Je prostě potřeba Němcům říct několik nepříjemných věcí, stejně se tomu nakonec nevyhneme.
Dr. Eva Hahnová
Z rodné Prahy utekla Eva Hahnová před sovětskou invazí do západního Německa. Vystudovala politologii a vdala se. Brzy odešla do Velké Británie, kde psala i svou disertační práci. Do Německa se vrátila v roce 1981 a pracovala určitý čas v sudetoněmeckém „Collegiu Carolinum“ v Mnichově. Odtud byla po konfliktu doslova vyhozena. Žije v současnosti v Německu. Její manžel Hans H. Hahn vyučoval na univerzitě východoevropské dějiny. Píší do německých novin články a podepisují je společně. Před lety pomáhali organizovat petici akademiků proti stavbě Centra proti vyhánění v Berlíně.
Četl jsme některé články paní doktorky Hahnové. Nyní jsem objevil rozhovor, který zhruba před sedmi lety poskytla redaktoru BBC. Obsahuje mnoho zajímavých myšlenek, mnohé platí i v současnosti.
Eva Hahnová odpovídala i na otázku, zda německý kancléř, tehdy Schröder, to myslí vážně, když Polákům a Čechům slíbil, že jeho vláda u mezinárodních soudů bude vystupovat proti majetkovým nárokům vyhnanců. Po něčem takovém Praha doslova toužila… Hahnová soudí, že je to jen gesto. Kancléř chce jen navodit atmosféru důvěry na rozšíření EU. Jinak i tato současná vláda zastává teorii, že odsun a konfiskace majetku byly protiprávní a tudíž majetkové otázky zůstávají otevřené.
Podle jejího názoru je chyba někdy i ve slovech. Finanční náhradu, odškodnění, které v západním Německu po válce obdrželi, byly deklarovány jako podpora. Ne tedy odškodnění.
K česko-německé deklaraci poznamenala, že ve své době byla sice užitečná, ale brzy se ukázalo, že je nedostatečná, a to naší vinou. Dva roky po jejím podepsání vypukla v Německu velká kampaň za zrušení „Benešových dekretů“. Ukázalo se, že bez ohledu na deklaraci otevřené spory přetrvávají. Kampaň začala v roce 1999, kdy do vedení „vyhnaneckých“ spolků nastoupila nová generace. Bernd Posselt tehdy napsal: „Landsmanšaft přechází do ofenzivy.“ A také že ano. Získal podporu Rakouska, protože tam do vlády zrovna vstoupili Heiderovi „Svobodní“. Pak šikovně v Evropském parlamentu protlačil rezoluci na zrušení dekretů. Různí europoslanci potom tvrdili, že jim to „uniklo“, že tam v ten pátek odpoledne nebyli a podobně. Další dva roky byla německá média plná dekretů a Beneše. Současně s tím vznikla představa, že u nás platí zákony, podle kterých může každý Čech zavraždit Němce a nic se mu nestane.
V roce 2002 právník Joachim Frowein v posudku, objednaném Evropským parlamentem, došel k závěru, že tyto dekrety nejsou překážkou pro členství ČR v Evropské unii. Spolková vláda nejdříve také díky oné kampani podlehla částečně dojmu, že se musí Čechům zakázat vyvražďovat Němce. Potom ale přišla na to, že její postoj k Benešovým dekretům neizoluje ČR, ale Německo. Kampaň tedy ustala., ale vztah k ČR se zhoršil, míněna doba před uvedenými lety.
Reportér se Hahnové zeptal, proč v Lidových novinách vyzvala české publicisty, kteří v německém tisku píší kriticky o české minulosti, aby do něho napsali také něco o démonizování Edvarda Beneše. Uvedla, že samozřejmě nečeká, že by se tito lidé dokázali vzepřít zadání z redakce. Ona sama, se svými názory na sudetoněmecké organizace v Německu, jinam než do liberálního tisku se neprosadí. Ale oni mají do konzervativních listů dále přístup. Je proto zvědavá, zda napíší, že je nepřípustné srovnávat Beneše s Hitlerem, nebo něco o myšlenkové kontinuitě poválečných vyhnaneckých organizací s nacistickou érou. Tak třeba Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) – brilantní noviny v Německu po intelektuální stránce, nemají konkurenci. Ale o česko-německých záležitostech referují ze „sudetoněmeckého“ hlediska. Budiž, jenomže z české strany dávají prostor jen lidem, kteří sdílejí jejich pozici.
Na námitku, že kritizovat poválečné zacházení s Němci u nás je v českých novinách dávno samozřejmostí, si Hahnová myslí, že se malé skupině lidí v českých médiích dostává nepřiměřeně mnoho místa. A to i když píší neustále totéž. Třeba Bohumil Doležal nebo Emanuel Mandler nenapsali nikdy nic pořádného o odsunu, nic zajímavého a konkrétního k česko-německým dějinám. Neustále opakují variace na 2-3 rétorické formule. Což o to, sama je k odsunu dost kritická, jenom ji zaráží ta umanutost, posedlost, jedním z mnoha dějství česko-německé historie.
Na otázku, zda má na takovou posedlost českých novinářů nějaké vysvětlení, uvedla, že chápe, když pro mladého českého intelektuála je výzva ke kritice českého nacionalismu velice svůdná, kdo by se nesnažil vžít do optiky oběti. Proto tedy intelektuálové jsou, aby se zastávali slabších. A sudetští Němci po válce v roli slabšího nepochybně byli. Problém je v tom, že jim chybí smysl pro věcnou informaci a politický kontext. Od Doležala ,jako politologa bych očekávala, že se bude zabývat dimenzí současných politických problémů mezi námi a Německem. To on ale nedělá, stejně jako nikdo z těch, co se po něm opičí.
Jaké politické okolnosti novináři pomíjejí? Např. ve stanovách Sudetoněmeckého landsmanšaftu najdete požadavek na kolektivní právo na domovinu a sebeurčení. Jde tedy o integritu naší republiky! Kdo se kdy Posselta na tento – jejich klíčový bod – zeptal?
A Ermund Stoiber v roce 2002 kandidoval na kancléře s heslem, psaném v programu SL „právo na domov platí!“ Proč o tomto reálném problému mluví jen komunisté? Redaktor se pozastavil nad tím, že Hahnová se po převratu u nás zaměřovala na „české hříchy“, nyní převážně píše o nacionalismu sudetských Němců. Co se stalo? Ve své první české knize „Sudetoněmecký problém: obtížné loučení s minulostí“, Praha 1996, shrnuje svoji kritiku českého zacházení s Němci a stojí si za tím nadále. Jenže dnes je již zcela jiná situace. Objevila se spousta historické literatury a nyní už nikomu v Čechách nemusíte vyprávět, že po roce 1945 nebyl režim zrovna demokratický. Kdo jen chce, tak to ví.
Skoro 20 let pracovala v „Collegium Carolinum“, tedy sudetoněmecké organizaci se sídlem v Mnichově. Nakonec se rozešla s nimi ve zlém. Proč? Když už měla pocit, že k českému nacionalismu řekla svoje, zaměřila se na sudetoněmecké prostředí. A s úděsem zjistila, že se léta pohybovala v prostředí prakticky nenarušené kontinuity s nacistickým dějepisectvím. V roce 1969 jeden mladý německý historik napsal do časopisu Osteuropa, že východoevropská studia v Německu za moc nestojí. Přidala se k němu s tím, že konkrétně v případu českých dějin může jeho kritiku podepsat do puntíku! Že se v Německu téměř nepřekládají české, ale ani anglosaské práce o odsunu. Že v Collegiu pořád vycházejí z právnických studií starých nacistů. Když ten článeček – ještě v obtahu – četl její nadřízený, známý historik Ferdinand Siebt, již je dávno mrtvý, doslova vybuchl vzteky a dal jí okamžitou výpověď. Na hodinu!. Prý pošpinila Collegium… Ale Hahnová se nedala, odvolala se k soudu a vyhrála. Musela obdržet slušné odstupné. Ale stejně má na to ošklivou vzpomínku, která se týká našich lidí. K petici na její podporu, kterou podepsala spousta historiků v Německu, v USA i jinde – se nepřipojil žádný český historik. Někteří pak po straně řekli, že si to nemohou rozházet s kolegy z Collegia, že jsou na nich závislí! Mimochodem znala se a spolupracovala třeba i s Vilémem Prečanem, ale zůstala sama.
A čím Collegium navazovalo na nacistické dějepisectví? Dodnes přece uvádějí ve stanovách na koho navazují – jsou to samé národovecké, nacifikované instituce, které po válce vplynuly do Collegia. Jeho raná produkce, to byly knihy připravené do tisku ještě v Praze před rokem 1945. Když se podíváme, jací lidé Collegium zakládali a jací autoři tam po celá léta publikovali, je to jeden nacista vedle druhého.
V Německu ale i v ČR měl přece Seibt po převratu celkem dobrou pověst. Že by tohle všechno kryl? Na to uvedla Hahnová jeden příklad. Seibt měl v oblibě jednoho starého sudetoněmeckého historika – Evgena Lemmberka. Vydal jeho paměti a považoval je za vrchol vší moudrosti. Přitom právě Lemberg organizoval v létě 1938 z Drážďan pod hlavičkou Freikorpsu, sudetoněmecké teroristické organizace, protičeskoslovenskou propagandu. Posléze se vrátil do „osvobozeného Sudetenlandu“ a nacifikoval školství v Liberci. No a po válce to v západním Německu dotáhl na respektovaného odborníka na nacionalismus. V Collegiu Hahnová zažila i jednoho „poctivého“ esesáka. Byl to nějaký Kurt Obersdorffer. Byl jedním ze čtyř Henleinových zástupců v župě Sudetengau, kde šéfoval vědě a kultuře. Také u zbraní SS to dotáhl dost vysoko. Nelenila, šla za Seibtem, že na tohle narazila při studiu materiálů. A on na to: „No, jo, ale on je jen taková malá ryba…“ Vše věděl a kryl to.
Německá společnost se po válce rozloučila s představou o velkoněmectví, tedy že by všude, kde se mluví německy, měl být německý stát. A co landsmanšaft? Ten velkoněmectví hlídá i nadále. Stačí poukázat na to jejich právo na domovinu, nebo jejich interpretaci českých dějin. Oni automaticky vycházejí z představy, že české země byly vždy rozděleny na dva etnické díly a teprve český nacionalismus si v 19. století začal přivlastňovat Sudety. Jako kdyby si Palacký s Masarykem uměle vymysleli historický útvar českých zemí. Němečtí školáci se tak v podstatě dodnes učí a české dějiny automaticky považují za součást německých dějin. Karel IV. založil v Praze první německou univerzitu. Pražskou defenestrací začala v Německu třicetiletá válka a tak dále.
V posledních letech se po každém článku o německém utrpení spustí křik, že Němci prolomili tabu. O německých obětech odsunu se psalo vždycky, nahlédněte třeba do Spieglu ze šedesátých a sedmdesátých let.. Skutečností je, že dnes se jeví snahy vytvářet rovnítko mezi odsunem a holocaustem.
Celý nápad zřídit Centrum proti vyhánění stojí podle Evy Hahnové na tezi, že stejný historický jev, tedy etnické čistky, které se během první světové války konaly v Turecku, později v Hitlerově Německu, pak Beneš inicioval odsun Němců z východní Evropy, v jeho stopách v devadesátých letech prý pokračoval Miloševič, patří do jednoho pytle. Centrum proti vyhánění je nápad Eriky Steinbachové, poslankyně za CDU. Její projekt používá pojem „etnické čistky“ k zastírání historických rozdílů, což je pro vyhnanecké spolky odjakživa typické. Uvedla několik případů: Beneš stojí v jedné řadě s Hitlerem a Himmlerem, liší se od nich jen větší prolhaností a pokrytectvím. To prohlásil tzv. otec vyhnanců pater Reichenberger na sudetoněmeckém srazu již v roce 1948. „Zločiny proti Židům jsou jistě bezprecedentní. Ale zatímco se tyto odehrávaly v uzavřených táborech, a jejich pachatelé si zakrývali tvář, holocaust Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se konal veřejně na ulici!“ To prohlásil dlouholetý šéf landsmanšaftu Walter Becher v roce 1990. Steinbachová to dodnes říká, ale trochu jinak, jakoby jemněji. Ale i jí se jáiž podařilo v jedné větě spojit „nacistický Terezín“ a „Benešův Terezín“, tedy poválečnou internaci Němců v něm. Je velkým problémem, že Steinbachová má dnes příznivce ve všech stranách i v médiích.
Kde České republice hrozí německý revanšismus? V klasickém smyslu určitě ne. V Německu není silná protičeská či protipolská nálada, takové lidi, kteří by měli vliv na veřejné mínění, tady nevidím. Problém je jemnější – v Německu přežívají stereotypy o českých dějinách. A ty mohou ještě dlouho otravovat vzájemné vztahy. Tohle tlačí Prahu do defenzivy. Třeba jaké problémy dělali ODS s přijetím do Evropské lidové strany. Ten militantní protičeský slovník, způsob jakým vystupují rakouští lidovci, nebo poslanci z CSU nebo CDU. Stále tytéž stereotypní obrazy nepřítele… Tohle je třeba si vyjasnit.
Podle Hahnové by třeba v Německu postačilo vnést do obecného povědomí, co vlastně landsmanšaft prosazuje. Aby so německá veřejnost konečně řekla, jakým právem je tu zastrašován menší soused? Je si jistá, že takovou neférovost by Němci si rychle uvědomili¨a nesouhlasili by s tím.
Redaktor BBC se domníval, že všechny české vlády po převratu se tvářily, že žádný problém neexistuje Podle Hahnové se Černínská palác řídi heslem „uhýbat, neprovokovat.“ Ona to nechápe, nesouhlasí. Je prostě potřeba Němcům říct několik nepříjemných věcí, stejně se tomu nakonec nevyhneme.
Na otázku, jak by srovnala chování Čechů s Angličany, kde po léta žila, řekla: Hodně intelektuálů v českých zemích i v Německu má zálibu ve světoborných meditacích. Jak je vše špatné: politici, společnost, národ. Kdežto v Anglii se podobní lidé daleko více soustřeďují na věcnou kritiku politických postojů. Dokáží pitvat konkrétními argumenty protivníka. Jsou důkladnější, zdůrazňují věcnost a logiku. To jí u nás i v Německu dost chybí.
Dr. Eva Hahnová dobře ví, o čem mluví. Po léta u mnohého byla. Nahlížela doslova pod pokličku organizacím, které sdružují odsunuté Němce, zvláště pak sudetoněmeckému landsmanšaftu. Když si přečtete pozorně text, zjistíte – jak i po letech je vše aktuální a navíc varující.
Právě nyní v létě vyšlo najevo, co vše Posselt s našim ministrem kultury plánují a pod různými zástěrkami nám hodlají naservírovat. Herman si je jist, že může konat a premiér bude mlčet. Sobotka nemá poradce, kteří by tohle vše věděli a varovali by před tím? Patrně zas bude taktizovat a uhýbat v úloze derviše. Ale co nám chystá s odsunutými Němci Posselt a Herman, k tomu by se nemělo mlčet.
Josef Sedlák, Plzeň
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz