Ze vzpomínek na povstání v Holicích

Ing. Jiří Sobotka, CSc.

Když povstání v Holicích začalo

Holice ve východních Čechách je městečko, u kterého končí stůl polabské roviny Za jeho zády  začíná nesměle lesnaté podhůří Orlických hor. Narodil se zde a má muzeum africký cestovatel MUDr. Emil Holub. Narodil se zde, prožil své dětství a mladá léta, malíř Karel Malich. Povstání v květnu 1945 přerušilo pozemní zásobování německých vojsk, která  Rudá armáda již zatlačila na severní Moravu.

Tohoto povstání před 70 léty jsem se ve svých necelých 20 letech zúčastnil. Jako přímý účastník povstání z vlastních zkušeností vím jak to bylo a jak nesnadné to bylo pro občany, kteří se do povstání spontánně zapojili. Na svých pamětech  nic přikrašluji. Sděluji je ze své paměti s pozitivními i negativními stránkami, tak jak jsem to sám prožil.

                                       *         *         *

Před válkou jsem byl členem skautského oddílu, jehož vedoucím byl Jarda Novák, zvaný Lišák. Když po okupaci nacistická okupační moc Skauting zakázala, přestali jsme vystupovat veřejně a dál mezi sebou udržovali spojení. V jeho rámci jsem dostal od Lišáka vzkaz, abych v sobotu 5. května ve 12 hodin přišel na náměstí v Holicích. To jsem udělal.

Když jsem na náměstí v Holicích před dvanáctou hodinou přišel, uviděl jsem občany shromážděné před radnicí a na některých domech československou vlajku Byl to neklamný důkaz, že „už to začalo“. Hledal jsem Lišáka nebo někoho ze skautského oddílu, ale nenašel. Nevěděl jsem co dělat. Dostal jsem se do postavení těch, kteří jako jednotlivci na náměstí přišli, aby se do povstání zapojili.

Začal jsem se jich ptát, co mám dělat a co budou dělat oni, že bych se k nim připojil. Byli na tom stejně jako já. Až do chvíle kdy mně někdo na opakovanou otázku co mám dělat  odpověděl: Běž na nádraží a vyber si tam nějakou zbraň.

Cestou na nádraží jsem potkával své věkové vrstevníky a starší. Měli na zádech pušku nebo přes rameno pancéřovku. Na nádraží byly přistaveny a otevřeny vagóny se zbraněmi všeho druhu. Byly v nich pušky, pancéřovky, kulomety a dokonce jsem zahlédl lehké dělo. Nikdo zbraně nevydával natož evidoval.

Z jednoho vagónu jsem si vzal pušku. Troufal jsem si ji použít, protože ve střelnici u kolotoče jsem se naučil vzduchovkou mířit a střílet šipkami do terče nebo olověnými broky do figurek. Ale kdo mi dá náboje do skutečné pušky, kterou jsem právě získal ? Ptal jsem se těch, kteří tam stáli také s puškou v ruce. Náboje nejsou, ale budou, dostal jsem odpověď, která mne uspokojila a přidal se k čekajícím.

V rozhovoru s nimi jsem se dověděl více. Dozvěděl jsem se, že ve vagónech, kterými Němci nedávno zastavěli koleje lokální železnice, vedoucí přes Holice z Moravan do Borohrádku jsou jen zbraně, vojenská výstroj a potraviny, připravené pro zásobování jednotek Wehrmacht na frontě. Žádná munice. Shodli jsme se, jak vychytrale to Němci udělali, když na trať přes Holice dali jen vagóny se zbraněmi bez munice a munici měli nějakých 20 km odsud v lesích u Třebechovic. Právě na přivezení munice odtud jsme čekali.

Čas čekání jsme využívali k seznamováním se získanými zbraněmi, otevíráním a zavíráním nábojové komory, mířením a výměnou dohadů jak postupovat ve skutečném boji při zkušenostech, které nikdo z nás neměl. Jediný o kom jsme věděli, že zkušenosti má, byl poddůstojník „vládního vojska“ z povolání, který na náměstí přišel v nažehlených “extrofkách“ (vycházková vojenská uniforma) s bílými rukavičkami, aby tam „korzoval“. V prostředí, které na náměstí bylo, vypadal trapně, směšně, jako strašák. Nikdo jej neoslovil a myslel si o něm to nejhorší.

 Má účast na povstání v Holicích

Když jsem v sobotu 5. května 1945 v poledne přišel na náměstí v Holicích, abych se zapojil do povstání, byl jsem na tom stejně jako všichni ostatní. Nikdo nic kromě sebe neměl, žádné informace neměl. Každý měl jen vůli něčím v povstání přispět. Pak jsem na nádraží v Holicích získal z přistaveného vagonu pušku, ale bez nábojů. Na ně jsem spolu se všemi ostatními na nádraží čekal..

Trpělivě a  při tom netrpělivě. Očekávaný nákladní automobil konečně dorazil. Na dveřích kabiny řidiče měl napsáno  Antonín Michálek, autodoprava, Holice. Za kabinou řidiče čněl markantně podlouhý kotel. Byl to jediný nákladní automobil, který v Holicích a okolí zůstal,. protože všechny ostatní nákladní automobily Němci zrekvírovali. Bylo to pravděpodobně proto, že pan Michálek nechal svůj nákladní automobil Praga předělat na pohon dřevoplynem. A aby v případě zrekvírování tohoto nákladního automobilu musel řidič, voják Wehrmacht, čas od času vystoupit, vzít lopatku a jako do kamen přiložit do kotle automobilu dřevěné špalíčky, se asi Němcům nezdálo.

V povstání se ukázalo, že nezrekvírování tohoto nákladního automobilu bylo pro povstání štěstím. Ve městě a okolí žádný nákladní automobil nebyl. A i kdyby by tu Němci nějaký nákladní automobil nechali, nebylo by to nic platné, protože ve městě nebyl litr benzinu ani nafty. Nákladní automobil na bezin nebo naftu by cestu z Holic do Třebechovic a zpět s nákladem munice nezvládl. Díky tomuto nákladnímu automobilu povstání munici mělo. Nákladní automobil na dřevoplyn ji dovezl.

Přivezenou munici nebylo možno si z nákladního automobilu vzít, jako tomu bylo v případě zbraní z vagónu. Vydávala se individuálně. Vydávalo se jí jako šafránu. 3 náboje na pušku. Moje situace se od příchodu na náměstí dále zlepšila. Měl jsem pušku a teď jsem získal tři náboje. Bylo to víc jak nemít nic. Ale jak budu moci přispět k odražení útočících Němců s třemi náboji ? O naději čekat na další náboje nikdo nevěděl. Tak jsem se s puškou a třemi náboji v kapse vrátil na náměstí. Tam už pokusy o organizaci bylo cítit.

Velení povstání

U vchodu do radnice stál ruský partyzán, jeden ze zajatých ruských vojáků, kterému se podařilo z pochodu zajatců lesnatým terénem uprchnout. Šli tehdy pěšky sta kilometrů. Hladoví, mnoho z nich již bez bot, místo kterých měli nohy zabalené v hadrech. Byli hladoví a k smrti unaveni. Někteří vojáci Wehrmacht je poháněli v chůzi údery pažbou. Viděl jsem to na vlastní oči.

Jít do radnice, kde bylo velitelství povstání, přes tuto ozbrojenou stráž, jsem si netroufal. Tak jsem se ptal těch, kteří tam byli, jednoho po druhém. Co teď ? Ale byli na tom stejně. Najednou tam kdosi mně neznámý přicházel. Hned jsem se ho jako první zeptal co mám dělat ? A odpověď jsem dostal. Pojď se mnou, budeš  hlídat zajaté Němce. Byl jsem tím tak překvapen, že jsem se ani nestačil divit.

Úkol hlídat zajaté Němce

Šel jsem s ním k budově soudu, při které bylo malé vězení. Jestli nás někdo do věznice vpouštěl, si nepamatuji. Určitě, si ale pamatuji, že mne dovedl do dlouhé chodby, na jejíž jedné straně byly vězeňské cely. Žádné pokyny jsem nedostal, bez rozloučení byl pryč. Na dlouhé chodbě vězení jsem zůstal sám. Vůbec se mi to nelíbilo. Měl jsem nutkavé přání odejít, což jsem nemohl. Byl to jediný úkol, který jsem v povstání dostal. Tak jsem si přál, aby mne někdo vystřídal nebo alespoň abychom byli dva.

První kdo za mnou do věznice přišel mému přání vyhověl a ve střežení německých zajatců mne vystřídal. Dobrá, půjdeš tedy do zákopu před poštou s výhledem z města po silnici do Hradce Králové. Šel jsem s ním, ukázal mi zákop a řekl: Tvým úkolem je pozorovat silnici, v případě že uvidíš Němce to hned hlásit a účastnit se jejich odražení. Tentokrát jsem měl jasno.

 V bojovém postavení

Po vystřídání v hlídání zajatých německých vojáků ve vězení při soudu v Holicích jsem byl přemístěn do zákopu před holickou poštou. Mým úkolem bylo hlídat ulici, která přecházela v silnici vedoucí do Hradce Králové. Měl jsem pozorovat zda se neobjeví Němci. V takovém případě jsem to měl hned hlásit a účastnit se jejich odražení. O tom co mám dělat jsem měl jasno.

V zákopu jsem byl ale zase sám jako to bylo při hlídání zajatých Němců. Jen jsem měl možnost mluvit s občany, kteří šli kolem a s dalšími účastníky povstání. Od nich jsem se dověděl, že se ve městě Němci zabarikádovali v továrně na obuv Hirsch, kterou před tím proměnili  v opravnu vojenské výstroje. A že střílejí po každém koho uvidí. Že jsou ranění a mrtví. Dověděl jsem se, že na silnici z  Hradce králové přijeli v sobotu po poledni několikrát Němci, ale k průjezdu městem, jako tomu bylo dřív, se neodvážili. Před vjezdem do města se zastavili a stáli. Pak se otočili a jeli zpátky. Úkol na ně střílet a začít boj nebyl. Úkolem povstání bylo přerušit dopravní silniční tepnu ke frontě.

V noci se na této západní části kruhové obrany Holic nic nedělo. Noc ze soboty 5. května na neděli 6. května, jsem střídavě probděl a s přerušováními i prospal. Přespat venku pro mne jako skauta, který měl „Tři orlí pera“ a věděl co to je spát sám v lese, nebyl až zas takový problém. V noci se nic nedělo. Ani při rozednění. Měl jsem hlad. Od soboty před polednem jsem nic nejedl. Protože byl klid, žádné známky ničeho jsem nepozoroval, dohnal mne hlad k tomu, abych se odvážil odskočit si ke strýčkovi Holinkovi na snídani. Bydlel  totiž nějakých 300 metrů odsud. Pak jsem se hned vrátil. Byl jsem rád, že jsem nic neprošvihl.

 V neděli 6. května ráno jsem byl převelen až na západní linii kruhové obrany města. Konečně jsem nebyl sám. Na obranné linii jsem se připojil k ostatním. Z města bylo slyšet čas od času výstřely. Tady se Němci neukázali. A odtud jsem to měl přes pole k mamince jen několik set metrů. Uvědomoval jsem si, že o mně má strach. Tatínek byl v koncentračním táboře a já jsem byl jediný kdo s ní v našem rodinném domku zůstal. A od soboty poledne o mně nevěděla.

Čas se pro mne zastavil

V neděli 6. května dopoledne jsem byl spolu s dalšími na západní části kruhové obrany Holic. Z města bylo sporadicky slyšet výstřely z pušky.  Tady se nic nedělo. Žádné vojenské vozidlo po silnici z Hradce Králové se už neobjevilo. A já jsem měl před polednem zase hlad. K mamince jsem to měl přes pole jen několik set metrů. Protože se nic nedělo,. domluvil jsem se s ostatními, že si odskočím domů.

Na skok doma

Maminka  mne s velikou radostí a se slzami v očích přivítala. Hned začala něco dobrého připravovat. Já jsem ji při tom povídal, co jsem od soboty poledne dělal. Mlčky poslouchala. Po mém objevení se doma ji jistě strach o mne opustil. O zrazování od další mé účast v povstání nevyslovila jediné slovo.

V této dobré atmosféře jsem sedl ke stolu a s chutí jedl. Při hladu, který jsem měl to bylo ještě chutnější. Sotva jsem dojedl a chystal se k návratu do svého palebného postavení, uslyšel jsem z města silné detonace. Vyběhl jsem ven a uviděl nad městem letadlo, které shazovalo bomby. Potom kolem města kroužilo a Němci z něj stříleli na všechno co chtěli. Jejich převaha použitím letadla byla absolutní. V zápětí bylo od jižní části okraje města slyšet opakovaně střelbu.

Boj začal

Bombardování a střílení z letadla mělo připravit podmínky pro ozbrojený útok jednotky Wehrmacht na město z jihu. Najednou jsem zaslechl zatříštění skla. Na obou oknech byly otvory ve velikostí náboje z pušky a od nich pavučina prasklin. Jinak tabulky oken byly celé. Náboj proletěl vnějším a vnitřním oknem skla od jihu. Nad kuchyňským sporákem se zaryl do zdi. Maminka u něho naštěstí již nestála.

Odešli jsme do komory se sklípkem, která byla za několika zdmi. A oba jsme mlčeli. Můj mozek pracoval na plné obrátky. Jsem zbabělec. Opustil jsem palebné postaveni. Se snahou napravovat svou zbabělost jsem šel na půdu, abych oknem dohlédl na palebné postavení, které jsem opustil. Žádné útočící Němce jsem tam neviděl. Jako v době, kdy jsem si z palebného postavení odskočil domů se tam nic nedělo. Viděl jsem ale, že nad městem a okolím krouží letadlo, ze kterého Němci střílejí.

Vrátil jsem se do komory, řekl jsem mamince co jsem viděl. Nechal svůj mozek pracovat dál. Bože můj, co mám dělat ? Hledal jsem cestu úniku ze své zbabělosti. Na západní části kruhové  obrany se dál nic nedělo. Zda Němci „moje“ palebné postavení z letadla napadli jsem nevěděl. Ale jedno mi bylo jasné. Přes pole bych se zpět nedostal.  Na cestě s puškou v ruce holým květnovým polem, bych byl pro Němce v kroužícím letadle nepřehlédnutelným terčem. Bože, můj. 

Přemýšlel jsem dál co dělat, ale na nic kloudného jsem nepřišel. Cítil jsem se bezmocným. Když jsem po nějaké době vyšel z domu, uviděl jsem na silnici občany Holic prchající z města na západ k nám do Ředic. Cítil jsem se v pasti.  V neděli 6. května večer se pro mne čas zastavil.

Druhý den po útoku Němců.

V pondělí 7. května bylo ve městě mrtvolné ticho. Vlajky z domů zmizely. Jinak by domy Němci určitě ostřelovali a pravděpodobně jejich obyvatel také zastřelili. Nikdo na ulici nevycházel. Byli tam jen němečtí ozbrojení vojáci, kteří město dobyli a obsadili.

Dozvídal jsem od těch, kteří z města k nám do Ředic uprchli, zlomky toho, co se odehrálo. Němci zaútočili z jihu. To jsem věděl podle střelby, která k nám doléhala a podle pozorování z okna půdy našeho domu. Že právě tady byl na kruhové obraně města Lišák a členové mého skautské oddílu jsem nevěděl.. To jsem se dověděl později s informací, že  všechny Němci zastřelili. Další podrobnosti od očitých svědků jsem se dověděl, až když hrůzy skončily.

Jedním ze zdrojů pozdějších podrobných konkrétních informací byl pan Antonín Michálek, který se svým nákladním automobilem na dřevoplyn provozoval v době okupace nákladní dopravu pro občany. Dozvěděl jsem se je nezkresleně od jeho manželky a jeho dcery z podrobného líčení, v průběhu následujících let, když se pan Michálek stal mým tchánem a jeho dcera mou manželkou.

Jak oni naštěstí přežili.

Ke konci války si pan Michálek na zahradě jejich domu vykopal prozřetelně prostorný podzemní kryt. Totéž mohli na zahradách svých domů udělat ostatní, včetně souseda pana Jedličky. Když Němci začali bombardovat, schoval se pan Jedlička s rodinou do krytu na zahradě pana Michálka. To zjistil pan Michálek s manželkou a dcerou když se rozhodli svůj kryt na zahradě využít. Našli tam Jedličkovu rodinu s vytřeštěnýma očima ze strachu o život. Nic nezdůvodňovali, nic nevysvětlovali, za nic se neomlouvali. Mlčeli. Rodina Michálkova se v údivu nezmohla na slovo a do krytu se k nim namačkala.

V krytu slyšeli dupot přes zahradu běžících Němců a škvírou některé z nich zahlédli. Přes zahradu, která již za svým jižním koncem měla pole. Velká zahrada byla zbytkem  polností rodičů  pani Michálkové, které nikdy rodinu nebyly schopna uživit.

Zahrada byla také místem, přes které Němci na město útočili. Při jejich početní přesile, přesile ve zbraních a ve vojenských zkušenostech, nenechali obráncům města na vybranou. Němci účastníky povstání přemohli, povstání porazili, město obsadili. Raněných bylo mnoho, mrtvých desítky. Odpor skončil. Všichni byli vydáni Němcům v plen. Naděje dostat se z toho vlastní silou nebyla žádná

.