Zápas o národní existenci pokračuje

K problematice odsunu Němců po druhé světové válce

Je hodně věcí, které by bylo vhodné dnes, právě dnes připomenout. Třeba slova zakladatele Panevropské unie Richarda hraběte Coudenhove Kallergiho, který již v roce 1921 o smíření mezi Čechy a Němci napsal: „Pokud se toto usmíření nepodaří, bude (rozuměj ČSR) procházet opakovanými krizemi, až se německé Čechy při lepší politické konstelaci ve světě odtrhnou a zbytek vytvoří dva malé státy - český a slovenský, které nebudou mít dostatek životaschopnosti a klesnou brzy na úroveň vazalů Německa a Maďarska".

A stálý zástupce britského ministerstva zahraničí Alexandr Cadogan si do svého deníku v roce 1938 cynicky poznamenal, že „Československo nestojí ani za ostruhy byť jen jediného britského granátníka".

Dne 4. srpna 1938 přicestoval do Československa britský lord Runciman. Nikdo ho nezval. Přijel sám. Přesto ho tehdy provládní tisk vítal následujícími slovy: „Buďte vítán, lorde Runcimane, do naší vlasti! Přicházíte k nám v podobě holubice míru. Chcete a máte odklidit spor mezi Čechy a Němci v naší krásné vlasti"

Runciman, tento reprezentant britských finančních kruhů, navazoval však spojení především s henleinovci a paktoval se i s gestapáckými agenty. Nabádal Henleina, aby neomezoval své protičeské požadavky pouze na autonomii Sudet, tedy českých pohraničních oblastí, ale aby rovnou žádal jejich odtržení od naší republiky. Když pak jednal s představiteli československé vlády, naléhal, aby vypověděla smlouvu o vzájemné pomoci se Sovětským svazem.

Koncem osmdesátých let minulého století britský list Manchester Guardian výstižně pak napsal i tato slova: „Hitler začal bušit na české dveře až tehdy, když ho britská vláda ujistila, že jsou otevřeny".

Pozoruhodných souvislostí nabývá dnes i dokument, který v roce 1950 jako tajný oběžník došel 120 „pravým Evropanům" z Madridu, nazvaný Akční fronta pro novou Evropu.

Uvádí se v něm: „miliony exulantů je třeba využít jako důležité karty v naší politice restaurování německé moci... Odsunutí 10 miliónů soukmenovců germánské rasy bylo požehnáním pro Říši. Vyhnanci posílil biologickou substanci naší rasy a stali se jedním z nejdůležitějších argumentů naší propagandy. Vyhnanci nespokojení se svým osudem dodali novou dynamiku našim požadavkům. Velmi brzy budeme moci zadusit hlučnou propagandu o německých zločinech' tím, že obviníme druhou stranu ze zvěrstev, kterých se dopustila na deseti miliónech příslušníků německé rasy..."

Za zmínku stojí i slova Otto Habsburka, spojence Sudetoněmeckého landsmanschaftu, u něhož se na počátku padesátých let minulého století objevuje nový prvek ideologické tváře ,evropanství'. Místo obnovy habsburské říše - sjednocená Evropa, kterou by tvořily čtyři podcelky: dunajská federace (tj. území Maďarska, Rakouska a Československa), polsko-baltická unie (zde měl na mysli Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Bělorusko a Ukrajinu), balkánská federace (Jugoslávie, Rumunsko, Bulharsko) a konečně západoevropské státy.

O něco později k tomu vytyčil pozoruhodné teze, z nichž vyplývá, že prý nelze podepsat žádnou dohodu, která by na východě uznávala existující hranice, Sovětský svaz je prý nutno zatlačit za hranice brestlitevské- ho míru, lidově demokratické státy připojit k ,západnímu světu' a spojení Rakouska s Německem je prý nerozlučné.

Připomenu jeho slova z projevu v Hannoveru v roce 1960: „Němci jsou středoevropským národem, který nemá přirozené hranice. Německé osídlení není přesně ohraničeno ani na východě, ani na západě."

Nicholas Ridley, ministr obchodu a průmyslu ve vládě M. Thatecherové, měl 12. července 1990 rozhovor v časopise The Spectator, v němž označil urychlené zavedení evropské měnové unie za trik, jímž chtěla sjednocená německá velmoc ovládnout Evropu. Nevyhnul se ani paralelám s Hitlerovou třetí říší a nazval Francouze ,německými poskoky'. Ridley musel rezignovat, ale mnoho otázek zůstává bez odpovědi.

Ano, dokud jsem ještě trochu při smyslech, zvažuji mnohé věci. A snažím se přemýšlet nejenom s hlavou obrácenou do minulosti.

Propaganda jistých politických kruhů často zdůrazňuje, že dnešní Německo již nemá imperiální ambice a své zahraničně politické kroky podniká prostřednictvím kolektivních orgánů. Jenže oním místem, kde v první řadě měla být prověřena tato teze, byla například Jugoslávie - a bylo to Německo, které nejen jako první, ale i proti vůli svých spojenců uznalo odštěpené Chorvatsko a Slovinsko v hranicích, které se nekryly s etnickým a náboženským rozhraním. Šlo o dlouhodobou a promyšlenou politiku vlády SRN.

S tím souvisí vleklá migrační krize, která již několik let sužuje Evropu. Jde o starou metodu převalování důsledků politiky vládnoucích kruhů Německa na ostatní národy.

Otřesy základních civilizačních hodnot a proměny vztahů mezi lidmi, ke kterým nyní dochází, nemá však na svědomí jenom Německo.

Mocenské elity supervelmoci, které zvítězily ve studené válce, vládnoucí vrstvy Spojených států amerických pochopily zánik bipolarity jako uvolněný prostor pro vlastní politickou, ekonomickou a vojenskou expanzi.

Ne, ani NATO už není vojenská a politická organizace skutečně rovnoprávných členů, ale ,cizinecká legie' Spojených států amerických.

Severoatlantické alianci přiřkly Spojené státy americké jedinou politickou roli: prosazovat americké zájmy ve světě. Václav Havel na sklonku své politické kariéry nám dokonce stačil ,prozradit', že cílem NATO je také vytlačení Ruska z Evropy do Asie.

Není žádným tajemstvím, kde všude čerpali českoslovenští disidenti své vědomosti. Vím také, že autorem formulace o vyhnání sudetských Němců byl či je někdejší prezident Václav Havel, který se tím dostal do nepřípustného slovního i věcného rozporu s Postupimskou deklarací z 2. srpna 1945.

Havel tak opakovaně prokázal svoji nekvalifikovanost a samolibost. Je skutečností, že poválečné rozhodnutí vítězných mocností o odsunu Němců, kteří se na národech Evropy provinili, nepadlo na základě akademických debat, ale nad hroby miliónů obětí nacismu a války. A tu nerozpoutal nikdo jiný než nacistické Německo.

Měli bychom také vědět, co způsobil i v jihomoravském pohraničním regionu fašismus, co nám způsobila Hitlerova agentura - Henleinova Sudetoněmecká vlastenecká fronta, která se v květnu 1935 přejmenovala na Sudetoněmeckou stranu.

Henleinovy okružní cesty po Znojemsku a Mikulovsku končily až příliš často fanatickým řvaním: „Vy Češi jste ukradli půdu, táhněte ven, nebo přijde Hitler s plynem a bombami a vyrazí vás všechny ven."

Následovalo obsazení pohraničí, násilí páchané na českém a židovském obyvatelstvu a německých antifašistech, reprezentovaných zejména mikulovskou Republikanische Wehr.

To, co začal hned při zrodu ČSR znojemský německý nacionalista Oskar Teufel a jeho kumpáni v jihomoravském pohraničí a co jim v roce 1918 nevyšlo, protože měli za sebou tehdy poražené a zhroucené Německo a Rakousko, a co dovršil po dvaceti letech rozbitím Československa v roce 1938 nacista Konrád Henlein, protože měl za sebou Adolfa Hitlera - to změnily až v roce 1945 zbraně spojeneckých armád. Nebylo to ovšem na věčné časy.

Ano, realita dějin je občas tak silná, že se projeví i v drobném postřehu či poznámce.

Tak například padesát let po osvobození ukrajinského města Záporoží od fašistů se ve městě znovu objevili lidé v uniformách SS. Podle deníku Kijevskije vědomosti ze dne 17. října 1993 šlo převážně o studenty historie.

Zmíněný deník publikoval i fotografie novodobých fašistů v uniformách s plnou výzbrojí před portrétem Adolfa Hitlera - „Líbí se mi epocha 30. let v Německu. Přísná disciplína, silné osobnosti. Hitler byl veliká osobnost" tvrdil jeden z těchto školených neofašistů.

A zdaleka nejde jen o Ukrajinu. To, co se děje v Lotyšsku, Estonsku, Litvě a Chorvatsku, je pro evropské antifašisty rovněž mimořádně odpudivé. Právě v těchto zemích oslavují po získání nezávislosti nacistické zločince, přehodnocují úlohu Rudé armády a vytvářejí podmínky pro aktivity neofašistů. Brusel sice nastoluje celou řadu požadavků týkajících se názorů na fašismus, na zločince v období druhé světové války, avšak z nepochopitelných důvodů to vše neplatí pro pobaltské země.

Za zmínku stojí i skandál kolem sochy Svatopluka na Bratislavském hradě. Socha byla slavnostně odhalena v červnu 2010. Na štítu, který Svatopluk držel, byl vyobrazen rovnoramenný dvojkříž v kruhu, který se shodoval s odznakem Hlinkový gardy. Používal se od roku 1938 a byl účelově vytvořen podle vzoru hákového kříže v kruhu - emblému Hitlerovy nacistické strany NSDAP, podobně jako emblém fašistické Strany šípových křížů v Maďarsku.

Připomenu mladou ženu, která měla 3. září 2011 při pochodu svolaném proti Romům ve Varnsdorfu na tričku nápis: „Oživte Hitlera. Cikáni do plynu." Ano, je historicky prokázáno, že Hitler genocidu nejen Romů, ale také Židů a Slovanů (včetně Čechů) skutečně prosazoval.

Bouři nevole vyvolal v červnu 2012 i reklamní poutač na počátku lázeňské kolonády v Poděbradech, kde jeden z plakátů prezentoval pozvánku na členskou schůzi mládežnické nacistické organizace Hitlerjugend.

„Židům, psům a Čechům vstup zakázán," stálo na plakátu, na němž mladí nacisté pochodují v typických uniformách a s vlajkami nad hlavami.K tomu všemu si dovolím vzít v úvahu obsah Sudetoněmeckého dne v Augsburgu, který se konal v roce 2005. Celé toto augsburgské jednání bylo zjevně koncipováno jako nová fáze agresivního obviňování Čechů a někdejší Československé republiky za poválečný odsun, ba i údajnou genocidu sudetských Němců. Dokladem toho byly též jednostranné či lítostivé projevy kněží během mše, která samotnému jednání předcházela.

Hlavně to však dokládají projevy představitelů „mnichovského segmentu" německé politiky - Bernda Posselta, Johanna Böhma a Edmunda Stoibera, jejichž projevy se nesly v duchu rozvinuté koncepce ohlášené už v polovině 80. let minulého století historikem Ernstem Noltem. Právě ten žádal pro německé oběti bez rozdílu „stejnou důstojnost", jaká se věnuje obětem fašistických zrůdností.

Mají snad dostat stejnou důstojnost smrti vrazi z mauthausenského lomu nebo od osvětimských plynových komor a krematorií jako smrt miliónů jejich obětí? Cožpak osud sudetského Němce a státního sekretáře v protektorově úřadu K. H. Franka má nárok na stejnou důstojnost jako smrt statečného odpůrce fašismu Julia Fučíka?

Vím, velmi dobře vím, o čem mluvím, neboť můj otec byl vězněn v nacistických táborech Osvětim a Buchenwald a tři členové mojí rodiny patří mezi 360 tisíc Čechoslováků, kteří položili život za naši svobodu.

Proto mně vadí, že soudobá neonacistická scéna se snaží prezentovat Adolfa Hitlera jako člověka, který to s Evropou myslel dobře, nebyl to prý zločinec a masový vrah - dokonce prý nastolil sociální smír a všichni byli údajně spokojeni.

Ano, Sudetoněmecký landsmanšaft už několik desetiletí nadává do nacionalistů T. G. Masarykovi a E. Benešovi. A ta část české politické scény, která vyčítá Masarykovi a Benešovi, že se nedokázali dohodnout s tzv. sudetskými Němci, se po roce 1989 nedokázala dohodnout ani se Slováky.

Většina signatářů Charty 77 prý se o odsun Němců příliš nezajímala, nebo to nepovažovali za nespravedlnost, zatímco Václav Havel a jemu podobní opakovaně prohlašovali: „Ne, vyhánění bylo omyl a zločin. A my to musíme říct nahlas!"

A tak předsedkyně německého Svazu vyhnanců Erika Steinbachová v květnu 2010 vyzvala Čechy, aby se plně chopili svého „hrozného dědictví" - osudu sudetských Němců a jejich nelidského vyhnání.

A bavorská ministryně práce a sociálních věcí Christine Haderthauerová se nejprve podivila nad tím, proč jsou v ČR stále vztyčovány sochy bývalému československému prezidentovi Edvardu Benešovi, aby pak cynicky prohlásila: „Do Evropy nepatří Benešovy sochy ani Benešovy dekrety!"

Připomenu i výroky šéfa maďarského parlamentu Lászla Kovéra, který se v prosinci 2015 nechal slyšet, že Česká republika a Slovensko se neměly stát členy Evropské unie, pokud v jejich zákonodárství figurují dekrety prezidenta republiky založené na kolektivní vině.

Ano, i jeho výroky považuji za nemístné a nesmyslné. Nic na tom nemění skutečnost, že nejvyšší představitel odsunutých Němců Bernd Posselt 17. června 2015 mluvil o politickém kurzu, kterým sudetští Němci vypustili ze stanov požadavek na vrácení majetku zkonfiskovaného vysídlencům po druhé světové válce. Stále totiž slyším jeho slova: „Jsme opět zde! ... My jsme téma budoucnosti..."

V Německu vychází kolem osmdesáti krajanských časopisů. Odhadem je pravidelně čte jeden milion čtenářů. Vydávají je sudetoněmecké landsmanšafty většinou za finanční podpory z rozpočtu zemských vlád. Obsah těchto tiskovin ve své většině dokonce odporuje linii, kterou měla na mysli česko-německá smlouva o vzájemném usmíření a spolupráci na všech úsecích společenské činnosti.

Mnohými články se zde připomíná údajné dobro německých kolonistů^ (tedy pozvaných hostů) během staletí v Čechách, jejich výstavba kostelů, zámků, radnic. Řada článků se vrací i k době husitské, kdy docházelo k ničení nejen klášterů a kostelů, ale i ně-kterých obcí a měst.

Právě tato doba bývá na stránkách zmíněných tiskovin přirovnávána k situaci v Československu po roce 1945. Příčinami vzniku husitské revoluce se však nikdo nezabývá. Neprezentují ani vyhnání Čechů ze Sudet. Ani to, že se většina Němců v Československu dopustila zločinu velezrady na naší republice v době jejího největšího ohrožení fašistickým Německem.

V březnu loňského roku pronesla německá kancléřka Angela Merkelová následující slova: „Německu se podařilo vydobýt si uznávané místo ve společenství národů i proto, že se snaží vyrovnat se svým podílem na zvěrstvech spáchaných za druhé světové války". Ano, šlo o neuvěřitelná zvěrstva. Kéž by si to uvědomili i ti, kteří apelem na morální vinu obou stran zpochybňují i samotné výsledky druhé světové války. Je to jasná snaha obracet dějinné pravdy o zločinech nacistů naruby.

Jistě, bezprostředně po válce vyvolal útisk Čechů za protektorátu vlnu protiněmeckých nálad. V řadě míst došlo i k takzvanému divokému odsunu. Největší exces tohoto druhu by[ zaznamenán v Ústí nad Labem. Často je připomínán i pochod brněnských Němců do Rakouska.

I pak ale platilo, že evropská integrace je v první řadě integrace se sousedy, a tak pro Čechy, Moravany a Slezany nebylo úniku z toho, co již František Palacký charakterizoval jako „stýkání a potýkání s Němci".

Snad ale bude mít toto „stýkání a potýkání" demokratický charakter rovné spolupráce a udělování vzájemných výhod. Ano, se slušnými Němci nás nikdo smiřovat nemusí. A zaznívá to o to naléhavěji, jak před našima očima bezohledný cynismus vlád Spojených států, generality Severoatlantické aliance a papalášů Evropské unie vede k vyvolávání nových a nových expanzí a konfliktů. A tak, jak zaujímám příkrý postoj k někdejším aktivitám hitlerovského Německa a početné řady henleinovců, tak odmítám i dnešní expanzivní politiku Spojených států amerických a jejich militantních nohsledů.

Doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc. , Hraničář, květen-červen 2016, str. 4

Přišlo e-mailem