Zapomíná se, kdo a proč rozpoutal druhou světovou válku
Rozhovor s historičkou Jitkou Gruntovou, předsedkyní Historicko-dokumentační komise ÚV Českého svazu bojovníků za svobodu
Na 10. sjezdu ČSBS jste byla zvolena předsedkyní Historicko-dokumentační komise ÚV ČSBS. Co to pro vás bude znamenat? Co je náplní této komise?
V komisi pracuji už pres deset let a její předsedkyní jsem byla už v minulosti. V letošním roce byl vyhlášen 64. ročník soutěže historických prací, jejichž hodnocením je pověřena právě naše komise. Budeme pokračovat ve zpracování podkladových materiálů o domácím odboji pro výrobu obrazových souborů systému roll-up. Díky finančním prostředkům z ministerstva obrany byly dosud vyrobeny soubory Domácí odboj – Morava a Domácí odboj – Zlínský kraj, které jsou využívány jako putovní výstavy. Právě tato oblast protinacistického odboje je dlouhodobě opomíjena na úkor vojenského zahraničního odboje. Přitom v domácím odboji na všech možných pozicích působilo na 200 000 vlastenců, z nichž téměř 80 000 zaplatilo své vlastenectví svým životem. Pro příští rok jsme připraveni zajistit podklady pro soubor o domácím odboji v Jihomoravském kraji. Je ovšem otázkou, jak pan ministr Stropnický zváží »vnitřní situaci« v ČSBS...
Kromě těchto historických podkladů, které zmiňujete, jaké vlastně má Český svaz bojovníků za svobodu zázemí pro to, aby se mohli jeho představitelé zodpovědně a dle skutečné historie vyjadřovat k různým výročím a událostem?
V uplynulých letech se shromáždilo několik set historicko-dokumentačních prací přihlášených do každoroční soutěže (jsou uloženy v Národním archivu, který byl u šedesáti ročníků soutěže jejím spolupořadatelem). Historicko-dokumentační komise okresních (dnes obvodních) a městských organizací shromáždily cenné doklady, vzpomínky účastníků odboje a politických vězňů, vydaly mnoho publikací, věnujících se období druhé světové války. Máme tedy dostatek podkladů pro náš úkol, podávat nezkreslený obraz historie, zdůrazňovat jednotu domácího a zahraničního odboje, posilovat vlastenecké uvědomění. V oblasti odkazu odboje je třeba pro předávání historické paměti mladším generacím využívat i expozice Památníků (muzeí), které Český svaz bojovníků za svobodu provozuje. Jde o Památník Pečkárna v Praze, Památník Kounicovy koleje v Brně a Vojenské muzeum ČSBS v Jaroměři.
Pokusy o vyvinění bývalých čs. Němců, kteří měli ve své většině podíl na rozpadu Československé republiky, se stupňují. V květnu někteří příznivci vysídlených Němců pořádali pochod Pohořelice-Brno a k tomu řadu doprovodných akcí, v Praze 7 přišli na podzim s projektem Smíření, který vysídlení Němců odsuzuje…
Základ aktivitám, směrujícím k omluvám Němců, položil Václav Havel a jeho dnešní následovatelé k tomu nemusí mít vždy důvod v někdejší kolaboraci rodinných příslušníků, ale muže to být snaha zalíbit se dnešnímu ekonomicky silnému Německu. Národní hrdost je pro mnohé naše občany neznámá hodnota. Myslím si, že takových ale je mezi námi menšina. Připomenu vašim čtenářům a čtenářkám, že 25. května 2016, tři dny před oním pochodem z Pohořelic do Brna, který zmiňujete, uspořádaly Společnost pro evropský dialog, Klub společenských věd, Masarykova demokratická akademie a řada dalších pořádajících organizací v Brně, pod záštitou hejtmana Jihomoravského kraje JUDr. Michala Haška, seminář Komu patří omluva? Cílem tohoto semináře bylo podat širší a objektivní pohled spojený se sudetoněmeckou otázkou a jejím řešením po druhé světové válce v Československu. Vystoupil zde i první místopředseda ÚV ČSBS Ing. Emil Kulfánek a další členové svazu. Snahou pořadatelů je vydání sborníku, které je ovšem závislé na získání finančních prostředků.
Jistě jste zaznamenala poprask, který způsobil nápad náměstka brněnského primátora Matěje Hollana (Žít Brno) na pamětní desku na budově bývalé věznice Cejl v Brně. Ta propojuje jména gestapáků, zde po válce internovaných, s jejich oběťmi – českými vlastenci, mučenými v Kouničkách i jinde. Co tomu říkáte?
Je to neslýchaná urážka nejhrubšího zrna (beru to i osobně, protože na Cejlu byl vězněn i můj tatínek) a jsem přesvědčena, že Městská organizace ČSBS Brno-město a další brněnské vlastenecké organizace se zasadí o odstranění jmen gestapáků, vrahů a zločinců. Pokud by tam jejich jména zůstala, mohli bychom se nakonec dočkat podobné propagace nacismu i na jiných místech – tak například v Ležákách by se mohl připomínat iniciátor a organizátor jejich vyhlazení pardubický gestapák Gerhard Clages.
V poslední době poněkud plíživě, a tedy méně nápadně, dochází k pokusům o obnovu některých zbouraných stavebních symbolů nacistů – například v Jablonci pokusy o obnovu kašny se sochou Rüdigera či v Brně snahy o obnovu Německého domu. Jaký je to trend?
Velmi nebezpečný. Naši členové v těchto místech velmi aktivně vystupují proti těmto iniciativám, například ve vámi zmíněném Jablonci nad Nisou Ing. František Radkovič, ovšem paměť národa jako by přestávala fungovat – není divu, když veřejné sdělovací prostředky nepřinášejí objektivní informace a prezentují pořady jako Zabíjení po česku nebo lživý a propagandistický film Habermannův mlýn, který dělá ze všech Čechů nelítostné bestie a přepisuje historii.
Od českých veřejnoprávních médií bych očekávala především prezentaci témat »zabíjení po německu« za okupace a zločiny henleinovců v českém pohraničí před jeho zabráním do Říše, jakož i objektivní pohled na poválečné události. Někdy mi připadá, že se zapomíná, kdo a proč rozpoutal druhou světovou válku. Podle aktuální informace, kterou mám, bylo jednání v Brně o petici proti Německému domu úspěšné. Petice s 600 podpisy byla vzata v úvahu. Takže uvidíme, zdali to dobře dopadne, tedy že Německý dům obnoven nebude.
Jeden ze čtenářů Haló novin mi napsal malou doušku, že jakýsi »historik« před časem vykládal v televizi, že za zánik vlastenectví u nás - což samo o sobe je protimluvem, protože mnoho našich občanů je ryzích vlastenců - prý mohou nacisté, a také komunisté. Rozumíte takovému tvrzení?
Nerozumím. Většinu svého života jsem prožila za socialismu a podobně jako moji mnozí další vrstevníci (Klaus, Zeman...), jsem vlastenka. Nacisté nepřispěli k zániku vlastenectví (ba právě naopak, k jeho vyburcování), ale likvidovali tisíce našich vlastenců. Ten »jakýsi historik« byl patrně pro vystoupení v televizi cíleně vybrán právě pro své názory.
Proč se některými lidmi i při hodnocení protifašistického odboje striktně rozlišuje demokratický odboj, z čehož podvědomě plyne, že existoval i nedemokratický odboj. Všimla jsem se toho například na výstavě, kterou připravil Vojenský historický ústav. Podle mě je to chybné rozlišování. Co vy na to?
Odboj za druhé světové války byl pouze jeden – protinacistický. A zahrnoval odboj domácí a odboj zahraniční. Jiné dělení odboje neznám.
Vy sama se jako historička specializujete právě na období druhé světové války. Zpracovala jste historii Oskara Schindlera, kterého rozhodně nenazýváte zachráncem Židů, jak je zapsán v obecném povědomí. O co opíráte svůj názor? A nevyčetli vám to někteří lidé, například ti, kteří se s ním setkali a v důsledku toho, že pracovali v jeho továrnách, přežili?
Oskar Schindler je oslavován na základe románu australského spisovatele, který se stal podkladem pro Spielbergův film. A nebýt filmu, o osobě Schindlera by veřejnost patrně ani nevěděla. Pres deset let jsem shromažďovala dokumenty z našich a zahraničních archivů o pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci a nezjistila jsem žádný rozdíl mezi ní a podobnými gross-rosenskými tábory na našem území. Bylo jich šestnáct, ale žádný z německých podnikatelů, využívajících pracovní sílu vězňů stejně jako Schindler, za zachránce přeživších pokládán není. Za svého zachránce nepovažovala Schindlera ani bývalá vězenkyně, která se do Brněnce dostala s ostatními ženami z tábora v Plašově přes Osvětim a po válce žila ve Svitavách. Schindlera viděla jen jednou – na dílně v Brněnci, kde pracovala při výrobě nábojnic. Její líčení poměrů v brněneckém táboře mne přivedlo k tomu, že jsem se rozhodla získané poznatky publikovat knižně. S úctou k těm, kteří jako otrocká pracovní síla byli využíváni ve zbrojní výrobě, která přinášela zisky Schindlerovi. Nezjistila jsem nic, co by prokazovalo, že Schindler vězně »zachránil«, ale došla jsem k přesvědčení, že zachraňoval jen sám sebe. Jako občan Československé republiky a voják v záloze porušil vojenskou přísahu a pracoval pro abwehr, měl podíl na rozbití republiky v roce 1938. Po válce byl zapsán do seznamu válečných zločinců na Ostravsku, pátraly po něm bezpečnostní orgány u nás i v Polsku. Před trestem smrti ho zachránil útěk.
Co se v objektu tohoto někdejšího nacistického koncentračního tábora v Brněnci nyní nachází a v jakém je vůbec stavu?
Objekt bývalého tábora v Brněnci byl v posledních letech silně devastován po obvyklým způsobem provedené privatizaci někdejší textilní továrny s více než tisícem zaměstnanců, ale ještě ho lze zachovat jako připomínku nelidskosti a zločinnosti nacistické ideologie, včetně svědectví vězňů, kteří měli to štěstí, že přežili. V prostoru tohoto někdejšího koncentračního tábora se má budovat památník. Máme poslední možnost uchovat jediný existující objekt někdejší pobočky koncentračního tábora na území České republiky, jako výstrahu a varování pro budoucí generace. Proto tento záměr podporuji a vítám, že objekt byl prohlášen za kulturní památku.
A bude na vhodné informační desce sděleno objektivně, kdo to byl Oskar Schindler? Máte možnost například vy jako specialistka na tuto postavu ovlivnit znění textu?
Pokud budu zpracovávat scénář pro památník, budu se držet pouze doložitelných faktů a známých archivních pramenů. Jedním ze zdrojů informací jsou i vzpomínky pamětníků - někteří z nich Schindlera opěvují, jiní nikoliv. Prostor by měly dostat všechny názory - návštěvník o nich může přemýšlet a vytvořit si vlastní úsudek.
Monika HOŘENÍ, Haló noviny, 6.12. 2016, str. 3
Přišlo e-mailem