Milan Křesadlo
Naříkáme a zoufáme si. Naříkali ti před námi a stýskat na časy si budou i ti po nás. Hrůza z toho, kam to všechno vede, není ale jen českým specifikem. Přináleží k myšlení občanů celé zeměkoule. Tak jsem během světem pozoroval, i když snad v Evropě a Čechách specificky je nejběžnější. Mnohost zoufání je myslím dána výší kulturností a znakem touhy po dobrém, správném a tom nejlepším. My,Češi, zvláště, jsme perfekcionisté.
Mimo Evropu jsem ale slyšel podobné povzdechy i v „divošské“ černé Africe konkrétně v zambijské Lusace, kde jsem dva roky pracoval. Jednou po mně v hotelové hale, neznámo proč, starší černoch hodil odsudek: mzungo! To je pohrdlivě útočné označení pro bývalé koloniální arogantní bělochy, spíše nadávka, která přežívá pro všechny bílé dodnes, když černý není s bílým spokojen. Já bych výrok nechal bez povšimnutí, ale jiný starší Zambijec ušlechtilého vzrůstu i vzezření, který pošklebek slyšel, se mne zastal a útočníkovi vyčinil: „Ten pán není žádný mzungo, ale člověk, který naší zemi nezištně pomáhá!“ Pak se mně omluvil a povzdechl si nad tím, kam ta země má vést. Podívejte se, co vy v Evropě umíte a jak my za vším pokulháváme.
V Německu jsem na náměstí u Kolínského dómu viděl scénu, kdy na vzorně čistě zameteném prostranství mladík odhodil papír. Starší německý občan doslova vybuchl kam „fátrland“ spěje! Hejsek dostal sprchu „švajnhundů“ s doprovodem řízného pohlavku! Kupodivu ani nehlesl, papír sebral a celý zčervenalý odnesl do koše.
Příkladů občanských zoufání všech stupňů je bez počtu a všude.
Politici jsou jako první na ráně, poněvadž řízení věcí veřejných se nás všech bezprostředně týká. Většinou to nakonec slíznou, ať je to ten nebo ten. Při tom se ale moc nestaráme, proč věci jsou jiné než chceme. Myslíme to všechno dobře, ale nevíme co, a kde začít! Moje babička, když se jí něco nelíbilo, zalamentovala: „Kdybych tak byla mocná!“
Nikdy jsem ale nezvěděl, co by ta duše dobrá, poctivá a spravedlivá zamýšlela a udělala se svojí mocí.
Známá universitní docentka se celý život zabývala vzděláváním a hlásá, že vzdělání nezbytně patří ke kultuře národa. Píše znamenitě s láskou. To neznamená, že si přestala zoufat nad úrovní vzdělávání a nad studenty. Nakonec resignovala z místa.
Můj kolega na universitě v Lusace Profesor Wlady Dzik měl humorný povzdech: „Ta universita by byla fajn, ale ti studenti!“
K občanskému zoufání patří jako specifikum pohoršení nad úrovní národního jazyka. To je jistě od nejstarších dob. Možná i a jak již staří latiníci poukazovali, kázali či jen konstatovali: „v latině je mnoho slov řeckých“.
Je humorně povznášející, jak si s lehkým sarkasmem zazoufal už G.B.Shaw nad anglickým jazykem v jeho hře „Pygmalion“: všechny národy učí své děti správně svému jazyku, jen Angličané ne…
Taškařice je v tom, že sám veliký Shaw nebyl Angličan, ale Ir. Uměl anglicky lépe než Angličané. Kdyby se dožil doby přítomné, asi by nespal.
Dnes si vzdělanější Angličané, ale i Francouzi stěžují na amerikanismy, které zaplavuji zemi nejedním lingvistickým nešvarem. Totiž prostřednictvím filmové a televizní tvorby především. O výrazivu některých čelných politiků nemluvě.
Jako obyvatelé zemského ráje napohled jsme byli bičováni kádrováckou češtinou a výlevy různých „Lustvisiháků“ více jak čtyřicet let. Nepoužívat jejich vybranou řeč či stranické „nanášení“ bylo nebezpečným znakem nedostatečné dobové socialistické uvědomělosti. Mohlo poukazovat i na to, že jeden nemá kladný postoj k lidově demokratickému zřízení či, nedej bože, na kapitalistický buržoazní původ.
Ovšem jsou-li občané trénováni skoro půl století na nějaký způsob myšlení, je pohodlné v přístupu k výrazivu i polokulturní jazykové intonaci pokračovat. V mnohém nechtěně navazujeme i na doby předávného Rakouska, kdy se ze zkušené ve Vídni dovezly „odborné“ německé názvy. Když se tovaryš z vandru vrátil a mluvil cizokrajně vypadalo to, že mluví fachman.
Dnes aby jeden ukázal že je světový, že je na výši, už pro něj neuvádí a nekoloruje programy konferenciér, ale „spíkr“, a jeho činnost je „spíkrovština“.
Při tom „vzdělanci“ vůbec nevadí, že anglický „speaker“ (odkud slovo vzal) má úplně jiný význam. Je to mluvčí… a to je trošku rozdíl!
Krásně zní slovo „lídr“. Zvučí dálavami, jako že jeho uživatel zná a ví. Lídr je výrazem toho, že uživatel myslí „západně“. Ono už dávno není populární slovo „vůdce“ (což lídr, „leader“ v angličtině, přesně je) a připomíná Hitlera, a to by bylo přece trochu moc. Musíme jít s dobou.
Když se něco mění, musí se měnit i jazyk. To demagogové vědí.
Češtino povol!
Ale přece je naděje. Setkal jsem se vysokoškolačkou, která studuje řečtinu a latinu.
Správně pochopila a řekla mi, že stavení mají svoje základy. Náš evropský dům má mramorové kvádry tam v dávné Ithace…
Učit se, učit se… hrome co je to třetí!?!
Londýn, 21.6..2013
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz