100 let Československa?
Původ a historie ze sudetoněmecké perspektivy

Letos se Češi a „sudetští“ Němci mohou podívat zpět na vyhlášení a vytvoření nového státu ve střední Evropě.

Datum založení státu je 28.10.1918, kdy v Praze nastoupila československá národní komise. 29. října 1918 němečtí delegáti z českých zemí vyhlásili „německá území v Čechách" za součást budoucího německo-rakouského státu, který se chtěl připojit k německé říši. Nový československý stát však nárokoval celé území historických českých (česko-moravsko-slezských) zemí a vojenskou okupací to postavil jako „fait accompli“ (hotovou věc).

„Sudetoněmecké“ masové demonstrace ze dne 4. března 1919 však ukázaly jasnou vůli patřit k německému-Rakousku, případně k Německu, a ne ke konstruovanému Československu. Ale čeští exiloví politici Tomáš Masaryk a Edvard Beneš (se Slováky v závěsu) ve své politické propagandě na západě léta požadovali zničení Rakouska-Uherska, jako přežilého státního útvaru demokracii nepřátelského. Monarchii obviňovali ze staletého útlaku Čechů, Slováků a jižních Slovanů. Tyto cíle byly v souladu s vojenskými cíli spojenců, kteří chtěli oslabit Rakousko i Německo, a to zejména s cíli Francie a Velké Británie. Současně vznesený požadavek na sebeurčení (právo na sebeurčení) měl za cíl ideologicky podporovat mocenské politické cíle. Právo na sebeurčení se používalo především jako dynamit proti ústavním monarchiím střední a východní Evropy. Volby v částech Horního Slezska a východního Pruska se konaly pouze v případě, že se očekávalo, že posílí vzkříšení Polska. Během Pařížské mírové konference to věděl významný český politik Edvard Beneš, který se později stal ministrem zahraničí a poté dvakrát, s přerušením prezidentem. Na otázku, jak se („sudetští“) Němci hlasováním v českých zemích rozhodnou, řekl : „Budou hlasovat pro odtržení".

Aby tomu zabránili, nebyl pro ně žádný prostředek absurdní – pro propagandu není žádná lež příliš absurdní – také po 4. březnu 1919. Profesor Tomáš Masaryk spěchal očernit Němce jako „přistěhovalce a kolonisty“ (kteří byli povoláni českými králi s plnými právy už ve třináctém století!) aby neodhalil chystanou brzkou „de-germanizaci".
Dnes bychom nazvali tehdejší přední české politiky jako nacionalisty a rasisty, které později napodoboval jistý Adolf Hitler.

Události z let 1918-1919 vytvořily příčiny česko-„sudetoněmeckého“ konfliktu. Jak se ve střední Evropě měnilo rozložení sil, vzestupem populistických fašistických stran a států, došlo k revizi ve Versailles a St. Germain zavedeného systému nových státních struktur. A to včetně čechoslovakismu, který se ukázal v roce 1939 a konečně v roce 1993, jako ahistorická a umělá konstrukce, jako špatná kolej dějin. Bylo šest let české kvazi-státnosti pod skutečnou německou vládou, protože Bad Godesberg a Mnichovská dohoda byly pro Hitlera jen nevítané mezistupně pro kontrolu střední Evropy. A zde je také třeba vyvrátit tvrdohlavě šířenou legendu, že Češi v Mnichově nebyli. Protože již dříve dohodli - ačkoli s protesty a bolestí - postoupení „sudetoněmeckého“ území. Jednali za ně jejich spojenci - Francie, Anglie a Itálie. Aby se vyhnuli válce, revidovali špatné rozhodnutí z roku 1919 - v naději, že urovnají stávající konflikt. Pro Hitlera byla „sudetská“ otázka pouhým prostředkem dezintegrace na podporu jeho expanzivních plánů.

Roku 1945 nakonec následovala katastrofa pro „sudetské“ Němce, kteří byli vydaní k bezuzdné pomstě Beneše a Gottwalda. Za národně-socialistický útlak s nimi bylo špatně zacházeno, byli vyvlastněni, nuceně pracovali a byli vyhnáni. S krvežíznivým diktátorem Josefem Stalinem byly podepsány smlouvy, s Rudou armádou jako podporou se mohla v Anglii a Moskvě zrodit genocidní operace, tentokrát „velká čistka" ve střední Evropě. Přitom spolupracovali Winston Churchill a prezident Roosevelt, poté se uskutečnila s dnes nevysvětlitelnou politickou nezodpovědností v Postupimi. Byla to také neomluvitelná zrada lidských a křesťanských přikázání a zásad. Po třech letech zdánlivého vzkříšení československého „národa“ byla ustavena komunistická diktatura jako satelit Sovětského svazu, navzdory dočasnému tání roku 1968, až do zhroucení evropského komunismu a „NDR“ v roce 1989. V roce 1992 se nespokojeni Slováci stali nezávislými podruhé a pravděpodobně na dlouhou dobu.
Bývalý „třetí lid" českých zemí, „sudetští“ Němci, doufali v zásadní změnu a odklon od Benešovy politiky. To se stalo jen částečně, s vyslovením ústní lítosti od některých politiků, jako Václava Havla, Karla Schwarzenberga, Daniela Hermana a při návštěvě českého premiéra v Mnichově, stejně jako od českých biskupů a jednotlivých osobností. Zatímco vyvlastnění českých občanů a křesťanských církví bylo do značné míry zrušeno, neexistuje odpovídající nařízení pro německé oběti.
Češi a „sudetští“ Němci jsou dnes nerovnými partnery. Český stát stojí proti soukromé organizaci „sudetoněmeckých“ občanů, podporovanou v některých záležitostech Bavorskem. Československý exil měl silné spojence a dokonce i světové mocnosti v letech 1918 a 1945 na své straně.
V Německu a Rakousku vidí „sudetští“ Němci svobodu pohybu, velmi omezenou finanční podporu pro kulturní práci, pro německo-české projekty a partnerství jako dostačující. Hrubou nespravedlností Benešova období bychom se raději neměli příliš zabývat a doufáme v rostoucí propojenost v Evropské unii.
Závěrem je třeba poznamenat:

Československý stát - jak vznikl v roce 1918 - netrval 100 let. Více než 50 let jej ovládaly velmoci, jako Sovětský svaz nebo Německá říše, a v žádném případě nebyl nezávislý. Rozsah jeho území, jeho populace a národnostní složení obyvatelstva byly předmětem zásadních změn, částečně působením cizích států, zčásti vlastními rozhodnutími a katastrofálními chybami československých politiků. Vyhnání sudetských Němců nebylo jen obrovským zločinem, ale také formou samo-amputace.
Při pohledu zpět na staletí v době Habsburků lze téměř mluvit o zlatém věku českých zemí.
Rüdiger Goldmann, Sudetenpost, 3.5.2018, str. 12

Pro České národní listy kráceně a volně přeložil P. Rejf