v roce 1938
V malé obci na poněmčeném území v Blížejově působila jako učitelka Milada Pučelíková. Tehdy v době Mnichova jí bylo 33 let a jak z dochovaného jejího deníčku vyplývá, byla nejen pilnou kantorkou, ale i vlastenkou. Okolí Blížejova, navzdory německému tlaku, si zachovalo českou většinu. Byla to taková enkláva – na trase Plzeň – Domažlice, kde se Němcům podařilo vklínit mezi české obyvatele. A navíc v té pohnuté době tu vládl český starosta, rolník Josef Janouš.
Dobu před Mnichovem ovšem plně využili, správněji řečeno zneužili, místní Němci. Začali zpočátku jen provokovat – odznaky, letáky či plakáty Henleinovo strany. Naši lidé to zpočátku brali jako předvolební agitaci, nic z toho nevyvozovali. Do toho 21. května vpadla zpráva o mobilizaci. Do školy přišlo i několik otců se rozloučit s dětmi, ukápla nějaká ta slzička…Pravdou bylo, že odjezdy záložníků nebyly veselé, spíše převládala skleslá nálada. Nebylo veselo ani těm, co tu zůstali. Mezi Němci se vyskytli tací jedinci, načas kolísali, začali se k českým lidem chovat příjemněji – ale netrvalo to dlouho.
Učitelka Pučelíková vzpomíná na zahájení školního roku v září 1938. Dětem se rozdaly učebnice a školní desky, ale těžko se v mysli přemáhalo neblahé tušení – jak bude dál. To se nutně projevilo i ve výuce, trpěla soustředěnost, radost a práce. Ale i děti přicházely do školy roztěkané, leccos viděly na ulici, mnohé vyslechly doma. A navíc se šířila šeptaná propagand, že hrozí válka. Některé děti přestaly do školy docházet, ale my nikoho nenutili, chápali jsme to. Učili jsme třeba i spojené třídy dle upraveného rozvrhu. Tak jsme se střídali i my učitelé. Najednou bylo mnoho volného času, ale nikdo z našeho sboru jej nevyužil pro sebe. Každé ráno do školy a večer z ní, co ta naše sborovna vše vyslechla. Bylo nás tu hodně mladých a horkých hlav. Střetly se různé názory, někdy i bouřlivé, ale hněv tu neměl místo. Vzduch se pročistil, drželi jsme pohromadě. O té vzájemné náklonnosti jsme se přesvědčili právě až v těch kritických dnech. Tušené nebezpečí nás semklo více dohromady. Po oné známé Hitlerově řeči jsme si ještě večer na návsi zazpívali naše národní písničky – ale to bylo naposled, kdy jsme vsí procházeli v poklidu.
Fýrerova řeč povzbudila německé spoluobčany a ti začali být zlí. I když nás tu byla většina a česká obec na dosah, věděli, že jsme slabí. Znali informace pro naše četníky a úřady, spíše být pasivní… A tak přidali zejména v noci. Pokud jsme neodpověděli na jejich pozdrav – hajlování se zdviženou rukou – bylo to považováno za urážku. Dokonce obléhali i naši školu a jen vyhlášení stanného práva v Horšovském Týně ji zachránilo před vytlučením. Poprvé jsme hleděli na hákové kříže na rukávech ordnerů – mužů jakési pořádkové a bezpečnostní služby. Ti ovšem provokovali nejvíc a čekali jen na možnost střetu. Některé ženy s dětmi raději odešly do blízké obce Přívozce. Muži se sice chystali k obraně ale – co beze zbraně? A ty ležely odevzdané na četnické stanici. Na ředitelovu prosbu o vojenskou ochranu byla stručná odpověď – jen v krajním případě. Zvečera ordneři vždy pochodovali obcí, ale zatím to vždy skončilo jejich popíjením v hospodě na kuráž. Vojáci přijeli, dokonce v nákladním autu, ale pouze, aby podminovali most přes řeku, asi kilometr od vsi. Poté odjeli, zanechali tu zde jen tříčlennou stráž. Ti spolu s jedním četníkem měli udržet pořádek.
Dne 21. září jsme jeli potěšit naše kolegy nedaleko České Kubice, byli tam s několika členy SOS jen pár metrů od hranice, obklíčení zfanatizovanými tlupami, které čekaly jen na vhodný okamžik. A zprávy, které přišly, se zdály být ortelem. V pátek 23. září byla znovu mobilizace, ale to už naše ženy neplakaly – zato hodně pofňukávaly Němky. My v následujících dnech odváželi nábytek a další věci k příbuzným do vnitrozemí. Němci zachovávali výsměšný klid, pracovali na polích, vládlo velké napětí.
Naše „kantorské“ večery jsme dělili mezi vojáky, českou hospodu a – nádraží, tam totiž věděli nejdřív, co se kde děje. Zajeli jsme do Třebnic, kde jsme navštívili pana řídícího a faráře. Těm bylo hůř – sami dva v německém prostředí, velmi byli rádi za návštěvu: To už všude bylo znát německé rozbouření, přibývalo provokací, ale zatím nás zde nenapadli.
Pomáhali jsme vojákům, byli v té době zde naší jedinou ochranou a vytrvali s námi do posledních minut. Byl to řetěz nocí, kdy jsme museli počítat s obranou, nebo rychlým útěkem. Naše „posádka“ se rozrostla o čtyři muže, pokud jsme si u řeky Zubřiny zpívali bylo nám hej. Ale cestou k domovům, už byla nutná opatrnost.
Po rozpuštění SdP, došlo i na některé blížejovské Němce. Domovní prohlídky prokázaly, jak se dobře připravili na nás a na spiknutí proti státu. A velmi jim pomáhali pedagogové – tedy kolegové z německé školy. Jeden musel uprchnout do Německa, jinak by neušel zatčení. Dokonce se pustila do světa bublina, že zdejší německé děti chodily do školy málo, bály se týrání od těch našich děcek!
Po přijetí mnichovského diktátu zde panovala nejistota. Blížejov byl v jakémsi „neutrálním pásmu“.Jenže Hitler zvyšoval požadavky, padla otázka plebiscitu a my pochopili, že je asi definitivně zle.
V pátek 7. října seděly děti v lavicích, učilo se dle rozvrhu. Po deváté hodině přišel rozkaz k evakuaci školy. A to psát do deníčku nebudu, je to příliš bolestné. Pracovali jsme do pozdního večera, aby se zachránilo, co bylo možné. Před našim odjezdem ještě krátké rozloučení s „našimi“ vojáky, i oni již měli rozkaz k ústupu. A my odjeli vlakem do Milavče, sousední obce. Tam jsme se rozloučili, ale já jsem se do Blížejova ještě vrátila. Na nádraží mě ale zadrželi naši úředníci, už je to zde nebezpečné – tak honem ještě „domů“ pro kufr a posledním vlakem – do neznáma.
***
Vyprávění paní učitelky Milady Pučelíkové je výstižné. Skutečně zle, a tekla také česká krev, bylo v celé řadě dalších pohraničních obcí. Kolik násilí naši lidé tehdy museli od Němců vytrpět.
Směrem na Chodsko jsem tudy často projížděl a když po roce 1969 (vyhozen od novin) jsem jezdil u vlakové pošty, několikrát jsem i v nádražním hostinci v Blížejově poseděl. A protože toto píši v r. 2014, nemohu jinak než si vzpomenout na výrok paní ministryně Válkové, že nám v těch neblahých letech nebylo tak zle. Všichni dobře však víme, že nám zle bylo. Statisíce našich lidí ztratili v boji s Němci své životy.
Josef Sedlák, Plzeň
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz