Pokud někdo o tom pochybuje, nechť si přečte následující slova předsedy a mluvčího „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL), která pronesl na 70. sjezdu SL v Řezně dne 8. června 2019:

„Jsme Starorakušané. Jsme jedním ze dvou národů v českých zemích. Jsme čtvrtým kmenem Bavorska…“

Tak nejprve k prvnímu tvrzení pana Posselta: „Jsme Starorakušané“. Termín Starorakušané a Novorakušané byl definován při diplomatických jednání, které delší dobu vedli zástupci Rakouska a ČSSR. 19.7. 1965 byl uzavřen Společný čs.-rakouský protokol, který obsahoval vymezení některých základních pojmů. Rakouský majetek byl definován jako majetek, který byl v době odnětí majetkem Rakušana, který měl k 27. dubnu 1945 rakouské státní občanství Uvedené termíny byly též zakotveny i v československo-rakouské smlouvě z 19.12.1974.

V souladu s těmito mezinárodními dohodami „Starorakušanem“ byl ten rakouský občan, který měl rakouské občanství již před 27. dubnem 1945. Za „Novorakušana“ byl považován ten, kdo získal rakouské občanství po 27. dubnu 1945. Z hlediska uvedeného tvrzení pana Posselta, že landsmani jsou Starorakušané, neobstojí. Dokonce Novorakušany jsou pouze ti landsmani, kteří získali rakouské občanství po 27. dubnu 1945 a těch je málo.

Takže s jistotou může říci, že Rakušané a samozřejmě my, Češi, v landsmanech nevidíme Starorakušany. To zřejmě panu B. Posseltovi a jeho věrným, taktéž i přátelům „sudetské věci“ nevadí, aby tento termín používali.

O dalším k tomuto tématu píše pan PhDr. Jiří Jaroš Nickelli v článku „K Sudetským Starorakušanům". Zde mimo jiné uvádí:

„Pokud se posseltovci pokládají za Starorakušany, měli by to doložit. Poukaz na sčítání z r.1910 je irelevantní, tam byla příslušnost rakouská všeobecná.

Pouze ty vyhraněné národnosti v monarchii se hlásily ke svým. Posselt jako vždy míchá nesmyslně dohromady státní příslušnost s národnostní a dokonce s etnografickou příslušností, jako dokonalý politruk.“ A v závěru svého článku, který jsme též publikovali, konstatuje. „Sudeti u nás byli německá  jazyková menšina složená z různých příchozích. Z Německa, Rakouska, Tyrol, z německých enkláv Uher a Rumunska atd. Nelze stanovit kmenovost, bylo by snad možno stanovit etnografickou příslušnost z výchozích lokalit, pokud to mají jednotlivé rodiny doloženo. To je vše.“

A tak se dostáváme k dalšímu tvrzení pana B. Posslta, že landsmani jsou jedním ze dvou národů v českých zemích. Toto tvrzení nás též velmi zaujalo. Všichni dobře víme, že pan B. Posselt tzv. sudetské Němce označuje za národnostní skupinu, a to zcela běžně. Jak se stala tato národnostní skupina najednou národem? Za národ nebyla uznána ani po první světové válce, dokonce ani americkým prezidentem W. Wilsonem. V Československé republice byli českoslovenští občané německé národnosti uznáni za národnostní menšinu, která se těšila rozsáhlým národnostním právům.

I v současnosti u nás existuje německá národností menšina, která mezi ostatními menšinami žijícími u nás, má rozsáhlá privilegia. Na rozdíl od Čechů, Slováků i Poláků, kteří žijí již dlouhodobě v Německu, aniž by za menšinu byli uznáni. I v tomto případě bychom si měli položit otázku, proč princip vzájemnosti (reciprocity) běžný v mezinárodním právu, který říká, že Češi v Německu by měli mít tolik práv, co Němci v ČR, v uvedených případech neplatí?

Ale zpět k hlavnímu tématu. Němci u nás v republice byli a jsou národnostní menšinou. Nikoliv tedy jedním ze dvou národů v českých zemích, jak tvrdí pan Posselt.

A pokud jde o poslední tvrzení, že landsmani jsou čtvrtým bavorským kmenem, nebude jej komentovat. To je vnitřní záležitostí Bavorska a landsmanů. Jestliže bavorští ústavní činitele landsmany tak nazvali a stále se tohoto termínu drží, pak můžeme čtvrtému bavorskému kmeni gratulovat. Jen slovo kmen v předmětném termínu nás zaráží. Kmenové zřízení jsme dávno překonali, je minulostí. V Bavorsku snad také. Pokud však chtějí toto slovo dále užívat, nic proti tomu nemáme.

Závěrem bychom rádi poukázali na důsledky toho, kdybychom národnostní skupiny ztotožnily s národem. Co by se stalo? Národy podle mezinárodního práva mají právo na sebeurčení. Pakliže bychom toto právo přiznali národnostním skupinám, neboli národnostním menšinám, došlo by po celé Evropě k velké přestavbě dnešních států, která by mohla mít i katastrofické důsledky. Můžeme uvést příklad. Přiložená mapa „Drang nach Osten“ ukazuje, kde všude po Evropě žily německé menšiny. Pokud bychom začali tyto menšiny uznávat za národy, mapu Evropy bychom museli překreslit. Vzniklo by dalších několik německých států, případně několik dalších federativních států, v nichž by jedním z národů byla přetransformovaná německá menšina v národ.

A ještě další otázka. Musela Česká a Slovenská federativní republika zaniknout, aby národ český a „národ sudetoněmecký“ mohly v „budoucnosti“ společně vytvořit česko-německou federaci?

Dr. O. Tuleškov