Zapomenuté pohraničí

IV.část

Jan Kouřil, Josef Bartoš, Jaroslava Čajová

Šumvald u Uničova 1938-1945

Svědectví, vzpomínky, dokumenty

VZPOMÍNKY

na mé učitelské působení ve škole v Šumvaldě v letech nacistické okupace

Vlasta Bartoňková-Mottlová (* 1928)

V letech 1935-1939 jsem studovala na olomouckém koedukačním ústa­vu učitelském. V červnu 1939 jsem maturovala a protože jsem měla trvalé bydliště v Šumvaldě, kde žila maminka a sestra s rodinou, byla jsem auto­maticky zařazena jako občanka Říše. Proto jsem nemohla získat učitelské místo v Protektorátu a vrátila jsem se domů.

Pracovala jsem s maminkou a sestrou v našem malém hospodářství. Tatínek už v té době nežil. Považovala jsem tento stav za přechodný, neboť jako mnoho dalších jsem tehdy věřila, že válka brzy skonči a budeme zase svobodní.

V říjnu 1939 přiběhl za mnou na pole "Na Horce" chlapec ze školy, že mám ihned přijít k panu řídícímu. Při příchodu do školy jsem potkala na chodbě pána v krátkých kožených kalhotách, který se představil jako nový řídící učitel Klein. Byl to Němec z Uničova. Česky rozuměl. Nabídl mi místo na škole.

V té době byla v Šumvaldě jen obecná škola tehdy s názvem Německá škola s českým jazykem vyučovacím. Bylo v ní pět tříd českých a dvě třídy německé, do nichž násilím přeřadili všechny děti ze smíšených česko-ně­meckých manželství. Mnozí rodiče těchto dětí marně protestovali, nepo­mohlo ani jejich jednání na školském úřadě v Opavě, který spravoval škol­ství v moravské a slezské části tzv. Sudetengau. Děti ze smíšených manželství německy většinou neuměly, přesto je učily německé učitelky pouze v němčině.

Nutno dodat, že nacisté ihned po obsazení pohraničí zavřeli všechna česká gymnázia, průmyslovky, ale i měšťanky a pokračovací školy, takže Češi měli možnost výuky jen na obecných školách, což ukazuje, jaké měli nacisté úmysly s českým národem.

Řídící Klein brzy narukoval k SS, ale ve škole jsme byli pod pečlivým dohledem dvou německých učitelek a velmi agilní německé školnice. Navíc naproti škole byla četnická stanice a pošta, v níž úřadoval fanatic­ký člen NSDAP, udržující spojení s gestapem - tzv. šedá eminence v obci.

Pokud šlo o vnitřní život školy, jedním z prvních nařízení bylo zlikvido­vat českou školní knihovnu. České knihy jsme před zkázou zachraňovali tím, že si je dětí tajně odnášely domů.

Z učebnic zbyly jen početnice a mluvnice. Čítanky byly nahrazeny seši­ty plnými gramatických chyb. Abych alespoň trochu dětem nahradila děje­pis, četla jsem jim ze Starých pověstí českých a doplňovala jim historická fakta. Také Babička a pohádky byly vítaným zpestřením. Dělalo se to, když byl "vzduch čistý". Proto chodili chlapci často na WC a dávali hlášku, zda na chodbě či za dveřmi neslídí německá školnice.

Osvěžením byly hodiny zpěvu. Šumvaldské děti byly hudebně nadané, takže jsme zpívali za doprovodu mých houslí při otevřených oknech Němcům demonstrativně a kolemjdoucím Čechům pro radost. Písně "Če­chy krásné", "Přijde jaro" a pod. byly pro nás útěchou a nadějí.

Zpočátku jsme také hráli divadlo. S velkým úspěchem u obecenstva byla česky sehrána představení "Kukačka" a "Perly paní Serafínky". Pak bylo divadlo zakázáno.

Pro děti z mé třídy jsem uspořádala výlet na zámek Úsov. Vyjeli jsme si na žebřiňáku, který nám půjčil jeden sedlák. Němci později zakázali i škol­ní výlety.

Velmi stresujícím zážitkem byly inspekce německého inspektora ze Šternberka a snad jen naše zdravé a optimistické mládi nám pomohlo to vydržet.

Děti i my, učitelé, jsme byli vystavováni neustálému pokořování. Při růz­ných nacistických oslavách jsme museli nastupovat před školou za zvuků německé hymny, bedlivě pozorováni četníky a již zmíněným ortsleiterem.

Jako učitelé jsme byli neustále vystavováni řečem o kvalitách nacismu, museli jsme se zúčastňovat besed na různá témata, např. nordická rasa a její historické poslání a další podobné.

Z mé třídy bylo vidět na protější budovu, kam vedla také okna četnické stanice. Jednou mě udivilo, že u okna stojí postava v německé uniformě. Vtom zazněl výstřel. Byla jsem zřejmě poslední, kdo zahlédl zběhlého vojá­ka, který se v Šumvaldě zastřelil.

Němci nás rovněž využívali jako levnou pracovní sílu bez nároku na od­měnu. Pravidelně jsme museli po vesnici sepisovat archy při sčítání hospo­dářského zvířectva, ve škole jsme museli pěstovat bource morušového a pod. Práce často úmorná, ale přistupovali jsme k ní tak, aby se "vlk na­žral a koza zůstala celá".

Protože mnoho lidí potřebovalo osvědčeni o arijském původu a tzv. ah­nenpasy, museli jsme chodit pomáhat panu faráři s vyhledáváním údajů o narození ve starých matrikách. Byla to alespoň práce zajímavá a pan fa­rář se s námi dělil o skrovný výdělek.

Po porážce u Stalingradu si už Němci tolik netroufali, ale přece jen jsme nikdy nevěděli, co se udá v nejbližších hodinách.

Já a další dva kolegové ze šumvaldské školy jsme se v termínu nepřihlá­sili ke zkoušce způsobilosti, poněvadž jsme doufali, že to přečkáme až do osvobození. Němci nás však pozvali do Troubelic na pohovor. Byl leden, zima, ledový vítr. Často na tu pěší cestu vzpomínám. Ve škole nám vyna­dali, vyhrožovali a pedagogickou práci jsme za trest museli psát německy. Psala jsem o lidovém umění a jeho využití ve vyučování. Práci jsem napsa­la česky a pak si ji nechala přeložit.

Po vyhlazení Lidic jsme na chodbě vzrušeně diskutovali a zastihla nás přitom německá učitelka. Zřejmě nás udala, protože brzy potom přijel ně­mecký inspektor ze Šternberka a dva nacisté z Opavy, postavili nás ve sbo­rovně do řady a výhružně nám předvedli, co je možné očekávat, nebude­me-li se chovat podle jejich představ.

Jednou nás všechny bez udání důvodů propustili ze zaměstnání. Tehdy jsem na propustku zajela na Zemskou školní radu do Brna, abych tam oťu­kala možnost zaměstnání v Protektorátu. Vůbec zde nevěděli, že se v po­hraničí někde učí česky! Němci nám však po několika dnech pracovní po­měr znovu obnovili. Měl to být zřejmě jeden ze způsobů zastrašování.

V březnu 1945 se valily ze Slezska spousty německých uprchlíků na vo­zech. Opět jsme museli nastoupit a ubytovávat tyto nezvané hosty po jed­notlivých staveních. To už ale byla na dosah naděje na konec války.

Během války vystěhovávali Němci ze statků celé české rodiny, což bylo doprovázeno mnoha tragédiemi i úmrtími. Některé děti z vyhnaných rodin jsem učila. Jednou na škole právě probíhalo očkování. Poprosila jsem star­šího německého lékaře, který pocházel ze Šternberka, aby neočkoval chlapce Jirku Wiedermana, jehož rodiče dostali příkaz okamžitě se vystě­hovat ze zemědělské usedlosti. Věděla jsem, že by chlapec mohl po injekci proti neštovicím dostat teplotu a že v takovéhle situaci by to pro rodinu byla velká starost. Lékař se mě zeptal na důvod. Když jsem mu po pravdě odpověděla, strašně se rozčilil, co se to provádí.

Co dodat na závěr?

Jistě jsme mnohé věci mohli udělat lépe, jistě jsme se dopouštěli chyb i v pedagogické práci. Ovšem hned po osvobození nám, učitelům, pan Raimud Brachtl z horního konce poděkoval. Nepamatuji si už zcela přesně na jeho slova, označil nás však za včeličky, které v tom dusnu udržovaly češství, jak nejlépe uměly.

A když jsem po mnoha letech jezdila z Prahy do Šumvaldu na sraz mých bývalých žáků - dnes už dědečků a babiček jako jsem já - viděla jsem, že ať už později studovali nebo ne, všichni se v životě uplatnili a školu s láskou vzpomínali.

Vždy mě hřálo u srdce, když jsem slyšela jejich "Pamatujete si, paní učitelko, jak jsme..."

Myslím, že stejně by psali o šumvaldské škole v letech nacistické okupace i pan učitel Dumbrovský a paní učitelky Promlová a Krestýnová, kteří to všechno prožívali se mnou.

Vzpomínky Bohumíla Blaháka (* 1923]

Před prázdninami v r. 1935 navštívil obecnou školu v Šumvaldě školní inspektor. Neprováděl inspekci, ale informoval učitele i žáky o situaci v Německu a o Hitlerově kníze "Můj boj". Mluvil o nebezpečí, která v důsledku německé rozpínavosti mohou dolehnout na náš národ.

Do měšťanské školy v Uničově se mnou chodili 2-3 uničovští spolužáci ze smíšených rodin. Byli celkem kamarádští. Pomáhali jsme jim s úkoly v češtině. Teprve po vyhlášení Henleinových 10 bodů pro autonomii tzv. sudetského území 1. 5. 1938 se z nich stali arogantní, povýšení a vysmě­vační henleinovci.

Na začátku prázdnin 1938 projížděly Šumvaldem směrem k Šumperku tři pohotovostní četnické "VANY" s četníky z Brna, s přilbami na hlavách a s nasazenými bodáky, každá po 12 mužích. Volali, že v Šumperku byla rozbita busta prezidenta Masaryka před gymnáziem a to den před okresním sokolským sletem. (V zimě 1944-1945 jsem se dozvěděl jména pacha­telů, kteří se na rozbití busty podíleli. Byli to: Karel F., vinárník ze Šum­perka, kominík S. K. z Kostelního náměstí a bratři zlatníci K.

Socha byla přikryta státní vlajkou a později, po opravě nosu a brady ukryta v českém gymnáziu v Šumperku. Po záboru byla vhozena do sklepa a několik let na ni bylo navršováno uhlí.

20. 7. 1938 jsme nasedli s kamarády Janem Filipem a Františkem Brachtlem na kola a jeli se do Šumperka podívat. Před městem nás však za­stavili četníci a vojáci a poslali nás domů, že to prý není nic pro nás, že v Šumperku je vyhlášeno stanné právo.

Na dobu, kdy naše armáda opouštěla pevnostní opevnění kolem Králíků mám ještě vzpomínku na vyprávění J. A. ze Šumvaldu o tom, že byl svěd­kem, jak po vojácích střílely jeptišky, a to zbraněmi, které u nich měli scho­vané henleinovci.

Ve dnech předcházejících záboru jsme měli postavené skautské stany na křižovatce Uničov-Šumperk (libinská) a Uničov-Šumvald-Rýmařov (loucká). Na nich jsme 24 hodin neustále ukazovali cestu vojákům vracejí­cím se z našich pevností s vystěhovanými rodinami českých četníků, fi­nanců, učitelů, železničářů a jiných úředníků, a rovněž tak obyčejných lidí.

V noci jsme na třetině obce kontrolovali zatemnění. Další dvě třetiny kontrolovali hasiči a CPO.

V podvečer posledních dnů první republiky jsem viděl přijíždět od Šum­perka manželský pár s dřevěným vozíkem, který táhla paní. Na vozíku le­žela na peřinách koza s ovázanými odřeninami na nohou, za nimi šel muž v železničářské uniformě nesoucí na ruce asi roční dítě, druhou vedl za ruku 3 - 4 roční děvčátko. Zaradovali se, když zjistili, že přišli do první české vesnice. Měli za sebou 31 km pěšky. Na žádné železniční stanici je nechtěli naložit, protože tam už kralovali Němci. Pocházeli z údolí říčky Desné. Našli nocleh a jídlo u rodičů Zdenka Lachnita č. 104. Tato rodina byla viděna ještě po týdnu na olomouckém nádraží mezi hromadami peřin a batohů dalších uprchlíků z pohraničí.

Vojáci německé jednotky byli při obsazování Šumvaldu překvapeni, že je nevítá slavobrána, hákové kříže ani hudba a ženy s květinami. Na louč­ské křižovatce je vítalo asi 8 místních žen. V.S. mi vyprávěla, jak se na ně dívali s maminkou a se sourozenci oknem.

Hned po příchodu internovali starostu Jana Kouřila, mlynáře, faráře Dominika Frnku, velitele hasičů Atonína Kallera, nájemce dvora Františka Vepříka, ředitele spořitelny Františka Lachnita, ředitele školy Maxmiliána Maitnera, hostinského Bohumila Blaháka (vězněn 4 dny), legionáře Josefa Suchého (vězněn několik dnů, vrátil se s rozbitým obliče­jem) a Josefa Richtera.

Po čtyři dny prohledávali jednotlivá stavení. Kde našli staré zbraně, šav­le, velké nože (mačety), ty braly s sebou. Některé občany propustili ještě ten den, některé za několik dnů, po těžkém výslechu.

Před vypuknutím 2. světové války jsem byl žákem 4. třídy české měšťan­ské školy v Uničově. Pak jsem začal pracovat v restauraci v Šumperku, kde jsem měl možnost navštěvovat německou pokračovací školu. Bylo to v letech1939-1940. Po ukončení každého ročníku v této škole mi bylo dva roky po sobě vystaveno vysvědčení, v němž bylo uvedeno: Beruf Schule - Nicht be­schtanten: Muttersprache - Tschechisch (není vyučen, mateřský jazyk: češti­na)! V této pokračovací škole se mnou byli ještě dva čeští chlapci, syn trou­belického řezníka, Vlastimil Otevřel, a syn mlynáře z Bludova Beneš.

Před volbami r. 1938 - tzv. volby "JA - NElN" pro Hitlera, projížděl obcí povoz s pytli pšenice a německý učitel ze sousední německé Libiny rozdával "hladovějícímu lidu" dar od Hitlera, jak to měl namalováno na bočnicích vlečky. Později se tento učitel výsměšně dotazoval v Šumvaldě i na jiných místech, kam se necháme vystěhovat: - prý buď k Baťovi do Argentiny nebo za Ural!

Po akci Mussoliniho s vystěhováním německých občanů ze severní Itálie, z Tyrol, bylo zabráno 32 českých selských stavení. "Zabraní" se mu­seli postupně vystěhovat. Rodiny Gustava Štencla, mlynáře Alexandra Sonntága, Františka Lachnita, Josefa Šenka a Jarina Maitnera č. 10 byly vystěhovány do Protektorátu. Jiní se museli vystěhovat v rámci okresu nebo obce, další byli pod správou německé osidlovací společnosti, její­muž správci říkali dráb. Na jejich hospodářství přišli tyrolští Němci. I další němečtí Tyroláci čekali v Uničově v nádražních skladištích, až se Ilvolní další statky.

Situace na frontách se postupně měnila natolik, že více Němců do Šum­valdu nepřišlo. V obci bylo mimo Tyroláky jen 32 místních Němců ze smí­šených manželství.

Mezi občany v Šumvaldu vznikla peněžní sbírka na podporu tehdy už zavíraných českých vlastenců, sirotků po zavražděných, kteří se vyzname­nali statečností. Prováděli je František Hlavatý, Jaroslav Konečný (zahynul v koncentráku) a Milka Wiedermanová roz. Šenková. Její sestra Františka vozila peníze darované šumvadskými občany do Pískova a odevzdávala je Josefu Blažkovi, řečenému Bubla, který je předával dál.

Někteří mladí lidé od nás byli zatčeni a vězněni. O život přišli: Jaroslav Konečný z č. 106, Zdeněk Lachnit z č. 104. Staněk Bartl zemřel v Terezíně a pilot Bohumil Filip zemřel po útěku z koncentračního tábora v Bavorsku. Další čtyři se vrátili z koncentráku po osvobození v roce 1945.

Já osobně jsem byl totálně nasazen na práci v Šumperku v restauraci. Měl jsem několikrát příležitost pomoct. Zorganizoval jsem převoz člena partyzánské skupiny přes protektorátní hranice do nemocnice v Olo­mouci, kde byl operován. Na této akci se podílelo celkem 12 osob. Dále jsem od října 1944 do poloviny ledna 1945 podporoval jídlem a vybavil ci­vilním oděvem a negativním odvodním průkazem vystaveným na občana české národnosti německo-polského nadporučíka Wladyslava Wieczorka. Později dal o sobě vědět z NDR.

Byl jsem očitým svědkem odpočinku italských zajatců v Šumvaldě. Bylo to první dubnové úterý 1945. Ten den pršelo. Kolem páté hodiny odpoled­ne procházela obcí směrem k dolnímu konci skupina asi 35 vojáků v zele­ných uniformách se strhanými nárameníky. Za nimi šli dva němečtí vojáci, následovalo je malé nákladní auto, které vezlo důstojníka. Vydal jsem se za nimi na kole na dolní konec. Tam se zastavili ve mlýně, kde žila moje sest­ra Ludmila. Ve mlýně se jim mělo připravit jídlo. Protože zásoby hrachu a fazolí, které s sebou vezli, byly plné červů, sestra jim navařila kroupové polévky. Pomáhaly jí při tom 3 místní ženy německé národnosti, paní H. (F.), paní H. před mostem a paní U.

Ženy jim upekly i buchty, ale lékař - byl jim jeden z Italů - jim je zakázal dát, protože by je jejich žaludky nesnesly. Buchty si proto nechali na ráno.

Italové byli mladí důstojníci kolem 30 let, kteří odmítli bojovat vedle Němců proti Rusům u Stalingradu a byli proto degradováni.

Vojenský lékař (40-45 let) jim po vykoupání nohou ve studené vodě koupal nohy v bílém roztoku. Omrzliny jim namazal mastí.

Vojáci přespali ve stodole na seně, hlídali je dva němečtí vojáci – jeden na dvoře a jeden na rohu stodoly.

Italové mimo lékaře neznali německy. Lékař řekl, že jdou už několik dní ze železniční stanice v Polsku a denně mají ujít 17 km. Den předtím spali v Rýmařově, v textilní továrně, a následujícího dne mají dorazit do Litovle do sladovny.

Jeden z vojáků měl tak rozbité boty, že jsem ujížděl domů a přivezl jsem mu jedny starší boty mého otce. Nebylo to však nic platné, protože voják měl tak opuchlé nohy, že mu byly boty malé. Pani U. mu ušila ze dvou klobouků a "vikslajvantu" jakýsi papuč, který si voják obul.

Před koncem války padaly kolem Šumvaldu bomby. Dvě ohromné, kde obvod jícnů měřil víc jak 45 m, o hloubce více jak 5 m v těžké jílové půdě. Vyhodily i tři balvany z křemene o průměru až 80 cm. Třetí bomba spadla v nedaleké Libině. Lidi to nezasáhlo.

Krátce po osvobození, bylo to 16. 5. 1945 jsem jel na kole z Olomouc. do Litovle. Jel jsem ze schůze skautského ústředí. Bylo kolem půl páté od­poledne. Asi v půli cesty mě zastavil partyzán s ruským samopalem, který doprovázel transport zajatých německých vojáků, a řekl mi, abych jel zpátky do Olomouce a vyřídil v továrně napravo od hotelu Palace, že maji připravit chléb a vodu pro sedm a půl tisíce zajatců. Když jsem jel kolem na zpáteční cestě, levé pole od silnice bylo obleženo Němci a osamělá studna u silnice byly vypita.

Pokračoval jsem v jízdě a při příjezdu k Litovli šel podobný transport. Na moji otázku mi jeho partyzánský doprovod sdělil, že jdou od Českomo­ravské vrchoviny, od Bouzova, a že transport čítá 4200 zajatců. Směřovali rovněž k Olomouci, kde měli být vagónováni na opravu mostů v Rusku.

Při návštěvě kamaráda v Německu v roce 1987 mi ukázali propagační a lživou německou knihu sepsanou sudeťáckými Němci. Ta obsahovala, mimo jiné, i soupisy majetku, který u nás Němci zanechali, vyjmenovávali tam i stájovou metlu!

Rozebírali jsme celou historii posledních let od Henleinova 1. května 1938, kdy si nadiktoval požadavky na třetinu státního pokladu ve zlatě a třetinu bankovních hodnot v našich i cizích měnách, jednu třetinu vojen­ské výstroje a výzbroje s hodnotami budov, jednu třetinu vozového parku na železnicích atd.

Ve jmenované knize bylo tolik nepravd! To nás velmi pobouřilo. Na pří­klad jsme nemohli s jistotou stanovít počet německých obyvatel. Němci řekli 3,5 míl. V tom asi počítali Čechy ze smíšených manželství! A nebyli mezi nimi uvedeni i Čechové, kteří se na radu školního insp0ktora (pro se­vernÍ Moravu) Kubise nepřestěhovali do Protektorátu?

V knížce bylo dále uvedeno a uvádí se v současné době i v programech naší televize (což je ostuda), že z 3,5 milionu Němců se jích nevrátilo více jak 227 tisíc.

K tomu my, laici, dodáváme: počínaje přepadením Polska a později i ji­ných států se v poměru 1 : 10 z celkového počtu vyřadilo 350 tisíc odvoduschopných Němců. Dále byly do říše organizovány odjezdy německých práceschopných dívek a žen do úřadů, později jako dozorkyně do věznic a koncentračních táborů, červeného kříže a protiletecké obrany.

Není také zjištěno, kolik Němců zůstalo jako zajatci v Rusku. Po 10. květnu 1945 se stahovaly dlouhé transporty vysílených, hladových, apatických německých vojáků směrem na východ.

Do naší obce se vrátili z východní fronty po 10-13 letech dva Němci ze smíšeného manželství, kteří říkali, že z jejích pracovní skupiny 170 zajatců zůstalo do roku 1955, kdy došlo k výměně zajatců, jen 16. Jeden občan byl opravář hospodářských strojů, kovář, svářeč, soustružník a všeuměl, byl v nejvýchodnější části Ruska a nebyl informován o možností návratu do Československé republiky, nevěděl, že je konec války.

Vzpomínky Ladislava Otta (*1926)

V roce 1940 byla továrna Němce Gerharda Adama v Bedřichově, v níž se vyráběly stacíonární benzinové motory, přeměněna na vojenskou výro­bu. Začaly se zde vyrábět různé druhy protitankových granátů – tělesa střel. Tyto se jako odlitky z oceli dovážely z Breslau (Vratíslav) vlakem buď do Libiny nebo do Uníčova a pak nákladním autem na dřevoplyn do Bedříchova. Váha jednoho odlitku činila 8-15 kg, podle velikosti střely. Po přesném opracování a nalakování pak byly výrobky odváženy do Německa k plnění výbušninou. Kontrolu výroby prováděl německý důstojník, mistry byli Němci, kteří nemuseli do války.

Na zajištění této důležité výroby byli pracovním úřadem v Uničově pro nedostatek Němců přiděleni Češi z českých vesnic, a to nejvíce ze Šum­valdu, následovaly Troubelice, Pískov, Lazce, Králová a jiné. Dále tam bylo nasazeno patnáct Francouzů.

Pracovalo se na tři směny. Autobus nejezdil a tak se denně dojíždělo do práce na kole. Když bylo v zimě moc sněhu, bylo přechodné ubytováni v domku na konci Oskavy, zvaném Rohrhütte. Poněvadž většina dělníků byli tak zvaní samozásobitelé (nedostávali stravenky), vozili si v zimě s sebou na kole kufr s jídlem na celý týden. Když napadlo hodně sněhu, šlo se prakticky celou cestu pěšky. Aby se v pondělí stihl nástup na ranní směnu v šest hodin, vycházelo se z domova již v neděli po čtvrté odpoledne.

Na plnoletost se tehdy nehledělo, takže tam pracovali i čtrnáctiletí chlap­ci. To byl i můj případ. Po skončení školní docházky měli mladí Češi velmi mezené možnosti - v té době se mohli vyučit jenom kovářskému nebo kam­nářskému řemeslu, mohli dělat pacholka nebo nádeníka. Děvčata většinou dělala služky, případně pracovala jako dělnice v textilkách.

V roce 1940 byla vyhlášena akce na pomoc zemědělcům v Německu. Na základě toho byli předvoláni na Obecní úřad rodiče s děvčaty narozenými v roce 1924 a 1925, kde byli přesvědčováni o nutnosti jít na 1 rok na práci do Německa.

Po dlouhých tahanicích to nakonec odnesly z ročníku 1924: Hejná Emílie provdaná Kršková, Lubichová Ludmila, provdaná Milková, Chytilová Charlotte, provdaná v NSR - byly ze smíšených manželství a z ročníku 1925: Hlochová Helena, provdaná Bartlová, Linhartová Ludmila (NSR) ze smíšeného manželství a Šenková Jaroslava (Velínová), která krátce po návratu zemřela.

V Šumvaldě tehdy žilo několik smíšených manželství. Z těchto rodin byli muži povoláni do německé armády. Bylo to celkem sedmnáct mužů, ve třech případech byli odvedeni otec a syn. Z uvedeného počtu dva pad­li, jeden se vrátil se Svobodovou armádou, jeden se vrátil se západní armá­dou, dva byli v Afrikakorps, jeden byl zajat ve Francii.

V roce 1942 byli za základě udání za protistátní činnost dva zaměstnan­ci Družstevního lihovaru v Šumvaldě posláni na práci do Německa, do Breslau, k firmě, která stavěla a opravovala silnice a mosty. Byli to Ott Rudolf (* 1891) a Reichl Jan (* 1896).

Po příjezdu k firmě byli oba přiděleni k útvaru, který na ruské frontě sta­věl a opravoval silnice a mosty za postupující německou armádou. V tomto útvaru pracovali dělníci z různých okupovaných zemí a ruští zajatci.

Jejich životy byly často ohroženy. Fronta postupovala i ustupovala a oni pracovali v její blízkosti, byli v neustálém ohrožení. Trpěli hladem a žízní, protože přednostně byla zásobována armáda. Byli až u Smolenska a Vjazmy a zažili i mohutný nástup sovětské armády, kdy několik dnů pr­chali zpátky a zachránili pouhé životy.

Toto utrpení jim skončilo na podzim r. 1944, kdy se je podařilo správci lihovaru vyreklamovat na kampaň a pak již se zpět nevrátili. Na toto obdo­bí jim zbyly hrůzné vzpomínky.

Pořádat taneční zábavy se v té době nesmělo. Mladí chodívali v neděli do lesa do Horky, kde se hrávalo na harmoniku, někdy i na trubku a saxo­fon. Za podzimních večerů se při zavařování povidel zpívalo a tančilo při harmonice nebo při gramofonu. Vyhlášeným harmonikářem byl tehdy můj bratranec Ott Oldřích, který zemřel na tuberkulózu. Někteří mladí hráli na začátku války divadlo, dokud to Němci nezakázali. V Šumvaldě se hrával i fotbal.

Ludmila Pešatová-Lachnitová (* 1927)

Prožila jsem krásné bezstarostné dětství. V Šumvaldě jsem jako žákyně chodila cvičit do Sokola. Byla jsem také skautka, velkým zážitkem pro mne bylo, když jsme jako malí skauti trávili noc v přírodě v blízké Horce s našimi vedoucími Svaťou Drlíkovou a Neškem Sonntagem, který v Šumvaldě skautský oddíl zakládal. Byl to syn poslance Kuneše Sonntaga, který byl později 17. listopadu 1939 zatčen na pohřbu Jana Opletala a s dalšími vysokoškoláky skončil v koncentráku.

V září r. 1938 jsem nastoupila do měšťanské školy do nejbližšího města Uničova. Chodila jsem tam jenom jeden měsíc.

Koncem září jsem viděla naše vojáky, kteří museli opustit hraniční pevnosti. Strhávali si nárameníky a rozdávali je klukům, nazlobení, že ne­mohli bránit svou zem.

Začátkem října nás pak zabrali hitlerovci a ihned uzavřeli naši školu v Uničově. S několika šumvaldskými spolužáky jsme nastoupili do české měšťanské školy v Troubelicích. Když jsme vychodili 1. třídu, zavřeli ji, stejně tak už po nás neotevřeli ani 2. ani 3 třídu. Čtvrtá už byla definitivně zavřená. Učili nás čeští i němečtí učitelé.

Jednou se po Šumvaldě pohybovali nějací lidé, kteří fotografovali domy, mimo jiné i zemědělskou usedlost mých rodičů. Později jsem pochopila, k čemu ty fotografie sloužily - vybírali si podle nich tyrolští Němci zabíra­jící usedlosti, ze kterých byli předtím vyhnáni původní majitelé.

I moji rodiče byli takto vyhnáni z hospodářství v Šumvaldě č. 104, kde naši předkové hospodařili po pět generací, od r. 1800, prý pro špatné hos­podaření. Tehdy, v září 1943, skončilo moje šťastné a bezstarostné dětství.

Ráno v osm jsme dostali od osidlovací společnosti příkaz během dvou hodin vyklidit dům. V 10 hodin prý čekají Tyroláky od vlaku. Úprkem jsme se stěhovali. Mohli jsme si vzít jenom nábytek a trochu dřeva na topení. Bylo to hrozné, maminka z toho omdlévala, ale museli jsme se činit. Celá vesnice nám tenkrát pomáhala odvážet nábytek k příbuzným. Kávu od sní­daně jsme rychle zanesli k jedněm sousedům, s nedojedenými buchtami zase běželi k jiným. Před desátou jsme ještě museli celý dům od půdy po sklep čistě zamést. Pomohl mi s tím tehdy náš příbuzný Boleslav Wiedermann. I on byl jedním z vysokoškoláků zatčených v Praze a vězně­ných v koncentračním táboře Sachsenhausenu.

Tyrolský Němec Gottfried Terza (bylo mu asi 70 roků) s manželkou, který se do našeho domu nastěhoval, přijel až odpoledne. Pocházel z pro­vincie Bolzano se střediskovým městem Insbruck. Měl 30letého syna v SS na frontě a šestadvacetiletou dceru, ošetřovatelku raněných. Všichni mluvili šišlavou němčinou, které bylo špatně rozumět.

V Tyrolích měli zájezdní hostinec, viděla jsem ho na fotografii, budova připomínala náš dům, proto si ho asi vybrali. Přivezli si vlastní zařízení, nábytek z neopracovaného dřeva, spoustu houní, nádobí, šperků...

Moji rodiče s bratry se museli do 14 dnů vystěhovat ze Šumvaldu do ji­ného okresu. Našli útočiště u příbuzných v Protektorátě, v Olbramicích u Náměště na Hané. Starší bratr Jaromír studoval od r. 1933 na šumper­ském gymnáziu. Byl to skoro zázrak, že mohl jako občan Říše dostudovat na gymnáziu v Olomouci. Mladší bratr Zdeněk se v Olbramicích zapojil do odboje, byl zatčen, vězněn v Brně a v koncentráku v Bayreuthu.

Já ve svých čtrnácti letech a moje o rok starší sestra jsme však musely zůstat v Šumvaldě a pracovat na našem hospodářství pro Tyroláky. Odmítly jsme s nimi bydlet, ani jíst jsme u nich nechtěly. Vařili si pořád ku­kuřičnou kaši polentu a na černo zabíjeli pašíky.

Dovolili nám bydlet u tety na rychtě, kde jsme byly i na stravu, a dochá­zely jsme vykonávat zemědělské práce, poklízet dobytek apod. Dále jsem musela uklízet, drhnout podlahu apod. za měsíční plat 25 RM a měsíční příspěvek na jídlo 50 RM.

Když jsem se však v neděli nastrojila, tehdy jsme nosívaly i klobouky, myslím, že Tyrolačka mě v kostele skoro nepoznala.

Tyroláci neměli žádné zkušenosti s hospodařením v našich podmín­kách. Přivedli si s sebou jednoho čeledína. Spával v komůrce. Hospodařili od deseti k pěti. Později k nim byl dosazen další čeledín znalý hospodaře­ní, který jim vlastně hospodářství vedl. Ten spával v maštali. Dále jim byli na prácí přidělení tři nádeníci z řad místních občanů.

V zimě pro nás se sestrou neměli práci, tak jsme dokonce přebíraly hrách nebo draly holubí peří. Sestra později šila.

Jinak se ke mně chovali celkem slušně. O osudy naší rodiny se nezají­mali, až koncem války.

Angličtí zajatci, kteří šli koncem války přes Šumvald, přespali právě u těchto Tyroláků. Moc jsme se s nimi nedomluvili. Jeden byl zemědělec ze Skotska, ten nám pomohl ve chlévě s dobytkem.

Bylo jich kolem patnácti. Odmítali spát ve chlévě, ale Tyrolka je do domu nepustila. Na rychtě jsme pro ně s tetičkou uvařily guláš, Tyrolka ne­bránila. Měli čokoládu, nebyli na tom zdaleka tak špatně jako zubožení ruští zajatci, kteří Šumvaldem táhli také.

Ke konci války se u Tyroláků na našem statku schovávali vlasovci. Před postupem Rudé armády utekli Tyroláci ke známým do Dlouhé Loučky. Odešli pak s jinými Němci při odsunu.

Ve dnech osvobození v našem statku sídlil vojenský štáb RA, v okolí se střílelo.

Za 14 dní po osvobození se rodiče vrátili zpátky domů. Bylo to krásné. Stěhovali nás ve dvou vozech tažených koňmi, byly ozdobené trikolórami. Celý týden jsme uklízeli dům, který byl předtím 2 týdny prázdný. Našli jsme okna vybitá, všude velký nepořádek. Byli jsme však šťastní, že jsme po roce a půl zase spolu doma.

Jen o bratrovi Zdeňkovi jsme nic nevěděli. Potom hlásilo rádio Praha, že se vrátili vězni z Bayreuthu a že mezi třemi těžce nemocnými je i Zdeněk Lachnit, aby si rodina pro něho přijela. Tatínek se starším bra­trem pro něho jeli. Cestovali několik dnů různými dopravními prostředky. Našli ho v lazaretu na Jungmannově náměstí v Praze, kde ležel spolu s ji­nými z koncentráků, byly prý mezi nimi i s mladé Jugoslávky s vlasy zběle­nými hrůzou.

S velkými obtížemi sehnali sanitku a bratra převezli do Šumvaldu. Jela s nimi i ošetřovatelka, starší paní, která o bratra při převozu pečovala. Na cestu dostal i pytel konzerv, čokoládu a pod. z americké pomoci. Po nelé­čeném zápalu plic z koncentráku a zápalu pohrudnice pak dostal akutní tuberkulózu. Měsíc po návratu do Šumvaldu zemřel. Byl ale strašně šťast­ný, že se ještě mohl vrátit domů. Na pohřeb přijeli všichni spoluvězni. Byl z nich nejmladší.

V roce 1985 jsme dostali dopis od dcery tyrolských Němců Terzových, která se provdala za lékaře a žila v Rakousku. Ani moje sestra ani já jsme neměly zájem na návštěvě. Později se znovu přihlásil známý této paní, shá­něli majetek, obrazy... Kdepak by se tady po všech těch událostech vzaly!?

Vydalo nakladatelství JANUA – PhDr. Jaroslava Čajová, V Háji 32, 170 00 Praha 7, v roce 1999.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz