Skutečnost však shledal plnou disharmonie, plnou strastí, ohrožení a neštěstí. Ani před Bílou horou nebyl jeho život v roli českobratrského kazatele a mladého otce rodiny v Přerově a pak ve Fulneku idyla. Protihabsburské povstání a zápas o víru byly v proudu ( „Retuňk proti Antikristu,“ 1617), nelidské sociální poměry lid nadmíru tížily („Listové do nebe“, 1619), odmítavé stanovisko k povstání, které zaujal první šlechtic Moravy, pan Karel starší ze Žerotína, bylo zneklidňující a nepochopitelné. (Jemu dedikoval Komenský v úctě a s důvěrou svůj slavný „Labyrint světa a ráj srdce“, 1623). Lidský osud se podobal zmítanému vraku, pronásledovanému povodní, hladem, morem, válkou, hrůzou a strachem z nelítostné přírody, lidí i Boha („Truchlivý,“ 1622–24). Klamy a podvody, kořistění a loupeže. Nelze vypočítat všechny druhy zla a marnosti, které Komenský líčí ve spisech před odchodem z vlasti. Říká se jim útěšné, ale jsou zoufalé. Svědčí o hluboké vnitřní krizi, kterou Komenský vlivem bouřlivých událostí třicetileté války (začala, když mu bylo 25 let), vlivem osobního pronásledování, neštěstí rodiny (o milovanou ženu a dva malé synáčky ho připravil mor), pronásledování bratrské církve i deptání českého národa procházel, a kterou překonal až v exilu. Zde rozvinul činorodou energii a objevitelskou práci pro nápravu školy a učení a pro šíření vzdělanosti jako prostředku k tak potřebné a nutné nápravě celého lidského světa.

Víra v tolerantní možnost mírové koexistence národů náboženské orientace katolické nebo evangelické, luterské i reformované, víra v jednotu zlidštěného světa ho již neopustila, i když jeho dočasné naděje byly postupně třicetiletou válkou zklamávány a westfálský mírový diktát škrtem pera nadobro zrušil svět české reformace a českou zemi vymazal z mapy evropského protestantismu. Takový byl svět, taková byla Evropa za časů Komenského. Jaká je dnes?

Sledujeme–li vývoj naší komeniologie od zakladatelského činu Františka Palackého, který roku 1829 publikoval o Komenském dva články, zjišťujeme u dalších autorů zajímavé, zpravidla společensko–historickou situací podmíněné hodnotící akcenty a preference. A tak je Komenský postupně pojat jako důkaz o velké české minulosti, jako českobratrský humanista – předchůdce humanity osvícenské a moderní, jako trpitel, který pro víru a národní přesvědčení musel opustit vlast a žít životem psance.

Od 60. let 19. století, kdy se české národní uvědomění upevnilo a kdy národ začal usilovat o samostatnost, nabylo prvořadé důležitosti školství a Komenský byl oceňován nejen jako vlastenec, ale především jako didaktik a pedagog celoevropského významu. První světová válka akcentovala opět jeho vroucí, bolestné a statečné vlastenectví, první republika si v souvislosti s budováním samostatného státu všímala Komenského jako sociálního myslitele, kritika a reformátora společnosti.

V budovatelské euforii po druhé světové válce, v době iluzí, že teď už se staré sociální utopie konečně stanou skutečností, jevily se jako velmi aktuální Komenského snahy racionalizační a mírotvorné. Když zanedlouho došlo k vystřízlivění a rozčarování, objevil se v krásné literatuře obraz Komenského s rysy tragičnosti. Komenský byl představen jako „muž touhy“, který se přes osudové ztráty a prohry nevzdává naděje, nezoufá si a nepřestává pracovat pro budoucnost.

J. A. Komenský, tento“ muž touhy“ po spravedlivém světě, uvažoval o výchově a vzdělávání člověka v pohnutých dobách války třicetileté. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře, která předznamenala zničující persekuci odbojného národa, sám psanec a exulant, který se nesměl vrátit do vlasti, věřil, že člověk se má stát výchovou a vzděláním skutečným člověkem. To jest bytostí rozumnou a mravnou, schopnou poznávat svět a řídit svůj život, hospodařit moudře s dary přírody, pracovat a tvořit, ctít a střežit všechno cenné, co se dochovalo z minulosti, stejně jako objevovat hodnoty nové.

Po listopadu 1989 jsme se octli v nové společensko–historické situaci, v situaci nových šancí a nových rizik doma i v Evropě. Právem se budeme ptát, které momenty Komenského díla se dnes aktualizují, které s námi dnes nově souzní, které nás nově oslovují v situaci nových zkušeností, nových představ a nových očekávání.

Josef Tvrdý, profesor Masarykovy univerzity v Brně (popravený nacisty roku 1942) poukázal na řadu renesančních rysů Komenského: velkolepé plány, reformační všenápravný optimismus. Renesanční žíznivost po všestranném vědění a po usoustavnění veškerého poznání do uceleného systému vševědy, pansofie. Tento postoj nezůstává u Komenského pouhou teorií, ale stává se mu pramenem dalekosáhlých reformačních snah, týkajících se celého života. Jak se takový postoj může uplatnit dnes?

Komenský by užasl nad tím, že se ekonomický a konzumní typ člověka odtrhl od ostatních typů lidství. Redukce života na výrobu, obchod a konzum, na všeobsáhlé manipulace s penězi se stala hrozbou pro budoucnost. Vzniká nový lidský typ – lačný, nenasytný, bezohledný. Ničí přírodu, působí ekologická rizika a pohromy. Rozbíjí společnost vinou nesouměřitelností majetku většinových obyvatel a uzoučké vrstvy držitelů moci. Rozvrací svět ozbrojenými konflikty, válkami a jejich nedozírnými následky. Komenský navrhl syntetizovat výsledky bádání všech disciplín (nejcennější plody lidského myšlení a snažení) a vypracoval projekt systému všeobecné harmonie, míru a štěstí mezi lidmi a mezi národy. Byl přesvědčen, že vědění nemůže být samoúčelné. Je to prostředek k zdokonalení člověka a světa. Nikoli pro účinné ziskuchtivé využívání přírody a ovládání společnosti, ale pro moudrou orientaci ve světě jsoucen všeho druhu, a pro moudrou péči o ně. „Lidé mají jít tam, kam se má jít a ne se hrnout jako stádo tam, kam se jde.“

Syntéza myšlenkového dědictví evropské vzdělanosti je dnes – jako za časů Komenského – společným jmenovatelem evropské dimenze kultury a příspěvkem k universální kultuře světa. Je pluralitní, tolerantní, všelidská a demokratická. Její užití ( Komenský říká „chrésis“) je jediná záchrana člověka, přírody a kultury před hrozícím chaosem, destrukcí, globálním zničením a smrtí. Je výzvou pro všechny, všichni společně se mají účastnit nápravných akcí. Komenský píše doslova: „Chceme, aby k sestavování vševědného díla byli připuštěni všichni, kdo uvažovali o zbožnosti, mravech, vědách a uměních, bez ohledu na to, je–li to křesťan nebo mohamedán, žid nebo pohan, a stejně bez ohledu na to, ke které by se hlásil sektě, ať už je to pythagorejec, akademik, peripatetik, stoik, Essejan, Řek, Říman, starověký nebo současný, doktor nebo rabín, bez ohledu na církev, synodu, koncil, zkrátka všichni, a byli vyslechnuti, co přinášejí dobrého.“ (Předchůdce vševědy. 54).

V době dramatického rozkolísání hodnot, když hledáme orientaci pro výchovu tak, aby byla skutečnou výchovou pro člověka, pro vlast a národ, pro Evropu a celý svět, je přirozeně naším nejspolehlivějším průvodcem, rádcem a učitelem Komenský, jako filosof pansofické výchovy k všestranné a harmonické moudrosti člověka a k všenápravě nemoudrého světa.