Zpacifikovaný Hus

Tribun

I když mi to Česká televize zařazením všech tří dílů na tři po sobe jdoucí večery zrovna neulehčila, tak jsem trilogii Jan Hus poctivě shlédl, protože jsem ji prostě vidět chtěl. Byl jsem zvědavý nejenom na to, jak se ČT s ambiciózním projektem na historické téma popasuje, ale především na to, jakého Husa v časech intenzivní reinterpretace dějin ČT ukáže, jestli proroka, nebo kverulanta. Že ho shodí z piedestalu, kam ho postavili komunisti (protože ho tam stavěli právě oni, jako kdyby První republika se svojí radikálně antiklerikální intenci vůbec neexistovala) bylo jasné, ostatně bourání mýtů je dnes všeobecně uznávaná a praktikovaná tvůrčí metoda, ale otázka zněla, zda ho zadupe do bláta, nebo si zachová  respekt. Odpověď zní, že dehonestace se Jan Hus nedočkal, ale zpacifikován byl poměrně efektivně. Kdo by viděl jen tento film, neviděl byl revolucionáře, ale spíše nezodpovědného potížistu.

Hlavní problém inscenace je v tom, že ač na má to prostor dvou dílů, nedokáže divákovi srozumitelně vysvětlit, kdo Jan Hus vlastně byl, o co mu šlo, proč dělal, to co dělal a v čem to bylo tak zásadní, nebezpečné a radikální, že se stal archimedovským pevným bodem, o nějž byla opřena páka, která pohnula Evropou. Divák, který by neměl informace z jiných zdrojů, by viděl příběh, který ho možná zaujme, ale nikdy ho nemůže plně docenit. První dva díly byly navíc celkem plytké a z mého pohledu zbytečné (jeden by byl až až), zejména v porovnání s dílem třetím, který byl naopak strhující a chytře přitom problematizuje některé „husitské“ stereotypy, jako je například nelichotivý obraz „lišky ryšavé“ krále Zikmunda, který nevychází jako zrádce, ale jako politik, který musí vyvažovat příliš mnoho vlivů a zájmů, než aby mohl zohledňovat jen ty české. Srozumitelně je rovněž ukázáno, že Husova kauza byla v rámci Kostnického koncilu jen marginálií, neboť kardinálové a preláti tehdy o husitských bouřích, které měly teprve přijít, ještě nic nevěděli (ale i kdyby věděli, stejně by nemohli jednat jinak).

Bohužel se ale z Husa zcela ztratil jeho rozměr sociálně-kritický, naléhavost a vášeň, s níž kritizoval nepravosti církve a volal po reformách. Hus tu vypadá jako rebel bez příčiny, sympatický rozhodností, s níž si stojí za svým, ale zároveň sobecky ohrožující jednotu církve a říše jenom kvůli nějaké jakési pravdě, o které vůbec není jisté, že je to pravda, a ne Husovo soukromé blouznění. Jako by se zde ozýval duch naši současnosti, který vidí zpochybnění monopolu vrchnosti (světské i duchovní) jako nestátotvorné. Podle Kantůrkové (scénář) a Svobody (režie) je Hus dnes již jen mrtvá minulost, která nemá současnosti vlastně co říct a veškeré pokusy o jeho následování by byly absurdní a nezodpovědné.

Jinak je třeba poznamenat, že ČT v tomto případě netvořila dokument, takže rozličné historické nepřesnosti jsou možná pro znalejšího člověka rušivé, ale nepředstavují zásadní vady. Kamera byla vynikající na úrovni filmu, daleko od televizního standardu, použití moderní elektronické hudby mne nijak neuráží, kostýmy přesvědčivé a herecké party přiměřené. Po formální stránce tak Jan Hus určitě patří k tomu lepšímu, co ČT vytvořila, bohužel ale zároveň ukázala Husa, který jako inspirace husitské revoluce a předchůdce reformace nedává smysl.

Převzato z blogu Tribun