Byl M. R. Štefánik sestřelen?

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Milan Rostislav Štefánik,

slovenský astronom, politik, diplomat, generál a ministr války.

Narodil se 21.7. 1880 (Košariská, okr. Senica), zemřel při leteckém neštěstí ve Vajnorech, na letišti nedaleko Bratislavy. Vyrůstal v rodině evangelického pastora, ve které se četlo z české bible. V rodině působil poučený a velmi dobrý vztah k českému národu. Často se uvádí, že po střední evangelické škole studoval u T. G. Masaryka v Praze. Masaryka znal, chodil na některé jeho přednášky a do společnosti, ale zapsán byl oficiálně na stavebním inženýrství na pražské technice. V náboženské otázce byl tolerantní a liberálně smýšlel i vůči katolíkům. Negativní názor měl jen k uherské národnostní otázce, kriticky se vyslovoval o hungarismu a proti maďarizaci. Teprve v letech 1901-1904 studoval na pražské univerzitě v Praze filozofii a astronomii, styk s T.G. Masarykem se stal intenzivnější. Politické zkušenosti a slovenské emancipační snažení poznal, a částečně i realizoval, ve spolku Detvan, byl stoupencem hlasismu.

Po absolutorium si doplnil vyšší vzdělání v Paříži, kde byla astronomie na vysoké úrovni. Pracoval na hvězdárně i v observatoři, publikoval vědecké práce. Předmětem zájmu se stala meterologie a záhy poznal a pochopil význam této vědecké disciplíny pro letectví a námořní plavbu. Pracoval v zájmu Francie v severní Africe, v Turkestánu, na Tahiti, v Ekvádoru. O telegrafickou síť projevila zájem i francouzská zpravodajská služba, zejména když dokázal plnit i diplomatické úkoly. Potom bylo snadné získat francouzské státní občanství a francouzská vyznamenání. Stal se i rytířem Čestné legie.

Po vypuknutí světové války vstoupil do francouzské armády, v roce 1915 se stal letcem, organizoval meterologickou službu pro francouzské letectvo, létal na západní frontě i v Srbsku, krátce i na protirakouské frontě v severní Itálii.

Koncem r. 1915 kontaktoval T.G. Masaryka, který se záhy dovtípil, že má kontakty na zpravodajskou a diplomatickou službu. Masaryk v tom neviděl nic zlého, vždyť oba bojovali proti habsburské monarchii. Styk s Masarykem a podněcovaný zájem Francie o české protihabsburské hnutí přivedlo Štefánika do odbojového hnutí: Od roku 1916 pracuje Štefánik jako agilní člen Národní rady a stane se i místopředsedou. Nebyl zakladatelem legionářského sboru, ale od roku 1916 se o vojenský odboj stará a podporuje ho. Bylo to i v zájmu samotné Francie, ta mu také po nějaké době propůjčuje hodnost brigádního generála. Z organizačních a politických důvodů Štefánik navštěvuje USA, Itálii, Rusko i Japonsko. V USA se mu plně nedaří nábor krajanů pro čs. zahraniční armádu. Pro americké Čechy a Slováky je totiž výhodnější vstup do americké armády, u mnohých dobrovolný vstup urychlí získání státního občanství USA. Také finanční zajištění v případě nemoci, zranění či smrti je kvalitnější a výhodnější. Francie by jiným státním občanům nemusela nic vyplácet. Existence československé republiky byla nejistá, stát nebyl ještě vybojován a bude dostatečně finančně silný? Přitom většina krajanů brala svůj pobyt v Americe za definitivní a chtěla se po válce vrátit ke svým rodinám. Pouze několik jednotlivců se v USA rozhodlo po válce vstoupit, po svém otevření, na univerzitní studia v Bratislavě, kde byl hrozivý nedostatek studentů. Maďarské školství totiž nevytvořilo postačující základnu pro univerzitní vzdělání. Jinak ovšem platila zásada, že Slováci mohou studovat na všech českých školách, technického i univerzitního směru. Nicméně studentů ze Slovenska bylo minimum.

M.R. Štefánik se diplomaticky angažoval v USA zejména v roce 1917 a jeho náborové potíže plně chápeme. Nebylo v tom nic protičeskoslovenského či separatistického. Krajanské hnutí přece nábor podporovalo. Nicméně Štefánik byl citlivý a nespokojený, ale objektivní podmínky ho plně omlouvají, nicméně nějaké dobrovolníky přece jen získal. Nutno také dodat, že rakouská armáda, mimo menší útvary dělostřelectva, na francouzské frontě nebojovala a tudíž ani ve Francii nebyli čeští a slovenští zajatci. Nejvíce zajatců bylo na ruské a italské frontě. Tam již Štefánik působil a nelze tedy tvrdit, že by z jeho strany došlo k sabotování E. Beneše či Masaryka. Nic takového se nestalo. A rozdílné dílčí názory na nejrůznější otázky přece patří k demokratickému myšlení. Nikdo by se tomu nemusel ani dnes podivovat.

V červnu 1918 mu byla propůjčena hodnost francouzského generála, bude přece jednat se sibiřskými vládami (eserů, menševiků, admirála Kolčaka), dokonce i s Japonskem. Od srpna 1918 do ledna 1919 se Štefánik angažoval u čs. jednotek na Sibiři a je chybné mu vyčítat, že nebyl při vzniku republiky. Ani nemohl pro zeměpisnou vzdálenost a jeho nepřítomnost nebyl zlý úmysl E. Beneše.

14. října 1918 byl jmenován ministrem vojenství (války) v prozatímní československé vlády v Paříži. A znovu potvrzen i v první čs. vládě ČSR. Při návratu do republiky se stal obětí leteckého neštěstí u Bratislavy 4. Května 1919.

Neštěstí se stalo zdrojem nedemokratických, protičeských a protistátních pomluv, zejména v době, kdy se dostal k moci slovenský fašismus. Dodnes se některé pomluvy opakují a z tohoto hlediska je vhodné věnovat pozornost knize j.j. Duffacka, orientované od pomluv až k realitě dějin.

Osobně mám silný dojem, že T.G. Masaryk zcela záměrně využíval kontakty M.R. Štefánika k francouzským místům, a to co nemohl někdy formulovat sám za sebe, případně za čs. zahraniční hnutí, otevřeně řekl před Štefánikem a byl si jist, že jeho požadavek, názor, myšlenky, program apod. budou tlumočeny na odpovědných a směrodatných místech s příznivým a podporujícím komentářem sdělovatele, tedy M. R. Štefánika. Proto pomluva, že by se jej chtěl zbavit se jeví jako nesmysl. Orientace na Francii byla jednoznačná a jak se Paříž zachová v době mnichovského diktátu v roce 1938, to se přece nevědělo. Pro historika platí jen poznatek, že Francie dělá silnou politiku jen vůči slabému Německu, před silným ustupuje, bylo tomu tak i v dějinách.

Nové poznatky?

Slovenská, ale i česká politická pravice má několik témat, ochotně vytahovaných v době, kdy se předpokládá, že svým výkladem historie lze ovlivnit současné veřejné mínění. Z tohoto pohledu se podívejme na knihu „Štefánik a Československo“, vydanou v roce 2007 (202 s.). Není to typická pravicově orientovaná publikace, má dokonce několik specifických rysů. Především neopakuje již několikrát vyvrácená tvrzení reakční a dokonce i fašistické propagandy z let 1939 – 1944, kdy na Slovensku vládl vazalský fašistický režim, ovlivňovaný z nacistického Berlína. Pověsti o atentátu na ministra války Štefánika pramení od roku 1919 ještě z dalších zdrojů, nacionalistických a pravicově vykládaných.

Byl M.R. Štefánik sestřelen?

Autor provokuje čtenáře hned v úvodní stati, když se ptá: „Co se skutečně stalo 4. května 1919 u Bratislavy? Atentát – nebo nešťastná náhoda? A jestliže atentát, pak proč a v čím zájmu?“ Právě v uvedené otázce je zašifrovaná tajenka. Nenašel se jediný argument, který by dokazoval sestřelení, ale v knize jsou mnohočetné náznaky, že by atentát byl žádoucí a přece by jen někomu prospěl. Osud M.R. Štefánika je osou, ale J.J. Duffack popisuje současně i dějiny Československa, právě jeho poznámky jsou nesmírně zajímavé, záhy se podíváme proč.

Nejprve základní údaje, že M.R. Štefánik nebyl sestřelen.

1. Ministr války M.R. Štefánik odstartoval z italského letiště a přesné datum odletu si stanovil sám a nebylo veřejně známo, doslova na poslední chvilku. Jen italské velení bylo informováno. Atentát by bylo obtížné připravit. Žádný atentátník se nikdy nenašel. Letadlo pilotovali tři italští letci, vycvičení s použitím letounu Caproni Ca 33.

2. Při leteckém neštěstí zahynuli vedle M.R. Štefánika také poručík Gioto Mancinelli Scotti, seržant Umberto Marlini a letecký mechanik Gabrielle Aggiusti. Proto také Italové vyšetřovali katastrofu po své linii nezávisle na československých úřadech. M.R. Štefánik byl také francouzský státní občan s propůjčenou hodností brigádního generála a francouzský výzvědná služba také měla zájem na osvětlení celého neštěstí.. Žádná komise neuvedla údaje o sestřelení letadla. Na letadle, ale ani na tělech letců nebyly žádné stopy po střelbě. To teprve fašistická propaganda slovenského státu přišla s vylhanými poznatky, že Štefánik byl zastřelen po pádu z letadla, že na letišti ve Vajnorech bylo protiletadlové dělo, že asistenční jednotka střílela, že ministr zahraničních věcí telefonoval na velitelství bratislavské posádky, aby Štefánik byl sestřelen. K vyvrácení vylhaných zpráv stačí několik faktů. Pitevní protokol uvádí mimo jiné, že Štefánik měl rozdrcená varlata, neboť mezi nohama měl řídící páku. To se nedalo zajistit žádnou střelbou´ze země. Velel by nějaký český důstojník převážně slovenským vojákům ke střelbě za přítomnosti důstojníků italské, francouzské a československé armády, kteří se na poslední chvilku soustředili k uvítání ministra Štefánika? A poslechl by nějaký čs. důstojník volání telefonu od ministra, který nebyl ministrem příslušného rezortu? A byl v tu dobu ministr zahraničních věcí vůbec v Praze? Volil by civilní linku? Otevřené sdělení, nešifrované? Když se ukázalo, že tyto vymyšlenosti neobstojí, přišlo se s tvrzením, že střelbu realizovali Maďaři. Velitel bratislavské posádky v očekávaných dnech příletu M.R. Štefánika zakázal pro jistotu střelbu proti každému letadlu a nikdy nehlásil, že by v osudný den nějaké maďarské letadlo letělo na Bratislavu a ve Vajnorech žádní Maďaři při uvítání nebyli. Podle mnohačetných svědků letadlo havarovalo nad letištním prostorem.

3. Italská komise přece jen obohatila vyšetřování dvěma postřehy. Jedním byl poznatek, že již během letu byl zjištěn technický nedostatek „utržená anténa radiotelegrafického přístroje omezující pohyblivost výškového kormidla – závada konstrukce a materiálu, právě to byla skutečná a nesporná příčina katastrofy.“ Je to citace autora knihy ze str. 54.

Italská verze ještě připomíná záležitost nesnadně ověřitelnou. M.R. Štefánik se sám ujal před koncem letu řízení, upadl do mdlob a tělem zavalil řídící aparát, letadlo bylo neovladatelné. Měla se tím zmenšit technická závada, zjištěná již nad územím Rakouska? Zakázal Štefánik letcům přistát na rakouském území formou nouzového přistání? Nebyla závada takového charakteru, že se pokračovalo v letu na Bratislavu a na Vajnory?

Na Štefánikův stav upozorňoval E. Beneš T.G. Masaryka již dříve, ale autor recenzované knihy se za to na Beneše obořil. E. Beneš nebyl lékařem a přesnou diagnózu neznal, to je pochopitelné. Větší váhu má však tvrzení italského generála V. Zupelliho, který uvedl, že Štefánik „v návalu citů dvakrát v mém úřadě omdlel …“ Také ze Sibiře přišla informace, že i tam ministr války při jednání omdlel, což přirozeně vyvolalo soustrast, ale i ponížilo jeho vojenskou autoritu. J.J.Duffack poctivě vypočítává četné operace Štefánikova žaludku, ale vyvrací a nemile nese poznámky na jeho špatný zdravotní stav.

Vůbec u autora zjišťujeme až nekritické nadšení a idealizaci všeho, co Štefánik činil. Přitom z jiných informačních zdrojů víme, že sám Štefánik si byl vědom svého skutečného zdravotního stavu a uvažoval, že vystoupí z politiky. Chtěl se oženit a usadit se v Itálii, váhal, zda se má zříci francouzského občanství, odpověď si musel klást, pokud by chtěl zůstat čs. ministrem. Bylo by přece nežádoucí, aby svým francouzským občanstvím upozorňoval na vazalský poměr republiky vůči Francii. Poslední dokument, který M.R. Štefánik napsal, byl určen jeho italské snoubence Giuliane Benzoni a je láskyplný. Dokonce se před tím radili o sňatku a bydlení. Proto by pro něho bylo vhodné i místo velvyslance v Itálii, ale to již slovenští nacionalisté považují za odstranění M.R. Štefánika z politické scény.

Pravda či invektivy?

J.J.Duffack uvádí ve své knize řadu postřehů a čtenář si není jistý, zda to jsou pravdivé postřehy, případně jen invektivy?

J.J. Duffack soudí, že E. Beneš chtěl Štefánika odklidit na vyslanectví do Říma, „když Paříž si pro sebe rezervoval americký Slovák dr. Osuský, který se k zahraničnímu odboji přimazal v poslední chvíli (s. 13).“

O vazalském poměru autor knihy uvádí: „Štefánik se vracel do vlasti, aby se ujal úřadu, který mu byl svěřen! Kým? Národem? Nikoliv, především francouzskou vládou (s. 42).“

Autor knihy neví ani, jak vzniklo Československo, když píše (s. 60) : „Rozbití Rakouska – Uherska a vznik Československa zmanipulovala hrstka pražských politiků, českých poslanců Říšské rady, spolu s jediným Slovákem, v zájmu především vlastním.“ Myslí tím V. Šrobára a dovozuje, že šlo pouze o koryta (s. 60). Z dalšího výkladu je jasné, že Duffack lituje zániku habsburského mocnářství a odkazuje se na dnešní globalizační plány. Proč by tedy Štefánik proti Vídni bojoval, když nechtěl ani nohou vstoupit na půdu monarchie, když mu byl nabízen návrat do vlasti vlakem?

E. Beneš vzpomenul na nedobrý stav M.R. Štefánika aj.J. Duffack mu to má za zlé, a to v době, kdy Štefánik podstupoval sedmou operaci žaludku (s. 130). Nadnesené hodnocení není u autora knihy ničím omezeným: „Masaryk a Beneš mohli dělat cokoliv, bez Štefánika by byli úplně ztraceni (s. 137)“. J.J. Duffack nemá v oblibě některé slovenské politiky, na adresu Vavro Šrobára napsal, že si právě pořádně přihříval svoji čechoslovakistickou polívčičku (s. 164), a to pro aktivitu v Praze.

Zkreslování historie

Hned na počátku úvahy připomenu, že spíše než názory M.R. Štefánika tu pod jeho jménem vyslovuje názory sám J.J. Duffack. Nemyslím, že by Štefánik vyslovil někdy názor, že „první republika byla založena na podvodech.“ Viz stránka 64. Další úvahy pokračuje tvrzením, že Štefánik „musel být nahrazen provincionálními politiky z pražských centrál, kteří pro vznik republiky udělali minimum (s. 64)“. I dnes máme výhrady k mužům 28. října, ale Duffack vytváří dojem, že Štefánik byl proto odstraněn. Přitom zná dobře příčiny neštěstí.

Závěr autora knihy je otřesný: „Štefánika nemohli potřebovat“, s. 64. Myslel tím pražské politiky, „kteří ani Masaryka nechtěli pustit k lizu.“ Na několika místech se však připomíná, že Štefánik byl exponentem francouzské vlády. Měla by politická reprezentace, orientovaná na Francii odvahu Štefánika odstranit? Nikdy se to přece nestalo.

V nadneseném hodnocení Štefánika autor pokračuje tvrzením, že organizoval čs. legie v Rusku, ve Francii a v Itálii (s. 127). Zcela je podceněna a neuznána iniciativa každého jednotlivého krajana v Rusku, ve Francii, v USA, Itálii a jinde po světě. A zase se dovozuje, že nic nemohlo více českým politikům vyhovovat jako smrt pověřence francouzské vlády pro otázky zajatců (s. 127). Rusko, ale ani Itálie a vůbec již ne Spojené státy se neřídily pokyny a zájmem francouzské vlády. Autor knihy má však pravdu, když upozornil, že autorita M.R. Štefánika klesla, když nedokázal ochránit reakčního admirála Kolčaka a neobnovil protisovětskou frontu na Sibiři, kde již legie nechtěla bojovat, zejména po vzniku Československa v r. 1918. Autor opomenul upozornit, že ČSR ještě do roku 1920 bojovala na Sibiři bez vypovězení války sovětskému státu. Bylo to proti pravidlům mezinárodního práva, i toho buržoazního a legionáři mohli být chápani jako bandité. Tak podrobně autor knihy dějiny nezná?

J.J. Duffack se dobře hodí i dnešní politické garnituře v českém státě, tvrdí (s. 190) totiž, že v roce 1993 by patrně bylo rozdělení Československa odmítnuto, pokud by se konalo všeobecné refrendum. Nesmyslem je také autorovo tvrzení, že Slováci tvrdě až do roku 1993 museli „pasovat se“ se svými nejbližšími, s Čechy. Vytváří tak dojem, že český lid byl překážkou slovenské emancipace. Viz s. 190.

Pokud kritizuje pojetí čechoslovakismu, stačí, aby si uvědomil stav tehdejšího myšlení na Slovensku, v té době se sami Slováci označovali za uherskou větev národa československého, a bez pomlčky. A nebyl náhodou M.R. Štefánik čechoslovakistou? Myslím v pojmu státního občanství.

Chybí vysvětlení

Slovenským nacionalistům pravicového spektra chybí často zásadní vysvětlení některých historických skutečností. Tak například se pohoršují, že v době vzniku Československa byli dva ministři stejného rezortu. Václav Klofáč, představitel národních socialistů, byl ministrem národní obrany a M. R. Štefánik byl ministrem války. Vysvětlení je prosté a logické. Náznak, že již tato skutečnost nabádala k odstranění Štefánika je zcela omylná. M.R. Štefánik nebyl 28. října v Praze, ale ani např. ve Švýcarsku, ve Francii, angažoval se ve prospěch nové republiky v Japonsku a na Sibiři. V Praze však bylo nutné organizovat vojenské síly, to nemohl žádným způsobem zajistit M.R. Štefánik, proto byl požádán V. Klofáč s jistou autoritou u nacionálně orientovaných českých dělníků. Pochopitelně, že zase na oplátku nebyl schopen řešit organizační, politické a i ekonomické požadavky až někde na Sibiři, ve Francii a v Itálii. To bylo výhodnější pro M.R. Štefánika s propůjčenou hodností brigádního generála francouzské armády, která prohlašovala, že legie v Rusku podléhají její svrchovanosti.

Francouzský generál Pierre Janin (1862-1946) byl již v r. 1916 vyslán do Ruska, aby tam organizoval nábor zajatců českého původu pro francouzskou armádu. V dubnu 1918 se stal vrchním velitelem čs. zahraničních jednotek ve Francii, Itáli a zejména v Rusku a ve všech spojeneckých zemích. Bezprostředně a osobně velel čs. legionářům na Sibiři od léta 1918 a v říjnu velel všem spojeneckým silám na Sibiři v boji proti eserským a bolševickým vládám. Napsal sympatickou knihu Milan Rostislav Štefánik, vydanou v roce 1932 a také věděl o tom, že Štefánik po návratu do Prahy bude ministrem vojenství (obrany) a Václav Klofáč bude využit na jiném úseku veřejné politické aktivity. Uvedený francouzský generál napsal ještě další publikaci Pád carismu a konec ruské armády, vyšla v roce 1931 a vřele doporučuji k pochopení situace, která se právě v dnešní době zkresluje. Nezanedbatelné informace lze získat i o ministru války. Proto stojí za přečtení „Moje účast na československém odboji za svobodu (1928).

Štefánik je tu hodnocen sympaticky a objektivně. Francouzský generál Janin popírá, že by byl M.R.Štefánik sestřelen. Jeho význam po návratu do Francie poněkud poklesl a bylo mu vytýkáno, že nezpevnil frontu ve prospěch admirála Kolčaka, kterého popravili eseři – sociální revolucionáři.

Další vysvětlení na adresu neomylné slovenské pravice, lze poskytnout také v otázce dvou konferencí organizovaných ve Spojených státech v Americe. V říjnu 1915 se jednalo v Clevelendu a v květnu 1918 v Pittsburku. Vystupovali a jednali tu zástupci krajanského hnutí amerických Slováků a amerických Čechů. Přítomní Slováci i Češi měli americké státní občanství a mohl tedy vzniknout právnický spor, zda mají právo rozhodovat o ústavních právech Čechů a Slováků, žijících dosud v habsburské monarchii. Tak otázka nebyla postavena, nicméně je to realita té doby. O ústavě mají rozhodovat občané státu, ve kterém budou žít. Zmíněný specifický rys neměl negativní dopad pro obě konference, spíše se projevil pozitivně. Krajané doporučili pro politické zásady budoucího Československa praxi, kterou znali ze života v USA. Na konferencích byla slibována autonomie, vlastní parlament, doporučovala se praxe jednotlivě platná pro státy tvořící USA. Nebyl zájem rušit slíbené věci, ale realita ve střední Evropě přece jen byla jiná.

Slovenský lid ještě nebyl rozhodnut, zda půjde cestou čechoslovakismu, vždyť se užívalo označení „uherská větev československého národa“, či půjde cestou plné emancipace, směrem ke slovenské národnosti a ke vzniku slovenského státu. V roce 1918 Slováci samostatný stát nevyžadovali a čeští politici ho nenabízeli. I pro dobrou a potřebnou věc se musí v demokracii získat většina hlasů, a to se nestalo v roce 1918. Když se v parlamentních podmínkách získalo dostatek hlasů, byla zřízena autonomie a stát nesl název Česko – Slovensko (1938-1939), bylo tomu i v roce 1993, kdy vznikla Slovenská republika jako samostatný stát. Stalo se tak mírovou cestou, bez krveprolití, což patří k významným civilizačním hodnotám českého i slovenského národa.

Pravicově orientovaní publicisté by měli přihlédnout ještě k dalšímu specifickému rysu. Na Slovensku byl nedostatek vlastní, domácí, tedy slovenské inteligence. Autonomní administrativu by museli vykonávat bývalí maďarští úředníci, četníci, soudci, berní úředníci, případně inteligence přišlá z Čech. Nejsilnější administrativní vrstvou na Slovensku byli kněží, ale z celkového počtu 2 763 kněží se k slovenskému národu hlásilo jen 426 kněží. Ze státních úředníků v Uhrách bylo jen 23 Slováků. Zajisté bylo jich více, ale pomaďarštěných. Slovenské četnictvo nebylo, slovenských učitelů značný nedostatek, nebylo možno realizovat důslednou povinnou školní docházku, slovenských učitelů bylo málo, jen 343. Na středních školách, zcela maďarských, bylo jen 10 středoškolských profesorů slovenského původu. Slovenských lékařů bylo jen 26 a notářů 68. To vše nevytvářelo podmínky pro reálné uplatnění slovenské autonomie.

Další otázka měla vysoce výbušnou náplň. Slováků bylo početně méně (asi necelé dva miliony), ale sudetských Němců bylo na tři miliony a v případě, že by se realizovala slovenská autonomie, bylo logické, že by se také čeští Němci dožadovali podobného řešení. Inteligence měli dostatek, ale potíž byla v tom, že demokratický řád nové republiky jim nevyhovoval, nedával jim privilegované postavení.- Germán bez privilegovaného a dominantního postavení takovou realitu považuje za útisk a nesvobodu. Stejně negativně působila snaha české pohraničí odtrhnout a připojit ho k Německu, případně k Německému Rakousku. Název záhy dohodové mocnosti zakázali. Stejně tak by princip autonomie chtěli realizovat maďarští občané na jihu Slovenska, podél Dunaje, bylo jich téměř půl milionu a tato otázka může být řešena i v současné době. Odtrženecké tendence vedly ke vzniku centralismu (pražského centralismu) a republika by měla problém své existence. Rozhodně však byla pozitivní skutečností proti dřívější habsburské monarchií. Němci v českých zemích nebyli nakloněni pro demokratické zásady, dokázali to opakovaně v letech 1933-1945. Problém Slovenska byl v tom, že se spojily dva celky s rozdílným stupněm ekonomického a společenského vývoje. Slovenský lid za to nemohl a český národ slovenské zpoždění nevyvolal. Slováci a Češi jen nesli na svých bedrech negativní důsledky. Stačilo, aby na Slovensku byl dostatek domácí inteligence a podmínky realizovat např. federaci či autonomii by byly reálné.

Konečně i poznámka politologického charakteru. Mohl demokratický stát předat významnou část svého území dobrovolně do rukou fašistů, myslím sudetoněmeckých i slovenských? Prospělo by to demokracii? Nakonec k tomu došlo pod tíhou nacistické agrese a byly to optimální podmínky pro Němce v českých zemích a pro Slováky?

Když válka skončila uchránilo se Slovensko okupačního režimu i reparačních dávek, když se opět hlásilo k myšlence československého státu a ten rozhodně neomezoval slovenskou inteligenci a hospodářský vývoj.

Dobové hodnocení

Nejlépe snad vyhodnotil ve své době M.R. Štefánika publicista a politik Ferdinand Peroutka ve druhém díle svého Budování státu. Masaryk a Beneš se vrátili domů střízlivým vlakem – to nevyhovovalo Štefánkově zálibě v patosu ani jeho smyslu pro režii osoby. Koho by udivil vlak? Přátelům pravil Štefánik před letem, že se nechce dotknout nepřátelské půdy. Před odletem udával Benešovi ještě další důvod, má zprávy, že se na Slovensku věří, že se vrátí jako mocný zachranitel Slováků a snese se z nebe. Zdá se, že dobře zná Slovensko. Je to země Jánošíků. Na obrozený romantismus této země odpovídá také romantismem. Proto plánoval udivující přílet. Kdyby zůstal naživu, měl by Andrej Hlinka v něm nejvážnějšího soupeře, který by také věděl, jak musí politik na Slovensku jednat, aby byl lidem ctěn a milován. Aeroplán měl nahradit bělouše, na kterém se dříve vraceli vítězové. Ostatně jeho schopnost nabývat vlivu na lidi byla neocenitelná a nenahraditelná. Štefánik měl dar strhovat.. Štefánek silně působil na ženy – neklamné to znamení, že v jeho projevu bylo něco romantického, tajemného a rytířského.

Nevhodným úkolem bylo jeho poslání na Sibiř, k legiím, které žárlivě střeží své lidové a dobrovolnické řády. Neměl rád socialisty a vyslovoval se „Vláda pro lid nemůže být vládou lidu.“ Nepokládal za správné, aby hlas jeho a jiných významných mužů při volbě nevážil více než hlas kohokoliv. „V panujících třídách francouzských svou jednoduchostí a modrýma očima získal kdekoho“, řekl o něm T.G. Masaryk. Tak se také trojice Masaryk, Beneš a Štefánik vzájemně doplňovala. Štefánek vedl lidí s nadšeným povznášejícím pohledem k naplnění zahraničního odboje, cílem byl samostatný stát Čechů a Slováků. Autonomistům a separatistům se Štefánek nezavděčil, když pravil, že „Češi jsou Slováci, mluvící českým jazykem, a Slováci jsou Češi mluvící slovensky.“ Štefánek si přál proitalskou orientaci, na vlast snoubenky.