II.
Jiří John
Zajímavý je záznam o počtu žen v koncentračním táboře ve Zwodau, kde je evidováno 741 vězenkyň, 12 SS-manů jako strážných a 22 dozorkyň SS. V pamětní knize koncentračního tábora Rawensbrück je na stránce 82 evidováno: „že do KT Zwodau v Sudetech byl odeslán na žádost firmy Hackenfelde transport 1500 vězněných žen.“ Že by tento transport ještě u obce nebyl evidován, je zcela možné. Velitelství SS bylo odpovědné jen samo sobě a nikomu neskládalo své účty. Dále se ve zprávě policejního úředníka dočteme, že v Huvlově hospodě je ubytováno 30 francouzských zajatců, číslo pracovního komanda je 4092, v domě čp.11 je ubytováno pracovní zajatecké komando sovětských zajatců, které hlídá 6 vojáků wehrmachtu. Přímo v objektu firmy Hackenfelde je dále ubytováno 66 italských vojáků, které střeží 2 vojáci wehrmachtu.. V objektu firmy Hackenfelde je dále ubytováno 30 vězňů z okresního soudu z Chebu. Policejní úředník ve svém hlášení uvedl: „…během války padlo ze Zwodau 117 občanů, 33 je jich nezvěstných a 13 v zajetí v severní Africe.“
V roce 1946 vypracoval úřad SNB v Sokolově zprávu ze dne 15.5. a informuje nás: „…KT ve Svatavě byl zřízen někdy na podzim v r. 1943 a byl v provozu až do května 1945, kdy byl osvobozen armádou USA. V táboře byly internovány Polky (asi 50%), Češky (10%), Němky (15%), Rusky, Italky a Jugoslávky. Bylo tu dosti Židovek. Při normálním provozu měl tábor 2 000 vězenkyň, v době nouzového obsazení zde bylo vězněno 2 500 osob. Táborem prošlo asi 8 000 až 10 000 žen. Veškeré záznamy byly při likvidaci tábora zničeny. V den osvobození bylo v táboře asi 1 800 vězenkyň. Asi 14 dní před osvobozením tábora bylo asi 1 500 osob hnáno pěším transportem do Dachau (pravděpodobně však do Tachau, tj. do Tachova, pozn. aut.)… Jelikož tam byla již americká armáda byly ženy u obce Litrbachy (později Čistá) vráceny. Některé vězenkyně cestou uprchly, nebo byly utlučeny. 4 ženy byly cestou zastřeleny, a to 2 Češky a 2 Polky. Po osvobození 1 700 osob schopných chůze odešlo do svých domovů. 60 žen ale zůstalo, nebyly schopné chůze, z toho jich 30 ještě zemřelo… Ženy pracovaly v továrně na součástky k leteckým motorům.“
Prvním komandantem tábora byl Richter, sudeťák, který mluvil obstojně česky, ale jen tehdy, když nebyly přítomny dozorkyně. Byl to obtloustlý hromotluk s rybíma očima. Když se podařilo 3 Ruskám překonat ostnatý drát a z tábora uprchnout, byl přeložen do koncentračního tábora Cikorka v Kraslicích. S ním odešla jeho milenka, dozorkyně SS, Tribunka.
Po něm nastoupil jako lagerkomandant Schreiber. Ten se přihlásil dobrovolně v březnu 1945 k obraně Berlína. Posledním komandantem byl Jordán.
Dle svědectví bývalé vězenkyně Kalčíkové: „Za Richtera se dalo ledacos vydržet, ale sotva nastoupil Schreiber, měly dozorkyně SS volnou ruku. Za Schreibera si přišly na své, ale my také.“ Schreiber měl hodnost sturmbandführera SS, byl to hrubý, neomalený člověk.
Po něm nastoupil v březnu 1945 obersturmbandführer Jordán. I on byl hrubý člověk, který se nerozpakoval fackovat starší, prošedivělou vězeňkyni.
Ve Zwodau byla vězněna z politických důvodů vězeňkyně Galová, odkudsi z Poruří, která ve Svatavě zůstala a zde se provdala. Ta vypráví o životě v táboře. „Zde nebyly jen vězenkyně z politických nebo rasových důvodů, byly zde i vězenkyně, které byly odsouzené soudy podle trestního zákona (zlodějky, podvodnice), Byly zde i prostitutky. Politické byly označeny na zádech červeným trojúhelníkem, potrestané měly na zádech trojúhelník zelený a prostitutky pak trojúhelník černý. Ze zlodějek pak komandant vybíral lagerälteste a tu měl každý barákový blok. Nejhorší v této funkci byla Baumanová, zlodějka, která se vyznačovala značnou krutostí a trestala za každou maličkost. Táborová stráž SS, a to jak muži, tak i dozorkyně SS na ni dali, a nijak ji v jejich krutostech neomezovali.
Budíček v táboře byl v 5 hodin, v 5.30 byl táborový apel a o 6. hodině se podávala snídaně. Ta sestávala z krajíčku chleba, asi 1 cm silného, a černé kávy z melty. Po snídani se šlo do továrny. Oběd v poledne se sestával z polévky s rozdrcenými brambory a tuřínem. V neděli jsme dostávaly asi 6 vařených brambor ve slupce, ale také vařený tuřín, kousek chleba a marmeládu. K večeři byl chléb s marmeládou, černá káva nebo čaj. Maso nebylo nikdy.
V továrně byl 12 hodinový provoz. Dělalo se na dvě směny, tj. i v noci.
Večer si zde vězněné ženy praly své prádlo, šaty a šály, něco si opravily a šlo se spát.“
Tyfový transport
Francouzská vězenkyně Germaine Dianezetti si vedla deník a z něj se dovídáme následující. „Je 4. března 1945 a my se v neděli dáme do praní svých ubohých svršků. Najednou přiběhne SS-man Prosper s tím, že je třeba asi 20 žen na pomoc transportu, který v noci přišel. A žádá nás, abychom se přihlásily dobrovolně. Přihlásily se 3 vězenkyně a zbytek určil Prosper a dozorkyně Harta z těch, na které mají spadeno. Přichází Francouzska Ekouemová a informuje nás, že jsou to maďarské Židovky a že 2 z nich hovoří francouzsky. Jsou vyhladovělé a žádaly o jídlo. Ve vagonu bylo 5 mrtvých, některé nejsou schopny chůze. Z transportu, který byl vypraven z Oswiečimi, bylo 2 000 osob a byl určen na zákopové práce do Schliesersee a do Glogova. Potom putovaly do Neustadtu, Grünbergu, Swiednice, Liegnitz, Moldau, Görlitz, Bautzen, Drážďany, Frieburgu, Saské Kamenice, Zwickau, Planitz, Plauen a Oelsnitz. Zde byly naloženy do otevřených vagonů (v březnu!) a jely přes Aš do Zwodau.Druhá část, jež byla ještě schopná jít pěšky, šla do Zwodau z Oelsnitz pěšky a jejich cesta trvala 18 dní. Při této cestě zmrzlo asi 75% vězenkyň. Ve Zwodau se zdržela asi 18 dní a vydala se na pochod. V transportu byla vězenkyně Alžběta Herzová, pozdější profesorka gymnázia z Domažlic.
S židovským transportem, který přišel do Zwodau jak vlakem, tak pěšky, měly vězenkyně značnou práci. Musely pohřbívat mrtvé Židovky a pečovat o ty, které přežívaly. Byly silně zavšivené, vši byly zažrány pod kůží, byly velmi vyhladovělé, některé doslova kost a kůže. Některé prosily o koupel. Tu jsme jim poskytly, ale přišly dozorkyně SS a vyhnaly je z koupelny. Bosé a nahé je hnaly na appelplatz.
Později dostaly na prahu ubikací nové šatstvo a prádlo, většinou to ale bylo mužské nebo dětské a všechno nepřiměřených velikostí. A došlo ke stříhání vlasů. Jejich vlasy a prádlo pak byly spáleny. Zdravé přišly k proceduře samy, nemocné musely přivést. V ubikaci, kde přespaly, byly vyměněny piliny, na kterých spaly a ty byly vlhké. Hodně z nich mělo omrzlé nohy.
Úmrtnost na bloku, kde spaly, byla značná. Kousek od revíru byla vykopána velká jáma, ohradily ji prkny, a tam mrtvoly házely.“ O tom vypráví Dobruška Vrabcová: „ S Mařenkou Šuléřovou a Bohunkou Faltysovou jsme se přihlásily na blok. Tam řádil tyfus. Barák vyklidili a nahnali tam nejméně 160 lidí. Všichni zde zemřeli. Byly to vesměs Židovky nebo cikánky. Snášely jsme je k díře u rohu tábora a posypávaly jsme je chlorovým vápnem. Ženy měly horečky a zimnici. Od Francouzek, jež pracovaly v uhelném komandu, jsme si vyprosila trochu uhlí a zatopila. Zapomněla jsem, že se bude kouřit z komína. Komandant to viděl a začal vyšetřovat, odkud jsem vzala uhlí. Odnesla jsem to několika políčky a nadávkami ´ty černá česká svině´.
Někdy v roce 1946 mne vyhledal v Olomouci ruský důstojník, židovské národnosti, hledal svoji manželku a šetřením se dostal až na moji adresu. Mnoho jsem o jeho paní nevěděla, vím ale zcela jistě, že ležela se svou sestrou na podlaze pod oknem a že na tyfus určitě zemřela.“
Dobruška z Olomouce pak psala předsedovi MNV do Svatavy: „ Z transportu, který přišel do Zwodau z Oswiečimi a čítal přes 2 000 žen, přišlo k nám asi 160 žen. Měly jsme karanténu a musely jsme být velmi čisté. Bylo to ale velmi těžké, neboť teplá voda nebyla. Dostaly jsme gumové bílé rukavice. Voda byla jen studená a kousek pískového mýdla. Nemocné ženy se plazily slabostí, měly těžké průjmy, až zemřely.“
Francouzska Anna Marie Fayet z Tiersu, při své návštěvě Svatavy vyprávěla o tom, jak mezi přišlými Židovkami byla jedna, která se narodila v Sokolově. Přežila Oswiečim, i trampoty pochodů smrti, ale nepřežila Zwodau. Přišla do svého kraje zemřít.
„Se Židovkami, které přišly do Zwodau byla zoufalá práce. Byly samá veš, vši byly přisáté na pokožce, často o velikosti jednoho centimetru, měly omrzlé nohy, léků bylo málo. Přišla jsem na revír a prosila o léky. Službu měla Zyta Martynek, která měla červený vingl, ale bez označení národnosti. Byla to zřejmě Polka, ale nechtěla se ke své národnosti znát. A prosila jsem ji o léky pro.nemocné, ale odpověděla mi německy "die müssen krepieren" t..j. ty musejí zdechnout .A já jsem odešla bez léků.
Jednou jsem viděla jak se jedna vracela ze záchodu, lezla po kolenou a byla polepená pilinami. Když jsem jí koleno umyla, viděla jsem otevřené rány a tekl z nich hnis. Jiné zase odumřel na noze palec, který omrzl. Ptala se mne, zda-li bude moci ještě tancovat. Vypadala jako stařena, ale zjistila jsem, že je jí 24 let a že byla profesionální tanečnicí kdesi v Budapešti..Dvakrát v týdnu se měnily obvazy, byl jich ale značný nedostatek. Nemocné vězenkyně měly mnoho vředů, ale také měly svrab, různé vyrážky, puchýře a pupínky. Byly mezi nimi i pacientky,které měly kurděje. Nemocným kurdějemi bylo nepříjemně cítit z úst a musely se štětkovat. Rány jsme mazaly mastmi.
Ostatní ošetřovatelky se divily, jak to mohu dělat, ale považovala jsem to za svojí povinnost.“ To vše si zaznamenala bývalá francouzská vězenkyně Germaine Dionezzeti.
A dále zaznamenává: "Když v táboře zemřely árijky oblékly je do papírových pytlů a vložily do rakve z neohoblovaných prken a vězenkyně z pohřebního komanda je odvážely na hřbitov do Sokolova. V táboře ale teď umíraly Židovky a tak ty odnášely na určené místo na rohu revíru. Ale blížilo se jaro a oteplovalo se. Zápach z mrtvol se šířil po celém táboře. Přistavili dvě auta a my s Češkou Věrou jsme je musely nakládat. SS dozorkyně se odvracely a i my jsme lapaly po vzduchu.
Odvezli je do krematoria v Karlových Varech ke kremaci. Pamatuji si, že jednou jsme vezly na hřbitov do Sokolova dvě zemřelé Židovky. Hrobník však nedal povolení, aby byly zde pohřbeny. A my jsme je musely přivézt zpět do Svatavy."
Dle výpovědi některých jiných vězenkyň, které byly ve hřbitovním komandu, se ale pohřbívalo i na židovském hřbitově v Sokolově, který sousedil se hřbitovem v Sokolově.
Hřbitovní komando tvořila skupina osmi, až deseti žen, které v doprovodu dozorkyně a stráže SS, odváželo zemřelé na hřbitov do Sokolova. Členky tohoto komanda byly většinou Němky se zeleným vinglem, ale často se sem dostaly i jiné vězenkyně.
Pohřebním vozem byl dvoukolák, na kterém byla umístěna již zmiňovaná rakev, kde byly umístěny až dvě, ale i tři mrtvé ženy. Z prvopočátku se hledaly hroby zemřelých vězenkyň na různých místech v okolí Svatavy
Existovaly fámy, že mrtvoly zemřelých. byly házeny do zastaveného hlubinného dolu,
nebo že byly spalovány v pecích, někde mezi Sokolovem a Citicemi, hledaly se i hroby přímo v okolí tábora. Byl vypuštěn i rybníček u cesty, jež vedla do továrny, ale nic nebylo nalezeno. A tak se pátralo ve hřbitovní knize města Sokolova. Zde je evidováno 41 zde pohřbených vězenkyň. Několik židovských vězenkyň bylo pohřbeno na židovském hřbitově. Kolik jich ale bylo, je nezjištěno. Některé vězenkyně ale byly pohřbeny do otevřeného hrobu, kam byly denně pohřbíváni sovětští zajatci, zemřelí v zajateckém lazaretu Stalag XIII B, který byl umístěn v bývalých kasárnách čsl. armády v Sokolově, byl odkryt a denně se sem pohřbívalo.
(Pokračování)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty,cz