Československá armáda, na základě Mnichovské dohody byla nucena opustit pohraničí, výborně vybudovaný obranný systém, a vše předat fašistické armádě. Nacisté toho okamžitě využili a obsadili „Sudety“ a následně zabrali celé území České republiky. Díky českému zbrojnímu průmyslu zvýšilo fašistické Německo své zbrojní kapacity o 25%. Získalo více než 460 tanků, 3000 děl a minometů, 1500 letadel, milion pušek a kulometů. Nacisté se vyzbrojili a získali nové válečné zbrojnice. Kvalitu obranného postavení fašisté, včele s Hitlerem, vysoce ocenili, aniž by tušili, že za 6 let je budou muset využít ke své vlastní obraně. Fašistům padla do rukou také celá vojenská výzbroj. Slovensko vyhlásilo „Samostatný Slovenský štát“ a postavilo se, tak jako Maďarsko, po boku fašistické říše.

Severovýchodní část země měla pro nacisty, díky mohutnému průmyslovému potenciálu, klíčový význam. Mezi centra válečné výroby patřila právě oblast Ostravska, Karvinska a Třinecka, s rozvinutým strojírenstvím a rozsáhlou uhelnou pánví. Ještě počátkem roku 1945 se zde těžily desítky tisíc tun uhlí denně. Továrny vyráběly velké množství surového železa, pancíře, těžké motory pro tanky, klikové hřídele pro těžké loďstvo, torpédoborce, ponorky a části torpéd. Vyráběly se zde také komponenty raket V–1 a V–2, včetně plášťů munice všech ráží. Šlo tedy o masovou produkci výzbroje pro pěchotu, tankové vojsko, letectvo i námořnictvo. Po vypuknutí války se výrobní úsilí ještě muselo zvýšit. Strategicky významným byl důležitý železniční uzel s velmi hustou železniční nákladní dopravou.

To vše významným způsobem podpořilo válečné úsilí nacistického Německa, paradoxně proti Polsku, zrádným západním mocnostem a státům západní Evropy, které nás Hitlerovi prodali v Mnichově a byly fašisty napadeny v prvním pořadí. Po zákeřném přepadení Sovětského svazu bylo vše vrženo na východní frontu. Blesková válka se, díky hrdinství Rudé armády a Sovětského lidu, nezdařila tak, jak si Hitler představoval. Sovětská armáda po velmi těžkých ztrátách zastavila Německý postup na linii Leningrad, Moskva a Stalingrad. Od té doby se charakter války změnil ve prospěch Sovětského svazu. Díky nezadržitelnému postupu Rudé armády se koncem roku 1944 a zejména v prvních čtyřech měsících roku 1945 přiblížil nezadržitelný konec fašistického Německa.

Hlavní tíže osvobozovacích bojů ležela na východní frontě a Rudé armádě. Její pozice začínaly na Litevském pobřeží Baltu, přes Maďarský Balaton až do Jugoslávie. Na západě Evropy byla sice západními mocnostmi vytvořena válečná linie, od Severního moře až po Švýcarsko a současně směrem do severní Itálie, ale postupovala velmi pomalu. Jiná situace se vytvořila v protektorátu. Díky horám obklopujícím celé jeho území a propracovanému systému obrany z předválečného období, zůstávalo celé území Moravy a Slezska stále v týlu bojující fašistické armády.

Němci si byli vědomi svého konce, protože Sověti se blížili k německým hranicím. Vědomí kruté odplaty za všechny válečné zločiny, stupňovalo jejich bojové úsilí, a proto každou píď země zuřivě a usilovně bránili. Pro svou obranu využili v plné míře vše, co jsme v třicátých létech vytvořili, pro svoji vlastní obranu.

Už v tuto dobu se stala aktuální otázka poválečného uspořádání Evropy. Na konferenci v Jaltě souhlasili Rosevellt a Churchil s návrhem Stalina a stanovili demarkační linii. To byl klíčový moment pro budoucnost Československa. Podle tohoto plánu mělo být poválečné Československo osvobozeno Sovětskou armádou a zůstat pod vlivem Sovětského svazu. Západní spojenci nesměli tuto linii překročit a vstoupit přes Prahu do Československé republiky. Tato dohoda byla pro Československo v budoucnosti rozhodující.

Američané už těžké boje s fašisty nepředpokládali. Naopak velmi těžké boje čekaly Rudou armádu na Ostravsku. Stalin považoval za nejdůležitější dobytí Berlína a pro hlavní směr úderu přes Polsko uvolnil obrovský potenciál vojsk. Základem útočících vojsk byly tankové svazky T–34, kterých bylo vyrobeno přes 50 tisíc. Maršál Žukov se obával obklíčení ruských jednotek fašisty z východního Pruska. Toto nebezpečí Sověti za velkých ztrát odvrátili. Na levém křídle však operovala velmi silná Skupina armád střed, od které Hitler očekával udržení svých pozic v Československu. Tuto sílu ležící v týlu Sovětských jednotek bylo nutné zničit.

Počátkem roku 1945 pověřil Stalin generála Petrova a jeho 4. Ukrajinský front o síle 255 tisíc mužů útokem na Ostravsko, nacházející se v rovinatém terénu mezi pohořím Beskyd a Jeseníků. Z jihovýchodu měl do protektorátu proniknout 2.Ukrajinský front, pod velením maršála Malinovského.

10. března 1945 zahájil 4. Ukrajinský front ofenzivu z Polska směrem na Český Těšín. Němci ale před dělostřeleckou přípravou opustili takticky přední obrannou linii, zakopali se na druhé a zuřivě se bránili. Sovětům v útoku navíc bránilo velmi nepříznivé počasí, které takřka znemožnilo využití letectva na podporu tankových vojsk a pěchoty. Sověti neměli potřebnou živou sílu, ani tanky, dělostřelectvo a letadla, protože hlavní jejich síly byly soustředěny na Berlín. Postup byl pomalý a 17. března se zastavil úplně. Nutně docházelo přeskupování vojsk. Němci měli důkladně vybudovaných pět obranných linií sahající až do hloubky 50 km, s kvalitními železobetonovými pevnostmi, které jim byly postoupeny Československem po mnichovské zradě. Tisíce zajatců a obyvatel okupovaných území budovalo další opevnění, zákopy a protitankové příkopy v několika řadách, kladlo desetitisíce min a natahovalo kilometry ostnatého drátu. Většina obcí se opevňovala s využitím členitého terénu. Mezi domy Němci umísťovaly tanky, protitanková děla a pěšáky vyzbrojenými pancéřovými pěstmi. Nejodolnějšími prvky obrany Němců byly železobetonové pevnosti ze třicátých let. Tvořily ucelenou linii desítek kilometrů od Bohumína až po západ Opavy.

155 tisíc zuřivě se bránících Němců pod velením generála Nehriga a téměř milionová armáda pod generálem Schörnerem, velitelem střední skupiny vojsk, která se chtěla později dostat přes Prahu do zajetí Američanů v Plzni, měly za úkol udržet Slezsko a severní Moravu před proniknutím Rudé armády na střední Moravu k Olomouci.

Obranná linie zahrnovala 1500 děl, minometů, 300 tanků, samohybných děl a 120 letadel. Němci soustředili hlavní síly na přístupech k Ostravě. Tři divize nechali na ostrahu polských hraničních přechodů. Sověti neměli dostatek sil na překonání do velké hloubky členěné fašistické obrany a čekaly je velmi těžké krvavé boje.

15. března od severu začal útočit nově postavený 1. Ukrajinský front, maršála Koněva. Probíhaly velmi těžké, několik týdnů trvající boje o město Ratiboř, které bylo zcela zničeno. Sověti museli likvidovat fašisty dům po domu. Nemohli si dovolit postupovat vpřed s nepřítelem v zádech. Proražení německých pozic na sousedních úsecích přimělo generála Petrova změnit plán postupu útoku na Ostravsko. Po odražení útoku na Těšín se rozhodl pro obchvat. Hlavní útok připravoval ze severovýchodu od obce Žory směrem na Wodzislaw Slaski a Opavu. Před Opavou se vojska měla otočit a od západu pokračovat k Ostravě. Pro tento směr vytýčil Petrov 38. Armádu. První gardová armáda generála Grečka měla za úkol pokračovat od východu na Těšín a Ostravu.

Významnou úlohu sehrála gardová armáda generála Gastiloviče, postupující údolím Váhu od Liptovského Mikuláše, a vázala na sebe značnou sílu Němců. V lokalitě působily i Československé jednotky generála Svobody. Bylo rozhodnuto o přesunutí jeho 1. Tankové brigády a 1. Smíšené letecké divize k posílení úderu na Ostravu. Jednomu stíhacímu pluku velel František Fajtl, který na vlastní žádost přešel z Anglie do Svobodovi armády.

22. března byl zahájen útok na Ostravu. Generál Petrov se rozhodl zaútočit klamným úderem 38. armády na Těšínsku, kam Němci okamžitě přesunuli část svých vojsk západně od Ostravy a oslabili své pozice bránící Rudé armádě v útoku z obchvatu. Sovětům se podařilo prolomit severní pás opevnění, ale zuřivá obrana nacistů nedovolovala rychlejší postup.

Stalin nebyl spokojen s pomalým vývojem a nařídil 26. března odvelet generála Petrova z funkce velitele 4. Ukrajinského frontu a nahradil jej generálem Jeremenkem. Mezi tím se sváděly na celé frontě kruté boje. Němci se sice pokoušeli o protiútoky, ale ty byly Sovětskou armádou likvidovány, zpravidla velmi brzy. Svazky Rudé armády spolu československými tankisty dobyli Žory a pokračovaly v dalších bojích k Woozislawi, kde se zastavili na obranném pásmu před hranicí s Československem.

Generál Jeremenko požadoval posílení frontu o nejméně 20 tisíc vojáků a dostatek tanků. Nakonec dostal pod své velení Šedesátou armádu a 31. tankový sbor, čímž posílil svoje tankové síly na úroveň Němců. Proti sobě tak stálo 300 tanků na každé straně. Děla a gardové raketomety 4. Ukrajinského frontu spustili 15. dubna 1945 masivní přípravu útoku na celé linii, dva dny před úderem vojsk maršála Žukova na Berlín. Důvodem tohoto načasování bylo udržet Shornerovu Skupinu armád střed v protektorátu a nedovolit posílení Hitlerovských jednotek bránících Berlín. Nastalo poslední dějství dramatu nazvaného „Ostravská operace“.

36 tisíc vojáků šedesáté armády generála Kuročkina dostala za úkol dobýt dobře opevněnou Opavu. Generál Jeremenko považoval Opavu za klíčový bod, z kterého mohli fašisté ohrozit Petrovova vojska a jejich útok, z obchvatu na osvobození Ostravy. Zničující letecké nálety nabývaly na intenzitě. Sověti předpokládali dobytí Opavy hned první den útoku, ale situace se vyvinula úplně jinak. Opavský směr bránila zkušená lyžařská divize generála Hunta, posílená zbytky tankových divizí. Sověti nastoupili od Sudic, v relativně úzkém koridoru a postupovali vějířovitě třemi směry. Západní mířil přes Polskou Pilszcz, kde se však postup zarazil. Tanky útočící přes Chlebičov a Pusté Jakartice rovněž narazily na tuhý odpor Němců a tři dny bez úspěchu bojovali o každý kousek země. Urputné boje s protiútoky na obou stranách donutily velitele 60. armády poslat do boje čerstvé zálohy, které prorazily obranu v noci 18. dubna. Pusté Jakartice za to zaplatily úplným zničením. Pro útok na Slezskou metropoli z východu bylo nutno překročit řeku Opavu a vybudovat předmostí. Průnik se podařil brodem u Kravař. S podporou letectva se podařilo zlomit obranu u Štítiny a otevřít cestu k Opavě z východu. Městu stále hrozilo obklíčení.

Po čtyřech dnech postoupila rudá armáda o 10 km a pronikla k vnitřnímu obrannému pásmu Opavy. V přímém směru od severovýchodu čekal vojska opevněné Kateřinky a Malé Hoštice se zbytky tankových divizí umístěných východněji. Na Hitlerovy narozeniny 20. dubna, se postup téměř zastavil. Velení 4. Ukrajinského frontu bylo nuceno, pro závěrečný úder, doplnit jednotky o čerstvé síly. Sovětským průzkumníkům se podařilo zlikvidovat štáb Německé obrany a zatknout velitele divize generála Hunta. Sovětská letecká armáda generála Ždanova s Československými bitevníky a stíhači absolvovala stovky bojových akcí. Významně se podílela na podpoře pěchoty a tankových sil spolu s ničením ohnisek Německé obrany. Luftwafe byla nucena opustit letiště v Dolním Benešově, ale jejich letadla z týlu sváděla tvrdé souboje se Sovětskými letouny. Opava se dvěma tisíci devíti sty obyvatel a 250 zničených domů, to pocítila nejvíce. Stala se nejzničenějším městem v naší republice a konečně byla osvobozena. Němci se stáhli, snažili se o protiútoky, ale byli pokaždé odraženi.

21. dubna večer, začaly přímé boje o město Ostravu. Rudoarmějci obsadili nádraží a brzy ráno most přes řeku Opavu na ratibořské ulici. Dopolední dělostřelecká příprava podpořila postup na náměstí republiky. Silný odpor Whermachtu na železničním náspu u západního nádraží byl zlomen pozdě odpoledne. Šedesátá armáda zastavila ofenzivu v podvečer 22. dubna. Následující den dobyli Sověti Kylešovice

Následný hlavní úder na Ostravu, vedl obchvatem u Štítiny a trval deset krvavých dnů. Vojska bojovala o každou vesnici a skoro dva dny bojovala o Mokré Lazce. Němci se snažili ukrýt v pevnostech ze třicátých let u Smolkova, ale pět objektů pevnosti bylo ostřelováno jen krátce. Rudá armáda se rozhodla opevněnému vrchu vyhnout a obejít jej přes Hrabyni, která byla zcela zničena. Nikdo v té době netušil, že boje o strategickou vyvýšeninu budou trvat týden s velkými ztrátami na obou stranách. Následný hlavní úder zahájený 26. dubna vedl přes Háj, Velkou Polom, Porubu směrem k Odře. Němci se snažili v noci probít ven. Sovětská pěchota manévr prohlédla a protiútok zastavila. Nejpomaleji postupovala gardová armáda generála Grečka. Za necelé dva měsíce se posunula k Ostravě na nejkratším směru jen o několik kilometrů. Německé pozice v Polsku se dlouho nedařilo pokořit. Jeremenko se proto rozhodl posílit gardovou armádu v části Grečkova pravého křídla. Jeho vojska překročil hranice u Hatě a pokročila přes Dargov, Hlučín a Peckovice k Odře. V cestě jim stály podstatně větší a odolnější pevnosti z třicátých let.

29. dubna byla situace pro Němce bezvýchodná. Kolabovalo zásobování střelivem zbraněmi i proviantem. Prudce klesala morálka vojsk a přibývaly dezerce vojáků. Rudá armáda postupně prostor obkličovala a uzavírala Němcům ústupovou cestu. Schorner však nebyl ochoten kapitulovat a potvrdil rozkazy o ústupu bojem. Místní průmysl pomohl zachránit Hitlerův rozkaz – udržet výrobu co nejdéle provozuschopnou. S postupem času neměli nacisté dost prostředků ani odhodlání vše zničit. Sověti především pojali oblast jako chráněnou zónu pro budoucí rozvoj Československa bez ohledu na vlastní oběti. Proto zde nedocházelo k plošným leteckým náletům ani zničující dělostřelbě. Útočili proto jenom na taktické cíle i za cenu velkých vlastních ztrát na lidských životech. V době, kdy řeka Odra zůstala poslední překážkou na cestě k Ostravě, rozhodl generál Jeremenko o úloze Československých tankistů podplukovníka Janka. Do města měli vstoupit jako první. Nejvýhodnější se jevil brod u Korýtka ve Výškovicích. 30. dubna tanky pod palbou přebrodily řeku. Městem postupovaly v podstatě bojovým průzkumem přes Vítkovice, Zengrovou a Ruskou ulicí dále do centra. Na tento okamžik čekali Češi, Moravané a Slezané 6. let.

Prvosledové jednotky 38. a první gardové armády překračovaly řeku na pontonech, provizorních mostech, upravenými brody, zbudovaných ženisty, a pokračovaly z levého břehu od Koblova po Hošťálkovice přes Mariánské Hory a Hrušov do dalších čtvrtí bez velkého odporu. Sověti osvobodili většinu Ostravy 30. dubna v den, kdy Hitler spáchl sebevraždu a na Říšském sněmu zavlála rudá vlajka. Sověti postupovali k říšskému mostu přes Ostravici a podél řeky dále na Frýdek Místek ve snaze obklíčit fašistickou 1. Tankovou armádu.

V německém prostoru ještě zůstávala Orlová, Karviná, Český Těšín Třinec a další menší města. Přesto, že tam kvůli nucenému vystěhování nebylo mnoho Čechů, kolem 3. května vítali Rudou armádu. Ústup Němců se stal závodem, kdo z koho, včetně zoufalé bitvy u Frýdlantu o udržení úzkého ústupového koridoru. Takový byl obraz prvních květnových dnů. Obsazením Ostravy byl dokončen průlom nacistických linií. Žádný obranný val západním směrem již neexistoval.

57 dnů trvajících bojů Ostravské operace skončilo 5. května 1945, před Krnovem, Moravským Berounem, Olomoucí, Novým Jičínem a Frenštátem. Fašistická říše tak přišla o poslední funkční surovinovou, uhelnou, hutní a strojírenskou výrobní základnu. Ukrajinský front v Ostravské operaci útočil na rozloze 15 tisíc kilometrů čtverečných. Fronta byla místy široká přes 170 km a sahala do hloubky přes 100 km. Velká část bojů se odehrála na území v Polském Slezsku. Vojska musela dvakrát překročit řeku Odru, a probít se velmi důmyslnou obrannou linií. Na obou stranách bylo během dvou měsíců zraněno a zabito přes 200 tisíc lidí. (S Ostravskou osvobozeneckou operací se vůbec nedá srovnat osvobozenecké úsilí americké armády, která při osvobozování západních Čech a Plzeňska podle historických dokumentů ztratila okolo 165 vojáků. To není překlep)

Obtížnost bojů potvrdil, mimo jiné, tehdejší velitel 4. Ukrajinského frontu maršál Jeremenko, který po válce prohlásil: “Během celé války, se vojska 4. Ukrajinského frontu nesetkala s tak hluboce členěnou a propracovanou obranou jako při bojích o Ostravu.

Většina občanů a především pamětníků, si uvědomuje, jaké oběti přinesli naši osvoboditelé. Pamatujeme si s jakou vděčností a spontánní radostí jsme je vítali. Pamatuji si, že mnozí dospělí plakali štěstím, že je mohou obejmout a pohostit z toho mála, které nám zbylo na konci války.

Nyní po 75ti létech jsou nám, našimi prodejnými hromadnými sdělovacími prostředky, vymývány mozky překroucenou historií tak účinně, že i na ostravsku se našli gauneři, kteří znesvětili v nedávných týdnech památník hrdinům Ostravské operace. Co náš parlament a vláda udělala, aby zabránila řádění podobným zločincům. Já se za tuto jejich nečinnost hluboce stydím.

Poděkovat je třeba tvůrcům dokumentu, především Jaroslavu KORYTÁŘOVI za námět, scénář a režii,Společnosti POLAR televize Ostrava s.r.o. a všem jejím spolupracovníkům, kteří mimo jiné prokázali odvahu šířit pravdu v době, kdy naši společnost zachvátila nebezpečná rusofobie, překrucování dějin a nechutné štvanice proti Rusku, šířené mnohými pravicovými poslanci a zejména našimi hromadnými sdělovacími prostředky

Poznámka: Tvůrci filmového dokumentu čerpali z rozsáhlých zdrojů, ve kterých se některé údaje mohou různit. Mohu říci, že odchylky jsou v mezích statisticky nevýznamných chyb. Protože ještě žijí pamětníci této operace a jejich přímí potomci, prosím, aby přispěli k jejich upřesnění v komentáři.