Málem jsme tehdy oslavili 20.výročí vzniku samostatné Československé republiky, blížil se 28.říjen 1938. Ale mnichovský diktát nás o měsíc předešel (29.-30.září 1938). Byl to čas truchlivý, atmosféra bezmoci, zklamání, zrady a křivdy. Postoupili jsme nacistickému Německu pohraničí, na které si činila nárok německá menšina. Ztratili jsme 1/3 území, 40% průmyslu, 250 000 Čechů přišlo v pohraničí o své domovy. President Beneš odešel pod nátlakem do exilu, místo něj byl zvolen JUDr. Emil Hácha. Do dějin vstoupila „druhá republika“. Její představitelé odmítli veškeré vlastenecké tradice a horlili pro „odvěkou“ a „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé říši. Přestože velmoci slíbily garantovat zmenšené území Československa v nových hranicích, Hitlerův režim pokračoval v rozbíjení i okleštěné republiky. 15.března 1939 zaplnily ulice našich měst nekonečné kolony motorizovaných jednotek německé armády. Šel z nich strach a hrůza. Lidé trnuli na chodnících. Děti se dověděly, že to je okupace. A tak jsme od 15.března 1939 žili v bezprávné okupované zemi.

Při likvidaci Československa Hitler nezapomněl na osvědčenou imperialistickou zásadu „divide et impera“. Koloniální postavení Slovákům rafinovaně zastřel zdáním samostatného státu s presidentem Tisem v čele a s podporou Hlinkových gard, budovaných po vzoru nacistických úderných oddílů. Pro Čechy zřídil ponižující Protektorat Böhmen und Mähren, v němž skutečným vládcem nebyl president, ale dosazený říšský protektor, nejdříve K.Neurath, po něm R.Heydrich. Vlivným státním tajemníkem se stal K.H.Frank. Likvidaci a okupaci bývalého Československa odůvodnil Hitler nutností zabezpečit ve střední Evropě klid a mír. Byl to ovšem hitlerovský mír: Všude byly rozmístěny bdělé jednotky německé okupační armády, dělníci v továrnách pracovali pro potřeby Říše, děti ve školách se učily německy a o „Nové Evropě“ pod německou nadvládou.

A tehdy se blíží 21. výročí vzniku Československé republiky. Okupovaný národ mlčí, ale pod povrchem to doutná. Scházejí se ilegální odbojové skupiny, šíří se ilegální tiskoviny. V Praze i na venkově se množí letáky, svolávající na 28. říjen velkou manifestaci za národ, za osvobození. Ten den je pracovní, ale lidé se strojí svátečně a připínají si na oděv národní stužky /trikolory/ a černé pásky. Pražští vysokoškoláci vycházejí ze svých seřadišť do ulic a provolávají slávu 28. říjnu, symbolu naší svobody a samostatnosti, Československé republice, oběma presidentům-zakladatelům. Přidávají se desetitisíce lidí. Tehdy se ozvou německé zbraně. Česká policie nezakročila, a tak jednotky SS za pomoci ostré střelby nemilosrdně dav rozhánějí. Asi 400 lidí zatýkají. V 18.30 klesá na křižovatce ulice Žitné a Mezibranské na dlažbu 22letý pekařský dělník Václav Sedláček. Je zastřelen. Krátce po něm je zasažen medik Jan Opletal. Ztrácí vědomí a padá k zemi. Je raněn. Přes všechnu péči lékařů však svému zranění 11. listopadu podlehl. Pohřeb zastřeleného Jana Opletala byl stanoven na 15. listopad. Stal se tichou, žalující manifestací studentstva. Všichni to tehdy vědí a všichni to jako těžký zármutek cítí. Smrt Jana Opletala není věc jednoho medika. Není to ani věc všeho studentstva. Je to věc celého národa.

. Gestapo si tehdy vyžádalo revers od studentské samosprávy Hlávkovy koleje, že zaručí klidný průběh pohřbu. Vystavení rakve a smuteční obřady proběhly za naprostého ticha. Až při ukládání rakve do pohřebního vozu zazpívali přítomní celou československou hymnu, nikoli jen povolenou českou část „Kde domov můj.“ Vůz s rakví pak odjel na nádraží a odtud byla rakev převezena do Nákla na Moravě, rodiště Jana Opletala. Rodinný pohřeb se neobešel bez velkých bezpečnostních opatření. Po odjezdu vlaku s rakví z Prahy se studenti nerozešli. Postávali v hloučcích na Karlově a na Václavském náměstí, zpívali celou hymnu, provolávali slávu presidentům Masarykovi a Benešovi, hanbu Hitlerovi. Došlo k srážkám s policií a s muži SS, bylo zatčeno asi 20 studentů.

Den po pohřbu se konala v sídle nacistické vlády v Berlíně mimořádná porada o pražských událostech. Nahněvaný Hitler nařídil: „ Uzavřít české vysoké školy na tři roky. Jakékoli demonstrace ihned potlačit. Neostýchat se do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, bude Praha srovnána se zemí…“ Ukázalo se, že Opletalův pohřeb a manifestace po něm jsou vítanou příležitostí pro okupační moc, aby důrazně zakročila a české obyvatelstvo zastrašila. První rozsáhlá masová akce německého vyhlazovacího boje proti českému národu zasáhla studenty jako nejradikálnější jeho složku a příští vedoucí intelektuální sílu. Stalo se to 2 dny po Opletalově pohřbu, 17.listopadu. Už v noci se začaly ku Praze stahovat německé oddíly a brzy po půlnoci obsadilo gestapo budovu Vysokého učení technického na Karlově náměstí. Před čtvrtou hodinou ranní obklíčila německá policie s puškami a kulomety Masarykovu kolej a bez výstrahy začala střílet do otevřených oken. Hlávkova kolej byla přepadena o čtvrté hodině, o půl šesté byla obsazena kolej na Letné a v sedm hodin Švehlova kolej na Žižkově. Gestapo a muži SS do dveří stříleli, rozbíjeli je pažbami, studenty vyvlékali za vlasy, políčkovali je a kopali cestou k nákladním autům, jež je odvezla do dělostřeleckých kasáren v Ruzyni. Odvlečených bylo 1850. V Ruzyni byli studenti mladší 21 let a příslušníci cizích států vyhnáni na dvůr, museli sborově poděkovat a za hrozeb a nadávek byli propuštěni. V kasárnách zůstalo 1200 vysokoškoláků, kteří byli odvlečeni na Ruzyňské nádraží, aby byli transportováni do koncentračních táborů v Sachsenhausenu a v Oranienburgu. ( Nebyly to přímo vyhlazovací tábory, ale byla to místa nevýslovných útrap a mučení.) Před odjezdem jim bylo oznámeno, že jejich vůdcové byli zastřeleni pro smyšlené „spojení s židem Benešem“. Skutečně proběhla surová poprava devíti funkcionářů studentských spolků, bez viny, bez soudu. Jen pro zastrašení ostatních. Básník Viktor Fischl, tehdy v exilu v Londýně, na ně vzpomněl svým „ Rekviem nad devíti chlapci“.(„Těch devět chlapců, devět listů lip, krvavých listů, zrudlých od plamene. A lípa stojí dál a každá větev šíp, šíp vámi kalený, vy ohně neproměnné.“)

Persekuce českého vysokoškolského studentstva vyvolala v celém světě mocný ohlas. V Londýně byla utvořena Mezinárodní studentská rada, která vydala toto prohlášení: „ My studenti Velké Británie, všech jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Nizozemska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných zemí, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17.listopad Mezinárodním dnem studentstva.“ A tak od r.1941 je den persekuce studentů uznáván a ctěn po celém světě, i jako památka na československé studenty.

Když nastoupil na Pražský hrad Reinhard Heydrich, oznámil českým představitelům, že české vysoké školy zůstanou uzavřeny již navždy.Vše, co bylo cenné, sbírky, přístroje, knihovny, laboratoře, bylo konfiskováno pro německé školy a instituce. Zmizely i drahé kovy, insignie a zakládací listiny. Také nejvzácnější umělecké památky byly dílem zničeny, dílem se ztratily. Popraveno bylo nebo útrapám věznění podlehlo 62 universitních profesorů a docentů.

Události 17. listopadu měly podstatný význam pro vztahy Čechů a Němců. V hlášeních domácího odboje se již dříve objevovaly názory, že soužití Čechů a Němců v jednom státě bude sotva možné. Po 17. listopadu domácí odboj s ohledem na smýšlení obyvatelstva možnost dalšího soužití zcela vyloučil.

Státem uznaný svátek 17. listopadu inspiroval manifestační hnutí studentů u nás znovu roku 1989. To však je jiná historie, v jiných historických souvislostech a s jinými cíli. Neměli bychom připustit, aby kvůli ní byl původní odkaz 17. listopadu, Mezinárodního dne studentstva, překryt a zapomenut.

​

​

​