urgence – dodnes. Nikoho z funkcionářů města nefackuje hanba... Rovněž v Rájci–Jestřebí, kde bylo nacistické centrum NSDAP, a kde působil blockleiter, vysoký úředník knížecího panství Tugemann, jenž poslal na Sokoly Doubravice gestapo, už nikoho památka těchto Sokolů nezajímá...

Snad se jednou naši potomci vzpamatují a začnou oživovat slavnou byť tragickou historii našich bojovníků za republiku jinak a lépe, než jak to vypadá za dnešní  neomluvitelné stagnace.

Dr.Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

Autor pozůstalý po dědečkovi legionáři Sokolu zabitém gestapem,

příbuzný Sokolů zahynulých v Osvětimi a na sekyrárně Pankrác.

Zdroje:

Motlíček–Doležel, Památný den Sokolstva.17 osvětimských portrétů. Sokol Brno 2013.

Náš Žalov. Sokolská župa krále Jiřího, Boskovice 1949.

Perzekuce bez soudu.Cesta k vyhlazení Čechů, ČSBS Praha 2006.

Poloncarz, Osudy vězňů z českých zemí v koncentračním táboře Auschwitz–Birkenau (Osvětim–Březinka), Praha 2010.

Foto Osvětim, Sokolové Štěrbáček a Červinka, Sokol Kunc, portrét a foto MvDr.Červinky, pamětní desky Sokolů Doubravice n.Svitavou

Nesmysly o Habsburcích mají vyvolávat dojem „skvělé monarchie"

Vždy mne fascinují chvalozpěvy na zaniklou rakousko–uhersko monarchii. Všechny ty ódy, hymny a eposy na její "liberálnost, pohodovost, parlamentní svobodu, přívětivého stařičkého mocnáře, na "otce Radeckého" v protikladu k "omylu dějin, Československu". Tyto profesionální mýty (nabízí se politicky nekorektně říci "blbosti") hojně šíří tzv. hlavní média, zejména TV a tisk jako například Lidovky nebo MF Dnes. Společným jmenovatelem všech těchto hymnů je jeden jediný faktor. Nepravdy. Jsou na hony vzdáleny historickým faktům.

Jsou to takové směsi politického folklóru a zkreslených historizujících charakteristik. Kdyby dnes žil Voltaire, jistě by to sepral svým břitkým perem v následujícím duchu. Habsburská říše byla vše možné, jen nikdy ne liberální, parlamentní, a tolerantní. Důkazy? Zde jsou. Říše, jak to líčí například P.Prokš ve své vynikající monografii Konec říše Habsburků, byla velice zaostalá jak společensky tak hospodářsky oproti západní Evropě, zejména proti vyspělé britské nebo nizozemské monarchii. Jediné silnější centrum vznikajícího průmyslu bylo právě v Čechách. Jinak šlo o slepenec agrárních zemí s nerozvinutou polofeudální strukturou. Volební právo bylo až do roku 1907 kuriální, nikoli rovné. Národnostní a kulturní svoboda byla pro potlačené slovanské a románské národy pod bodem mrazu a ještě na konci 19. století se tu odehrávaly příšerné inkviziční procesy jako byl rusínský Marmarošský proces, kdy sedláci byli zavíráni do žaláře za vlastnictví pravoslavných biblí a za přestup k pravoslaví jako agenti ďábelské Moskvy. Tento skandál evropských rozměrů potopil pověst rakouské říše až do nového záhřebského a Friedjungova procesu, kde se vítězně angažoval právě TGM. Další rána rakouskouherské pověsti. Ostatně i TGM byl žalován kněžstvem,ale nakonec vyhrál..Zato procesy s demokratickou Omladinou byly stejně ostudné. V uherské části říše probíhala magnátská hungarizace a odnárodňování počínalo i u školních dětí, o čemž svědčí mj.i pamětní deska v centru Bratislavy, tehdejšího madarizovaného Poszóny (nanejvýše germanizovaného Pressburgu). Platilo heslo "Tóth nem embér!" (Slovák není člověk!) Rakouská říše nepřála ani vědcům a technikům, kteří chtěli pracovat pro její rozkvět, o čemž svědčí i skandální přístup rakouské mariny k světoznámému českému vynálezci Josefu Resselovi.

Franz Josef I. byl na trůn dosazen intrikou dvorské kamarily proti osvícenému Ferdinandu Dobrotivému, sice nemocnému, ale snad jedinému tolerantnímu vládci k českému národu.

Franz Josef I. katolík a militarista, "vyznavač vlády trůnu a náboženství" (podle italského diplomata hraběte Sforzy) na nátlak uherských magnátů zradil Koruně České státoprávní slib korunovace a uznání státních práv země hned dvakrát. Poprvé roku 1867, což mělo za následek obrat zemské české reprezentace k Moskvě. Podruhé roku 1871. Věrolomná státozrada Franze Josefa I. znamenala konec nadějí české zemské politické reprezentace na autonomii, jakou dostali Uhři. Totéž kaiser provedl i Dalmatské zemi. Byl tím, čemu se v monarchistickém legitimismu říkalo "Uchvatitel, Usurpátor koruny", tak, jak to dodnes monarchisté říkají o Napoleonu I. Parlament byl v monarchii folklórní institucí, kde převahu měli rakouští Němci a Uhři. Ti řvali a tloukli v lavicích parlamentu botami,(jednou i lavice rozbili) když vystoupil český nebo slovenský poslanec (byli tam z horních Uher –Slovensko právně neexistovalo!) "Pryč s drzými Čechy!" a "Není slovenského národa!" a "Kéž bychom už jen patřili k Německé říši!" (poslanec Georg von Schönerer). Vskutku "parlamentní tolerance"! Tehdy začala i germanizace českého pohraničí, protože fabrikanti byli zejména rakouští Němci. Český dělník musel dávat děti do německých škol, jinak byl vyhozen z práce. Boje o české univerzity stály mrtvé, jako tomu bylo v Brně...

Ale nedávno jsem četl úvahu redaktora MF Dnes pana Kamila Struhy ( Ach ty historické ikony s krví na rukou, MF Dnes 23.8.2019, str.9) a tam se ironicky zamyslel, jak Češi vytvářejí zlé ikony dějin i z Habsburků, protože do "cizích zlých se vždy kope lépe". Opravdu byli ti Habsburkové tak prospěšní a nevinní, jak se nám to snaží pan redaktor nasadit do hlav?? Historická fakta prokazují pravý opak.

Za první,

Habsburkové byli až na sporé výjimky vždy protislovanští a protičeští. Výjimky znám pouze dvě – Rudolfa II. a Ferdinanda Dobrotivého. Již Ferdinand I. r. 1547 tvrdě potlačil práva městského stavu, jak to dokumentoval například Pavel Stránský v díle O pokoření stavu městského. Vše pak dokonala bělohorská porážka českých a německých protestantských stavů a násilná krvavá rekatolizace. (Ostatně tato rekatolizace vzplála nově i po sametovém převratu...náboženská tolerance zde už de facto neexistuje. Překryje vše nakonec nadpráví muslimstva??).

Za druhé,

jak státoprávní zrada Franze Josefa I.,tak i germanohungarská převaha vládnoucí moci zničila všechny snahy o emancipaci českého národa v éře 1867–1918. Právě proto se Palacký obrací od hesla o austroslavismu k heslu "Byli jsme tu před Rakouskem, budeme tu po něm!". A proto vzniká nová vlna panslavismu. Proto se spojují snahy Jihoslovanů, Čechů a později i Rumunů a Dalmatů k boji za osvobození z habsburské nadvlády, a proto se nakonec do čela těchto snah staví TGM. Souběžně s tím probíhají v monarchii sociální bouře, i když ne zatím jako systematické revoluce.

Konečně za třetí,

konec monarchie od I. světové války až po její státoprávní zánik probíhá ve znamení nejstrašnějších represí i přímo se strany habsburského arcidomu. Kterýpak Habsburk to byl, jenž získal přízvisko krvavé ikony Slovanů a Románů v monarchii? Nu, přece arcivévoda Fridrich Těšínský! Ten nechal v rámci vojenského práva popravit na 60 tisíc civilních osob! Právem o tom TGM hovořil v projevu k legiím v Rusku: "Habsburkové se chovali jako Tataři!"

Habsburskou krvavou ikonou byl i zněmčelý Čech Radetzky, který ve službách Habsburků v Itálii nechal popravit v Benátkách na 6 tisíc civilních osob jen proto, že vyznávali touhu sjednocení Italů! Nezřídili Habsburkové v monarchii I. protokoncentrační tábor v Evropě – Jindřichovice, kde zahynulo mnoho tisíc Srbů a Rusů? Chcete poslat fotografie z knihy srbského velvyslance v Česku o tomto táboře smrti, pane redaktore? Takže nechme krvavé ikony v klidu spát, pane redaktore, a nelžeme si do kapes falšováním historických reálií.

Habsburská monarchie měla splnit úkol ochránit Evropu před muslimskou tureckou invasí. Tento úkol plnila se střídavým štěstím, jednou s porážkami, podruhé s vítězstvími. Od 19. století se stala reliktem agrárního feudalismu se záplatami kapitalismu v omezených střediscích. Nedokázala vyřešit osudy emancipujících se národů, a ty ji za blahovůle velmocí poslaly nakonec na smetiště dějin ve víru porážek I. světové války.

Habsburky mohou slavit Rakušané. Pro ty má jejich minulost primární smysl. Ani Uhři je neslaví. My pak nemáme sebemenší důvod k podobným adoracím, pokud tu nechceme instalovat inkarnaci monarchie. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno

Redakce: J. Skalský, připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 662. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 26. října 2019

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e–mail: vydavatel@seznam.cz

Estránky: www.ceske–narodni–listy.estranky.cz