Zrod banderovského hnutí

Po revoluci emigrovalo z Ruska v roce 1918 okolo půldruhého milionu lidí.

Z Ukrajiny několik desítek tisíc.

Mnozí utíkali ze země společně s vojsky vytlačovanými Rudou armádou. Během občanské války se těžce provinili, báli se trestu.

Tato kalná řeka horlivých stoupenců nejrůznějších politických struktur, představitelů nejrozmanitějších nacionalistických směrů, pestrá směs přívrženců hnutí zrozených z války, zastánců podivuhodných doktrín, kteří se nejednou navzájem na smrt nenáviděli, bojovali proti sobě, chovali k sobě živočišnou nenávist a chorobnou žárlivost, všichni ti grófové, knížata, vysoká i nízká šlechta, carští generálové, kozáčtí atamani, burziáni, spekulanti, podnikatelé, bankéři, kupci, lichváři, statkáři s tituly i bez nich, velkopodnikatelé, advokáti, majitelé realit, veřejní činitelé, prodejní novináři, prostitutky i počestné dámy z aristokratických rodin, herci, policajti, sekretáři ředitelů, deklasované elementy - celá tato kalná desetitisícová vlna se vlila do Evropy a vnikla do ní všemi skupinami a póry.

Ty všechny spojovala pudová nenávist proti bolševismu a sovětům.

Ti všichni bojovali za velkou, samostatnou Ukrajinu.

Taková vznikla v březnu 1919.

Od té doby se jejich požadavky, výzvy, hesla staly bezpředmětné.

Ale jejich boj neustával.

Protože pro poražené v občasných válkách je charakteristické, že si ještě celá desetiletí dělají naděje na zvrat ve vývoji. Proč by se právě oni měli považovat za definitivně poražené, když je od porážky dělily jen měsíce?

„Ukrajinci! Po staletí jsme žili pod nadvládou sousedů a snášeli s nimi také jejich osudy. U Grunwaldu jsme bojovali proti německým křižákům v polsko-litevském vojsku. Proti Turkům v uherských šicích. Proti Tatarům společně s Moldavany. Bojujme nyní za naši Ukrajinu! Nic není ztracené!" volali.

Ze všech sil, jen v nových podmínkách, se snažili o to samé jako v občanské válce: věšet rudé, vymýtit bolševickou nákazu, vrátit staré poměry.

Proto nebyla vůbec náhoda, že se do čela většiny emigrantských hnutí ukrajinských nacionalistů jako horliví organizátoři a funkcionáři dostali právě důstojníci.

Odešli především do těch zemí, které jim pro tuto činnost poskytly příznivé podmínky. K nejžádanějším se řadilo Polsko, Německo, Rakousko, Francie, Jugoslávie, Bulharsko.

Československu se dostalo v tomto ohledu téměř výsadního postavení.

První příliv dosáhl našich hranic několik měsíců po vzniku republiky. Zdrojem byl nově zřízený státní útvar - Západoukrajinská lidová republika, oficiálně vyhlášená 13. listopadu 1918, pár dní po rozpadu Rakousko-Uherska. Rozprostírala se na území východní Haliče, bohaté, úrodné obilnice bývalé monarchie. Mnozí její vedoucí činitelé, představitelé buržoazně-nacionalistických a maloburžoazních stran, nebyli názorově daleko od stoupenců politických stran, kteří v prosinci 1912 na poradě zástupců haličských stran Rakousko-Uherska slavnostně vyhlásili: „Ve jménu štěstí a budoucnosti ukrajinského národa na obou stranách hranice se v případě války mezi Rakouskem a Ruskem postaví veškeré ukrajinské obyvatelstvo jednoznačně a rozhodně na stranu Rakouska proti ruskému impériu, největšímu nepříteli Ukrajiny.“

Tyto kruhy se zvláštním zápalem šířily teorii „ukrajinského Piemontu“. Podle ní se měla západní Ukrajina stát centrem sjednocení všech oblastí Rakousko-Uherska obývaných Ukrajinci. Vídeň se stavěla k těmto citlivým záměrům velice blahosklonně. Vůbec nebyla proti tomu, aby své mnohonárodnostní impérium rozšířila také o ukrajinské území tehdejšího Ruska. V kuloárech u dvora se celkem vážně zvažovala pikantní otázka, koho postavit do čela případného státního útvaru.

Volba padla na celkem neznámého kandidáta. Byl jím Wilhelm Franz Habsburg-Lotringen. Šestý, nejmladší potomek arciknížete Karla Štěpána. Narodil se v dalmatské Pule. Vychován byl v Žiwci, na hranicích Haliče a Horního Slezska. Povadlým spodním habsburským rtem, chmurnou tváří a vodnatýma očima se velice podobal svému habsburskému strýci. Legendy, promyšleně pěstované a šířené, měly jediný cíl: připravit půdu tomuto až do této doby ničím nevynikajícímu, sotva dvacetiletému absolventu Vojenské akademie Marie Terezie a poručíku 13. hulánského pluku, ve kterém sloužili haličští Ukrajinci. Zdůrazňovalo se, že utekl z domova, aby mohl žít na Poloninách s Huculy, které vřele miloval. Šířily se pověsti, jak snadno se naučil ukrajinsky. Povídalo se, že se horlivě Ukrajinců zastával před císařem, kterého jednou, k údivu všech, nazval rozpustile starým hlupákem. Vyprávělo se, s jakou oblibou nosil ukrajinskou vyšívanou košili soročku, dárek od sičských střelců, kteří mu byli v bojujícím vojsku podřízeni. Oblékal si ji prý i ke dvoru, čímž si vysloužil pojmenování Vasil Vyšívaný.

Jenže Vyšívaný se nestal vládcem a západní Halič Piemontem. Všechno se zvrtlo jinam. Císař válku prohrál a zrodila se Západoukrajinská republika.

Jejím prezidentem, později diktátorem, se stal advokát, poslanec vídeňského parlamentu Eugen Petruševič. 26. října 1918 oznámil prezidentu Wilsonovi zrod nového státu. Už za rok skončil ve Vídni; uprchl tam, když rudí v drtivých porážkách rozbili kontrarevoluční armádu tohoto reakčního státečku.

Před ním, s ním i po něm, jak se komu povedlo, utíkala vojska Ukrajinské haličské armády. Bojovala společně s Petljurou proti Sovětům. Později je zreorganizovali na Rudou haličskou armádu, která přešla na stranu Sovětů. Během Pilsudského tažení na Kyjev přešly dvě brigády zpět na stranu bílých. A třetí odmítla po příchodu Rudé armády do Haliče plnit rozkazy Sovětů. Její zbytky, dvě stě padesát důstojníků, sedm set mužů, sedmdesát osm civilistů, vedených bývalým rakouským podplukovníkem 55. pěšího pluku, později generálem UHA a ještě později velitelem třetí brigády Rudé haličské armády, Němcem z Bukoviny Antonem Krausem, se probily do Československa.

Pronikly přes hranice na východní Slovensko. Přes ty samé hory, po těch samých cestách jako o třicet let později banderovci.

Československé orgány je odzbrojovaly, internovaly, vytvářely z nich pracovní oddíly. Byly čtyři. V Michalovcích, Užhorodu, Beregovu a pro nejhorší živly v Bílé Cerekvi u Marmarošské Sihoti.

Žádostem, aby byly zařazeny jako samostatné jednotky do řad československé armády, vláda nevyhověla.

Z knihy Banderovci,  Buhuš Chňoupek, Praha 2015