Milena ŠIMSOVÁ, Svět Jaroslava Šimsy, YMCA Brno a nakladatelství EMAN Benešov 2013, 622 s. Předmluvu napsal Erazim Kohák. Četné fotografické přílohy.
Na podzim 2013 spatřila světlo světa pozoruhodná kniha Svět Jaroslava Šimsy: dokumentární pásmo o jedné z čelných osobností druhého odboje a její významné organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (známé i jako Odboráři či Železničáři) Jaroslavu Šimsovi (1900-1945). Autorka, Šimsova snacha Milena Šimsová, vložila do této důkladné retrospektivy lásku a úctu k zesnulé oběti nacistického okupačního režimu i důslednou a přitom pietní a taktní neúmornou badatelskou píli, těžící ze zřejmě rozsáhlé Šimsovy pozůstalosti.
Ke kvalitě knihy vydatně přispěl svou brilantní předmluvou Erazim Kohák. V jeho poučeném pohledu (Kohákovi rodiče byli před svým odchodem do exilu po únoru 1948 rodinnými přáteli Šimsových v míru i odboji) náležel Jaroslav Šimsa a jeho přátelé k lidem, kteří „Prahli po víře, ale neoslovovala je církev, která okázale žehnala rakouským zbraním. Vábila je filozofie jako hledání smyslu … Byli připraveni sloužit národu, ale všechen militarismus je odpuzoval. …Když čtenář prochází vyprávěním Mileny Šimsové, otevírá se před ním obzor jasu, radosti, odhodlání a důvěry v budoucnost, zaručenou ne smlouvami, nýbrž nadšením mladých lidí, kteří tu nacházeli novou víru a nový způsob žití, jako by již žili v království Božím.“ Kohákova předmluva naznačuje a kniha následně důkladně přibližuje zapomenutý svět demokratické nekomunistické (nikoliv antikomunistické) levice blízké mj. TGM, EB, skupině Dělnické akademie a Miladě Horákové, svět zkosený a těžce poničený nacistickou a zničený zejména komunistickou perzekucí sovětizačních padesátých let.
Jaroslav Šimsa, skautskou přezdívkou Sůva, drobný, energický muž, pocházel z nemanželského svazku a přechudé proletářské rodiny. Nezměrnou pílí i od boha danou jedinečnou schopností komunikovat, hořet a zapalovat ne jen starší, ale právě mladou a nejmladší generací, postupně vystudoval střední i vysokou školu (filozofickou fakultu Univerzity Karlovy) a svým dalším bohatým autodidaktickým studiem nabyl nevšedního vzdělání, jež zahrnovalo marxistickou revoluční koncepci společnosti, v níž bude každému měřeno na základě jím vykonané práce podle jeho potřeb, přes důkladné studium teologie a filozofie až po soudobou literaturu skautskou a zálesáckou. Znalec hned několika cizích jazyků neprocestoval v meziválečném období jen svou vlast, ale prakticky celou Evropu a podíval se i do země Sovětů, do sovětového Ruska. Nejlépe postihuje jeho duchovní ustrojení tento útržek z jeho korespondence z r. 1935: „Z Hradce jsem jel s profesorem Nejedlým. Děda se mně líbí (ZN tehdy bylo 57 let – JM) a opakuje se stará historie: srdce jde s Nejedlým, hlava s Rádlem, srdce se Sověty, hlava s Evropou; jsem tím vším, svou nehotovostí a rozdvojeností, i osamoceností, znovu zaražen, rozmrzelý a skoro nešťastný. Beru to jako svůj speciální kříž.“
Toto inspirativní a současně kreativní rozdvojení bylo podstatné pro tu část prvorepublikové levice, jež intenzitou své vlnové délky byla blízká Šimsovu vnímání světa. Království Boží, k němuž směr a směřování jejich úsilí tak výstižně přirovnal Erazim Kohák, je zašlou krajinou levicové – nejen levicové, ale i obecně demokratické – někdejší prvorepublikové rozmanitosti. Šimsova křížová životní cesta je jejím symbolem a současně i modelovým příkladem.
Milena Šimsová zobrazuje na pozadí jeho poměrně obsáhlé pozůstalosti jinošský věk, provázený vstupem do rozvíjejícího se skautství a rozmanitých forem tohoto hnutí. Sůva se tu seznamuje s Rorejsem – Marií Kohoutkovou, která se r. 1927 stane životní Šimsovou partnerkou a matkou tří dětí. Středoškolský a vysokoškolský student se těžce probíjí životem, ale krok za krokem stoupá jak ve svých kariérních ambicích a pozicích, tak ve svém lidském osobnostním a hodnotovém vyzrávání. Členství v Realistickém klubu postupně přerůstá do úzké součinnosti s úsilím a snahami profesora Rádla a jeho okruhu. Současně Šimsu přivádí do blízkosti osobního Masarykova tajemníka Vasila Krychtálka Škracha. Díky tomu se hloubavý mladík dostává k práci na vydávání Masarykových spisů a získává jedinečnou možnost zblízka poznat osobnost nejen Osvoboditelovu, ale i – zřejmě – Benešovu.
Proslulost, kterou si tím získal, mu přináší na konci dvacátých let i životní existenční zakotvení v řadách legendární československé pobočky Ymcy. Jako její sekretář se účastní celé řady mezinárodních podniků této americké evangelické křesťanské organizace mladých mužů i jejích osobitých každoročních letních konferencí (ohnivé ideové diskuse na nich byly vyvažovány živým neformálním společenským ruchem a bohatou sportovní činností; živě tak připomínaly podniky trampsky a skautsky orientovaných mladších mládežníků vesměs dětského a jinošského či dívčího věku). Tato činnost se úzce prolíná s tušenou Šimsovou aktivitou v řadách československého sociálně demokratického hnutí (byl členem ČSSD od r. 1925).
V třicátých letech, když sílilo fašistické nebezpečí, se někdejší zapřísáhlý antimilitarista stává jedním ze zanícených obránců prvorepublikové demokracie. Po Mnichovu ho tyto aktivity přivádějí do řad jedné z nejvýznamnějších odbojových organizací Petiční výbor Věrni zůstaneme. Patřil k předním autorům tzv. detektivek (komerční rodokapsová obálka skrývala protinacistický obsah), jež PVVZ šířil po území protektorátu v desítkách tisíců exemplářů. Zdá se také, že to byl právě Šimsa, kdo se rozhodnou měrou zasloužil o ilegální využití far (sborů) Českobratrské církve evangelické pro potřeby PVVZ a doplnil tak (až zdvojnásobil) výchozí síť odboček Dělnické akademie.
V únoru 1940 je zatčen a zbytek života tráví v nacistických žalářích počínaje neblaze proslulou někdejší novoměstskou bastilou. U výslechů – zprvu brutálních – se chová statečně.
Nacisté se od něj nejenže nic nedozví, ale dokonce jsou nuceni omezit svá obvinění na údajný Šimsův nepřátelský vztah k Němcům. Mezi těmi, které Šimsa jmenuje na svou obhajobu, nechybí ani jméno Konrada Henleina (Ymca s ním vedla dialog r. 1934 v rámci oslovování prakticky všech tehdejších politických směrů). Soud pro něj končí po dvou dlouhých letech věznění osvobozujícím rozsudkem, který je však v nacistické karikatuře práva jen jinak pojmenovaným rozsudkem smrti. Z Mnichova, kde byl souzen, je převezen do nedalekého koncentračního tábora Dachau, kde se na konci ledna nakazí při bratrské službě potřebným bližním břišním tyfem a přes poskytnutou dostupnou lékařskou pomoc umírá na počátku února 1945 (Dachau, vůbec nejstarší nacistický koncentrační tábor, byl té době mnohonásobně přeplněn transporty vězňů z již osvobozených koncentračních táborů zejména na východě Evropy).
Jaroslav Šimsa, osobitá výrazná osobnost levicového prostředí první Československé republiky, domýšlitel a rozvíjitel odkazu Masarykova, Benešova a Rádlova (zčásti i Marxova a Engelsova), jedinečný a milovaný vychovatel mládí dvacátých a třicátých let, zůstává velký svým životem a zřejmě i literárním – zejména publicistickým – odkazem. Milena Šimsová, jeho snacha, žena mladšího syna Pavla, naložila s literární pozůstalostí jak Jaroslavovou, tak Mariinou pietně a přitom věcně a nezkresleně. Šimsovo lidství je i duchovní, i všednodenní, i otcovské, synovské a partnerské. Šimsa je v této projekci spravedlivým, jemuž se nevyhýbají ani hříchy, pochybnosti, okamžiky slabosti a zakolísání.
Šimsův svět, kniha o něm, je také pozoruhodným vhledem do každodennosti intelektuálního i privátního ruchu zapomínané a zpochybňované Masarykovy a Benešovy republiky. Republiky, jejíž jedinečný civilizační odkaz zůstane ještě dlouho pro polistopadové Česko výzvou i laťkou, která se mu – až nadejde čas – bude překonávat jen s krajní nesnadností.
PhDr. Jiří Malinský, předseda Historické sekce MDA
Text byl publikován v brněnských Kulturních novinách
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz