Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Český kompromis
Nebylo snadné být Čechem a současně žít v habsburském státě; každé etnikum tím trpí a nemá optimální podmínky pro všestranný vývoj. Národ bez vlastního státu je ochuzen i po jiných stránkách, o tom není sporu. Češi ve vlastním zájmu hledali kompromis a byl nalezen v austroslavismu. Habsburský stát tvořil mocenský rámec, ve kterém žily i jiné slovanské národy ve střední Evropě. Pro vývoj a zlepšení svých pozic se sdružovaly germánské kmeny, proč by to na obranu nečinili i rakouští Slované? Věřili, že si zajistí možnosti pro snesitelný život. Jen příhraniční Němci v tom viděli pro sebe nebezpečí. Slovanského obyvatelstva bylo mnohonásobně více, Němci byli vlastně 25% menšinou, ale ve vládnoucích pozicích. Rozvojem liberalismu a demokracie se cítili ohroženi a ztrátu dominantního postavení hodnotili jako útisk. Těžko bylo s nimi jednat podle zásady rovný s rovným. Vídeňská vláda v austroslavismu již takové nebezpečí neviděla, dokonce si dělala iluze, že tím získává podporu pro agresivní pronikání na Balkán, do regionu s jihoslovanským obyvatelstvem. Jen občas některý perspektivně myslící maďarský politik se obával vyššího počtu Slovanů, ale jeho obava klesala, když zjistil, že proces hungarizace má výsledky.
Austroslavismus se vyvíjel v podmínkách nástupu českého měšťanstva. Pochopitelně, že feudální přežitky bránily ekonomickému rozvoji, ale na druhé straně absolutismus umožnil nástup mladé buržoazní inteligence do politicko-mocenské struktury státu. Byrokratem i důstojníkem se mohl stát i člověk nešlechtického původu. Armáda i policie, státní aparát potřebovaly stále více kádrů. Aristokracie vytlačena nebyla, stála o místa nejvyšší, ale značný pozemkový majetek jim přece jen zajišťoval možnost vysoké životní úrovně v jisté nezávislosti na panovnickém dvoře. Absolutismus vyžadoval úředníky poslušné, závislé zcela na rozhodnutích panovníka, buržoazie v té době doslova dychtí po podílu na moci, podřízenost nevadí, vynahradí si to v poměru k lidu, k pracující vrstvě. Pro byrokraty absolutistického režimu jsou placená místa dokonce perspektivní, ale jen za předpokladu, že ke své odborné zdatnosti nebudou přidávat zásady demokracie a jazykově se přichýlí k německému jazyku. Ostatně školský systém je na tuto cestu dobře připravil. Záhy se dostavily politologické důsledky, úředníci a důstojníci byli sice vzdělaní, ale málo tolerantní, nedemokratické myšlení jim bylo vlastní, sloužili přece absolutistickému režimu a ten takové chování předpokládal a vyžadoval. Pokud této vrstvě přece jen zůstalo nějaké minimální české, případně slovanské povědomí, stačilo proklamovat austroslavismus, aby jejich kariéra nebyla ohrožena. Urychlit se dala plným přechodem k německé národnosti. Germanizace procházela celým útrobím systému a tak si netolerantnost, antidemokratické myšlení a ochotu kolaborovat nechala část buržoazie ve státních službách jako výhodnou a kariéře prospěšnou tradici. A byla to tradice důkladná a mnoho let trvající, opřena o ekonomické a politické výhody, dokonce byla plně restaurována v době druhé republiky, vzniklé po mnichovském diktátu, a plně se realizovala v době nesvobody, v době protektorátu. V době meziválečné republiky se projevily negativní stránky této skutečnosti v modifikované podobě nekritickým poměrem k buržoazii francouzské, anglické a dnes i americké. Dokonce ani po svém novém příchodu k moci, po roce 1989, se nedrží důsledně demokratických principů a novokolaborantské tendence jsou již zřetelné a viditelné. Austroslavismus měl své kořeny historické a také své územní vymezení.
V podmínkách rakouského císařství nemuseli čeští úředníci deklarovat příslušnost k německému národu, i to se někdy stalo, stačilo, když se pohybovali ve vodách myšleného a někdy i předstíraného zemského vlastenectví, když se hlásili k Böhmen, obyvatelům Čech, země obývané dvěma kmeny, Čechy a Němci. Takovou toleranci německo-českou Vídeň podporovala, to nemohlo říši ohrozit, jen upevnit.
Politickou a mocenskou úlohu německého jazyka naplnila habsburská ústava, Obnovené zřízení zemské v roce 1627 pro Čechy a v roce 1628 pro Moravu. Nedošlo k jazykové rovnosti, němčina získala dominantní postavení a úředníci, soudci, důstojníci českého původu to v zájmu své kariéry respektovali. Němcům byla čeština na obtíž, nepotřebovali ji. Stát, rakouské císařství, vytvořil podmínky pro germanizaci, založené dokonce na právním základě. O spravedlnost vůči Čechům přece nešlo. Co vůbec bylo spravedlivé v podunajské monarchii?
Snad nechtěným ideologem austroslavismu, bylo jich ovšem více, se stal byrokrat české dvorské kanceláře, J. Chr. Jordan svým zájmem o dějiny a život slovanských kmenů na území Rakouska a Německa. To se psal rok 1745 a Jordanovo dílo se studovalo až do počátku 19. století. Habsburkové v něm hráli úlohu dědiců knížat slovanských kmenů. Idea slovanská a existence habsburské monarchie měla být jedním dílem, jednou myšlenkou, zásadou. Jak potřebná myšlenka pro vídeňskou vládu.
Na půdě zemského vlastenectví působila také šlechtická akademie, v břevnovském klášteře. Hráz germanizace tím postavena nebyla, spíše se oslabovalo české vlastenectví. Ve Vídni mohl dokonce L. Kalivoda v roce 1761 vydávat noviny v českém jazyce, ale s prohabsburskou orientací.
Unifikující politologické myšlení ve prospěch rakouského císařství pronikalo nejen do řad šlechty v Čechách a na Moravě, ale výrazně i do řad měšťanských, pokud zde vládla touha po uplatnění a kariéře ve službách státu. Nejméně vlnou germanizace byl postižen prostý lid. Je to zřetelně cítit z písemného projevu lidového kronikáře Františka Vaváka (1741-1816). V Knihách pamětních zachycuje odpor lidu ke germanizaci. Když spatřil německé oznámení českého kněze na sloupu kutnohorského chrámu, zlobil se, že český kněz se minul se svým jazykem a chce se veřejnosti zavděčit němčinou. Na adresu Poněmčenců napsal „českou vlnu a český chléb mají rádi, na českou řeč a český vzhled nedají.“ Své stížnosti končí optimistickým závěrem: „Vím dobře a těším se, že náš jazyk nezahyne, aniž kdo ho přemoci bude moci … .“ Stanovisko lidu vystihl přesně, když napsal, že „Čechům nemůže být dobře, neboť cizozemci se musí dříve mláta nachlastati.“
Politikové ve službách habsburské dynastie měli zájem potvrdit státotvornost slovanských kmenů v rámci rakouského císařství. Když je nabídka, najde se i autor, ochotný sloužit. Němci A.I. Schlözer a F.W. Gercen sesbírali dokumenty o státotvornosti Slovanů. Na jedné straně tím zcela žádoucím směrem zařazovali dějiny Slovanů do historie evropských národů a států, na druhé straně tím propagovali rakouské vlastenectví, v českých zemích v modifikované podobě jako zemské vlastenectví, láska ke geografickému celku měla vážit více než láska k jazyku. Jejich studie a díla vycházela po roce 1771. Působila svými myšlenkovými dopady po celé 18. století a ještě v prvních letech století následujícího. Austroslavismus měl kořeny i v německé historiografii. To je nová, dosud badatelsky nezvládnutá skutečnost. Po stránce faktografické tu najdeme důkaz, že i v Dolních Rakousku žilo slovanské obyvatelstvo. Ostatně Ostmarka byla účelovým výpotkem germánské agrese. Již na úsvitu psaných dějin.
V 18. století na sebe v protikladném směru narazily dvě tendence, celorakouské sjednocování a snaha pěstovat, uchovat a rozšířit česká specifika, jazyková i politická. I dnes je známa politologická zkušenost, že nadnárodní celek se nemůže zdravě vyvíjet, pokud nedbá na specifické podmínky a skutečnosti svých regionů. Nelze sázet jižní ovoce na ledovém severu. Centrum často zevšeobecňuje své zkušenosti a své záměry, prohlašuje je za všeobecně platné a věří, že se všude a za všech podmínek prosadí, případně si aplikaci vynucuje. Zahynula na to již říše římská, stejně jako carské Rusko. A bude to i otázka pro Evropskou unii.
Česká austroslavistická studia získávala podporu centrálních úřadů. V. Fortunát Durych byl podněcován, aby ve své práci pokračoval a Česká královská společnost nauk v Praze se prosadila jako centrum slavistických studií, ale jen s prohabsburskou orientací. Ta byla málo odolná proti germanizační vlně zcela vzedmuté v 19. století.
Nemohu dokázat, zda chtěně, možná zcela nechtěně, se Fortunát Durych vymkl záměru vídeňského dvora, hájil češtinu příliš důrazně a našel pro to i ochranný argument. Čeština je jazyk cyrilometodějský, jazyk bohoslužebný (1777). Práva Čechů zdůvodňoval starobylostí jejich sídel. Proti nadvládě němčiny bojoval latinou, v této řeči také psal mnohé články a studie. Za latinu byl nenapadnutelný. Sám sebe však nazval Vlastimilem, tedy Vlastimil Fortunát Durych. Zemské vlastenectví v české variantě tedy nebránilo propagaci českého jazyka, jen se vyhýbalo perzekuci.
Oficiální podpory získalo zemské vlastenectví v době válek s Napoleonem. V tu dobu se uplatnil český důstojník Jan Jeník z Bratřic (1756-1845) s komentáři na minulé i současné dění. Cílem bylo posílení českého povědomí. Nelze opomenout Jana Petra Cerroniho (1753-1826), italského původu, gubernálního tajemníka, jehož Slovník moravských spisovatelů podněcoval české vědomí i na Moravě. Pozitivní ohlasy Velké francouzské revoluce pro českou společnost prezentoval čáslavský finanční úředník Ferdinand Jan Opitz (1741-1812). Byl to zdravý podnět pro českou společnost v té době krmenou protirevolučními argumenty vládní a aristokratické provenience. František Martin Uhlíř z Holohlav zase pravdivě a z českého stanoviska komentoval, pokud to badatelská dovednost dovolovala, sedmiletou válku a selské povstání v roce 1775. Z pruské armády strhl všechnu svatozář. Odpor k pruské okupaci se stal jedním z rysů tehdejšího českého vlastenectví, byl v souladu se zemským patriotismem, ale překračoval ho a v 19. století se o prušácké agresivitě hovořilo v souvislosti se zápasem proti germanizaci. I příhraniční Němci byli neorientovaní, Rakousko či Prusko. Napravili to v roce 1938, kdy se jednoznačně orientovali na Hitlera.
Do austroslavistického programu zasáhl i jihoslovanský B. Kopitar, v jeho pojetí mělo austroslavistické hnutí prospět k integraci jižních Slovanů do rakouského císařství. Proněmecké a prorakouské tendence dodnes lze pozorovat v chorvatské politice. Nutno ovšem i upozornit, že fašistické Chorvatsko bylo za druhé světové války spojencem nacistického Německa. Tak se progermánské tendence a tradice jen oživují. Stačí vzpomenout jak Německo usilovně podporovalo odtržení Chorvatska od Jugoslávie. Finanční a zbrojní dodávky nejsou dodnes osvětleny.
Austroslavismus byl dobovým směrem politického charakteru a vyjadřoval kladný vztah k rakouskému císařství, ale rovnoprávnost Čechům nezajistil, dokonce ani jazyková práva, i když filologické studie a bádání se povolovalo. I F. Palacký a P. J. Šafařík tímto obdobím prošli, ale procesu zlidovění rakouské říše se za svého života nedočkali. Kulturně-jazykový austroslavismus nevadil Vídni, nestavěl se proti existenci habsburské monarchie. Důležité pro vídeňskou vládu bylo zjištění, že nesměřuje k Rusku. V tomto směru působila katolická církev, ta ani nemohla trpět posilování pravoslaví, oficiální ideologickou oporu carismu. Srbsko se orientovalo na pravoslaví, bylo ve Vídni nenáviděno.
Aktivní odpor proti germanizaci za pomoci slovanské solidarity
Jsme malý národ, ale sídlíme na strategickém místě ve střední Evropě a tak naši předci přirozenou cestou hledali proti sílící germanizaci, podporované habsburským státem, spojence. Zájem se obrátil na další slovanské národy v našem okolí, na Poláky, na Slováky, Slovince, Chorvaty, Bulhary a nám sympatický srbský národ. Poměr k Rusům, Bělorusům a Ukrajincům byl z carské strany omezován tam panujícím despotismem. Územní agrese rakouského císařství na Balkán, do rodných sídel Jihoslovanů jen podnítila hlubší zájem, zejména když vznikla otázka, zda budou s námi poddanými habsburské monarchie? Pro Čechy by to byla posila. Součástí českého emancipačního procesu, českého vlastenectví, se stala solidarita s ostatními slovanskými národy s tušeným perspektivním cílem, že jednou oni pomohou nám. Nelze popírat i hmotný zájem. Rakousko-německá inteligence obsazovala se železnou pravidelností všechna mocenská místa ve středním a vyšším směrodatném stupni. Pro českou inteligenci, ovlivněnou i všeslovanským romantismem, se otevřela jen cesta k uplatnění jižních, balkánských Slovanů. Často byli Češi zváni do Srbska a Bulharska, často si našli cestu sami. Přicházeli do příznivého prostředí, s jejich kulturou, jazykem a vzdělaností nepřicházela rakousko-německá agrese, imperialistické uchvacování země. Nebezpečí bylo o to větší, když se Turecko stalo spojencem Německa a Rakouska-Uherska. Jihoslovanští politici záhy rozeznali dvě ramena kleští, určených k jejich sevření a zničení.
Vídeňské vlády neměly důvod proti českému působení protestovat, Češi byli přece občané tohoto státu a v rámci austroslavistických myšlenek si dělali iluze, že se tím otvírá cesta i pro jejich expanzivní vliv. Bylo tomu nakonec jinak, ale tak daleko nedohlédly.
Zájem o Slovinsko
Politické dění v Rakousku po roce 1848 dostalo zcela jiný směr, posílený program Slovanského sjezdu. Stala se jím s nadšením podporovaná myšlenka všeslovanské solidarity, vzájemného pochopení a pomoci. Slovinci měli přímo bytostný zájem na spolupráci, s Čechy se setkávali ve Vídni, v armádě, v osvětě a v kultuře. Jejich politický zápas s politicko-mocenským systémem habsburské nadvlády se v mnohém podobal emancipačnímu zápasu Čechů. Vzájemná podpora a obohacování nalézalo mnoho nových organizačních forem a nápodobu pracovních metod. Ve slovinských městech a vesnicích vznikaly čitalnice, obdoba našich besed, čtenářské spolky, podporující domácí tisk. V něm byla hledána opora proti germanizaci, šířené především z rakousko-německých redakcí. V besedách a čitalnicích se pěstoval angažovaný přístup k politickým aktivitám, někdy jen na komunální úrovni, v samosprávě obcí, ale i to byl důležitý prvek v zápase s germanizací.
České vlastenectví dostalo masovou oporu v tělovýchovném sokolském hnutí. Záhy, pouhého půl druhého roku po Praze, vznikl v Lublani Južni Sokol a sehrál a sehrál obdobnou úlohu jako v českých zemích. Delegace, někdy velmi početné, přijížděly i na všesokolské slety do Prahy a otevřeně deklarovaly všeslovanskou solidaritu. Však si na to Němci v Praze stěžovali u ministra vnitra a u policejního úřadu. Dnes je již málo známou skutečností, že do Prahy, do Národního divadla jezdilo i několik tzv. divadelních vlaků. Tak jako například z Pardubic, Hradce Králové, Vysokého Mýta a jiných českých a moravských měst.
Slovinci, stejně jako Češi, záhy rozpoznali význam divadla pro emancipační zápas s germanismem. Na vzniku slovinského divadla se podíleli mnozí Češi. Významný slovinský dramatik Antonín Linhart měl české kořeny. Slovinci ve snaze vyhnout se německým hrám, často Slovany urážející, volili hry českých autorů. V červnu roku 1848 bylo první slovinské představení zahájeno písní Kde domov můj? Hra Čech a Němec byla příznivě přijata slovinským publikem. Štěpánkova komedie doslova zdomácněla a hrála se po několik desetiletí. Dokonce i hra Berounské koláče od Štěpánka se výrazně uplatňovala, ale pod názvem Bob iz Kranja. České hry vytlačovaly němectvím prosáklé hry a myšlenková solidarita se upevňovala hrami od Klicpery (Veselohra na mostě), od Nerudy (Ženin od gladi). V sedmdesátých letech se tu hrál J.K.Tyl, J.J. Kolár, Josef Štolba, znám byl Stroupežnický, K. Sabina, J. Vrchlický a jiní. České umění si razilo cestu tam, kde dosud převládala nedemokratická tvorba německá. Byla to i morální opora pro český protigermanizační zápas, dramata posilovala Čechy i Slovince.
Nužno připomenout, že spolupráce česko-slovinská ne neomezovala jen na divadelní hodnoty. Slovinci požádali, aby na výstavbě jejich Národního divadla se podíleli Češi. Úřady jim sice nedovolily označit jejich divadlo za národní, ale i s názvem Zemské divadlo v Lublani se dalo podporovat slovinské vlastenecké cítění. Budovu zemského divadla postavili čeští architekti J.V. Hráský a A.J. Hrubý (1892), opona je od A. Liebschnera. Do uměleckého souboru byli přijati s porozuměním čeští umělci. Rudolf Ineman byl nějaký čas i ředitelem činohry. Německy psaný tisk se ho snažil z tohoto místa vyštvat, dával přednost českým autorům před autory německými, dokonce i říšskými. Jazyková příbuznost umožňovala i vystoupení českých herců, stačí vzpomenout osobností jako byli Adolf Dobrovolný, František Lier, Viléma Táborská, Zdeňka Teršlová, Růžena Nasková, Rudolf Deyl a další. Když se v Praze vliv němectví rozšířil do nekulturních rozměrů a české divadlo bylo různě šikanováno, mohli Češi pohlížet na slovinské divadlo jako na vlastní. I to byla forma zápasu s germanizací, kterou jen dnešní nepoučení písálkové podceňují, aby znovu byla otevřena cesta pro německou nadvládu ve střední Evropě.
Také slovinská opera se bratrsky otevřela česko - slovinské spolupráci. V opeře působili Václav Talich, Antonín Balatka, Zdeňka Ziková a Vladimír Marek. Již skutečnost sama, že Slovinci dokáží žít a tvořit ve vyšších kategoriích umění, znamenala hráz německé nadutosti a otupovala efektivitu germanizace, postihujících české země i Slovinsko.
Slovinský národ hudebně talentovaný podporoval i české hudební umění a vytvořil vhodné prostředí například pro Kašpara Maška (1830-1859), aby komponoval nápěvy slovinských písní, jejichž libozvučnost v českém prostředí vyvolávala obdiv a nadšení. I píseň se stávala zbraní v duchovním zápase o slovinskou svébytnost, ohrožovanou zase a jen Němci.
Mezi Slovinci pracoval také Antonín Foerster (1837-1926). V roce 1867 jako sbormistr Čitalnice v Lublani, ředitel hudební školy a kapelník, sbormistr, byl i autorem první slovinské opery Gorenski slavček. Jeho práce připravila půdu pro přátelské přijetí díla Smetanova, Dvořákova a Sukova. A opět, česká hudba vytlačovala nevalnou komerční hudbu rakouské a německé provenience.
Ve slovinských čitetelnicích se uplatnily první překlady české literatury, Slovinci jsou první, kteří přeložili Babičku od Boženy Němcové, stalo se tak v roce 1862. Záhy následovaly spisy Karoliny Světlé, J. Nerudy, V. Beneše-Třebizského, Al. Jiráska, Sv. Čecha aj. Zejména Jiráskova díla povznášela i slovinské myšlení v odporu ke germanizaci. Po válce se stal populární J. Hašek, úctu získal Karel Čapek, Vančura a Olbracht. Z básníků Wolker a Březina, J. Hora a kritický duch F.X. Šaldy.
Nelze zapomenout ani na slovinský přínos české kultuře. Bratří Šubicové pracovali na Hynaisově výzdobě Národního divadla. Dokonce celá jedna generace slovinských umělců, zejména malířů, se vzdělávala v Praze, odmítala Mnichov, Vídeň, kde jejich umělecké spolky se staly předmětem policejního slídění. V Praze se vzdělávali Vavpotič, Jakopič, Zmitek, Tratnik, Jakac, bratří Kraljové, Pilon, Maleš a jiní. Praha se vůbec stala vysokoškolským centrem pro nadanou slovinskou mládež, platí to o univerzitě i o technice. Slovinci se již nemuseli dožebrávat přijetí na německých univerzitách, chovajících se netolerantně a nevědecky ke slovanským studentům, dokonce i z rakouské říše. Tak jako u Čechů, i u Slovinců, se prokázalo, že absolutní oddanost Habsburkům jim nezajistila perspektivní vývoj a ani je neuchránila před tlakem germanizace. Lze to vycítit i ve své době vydávaném časopisu Omladina a Naši zápisky, vycházející v Lublani. Mladí Slovinci, ovlivnění i po stránce politologické T.G. Masarykem, rozhodně již nepatřili ke generaci utištěných poddaných, neznajících svá práva.
Protigermanizační sebevědomí Čechů a Slovinců se vzájemně podporovalo, vytvářelo optimistický pohled na budoucí dění v sociálním i demokratickém pojetí. Oba národy se věnují zdokonalování svého vzdělávacího systému, osvětě a kultuře a i zahraniční publicisté uznávají, že Slovinci patří mezi nejkulturnější národy v Evropě. Dokázali to, i když neměli po dlouhá staletí svůj vlastní suverénní stát. Jejich národní bytí bylo vždy ohrožováno germanizací, nelze se tedy divit, že se Češi a Slovinci vzájemně podepřeli, že slovanská solidarita se i v praktickém životě osvědčila.
Slovinsko-česká spolupráce, ve které Češi nehledali žádné dominantní postavení přinesla své plody i za první světové války. Rakouský generální štáb vydal několik rozkazů, aby pluky složené v převážné míře z Čechů, nebyly dislokovány ve slovinských obcích. Řada českých zběhů nacházela mezi Slovinci ochranu a úkryt. Když v říjnu 1918 měl nastoupit do útoku na italské frontě 30. pěší pluk z Vysokého Mýta, vznikla vzpoura, jediná úspěšná a nepotlačená řadou poprav. Zásluhu na tom mělo i slovinské obyvatelstvo. Vzpoury se účastnilo veškeré mužstvo, více než 2.400 mužů. Ústup z fronty povstalecký pluk volil Slovinskem, kde jej dostihla informace o konci války. Solidarita se Slovinci a pocit tradičního přátelství vedl české vojáky, že se dali k dispozici slovinským orgánům, realizujícím státní spojení Slovinců, Chorvatů a Srbů v jednom státě. Slovinci měli obavu z ustupujících rakousko-německých a maďarských útvarů. Češi jim poskytli pomoc a ochranu, odzbrojili postupně 27.000 rakouských vojáků a nové vládě zanechali 15.000 pušek, 72 děl, 15 letadel a další materiál. Slovinci se s 30. pěším plukem, rozloučili velmi vřele. Ocenili konkrétní protigermánský čin.
S chorvatskou pomocí boj proti germanizaci
Dalším slovanským národem, který žil tak jako Češi v rámci rakouského císařství, byli Chorvaté. Měli však jisté specifické postavení. Vídeňská vláda je občas potřebovala jako protiváhu k maďarským politickým snahám. Chorvatská šlechta a chorvatští důstojníci měli občas privilegované postavení, byli využiti proti Maďarům v letech 1848-1850. Takové postavení český národ neměl, nebyl používán jako opoziční síla proti příhraničním Němcům a nebyl ani preferován v nějakých protiněmeckých postojích. Chorvatský lid přesto musel v zájmu svého osobitého vývoje čelit na jedné straně germanizaci, na druhé straně hungarizaci. V tom se jeho osud podobal osudu Slováků, proto se nelze ani divit, že jak Češi, tak i Slováci v Chorvatsku společně čelili oběma odnárodňovacím procesům, často i tím, že zaujali místa, na které se tlačila německá a maďarská inteligence. Současně nelze zapřít, že v Chorvatsku vedle sebe působila a žila tendence ke spolupráci s Vídní, rakouským státem a jistý příklon byl zaznamenán i ve vztahu k Německu. Vůči Srbsku již Chorvaté vřelý poměr příliš nepěstovali, podléhali vlivu katolické církve v soupeření s pravoslavnou církevní organizací s dominantním postavením v Srbsku. Chorvaté byli a jsou převážně věrnými katolíky. Tuto skutečnost dovedla dovedně využívat Vídeň. K Čechům měla většina Chorvatů pragmatický vztah, kde jim byli Češi prospěšní, tam je vítali a spolupracovali, kde by česká aktivita ohrozila jejich pozitivní vztah k císařské moci, tam byli odtažití. Platila zde ovšem řada výjimek. Češi v duchu své všeslovanské solidarity se většinou zasazovali za větší porozumění mezi srbským a chorvatským lidem, byla to dosti obdobná situace, kdy Češi želeli rozporu Poláků s ruským lidem. Ten ovšem byl zastupován carským despotickým režimem, což situaci ztěžovalo. I u Chorvatů byla občas cítit touha žít ve vlastním státě, tak jako se to podařilo Srbům, tedy mimo hranice rakouského státu. Vídeňská vláda viděla v Srbsku budoucího nepřítele, obávala se, že tak jako v Itálii, i na Balkáně by mohlo malé a mocensky slabé Srbsko jednoho dne sjednotit jihoslovanské národy. Proto ta živočišná nenávist k Srbům, sjednocení jižní Slované by byli zcela logicky překážkou habsburské agrese na Balkáně a hrází proti germanizaci. Berlín a Prusko mají strach ze sjednocení Poláků, Čechů a Lužických Srbů, proto ta nenávist vůči Slovanskému sjezdu v Praze. I to by byla překážka pro germanizační mocenské vztahy ve středoevropském prostoru. Tak jak Prusko mělo být oporou všech pangermánských snah a tendencí, měl Berlín obavu, že perspektivně silné Rusko by bylo oporou a záštitou slovanských národů a definitivně by znemožnilo „germánské tažení na Východ“. Adolf Hitler ve 20. století myslel obdobně.
Pro spolupráci s Čechy a Slováky se vyslovoval historik Pavel Rittera Vítězovič a filolog Marek Pohlin, oba svým konáním ovlivňovali jak Chorvaty, tak i Slovince. Marek Pohlin vydal roku 1782 Kraňskou gramatiku, pracoval na terminologickém slovníku, nebyla mu cizí myšlenka na využití i české slovní základny. Pěstoval styky s Dobrovským. Cíl byl společný, nedovolit, aby Češi a Jihoslované podlehli germanizaci. Marek Pohlin nebyl sám, obdobně se angažovali proti poněmčování také osvětoví pracovníci Kopitar, Vodnik, Primic, Metelko, Dajnko a další, pohybující se mezi filologickou a historickou vědou a lidovou osvětou.
Slovinský kněz, působící svým vlivem i v Chorvatsku, Martin Kuralt (1757-1845) pro své protigermánské, pokrokové a radikálně demokratické názory byl umístěn na čas v broumovském klášteře. Dlouhá léta, dvacet let, žil pod policejním dozorem a nebo ve vězení, jeho utrpení nebylo dodnes uctěno a uznáno. Málo je ceněna práce Kašpara Royka (1744-1819), který působil na technické fakultě v Praze a jako rada českého gubernia podporoval české kulturní a osvětové snahy. V roce 1794 cestoval po Čechách s podporou českého školství. I Chorvaté věnovali značnou pozornost školskému systému, i v tom byla obrana proti hungarismu a germanizaci. Němci toužili, aby i v Chorvatsku byl jediným jazykem jazyk německý. Na práva Chorvatů se vůbec neohlíželi.
Chorvatští studenti studovali také v Trnavě a nějaký čas tu učil a společensky působil vůdce protihabsburského povstání Petar Zrinski, odpůrce germanizace. Petar Zrinski byl 30. dubna 1671 popraven. Stopu svého hrdinství zanechal jako odkaz chorvatské mládeži.
Také v Chorvatsku měl vliv Josef Dobrovský (1753-1829), stejně jako Pavel Šafařík (1795-1861). Projevilo se to u jihoslovanských lexikografů J. Stuliče, J. Votiče, Bartoloměje Kopitara a dalších, dokonce i u středoškolských profesorů. I touto cestou se vedl zápas s germanizací, neboť německá terminologie v oblasti techniky, vědy, vojenského umění a ve zdravotnictví příliš pronikala do chorvatsko-srbského jazyka. Bodem vzájemného styku chorvatsko-českého se stala Vídeň, kde působil univerzitní profesor češtiny J.V. Zlobnický. Vlastnil velkou knihovnu bohemik a slavistických studií. Od roku 1783 tu působil též Slovák Adam František Kollár, ředitel císařské dvorní knihovny, kam chodilo mnoho Slovinců a Chorvatů, také Slováků a Čechů. Byl proto Němci kritizován a nenáviděn. Studoval tu Anton Linhart, po otci Čech, buditel Slovinců a demokraticky radikálně laděný teolog a buditel Martin Kuralt (1757-1845). Za protihabsburské a protiněmecké postoje byl dokonce vězněn na Mírově, kde také zemřel.
Již v roce 1784 slovinský vlastenec Marko Pohlin doporučoval společný postup Slovinců, Chorvatů, Čechů, Moravanů a Slováků vůči Vídni. Moravany označil poněkud nepřesně za Moravce. Poněkud mu unikl tisíciletý vývoj českého etnika. Později psal, někým poučen, že Moravci jsou vlastně Češi žijící na Moravě. Zde snad přišel slovenský politik R. Štefánik k názoru, že obdobně Slováci jsou Češi, žijí v Čechách a Češi jsou Slováky, pokud žijí v Horních Uhrách, tedy na Slovensku.
V pozitivním katolickém duchu spolupracoval s Dobrovským chorvatský biskup Antun Mandič, zajímal se o výsledky české kultury v osvětě lidových mas. Jiný chorvatský biskup v Záhřebu M. Vrhovac (1753-1827) se stal ústřední postavou, chráněný církevní autoritou, v jazykovém obrození Chorvatů. I touto nenápadnou a vládě věrnou formou byl vytlačován vliv němčiny. Vyslovil se proti odnárodňování a žádal politické zastoupení slovanských národů v politicko-mocenské struktuře rakouského mocnářství.
Nelze zapomenout na angažovaný postoj dvou Jihoslovanů, Jovana Muškatiroviče a lékaře Manolja Jankoviče, který v roce 1789 navštívil Prahu, aby poznal českou kulturu, zhodnotil její protiněmecký přínos a poznal tiskařskou techniku, aby dokonalejší tiskařskou práci zavedl i doma. Oba prosazovali, aby srbochorvatský jazyk přijal českou pravopisnou reformu a užil diakritická znaménka, aby se i touto cestou sjednocovali Slované. „Silný, mnohočetný slovanský jazyk si vynutí i silné společenské zastoupení.“
Individuální spolupráce, kdy vědec spolupracoval s jiným učencem stejného zaměření, měla jen dílčí efekt. Ke kolektivní spolupráci přispěl až v roce 1848 Slovanský sjezd v Praze. Myšlenka na sjezdová jednání vznikla na několika místech. V dubnu 1848 se pro kongresové jednání vyslovil Chorvat Ivan Kukuljevič. Uváděl, že v Evropě žije více než 80 milionů Slovanů, ale kromě Ruska nemá žádný slovanský národ svůj stát, rovnoprávné zastoupení a hrozí mu germanizace a hungarizace. Chorvatští katoličtí kněží upozorňovali na staré tradice česko-chorvatské spolupráce, táhnoucí se až do roku 1093, kdy vzniklo v Záhřebu biskupství a prvním chorvatským biskupem byl Čech, jménem Duch. Nás však zajímá i doba novější, kdy hrozilo nebezpečí, že německá inteligence zaplní první vědecké ústavy a organizace. Chorvaté v takové situaci dávali přednost Čechům.
Při zakládání Jihoslovanské akademie věd a umění v roce 1867 a při vzniku univerzity v Záhřebu, založené v roce 1874, tu působil Leopold Geitler (1847-1885), první slavista na chorvatské univerzitě, a Jaromír Haněl, první profesor právních dějin, metodolog práva. Na univerzitě pracoval vynikající matematik Karel Zahradník. Prvním učitelem fyziky se stal Vincenc Dvořák. Katedru botaniky vedl Bohuslav Jiruš. Vítězslav Durchánek, učitel zahradnictví, byl podezírán a policii i sledován pro své politické názory, kritizoval totiž německou nadřazenost v oblasti parků, zahrad a květinové dekorace. Až do takových podrobností zacházela německá nadutost a arogance. Německá kytka, nejlepší květ na světě.
Zásluhu o vznikající chorvatskou chemii a farmacii získal Gustav Janeček, narozený v roce 1848, který byl nějaký čas i předsedou Jihoslovanské akademie. Český filosof Albert Bazala (nar. 1877) působil na filosofické fakultě v Záhřebu jako profesor teoretické a praktické filosofie. V zárodečné formě tu pěstoval základy politologie a společenské sociologie. Byl vždy kritický k výsledkům německé politologie, byť se tehdy ještě tak neoznačovala. Je to i autor prvních chorvatských Dějin filosofie. Sám byl voluntaristický aktivista.
Němečtí učenci prosazovali němčinu jako jazyk vyučování, čeští profesoři byli u posluchačů populární, záhy po svém nástupu používali domácí jazyk s případným použitím odborné terminologie v latinském jazyce. Lékařská fakulta se ustavila až v roce 1917, rovněž za české pomoci. Profesorem fysiologie se stal František Smetánka, jinak též předseda záhřebské České besedy. Emil Prášek učil hygienu a bakterologii a působil i jako ředitel Hygienického ústavu. Též na místech asistentů bylo několik Čechů. Po vzniku německé univerzity v Praze byl nedostatek míst pro Čechy, proto vysoký zájem o práci v Chorvatsku, Srbsku a v Bulharsku. Tam všude se však tlačili Němci, charakterizování hlučností a germánskou nadutostí. Češi naopak vstupovali do místních kulturních a osvětových organizací, nevytvářeli elitní separované kroužky, přednášeli pro lid v mnoha osvětových akcích, plně se zařazovali do chorvatské společnosti.
Již jsem upozornil, že chorvatská národní emancipace se opírala o české austroslavistické hnutí, o slovanskou solidaritu a v chorvatských městech se vždy našlo místo pro české profesory, techniky, hudebníky a osvětové pracovníky. I v tomto prostředí vytlačovala česká inteligence německé kádry, prosazující germanizaci a dominantní úlohu německého jazyka. Nelze zapomenout ani podíl Slováků.
V oboru lesní techniky působil v Chorvatsku Slovák Michal Ursíny, inženýr města Záhřebu. Navrhl zřízení Vysoké školy technické, zde také působil jako profesor. Čech Jaroslav Havlíček tu učil strojní teorii, učitelem geodesie se stal Vladimír Filkuk, organickou chemii přednášel Viktor Koudelka, vodní stavitelství další Slovák Štefan Bella, Vincenc Hlavinka patnáct let vychovával studenty na Vysoké škole lesnické v Záhřebu a redigoval chorvatský technický časopis. Přispěl i do chorvatské terminologie v uvedeném oboru. Ing. Josef Chvála (1848-1936) se proslavil jako stavitel silnic, mostů, vodovodů a škol. V Chorvatsku ještě pracovali ing. Josef Dryák, ing. Josef Dubský, ing. Lev Kolda a další. Češi a přítomní Slováci žili společným spolkovým životem., dokonce dříve než vznikla Československá republika se považovali a označovali za Čechoslováky. Německá nadřazenost jim byla cizí a s mnoha Chorvaty se sbližovali v protiněmeckém odporu, byť jen na úseku školství a technických věd.
Organizátorem chorvatského zemědělského školství byl Karel Michal Lambl (1823-1894), 14 let ředitel chorvatské Hospodářsko-lesnické akademie v Kříževicích. Zde působil i Čech Josef Ubl (1844-1925). Stal se vtipným zakladatelem veterinářské terminologie. Na středních školách působilo před rokem 1913 celkem 45 Čechů a 16 Slováků. Antonín Otakar Zeithamer (1832-1919), písecký rodák a bojovník za práva Slovanů v rakouské monarchii, učitel zeměpisu, řekl v roce 1866: „Rakousko bude státi buď na základě srozumění všech svých národů, nebo vůbec nebude.“ Výrok, který putoval v celé chorvatské společnosti a získal mu obdiv a popularitu. Ani Chorvati se necítili v monarchii spokojeni.
Chorvatským pedagogem se stal český spisovatel Václav Záboj Mařík (1831-1895). Bojoval proti absolutismu, ukazoval jeho pedagogickou nedospělost a škodlivost. Po českém vzoru zakládal učitelské spolky, psal školní učebnice a v osvětové práci poukazoval na negativní vliv rakušáctví, pokud v něm převládá germanizační útisk.
V Praze bylo vychováno mnoho příslušníků chorvatské inteligence, dávala přednost Karlově univerzitě před Vídní. V Čechách studoval např. Antun Dobrociča, Krst, Odak, ti potom šířili slovanské povědomí mezi Chorvaty, Slovinci a Čechy. Vzájemně se tím slovanské národy posilovaly i v letech před první světovou válkou. V tomto směru působila na scéně chorvatského divadla Marie Růžičková – Stronziová, též její dcera a syn byli herci Národního divadla v Záhřebu. Rektorem Hudební akademie byl František Lhotka. V divadle se ještě uplatnil Václav Anton (1850-1917) a z Prahy přišel režisér Arnošt Grund. V Národním divadle působil jako ředitel opery a dirigent Milan Stach, vystupovala tu Zdenka Ziková, primabalerina Žaludová a 7 dalších českých hudebníků. Proti německým bezduchým hrám se tu hojně dávaly české kusy. V Praze zase studoval divadelní život Chorvat dr. Stepan Miletič. Málo známou skutečností je roční služba Josefa Němce, manžela Boženy Němcové, v Beljaku. Prezentoval se tu vlastenecky a umožnil kontakt manželky se slovinskými a chorvatskými intelektuály, například Matijou Majerem Zilským.
Slováci s pročeskými sympatiemi dali Chorvatsku několik kněží – buditelů. Slovák Juraj Haulík (1788 v Trnavě - 1838 v Záhřebu) byl nejen chorvatským biskupem, ale i prvním záhřebským kardinálem. Již z úřadu arcibiskupa mírnil poněmčovací akce rakouských úřadů a toleroval vlasteneckou angažovanost svých kněží. Vystupoval jako humanista, podporovatel chorvatské literatury, a to znamenalo mnoho i v rakouském císařství. Slovák Janko Tombor jako publicista posiloval chorvatské národní vědomí a získával katolickou církev ve prospěch všeslovanské solidarity. Slovák Bogoslav Šulek se stal aktivním mluvčím austroslavismu (1816-1895). Napsal Jihoslovanský seznam rostlin a vyháněl německou terminologii z této odborné oblasti. Uznával adekvátní latinské názvy. Po stránce politické prosil a žádal, aby se nepřispívalo k rozbití monarchie, ale sdružením všech Slovanů se měl posílit vnější i vnitřní tlak na přeměnu habsburského státu, ve kterém dojde k zlidovění a Slované svou váhou si vydobudou vážené a adekvátní postavení. Nebylo to realistické, takový vývoj nenastal ani do roku 1918.
Za chorvatské, slovenské a české státní právo, formou autonomie v rámci rakouského císařství, bojoval Slovák dr. Branislav Zoch, pedagogický spisovatel a ředitel sarajevského gymnázia, autor četných školních příruček, aby žáci nemuseli sahat po učebnicích německých. Slovák Matěj Bancúr (nar. 1860) působil jako populární lékař s protigermánským zaměřením. Chorvatští vystěhovalci si ho vyžádali za lékaře do Chile v jižní Americe.
Pro chorvatsko – českou vzájemnost měla výrazný vliv česká kolonizace tzv. vojenské hranice, organizované proti tureckým vpádům. Usadilo se tu více než 30.000 Čechů a na 65.000 Slováků. Češi a Slováci pomáhali čelit nájezdům Turků, učili také své sousedy vyšší zemědělské technice. Z úřední statistiky víme, že v roce 1880 žilo v Chorvatsku 14.000 Čechů, v roce 1900 ještě 32.000. České školství se podílelo na vzestupu tamní vzdělanosti. Další české rodiny žijí ještě dnes v Banátu a v Srbsku.
Chorvatsko – česká spolupráce s odporem k německé hegemonii byla specifická v tom, že oba národy se po několik století nacházejí na území habsburského státu a vedle austroslavismu se tu výrazně prosazovala slovanská solidarita a vzájemné pochopení pro jazykové cíle. Tak jako u Slovinců, tak i v Chorvatsku se koncem světové války v roce 1918 osvědčilo lidové povědomí o nutnosti vzájemné pomoci. Podle rakouských armádních zdrojů chorvatská vesnice ukrývala také své, ale i české zběhy a rakouská polní policie nebyla příliš úspěšná při jejich zatýkání. Chorvatsko – český učitelský spolek Učitelska zadruha byl vyšetřován, zda neorganizuje hmotnou a morální pomoc českým zběhům. Nejen 30. pěší pluk z Vysokého Mýta pomáhal ve Slovinsku právě zrozenému jihoslovanskému státu, byl to i 102. pěší pluk z Benešova, ten působil i na území Chorvatska. Vojáci, především rakouští námořníci, pomáhali v Kotoru a na pobřeží Dalmácie při organizování nové jugoslávské moci, tehdy ještě pod názvem SHS, království Srbů, Hrvatů a Slovinců. V Kotoru to bylo na 800 Čechů, v Terstu a Pule dalších 600 vojáků a námořníků. Srbská vláda naproti tomu byla jednou z prvních, které již 23. října 1918 uznala prozatímní československou vládu. Jeden čas pracoval T.G. Masaryk v cizině se srbským pasem. Byl totiž bez státního občanství, když se ho Rakousko-Uhersko zřeklo. Srbové, držení spolu s některými Chorvaty, kteří sloužili v srbské královské armádě, byli v zajateckém táboře v Broumově. V říjnových převratových dnech roku 1918 žádala vláda v Bělehradě o pomoc české jednotky v rakouských uniformách, nyní již označených slovanskou trikolorou.
Pro formování a utváření československého státu mělo význam také chorvatské odmítnutí posledních pokusů o záchranu monarchie. I mimostranické organizace, a tam byl stále citelný vliv česko – slovinské a česko – chorvatské spolupráce a solidarity, se vyslovily, že vídeňská vláda již nemůže mluvit za slovanské národy, jen za Němce – Rakušany a za Maďary. Výzva rakouského barona Buriana se stala v Záhřebu motivem a pobídkou ke sjednocení chorvatských politických sil k odmítnutí akcí na záchranu monarchie. Urychleně byla vytvořena Národní rada Slovinců, Chorvatů s Srbů v Záhřebu. Češi, Slovinci, Chorvaté a Slováci začali bourat habsburskou monarchii ve stejnou dobu, mnohaletá utajovaná nespokojenost se již nedala udržet a vytryskla ven. Mohutným pramenem. I to byl důsledek předchozí slovanské solidarity a politické i kulturní podpory.
Velmi působivým dojmem s tragickým závěrem vyvolala slova k smrti odsouzeného českého námořníka, aktivního v povstání v Kotoru. Mezi slovinským, chorvatským a srbským lidem se šířilo jeho prohlášení, zachycené knězem Don Niko Lukovičem po jeho návštěvě v kobce odsouzeného. František Ráš, český námořník v Kotoru, prohlásil: „Jako socialista bojoval jsem od prvního mládí za svobodu, za práva dělníků, za lepší společenské zřízení. A ve vojsku, vida nespravedlivou a dobyvačnou válku, kterou vede Německo a Rakousko proti Slovanům, pracoval jsem v hnutí námořníků, aby se zničilo Rakousko a přinutilo se ihned k míru. Podnět k tomu dali naši důstojníci, kteří s námi špatně nakládali a rozmařile žili, zatím co my jsme hladověli. Proto protestuji proti tomuto rozsudku, který pokládám od základu za nespravedlivý … .“ Postaven před popravčí četu odmítl pásku na oči se slovy: „Vždy jsem se díval pravdě do očí a chci se dívat do očí i smrti.“
Zprávy o povstání v Kotoru se zpravodajskou cestou dostaly do Itálie, Švýcarska a do Velké Británie. V Itálii byly cenzurovány, aby nepodnítily nespokojenost italských námořníků. Ve Švýcarsku se dostaly až do rukou T.G. Masaryka a E. Beneše. Oba usoudili, že je to příznak rakouského rozkladu. V Londýně se zcela správně předpokládalo, že je to symbol válečné porážky Rakouska-Uherska.
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Z „Prohlášení Českého zahraničního komitétu v Paříži a Českého akčního výboru v cizině o činnosti proti Rakousko-Uhersku ve prospěch spojenců a o boji za samostatný československý stát“
„…Stavíme se na stranu bojujících slovanských národů a jejich spojenců bez ohledu na úspěch nebo neúspěch, proto, že hájí právo; rozhodnutí o tom, na čí straně v osudném zápolení národů je právo, je zásadní otázkou politické mravnosti … . K našemu vystoupení nutí nás však také živý cit slovanské pospolitosti: vyslovujeme bratřím Srbům a Rusům a stejně bratřím Polákům, válkou tak krutě postiženým, vřelé sympatie. Věříme v konečné vítězství Slovanů a spojenců a jsme přesvědčeni, že toto vítězství Slovanů a spojenců bude na prospěch celé Evropy a lidstva. Protislovanský zákeřný postup Ferdinanda Koburského a jeho vlády vítězství spravedlivé věci nezadrží.
Český národ svobodnou volbou krále z rodu habsburského spojil se s Uhry a rakouskými Němci v soustátí rakouské, dynastie však postupnou centralizací a germanizací vytvářela jednotný stát absolutistický, porušila proti smlouvě samostatnost českého státu navenek i uvnitř. Český národ vysílen evropskou a habsburskou protireformací dovedl tomuto násilí úspěšněji čelit teprve od svého obrození na sklonku XVIII. století; čelila mu hlavně revoluce r. 1848.
Revoluce zdolána, vydobytá práva národů, zejména českého, opět obětována absolutismu, jenž však otřesen válkou roku 1859 ustoupil konstitucionalismu. Maďarům Vídeň povolila, Čechům dostaly se jen nedodržené slavnostní sliby. … Jednotlivé pokusy o dohodu s říší rozrážely se o panovačnost Němců a Maďarů. …
Všecky české strany domáhaly se samostatnosti národa posud v rámci Rakousko-Uherska; průběh bratrovražedné války a bezohledného násilí Vídně nutí nás domáhat se samostatnosti bez ohledu na Rakousko-Uhersko.
Usilujeme o samostatný československý stát. … Ztratili jsme důvěru v životnost Rakousko-Uherska, neuznáme již jeho oprávněnost; svou neschopností a nesamostatností podalo celému světu důkaz, že slovo o nutnosti Rakouska je překonáno a právě touto válkou naprosto vyvráceno. Ti, kdo hájili možnost, ba nutnost Rakousko-Uherska – a byl to jednu dobu sám Palacký – chtěli federativní soustátí rovnoprávných národů a zemí; avšak Rakousko-Uhersko dualistické stalo se potlačovatelem neněmeckých a nemaďarských národů, je překážkou míru v Evropě a zvrhlo se v pouhý nástroj dobyvačnosti Německa na východ, bez vlastního pozitivního cíle, neschopno vytvořit organický státní celek rovnoprávných, svobodných a kulturně pokračujících národů. Dynastie, žijíc ve svých absolutistických tradicích, udržuje se jako fantóm bývalé světové říše nedemokratickým spolupanstvím neplodné šlechty, beznárodní byrokracie a protinárodního důstojnictva.
Dnes už nikde není pochybnosti, že Rakousko-Uhersko použilo sarajevského atentátu neprávem proti Srbsku; Vídeň a Budapešť pokračovaly ve své protislovanské politice, která se tak hanebně projevila v řadě procesů proti Srbům. Vídeň a Budapešť neštítily se proti Jihoslovanům užít falešných dokumentů vlastním velvyslanectvím vyráběných a v této politice falše Vídeň a Budapešť pokračují touto válkou. K falši pojí se teď proti národům neněmeckým a nemaďarským mstivost a ukrutnost přímo barbarská.
Německo sdílí vinu Rakousko-Uherska. … Rakousko-Uhersko a Německo bojují se svým tureckým a bulharským spojencem pro věc špatnou a ztracenou. „
V Paříži dne 14. listopadu 1915
Za Český komitét zahraniční: (podpisy vypuštěny). Předsedou Českého zahraničního komitétu (ČZK) byl v té době T.G. Masaryk. V únoru 1916 byl ČZK změněn v Českou národní radu. Tato později byla transformována v Československou národní radu.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 346. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2010, vydání druhé.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz