Jiří John
Úvodem
I
A tak bych byl rád, kdyby si mojí studii o ženském koncentračním táboře ve Svatavě alespoň někteří z nich přečetli, aby zjistili, že jsou přívrženci zločinné ideologie,která páchala zločiny na lidech, kteří z drtivé většiny byli asi v jejich věku. Byly to ženy, většinou dívky přibližně stejně staré.. A byly to ženy z celé Evropy, včetně Německa.
Někdy v dubnu v r. 2008 mi došel dopis z Francie, z města Villemoisson/Orge. Psal mne jistý pan Jean-Pierre GUERIF a to i jménem svých tří sester a prosil mne o pomoc. Jeho matka byla v létech 1943 až 1945 vězněna v koncentračním táboře Zwodau (Svetava) na okrese Sokolov. Mojí adresu mu dala jistá paní Libuše Nachtmanová, kterou já ale vůbec neznám. Jsem však členem Svazu bojovníků za svobodu a tak zřejmě tuto adresu získala z kruhů členů tohoto svazu, kteří ví, že se zajímám o historii zdejšího kraje. A tak jsem panu Guerifovi napsal, že mu budu nápomocen při vyhledání hrobu jeho matky, která zemřela na pochodu smrti, někde mezi Konst. Lázněmi a Stříbrem na Tachovsku. A skutečně v říjnu 2008 sourozenci Guerifovi do Sokolova přijeli. Do návštěvy jsem zapojil i Svaz bojovníků za svobodu, ale pomoc při návštěvě poskytla jak předsedkyně obce Svatava, tak i město Sokolov. Věnovalo upomínkové suvenýry. Guerifovi měli sebou tlumočnici z cestovní kanceláře, takže konversace s nimi byla snadná. Navštívili jsme místa utrpení jeho matky, které je pietně upraveno, navštívili jsme i muzeum v Sokolově, kde je expozice věnovaná KT Zwodau, v které je mnoho obrázkové dokumentace. Ale navštívili jsme i hřbitov v Sokolově, kde je pohřbeno i mnoho umučených francouzských vězeňkyň z KT Svatava. Popsal jsem jim i trasu pochodu smrti, který se vydal někdy 18. dubna 1945 na pochod do Nové Role a skončil 8. května v blízkosti Žatce.
A návštěva sourozenců Guerifových skončila u Stříbra, na hrob své matky však kytičku položit nemohli, neboť jej bohužel nenašli. Leží kdesi ve společném hrobě, neboť na pochodech smrti umíralo mnoho vězňů.
V r. 1949 jsem byl ve funkci tajemníka MNV v obci Jehličné na okrese Sokolov. V té době zastupitelský úřad Republiky francouzské pátral po hrobech občanů Francie. Pochované nechal exhumovat a převážel je do Francie, ať to byl válečný zajatec, nasazený dělník nebo vězeň, který zahynul třeba na pochodu smrti. Na koncentrační tábor Zwodau, ale i na koncentrační tábor Graslitz se jaksi pozapomnělo, a tak pozůstatky mučednic, zahynulých v naší vlasti rukou nacistických zločinců, jsou na našich hřbitovech, mnohdy kdesi i v lese. Budiž jim naše země lehká!
A tak je zcela správné, když vždy ve výroční den našeho osvobození v květnových dnech, klademe květiny k pomníkům a hrobům hrdinů umučených Němci nebo padlých v boji s nimi a připomínáme si hrůzy nacismu.
Vznik koncentračního tábora
Největším koncentračním táborem (KT) pro ženy na území dnešní České republiky, v době války bylo naše pohraničí anektováno německou říší, byl koncentrační tábor Zwodau (Svatava) v okrese Sokolov. Odhaduje se, že tímto koncentračním táborem prošlo asi 10.000 žen – vězeňkyň, snad všech možných národností Němci okupované Evropy. Byly zde vězněny především ženy, které se zúčastnily odbojové činnosti, ale byly zde i ženy uvězněné z rasových důvodů, Židovky nebo i cikánky, nebo dokonce i pro obecnou kriminality, zlodějky, prostitutky, podvodnice. To byly vesměs Němky.
Bylo zde velmi mnoho Francouzek, Polek, Rusek, Ukrajinek, několik Maďarek, Jugoslávek, Italek, Řekyň, Lotyšek, Litevek a dokonce i Španělky. Byl zde i Němky, které se provinily proti nacistickému Německu.
Ženy vězeňkyně pracovaly v bývalém objektu továrny na česanou přízi firmy Schmiegr, kterou ale zabrala pro účely výroby součástek na letecké motory a navigační zařízení pro letadla firma LGW Hackenfelde v Berlíně-Spandau. Tato firma, s účastí švédského kapitálu, původně vyráběla kuličková ložiska, ku konci války produkovala i ve Zwodau součástky pro V-1 a V-2. Stala se tak součástí koncernu Siemens.
Ženy-vězeňkyně zde prováděly otrocké práce pouze za velmi špatnou stravu a za vězeňské oblečení. Zacházení s nimi bylo hrubé, nelidské.
Koncentrační tábor hlídalo 12 příslušníků SS a 22 dozorkyň SS. K dispozici měli i několik služebních, dobře vycvičených psů-vlčáků.
Koncentrační tábor se začal budovat někdy v červnu-červenci v roce 1943. Začala jej stavět firmy Marggraf und Heger z Chebu a firma August Schug z Karlových Varů. Tyto firmy zaměstnávaly i nasazené dělníky z protektorátu. Na výzvu se přihlásili, že zde při výstavbě KT Zwodau byli zaměstnáni: Sláva Hrabík, Josef Martínek a Josef Veverka, dále Václav Hanuš, bratří Karel a Ondřej Karasovi. Dále pan Václav Špaček, Jindra Svoboda i jistý Mandelík. Většina z nich byli tesaři nebo zedníci, někteří jen pomocní dělníci. Byli z ročníku 1921, který byl nasazen celý na práce do Německa.
Vězeňkyně číslo 33 879 Naďa Listopadová podává svědectví: „Jméno Václav Hanuš bylo známo každé vězeňkyni jako jméno spojky, která odstraňovala strašnou izolaci s vnějším světem. Hanuš přinášel z venku do tábora zprávy o pohybu front a pomáhal nám překonávat beznadějný život v táboře. Všechna ruská, zde vězněná děvčata, vyslovovala jeho jméno s úctou. Smrt nám pořád kráčela v patách. Já jsem byla jedinou ženou v táboře, která znala několik řečí (studovala v Petrohradě cizí jazyky). Všechny zprávy, které ještě s jedním kolegou, také Čechem, dodávali do tábora, jsem překládala do sedmi jazyků a roznášela po cimrách. Riskoval svůj život, když mně a lékařce dal adresu jedné komunistické rodiny, u níž jsme se při útěku mohly ukrýt.“
Přihlásili se i další pracovníci bývalého Baukomanda, které stavělo KT Zwodau, i další vězeňkyně, které zde pracovaly.
Když přišli stavební dělníci na výstavbu tábora do Zwodau (Svatavy), nevěděli, že staví koncentrační tábor. Bylo to někdy v červenci 1943. Na místě bylo již několik vězeňkyň, které kopaly základy pro budovy tábora, údajně jich bylo asi 400. Přišly z největšího ženského koncentračního tábora z Německa, kterým byl Rawensbrück v Meklenbursku. Někdy v červnu 1943 byly sem dopraveny v krytých vagonech. Později přišel do Zwodau transport vězeňkyň z Buchenwaldu v Duryňsku.
Přišly údajně pěšky a byly na cestě několik dní. O tomto transportu však není žádná zpráva. Pouze se ví, že jedna francouzská vězeňkyně přišla do Svatavy z Buchenwaldu. Ve Zwodau však onemocněla průjmy, na které zemřela.
7.6.1944 hlásila flossenbürská komandatura K.H. Frankovi do Prahy, že v KT ve Zwodau je 472 vězeňkyň, k 1.12. 830, k 31. lednu 1945 1.030 vězněných žen a k 28. únoru 1945 pak 1.100 vězeňkyň. V hlášení je i údaj o počtu vězněných žen podle národností. Údajně zde bylo 269 říšských Němek, 357 Francouzek, 200 Maďarek, 106 Rumunek, 93 Polek, 30 Jugoslávek, 6 Češek, 5 Italek, 4 Španělky, 3 Lucemburčanky, a po jedné Belgičanka a Ruska. Kam se poděly další Rusky a Ukrajinky?
Tradovalo se, že KT Zwodau byl pobočným táborem KT Rewensbrück. Skutečně až do 1. srpna 1944 podléhal pod správu uvedeného KT, od 1. srpna však byla Zwodau i Graslitz pod správou KT Flossenbürg. K 15.3.1945 byl ve Zwodau jako velitel tábora jeden poddůstojník SS, jemuž podléhalo 19 členů mužstva SS a 30 dozorkyň SS. Vojáci – příslušníci SS měli k dispozici 19 pušek a 1 pistoli.
Práce v KT
Vězeňkyně pracovaly většinou v továrně, kde dělaly na různých strojích. Z tábora je vodily dozorkyně cestou, jež byla oplocena ostnatým drátem, do něhož byl zaveden elektrický proud. Pracovalo se na směnný provoz 12 hodin denně, a to i v sobotu a v neděli, v tyto dny však pouze 10 hodin. Práci v továrně řídili němečtí civilní zaměstnanci firmy Hackenfeld, ale strážní dozor zde vykonávaly dozorkyně SS. Kromě toho bylo v táboře několik jiných komand, kde vězeňkyně pracovaly. Bylo to uhelné komando, lesní komando, hřbitovní komando a další zřizované dle potřeby pro provoz tábora.. Uhelné komando mělo za úkol dopravovat uhlí z blízkého dolu. Hřbitovní komando se staralo o zemřelé vězeňkyně, které pohřbívaly na hřbitov v Sokolově.
Jarmila Šubrtová, vězeňkyně, jež si vedla svůj deník si poznamenala: „Dne 3. května 1944 jsme vykládaly z vagonu okna a dveře. Ve vedlejším vagonu pracovali zajatí Italové-Badogliovci. Vězněná Francouzska Germaine Dienozzetel začala pískat melodii ´Avanti popolo…´a z řad Italů se ozvala melodie ´Bandera di Rosa…´ A společně začali pískat ´Marsellaisu“.
Polka, Czeslava Malinowska, též vězeňkyně, vzpomíná: „Tábor ve Zwodau se skládal z několika bloků ubikací, nemocničního bloku a kuchyně, kde se vařilo jak pro nás, tak i pro příslušníky SS. Žen zde bylo moc, bloky byly plné. V průčelí bloku byly dveře, kterými se vcházelo do chodby. V chodbě po pravé straně byly záchody. Na levé straně byla jídelna, kde jsme dostávaly polévku a chléb. V bloku byla i koupelna. Dále zde byly ubytovny, kde stály postele nad sebou. V jídelně i ložnicích byla kamínka, kde se někdy v zimě topilo“.
V táboře byla také budova, která sloužila jako nemocnice. Jako lékařka tam byla Ruska Káťa, později Polka Czeslava Malinowska. Ta vypráví: „Nemocnice byla přecpána nemocnými. Pracovaly tam dvě ošetřovatelky. Mě poslaly do baráku číslo 2, abych tam konala zdravotní službu. Byla zde též polská lékařka Zyla Martynek a také zde byla zdravotní sestra Češka Dobruška Vrabcová.“
Nejvíce práce měly na revíru ženské, když přišel do tábora z Oelsnitz pěšky tak zvaný tyfový transport. Dobruška Vrabcová vypovídá: „Já jsem jako sestra na revíru měla povinnost umývat a udržovat čistotu na všech koupelnách a umývárnách Na oběd přicházely ženy z fabriky do tábora na oběd. Rychle snědly oběd a myly misky v umývárně, kde byla čtyři koryta. K obědu dostávaly polévku, kde bylo pár rozvařených brukví a pár rozvařených brambor…Když se odpad ucpal, tak se zbytky páchnoucí řepy musely vybírat rukama. Voda byla studená a ruce jsem měla červené jako rak. Jednou jsem byla volána k táborovému veliteli. Když jsme tam přišly, byl přítomen komandant a dva civilové. Sestry stály při stěně a tak jsem se postavila k nim. Jeden z civilistů si všiml mých červených rukou a zeptal se mě, co jsem dělala. Řekla jsem mu, že jsem myla podlahu. Moc se divil, že sestry jsou přikazovány k takovým pracím. Večer jsem přišla na ubikaci, potkal mě zde komandant a udeřil mne do tváře, nakopl mne a vyhodil ze dveří…
Od té doby, co nás navštívili ti civilisté, jsme nemuseli uklízet celý blok. V sobotu se v továrně pracovalo kratší dobu. Mojí povinností byla prohlídka čistoty všech žen. Musela jsem je prohlédnout, zda nemají svrab nebo vši. I v neděli se pracovalo jen 10 hodin. Když jsem u některé ženy zjistila vyrážku, mazala jsem jim pokožku. Jen málo kdy jsem je poslala na revír. Ženy tam chodily nerady, dozorkyně je tam okrádaly na jídle. Když jsme zjistily zavšivení, polévaly jsme jejich hlavy kupreksem, moc zavšivené jsme však musely ostříhat. To bylo ale pro ženy ponižující. Věra více věřila ostřihání, rozmlouvala jsem jí to. Ženy se snažily udržovat se v čistotě. Každou sobotu si svlékaly svoje prádlo a praly je ve studené vodě. Někdy se jim podařilo získat v kuchyni i trochu teplé vody. Nebylo kde ale sušit, neboť v kamnech na ubikacích se topilo málo kdy. A tak si je ženy oblékaly ještě neusušené, vlhké.
Jednou vzbudila naši pozornost mladá vězeňkyně, hezoučká, modrooká blondýnka. Jmenovala se Jašliš Solle, byla to Litevka. Neměla nic než to, co měla na sobě a to bylo špinavé a roztrhané. Musela jsem ji vykoupat a najít čisté oblečení. Namazala jsem ji proti svrabu a doprovodila jsem ji na revír. Tak jsem získala velkou přítelkyni. V každém KT, kterými jsem prošla, byli zanedbaní, opotřebovaní lidé, kteří byli zcela na dně, živé mrtvoly. Byli vychrtlí, doslova kost a kůže. V Majdanku se tito lidé nazývali ´gamel´, v Osvěčimi ´musulman´ a v Rawensbrüku ´szmukssyk´. I já jsem takové lidi dostala do péče. Vždy jsme je umyly, učesaly a stále jsme je kontrolovaly. Ale byla s nimi značná práce. Jednou jedna Němka se zvedla sama, šla se do koupelny umýt, ale již to nedokázala sama. Záhy je všechny odvezly do Flossenbürgu.
Přes to všechno byl tábor zavšivený. Přes naše úsilí nás vši stále žraly. Ty byly zalezlé ve slamnících a nedalo se proti nim nic dělat. To by se musela rozebrat i lůžka a všechno vydesinfikovat, ale to nebylo možné.
Ženy, které pracovaly v kuchyni, musely být zdravé. Jednou ke mně přišla Rakušanka Líza s prosbou, abych jí pomohla, že dostává úporné a bolestivé křeče. Chodila jsem za ní do 1. bloku a mazala ji. Z vděčnosti mi přinesla kousek chleba a vařené srdce. V kuchyni měla dostatek jídla pro sebe i kamarádky. Od jiné pacientky, které jsem též pomohla, jsem dostala celou skleničku marmelády, která byla míchaná s umělým medem. Za celou dobu věznění jsem nikdy nedostala nic sladkého a měla jsem tudíž velikou radost. Chtěla jsem se podělit i na revíru s nemocnými, ale již spaly a já jsem to nevydržela a vše jsem snědla.
Na počátku ledna 1945 přijel do tábora transport maďarských cikánek. Jen několik z nich umělo německy.. Vedení tábora je umístilo do druhé ložnice 1. bloku. Ničeho se nebály. Blokovou 1. bloku byla Češka Dobruška, která si ztěžovala, že si s nimi neví rady. Některé byly nemocné a stráže SS se báli nemoci a tak dali pokoj. Cikánky byly oblečeny do civilních šatů. Protože nepracovaly, dostávaly poloviční příděl potravin. Nesměly se pohybovat po dvoře a jejich styk s ostatními probíhal jen u oken. Hladové svlékaly svetry a měnily je za chléb. Cikánky se nerady myly. Když jsem je prohlížela, zjišťovala jsem jejich nečistotu. Většinou mi odpovídaly maďarsky
´Nem piszkos´, tj. nejsem špinavá. Několikrát jsem se pokusila je umýt. Do koupelny jsem jich dostala několik. Místo dalších se jich vrátilo několik umytých a tvrdily, že se již myly. Nakonec jsem rezignovala. Cikánky neměly postele, spaly na podlaze ve vlastních šatech. Při vstupu do jejich místnosti byl cítit značný puch a nevyvětraný vzduch. Bylo to v lednu a tak se nedalo větrat. V místnosti se netopilo. Přesto jsem s některými uzavřela přátelství. Požádala jsem je, aby mně zazpívaly, když jsem napřed některé namazala, nebo ošetřila drobné oděrky. Cikánky ale byly brzy odtransportovány do Flossenburgu a já se vrátila znovu na blok č. 2.
Kolik měl KT Zwodau vězeňkyň ?
Na úřadu městyse Svatava byl nalezen někdy v roce 1946 zápis, který zpracoval velitel policie v obci Rudolf Demler. V něm uvádí údaje o počtu obyvatel ze 17.6.1944. Trvale bydlících obyvatele je v obci 4.213, z tohoto počtu je 90 s protektorátní příslušností. Dále je zde hlášeno 52 občanů, kteří se přistěhovali z Německa, 42 občanů z Říše, jenž byli postiženi vybombardováním. 242 říšských Němců, zaměstnaných u firmy Hackenfelde, 36 příslušníků protektorátu, kteří jsou totálně nasazeni u stavebních firem Marggraf Heger z Chebu a August Schug z Karlových Varů. 8 Holanďanů, 22 Belgičanů, 11 Francouzů a dalších cizinců zaměstnaných u firmy Hackenfelde. (Pokračování)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz