III.
Jiří John
Vězenkyně Mykeyová se vrátila ze hřbitova v Sokolově, kam vezla mrtvé, zemřelé vězenkyně, a vyprávěla, jak na město padaly bomby a ony byly nuceny skočit do vykopaného hrobu, kde již leželo mnoho mrtvých, a musely si ucpávat nos, jak silný byl zápach z rozkládajících se mrtvých těl. A jediný předem vykopaný hrob byl ten, který sloužil k pohřbívání mrtvých sovětských válečných zajatců. To znamená, že zde pohřbívaly i mrtvé z koncentračního tábora Zwodau. Samozřejmě bez souhlasu a vědomí, jak hřbitovní správy města, tak i správy lazaretu XIII B Sokolov. Pohřeb se prováděl tak, , že mrtvola byla vhozena do jámy, posypaná chlorovým vápnem a posypaná menší vrstvou zeminy. Takže je zde pohřbeno kromě válečných zajatců, zřejmě i několik žen z KT Zwodau.. Kolik jich bylo, to již nikdo nezjistí.
Ve Zwodau bylY vězněny dokonce i tři děti, a to dva chlapci a jedna holčička. Holčička přišla se židovským transportem. Když její matka byla poslána do plynu, ujala se jí cizí žena. Chodila s touto ženou i na směny, a to jak ranní, tak i noční. Mluvila jen německy, měla velké oči a jmenovala se Blanchnerová. Na Vánoce 1944 jsme ušily malé Blanchnerové panenku. Uviděl ji ale velitel tábora a chtěl, abychom pro jeho dítě ušily také panenku. Musí mít ale vlasy, jako má moje dcera. Byl potom nástup a velitel Schreiber pak ukázal na jednu vězenkyni, ta měla vlasy jako jeho dcera a musela být proto ostříhána. Děvče brečelo, ale muselo se podřídit.
Václav Němec pátral po válce, co se stalo s dětmi ze zwodauského KT, ale nikdo z vězenkyň si neuvědomil, s kterým transportem děti ze Zwodau odešly.
Pokusím se popsat příchodů vězenkyň do Zwodau a pozdější odchody transportů ze Zwodau, když odcházely na pochody smrti.
První transport přišel do Zwodau někdy v květnu nebo červnu 1943 z Ravensbrücku a měl čítat 1 500 vězenkyň. V hlášení vedoucího místní policie ze Svatavy dne 17.7.1944 bylo uvedeno, že počet vězenkyň se snížil na 741, které hlídá 20 dozorkyň SS a 12 SS-manů. Lze mít za to, že hlášení tohoto policisty odpovídá skutečnosti.
Druhý transport několika vězenkyň přišel z Buchenwaldu. Kolik to bylo žen, kdy přišly, se však neví.
Třetí transport přišel do Zwodau v lednu 1945. Odkud přišel, se neví. Byly to maďarské cikánky.
Čtvrtý transport přijel do Zwodau vlakem z Oelsnitz v Sasku. Přijel v otevřených vagonech a mnoho vězenkyň bylo vyloženo mrtvých. Byl to transport, který vyšel někdy v listopadu 1944 z Oswietčimi, kopal na různých místech zákopy pro německý wehrmacht.
Pátý transport přišel rovněž z Oelsnitz pěšky do Zwodau, ten přivlékl do tábora tyfus. Vězenkyně pochodem smrti, který trval 14 dní, byly velmi vysílené a mnoho jich zemřelo.
V obou těchto transportech se jednalo o Židovky, pocházející z Polska, ČSR, Maďarska, Ukrajiny, Rumunska, Německa, Rakouska a Jugoslávie.
A odchody z KT Zwodau
První odešel transport maďarských cikánek, který byl směrován do Flosenbürgu. Zda odešly pěšky nebo byly odvezeny vlakem, není známo.
Druhý transport byl vypravován pěšky přes Cheb a Aš do Helmbrechtu v Bavorsku. Odtud se vydal o počtu asi 800 vězenkyň zpět směrem na Aš, Cheb a Mariánské Lázně do Domažlic, Klatov, Volar a do Prachatic.
Třetí transport se vydal na pochod smrti dne 18. dubna 1945 a šel pěšky do Nové Role u Karlových Varů, kde se zdržel asi dva dny a poté byl naložen na vagony a dopraven do Bečova n. Teplou. Odtud se vydal pěšky směrem ke Konstantinovým Lázním a Stříbru. Odtud se ale otočil směrem na Žatec a zde byl 9.5. osvobozen sovětskou armádou. Čtvrtý transport smrti se vydal na pochod 24. dubna 1945 a šel směrem do Slavkovského lesa. Došel do Krásna, do Litrbachů-Město a šel směrem na Mariánské Lázně. Zde však operovala německá armáda a transport byl vrácen do Zwodau. Sem došel někdy začátkem května 1945.
Vysílené, hladové a nemocné vězenkyně byly na pochodech smrti bity obušky a když již nemohly jít dále, byly zastřeleny.
O pochodu smrti, který vyšel ze Zwodau začátkem dubna 1945, říká Hana Smrčková: „Když jsme došly na Prachaticko, tak tam ženy, které nebyly schopné chůze, naložily na valník tažený traktorem. Ve vsi Bierbruck (dnešní Blažejovice) byl transport napaden hloubkovými letci armády USA. Bylo zasaženo několik SS dozorkyň a jedna střela zasáhla i mne. Viděla mě spoluvězeňkyně, Polka Chalin, která mi řekla: „Češko, neotáčej se, měla ještě kousek košile a zatáhla mi nohu, aby zamezila únik krve. Zatáhla mě pod keř a tam s pomocí Rusky Tamary mne zatáhly do nějaké cihelny. Někde sebrala trakař, na který mě naložila a odtáhla mne k silnici. Odtud mne Červený kříž dopravil do nemocnice v Českých Budějovicích. Pamatuji si, že někdo z té sanitky řekl: „Ta mrtvá otevřela oči.“
K tomu sdělil ředitel vimperského muzea pan Jan Dolary: „V prvních květnových dnech 1945 se zbytek pochodu smrti dovlékl až do údolí Teplé Vltavy. Otrhané a špinavé, poháněny obušky, šly ženy neznámou krajinou. Pochod trval již několik týdnů. A ženám docházely síly. Každou chvíli některá upadla a nezvedl ji ani obušek. Mnoho skončilo ranou z pistole. Jen na úseku dlouhém 6 km mezi obcemi Polka a Horní Vltavice bylo zavražděno a na okraji lesa zahrabáno 17 ubytých žen. 4. května 1945 byl transport napaden hloubkovými letci. Ti útočili především na velitelské auto a SS mani i SS dozorkyně se rozprchli a transport vězňů ponechali svému osudu. Větší část pochodu smrti se dovlékla do blízkých Volar, menší se dovlékla k Prachaticím. Stav příslušnic transportu byl žalostný. Tělesná a duševní sešlost, střevní katary, pokročilá tuberkulóza, omrzliny, vředy, svrab a dokonce i příznaky tyfu. Na volařském hřbitově je pochováno 94 ubitých a utýraných žen“.
A dále: „V pondělí dne 7. května 1945 došla do Bosňan zpráva, že v okolí Prachatic se objevili vězni z německého KT. Zdravotní odbor zajistil vozidla a strážce a po půlnoci bylo sem přivezeno celkem 50 žen. Další byly nalezeny v obcích Husinec, Chlumany, Hájek, Dub a Bavorov. Do vodňanské ozdravovny bylo dopraveno celkem 112 osob, které zde pobyly celkem 1 měsíc. A z kterých byly koncentračních táborů: 73 bylo z KT Zwodau, 34 bylo z KT Helmbrecht, 1 osoba byla z Mauthausenu a 5 dalších bylo z jiných koncentračních táborů.“
A ještě dále Jan Solar: „ Nejméně zde bylo Francouzek jako Němek, jenom po dvou. Další vězenkyně byly dopraveny do nemocnice v Prachaticích. I v Prachaticích byl značný počet hospitalizovaných žen z KT Zwodau.
Vězenkyně Hana Smrčková ve svých vzpomínkách uvádí, že transport vězenkyň z Helmbrechtu šel z Chebu přímo do Mariánských Lázní, ale jiná svědkyně z tohoto transportu vypráví o tom,že šel do Mariánských Lázní přes Slavkovský les.. Dostal se do Krásna u Horního Slavkova, kde místní starosta je odmítl ubytovat ve škole a musely být přes noc na louce. Zde zemřelo několik vězenkyň, několik jich bylo zastřeleno, když se pokusily o útěk. Starosta Krásna dal pokyn, aby byly pohřbeny na mrchovišti. Povozník z Literbachů, Alois Seidel, kterým mrtvé na příkaz starosty odvezl, prohlásil do protokolu: „Mrtvé ženy byly složeny do jámy asi 80 cm hluboké a zaházeny slabou vrstvou zeminy. Viděl jsem na vlastní oči, že byly velmi chatrně oděny a byly to jen kostry. Usoudil jsem, že zemřely hladem, zimou a jiným utrpením.“
Vrchní strážmistr SNB z Krásna označil ve své zprávě ministerstvu vnitra transport jako pochod smrti z Helmbrechtu do Volar. Původně měly být na příkaz starosty z Krásna ženy pohřbeny na mrchovišti, ale manželka pohodného, Anna Leisnerová, přesvědčila svého muže slovy : „Mrchoviště je pro dobytek, ne pro lidi“. A tak pohodný vykopal hrob kousek od mrchoviště, pod šeříkovými keři.
Z vlastního poznatku vím, že na začátku lesa od křižovatky na Novou ves, směrem na Prameny, je hrob asi osmi žen, které zemřely zřejmě za pochodu do Sangerbergu (Pramenů), když tento šel do Mariánských Lázní. Před lety, kdy jsem jako funkcionář Svazu bojovníků za svobodu dělal soupis hrobů zajatců a vězňů, jsem tento hrob navštívil. Je také v seznamu hrobů, o které je nutno pečovat. Tyto hroby sleduje občanské sdružení „Paměť“.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz