PhDr. Stanislav Balík
Teroristický útok v Nice jasně prokázal, kam vede appeasement evropských elit. Na pietní akci, která se konala na místě neštěstí, vyjádřili Francouzi své rozhořčení a hněv, vypískali své politiky a dali jim najevo, že selhávají ve svém základním úkolu, jímž je zajištění bezpečnosti občanů. Jak toho však dosáhnout? Ačkoliv francouzská policie i armáda má vyspělé technologické možnosti i vypracované taktické postupy a francouzská vláda dostává informace od tajných služeb a mnohé útoky se jistě daří odhalovat už ve stadiu příprav, to základní zde chybí. Prvním krokem tváří v tvář jakémukoliv nebezpečí je jednoznačná identifikace jeho pravé podstaty. Jestliže jde o nebezpečí, které hrozí zničit podstatu naší kultury, touží nám vnutit své hodnoty, a naši vyspělou civilizaci uvrhnout do temného barbarství, je jeho jasné rozpoznání takřka dějinným úkolem nás všech. Podobně jako Západ neměl problém správně identifikovat největší hrozby, s nimiž se potýkal během 20. století, tedy nacismus a komunismus, není na místě zakrývat skutečnost dnes: naším nepřítelem je militantní islám. Nikoliv pouze islamismus nebo dokonce terorismus. Islamismus je pro islám politickou doktrínou, terorismus je jeho bojovou taktikou. Tou zastřešující, ucelenou filozofií, je však islám sám, v totalitě své středověké věrouky.
Slovo islám se však po útoku v Nice téměř nikde neobjevovalo. Média sice zveřejnila jméno teroristy, které jasně napovědělo, k jaké ideologii se hlásil, ale málokde bylo jednoznačně řečeno, že se jednalo o muslima. Politici odsoudili teroristický čin, zdůraznili, že je třeba učinit vše pro boj s terorismem a verbálně podpořili razantnější postup vůči teroristům. Pokud by se k útoku nepřihlásil Islámský stát, možná by se celá věc obešla bez použití slova "islám". Jenomže Islámský stát, to nejsou ti skuteční muslimové; s islámem nemá toto uskupení nic společného! To slýcháme a čteme od samého začátku jeho úspěšného tažení Středním východem. Objevují se i názory, že islám je ve skutečnosti náboženství míru, tolerance, sounáležitosti, respektu. Teroristické útoky páchané pod černou vlajkou s bílými klikyháky a za volání "Aláh je veliký", řezání hlav, upalování zajatců, znásilňování a mrzačení žen, vraždění křesťanů a bezvěrců. To vše prý páchají dle multikulturní rétoriky jen vyšinutí blázni. S těmito zvěrstvy však souhlasí do té či oné míry výrazná většina muslimů v Evropě.
Evropa je ve válce - to už nemohou politici evropských zemí popřít, a už se o to ani nepokoušejí. Nejsme však ve válce s terorismem, ale s islámem, stejně jako 2. světová válka nebyla válkou Spojenců proti německým tankům a letadlům, ale proti německému nacismu. Tehdy byl nepřítel jasně identifikován a nakonec drtivě poražen. Předtím však dokázal dosáhnout významných úspěchů - díky britskému a francouzskému appeasementu nacisté bez problémů remilitarizovali Porýní, připojili Rakousko, obsadili Sudety. Mnozí významní politici pozdější protinacistické koalice nešetřili slovy chvály nad hospodářskými a organizačními úspěchy nacionálního socialismu. Díky podobnému appeasementu dnes probíhá plíživá islamizace Západu. To vše za peníze Saúdské Arábie a Kataru a za tichého souhlasu impotentních politických elit.
Tyto neschopné politické reprezentanty jsme si však sami zvolili. Volíme si je stále a opět. Od prvního velkého útoku muslimů na západní civilizaci 11. září 2001 se v západním politickém diskurzu nezměnilo prakticky vůbec nic. Byly zničeny některé islámské diktatury, rozvráceny některé sekulární blízkovýchodní autoritářské režimy, ale v zásadě šlo stále jen o jedno. Totiž o pouhý boj proti terorismu a naivní import demokracie do zemí, které tuto politickou hodnotu nejsou schopné konzumovat. A nakonec přišlo to nejhorší, tedy soustavné obětování vojenského potenciálu Západu ve prospěch islámského světa, jenž však nedokáže projevit nic jako vděk nebo úctu k západním hodnotám, ale tuto oběť použije nakonec jako zbraň proti nám. Za všechno hovoří neukončitelná operace NATO v Afghánistánu.
Od útoku na Světové obchodní centrum (WTC) se mezi západními politiky neobjevil nikdo, kdo by jednoznačně označil za nepřítele islám jako světový názor a zároveň se mu dostalo opravdu účinné veřejné podpory. Po útoku nacistů na Polsko se stal britským premiérem Winston Churchill, člověk tvrdý, houževnatý a důsledný. Naproti tomu Macron, Merkelová a další jim podobní bezpečnost svých občanů položili na oltář multikulturalismu a dovolují si z pozice autorit poučovat pozůstalé po obětech islámského terorismu. Není v tomto kontextu absurdnějšího tvrzení, než že islám je náboženstvím míru. Kolik lidí bude muset ještě zemřít, ať už ve Francii, Belgii, Británii nebo jinde v Evropě, rukou islámských teroristů, než se občané rozhodnou pro svou bezpečnost skutečně něco udělat? Snad až poté si zvolí takové politiky, kteří budou vědět, že proti islamismu je třeba důsledně bojovat. Opravdu účinně bojovat s islamismem znamená zaútočit na podstatu této politické filozofie. Jenomže v dosavadní válce proti terorismu žádný pozitivní politický cíl zadán nebyl, a tato válka, takto určena a vedena, tedy z podstaty věci nemůže být nikdy vyhrána. Politiku definují občané díky volbám, a definují tedy v druhém plánu i politické cíle jakékoliv možné války. Jestliže nechceme žít ve válečné zóně, již z Evropy postupně činí islámští bojovníci, nezbývá nám, než odstranit z funkcí politiky, kteří jsou zbabělí a impotentní, nebo dokonce cílevědomě a zrádně podporují islámskou invazi. Především se přestaňme bát. Bez ohledu na to, jak sebevědomě prohlašují, že Evropa bude muslimská, ve skutečnosti jsou ubozí a primitivní. Jejich síla je výsledkem našeho nedostatku vůle a odvahy bojovat za naši bezpečnost a udržet si naši kulturu a hodnoty. Jakmile tuto vůli a odvahu nekompromisně najdeme, bude islamizace Evropy jen epizodou dějin Západu. Vzorem v tomto boji nám musí být maďarský premiér Viktor Orbán, který v roce 2015 projevil stejnou statečnost jako britský premiér Winston Churchill v roce 1940.
https://www.databazeknih.cz/knihy/islamiste-a-soumrak-evropy-385542
V Častohosticích 11. 8. 2019