Znásilňování historické pravdy panem
B. Fabritiem
Dr. Bernd Fabritius MP, prezident Svazu vyhnaných (BdV), na „Dni vlasti 2015“, který se konal 29. srpna 2015 v berlínské Uranii, pronesl následující věty:
„Každý rok 20. června si nyní budeme připomínat kruté vyhnání ze Sudet a slovenských a západoukrajinských Karpat. Zavázali jsme se připomínat vyhnání z jihovýchodní Evropy, včetně celého Podunají, ze Slezska, východního a západního Pruska, z Pomořan, z Gdaňsku a Braniborska. Budeme obracet naše myšlenky k Němcům z oblasti Baltského moře a budeme mluvit o deportaci Němců z Ruska, především z oblasti Volžské republiky. Budeme si stěžovat na utrpení, nespravedlnost a počet mrtvých a na minulost důsledně vzpomeneme.“
O tom, že k žádnému poválečnému vyhnání německého obyvatelstva nedošlo jsem již psali. Postupimská smlouva mluví o vysídlení, transferu nebo o odsunu Němců. Němci si vymysleli pojem „vyhnání“, který v rozporu s Postupimí užívají. Fakticky tak negují části zmíněné smlouvy vítězných mocností. Pilně přepisují dějiny a místy od revisionismu jdou i dále. Dostanou se tzv. vyhnanci až k odkrytému revanšismu?
Hned na začátku bychom měli opakovaně zdůraznit, že z východní a jihovýchodní Evropy bylo německé obyvatelstvo přesídlováno již od závěru roku 1939 a trvala do roku 1943. 6.října Hitler poprvé mluvil o přesídlování německých menšin domů – „Heim ins Reich“. Ovšem skutečností bylo, že část německých přistěhovalců byla usídlována na „nových německých území“, v části Polska nebo i na území našeho pohraničí, okupovaného Němci.
Druhá fáze přesídlení německého obyvatelstva, která se částečně překrývala s první, je označována jako evakuace. Probíhala v letech 1940-1945. V jejím průběhu německé úřady přesídlily 10 milionů Němců z oblastí z jižního Ruska po Rumunsko a Polsko. Dr. Eva Hahnová o evakuaci německého obyvatelstva uvádí: „Kolony povozů se táhly Evropou za zoufalých válečných podmínek tisíce kilometrů. Zejména rok 1944 je plný tragických osudů nuceně přesidlovaných Němců. Lidé nechtěli do těchto kolon nastupovat, utíkali, ale byli do nich nahnáni násilím i hrozbami. A také propagandou, která šířila strach z "komunistického nebezpečí" a očekávaných zvěrstev ze strany Rudé armády.“
A samozřejmě očekávané sovětské zločiny se dostavily. Byly sice poněkud malé a bylo otázkou, zda vůbec šlo o zločiny. Zřejmě by jinak zapadly do válečných událostí, kdyby jich nebylo potřeba jako soli. Goebbelsovská propaganda dovedla udělat z komára velblouda, takže si věděla rady.
Čekala na svou příležitost a ta přišla. Nechme o této události promlouvat dr. E. Hahnovou. „21. října 1944 se jedna jednotka RA načas zmocnila východopruské vesnice Nemmersdorf (Majakovskoje, Kaliningrad). Její "zločinní židovští sovětští komisaři zde znásilnili ženy a pozabíjeli děti". Načež se stáhli. Oběti byly po zpětném dobytí území Němci objeveny. Goebbels sem sezval komise z celé Evropy, fotografy, odhalený incident byl Němci přirovnáván k masakru v Katyni. Skutečná událost, jejímž jádrem bylo zastřelení 13 německých civilistů, ukrývajících se v improvizovaném bunkru, byla zveličena a použita jako populární metafora pro ospravedlnění válečných evakuací.“
Zatím na východní frontě bylo převážně „ticho“. Byl to však klid před velkou bouří. Sovětská armáda se připravovala k mohutné ofenzivě. Západní mocnosti požádaly Stalina o nástup na východní frontě, aby sovětská armáda odlehčila tlaku Němců, kteří v prosinci 1944 zahájili ofenzivu v Ardenách.
Nacistická propaganda v té době troubila do celého světa povídačky o nepřekonatelnosti východního opevnění. Německé obyvatelstvo ze značné části však těmto tvrzením již přestávalo věřit. Svou spásu vidělo v odchodu na západ. Nacistické úřady však jim bránily. „Defétismus“ zakázaly. Kdo se přesto samostatně nebo ve skupině pokusil odejít, musel počítat s trestem. Zajatci, kteří opustili svá pracoviště, byli stříleni. Stanné soudy byly jen fraškou. A tak doba, kdy německé obyvatelstvo mohlo být organizovaně a bez větších ztrát evakuováno na západ, nebyla využita, nenávratně minula.
Očekávaná sovětská ofenziva byla prudká a nezadržitelná. Německé jednotky neměly šanci ji zastavit. Evakuace proto ze značné části probíhala již i v bojových podmínkách a v krutých mrazech. Na kolony povozů narážela čelní sovětská tanková vojska, letectvo bombardovala ustupující německé vojáky. Zde zbytečně zhasínaly životy mnohých evakuantů. Kolik jich bylo? Jistě desítky tisíc. Ano, oběti na životech byly velké. Mluví profesionální vyhnanci o vině nacistických úřadů na jejich smrti? Téměř vůbec, přestože podmínky, v nichž utíkali Němci z východních oblastí, byly velmi kruté. Zcela nesrovnatelné například s těmi, v nichž probíhal odsun německého obyvatelstva z Československa. Na Československo pan B. Fabritius zveličeně žaluje, zatímco na oběti pozdní evakuace německého obyvatelstva z východních území, které mělo na svědomí nacistické vedení, nevzpomene. Mluví jen o vyhnání Němců z východního a západního Pruska, Pomoří, nikoliv o evakuaci. A my víme, že velká část tamních Němců byla evakuována. Pouze zbytky německého obyvatelstva mohly být později přesídleny.
Pro osvěžení paměti pana B. Fabritia bychom měli uvést, že německé menšiny ve státech střední, východní i jižní Evropy podlehly nacismu, pomáhaly destabilizovat země, v nichž žily, a podíleli se na teroru, který německá okupační správa zavedla v obsazených zemích. Němci z ČSR, Polska, Jugoslávie, Rumunska a z pobaltských států dobrovolně vstupovali nejen do wehrmachtu, ale i do jednotek SS a podíleli se na jejích zločinech.
Od nepaměti přísně trestal každý stát zradu, zvláště v době, kdy byl ohrožen. A německé menšiny jako celek zradily. Bojovaly dokonce na straně nepřítele a proti svým bývalým spoluobčanům. Jak potom chce pan prezident SV si stěžovat na utrpení, nespravedlnost a počet mrtvých etnických Němců? Kolik jich bylo? Ať srovná tyto počty s desítkami milionů mrtvých, ze něž nese odpovědnost Německo, které rozpoutalo druhou světovou válku a vystupňovalo ji dokonce ve válku totální. Zahynulo téměř 27 milionů sovětských lidí, přes 6 milionů Poláků, Jihoslovanů více než 1,5 milionů, Čechů a Slováků na 360 tisíc. Jistě si pamatuje pan B. Fabritius na „spálenou zemi“, jíž za sebou němečtí okupanti nechávali.
Pokud si chce prezident „vyhnanců“ skutečně na někoho stěžovat, pak by měl začít jako prvním s Hitlerem, jeho smečkou, NSDAP a dalšími německými zločineckými organizacemi. Německé úřady navracely do říše nebo evakuovaly podle zásady chceš nebo nechceš, stejně musíš, asi kolem 6 milionů Němců. V rámci evakuace vyjádřila se dr. E. Hahnová v tom smyslu, že byly na evakuovaných německých civilistech páchány německými úřady drastické zločiny, které jsou dodnes zamlčovány. Anebo kladeny za vinu Československu. Přičemž se vůbec nebere v úvahu, že konec války znamenal na našem území zhroucení státního pořádku. Jsou vytvářeny legendy typu "masakr v Postoloprtech" (3.-7.6. 1945), kde jako důkaz, jak Češi vraždili sudetské Němce je uváděna fotografie zabitých českých barikádníků z 6. května, u které jsou oběti jmenovitě známy!* Z tohoto období nám ještě schází skutečně vědecké zpracování. (Konference „Odsun Němců z Československa - 65 let poté“, Ústí n/L, 29.11.2011).
Historickou pravdu pan B. Fabritius snaživě přepisuje, nemůže ji však změnit. Ani stokrát opakovaná lež se nestává pravdou! Nelze představovat oběti jako zločince a ze zločinců dělat oběti. A tak dějinnou realitou zůstává a zůstane, že my jsme byli oběti a Němci byli agresoři. Pokud máme mluvit o minulosti, pak jsme to my, kdo mají právo na náhradu škod, které nám vznikly v důsledku agrese. SRN je nástupnickým státem nacistické říše a proto je povinna škody uhradit. Dosud tak neučinila. Její povinnost dále trvá. Ve slušné společnosti se mají platit nejen dluh z karet, jak říkal feldkurát Katz, ale také válečné reparace. NSR by tuto zásadu měla znát a ctít. Zná ji i mezinárodní právo. Nelze neustále mluvit o právech tzv. vyhnanců a dokonce požadovat pro některé z nich spravedlivou náhradu škody a současně přehlížet oprávněné nároky obětí nacistické agrese. To je zcela falešný přístup, který nemá nic společného ani s mezinárodním právem, ani s civilizovanou společností.
Dr. O. Tuleškov