Britská a francouzská komanda mstitelů - lovci německých a rakouských válečných zločinců
Autor: archiv Petra Blahuše
17 / 05 / 2018, Němci a Rakušané za války v rozporu s mezinárodním právem systematicky vraždili zajaté britské a francouzské příslušníky speciálních jednotek SAS a commandos. Po jejich porážce se tak situace obrátila a spojenci vytvořili zvláštní pátrací týmy. Na německé a rakouské válečné zločince pak uspořádali doslova hon, který ale bohužel netrval dlouho: kvůli studené válce už za tři roky po válce začaly ty samé vrahy chránit, pokud pro ně byli zajímavé pro jejich válečné plány proti SSSR.
Tyto týmy byly kryty tichou podporou svých vlád. V rámci britské Sas (Special Air Services) byla na popud Winstona Churchilla vytvořena ze zvlášť vybraných mužů „komanda lovců“, tzv. 1. Seek end Strike Group (1. Pátrací a úderná skupina), která v podstatě utajeně spolupracovala s velením 2. pluku SAS. Každé komando tvořilo několik tříčlenných skupin, označeným písmeny, z nichž díky svým úspěchům proslul hlavně tým B (Baker). Jejich úkolem bylo vyhledávat a likvidovat i řadové německé a rakouské válečné zločince, kteří za války vraždili britské muže a ženy vysazené v rámci sabotážní organizace SOE do německého týlu, ale také při standardních vojenských akcích v uniformách zajaté příslušníky jednotek commandos a SAS. Jednalo se hlavně o příslušníky SS a SD, ale i vojáky wehrmachtu z popravčích čet, kteří vraždili zajatce na základě tajné Hitlerovy směrnice „Nacht und Nebel erlass“, aby je pak tajně pochovali na neoznačeném místě, popřípadě hodily do moře nebo spálili v kremačních pecích koncentračních táborů.
Poměrně brzy ale tato likvidační komanda pomsty zanikla, protože se naopak Britové zaměřili na získávání Němců a Rakušanů živých, aby je mohli využít proti rostoucí moci SSSR. Jejich osazenstvo většinou přešlo do služeb SIS, neboli MI6, tedy zpravodajské služby Velké Británie, popř. kontrarozvědky MI5.
Nezávisle na těchto komandech mstitelů vznikla také už v květnu 1945 vyšetřovací skupina „SAS War Crimes Investigation Team“ pod velením majora Barkwortha z 2. pluku SAS, která vyšetřovala okolnosti těchto masakrů svých méně šťastných kolegů ze SOE, SAS i command. I když se tentokrát jednalo o oficiální a ne utajenou složku britské armády, ani její členové si příliš nedělali hlavu se zákony platícími v míru a běžně navštěvovali i další okupační pásma Německa a zde pátrali, zatýkali a popř. likvidovali německé a rakouské zločince. Je paradoxní, že zatímco v České republice jsou dodnes třeba případy spravedlivé pomsty na vlastizrádných sudetských Němcích předměty kritiky části médií a snahou Německa o kriminalizaci zainteresovaných Čechů (třeba i po více jak 70 letech, tedy za skoro třikrát promlčené činy), na činnost tohoto týmu ani „komand pomsty“ si Německo dodnes netrouflo protestovat.
Srovnání nabízí třeba případ popravy sudetoněmeckých vrahů a záškodníků Werwolfu z obce Tocov v Doupovských horách v červnu 1945 nejen za jejich zločiny proto Československu v roce 1938, ale také činnost místních tzv. sudetských Němců za války v řadách SS a vraždy německých antifašistů- československých policistů v květnu 1945. Přes všechny tyto okolnosti i fakt, že se jednalo o události dávno promlčené, které se navíc stali na území Československa a s československými občany, nutilo třeba německé zastupitelství v bavorském Hofu ještě v polovině 90. let české žalobce k uvěznění a kriminalizaci tehdejších českých novousedlíků a policistů, kteří případ Tocov vyšetřovali. Když to policisté z Úřady vyšetřování České republiky odmítli s poukazem na to, že se trestný čin nestal, a i kdyby ano, je už 50 let promlčen, nutila je česká (sic!) státní zástupkyně k předělání usnesení ve smyslu že je pachatel neznámý s odůvodněním, že „…to by nám přece Němci vrátili a omlátili o hlavu...“
Své mstitele měli kromě Britů také hlavně Francouzi. Odpovídalo to také stupni německých perzekucí proti francouzskému odboji. V květnu 1945 tak byla v rámci Hlavní zpravodajské správy DGER založena Organizace pro vyhledávání válečných zločinců (ORCG- Organe de Recherche des Criminels de Guerre) v čele s majorem Mantoutem. Už od okamžiku obsazení Paříže v srpnu 1944 totiž de Gaullovi Svobodní Francouzi disponovali seznamy osob, kteří mají být zatčeni a postaveni před soud. Jednalo se jak o Němce a Rakušany, ale i domácí kolaboranty. Krom toho měli k dispozici dokument „Syntéza organizace německých zpravodajských služeb“ s více jak 3000 jmény jejich německých a rakouských příslušníků.
Sídlo organizace bylo paradoxně v pařížském hotelu, kde za války sídlilo německé gestapo. Odloučená expozitura ORCG pracovala v německém Wiesbadenu a mezi její majstrštyky patřilo i dopadení francouzského nepřítele číslo 1, německého zločince Clause Barbieho.
Své lovce německých a rakouských válečných zločinců měli i Američané. Šlo po nich na sobě nezávisle jak týmy 66. sboru armádní kontrarozvědky CIC, tak do svého zrušení i příslušníci OSS, americké obdoby britské SOE (jednalo se o přímou předchůdkyni CIA). Navzájem si, jak je u Američanů neblahým zvykem, značně konkurovali, a tak jedním z mála pozitivních kroků Američanů byl společně vytvořený program Crowcas (Centrální registr válečných zločinců a osob podezřelých z hlediska betpečnosti). Místo snahy i jejich dopadení a potrestání však Američané jako vůbec první ze Spojenců naopak začaly tyto německé a rakouské válečné zločince chránit a dokonce bránit jejich vydání třeba do Československa, Polska nebo SSSR k soudům za jejich zvěrstva. Za to si je v rámci dlouhodobých operací Paperclip a Overcoast zverbovali a udělali z nich své agenty, ať už aktivní nebo spící, v boji proti SSSR a jeho spojencům.
Zdroj: M. Kovář-Diverzanti a agenti v akci