(České století a skutečnost)
Ambiciózní projekt České televize České století, velmi pravděpodobně cílený nebo alespoň inspirovaný blížícím se stým výročím vzniku Československé republiky, stačil ve svém případném „startovacím“ roce dosáhnout zhruba na první třetinu daného časového záběru. Struktura a kvalita tohoto možného rozsáhlého projektu poněkud připomíná ad hoc strukturu jiného, již ukončeného díla, seriálu Vyprávěj. Autorům se nesporně podařilo mj. zásluhou soustavně provozované propagace vyvolat ve významné části veřejnosti – historickou obec v to čítaje – velká, až mimořádná očekávání.
Mnohé napověděla v tomto ohledu již debata s režisérem Robertem Sedláčkem. Utkvělá autorská víra v kvalitu a úspěch skončeného projektu, připravovaného k uvedení na obrazovkách, byla odzbrojující ve své bezelstné sebestřednosti a prvoplánově deklarované suverenitě vystupování tohoto protagonisty Českého století. Předsevzetí, že autoři seriálu se budou orientovat na doposud kabinetní (důvěrné) momenty našich novodobých dějin, mohlo být považováno za inspirativní. Pasáž, v níž se režisér vyznává jakoby všem navzdory z náklonnosti k prezidentu Budovateli Benešovi a současně ho líčí – v hlubokém rozporu s výsledky dostupného historického badatelského výzkumu – jako údajně spornou osobnost a slabého politika, naznačila na druhé straně rýsující se protiklad ambice a skutečně předvedeného ambiciózního uměleckého výkonu. Protiklad místy až propastný.
Pokud bychom se pokusili o shrnutí sjednocujících znaků celého počinu, vystačíme s poměrně strohým výčtem. S výjimkou pátého dílu je pro oba tvůrce, režiséra Sedláčka a scénáristu Kosatíka, příznačný výrazně nerovný boj s tématem a rozvrhem látky. V případě prvního dílu je opomenuta hned celá řada buď alternativních témat (legie, Rue de Bonaparte, vyhlášení odboje Masarykem v Basileji, ženevské porady v říjnu 1918) nebo klíčových osobností (M. R. Štefánik). Zaráží nevyužití prvorepublikové matérie i způsob a úroveň, jakým je pojednána mnichovská tragédie (o zřetelně vyšší úrovni ne zcela dokonalé, čtyřicet let staré vávrovské epopeje Dny zrady nemluvě). Viditelné slabiny třetího dílu vyniknou nejvíce při srovnání s téměř půlstoletí starým zdařilým Atentátem režiséra Jiřího Sequense (1965). Obdobně více rozměrů má i situace kolem převratu v únoru 1948 a vůbec během trvání tzv. třetí republiky (v tomto ohledu mohl nejednu inspiraci nabídnout jinak podprůměrný seriál pozdní normalizace Léta přelomu). Pátý díl, který má z odvysílané části nejblíže k sevřenému tematickému celku, vhodnému pro dramatické zpracování, ztroskotává na Kosatíkově neschopnosti vytvořit použitelný a divácky přesvědčivý dialog.
Samostatnou kapitolou – a zřejmým tvůrčím (nebo „jen“ řemeslným?) propadem režiséra Sedláčka – je výběr a práce s herci. Až na výjimky (Martin Huba, Dana Kolářová, Ivan Trojan) máme co do činění s toporným nezvládnutím hraných scén (protagonisté spíše připomínají parodie na své reálné předlohy) a nedodržování základních dostupných dat (problematický výběr představitelů např. Edvarda Beneše, Olgy Masarykové, Hany Benešové, Antonína Novotného, Klementa Gottwalda). Často nesouhlasí ani věk, ani vzhled (Hana Benešová připomíná svou dceru obohacenou navíc o tmavou barvou vlasů, ačkoliv slynula pověstí plavovlásky). Celkový dojem je tristní a vyvolává další bolestné otazníky, které vyniknou při srovnání se současně natáčenou televizní trilogií Hořící keř polské režisérky Agnieszky Hollandové (několik herců, vystupujících v tomto dramatu, hraje i v Českém století; rozdíl v kvalitě jejich výkonů je místy až propastný), ale i s jinak neživotným dalším dogmatickým seriálem pozdní normalizace Klement Gottwald.
Českému století neprospěla ani žánrová nevyjasněnost. Rezignace na historické vávrovské plátno typu Dnů zrady nebo hraných dokumentů z produkcí západoevropských produkcí či strohého žánru standardního dokumentu jen dále stupňuje autorskou bezradnost obou bezelstně ambiciózních tvůrců. Nářek odborných historiků nad věcnou doložitelností celé řady dialogů a scén je jen logickým důsledkem snahy o cíl, který byl nad možnosti nejen jejich, ale jak se zdá z řady obdobných nezdarů srovnatelných dramatických děl, i celé – nebo v lepším případě výrazně většinové části – střední generace našich filmových a televizních tvůrců.
Ptáme-li se po příčinách tohoto neutěšeného výsledku, neuškodí popídit se po zkušenostech postupně vyznívající starší filmařské generace vrcholného vzepětí českého, slovenského a československého hraného filmu ve třetí a zčásti (v osmdesátých letech) i čtvrté čtvrtině minulého století. Jeden z jejích vůdčích představitelů oskarový režisér Jiří Menzel ve svých nedávno vydaných vzpomínkách Rozmarná léta naléhavě upozorňuje: „Filmová škola tedy měla podle mého soudu před ostatními školami jednu velkou přednost v tom, že se výuka nesoustředila jen na film a jeho výrobu. Otakar Vávra prosadil názor, že filmový režisér musí být vedle zvládnutí vlastní profese aspoň trochu vzdělaný v oborech, které s ní souvisejí. A tak jsme vedle základů filmové fotografie, produkce a ostatních filmových disciplín absolvovali i přednášky jiných oborů.“ a na jiném místě si stýská: „Dnes, kdy se vše vyrábí pro jedno použití, je výhodné nedodržovat pravidla a dělat ´umění pro umění´.“ (oba citáty pocházejí ze s. 62).
Skutečnost, popisovaná Menzlem, je dnes bolestným faktem. Ale ani tady neobstojí beze zbytku. Další z velkých osobností naší kinematografie, režisér Martin Frič, ztělesňující – vedle jiných – její rozmach srovnatelně „tržních“ třicátých let minulého století, uvedl v interview pro Československý rozhlas r. 1937, že z přibližně 20-30 tehdy ročně natáčených filmů je zhruba 5 velmi dobrých. O naší dnešní kinematografii a televizní dramatické původní tvorbě bychom to s jistotou tvrdit nemohli.
Přičin zjevného neúspěchu a zmařené příležitosti Českého století bude ještě více. Na mnohé z nich nepřímo upozorňuje burcující Petice 17. listopadu Sdružení českých historiků (Historického klubu, 2003) bojující za uchování dějepisu jako samostatného předmětu a upozorňující na jeho přesahové pozitivní hodnotové působení dozrávajících mladých generací.
Nepřehlédnutelná faktická rezignace na kvalitu není v polistopadové České republice příznačná jen pro filmovou či televizní tvorbu.
PhDr. Jiří Malinský, předseda Historické sekce MDA
Text byl publikován v brněnských Kulturních novinách
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz