Několik měsíců po vítězném listopadu se objevil dr. Pithart, tehdy již jako předseda vlády ČR, v Mnichově. Co tam dělal? Podle „Sudetendeutsche Zeitung“, tiskového orgánu landsmanšaftu, z 20.7.1990 proběhly: „…první oficiální rozhovory mezi sudetskými Němci a Čechy od r. 1945. Ministerský předseda Pithart se setkal s vedením této skupiny.“ Nadpis citovaného článku zněl: „ Kontakty mají pokračovat a být dále prohlubovány.“ Na doprovodné fotografii, umístěné též na titulní straně listu, můžeme vidět dr. Pitharta, sedícího u stolu, proti dr. F. Neubauerovi, tehdejšímu mluvčímu tak zvané sudetoněmecké národnostní skupiny, a dr. F. Wittmannovi. Pod fotografií je text: „Sudetoněmecko–český rozhovor v Mnichově.“

Bez ohledu na uvedené, dr. Pithart tvrdil, že s F. Neubeurem a dalšími představiteli landsmanšaftu nejednal. Když jsme navrhli, aby v tomto směru zjednal nápravu a požádal právní cestou Sudetedeutsche Zeitung (SdZ), které informaci o jednání přinesly, o opravu, pokud víme, pan dr. Pithart tak neučinil. Takže můžeme předpokládat, že k jednání, jež tak horlivě popíral dr. Pithart, zřejmě došlo.

Dr. Pithart zřejmě rád jezdil do Mnichova. Získal tam ještě jedno prvenství. Byl prvním českým politikem, který překročil práh SdH. „K vrcholnému uznání práce Collegia Carolinum došlo v září 1991, kdy předseda vlády ČR Petr Pithart překročil práh budovy ´Sudetendeutsches Haus´, aby navštívil ono ´proslulé´ středisko bohemistiky. Pithart byl jedním z disidentů oddaných novému kursu české zahraniční politiky, kteří se snažili přesvědčit národ o jeho růžové budoucnosti v ´nové Evropě´. (Bořivoj Čelovský, Mnichovský syndrom, Tilia, 2000, str. 143

Následovaly různé návštěvy českých senátorů, poslanců či předních představitelů politických stran, zejména KDU, kteří do Bavorska a Mnichova jezdili. Nesmíme zapomenout i na určité české činitelé z řad katolické či evangelické církve. Ti v tomto proudu návštěv nechyběli.

Samozřejmě, že všechny tyto „přátele sudetské věci“ landsmani vítali s otevřenou náručí, psali o těchto návštěvách, pochvalovali si je, ale stále to nebylo to, na co celá desetiletí čekali. Jejich touhou bylo, aby konečně už došlo k přímým jednáním mezi vládou ČR a reprezentací „sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL)“.

Když nikdo z vlády ČR se k tomuto kroku nemohl odhodlat, každý premiér věděl totiž, jaké by to pro něm mohlo mít politické následky, rozhodl se SL tomuto procesu napomoci. Nejprve signály k zahájení přímých jednání mezi SL a českou vládu docházely do Prahy od bavorského premiéra, Horsta Seehofera, který byl z titulu své funkce současně patronem landsmanů. I když byly opakované, českou nechuť k oficiální cestě do Mnichova nezměnily. Do nátlakových akcí se proto zapojila i A. Merkelová, kancléřka SRN. V květnu 2012 byla na státní návštěvě Prahy. Využila této příležitosti, aby na téma pro landsmany tak důležité, promluvila s premiérem P. Nečasem. A brzy poté na české straně došlo k potřebným změnám.

Odkud tyto informace máme? Samozřejmě o tom nevíme z českých zdrojů, ale z německých. Mluvil o tom B. Posselt na 63. sjezdu SL, který se konal též v r. 2012. Cituji: „Já jsem velice vděčen, strašně šťastný, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy… vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovovi.“ Takže můžem bez servítku říci, že k této změně v české politice došlo až po intervenci kancléřky A. Merkelové, která navazovala na obdobné nepřípustné zasahování do našich vnitřních záležitostí, činěných dříve H. Seehoferem, bavorským premiérem.

Až do r. 2013, kdy se svou početnou delegací přijel do Mnichova pan Petr Nečas, tehdy český premiér, aby promluvil před bavorským zemským sněmem v Mnichově, šlo pouze o jednotlivce či menší skupiny, které nemohly oficiálně mluvit za nějaké české ústavní orgány. Naštěstí brzy poté jeho vláda padla.

Novým premiérem ČR se stal sociální demokrat B. Sobotka. Jeho oficiální politikou byl strategický dialog mezi ČR a SRN, který nás měl přivést do nejtěsnější blízkosti Německa. Spolu s ním ruku v ruce pracoval dr. L. Zaorálek, paní M. Marksová, dr. Rouček a další. Co ČSSD všechno během své vlády, která se opírala o koaliční spolupráci s KDU, napáchala, je k neuvěření. Landsmani nejsou žádní pohrobci nacistů, naopak jsou našimi přáteli a spojenci, hlásal B. Sobotka. Místopředseda jeho vlády, pan Pavel Bělobrádek, se rovnou prohlásil za sudetského Čecha. Ministr kultury, pan D. Herman, byl neúnavný v pěstování smíření a spolupráce s landsmany. Kromě ministerské funkce byl obtížen i předsednictvím pražského Sdružení Ackermann– Gemeinde, která pořádala společné celoněmecké sjezdy s mnichovskou Ackermann–Gemeinde, jednou ze složek SL, oba subjekty měly společné „spolkové“ vedení.

Od doby, co je předsedou vlády ČR pan ing. A. Babiš, viditelné oficiální projevy náklonnosti k SL přestaly. Otázkou však je, co probíhá za oponou. Zatím můžeme jen konstatovat, že zřejmě Babišova vláda nezajde až tam, kam se dostali sobotkovci.

Jednat se SL bylo více či méně připraveno i několik významných českých vlasteneckých subjektů. Nejpodrobněji o tom mluvil pan Miroslav Klen, předseda Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, v listopadu 1997.

„Je známo, že si pan Franz Neubauer neustále stěžoval, a dosud stěžuje, že s nim nikdo na české straně nechce mluvit. Proto jsme mu tuto možnost nabídli svým dopisem již 1.7.1994. Ačkoliv jsme měli v ruce potvrzeni pošty o tom, že landsmanišaft dopis přijal, ačkoliv jsme odpověď dvakrát urgovali, zapřeli, že by pozváni k dialogu dostali. Odpověděli až za rak s tím, že pozvání přijímají a žádají o sdělení termínu. Postupně jsme navrhli 90 termínů, ale nikdy neměl

pan Neubauer čas. Celkem jsme za ty tři roky napsali 27 listů, z toho 5 telegramů, dostali 12 Iistů, z toho jeden telegram. Vyměnili jsme si tedy bezvýsledně 39 listů. Obviňujeme pana Franze Neubauera z hrubého zkreslování pravdy, jestliže pranýřuje údajnou neochotu Čechů k diskusi. Veřejně prohlašujeme, že po těchto zkušenostech od dalších snah po dorozumění se SL upouštíme. Protože podobné zkušenosti se SL má i Český svaz bojovníků za svobodu, můžeme právem prohlásit. za záměrně štvaní, když SL českou stranu obviňuje, že nechce jednat. Naštěstí není SL to, za co se honosně vydává, tj. jakýmsi monopolním zástupcem všech bývalých československých občanů německé národnosti, jejich potomků, jakož i jejich manželů, manželek a všech sympatizujících.

Máme ty nejlepší styky s jinými, přátelskými německými organizacemi, jejichž členové byli odsunuti. Za všechny jmenujme alespoň "Kruh přátel česko–německého porozumění" , s nímž jsme dokonce personálně propojení vzájemným členstvím. S těmito lidmi si v přátelské atmosféře vyměňujeme názory a nevyvede nás z míry ani to, že nejsou vždy zcela shodné. Budu rád, jestliže právě takové ovzduší tolerance k názorů druhých a upřímná snaha chápat druhého bude i na našem shromáždění.“

Pokud se zamyslíme nad úsilím SL jednat přímo s vládou ČR, musíme hned na počátku jednoznačně konstatovat, že pro takové jednání z hlediska mezinárodního práva není landsmanšaft náležitě vybaven. Z hlediska německého práva je SL jedním z mnoha německých spolků. Jako takový však nemá mezinárodně právní subjektivitu. Nemůže se zúčastnit mezinárodně právních jednáních, nemůže se zavazovat v nich, ani získávat nějaká práva.

Této skutečnosti si byla plně vědoma již vláda pana V. Klause. V té jednoznačně platilo, že protějškem vlády ČR v mezinárodně právních jednáních může být pouze německá spolková vláda. Ani německé spolkové země nejsou pro mezinárodně právní jednání dostatečně vybaveny. Jejich svrchovanost je pouze fragmentární, neúplná. Nemají např. ministerstvo zahraničí ani ministerstvo obrany, tyto resorty patří do spolkové pravomoci. To vše bychom měli vzít na vědomí, než se rozhodneme jednat s někým z německé strany.

Řekli jsme, že SL je obyčejným německým spolkem, který se nemůže zúčastnit mezinárodně právních jednáních. Proto z české strany mohou být jeho partnery též jenom české spolky, nikoliv vláda či ministerstva ČR. Některé české spolky již při přípravě jednání se SL udělaly špatné zkušenosti. Přesto neoficiálně někteří čeští spolkoví činitelé již před časem se mezi řečí důvěrně svěřovali, že na pořad dne se pomalu dostává jednání se SL. Ten je však pro ně, objektivně viděno, „těžkou váhou“.

Jak však známe SL, tak ten spíše touží po jednání s vládou ČR, které může vést, landsmani jsou o tom přesvědčeni, k naplnění některých jejich programových bodů. Mluví o své vlasti, vidí ji v ČR. Nově hlasitě mluví o „Benešových dekretech“. Co si od jejich zrušení slibují?

Co může však SL čekat od jednání s českým spolkem nebo skupinou „vlasteneckých spolků“? Landsmani by si takové rozhovory, jak se domníváme, nechali i předem zaplatit. Co všechno by chtěli od české jednací strany si dovedeme zhruba představit. Otázkou je, zda si dovedou představit i ti, co se k jednání se SL případně připravují. Může být znění Táborského manifestu v části mluvící o Česko–německé deklaraci jedním z takových požadavků? Nebo někteří potencionální vyjednávači z české strany se nacházejí pod tlakem?

Ano, můžeme nečinně čekat. Čas oponou trhne a uvidíme na jeviště. Budeme však v tu dobu ještě moci včasně reagovat? Nevíme! A právě v tomto je jeden z velkých problémů. Dr. O. Tuleškov