Zapomenuté pohraničí

II. část

Jan Kouřil, Josef Bartoš, Jaroslava Čajová

Šumvald u Uničova 1938 – 1945

To vše byla předehra k památnému svátku 28. října. Týž den, 27. 10. zrá­na, muselo několik zabraných odvést do dvora husy a kachny. Služebné s pomocnicemi byly upozorněny, že příští den, 28. října, budou plně za­městnány. Proto byla všeobecná domněnka, že se bude zase zabírat. Skutečně!

Hned ráno 28. 10. se zase 4 skupiny již známých správců, bauernführerů, drábů a písařek trousily po vesnici za účelem zabírání dalších statků. Každá skupina toto provedla u třech rolníků. Celkem bylo zabráno

12 usedlostí: J. Konečný 46, J. Dubový 42, J. Polc 37, J. Grus 26, V. Suchý 78, J. Krestýnová 79, J. Krestýn 97, E. Blaháček 107, H. Maitner 8, F. Filip 9, E. Lachnit 133. Tím stoupl počet zabraných na 32.

Zabíraní přijímali postižení různě. Neprojevoval se již takový poplach. Bylo všeobecným míněním, že vystěhují všechny z obce, ale taktéž, že to nakonec přece prohrají. Někdo je přijal s hořkým úsměvem "ať si to jen vezmou", jiný utekl z domu do sousedství, dívaje se z povzdálí, jak vše za­pisují. Jakou kdo měl povahu.

Ovšem zvlášť ženy, mnohde matky několika dětí, plakaly s nimi hořce. Ale páni nedbali, ba rozdávali dětem ořechy, ukradené na půdách. Stalo se u V. S.: Chlapeček desetiletý běžel na pole tatínkovi zvěstovat, že jim zabírají grunt. Přišli domů, když okupanti slézali z půdy s ořechy nacpanými v kapsách a milostivě tyto nabízeli chlapečkovi. Tento ale jistě vycítil, že se děje velká křivda a ořechy nevzal.

Paní správcová ve dvoře si ale z toho případu dělala nejapné posměšky při polední hostině, až to bylo odporné i německé písařce, která projevila nesouhlas s podobným jednáním.

Aby jistě úmyslně potupili náš národní svátek, ještě týž a na druhý den zabírali v Troubelicích, Lazcích, Lipince a Pískově. Takovou nám připravi­Ii oslavu 28. října 1943! - Dříve, za republiky, v předvečer lampiónový prů­vod, hudba a veselí. Nyní, za okupace, strach, pláč a bezmezná nenávist.

V listopadu obdrželi všichni čeští učitelé propouštěcí dekret ke dni 31. 12. 1943. Byl poplach, že bude zrušeno české vyučování. Za 14 dní vsak propuštění odvoláno pro nedostatek německého učitelstva, jinak by to provedli určitě!

Robota potažní. Jelikož na zabraných velkostatcích nemohli nacisté prá­ci zvládnout, byli naši "zabraní" povinni jim s potahy vypomáhat. Ze dvora v Králové jim vozit cukrovku do Uničova, zpět zase řízky do šumvald­ského dvora.

Když si dráb nebo správce zamanul, museli "zabraní" vozit panstvo na bryčce, kam se mu uráčilo. Dráb se velmi hněval pro svůj název. Chlapci Dubových jej tak přímo oslovili. Bylo vyšetřováno, kdo název vzpomněl. Svedlo se to na zemřelou bývalou školníci Riedlovou.

21. listopadu v neděli večer poplach. Dráb nařídil "zabraným" přinést určitý počet husí a kachen do dvora. Naši pozorovali, jak zabíjejí. Přijel ale "běs" Nitsche z Loučky a vše odvezl. Byla oprávněná domněnka, že budou zase zabírat, proto to hlídání kolem dvora.

2. prosince byl vyhnán ze statku Boh. Maitner se 4 malými dětmi. Sloužící museli zůstat, ač o jejich stravu se nikdo nestaral. V neděli před Mikulášem, zima jen praštila, ale houf Tyroláků aj. přijel prohlížet statky a snést hrůzu dětem i rodičům, že budou jednu chvíli vyhozeni z rodného domu.

Dosud usazení Tyroláci hospodaří po svém, co mohou vyprodají. Z ně­kterých chlévů (č. 104, 92 aj.) prodali polovic dobytka. Chlév vyplnili slá­mou. Nejlíp se daří v přechodné době správci s drábem. Trží do svých ka­pes peníze za ovoce, které bylo v ceně a vyhledávané.

Smutně proslavený poštmistr Renner pravil přistěhovalce z Bochumu, která se zastávala vystěhovaných, že jí Čechů nemusí být lito, že do vánoc všichni, jak z gruntů, tak z chalup musí ven. Že vystěhovalky z Říše odsu­zovaly vyhánění Čechů, bylo určeno, že do Nového roku musí přesídlit do sousedních německých obcí. Tyroláci mohou zůstat. Odstěhovaly se ale jen některé.

Hrálo jistě Rennerovi do noty, když o vánocích na Štěpána byli uvědo­měni Štenclovi č. 11, že do dvou dnů se musí i s výměnkáři vystěhovat. Mladí šli do Dubicka, výměnkáři do tehdejšího mlýna č. 1.

Naši lidé zpočátku litovali Tyroláky, že jsou na tom stejně, ale brzy se ukázali nehodní soucitu. Jako do zaslíbené země volali a vodili své známé na prohlídky u "zabraných". Viděli pláč, nenávist, ale bez citu pokračovali v díle nacismu -vyhubit český živel - zatím v Sudetech, potom jistě dále. Jejich první starostí bylo ihned vyprodat, co se dá. Snad měli radost z pa­pírových marek, lehko nabytých.

Dle poznámky v zápise "ale zajde jim" bylo zapsáno: "Po konferenci v Teheránu a Káhiře věříme, že den odplaty v několika měsících jistě při­jde". Žel těch měsíců bylo ještě mnoho.

Počasí v roce 1943 bylo povětšině suché. Brambory, řepa i obilí ve spra­ši i štěrku mizerné. Bylo určeno dodat z 1 měřice 14 q bramborů, 190 kg ovsa, 200 kg ječmene, žito a pšenici vyjma osiva a samozásobitelských dá­vek odevzdat všechno zbývající.

Nejhůř bylo s brambory. Byly odměřeny a propočítány 2 q na osobu a sadba. Dobytek se prý může krmit řepou. Prasata šmahem vyprodává­na. Čerstvého vepřového bylo dostatek, ale "na černo". Byl zákaz chovu husi.

V prosinci kontrolován po tři týdny počet drobného zvířectva. Neohlášené se octlo v různých skrýších, na půdách aj. Četníci střídali místa pro­hlídek. Od koho sami kupovali, tam nešli, neb jen "na oko", aby se neřek­lo, Nalezené kusy zabaveny a k tomu přidány pokuty.

Správa obce a škola. Komisařem koncem roku byl Eklig z Uničova, ta­jemnicí Grohmanová ze Sukolomi. Prvni úředník Petschke z Uničova, po­mocná písařka Hornungová z Loučky. Jediný Čech, V. Ott, se udržel jako pomocný písař a sluha. Od něho bylo čerpáno mnoho poznatků z tohoto úřadu. Pokladník Blazschke z Uničova úřadoval jednou týdně.

Učitelstvo: M. Minaříková-Krestýnová, S. Drlíková-Frömlová, V. Mottlo­vá-Bartoňková, R. Dumbrovský. Ruční práce Gvozdíková, hanbíci se za české slezské jméno, přejmenovala se na Gillerová.

Jednou týdně docházel na dozor německý řídící učitel Ludwig z Břevence, neznají cí jednoho slova českého. Jinak ale neškodný. Farář D. Frnka učil v každé třídě 2 hodiny týdně náboženství.

Na německé dvojtřídce učila Dostálová z Uničova s druhou učitelkou neznámého jména.

Počátkem školního roku byl před školou vztyčen hákový prapor a zpívá­na hymna "Deutschland über alles". České učitelstvo zkoušeno z němec­kého jazyka. Školní výlety zakázány.

Po prázdninách pro nedostatek německých učitelů vybrané české děti, dosud určené k návštěvě německé školy, musely zpět do české, k jejich nemalé radosti.

Skončil jeden zlý dlouhý rok okupace s všeobecnou vírou, že v nastáva­jícím určitě okupace skončí a bude nastolen tolik očekávaný mír.

Počátek roku 1944 byl pokračováním nacistických zběsilostí na všech stranách. 3. ledna byl zrána uvědoměn J. Šenk č. 65 a H. Maitner 8, že se musí do večera vystěhovat. Kam, to nacisté neřekli.

Téhož dne odpoledne byli zavoláni s B. M. na obecní úřad, kde byl úředník "arbeitsamtu" ze Šternberka. Zde na ně čekalo překvapení. Týž úřed­ník, Dr. Kleiner, dosud znám jako ochránce vystěhovalých (jak uvedeno u č. 7), zle se teď katil na B. Maitnera, který se dosud zdržoval na výměn­ku u matky, že se musí do dvou dnů z okresu vystěhovat i s matkou. zabraní J. Šenk a H. M. taktéž s lhůtou čtrnáctidenní.

Šenkovi byla určena práce na pile v Bedřichově. Že místo nepřijal a na­šel si práci v Olomouci, musel se z obce vystěhovat do Protektorátu.

Nad věrolomností Dr. K. bylo velké zklamání u dosud v něj důvěřují­cích. Stal se z něj jistým ovlivněním zuřivý zastánce nacismu.

Týž den 3. 1. přijeli Tyroláci na Šenkův, druhý den na Maitnerův statek. Byla možnost najít si práci a vystěhovat se do Protektorátu, ale dávky po­travin tam byly mnohem menší než u nás, nouze o byty velká, neboť spous­ty vystěhovaných z pohraničí nebylo již kam umístit.

Tyrolák na Petříkovém se řídil heslem "S nacismem na 1000 let" a shá­něl cihly a jiný materiál u zabraných: aniž by se jich optal, odvezl a budo­val hospodářství.

Příděl krmiv dostali jen Tyroláci. Jejich hospodaření s posměchem kriti­zovali sousední Němci. Ovšem u nich špatné hospodaření nebylo sabotáží.

Na informační schůzi zemědělců 22. ledna, za účasti ředitele hospodář­ského družstva Schenka, ředitele německé hospodářské školy Gottwalda z Uničova a samozřejmě zde usídlených Tyroláků, bylo naléhavě vyzýváno k nejvyšším dodávkám potravin.

Hlavním strašákem byl bolševismus. Co prý by se s námi dělo, kdyby nás zabrali Rusové, vše že by odvezli a zem pustou by udělali atd. Naši jen s úsměvem mysleli své. Na výzvu k diskusi se nikdo nehlásil, protože jiný názor v zápětí přinesl zlé důsledky.

Co dobrého můžeme očekávat? Statky berou jeden za druhým, živnosti, řemesla téměř všechna v nečinnosti. Mistři řemesel pracují jako dělníci u německých mistrů.

Nedobře pochodil mistr krejčovský J. Blahák, pravě německému za­městnanci: "Jak to, že dle vůdce byli již Rusové v roce 1941 úplně zničeni a přesto od roku 1942 ženou Němce zpět?" Byl proto nucen krejčoviny v Uničově ihned zanechat a byl přidělen k těžké práci v železárnách v Hlubočkách.

Další schůze 9. února byla s námětem "Na konci je jisté německé vítěz­ství". Tuto náladu povznášející schůzi řídil poštmistr Renner. Pro Čechy účast nepovinná, naopak pro Němce přísně povinná. Zase staré strašidlo bolševismu.

Němci byli vyzýváni k pomocné službě gestapu ohlašováním zpráv Němcům nepřátelských. Řečník vyzýval Tyroláky, aby přísně dohlíželi na české zaměstnance, žádné důvěrnosti a lidskost jim neprojevovali. Prý všechny národy jdou vstříc blahobytu a mohou se těšit svobodě pod zášti­tou tisícileté říše. Prolhanost tato a ohavnosti páchané právem vyšší rasy byly nepochopitelné.

Však výzva k bezohlednosti k slovanským zaměstnancům se projevila hned na druhý den. Na zabraném mlýně a statku Sonntágových Němec Bláha ihned nedovolil služce (H. Šenkové) jíst společně u stolu a zašívat v kuchyni. Svítit v komůrce jí zakázal a řeč vedena s ní jen nejnutnější. Jedna ukázka blaha, které nás čekalo v případě vítězství tisícileté říše.

Mladý zemědělec Jan Wiederman č. 89, vypuzený ze statku, potom při­dělen k odvozu dřeva na šternberskou pilu, snad zamyšlen nad svým trp­kým osudem, neslyšel zavolání pomocníka, zajatce Rusa, že se povoz na­hýbá, byl 12. února převrhnuvším se povozem usmrcen. Krutý osud! Vždy, když přijel do rodné obce, šel opatrně si prohlédnout své bývalé hospodář­ství s bratrem, který byl nucen na statku zůstat. Jak se těšil, že brzy přijde na své! Ale ani po smrti nebyl ušetřen nacistické zloby.

Pohřební průvod 17. února vyšel z rodného statku manželky č. 79, též zabraného, za ohromné účasti. Na minutu se zastavil před jeho rodným statkem. Když hudba zahrála "Ach, synku, synku ...", nebylo oka suchého. Tyroláci se drze dívali okny ze statku.

V čele průvodu byl nesen věnec od příbuzných z Protektorátu s červe­nobílou stuhou. Tato zavdala podnět poštmistrovi a četníkům, aby druhý den vyšetřovali, co na ní bylo napsáno a kdo pořádal průvod. Mládenci F. Lachnit a F. Wiederman nesoucí věnec vyzváni, aby přinesli stuhu na stanici. Stuha ale přes noc zmizela.

Bylo zle, jako vždy, když strážmistr Hornitschek vyšetřoval mladíky. Povolil si za jejich špehování na jeho záletech. Však tehdejší mladí jistě pamatují... Jinak nebyl nebezpečný, ba na mnohé nebezpečí i sám upozornil.

Hned nato se záležitost objasnila. Stuhu na žádost příbuzných z Pro­tektorátu odnesl hned večer po pohřbu B. Filip, aby nacisty nedráždila.

Co teď? Chlapci již vytrpěli své. Pravda oznámena četnickému stráž­mistrovi Loebovi (jeden ze slušných německých četníků) a tak vzrušující příhoda zlikvidována.

Týž čas došly výměry pokut za zatajenou drůbež při sčítání 3. prosince 1943. Za slepici nebo kuře 9 RM, kachnu 20 RM, husu 50 RM.

Při kontrole dodávek mléka prohledány tehdy komory i světnice. Nález mléka neb sebrané smetany pokutován 50-100 RM. Zalekl-li se kdo a do­dal následující dny více mléka, byl též pokutován (F. F.) z důvodu, že ze zvýšené dodávky lze soudit zatajení a zašantročení množství mléka nedo­daného před prohlídkou.

Správce dvora Brachtl vyhrožuje dělníkům z rodinných domků na Panském, postavených na bývalém pánském poli, že nebudou-li pravidelně chodit do práce, budou jim domky zabaveny. V některých vesnicích na Zábřežsku (v Rovensku aj.) tak učinili.

V severomoravských českých oblastech se množí kádry partyzánů a ně­meckých uprchlíků z fronty. Dělnici prchají z bombardovaných továren, skrývají se u známých a příbuzných. Lesy jsou občas obstoupeny vojskem a landwachou (pomocná hlídka), ale s nevalným úspěchem.

V lese Doubravě u Moravičan 8. března 1944 partyzáni vyšroubili jednu kolejnici. To bylo shonu. V noci byla vzbuzena landwacha a narychlo ob­sazena Doubrava od Králové po Moravičany s úmyslem najít partyzány. Nikoho nezjistili, a proto zavřeli mnoho občanů, zvlášť bývalých důstojní­ků a legionářů.

Židé jsou zlíkvidováni, "teď je řada na nás", s hrůzou si 14. března brzy zrána pomyslela rodina Axmanova a Melounova v Troubelicich, když při­jel běs Nitsche z Loučky s četníky a gestapem, obsadili jejich statky, nalo­žili, spíše vyvlekli všechny příslušníky obou rodin do sanitního auta z Uničova, odvezli k vlaku na nádraží s 50-ti kg zavazadlem pro 1 rodinu.

Dle jejich vyprávění to byl nejhorší den jejich života, poněvadž nevědě­li, co je čeká a kam jedou.

Z Troubelic běs Fromel, z Loučky Nitsche po jejich odjezdu řádili jak diví. Nejen prádlo, šperky a jiné cenné věci, ale i různé zavařeniny a záso­by si rozdělili a Nitsche lup odvezl do Loučky. U Axmanů před týdnem po­razili prase a tak si tam novodobí lapkové udělali hostinu na oslavu zabrá­ní statku.

Po zjištění, kam poničené odvezli, zajeli jsme po deseti dnech za nimi do koncentračního tábora č. 217 u Freiburgu v Německu. Kolik asi bylo ještě podobných táborů nad toto číslo!

Bývalá velká škola, v jejíž jedné třídě byli ubytováni s českými rolníky, i vyhnanci ze Zábřežska a Šumperska.

Lagerführer (správce tábora), snad jeden ze slušných, snad již postra­šen blížící se Rudou armádou, nic nenamítal proti návštěvě, ba dokonce nocleh nám ve škole nabízel. Ztratili jsme chuť pro množství štěnic, které trápily vyhnance.

Ostatní třídy obývali již čtyři roky Němci z Polska, Rumunska a odji­nud, uprchlí před Rudou armádou. Děti nechodily do školy, což se jim je­dině líbilo. Bylí na štíru s čistotou i kulturou.

Správce, uznávaje rozdíl, dával proto u rozdělování jídla aj. přednost Čechům, za což byli oni vděčni. K jídlu ráno černá hořká káva, v poledne „eintopf“, to je vařená míchanice řepy, brambor s osolenou vodou, večer podobná polévka. Maso, máslo žádné, chleba tři průhledné plátky na den.

Proč se zde octli? Jen proto, že usedlost Melounova se zalíbila dobro­druhu Fromlovi, Axmanova pak prušáckému vojákovi. Aby je neměli na očich, po domluvě s Nitschem provedli tento hrdinský čin.

Odtud v noci jsme zajeli do Vratislavi, kde bylo právě vysvěcování no­vých kněží, mezi nimi R. Filipa ze Šumvaldu č. 93. Sudetští příslušníci ne­směli studovat v Olomouci. Celá správa římsko-katolické církve v Su­detech podléhala arcibiskupství vratislavskému. Proto dokončil studia ve slezské Vidnavě.

Cestou a hlavně na nádraží ve Vratislavi jsme viděli zapojení všeho dění v Německu výhradně jen pro válku. Žádný převoz strojů hospodářských a pod. Jen dlouhé vlaky s vojáky, tanky, rozbitými letadly, válečnými vozy atd. Na nádraží vojáci většinou nespokojeni, toužící po míru za každou cenu.

Dle Goebelse však vojáci netoužili po míru, ale po vítězství. Jinak mys­Iela většina lidu, jinak několik vedoucích mocipánů.

Nová oběť vyhnanství, manželka rolníka Anna Šenková, náhle zemřela 15. března 1944 v Olomouci. Již zabráním a před deseti týdny vyhnáním ze statku č. 65 byla zle postižena rodina se čtyřmi dětmi. Zdálo se, že hr­dinně snáší statečná selka učiněné bezpráví. Ale několikaměsíční rozčilo­vání, hledání nového bydliště narychlo (muselo to být ihned) a stěhování v zimě zapříčinilo zachlazení a nenadálou smrt. Úmrtní oznámení v jejich statku dráb nařídil odstranit. Při pohřbu z domu švagra J. Š. č. 75 byla projevena účast s jejich osudem nebývalým množstvím lidu.

Ještě nebyla tato pochována a již zase v Troubelicích byla odvezena sel­ka Schönová do sanatoria nervových chorob. Zase osud již tolika podobný. Jediný syn v roce 1939 za účast při studentských bouřích v Praze za­vřen v koncentračním táboře u Berlína.

V minulém roce - 28. října - byl jim zabrán statek. Troubelický dráb jim přišel oznámit, že budou co nejdříve vystěhováni. K tomu událost u Axmanových a Melounových, jaký div, že se selka nervově zhroutila.

Hovory několika osob na ulici zakázány. Dovolil si místní zemědělec promluvit se zajatým Polákem, zaměstnaným v Břevenci. Ihned poté byl četníkem každý zvlášť vyslýchán, o čem spolu mluvili. Prý posloucháme zprávy z Londýna a Moskvy, což bylo zakázáno. Proto se lidé předem smluvili, co oznámí v případě vyšetřování.

Kontrolní orgány mají napilno. Na zabraném statku č. 4 u německé sel­ky Kallerové přistihl kontrolor manželku četníka Leiba při nákupu potra­vin. Musela na četnickou stanici k protokolu. Ale četník Leib zase věděl na kontrolora, že kupoval u H. vejce. Čekal jeden na druhého, až odejde. K trestnímu postihu samozřejmě nedošlo.

Že nacisté melou z posledního, dokazovaly armádní odvody šedesáti­letých.

Nedobré byly pracovní podmínky dělnictva v dřevozávodě ve Šternber­ku u Steina, kam dojíždělo hodně našich občanů. Zaměstnavatel, hrubý Prušák, zabral závod české společnosti.

Ze Šumvaldu bylo nutno odjíždět v 5 hodin ráno, domů se přijíždělo v 9 hodin večer. V každém počasí pěšky nebo na kole k vlaku, v každém počasí stavět baráky pro vojsko a bombardované.

Při dvojím zkrácení pracovní doby o půl hodiny by se dostala dělnice dříve domů, celotýdenní mzda by jí však nebyla vyplacena.

Prosil dělník z Protektorátu, aby mohl jet domů pro nutnou záležitost v poledne. Prušák nesvolil. Dovolil si dělník odjet bez svolení. Po příjezdu byl na noc zavřen a potom celé čtyři následující týdny musel v noci pře­mýšlet ve vězení o novém spravedlivém řádu v Evropě. Ráno zaručeně osvěžen hnán do práce.

Při zjištění špatné práce dělníci posíláni do říšských bombardovaných měst a továren, kde živeni bídnou stravou.

Nemocný český dělník byl stěží doktorem uznán neschopným. Většinou doktoři věrně plnili nařízení shora, aby nemuseli na frontu. Jedině na dok­tora medlovského nebylo stížností.

Odběr koní v dubnu 1944. Nacisté si utvořili zákon, že do 70 mír pole má rolník právo vlastnit jednoho koně, případně jednoho tažného vola. Od 70 mír výše jednoho koně a 2 tažné voly.

Kde se jim to hodilo, vzali rolníkovi jednoho koně nebo hříbě a dopo­ručili mu, aby si koupil tažného vola. Nejlepší koně, pokud nebyli odebrá­ni do války, za babku vyvlastnili, obchodovali s nimi mezi sebou a – čeští rolníci, starejte se!

Majíce též strach z velké účasti na průvodě dosud každoročně konaném vždy na Bílou sobotu před svátky velikonočními o třetí hodině odpoledne, zakázali jej. Průvod šel odnepaměti pravidelně kolem dvora přes most, po silnici k hornímu konci obce a přes most u nynější požární zbrojnice zpět ke kostelu.

Účast všech, zvlášť mladých, byla za války považována nacisty za tichou demonstraci. Jak by také nežárlili, když jejich mládež byla již téměř od skončení školy u policie nebo na frontách.

Oslava Hitlerových narozenin (20. dubna) velmi upadá. Sami Němci byli v některých obcích donuceni četníky k vyvěšení praporu.

U nás byli upozorňovat živnostníky známým jejich heslem "nevyhrožu­jeme, ale varujeme" k vyvěšení. Listonoška K. pilně agitovala. Na pokyn poštmistra vyzývala k výzdobě domů.

Ale kde již byly časy, kdy na každém komíně, stodole, samozřejmě vlál rudý prapor s polámaným křížem.

Tehdy jsme pevně věřili, že je to naposled. Nikdo by tehdy nevěřil, že ještě přes rok bude trvat hrůza válečná. Houževnatě, fanaticky se bránili nacisté při ústupu na všech frontách, nechtějíce za žádnou cenu kapitu­lovat.

Téhož roku zjara zabavili F. Ptáčkovi č. 193 asi 2 míry pole u silnice Šum­vald-Břevenec pro stavbu domků pro uprchlíky před frontou. Všechen sta­vební materiál pro tuto výstavbu byl zabaven šumvaldským občanům.

Počátkem dubna počalo hromadné zatýkání členů tajné organizace "Národního odboje" (Národního sdružení čs. vlastenců) na Zábřežsku a Šumpersku. Mnohým se podařilo včas utéci, ale dost jich bylo zatčeno. Neprozřetelné slovo, strach a hrozné mučení bylo příčinou stále se rozši­řujícího zatýkání. Popravy v Říši i v Protektorátu byly na denním pořádku, a to z různých důvodů: přechovávání partyzánů, zajatců, mletí na černo, zabíjení dobytka na černo atd.

Jako téměř ve všech českých obcích na severní Moravě v tzv. Sudetenlandě ustavila se i u nás již v roce 1941 z popudu přítele Hrazdila z Troubelic a jiných ze Zábřežska organizace odbojářů, řízená odbočkou troubelickou.

Místních pět členů organizace mělo za úkol získat několik dalšich čest­ných a věrných vlastenců. To bylo podmínkou. O původu, zaměstnání, sta­vu nebo politické příslušnosti se tehdy vůbec neuvažovalo.

V důsledku této jedinečné tehdy svornosti a jednoty se dala poměrně dlouho - celá tři léta - organizace udržet v tajnosti. Byla proto poměrně velká a rozsáhlá organizace odbojářů na severní Moravě.

Že mezi tolika mladými se našli dobrodruzi, třebaže bez zlých úmyslů, ale mladíci nepřipouštějící si kázeň a jednající na svou pěst, to bylo částeč­ně jednou z příčin prozrazení, potom hrozného žalářování i smrti tolika čestných a poctivých skutečných vlastenců.

Osudy šumvaldských i některých jiných dle svých záznamů a jejich pa­mětí je třeba, domnívám se, zaznamenat.

Poslední rok války od dubna 1944 do května 1945 byl hrůzný biograf, který u nás bohudík většina prožívala jako diváci, avšak postižení, vyhnaní i zabraní zemědělci, účastníci odboje se svými rodinami, spousty vystěho­valců, strašné pochody zajatců, tzv. pochody smrti provázené nelidskostmi zvlčilého Hitlerjugend (Hitlerovy mládeže), spousty bombardovacích leta­del dost často nad Šumvaldem brázdících oblohu směrem k Pradědu na Horní Slezsko, s jednou leteckou bitvou nedaleko obce a mnoha jinými událostmi, to vše se řinulo den za dnem.

Z jara 1944 byla v Rakousku chycena gestapem skupina mladých chlap­ců, vyslaná severomoravským střediskem odbojářů na pomoc jugosláv­ským partyzánům.

Domněle nesplnili rozkaz, jak nařízeno. Mučením vše prozrazeno. Nastal rychlý pohyb událostí s tím spojený.

26. dubna zatklo gestapo v kanceláři uhelných skladů v Šumperku Jaroslava Konečného ze Šumvaldu č. 106. Jeho spolubydlící, Bořivoj Kyselý, člen místní odbojářské organizace v Šumvaldě, vzal si ihned dovo­lenku k lékaři a právě včas zmizel. Dvanáct dní ponechána organizace v zlověstném klidu.

8. května odvezlo gestapo Staňka Bartla č. 120. Nadějní, dobromyslní první dva mladíci nastoupili svou kalvárii. Nastal znova čas podezřelého ti­cha v této vzrušující události.

Jiné události kvapem nastupovaly.

17. května odvezen do Opavy četníky, podobně jako žid Heksch, mladý rolník B. Krestýn č. 97. Zrána o půl páté byl nucen nasednout na připrave­nou bryčku u rychty.

Večer předtím dostal nařízeno zabraný zemědělec K. K., by byl v uvede­ný čas tam k dispozici s koněm a bryčkou. Nic netušil, neb musel jako jiní často vozit všelijaké drábovy známé a milostnice. Odvezli jej na nádraží a vlakem jel s četníkem do opavské věznice.

Měl B. K. vroubek u drába, že odmítl jeti na potažní robotu do Králové a málo jej podplácel jídlem a pitím, jak si onen přál. Kteří tak ze strachu či­nili, to si dráb velmi liboval. Nakonec ale nedbal a neznal, když došlo k vy­hnání ze statku.

Na robotě potažní byli nuceni téhož jara někteří "zabraní" pracovat po celých 5 týdnů na velkostatku v Kočově pod Pradědem ve Slezsku, a to střídavě, někdo občas, jiný stále.

Bombardování Německa neustávalo dnem ani nocí. 10. května dobyla Rudá armáda Sevastopol. Angloameričané jsou v Itálii před Římem.

Tím více zuří nacisté. V Bludově, Bohdíkově a jinde odvlečení muži i s faráři.

U nás kněží zavíráni pro věrnost národu, na Slovensku farář Tiso bude, jak prohlásil, věrný Hitlerovi až do konce, ať je jakýkoliv. Jistě pozoruhodné.

Anna Horáková, tehdy v Šumvaldě č. 8, zemědělská dělnice, propuštěna po 10 měsících vězení za poslech cizího rozhlasu a řeči proti režimu dne 21. května na svobodu.

Dlouho očekávaná invaze západních spojenců provedená 6. června 1944 ovlivnila natolik mysl všech, že všeobecně počítáno se skončením války v tomto roce.

Ale tvrdý režim nacistické diktatury dovedl svůj pád odkládat na nejzaší mez.

Týž den propuštěn B. Krestýn 97 z vazby v Opavě, maje přízeň tamější vlivné osoby.

V úterý 20. června po třetí hodině v noci přijelo gestapo pro J. Hejného č. 38, vedoucího odbojové skupiny v Šumvaldě. Ten ale pohotově oknem do sadu zmizel do polí, která v té době poskytla dobrý úkryt.

Na druhý den plánovitě později před polednem přijeli znova pro Jos. Kryla, Václava Šenka, J. Kouřila, F. Dubového, Old. Maitnera a Ed. Šen­ka. Poslední dva ještě týž den pustili, já a F. Dubový zmizeli do polí.

Propuštění přišli ze Šumperka se vzkazem, že se mají všichni uprchlíci přihlásit, že se jim též nic nestane. Bylo se co rozmýšlet. Je či není to lest. Vzkazoval i strážmistr Hornitschek, že se máme přihlásit, a ještě vzkázal radu, jak odůvodnit nedostavení se: "Řekněte, že jste se obávali bití!"

S malou dušičkou po domluvě, ne právě s čistým svědomím, že bych o ničem nevěděl, po třech dnech jsem se odvážil spolu s F. Dubovým při­hlásit.

Výslech sám byl kamarádský jako mezi sousedy v hostinci. S jakou ra­dostí přivítali a česky. Na první otázku, proč jsem se ihned neohlásil, od­větil jsem, jak výše uvedeno. "Co, my že bijeme? Podívejte se" - a kama­rádsky nabízeli cigarety a plácali po zádech vyšetřovance.

Byl jsem tehdy svědkem bolestného, snad posledního shledání manžel­ky a dětí s otcem zahradníka Malínka z Troubelic. "Proč prý pláčou, když se jim nic neděje, když mohou dostat z domu jídla, kolik chtějí." Skutečně, sklenice mléka si mohli vzít. To ještě před měsícem nebylo. Snad porážky na všech frontách zmírnily nacistickou tvrdost.

"Kdo prý mluví pravdu, ani se jej nedotknou. To prý jen při lhaní vyšet­řovaného se oni někdy dopálí a nějakou mu dají. Ostatně ten, který vyšet­řovance bil, je prý odvolán."

Nekřesťansky bili, potichu šeptal Jos. Kryl, když se zabývali konfrontací Malínka s manželkou.

Když J. Kryl potvrdil jen darovaný peněžní příspěvek, po dalších doha­dech byl propuštěn se vzkazem pro J. Hejného, aby se ihned dostavil, že se mu nic nestane, což nejvíc kladeno na srdce. F. Dubový odpoledne jel se přihlásit, ale domů jej nepustili.

Teď bylo jisté, že J. Hejný se do spárů gestapa nesmí nikdy dostat. Musel zmizet.

Atentát na Hitlera a jeho štáb byl proveden 20. července důstojníky, nespokojenci jeho armády. Hitler vyvázl, i když nakonec sám si musel vzít ži­vot. Jeho věrní mu teď znovu přísahali věrnost až do konce.

V srpnu bylo určeno: 50 mužů nastoupit na opevňovací práce u Opolí v Horním Slezsku. Mladí si to dokonce pochvalovali. Práce mnoho neudě­lali, všelijakých příhod užili. Německá důslednost a dozor, vše kvapem upadalo. Jen prý to jídlo mělo být lepší. Po čtyřech týdnech přijeli domů přesvědčeni o nemožném vítězství Říše.

Vylodění Angloameričanů ve Francii, 15. 8. pád Paříže, vstup Rumun­ska po boku Rudé armády do války dovršoval strach nacistů.

U Obědné nad Libinou sestřeleno 25. srpna německé letadlo. Od Prostějova bylo pronásledováno angloamerickými stíhačkami nad Trou­belickými vrchy, což s napětím pozorováno občany z dolního konce obce.

30. srpna započalo Slovenské národní povstání. ,

Vrchní strážmistr Hornitschek přeložen. Byl málo přísný. Přišel za něj zle pověstný ze Zábřežska vrchní strážmistr König.

Kovář K. K., že ihned nevyhověl přání Tyroláka Grubera, byl jím udán. Dostal z landrátu ze Šternberka přísné upozornění, že je povinen každému Tyrolákovi ihned vyhovět. Tyroláci si mohli mlátit obilí družstevními mlá­tičkami, kdy se jim zlíbilo.

U výmlatu našich zemědělců stáli sice němečtí školáci s tužkou u váhy a zapisovali, ale ve mlýnech se mlelo pořád.

"Zabraní" zemědělci byli povinni do 1. října odvézt všechno obilí do skladu v Uničově.

Nepřítel dosáhl německých hranic, proto, kdo jen můžeš, pomoz za­chránit Třetí říši. V důsledku toho provedena mobilizace Němců od 16 do 60 let do "heimwehru" (domobrany).

Zle se měli Poláci umístění v troubelické sokolovně a orlovně. V krát­kém čase tam 40 osob, hlavně děti, zemřelo. Též u nás za jeden rok bylo pochováno 14 polských dětí záměrně zemřelých hladem. Polská matka většinou znásilněna, byla nucena odevzdat nacistům dítě "na výchovu" šestý den po porodu. Ti to zařídili, že v nejkratším čase zemřelo.

Na statku J. H. 38 zlé poměry. Služky onemocněly, arbeitsamt a bauern­führer odmítli přidělit pracovní síly k ruce, ať prý přivede J. H. na sklizeň cukrovky partyzány. Slováci pracující ve dvoře slíbili, že za jídlo, ovoce aj. po nedělích cukrovku sklidí. Správce Brachtl to však Slovákům zakázal. Nakonec příbuzní a známí pomohli včas sklizeň provést.

Též u K. 64 občas pocítili lásku bauernführera. Ke každé jejich žádosti měl odpověď, běžte pro partyzána. Tyrolák na č. 104, Terza, potřebuje koně. Ač by si jej mohl koupit, maje přednost, jde za bauernfiihrerem a ten 11IU přidělí koně od Kyselého na půjčku. Nač by platil!?

Druhá výprava v počtu 20 osob (i patnáctiletých) vypravena zase na zá­kopy do Horního Slezska.

28. říjen 1944 již nacisté neoslavovali zabíráním statků jako před rokem, měli ale přísnou pohotovost a velký strach. Vyskytly se mezi nimi pověsti, že bude provolána ČSR, že se Čechové vzbouří jako na Slovensku atd.

Dráb měl strachu nejvíc, jak vidno ze zachovalých německých protoko­lů z četnické stanice. Onemocněl a odjel do šternberské nemocnice.

Před 28. říjnem všechny složky pilně hlídaly, abychom se nevzbouřili. Jaká změna za jeden rok. Dráb Seuchter ihned po 28. říjnu ozdravěl a byl přeložen do Troubelic. Nástupce Schwanzer byl solidnější aneb již více dostrašen.

Nálada přesto často byla všelijaká. Poštmistr Renner dále tvrdil, že co nejdříve budou mít zázračnou zbraň, kterou nakonec vše vyhrají. My jsme se jim vysmívali, ale jak dnes víme, mnoho jim k tomu nechybělo.

Časem jsme věřili, že do 28. října budeme svobodni, viděli jsme neús­pěch Slovenského národního povstání, partyzáni honěni v severomorav­skych lesích jako zvěř, mnohý ztratil nervy a prozradil přátele, přesto však pevná víra ve vítězství byla všeobecná. Šestiletá okupace jednomyslnost lidu stmelila.

V listopadu došlo na "Tyroláky". J. Engel z Wiedermanova 89, J. Lechne z Axmanova 90 a J. Hapacher z Hönigschmiedova 92 byli povoláni na­stoupit na vojnu. Oháněli se tím, že jim bylo slibováno, že když půjdou do Šumvaldu, že na vojnu nemusí, že nám budou dělat policii.

Nic však nepomohlo a my zůstali bez jejich ochrany. Josef Hapacher č. 92 byl svobodný mládenec. Ten "prohamstroval", jak se tehdy říkalo šmelině, mnoho obilí, ovoce aj. za pití a kuřivo. Poslední noc před nastou­pením vojenské služby chlapci vesele odnášeli, co se jen dalo.

Statek byl přidělen ke dvoru. Vše se uzamklo a pro krmivo se muselo do dvora. Na svoje musel bývalý majitel hledět, jak upadá, a dělat nevolníka novému panstvu.

Šumvaldští a troubeličtí političtí vězňové odvezeni z Mírova a Šumperka k soudu do Vratislavi. Počátkem prosince 1944 počalo stěhování Němců před frontou. Celé kolony Švábů z Maďarska přes Litovel na Svitavy a dále na západ, slovenští Němci do uničovské hospodářské školy aj. To zatím byla jen předzvěst toho, co později v mnohem větším měřítku následovalo.

Letecká bitva svedená nad Šumvaldem a okolím 17. prosince byla pro přízemní mlhu neviditelná, ale přesto vzrušující. Tentokrát se zase jednou wehrmacht pustil stíhačkami do angloamerických bombardérů letících za dne ve velkém počtu na Horní Slezsko. Slyšeli jsme jen střelbu kulometů a výbuchy bomb. Některé střely dopadly u č. 76 a 60. Před č. 91 spadla střecha kabiny z německé stíhačky.

U Plinkouta 6 pum na pole. V Horní Libině se zřítilo angloamerické le­tadlo a německá stíhačka. Posádka 10 mužů zahynula. Německý pilot se zachránil padákem.

Mezi Oskavou a Václavovem se zřítily dva angloamerické bombardéry. Jen jeden pilot se zachránil, ostatní uhořeli. Shodou okolností děd zachrá­nivšího se amerického pilota pocházel z Mladoňova poblíž Václavova (Karger - do Ameriky se vystěhoval v minulém století).

Němci ohlásili, že týž den zničili 45 angloamerických bombardérů. Podobný počet zničených německých stíhaček ohlásili Američané!

To ale Angloameričany neodradilo a druhý den v poledne se na obloze objevily spousty bombardérů směřujících opět na Slezsko. Nad Šumval­dem shodili jen tři bomby, snad pro vyvolání větší paniky. Spadly na po­zemky statků č. 88, 82 a 79 u Olešnice, a to v tom směru, jak leží vesnice. Utvořily krátery o hloubce asi 5 m a průměru 10 -12 m.

To již byli lidé řádně vystrašeni. Spadnout o vteřinu dříve na vesnici, což možná mínili učinit, byly by následky mnohem horší. Tehdejší částečná mlhovina snad tomu zabránila. Každý tehdy pomyslel, jaké to jen musí být v Německu.

Na budování protileteckých krytů ve Šternberku bylo voláno každý tý­den 6 mužů z obce. Většinou to byli rolníci a jejich synové. Většina ostat­ních byla na jiných pracích mimo obec.

Německý komisař obce Eklig nijak zvlášť nevystupoval proti občanům. Zato vrchní strážmistr König lítal po vesnici jako pominutý. Běda, kde bylo okno nezatemněno, ač Angloameričané létali nad námi jen za dne. Dělníky na kolech často prohlížel a kontroloval. Spadeno měl obzvlášť na lidi shánějící ovoce a jiné poživatiny. Často i zabitá selata.

Zajímavé bylo, že selata byla přidělována řezníkům na výsek. Nikdo ne­mohl větší množství selat vykrmovat pro nedostatek jadrného krmiva. Franta S. je udil (na černo) na Rybníce ve staré vrbě a pašoval do Pro­tektorátu.

Zboží na příděl bylo za stanovenou cenu, ale na černém trhu hodně zdražené: 1 cigareta 1,2 RM, husa 200 RM, lkg sádla 60 RM, 1 litr kořal­ky 100 RM atd. Kvetlo pašování do a z Protektorátu. Měl strážmistr König věru co dělat.

Úroda chlebového obilí a ječmene byla dobrá, 25-30 q z 1 ha. Oves dal jen kolem 15 q. Úroda okopanin velmi dobrá. Cukrovka 300-400 q, bram­bory 150 až 200 q z ha. Ovoce též hodně. Povinné dodávky z 1 ha oseté plo­chy ječmene 15 q, ovsa jen kolem 15 q, žito a pšenici všechnu mimo osiva a domácí spotřeby. Bramborů z 1 ha 70 q, sena 250 kg a slámy 275 kg, což velmi brzdilo výkrm dobytka.

Šumvaldský lihovar zato pilně sušil brambory na přídavek do mouky a sukolomský pálil líh pro náladu wehrmachtu.

Poměrný klid na frontách kolem Nového roku 1945 byl klidem před bouří. Ale již 12. ledna nastala toužebně očekávaná ofenzíva Rudé armády od Budapešti podél slovenských hranic na Košice a Prešov, a také přes celé Polsko až k hranicím bývalého Východního Pruska. Za týden bojů do­byto obrovského území. Padly Košice, Prešov, Krakov, Varšava a jiná vý­značná města, takže Rudá armáda dosáhla bývalých německo-polských hranic.

Celým krajem počaly znovu projíždět kolony vystěhovalců před frontou. Noví němečtí vystěhovalci ze Slovenska ubytováni i v Šumvaldě. Tehdy byl dobyt koncentrační tábor Osvětim. Dobyto celého Horního Slezska, velké uhelné a hospodářské oblasti.

Hrůza se zmocnila Němců. Karta se obrátila a nevěstila nic dobrého. Dělníci uprchlí z Říše vypráví o hrůzách uprchlíků, jedoucích v otevře­ných vagónech, o matkách rodících děti v 20 stupňovém mrazu. Často vybalené děti z peřinky jsou ztuhlé atd.

Vše právě tak, jak to prožívali lidé národů bezdůvodně napadených v ne­dávné minulosti.

Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz