Zápas s Němci o české školy

Kdo je pamětníkem, dobře ví, že než se uchopil v Německu moci Hitler, bylo soužití našich lidí s Němci na převážné části pohraničí snesitelné a někde i klidné. To vše, co vedlo k Mnichovu, se odehrávalo až po roce 1933. Přesto však jeden rys v chování Němců byl zjevný - pohlíželi na nás, Slovany, jako na méněcenné. Oni, germánská rasa, stojí výše. Rasismus je provázel již z doby Rakouska-Uherska. Podobnou chorobou byli zachváceni i Maďaři vůči Slovákům a jiným slovanským národům, které dlouhodobě v Evropě nevídaným způsobem utiskovali.

Boj o české školství v té době byl velmi litý. Němci, zvláště tam, kde měli převahu, proti němu brojili. Nebylo rozhodující kdy kde ke střetům o české školy docházelo, zda na Plzeňsku, či v severních Čechách nebo jinde. Všude to bylo těžké.

Jak třeba vypadal boj o českou školu ve Svatavě u Sokolova (tehdy Falknově). Zde na konci 18. století se prudce začala rozvíjet těžba uhlí. Na ní navazovalo sklářství i textilní průmysl. Poptávka po nových pracovních silách začala vzrůstat. Do tehdy převážně německého prostředí, germanizace zde probíhala zvláště v 17. století, přicházelo stále více českých lidí. Byla zde i práce pro ženy. Problém byl, co s dětmi, jak zajistit jejich vyučování v mateřském jazyce. Dnes se již velmi málo ví o letitých sporech a bojích mezi Čechy a Němci o české školy. Národní jednoty, které měly další přívlastek podle toho, v jakém kraji působily - např. pošumavská, podstatně přispívaly ke vzniku českých škol v jednotlivých obcích. Na Sokolovsku působila Národní jednota severočeská. Činnost zahájila v roce 1909. Jejím cílem bylo zřizování českých škol všude tam, kde to bylo zapotřebí.

Ve Svatavě tehdy žilo na 400 českých obyvatel, opodál v Citicích 125 Čechů, přes stovku v Bukovanech a v Lískové 63. Úřady pod tlakem veřejnosti nařídili komisionální řízení, které zjistilo, že ve zkoumaných lokalitách je přes 400 školou povinných českých dětí. Podle platných zákonů a předpisů z toho pro Svatavu vyplývala povinnost zajistit školu nejméně se třemi třídami.

Jednou věcí je litera zákona, druhou pak reálná situace. Ve všech obcích drželi Němci moc. Jejich představitelé se postavili proti. Páni ze svatavské radnice dokonce svolali schůzku zástupců zmíněných obcí, k níž přizvali i představitele německých spolků. Výsledek byl předem jasný – českou školu odmítli financovat. Dokonce se udál pokus o „fígl“. Ať školu financují podniky, v kterých Češi pracují. Z obecních rozpočtů nepoplyne ani krejcar a basta. V den, na který Němci rokování svolali, došlo k přepadení jednoho člena Národní jednoty. Ve volném prostranství mezi obcemi byl pobodán a jen díky štěstí, že byl včas nalezen, unikl smrti.

Jak se dalo očekávat, podniky se k výzvě postavily stejně. Čeští dělníci a jejich manželky byli vyzváni, aby stáhli své podpisy na oné žádosti. Tím byl celý „problém“ v tichosti uklizen ze stolu. Dokonce se sáhlo i k pohrůžkám, pokud tak neučiní, hrozí jim vyhazov z práce i z podnikových bytů. (Takto se s Čechy jednalo, kdy o nacismu nebylo ani vidu, ani slechu!) Vytrvalo 40 statečných a ti skutečně přišli o práci i o byt.

Opět jim přišla na pomoc Národní jednota. Zakoupila ve Svatavě dva domy, nastěhovala do nich nejpotřebnější. Další se podařilo umístit v okolí a porůznu časem najít i zaměstnání. Jednota pomáhala i poskytováním příspěvků na výživu.

Případ Svatavy nebyl v pohraničí ve své době ojedinělý, naopak. Vyvolená germánská rada nám „bémákům“ dávala najevo, že pánem jsou oni, „herrenvolk“. Tak takto vypadalo ve skutečnosti ono vychvalované Rakousko. To jen císař pán ve svých provoláních volil zprofanované úsloví „Mým národům…“

České školy se ve Svatavě dočkali až po vzniku Československa. Jenže – během této časové prodlevy, bránění zřídit českou školu - na to doplatila řada českých dětí, jejichž rodiče existenčním či jiným tlakům podlehli. Mnohé z nich se poněmčily a staly se tak z nich Němci. Žádné statistiky o tom nemluví, nepodávají svědectví. Viditelně o tom promlouvají jejich zkomolená, původně česká jména.

Takovou plíživou germanizaci mohu i sám potvrdit. Můj dědeček byl za Rakouska šafářem. Vyprávěl i o tom, jak majitelé velkostatků v otázkách národnostních nesmlouvaví.

Nezapomeňme na skutečnost, že naše pohraničí již za Rakouska, obývané ze značné části Němci, bylo kolébkou pangermánství a snů o velkém Německu.

Josef Sedlák, Plzeň