-ze vzpomínek hraničářů
II. část
Narodila jsem se roku 1927 v Českém Krumlově. Rodiče si tam postavili moderní rodinný dům. Do roku 1937 jsme žili vedle Němců tak nějak normálně. Mého otce, tajemníka Národní jednoty pošumavské, nejvíce zlobilo, že všude na lepších místech byli Němci. Otec jako ruský legionář byl velký vlastenec a snažil se nabádat Čechy , aby své děti posílali do českých škol, a staral se, aby Češi měli dobrá zaměstnání. Práce se mu dařila, ale v roce 1937, hned po smrti našeho pana prezidenta T.G. Masaryka, se vše změnilo. Německé děti nám začaly nadávat, fyzicky nás napadaly, nemohly jsme bez doprovodu starších lidí chodit ani do školy. Dospělí Němci pořádali manifestace, byli agresivní a vždy v přesile. My Češi jsme žili celý rok ve strachu. V srpnu 1938 odešel můj otec bránit naše hranice a nám řekl, abychom čekali doma, že kdyby bylo zle, přijede pro nás a odstěhuje nás. My jsme bohužel poslechly, maminka, moje šestnáctiletá sestra a já – jedenáctiletá. 20. září 1938 napadla naši Masarykovu školu ozbrojená horda německých deseti- až čtrnáctiletých kluků. Utekli jsme zadním východem do svých domovů a již jsme nemohli vycházet. Kdoví, který z nich je dnešním členem sudetoněmeckého landmanšaftu.
České rodiny začaly z Českého Krumlova utíkat, pokud měly ve vnitrozemí příbuzné nebo známé. My jsme neměli nikoho a zoufale jsme čekali na tatínka. Dne 27. září nám skupina německých ordnerů začala střílet do oken, maminka, sestra a já jsme ležely na zemi; bylo to strašné! Na štěstí nějaký soused – Němec – ordnery zahnal. Potom se ale přiblížil do našeho domu přednosta stanice pan Fiala a řekl mamince, že za chvíli pojede poslední vlak a že náš otec již nemůže přijet.
Maminka nám v rychlosti navlékla svetry a kabáty, vzaly jsme si každá pokrývku a tašku, zamkly jsme dům s vystřílenými okny a já nikdy nezapomenu na pohled mé maminky, když jsme z domu plného našich krásných věcí odcházely. Hlavně však prosila Boha, aby se tatínkovi nic nestalo.
Cesta vlakem trvala jen čtvrt hodiny, ve Zlaté Koruně nás zastavili Němci a vlak se musel vrátit do Českého Krumlova. Pan přednosta nám pomohl vystoupit na druhou stranu nádraží a „honem utíkejte pryč!“ A tak jsme šly. Nechci vypisovat cestu plnou utrpení a nebezpečí, byla noc a my jsme se schovávaly do křoví před každou německou hlídkou. Došly jsme až do Kremže a odtud jsme jely vlakem do Českých Budějovic. Tam na nás Češi křičeli „Co utíkáte a necháváte pohraničí Němcům?“ Dovedete si představit naše zoufalství? Neměly jsme kam jít a neměly jsme tátu! Maminka měla jen adresu našich známých, kteří utekli již dříve do Horusic a odtud nám do Českého Krumlova psali, že bydlí u příbuzných a že jsou to velice hodní lidé. A tak jsme v zoufalství jely za nimi. Spaly jsme ve stodole, jejich pes prokousl mé mamince ruku, to si nikdo nedovede představit, v jaké bídě jsme se octly během jedné noci!
Já jsem začala Němce nenávidět, ale naše zlatá věřící maminka skládala naše těžké břímě do rukou Božích a nepřestávala se modlit za tatínka. Ráno nám naši známí řekli, že nás vezme do hájovny paní hajná, byla tam sama, její manžel šel také bránit naše hranice a ona čekala rodinu. Byla to vzácná žena a moc nám v naší bídě pomohla. Maminka hledala tatínka, tatínek hledal nás a koncem října jsme se šťastně sešli.
V listopadu jsme odešli do Českých Budějovic, kde tatínek pracoval. Žili jsme v jedné studené podkrovní místnosti a nic jsme neměli. Spali jsme na dvou vypůjčených slamnících pod pokrývkami a hřáli jsme se jeden od druhého. Měli jsme čtyři plechové hrnečky a jeden větší hrnec. Já jsem těžce onemocněla zánětem močového měchýře a dodnes nesu následky. Když se českokrumlovská záložna přestěhovala do Kremže, mohli jsme si vyzvednout nějaké peníze a koupit to nejnutnější. Do Českého Krumlova jsme nemohli. Lidé sice si tam začali jezdit pro svůj nábytek, ale na otce byl vydán zatykač. Až po nešťastném březnu 1939 dostala moje maminka povolení odvést si z našeho domu nábytek. Zůstaly tam jen těžké kusy, knihovna, prázdné skříně, vše poničené. Všechno oblečení, peřiny, ložní prádlo a veškeré věci nám Němci rozkradli. Tatínkovy vzácné vlastenecké knihy byly v kuchyni na hromadě ohořelé. Maminka přijela úplně zničená.
Nikdy jsme nedostali žádné odškodnění a ani nás nenapadlo chtít nějakou náhradu při pomyšlení na utrpení našich nevinných lidí v koncentračních táborech, na plynové komory, na utrpení dětí, mučení a bezdůvodné zabíjení. Nemohu zapomenout, jak gestapáci mého otce zmlátili před našima očima.
Moji rodiče se již nikdy v životě nevzpamatovali z utrpení a ze ztráty materiálních hodnot a všeho svého majetku. Dožili svůj život ve skrovných poměrech.
My Češi jsme byli neprávem vyhnáni z vlastního domova, z našeho českého území. Němci žijící v našem českém pohraničí od nepaměti veřejně projevovali svou sounáležitost k Německé říši a já jako občanka tehdejšího pohraničí nikdy neuvěřím slibům o klidném vzájemném spolužití. Nás, žijících pamětníků, je již málo, a proto píši, aby se nezapomnělo na hoře a utrpení našeho českého národa.
Noemi Bláhová, tehdy Český Krumlov
***
V roce 1938 byl otec převelen do Českého Krumlova. Sudetští občané zfanatizovaní Henleinem ztrpčovali zde žijícím Čechům život. Ve škole např. při svých demonstracích vymlátili kamením okna, nadávali nám „české svině“ a podobně. Napadali nás fyzicky cestou do školy a zpět domů. Museli jsme spát u zdi pod okny, neboť to bylo trochu bezpečnější místo před kameny a někdy i před střelbou. Při ranních nástupech policistů na náměstí chodili henleinovci kolem, plivali na ně a nadávali jim a oni nesměli proti nim zakročit.
V roce 1938 jsme museli jako jiní prchnout do vnitrozemí, neboť násilí sudeťáků se stupňovalo. Otec zůstal až do německého záboru.
Tuto hroznou dobu, kterou jsem prožil jako desetiletý kluk, mám stále v paměti.
Vladimír Lukšan, tehdy Český Krumlov
***
Narodil jsem se a vyrůstal v Českém Krumlově (1915) v rodině hraničářského pracovníka. Otec pracoval ve funkci náměstka starosty města za spojené české strany a ve více než dalších deseti funkcích v českých spolcích, zejména v Národní jednotě pošumavské. Jako nejstarší syn nájemce mlýna jsem byl zaměstnán u otce a od 18 let jsem byl zapojen do veřejné činnosti. Většina mých rostenců musela rodné město opustit, protože němečtí podnikatelé pro ně neměli práci, přestože živnost i obchod ve městě byly značně závislé na zákaznicích z českých vesnic (jazyková hranice tu byla totožná se severní hranicí katastru). Zásobování záviselo na české „straně“, německé vsi živilo dobytkářství, ostatní produkce byla převážně samozásobitelská. Hned v prvních dnech října 1938 jsem potkal v Českých Budějovicích známou Němku, která mi řekla, „ co jste vy, Češi, odešli, je z města vesnice“. Platilo to v hospodářské i společenské oblasti.
Naše rodina byla postižena ihned po okupaci Rakouska neúprosným bojkotem. Po vyhnání zabral mlýn komisař, který to měl za svou činnost v SdP slíbeno už předem. Byl to syn českého otce, svůj rodný mlýn prohospodařil. Za okupace ovšem snadno hospodařil na našem pro sebe.
Za týden po útěku zemřel následkem neschopnosti adaptace třiadevadesátiletý dědeček a za pár dní otcův bratr, farář v šumavské vsi Ondřejov. Zbili ho ordneři, protože na faře byla v mobilizaci čs. vojenská jednotka. Ztýraného ho vláčeli od Horní Plané přes okresní vězení v Českém Krumlově do „minikoncentráku“ ve Václavském sklepení na českokrumlovském zámku Z tamní nemocnice jej přivezl náš styčný důstojník, polomrtvého. Za tři dny pak strýc skonal.
Dnes se najdou čeští lidé, kteří se neostýchají napsat, že Němci neměli v ČR rovná práva. Bylo tomu naopak, v mém rodném městě nebyla jediná česká střední škola, až v roce 1937 začínalo gymnázium primou. Na radnici se úřadovalo samozřejmě německy, i když tam seděli Prohazka, Pataczek atd. Jediným Čechem ve „vyšších“ službách tam byl český polír Bárta.
Jan Jakeš, tehdy Český Krumlov
***
V září 1938 jsme byli nuceni opustit Český Krumlov před německými ordnery jen s batohy na zádech a s klecí s kanárem. Jako děti jsme před záborem našeho pohraničí v polovině září 1938 utíkali s naší vychovatelkou a za 10 dnů po nás pak naši rodiče.
Otec měl od roku 1932 v Českém Krumlově v nájmu jediný český hotel Růže. Ten patřil Českokrumlovské záložně, ale otec jej byl nucen komplexně vybavit novým zařízením ze svých vlastních prostředků. Celkové zařízení hotelu, jeho sklady a náš osobní majetek si po nuceném opuštění otec cenil na 1 milion předválečných Kč. Po válce byl hotel značně zdevastován a náhradu jsme žádnou nedostali.
Vladimír Švarc, tehdy Český Krumlov
***
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz