Zdeněk Hrabica osmdesátníkem
Ve světle mnoha výročí, která si během celého roku připomínáme, řada z nich může neprávem zapadnout. Zapadnout by však jistě nemělo významné životní jubileum spisovatele, publicisty a novináře ze staré školy, v tom nejlepším slova smyslu, Zdeňka Hrabici. Na sklonku letošního října totiž tato osobnost slaví rovnou osmdesátku. Nelze nejspíše očekávat, že mu naše veřejnoprávní televize nebo rozhlas vyhradí aspoň malou část vysílacího času k tomu, aby se podělil s diváky či posluchači o své životní a profesní zkušenosti. Má stejně jako mnoho jiných osobností smůlu, že nestojí na té správné straně oné pomyslné myšlenkové a ideologické barikády. Zatímco stále stejné osoby, známe dobře jejich tváře i slovník a charakter, k nám až příliš často promlouvají stále stejnými slovy a nedokáží již velmi dlouho sdělit nic nového natož pak zajímavého, řada výrazných osobností je na psaném či nepsaném indexu ředitelů televizí, rádií a vedoucích redakcí a především do tzv. veřejnoprávních sdělovadel nemá šanci proniknout.
Zdeněk Hrabica se narodil 25. října 1936 v Jihlavě v dusné době zhoršující se mezinárodní situace, kdy byl necelý rok ve funkci prezidenta Edvard Beneš a kdy především sílil tlak fašistického Německa proti Československu. Po válce se vyučil soustružníkem v ČKD Stalingrad Praha. Vystudoval střední i vysokou školu. Následně také absolvoval odbornou přípravu na vědeckou práci v Praze a Moskvě. V polovině 50. let prošel vojenskou základní službou u Strážního praporu Ministerstva národní obrany. V té době měl možnost setkávat se i s tehdejšími ministry Čepičkou a Lomským i jinými vysokými vojenskými činiteli, například také s generálem Svobodou. V průběhu 50. a 60. let působil v Československém svazu mládeže. Ve druhé polovině 60. let zastával funkci tajemníka ÚV ČSM. Již od mládí začal spolupracovat s mládežnickými časopisy i novinami. V dalších letech se také stal zástupcem šéfredaktora deníku Mladá fronta. To bylo ještě v době, kdy tyto noviny dělaly skutečně čest svému jménu.
Za skutečnou osobnost hovoří především její dílo. To se týká také Zdeňka Hrabici. Ten se nevyhýbal různým tématům, ani v době, kdy právě nebyla příliš v módě. To platí například o velmi dobré knize o generálu Klapálkovi Muž, který velel mužům z osmdesátých let. I přes odpor některých vlivných lidí ji přesto spolu se svým synem Pavlem Hrabicou dokázal prosadit k vydání tak, aby zůstala obsahově zachována, stejně jak ji autoři koncipovali. Tedy jako pravdivý životní příběh armádního generála Karla Klapálka. Významná osobnost protifašistického odboje se tak dočkala, žel až po své smrti, na samém sklonku 80. let opět důstojného připomenutí svých zásluh v boji o svobodné Československo. V na svou dobu odvážném přístupu ke své práci se snažil Hrabica postupovat ještě před Velkým listopadem i v magazínu Svět v obrazech, jehož byl od roku 1983 šéfredaktorem. Čas potom oponou trhnul, odhalil skutečné vlastnosti řady aktérů významných událostí, i převlékače kabátů za každého režimu. Jen nemnozí si ve své novinářské práci udrželi pevné postoje i přes hrozbu vyhazovu z redakcí a nakladatelství. I po roce 1989 Hrabica pokračoval ve své spisovatelské a publicistické práci a opět se nevyhýbal ani tématům v demokratické společnosti považované vlivnými osobami z médií či politiky za tzv. kontroverzní. Tak vznikla například kniha Kuba neznámá a objevovaná. V 90. letech pracoval v nakladatelství Novinář, stejně jako v časopisech věnujících se gastronomii a sommeliérství. Jako dlouholetý novinář navštívil řadu zemí Evropy, Asie i Ameriky. Díky své novinářské práci se setkával a setkává s mnoha významnými a zajímavými osobnostmi. Tato setkání pak dala vzniknout knihám Jak jsem je potkal (2001) a Tváře bez retuše (2014).
Postupem času napsal na dvacet knih, hlavně literatury faktu. Mezi nejvýznamnější z nich se bezpochyby řadí zejména dvě jeho knihy o generálu Karlu Klapálkovi Muž, který velel mužům (1988) a Zapomenutý generál Karel Klapálek (2006). Toto dílo pak bylo oceněno i Medailí Generálního štábu Armády ČR. V roce 2005 vychází další známé dílo. Kniha Vila pana prezidenta – Historie rodinného sídla Edvarda Beneše v letech 1929 – 2001. Tato publikace byla oceněna Cenou Unie českých spisovatelů a Daniela Strože. Všechna uvedená díla napsal společně se svým synem Pavlem Hrabicou.
A pokud jde o jeho nejzásadnější práce, nelze opomenout ani v roce 2013 nakladatelstvím Futura vydanou knihu Pět válek Ludvíka Svobody. Po roce 1989 u nás nevyšlo jiné dílo, které by se osobností generála Svobody zabývalo s takovou šíří záběru a za použití tolika pramenů. Jde bezesporu o jednu z nejzásadnějších knih literatury faktu za posledních mnoho let. Svědčí o tom i četné ohlasy. Úplně postačí zde stručně uvést jen dva z nich. Od čtenáře Vítězslava: „Výborná kniha. Od mládí jsem obdivoval pana Ludvíka Svobodu. Kéž by i současníky osud rodné vlasti, České republiky, zajímal tak jako jeho.“ A od čtenáře Pavla: Konečně po dlouhé době kniha, která nečerpá z internetu a podobných zdrojů. Kniha, která je napsána podle skutečných svědectví a vyprávění, doplněná i o vzpomínky dalších účastníků a rodiny. Klobouk dolů před autorem, protože to muselo dát hodně práce poshánět všechna fakta, která jsou v knize uvedena. Pokud to porovnám s jinými knihami o prezidentu Ludvíku Svobodovi, nesahají této knize ani po kolena. Doporučuji knihu všem, kteří mají zájem o tenhle žánr. A ještě jednou děkuji autorovi, že jsem měl příležitost tuhle perfekní knihu si přečíst. Velmi si vážím toho, že přímo v rodišti generála Svobody v Hroznatíně mi autor koncem listopadu 2013 osobně tuto knihu s věnováním podepsal.
Zdeněk Hrabica dostal dar chodit po světě s otevřenýma očima, všímat si detailů a být všude tam, kde se děje něco zajímavého. Nedosti na tom. Umí svůj pozorovatelský talent poutavým způsobem vložit také do psaného slova. O Hrabicově nevšedním životě mnohé vypovídají i slova v jedné z jeho knih: „Opil se s Jevtušenkem, doprovázel noční Prahou Nezvala s Erenburgem, hlídkoval před pracovnou Alexeje Čepičky, zpovídal pány i kmány… Před nikým nepadl na zadek, ani před ministry a tajemníky, ani před řediteli zeměkoule, ani před koryfeji, kápy, náčelníky, papaláši, naboby a miliardáři, ani před tajnými agenty všech mocností. Načapal převlékače kabátů při činu, zaznamenával zločiny výprodejců československého rodinného stříbra… A při tom všem se navíc náramně bavil, i když zábava někdy hraničila s děsem nad lidskou hamižností a bezpáteřností.“
Hrabica patří k žijícím legendám kvalitní novinařiny a publicistiky. Poctivý novinář ze staré školy, jakých už u nás mnoho není, a právě proto jsou zejména v dnešní době tolik vzácní. Především novinářští elévové by se ve vlastním zájmu měli právě od takovýchto lidí učit. Bylo by to nejen ku prospěchu jich samotných, ale zejména i široké obce čtenářů.
Bc. Miroslav Pořízek