Zůstaly jen permanentní volební kampaně a politikaření. Ó my se máme
Žijeme v dynamicky se vyvíjející společnosti, kde jsou zpochybňovány a stále připomínány staré pravdy, stávající pravdy popírá realita života, ačkoliv z oficiálních míst slyšíme nezřídka opak a pravdy budoucí se teprve budou muset prosadit. Po roce 1989 se očekávalo, že to životaschopné a funkční z minulosti by se v nějaké formě mohlo zachovat a naopak přijmout vše pokrokové a osvědčené, co léta fungovalo lépe než u nás právě na západ od našich hranic. Tak se začalo rozvíjet podnikání, dříve omezené či zakázané spolky a sdružení mohly obnovit v plné síle svou činnost, stejně jako církve a náboženské společnosti. Otevřely se hranice, začalo vycházet množství literatury, novin a časopisů. Brzy vzniklo množství velkých obchodních řetězců s otevírací dobou od nevidím do nevidím a nakupovací mánie dostala volné pole působnosti i v české kotlině. Objevilo se též i mnoho novodobých otroků budujících svými mozoly obrovské a čím dál rostoucí bohatství pro skupinku oligarchů a zahraniční majitele obchodů, podniků a firem.
Jedním z požadavků listopadu 1989 byly také svobodné volby. Ty první měly rekordní účast, téměř stoprocentní, ne nepodobnou době reálného socialismu. Postupem času účast občanů na volbách začala klesat. Stejně jako nadšení z očekávaných rychlých pozitivních změn. Brzy se ukázalo, že heslo nejsme jako oni, získalo v nových poměrech nečekaně pronikavou platnost. Ovšem skoro výhradně jen v opačném gardu. Bylo prý třeba sestavit nové seznamy nežádoucích literátů, publicistů, umělců či filozofů, abychom se patřičným způsobem vyrovnali s minulostí. Část poslanců prosadila i zákon paušálně kádrující minulost jako období zločinné a zavrženíhodné. Což si v takové podobě nedovolili v éře své vlády ani komunisté. Inu časy se změnily a tak bylo třeba jednou provždy odsoudit i všechny řadové komunisty do rolí zločinců.
Navíc vznikl i úřad pro správný a jedině svobodný a demokratický výklad historie lidově zvaný ÚSTRk, sloužící především k manipulování s fakty a přepisování historie dle politického zadání těch, kteří sami sebe považují za svědomí národa. Především má tento ústav ovlivňovat mladou generaci, aby si utvořila správné názory. Ne všichni ovšem byli ochotni a schopni zařadit se do hlavního proudu hlasatelů jediné správné cesty vedoucí k trvalému pokroku skrze trh bez přívlastků, liberální demokracii, privatizace, restituce a deregulace. Již brzy po pádu starého režimu se staly nepohodlnými a byly tak umlčovány i takové osobnosti jako Karel Kryl, Karel Kosík nebo Ivan Sviták. Přičemž nejhlasitějšími kritiky minulosti, jak už to tak ve zlomových údobích bývá, se nezřídka stali právě ti ještě před nedávnem nejpřesvědčenější stoupenci socialismu a Sovětského svazu.
Každá velká společenská změna odhalí charaktery až do morku kosti. Proto někteří začali postupem času zase raději nenápadně obracet, aby náhodou znovu až přijde ten správný čas, nezůstali pozadu a stačili se přidat včas opět na tu správnou stranu. Měnící se poměry rychle ukázaly, že nová rizika jsou mnohem nebezpečnější než staré pravdy, o kterých většina stejně věděla, že pravdami nejsou a nikdy nebyly. Otevřeli jsme se světu, ale ten se úplně neotevřel pro naše potřeby. Začala k nám ve velkém proudit nejen braková kultura, ale i dobře organizované mezinárodní mafie. Veřejnoprávní sdělovací prostředky rychle ovládla nová ideologie a staronové osobnosti nyní s těmi správnými názory. Tato skupina vzájemně se podporujících osob, dohazujících si lukrativní soukromé kšeftíky z veřejných zdrojů a poskytující si vzájemně nezbytné protislužby si tyto sdělovací prostředky zprivatizovala pro sebe a je jí úplně jedno, že důvěra v ně je v dnešní době úplně mizivá. V kalendáři začal vadit nejen Mezinárodní den žen a další významné dny a svátky. Dokonce i Mezinárodní den studentstva, který se nový režim pokusil dost nemotorným způsobem nahradit Dnem boje za svobodu a demokracii. Tímto krokem autoři a podporovatelé uvedené změny obsadili sami sebe do hlavních rolí přepisovačů dějinných událostí a popíračů významné památky perzekuovaných a umučených československých studentů z roku 1939. Jediný mezinárodně uznávaný den s původem na území Československa začal v nových poměrech také brzy vadit, a tak byl ve své původní historické podobě horlivostí hlupáků, dočasně se ocitnuvších u kormidla vlivu, přejmenován.
V řadě skutečností se k nám vrátily poměry, které pily krev velké části obyvatel již v době první republiky a které potom vedly k únoru 1948. Zvůle novodobých pánů domácích, nezaměstnanost, beznaděj z mizerných poměrů, zločinná činnost nejrůznějších podnikavců s kontakty a krytím na těch správných místech, řádění bezohledných exekutorů, kteří mají na svědomí řadu sebevražd z existenčních důvodů či rozvrácených rodin, nízká vymahatelnost práva anebo nenasytnost prelátů jako vystřižených z epigramů K.H. Borovského. Jestliže k nám dříve přicházely některé nesmyslné příkazy a zákazy hlavně z východní světové strany, nyní k nám velké krize a množství zbytečných, hloupých a často i nebezpečných příkazů přichází výhradně z opačné světové strany. A stejně jako kdysi zůstává pocit, že se s tím stejně nedá skoro nic dělat, jelikož úděl malého státu ve střední Evropě takovou realitu nezbytně přináší a především proto, že máme politiky, kteří nevidí dál než do horizontu aktuálního volebního období. Národní majetek i rodinné stříbro bylo téměř beze zbytku postupně vyprodáno, zůstaly jen pohádkové zisky na kontech nadnárodních společností a ponížené čekání na dotace z unijních fondů. Z proklamované výhody svobodných voleb jako nezbytnosti pro zdravé fungování společnosti zůstaly jen veřejnost otravující permanentní volební kampaně a neproduktivní politikaření. Ó my se máme.
Bc. Miroslav Pořízek