Jsou nám známá bolestná zastavení maďarské křížové cesty zde v Sátoraljaújhelyi. Přesto znovu procházíme touto kalvárií. Potřebujeme lék, naději a povzbuzení. Víme, že je získáme až na konci křížové cesty. Jen tak dokážeme překonat naši bolest. Musíme se dostat až tam nahoru na samý konec kalvárie, kde se vše objasní a vše nabude smysl. Musíme se dostat nahoru, odkud uzříme budoucnost. Proto jsme sem dnes přišli.

Horizont dějin nás Maďarů má rozměr tisíciletí. Z této výšky historie je možné se rozhlédnout a právě odsud ze Satoraljaújheyi je možné dohlédnout velmi daleko. Napravo jsou Košice, tímto směrem Satu Mare, za námi Mukačevo. Když se nedíváme očima, ale se srdcem, můžeme dohlédnout ještě dál. Zpět až po úsvit časů. Vidíme, jak mizí a ztrácí se oblacích prachu dějiny desítek národů kočujících po rozsáhlých stepích. Vidíme, že my Maďaři jsme nezmizeli, ani se neztratili v obležení latinských, germánských a slovanských národů. Zachovávajíc naše zvláštní kvality jsme tady založili naši vlast. Otevřeli jsme srdce před křesťanstvím, vyslechli jsme Slovo Boží, zachovali jsme ho, a ustanovili jsme ho za základ uspořádání našeho státu. Tak, jak je to psáno: „Zapamatuj si, že každý člověk se narodí jako rovný, a nic jiného tě nepozdvihne, jedině pokora, a nic jiného tě nezničí, jedině pýcha a nenávist.“ Naše vlast i v současnosti stojí na těchto základech.

Útokům západních říší jsme pravidelně odolali. Ze zničujících ran východních pohanů jsme se zotavili. Nám se to podařilo, ostatním stepním národům to nevyšlo. Naše postavení jsme v rámci Evropy vybojovali, zorganizovali, přizpůsobili vlastním potřebám a udrželi. Uhersko bylo silným a nezávislým státem celých čtyři sta let, což jsou čtyři Trianonská období. Následných tři sta let, tedy tři Trianonská období jsme bojovali proti Turkům. Hluboko dole, na Balkáně, následně na jižních hranicích a potom ustupujíc i v srdci Karpatské kotliny. Budín sice byl v tureckých rukou během půldruhého trianonského období, avšak Turci si nás nedokázali podmanit. Následně uplynulo dvě stě let zatížených povstáními a boji za svobodu, avšak přesto po dvou Trianonských obdobích jsme bránu 20. století překročili jako partnerský národ jedné velké evropské říše.

Během staletí na bojištích sice padly statisíce Maďarů, celý svět však mohl vidět, že maďarský národ je nesmrtelný a nezničí ho ani ostří mečů. I když je národ sražen na zem, znovu a znovu se postaví. Dnes jsme prošli kolem Náměstí maďarských matek. Ženám na maďarské křížové cestě patří zvláštní místo. Je to správné, protože ztrátu krve vždy nahrazovaly ženy. Jednou obdařily vlast vojáky bránícími naši krajinu, jindy zase mnohými mistry, kteří ji budovali. Vždy dávaly to, co jsme potřebovali. Díky našim ženám nosíme v našich genech umění přežití a budování země. Jim můžeme vděčit za to, že v přežití jsme mistry Evropy. Sláva maďarským ženám.

Nestali jsme se německou provincií, ani tureckým vilajetem ani státem Sovětského svazu. Nesmazatelné důkazy, naše chrámy a katedrály, města a naše náměstí stojí i v současnosti. Hlásají, že my Maďaři jsme významný národ, budující kulturu a schopný vytvářet stát.

Tisíciletému historickému Uhersku nakonec bodlo nožem do zad spiknutí v Budapešti. Spiknutí naše vojsko ochromilo a rozvrátilo, jediného státníka schopného zachránit vlast zabilo, krajinu vydalo do rukou našich nepřátel a vládu do rukou bolševiků.

Když jsme si mysleli, že povýšené francouzské, britské a americké impérium už nemůže klesnout hlouběji, přece se jim to podařilo. Po druhé světové válce nás bez skrupulí předhodili komunistům. Poláci, Češi i Slováci byli postiženi stejným trestem. Ať je to věčným ponaučením pro středoevropské národy!

Byli tady mnozí, kteří by Maďarsko rádi pohřbili. Byli tací, kteří chtěli zbavit Němce jednoho jejich spojence, byli tací, kteří se chtěli pomstít Habsburkům, existovaly tací, jež motivovalo osobní obohacení, a byli i tací, kteří odjakživa nenáviděli Maďary. Spojili se, aby nás vymazali z povrchu Země.

Ale my jsme neoblomný národ, nikdy jsme se nechtěli účastnit vlastního pohřbu. Ani naši prastaří otcové se nevzdali. Nepoklekli a neprosili o milost. Zůstali jsme stát na nohách a zvládli jsme to. Vydrželi jsme vagónová města, nacistické lágry, sovětské gulagy, vysídlení, Československo, Jugoslávii i Ceauşescua.

Dnes už neexistuje ani Československo, ani Jugoslávie ani Sovětský svaz. Neexistuje už ani britské, ani francouzské impérium. To co z nich zbylo, se momentálně nachází v multikulturním zajetí jejich kolonií, které se jim nyní mstí. Před spravedlností dějin neuniknou ani ti největší. Tak jako je platné, že co patří spolu, to se spojí, stejně je pravdou, že co nepatří spolu, to se také rozpadne.

Správně jsme říkali před sto lety: „…my se ještě zúčastníme pohřbu těch, kteří nás chtěli položit do hrobu.“ My Maďaři však vytrváme, ať už z jakéhokoliv směru bude vát vítr. My setrváme, protože jsme doma. Jsme doma a proto setrváme. Maďaři podobně jako lidská srdce se jednou stáhnou, jindy se roztáhnou, ale v podstatě jedenáct set let přebývají na tom místě, které vyznačili významní zakladatelé našeho státu. Hlídejme karpatskou kotlinu důstojně, protože to je našim posláním. Každé narozené dítě je i dalším hlídačem. My karpatskou kotlinu nerozkouskujeme, nezničíme a nerozprodáme, ale zachováme pro budoucí generace. Náš národ musí žít se sebedůvěrou a důstojně, protože si uvědomuje, že dal světu více, než od něj získal. Náš výkon nás opravňuje k pokračování našich dějin. My, kteří žijeme v současnosti, máme vědět i to, že jsme už měli i horší hranice a přece jsme tady.

Namísto bývalého prostoru Československa a Jugoslávie nyní máme Slovensko, Slovinsko, Chorvatsko a Srbsko. Rádi budujeme společnou budoucnost se Slovenskou republikou, Srbskem, Chorvatskem a Slovinskem, které jsou hrdé na svou národní identitu.

Dějiny nám poskytly příležitost, možná poslední na to, aby středoevropské národy zahájily novou éru, ubránily se nebezpečí hrozícímu od Západu i Východu a aby se společně povznesly. V předchozích deseti letech jsme našim sousedům dokázali, že když se životní síla částí maďarského národa sečte, není to výhodné pouze pro nás Maďary, ale i pro naše sousedy.

Máme za sebou tisíciletou historii, proto se povznášíme nad časovými a prostorovými omezeními. My v Bratislavě vidíme Pozsony a v Kluži Kolozsvár. Vidíme to tak, neboť se na tento svět díváme maďarsky. Vlast vidíme jak v oblacích, tak i pod stébly trávy. Když se díváme na svět maďarsky, respektujeme, že Slovák zůstane Slovákem, a Rumun Rumunem. V našich sousedech vidíme to, co nás rozděluje, ale i to, co nás spojuje. Kdo hledí na svět maďarsky, vidí ho očima svatého Štěpána. Hledět na 21. století očima svatého Štěpána znamená to, že Karpatskou kotlinu chceme učinit velkou společně s národy, s nimiž v ní žijeme.

Dnes jsme se opět stali nejlidnatější zemí v Karpatské kotlině. Naposledy jsme byli tak silní jako nyní před sto lety. Budujeme mosty a železnice — směrem dolů na Bělehrad i dálnice — směrem nahoru do Košic. Naše politická, intelektuální, hospodářská a kulturní gravitační síla roste ze dne na den. Začal návrat Maďarů do jejich vlasti. Ve srovnání se západní Evropou jsme ostrovem klidu a bezpečnosti.

Aby tomu bylo tak i nadále, rychle postupuje i budování nové maďarské armády. Síla kráčí spolu se zodpovědností, a my si dobře uvědomujeme břemeno naší zodpovědnosti. Sto let trvající karanténa po Trianonu skončila. Je to povzbuzující, že znovu máme spojence, máme dobré sousedy a můžeme se společně připravovat na budoucnost.

Neexistuje na světě jiný národ, který by vydržel takových sto let. Avšak náš národ je neoblomný, houževnatý a bystrý, proto nejen jsme to zvládli, ale dnes znovu vítězíme. Proto našim národním komunitám vyslovujeme naše srdečné poděkování a nejvyšší uznání za stoleté vytrvání, věrnost k maďarskému národu a rodné zemi. Velkým národem se může stát ten, který přežil svou kalvárii. Ten, který poznal cestu utrpení. Ten, který obstál ve zkouškách. Ten, který pochopil, že pravda bez síly má jen slabý význam. Dějiny nejsou milosrdné. Neodpouští slabost. Bez hrdinů zaniká. Když budeme poslouchat slabé politiky, ztratíme se. Když povolíme silám neshody, ztratíme se. Maďaři si už nikdy nemohou dovolit luxus slabosti. Nám vždy může patřit pouze to, co dokážeme i ochránit. To je zákon, to je náš osud.

Proto pro nás každý zápas trvá, dokud ho nevyhrajeme. Proto nezanikly dějiny Maďarů ani u Moháče, ani při Világos, ani při Trianonu a proto budou opět zářit všechny drahokamy na koruně Svatého Štěpána.

Půda pod nohama našeho východního souseda se třese. I Balkán je plný otázek čekajících na odpovědi. Zrodí se nový řád. Na brány našeho světa tlučou obrovské změny. Ztráty naší země jsme během staletí vnímali jako rány osudu, kterým nelze zabránit. I za posledních sto let. Pro nedostatek vlastních sil jsme očekávali, že z mlh legend přijde zázračná kavalérie, která otočí osud Maďarů.

Tak jak je napsáno: „Vzmužte se. A především začněte s tím nejjednodušším — spojte se, abyste se prostřednictvím obrovského růstu přiblížili k Bohu, který je věčností. Nebude to ani snadné, ani jednoduché, ale vyplatí se to.