S největší pravděpodobností ano. Na dobrou věc není nikdy pozdě, i když přichází v hodině dvanácté. Otázkou je, zda si ho vyhlásíme sami nebo bude oficiálně zaveden.

Dosud takový den jsme neměli. Na oběti vyhnaných Čechů (Čechoslováků) jsme alespoň občas vzpomínali. Dokonce i pomník jsme jim postavili. Vzpomínka na ně odezněla i v řeči nějakého politika. Co však o vyhnaných Češích z pohraničí vlastně víme? Je toho spíše méně než dost. Mladí lidé o jejich osudech neví téměř nic. A to je velká chyba, jíž v kratším čase bychom měli napravit.

V této souvislosti vzpomeňme na velmi záslužnou činnost původního vedení Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí (dále jen Kruh). Mirek Klen, předseda Kruhu, a Pavel Macháček, tajemník Kruhu, s nimiž mě poutal přátelský vztah, si vytkli, jako jeden z hlavních cílů, soustředit a vydat vzpomínky hraničářů na jejich život a vyhnání. První vydání tohoto významného díla bylo brzy rozebráno. Jménem Kruhu se na mne obrátil dr. P. Macháček, zda bychom my, za jejich pomoci, nevydali dílo znovu v brožurkové podobě. Učinili jsme tak a za několik let poté ještě znovu. V současnosti jsme se rozhodli vydat toto dílo, u jehož zrodu stáli oba uvedení i další funkcionáři Kruhu, potřetí. První dvě části máme již hotové. Dalších šest čeká na zpracování.

Brožurky se dostávají do rukou především těch čtenářů, kteří z různých důvodů nemají přístup k internetu. Ostatní se mohou se vzpomínkami našich hraničářů seznámit na našem webu (ceskenarodnilisty.cz), případně si je i stáhnout, a to zcela bezplatně. I na našich e-stránkách (www.ceske-narodni-listy.estranky.cz ) vyvěšujeme již delší dobu vzpomínky jednotlivých hraničářů. S velkou lítostí sledujeme, že většina webů, které mají vlastenecký charakter, je k této národní pohromě, jímž vyhnání Čechů z pohraničí bezesporu bylo, přezíravá nebo lhostejná. Jakoby se jich tato tématika, která je součástí našich dějin, netýkala. Moc toho litujeme. Kdo má o této tragedií mluvit, když ne my? Myslíte si, že média hlavního proudu se této tématice budou věnovat? S tím nepočítejme!

Pozorný čtenář může z našich textů zjistit řadu velmi zajímavých skutečností, o kterých se mluví ještě dnes, byť jen okrajově nebo více či méně zkresleně. Nepravdám pak může dobře čelit. Pohádky o tom, jak Němci pod krutovládou Čechů trpěli, může s přehledem vyvracet. Sám naopak pozná, že Češi trpěli četným ponižováním a dokonce i fyzickými útoky Němců, zvláště pak v druhé polovině 30. let minulého století. Česká krev v pohraničí tekla, životy Čechů, i německých antifašistů a Židů, násilně henleinovskou rukou zhasínaly. Cílem bylo tzv. Sudety očistit od Čechů, zůstalý jejich zbytek germanizovat a s našim odvěkým českým sídelním území se připojit k nacistickému rajchu.

Vyčíst z vyvěšených textů lze i další věci. Když po válce se většina vyhnaných hraničářů vracela do svých domovů, usedlostí, zjišťovala jejich velkou zanedbanost. Zemědělské hospodářství bylo často bez dobytka, pole zanedbaná, domy poškozené, neudržované a často neobyvatelné. A tak se navrátilci znovu museli dát do práce, aby škody napravili. Tento stav byl důsledkem války (pokud nešlo o úmyslné poškození majetku Němci, kteří odcházeli do odsunu). Mladí a nakonec i starší sudeti museli narukovat. Uvádí se dokonce, že 206 tisíc se jich z vojny nevrátilo. Někteří přišli jako invalidi. Stavební materiál za války se těžko sháněl. Všechno bylo i v tzv. Sudetech nedostatkovým zbožím. Válka požírala vše, lidi i materiální hodnoty.

Když si tuto skutečnost uvědomíme, pak obvinění, které proti nám sudeti vznášejí, že jsme pohraničí poničili, můžeme přivést na pravou míru. Dokonce i „přátelé sudetoněmecké věci“, jako např. Antikomplex, pořádali celá léta výstavy a přednášky o „Zmizelých Sudetech“. Ano, i naši zlatokopové se o nepříznivý stav našeho pohraničí zasloužili, ale spíše okrajově. Přesto se nevábný poválečný stav našeho pohraničí stále klade za vinu nám.

Až přijde doba vyhlášení Památného dne vyhnání Čechů z pohraničí, měli bychom zejména pochopit, že pietní či jiná shromáždění, odhalení příslušné památní desky, projevy různých funkcionářů, kladení věnců jsou jednorázovým aktem. Proto informace o tom, co se dělo ve 30. letech 20. století v našem pohraničí, musíme šířit především my sami. Naší povinností je vzdorovat lžím o této době. Jsou to sudeti, kteří např. tvrdí, že Češi v r. 1938 nebyli vyhnáni ze svých domovů v pohraničí. A na nás je, bohužel z Ministerstva zahraničních věcí ČR nemůžeme čekat nějakou účinnou pomoc, abychom toto i jiná tvrzení dovedli vyvrátit. Abychom mohli lidem říkat pravdu, musíme ji však nejdříve sami znát.

Dr. O. Tuleškov