5.8.2019 Oskar Krejčí

Politolog Oskar Krejčí hodnotí poslední kroky Washingtonu na mezinárodní scéně a varuje před právním nihilismem a narůstajícím chaosem.

Uvalení sankcí na íránského ministra zahraničních věcí ze strany USA je dalším krokem na cestě uzavírání politiky před vlivem diplomacie a mezinárodního práva. Ačkoli nikdo neví, co přesně tyto sankce znamenají – odepře Washington íránskému ministrovi zahraničí vstup do Spojených států na zasedání Valného shromáždění OSN, čímž poruší další své závazky? – je zřejmé, že v této chvíli Washington nechce o takzvané íránské krizi s Teheránem vyjednávat. I když prezident a ministr zahraničí USA manifestovali ochotu jednat dokonce bez předběžných podmínek. Otázka je, s kým jednat. S protivládními emigranty usídlenými v Londýně, jako před útokem na Irák?

Londýn také přispěl se svojí troškou do mlýna. Zadržel v Gibraltaru íránský tanker s podezřením, že porušil sankce Evropské unie na dodávky ropy do Sýrie. Nabízí se dvě otázky:

• Kdo z Evropské unie pověřil vojáky Jejího Veličenstva prosazováním těchto sankcí?

• Odkdy jsou sankce Evropské unie normou mezinárodního práva?

Unijní orgány zarytě mlčí jako vždy, když dochází k porušení mezinárodního práva ze strany členské země Evropské unie, která má statut velmoci. Bylo tomu tak při bombardování Jugoslávie, při útoku na Irák, Libyi či Sýrii, je tomu tak i v této kauze. Brexit nebrexit, my, co spolu v NATO mluvíme, držíme pospolu. Pravda, občas někdo v nějakém hlavním městě vysloví pochybnosti či pocítí nejistotu. Jako třeba v Madridu, protože Gibraltar je vlastně britskou kolonií odtrženou od španělského území. Evropská unie jako instituce i se svou plejádou diplomatů však dělá mrtvého brouka. Ale hlavně: když se přijme zásada, že každá mezinárodní organizace či stát může svévolně uvalit sankce na kohokoliv a pak je hrubou silou prosazovat, vrátí se svět k chaosu před modernizací mezinárodního práva. Co se stane, když sankce vyhlásí Liga arabských zemí? Na Západě začne propagandistická kampaň o porušování mezinárodního práva – jako je tomu v případě tankeru plujícího pod britskou vlajkou, který zadrželi, asi jako odvetu, Íránci v Hormuzském průlivu.

Zvůle místo práva

Pokusy vrátit svět do dob, kdy mezinárodní právo diktovaly koloniální mocnosti, mají ale pestřejší podobu. Donedávna ještě normy mezinárodního práva vyžadovaly obecný souhlas všech či stanovené většiny států, což znamená ratifikovanou mezinárodní úmluvu v duchu Smlouvy o smluvním právu. Tak se jádrem mořského práva stala Úmluva o mořském právu, základem konzulárního práva Vídeňská úmluva o konzulárních stycích a podobně. Důležité jsou, vzhledem k povaze Charty OSN, rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Tak tomu bylo v případě jaderné dohody s Íránem (oficiální název zní Společný komplexní plán akcí, JCPOA). Tu s Íránem uzavřelo pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN, tedy Spojené státy, Čína, Rusko, Velká Británie a Francie, plus Německo a Evropská unie, a následně potom byla jednomyslně schválena Radou bezpečnosti v červnu 2015 jako rezoluce číslo 2231. Kontrolou plnění JCPOA byla pověřena Mezinárodní agentura pro atomovou energii. Ta až do vyostření situace v posledních týdnech, kdy Teherán oznámil pozastavení plnění dvou bodů JCPOA, neshledala žádné narušení dohody ze strany Íránu.

Loni v květnu americký prezident Donald Trump oznámil, že Spojené státy od smlouvy JCPOA jednostranně ustupují. Označil ji za nejhorší úmluvu v dějinách a uvalil na Írán sankce. Prý proto, aby Teherán donutil k vyjednávání o lepší dohodě. Jeho poradce pro otázky národní bezpečnosti ovšem veřejně mluví o potřebě svrhnout íránskou vládu. Trump má částečně pravdu: dohoda není dokonalá. Mimo jiné je postavena na nelogickém předpokladu v pasážích, kdy se odvolává na Smlouvu o nešíření jaderných zbraní: JCPOA omezuje možnosti Íránu v oblasti mírového využití nukleární energie, na které má právě podle této smlouvy plné právo.

Největší hodnotu JCPOA nepředstavují jednotlivé její body, ale vytváření atmosféry vzájemné důvěry. Právě toto ovzduší dávalo jistotu, že Írán nebude jaderné zbraně vyvíjet. I ve své nedokonalosti byla vzájemně výhodná, což jí dávalo podobu nástroje, který se sám kontroluje a prosazuje. Představa jednostranných výhod, kterou se snaží protlačit Donald Trump, povede buď ke zmatkům, nebo ke vzniku dohody nevýhodné pro jednu stranu – což ji předem odsuzuje k dočasnosti. Nerovnoprávné dohody lze vnutit malým státům, ne zemím s více než 82 miliony obyvatel a obrovskými zásobami ropy.

To vše platí i v případě, že cílem Bílého domu je zajistit bezpečnost Izraele. Moralizující kritika íránského jaderného programu je použitelná jen v západních zemích s nadvládou takových médií, jako jsou ta veřejnoprávních v Česku. V muslimských zemích každý dobře ví, že Izrael – v rozporu se Smlouvou o nešíření jaderných zbraní – nukleární zbraně má. Už teď se ozývají hlasy, že v této situaci má na jaderné zbraně právo i Saúdská Arábie. Dlouhodobě zajistit bezpečnost Izraele nelze jednostrannou vojensko-technickou převahou. I v tomto případě je nutné vytvořit atmosféru vzájemné důvěry, časem nebudou stačit ani takzvaná strategická partnerství či ad hoc sestavená kolice ke všemu ochotných.

Vedlejší škody

Minulý týden se naplnil sen všech jestřábů: vypovězení Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu nabylo účinnosti. Vypověděly ji Spojené státy, což ovšem nezabránilo generálnímu tajemníkovi NATO okamžitě kritizovat Rusko za to, že ono vypovězení zavinilo. Není divu, byrokraté v bruselské centrále Aliance mají dva posvátné úkoly: propagandisticky krýt americké aktivity a zajistit prodej amerických zbraní. Otázka je, zda jsou nenahraditelní. Už teď se bilaterální úmluvy Washingtonu například s Varšavou mohou někomu jevit jako výhodnější než dohadování přes centrálu Aliance. Nebo jinak: přežije NATO druhé prezidentské období Donalda Trumpa? Francouzské oznámení o zřízení vlastního vojenského velitelství ozbrojených vesmírných sil naznačuje, že v Paříži ožívá gaullistické spoléhání na vlastní síly. Též periodicky se vracející diskuse o tzv. evropské armádě by mohla dostat podobu umíráčku Severoatlantické aliance.

Americký prezident oznámil, že jednání s Pekingem nedopadlo podle jeho přání, proto uvalí další cla na dovážené čínské zboží. Peking odpověděl, že se nedá vydírat a odpoví. Výsledkem bude mimo jiné zdražení zboží na americkém trhu. Aby své voliče uklidnil, Trump také oznámil, že se dohodl s Evropou o dodávkách amerických sójových bobů, na které recipročně uvalila embargo Čína. Tím se celý obraz stal úplný. Spojené státy vítězí pouze v očích těch, kdo neví, že se jídelníček Číňanů a Evropanů liší – a že čínský trh je 2,5x (dvaapůlkrát!) větší než trh Evropské unie. I když v řadě případů sebestředná americká politika slaví úspěch, vedlejší, myšleno nechtěné, škody v obchodní válce se jeví větší než zisk. Přitom vedlejší škody v obchodní válce by mohly být ještě snesitelné. Jenže obdobně to může dopadnout i při odstoupení od dohod o kontrole zbrojení. Ministr obrany už prohlásil, že by chtěl v řádech měsíců rozmístit rakety středního doletu v Asii, čímž zřejmě myslí v blízkosti geopolitického jádra Číny.

*          *          *

Přestavba globální bezpečnostní architektury je nevyhnutelná, ale začala velmi nešťastně: jednostranným vypovídáním smluv ze strany USA. Nejde pouze o JCPOA a Smlouvu o likvidaci raket kratšího a středního doletu. Jednostranně Washington vypověděl Dohodu o omezení systémů protiraketové obrany a dvakrát odstoupil od klimatických dohod, nemluvě o úmluvách obchodních. I když po vítězství ve studené válce byly Spojené státy nejsilnější a na čas možná jedinou supervelmocí, od této doby se jejich specifická váha v globální mocenské rovnováze zmenšuje. Ekonomická moc Číny se stala přinejmenším rovnocenná s americkou, Rusko srovnalo rovnováhu strategických sil. Na tuto proměnu reaguje Washington nejhorším možným způsobem: snaží se dosáhnout hegemonie jednostrannými kroky. Rozbíjí bezpečnostní architekturu obtížně utvářenou desetiletí. Propadl právnímu nihilismu a místo diplomacie nasazuje barbarskou sílu. To je velmi nebezpečné směřování, protože moderní mezinárodní právo je dítětem diplomatických dohod. Toto právo není nic jiného než politická konvence. Když jej přestanou uznávat mocnosti, nikdo mezinárodní právo nemůže ochránit. Umírá.