Zavedl soud cenzuru prezidenta?

Rozhovor Haló novin s ústavním právníkem Jaroslavem Kubou

Městský soud v Praze rozhodl o omluvě České republiky vnučce Ferdinanda Peroutky za to, že jej Miloš Zeman opakovaně označil za autora článku Hitler je gentleman. Rozhodl podle vás soud správně?

Soud především rozhodovat vůbec neměl. Občanský soudní řád v § 7, odstavec 1 stanoví, že »v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva.« Výroky prezidenta, o které jde v »kauze Peroutka«, ale vyplynuly z poměrů práva ústavního. Učinil je v souvislosti s funkcí hlavy státu, nikoli jako subjekt soukromého práva. Pokud by je učinil v »soukromé rovině«, čili jako občan Zeman, naplnila by se podmínka pro příslušnost obecného soudu, ale to se zjevně nestalo, neboť výrok zazněl v oficiálním projevu na mezinárodní konferenci.

Ústavní právo je nadřazené právu soukromému jako jeho veřejnoprávní rámec. Kogentně předurčuje rozsah jeho dispozic. Ustanovit parametry ústavně právní subjektivity hlavy státu svěřuje Ústava v rámci dělby moci ústavodárcům. Ani ústavní soud proto nemá pravomoc korigovat ústavněprávní normu. Natož obecné soudy, jejichž úkolem je rozhodovat spory o právo, nebo o vine a trestu.

V tomto smyslu je tedy prezident beztrestný, má onu takzvanou indemnitu?

Ústavodárce definoval funkci hlavy státu jako symbol státní suverenity, nezávislý na moci uvnitř a vně státu. Ačkoli je prezident symbolem republikánské formy státu, jsou mu pro zvýraznění reprezentace státní suverenity ponechány i určité výsady, které měl panovník. Článek 54, odstavec 3 Ústavy stanoví bezvýhradně, že prezident není z výkonu své funkce odpovědný. Což platí primárně v rámci dělby moci, aby nebyl v závislém postavení na vůli parlamentu, vlády a také – soudu!

Tzv. indemnita je odvozena z jeho ústavní neodpovědnosti. Vylučuje možnost jeho stíhání - trestního či za přestupek, potažmo jiný správní delikt. Například pokud by svým výrokem někoho urazil na cti (podle § 49, odst. 1, písm. a), nebo sdělil o někom nepravdivé údaje značně ohrožující jeho vážnost (dle § 184, odst. 1 trestního zákoníku).

Kritici – například Jan Kysela z Právnické fakulty Univerzity Karlovy - ale tvrdí, že není možné, aby byl prezident za výroky nestíhatelný, neboť by to znamenalo, že se někdo jiný nedomůže svého práva.

Ale kdeže. Indemnita prezidenta ochrání jen během funkčního období. S trestním oznámením, či s občanskoprávní žalobou na ochranu cti, si zkrátka jen poškozený počká, až prezidentovi skončí mandát.

Nesouhlasím tudíž s tvrzením, že náš právní rád umožňuje, aby osoba, která je dnes prezidentem, mohla bez následku na potkání kohokoli urážet.

Takže městský soud chyboval.

Ano, pokud odvolací soud potvrdil příslušnost a pravomoc soudu první instance posuzovat a hodnotit výroky hlavy státu, a nařizovat jí nepřímo – a k újmě pověsti České republiky – za ne omluvu, podle mého názoru ignoroval ustanovení § 7, odst. 1) občanského soudního rádu konstatující, že soud muže projednávat a rozhodovat jen věci vyplývající z poměrů soukromého práva. A nikoli z ústavněprávních poměrů. Pro svoji nepříslušnost měl žalobu odmítnout. Ale i pro její procesní spekulativnost »in fraudem legis« (obcházení zákona). Totiž aby se žalobce vyhnul jejímu odmítnutí, úcelove zažaloval namísto hlavy státu »Českou republiku - Kancelář prezidenta republiky«.

Kancelář prezidenta je podle § 1 zákona č. 114/1993 Sb. rozpočtovou organizací, která »zajišťuje obstarávání věcí spojených s výkonem pravomocí prezidenta, s protokolárními povinnostmi a jeho veřejnou činností. « Což může být například zajištění občerstvení na recepci k výročí 28. října na Hrade… Jinak řečeno: Má vlastní právní subjektivitu, kterou nelze ztotožnit s ústavněprávní subjektivitou hlavy státu. Není také ústavním orgánem, který nese ústavní odpovědnost za některá rozhodnutí prezidenta, jako vláda.

Považuji za skandální, že je za jednání určitého subjektu souzen nejenom jiný subjekt, ale skrze něho je následně odsouzena celá republika. Soud se totiž v rozhodnutí nepřidržel ani označení »firmy« prezidentova zázemí, uvedeného v žalobě - »Česká republika - Kancelář prezidenta republiky.« Neboť v odsuzujícím výroku stojí: »Česká republika se za tyto dehonestující výroky omlouvá.«

Jak moc je tento postup soudu nebezpečný?

Obávám se, že velmi. Obecný soud v tuto chvíli nabízí rozhodnutí, které lze použít za vzor pro soudní rozhodnutí o prezidentových výrocích v budoucnu. Podle mého názoru právě v tom se nalézá hlavní význam rozsudku, vydaného 1. září Městským soudem v Praze. Obvodní soud se ho muže v budoucnu dovolat jako judikátu, bude-li chtít nejenom ex post (ale de facto i pro futuro) korigovat projevy a chování prezidenta. A to za výroky adresované komukoli. Zohledněme jen jednu, první z pravomocí, uvedených v cl. 63 Ústavy. Podle odst. 1, písm. a) je oprávněn mít projevy v souvislosti se zastupováním státu navenek. Pokud pronese při návštěvě nějakého potentáta na Hrade něco, čím se bude někdo cítit uražen za Českou republiku, v odvolání na zmíněný judikát muže Obvodní soud nařídit České republice omluvu. Přihlédneme-li k tématům, k nimž se současný prezident aktuálně vyjadřuje, např. k imigrační krizi, lze si představit nařízení omluvy imigrantům, nebo paní kancléřce… Casem by mohlo dojít na každého, koho urazí. Možná, že by toho využily i dámy z Pussy Riot…

Obávám se, že pokud dovolací, případně soud ústavní, inkriminované rozsudky nezruší, zavedou do politického systému institut jakési soudní cenzury projevu hlavy státu.

Zatím se jedná – opět jen podle mého skromného názoru - o projev nepřípustného politického aktivismu soudního orgánu, který minimálně neladí s ústavní dělbou moci, a podle mne též s občanským soudním řádem.

Jan STERN, Haló noviny, 13.10.2016, str. 3