Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
ve
Slovinsku a Chorvatsku
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 138. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, duben 2005.
Český kompromis
Nebylo snadné být
Čechem a současně žít v habsburském státě; každé etnikum tím trpí a nemá
optimální podmínky pro všestranný vývoj. Národ bez vlastního státu je ochuzen i
po jiných stránkách, o tom není sporu. Češi ve vlastním zájmu hledali kompromis
a byl nalezen v austroslavismu. Habsburský stát tvořil mocenský rámec, ve
kterém žily i jiné slovanské národy ve střední Evropě. Pro vývoj a zlepšení
svých pozic se sdružovaly germánské kmeny, proč by to na obranu nečinili i
rakouští Slované? Věřili, že si zajistí možnosti pro snesitelný život. Jen
příhraniční Němci v tom viděli pro sebe nebezpečí. Slovanského
obyvatelstva bylo mnohonásobně více, Němci byli vlastně 25% menšinou, ale ve
vládnoucích pozicích. Rozvojem liberalismu a demokracie se cítili ohroženi a
ztrátu dominantního postavení hodnotili jako útisk. Těžko bylo s nimi
jednat podle zásady rovný s rovným. Vídeňská vláda v austroslavismu
již takové nebezpečí neviděla, dokonce si dělala iluze, že tím získává podporu
pro agresivní pronikání na Balkán, do regionu s jihoslovanským
obyvatelstvem. Jen občas některý perspektivně myslící maďarský politik se
obával vyššího počtu Slovanů, ale jeho obava klesala, když zjistil, že proces
hungarizace má výsledky.
Austroslavismus se
vyvíjel v podmínkách nástupu českého měšťanstva. Pochopitelně, že feudální
přežitky bránily ekonomickému rozvoji, ale na druhé straně absolutismus umožnil
nástup mladé buržoazní inteligence do politicko-mocenské struktury státu.
Byrokratem i důstojníkem se mohl stát i člověk nešlechtického původu. Armáda i
policie, státní aparát potřebovaly stále více kádrů. Aristokracie vytlačena
nebyla, stála o místa nejvyšší, ale značný pozemkový majetek jim přece jen
zajišťoval možnost vysoké životní úrovně v jisté nezávislosti na
panovnickém dvoře. Absolutismus vyžadoval úředníky poslušné, závislé zcela na
rozhodnutích panovníka, buržoazie v té době doslova dychtí po podílu na
moci, podřízenost nevadí, vynahradí si to v poměru k lidu,
k pracující vrstvě. Pro byrokraty absolutistického režimu jsou placená
místa dokonce perspektivní, ale jen za předpokladu, že ke své odborné zdatnosti
nebudou přidávat zásady demokracie a jazykově se přichýlí k německému
jazyku. Ostatně školský systém je na tuto cestu dobře připravil. Záhy se
dostavily politologické důsledky, úředníci a důstojníci byli sice vzdělaní, ale
málo tolerantní, nedemokratické myšlení jim bylo vlastní, sloužili přece
absolutistickému režimu a ten takové chování předpokládal a vyžadoval. Pokud
této vrstvě přece jen zůstalo nějaké minimální české, případně slovanské
povědomí, stačilo proklamovat austroslavismus, aby jejich kariéra nebyla
ohrožena. Urychlit se dala plným přechodem k německé národnosti. Germanizace
procházela celým útrobím systému a tak si netolerantnost, antidemokratické
myšlení a ochotu kolaborovat nechala část buržoazie ve státních službách jako
výhodnou a kariéře prospěšnou tradici. A byla to tradice důkladná a mnoho let
trvající, opřena o ekonomické a politické výhody, dokonce byla plně
restaurována v době druhé republiky, vzniklé po mnichovském diktátu, a
plně se realizovala v době nesvobody, v době protektorátu.
V době meziválečné republiky se projevily negativní stránky této
skutečnosti v modifikované podobě nekritickým poměrem k buržoazii
francouzské, anglické a dnes i americké. Dokonce ani po svém novém příchodu
k moci, po roce 1989, se nedrží důsledně demokratických principů a
novokolaborantské tendence jsou již zřetelné a viditelné. Austroslavismus měl
své kořeny historické a také své územní vymezení.
V podmínkách
rakouského císařství nemuseli čeští úředníci deklarovat příslušnost
k německému národu, i to se někdy stalo, stačilo, když se pohybovali ve
vodách myšleného a někdy i předstíraného zemského vlastenectví, když se hlásili
k Böhmen , obyvatelům Čech, země obývané dvěma kmeny, Čechy a Němci.
Takovou toleranci německo-českou Vídeň podporovala, to nemohlo říši ohrozit,
jen upevnit.
Politickou a
mocenskou úlohu německého jazyka naplnila habsburská ústava, Obnovené zřízení
zemské v roce 1627 pro Čechy a
v roce 1628 pro Moravu. Nedošlo k jazykové rovnosti, němčina získala
dominantní postavení a úředníci, soudci, důstojníci českého původu to
v zájmu své kariéry respektovali. Němcům byla čeština na obtíž,
nepotřebovali ji. Stát, rakouské císařství, vytvořil podmínky pro germanizaci,
založené dokonce na právním základě. O spravedlnost vůči Čechům přece nešlo. Co
vůbec bylo spravedlivé v podunajské monarchii?
Snad nechtěným
ideologem austroslavismu, bylo jich ovšem více, se stal byrokrat české dvorské
kanceláře, J. Chr. Jordan svým zájmem o dějiny a život slovanských kmenů na
území Rakouska a Německa. To se psal rok 1745 a Jordanovo dílo se studovalo až
do počátku 19. Století. Habsburkové v něm hráli úlohu dědiců knížat
slovanských kmenů. Idea slovanská a existence habsburské monarchie měla
být jedním dílem, jednou myšlenkou,
zásadou. Jak potřebná myšlenka pro vídeňskou vládu.
Na půdě zemského
vlastenectví působila také šlechtická akademie, v břevnovském klášteře.
Hráz germanizace tím postavena nebyla, spíše se oslabovalo české vlastenectví.
Ve Vídni mohl dokonce L. Kalivoda v roce 1761 vydávat noviny v českém
jazyce, ale s prohabsburskou orientací.
Unifikující
politologické myšlení ve prospěch rakouského císařství pronikalo nejen do řad
šlechty v Čechách a na Moravě, ale výrazně i do řad měšťanských, pokud zde
vládla touha po uplatnění a kariéře ve službách státu. Nejméně vlnou
germanizace byl postižen prostý lid. Je to zřetelně cítit z písemného
projevu lidového kronikáře Františka Vaváka (1741-1816). V Knihách
pamětních zachycuje odpor lidu ke germanizaci. Když spatřil německé oznámení
českého kněze na sloupu kutnohorského chrámu, zlobil se, že český kněz se minul
se svým jazykem a chce se veřejnosti zavděčit němčinou. Na adresu Poněmčenců
napsal „českou vlnu a český chléb mají rádi, na českou řeč a český vzhled
nedají.“ Sví stížnosti končí optimistickým závěrem: „Vím dobře a těším se, že
náš jazyk nezahyne, aniž kdo ho přemoci bude moci … .“ Stanovisko lidu vystihl
přesně, když napsal, že „Čechům nemůže
být dobře, neboť cizozemci se musí dříve mláta nachlastati.“
Politikové ve
službách habsburské dynastie měli zájem potvrdit státotvornost slovanských
kmenů v rámci rakouského císařství.. Když je nabídka, najde se i autor,
ochotný sloužit. Němci A.I. Schlözer a F.W. Gercen sesbírali dokumenty o
státotvornosti Slovanů. Na jedné straně tím zcela žádoucím směrem zařazovali
dějiny Slovanů do historie evropských národů a států, na druhé straně tím propagovali
rakouské vlastenectví, v českých zemích v modifikované podobě jako
zemské vlastenectví, láska ke geografickému celku měla vážit více než láska
k jazyku. Jejich studie a díla vycházela po roce 1771. Působila svými
myšlenkovými dopady po celé 18. století a ještě v prvních letech století
následujícího. Austroslavismus měl kořeny i v německé historiografii. To
je nová, dosud badatelsky nezvládnutá skutečnost. Po stránce faktografické tu
najdeme důkaz, že i v Dolních Rakousku žilo slovanské obyvatelstvo.
Ostatně Ostmarka byla účelovým výpotkem germánské agrese. Již na úsvitu psaných
dějin.
V 18. století na sebe
v protikladném směru narazily dvě tendence, celorakouské sjednocování a
snaha pěstovat, uchovat a rozšířit česká specifika, jazyková i politická. I
dnes je známa politologická zkušenost, že nadnárodní celek se nemůže zdravě
vyvíjet, pokud nedbá na specifické podmínky a skutečnosti svých regionů. Nelze
sázet jižní ovoce na ledovém severu. Centrum často zevšeobecňuje své zkušenosti
a své záměry, prohlašuje je za všeobecně platné a věří, že se všude a za všech
podmínek prosadí, případně si aplikaci vynucuje. Zahynula na to již říše
římská, stejně jako carské Rusko. A bude to i otázka pro Evropskou unii.
Česká
austroslavistická studia získávala podporu centrálních úřadů. V. Fortunát
Durych byl podněcován, aby ve své práci pokračoval a Česká královská společnost
nauk v Praze se prosadila jako centrum slavistických studií, ale jen
s prohabsburskou orientací. Ta byla málo odolná proti germanizační vlně
zcela vzedmuté v 19. století.
Nemohu dokázat, zda
chtěně, možná zcela nechtěně, se Fortunát Durych vymkl záměru vídeňského dvora,
hájil češtinu příliš důrazně a našel pro to i ochranný argument. Čeština je
jazyk cyrilometodějský, jazyk bohoslužebný (1777). Práva Čechů zdůvodňoval
starobylostí jejich sídel. Proti nadvládě němčiny bojoval latinou, v této
řeči také psal mnohé články a studie. Za latinu byl nenapadnutelný. Sám sebe
však nazval Vlastimilem, tedy Vlastimil Fortunát Durych. Zemské vlastenectví v české
variantě tedy nebránilo propagaci českého jazyka, jen se vyhýbalo perzekuci.
Oficiální podpory
získalo zemské vlastenectví v době válek s Napoleonem. V tu dobu
se uplatnil český důstojník Jan Jeník z Bratřic (1756-1845)
s komentáři na minulé i současné dění. Cílem bylo posílení českého
povědomí. Nelze opomenout Jana Petra Cerroni-ho (1753-1826), italského původu,
gubernálního tajemníka, jehož Slovník moravských spisovatelů podněcoval české
vědomí i na Moravě. Pozitivní ohlasy Velké francouzské revoluce pro českou
společnost prezentoval čáslavský finanční úředník Ferdinand Jan Opitz
(1741-1812). Byl to zdravý podnět pro českou společnost v té době krmenou
protirevolučními argumenty vládní a aristokratické provenience. František
Martin Uhlíř z Holohlav zase pravdivě a z českého stanoviska
komentoval, pokud to badatelská dovednost dovolovala, sedmiletou válku a selské
povstání v roce 1775. Z pruské armády strhl všechnu svatozář. Odpor
k pruské okupaci se stal jedním z rysů tehdejšího českého
vlastenectví, byl v souladu se zemským patriotismem, ale překračoval ho a
v 19. století se o prušácké agresivitě hovořilo v souvislosti se zápasem
proti germanizaci. I příhraniční Němci byli neorientovaní, Rakousko či Prusko.
Napravili to v roce 1938, kdy se jednoznačně orientovali na Hitlera.
Do
austroslavistického programu zasáhl i jihoslovanský B. Kopitar, v jeho
pojetí mělo austroslavistické hnutí prospět k integraci jižních Slovanů do
rakouského císařství. Proněmecké a prorakouské tendence dodnes lze pozorovat
v chorvatské politice. Nutno ovšem i upozornit, že fašistické Chorvatsko
bylo za druhé světové války spojencem nacistického Německa. Tak se progermánské
tendence a tradice jen oživují. Stačí vzpomenout jak Německo usilovně
podporovalo odtržení Chorvatska od Jugoslávie. Finanční a zbrojní dodávky
nejsou dodnes osvětleny.
Austroslavismus byl
dobovým směrem politického charakteru a vyjadřoval kladný vztah k
rakouskému císařství, ale rovnoprávnost Čechům nezajistil, dokonce ani
jazyková práva, i když filologické studie a bádání se povolovalo. I F. Palacký
a P. J. Šafařík tímto obdobím prošli, ale procesu zlidovění rakouské říše se za
svého života nedočkali. Kulturně-jazykový austroslavismus nevadil Vídni,
nestavěl se proti existenci habsburské monarchie. Důležité pro vídeňskou vládu
bylo zjištění, že nesměřuje k Rusku. V tomto směru působila katolická
církev, ta ani nemohla trpět posilování pravoslaví, oficiální ideologickou
oporu carismu. Srbsko se orientovalo na pravoslaví, bylo ve Vídni nenáviděno.
Aktivní odpor proti germanizaci za pomoci slovansko
solidarity
Jsme malý národ, ale
sídlíme na strategickém místě ve střední Evropě a tak naši předci přirozenou
cestou hledali proti sílící germanizaci, podporované habsburským státem,
spojence. Zájem se obrátil na další slovanské národy v našem okolí, na
Poláky, na Slováky, Slovince, Chorvaty, Bulhary a nám sympatický srbský národ.
Poměr k Rusům, Bělorusům a Ukrajincům byl z carské strany omezován
tam panujícím despotismem. Územní agrese rakouského císařství na Balkán, do rodných
sídel Jihoslovanů jen podnítila hlubší zájem, zejména když vznikla otázka, zda
budou s námi poddanými habsburské monarchie? Pro Čechy by to byla posila.
Součástí českého emancipačního procesu, českého vlastenectví, se stala
solidarita s ostatními slovanskými národy s tušeným perspektivním
cílem, že jednou oni pomohou nám. Nelze popírat i hmotný zájem.
Rakousko-německá inteligence obsazovala se železnou pravidelností všechna
mocenská místa ve středním a vyšším směrodatném stupni. Pro českou inteligenci,
ovlivněnou i všeslovanským romantismem, se otevřela jen cesta k uplatnění
jižních, balkánských Slovanů. Často byli Češi zváni do Srbska a Bulharska,
často si našli cestu sami. Přicházeli do příznivého prostředí, s jejich
kulturou, jazykem a vzdělaností nepřicházela rakousko-německá agrese,
imperialistické uchvacování země. Nebezpečí bylo o to větší, když se Turecko
stalo spojencem Německa a Rakouska-Uherska. Jihoslovanští politici záhy
rozeznali dvě ramena kleští, určených k jejich sevření a zničení.
Vídeňské vlády neměly
důvod proti českému působení protestovat, Češi byli přece
občané tohoto státu a
v rámci austroslavistických myšlenek si dělali iluze, že se tím otvírá
cesta i pro jejich expanzivní vliv. Bylo tomu nakonec jinak, ale tak daleko
nedohlédly.
Zájem o Slovinsko
Politické dění
v Rakousku po roce 1848 dostalo zcela jiný směr, posílený program
Slovanského sjezdu. Stala se jím s nadšením podporovaná myšlenka
všeslovanské solidarity, vzájemného pochopení a pomoci. Slovinci měli přímo
bytostný zájem na spolupráci, s Čechy se setkávali ve Vídni,
v armádě, v osvětě a v kultuře. Jejich politický zápas
s politicko-mocenským systémem habsburské nadvlády se v mnohém
podobal emancipačnímu zápasu Čechů. Vzájemná podpora a obohacování nalézalo
mnoho nových organizačních forem a nápodobu pracovních metod. Ve slovinských
městech a vesnicích vznikaly čitalnice, obdoba našich besed, čtenářské spolky,
podporující domácí tisk. V něm byla hledána opora proti germanizaci,
šířené především z rakousko-německých redakcí. V besedách a
čitalnicích se pěstoval angažovaný
přístup k politickým aktivitám, někdy jen na komunální úrovni,
v samosprávě obcí, ale i to byl důležitý prvek v zápase
s germanizací.
České vlastenectví
dostalo masovou oporu v tělovýchovném sokolském hnutí. Záhy, pouhého půl
druhého roku po Praze, vznikl v Lublani Južni Sokol a sehrál a sehrál
obdobnou úlohu jako v českých zemích. Delegace, někdy velmi početné,
přijížděly i na všesokolské slety do Prahy a otevřeně deklarovaly všeslovanskou
solidaritu. Však si na to Němci v Praze stěžovali u ministra vnitra a u
policejního úřadu. Dnes je již málo známou skutečností, že do Prahy, do
Národního divadla jezdilo i několik tzv. divadelních vlaků. Tak jako například
z Pardubic, Hradce Králové, Vysokého Mýta a jiných českých a moravských
měst.
Slovinci, stejně jako
Češi, záhy rozpoznali význam divadla pro emancipační zápas s germanismem.
Na vzniku slovinského divadla se podíleli mnozí Češi. Významný slovinský
dramatik Antonín Linhart měl české kořeny. Slovinci ve snaze vyhnout se
německým hrám, často Slovany urážející, volili hry českých autorů.
V červnu roku 1848 bylo první slovinské představení zahájeno písní Kde
domov můj? Hra Čech a Němec byla příznivě přijata slovinským publikem.
Štěpánkova komedie doslova zdomácněla a hrála se po několik desetiletí. Dokonce
i hra Berounské koláče od Štěpánka se výrazně uplatňovala, ale pod názvem Bob
iz Kranja. České hry vytlačovaly němectvím prosáklé hry a myšlenková solidarita
se upevňovala hrami od Klicpery (Veselohra na mostě), od Nerudy (Ženin od
gladi). V sedmdesátých letech se tu hrál J.K.Tyl, J.J. Kolár, Josef
Štolba, znám byl Stroupežnický, K. Sabina, J. Vrchlický a jiní. České umění si
razilo cestu tam, kde dosud převládala nedemokratická tvorba německá. Byla to i
morální opora pro český protigermanizační zápas, dramata posilovala Čechy i
Slovince.
Nužno připomenout, že
spolupráce česko-slovinská ne neomezovala jen na divadelní hodnoty. Slovinci
požádali, aby na výstavbě jejich Národního divadla se podíleli Češi. Úřady jim
sice nedovolily označit jejich divadlo za národní, ale i s názvem Zemské
divadlo v Lublani se dalo podporovat slovinské vlastenecké cítění. Budovu
zemského divadla postavili čeští architekti J.V. Hráský a A.J. Hrubý (1892),
opona je od A. Liebschnera. Do uměleckého souboru byli přijati
s porozuměním čeští umělci. Rudolf Ineman byl nějaký čas i ředitelem
činohry. Německy psaný tisk se ho snažil z tohoto místa vyštvat, dával
přednost českým autorům před autory
německými, dokonce i říšskými. Jazyková příbuznost umožňovala i vystoupení
českých herců, stačí vzpomenout osobností jako byli Adolf Dobrovolný, František
Lier, Viléma Táborská, Zdeňka Teršlová, Růžena Nasková, Rudolf Deyl a další.
Když se v Praze vliv němectví rozšířil do nekulturních rozměrů a české
divadlo bylo různě šikanováno, mohli Češi pohlížet na slovinské divadlo jako na
vlastní. I to byla forma zápasu s germanizací, kterou jen dnešní nepoučení
písálkové podceňují, aby znovu byla otevřena cesta pro německou nadvládu ve
střední Evropě.
Také slovinská
opera se bratrsky
otevřela česko - slovinské spolupráci. V opeře
působili Václav
Talich, Antonín Balatka, Zdeňka Ziková a Vladimír Marek. Již skutečnost sama,
že Slovinci dokáží žít a tvořit ve vyšších kategoriích umění, znamenala hráz
německé nadutosti a otupovala efektivitu germanizace, postihujících české země
i Slovinsko.
Slovinský národ
hudebně talentovaný podporoval i české hudební umění a vytvořil vhodné
prostředí například pro Kašpara Maška (1830-1859), aby komponoval nápěvy slovinských
písní, jejichž libozvučnost v českém prostředí vyvolávala obdiv a nadšení.
I píseň se stávala zbraní v duchovním zápase o slovinskou svébytnost,
ohrožovanou zase a jen Němci.
Mezi Slovinci
pracoval také Antonín Foerster (1837-1926). V roce 1867 jako sbormistr
Čitalnice v Lublani, ředitel hudební školy a kapelník, sbormistr, byl i
autorem první slovinské opery Gorenski slavček. Jeho práce připravila půdu pro
přátelské přijetí díla Smetanova, Dvořákova a Sukova. A opět, česká hudba
vytlačovala nevalnou komerční hudbu rakouské a německé provenience.
Ve slovinských
čitetelnicích se uplatnily první překlady české literatury, Slovinci jsou
první, kteří přeložili Babičku od Boženy Němcové, stalo se tak v roce
1862. Záhy následovaly spisy Karoliny Světlé, J. Nerudy, V. Beneše-Třebizského,
Al. Jiráska, Sv. Čecha aj. Zejména Jiráskova díla povznášela i slovinské
myšlení v odporu ke germanizaci. Po válce se stal populární J. Hašek, úctu
získal Karel Čapek, Vančura a Olbracht. Z básníků Wolker a Březina, J. Hora
a kritický duch F.X. Šaldy.
Nelze zapomenout ani
na slovinský přínos české kultuře. Bratří Šubicové pracovali na Hynaisově
výzdobě Národního divadla. Dokonce celá jedna generace slovinských umělců,
zejména malířů, se vzdělávala v Praze, odmítala Mnichov, Vídeň, kde jejich
umělecké spolky se staly předmětem policejního slídění. V Praze se
vzdělávali Vavpotič, Jakopič, Zmitek, Tratnik, Jakac, bratří Kraljové, Pilon,
Maleš a jiní. Praha se vůbec stala vysokoškolským centrem pro nadanou
slovinskou mládež, platí to o univerzitě i o technice. Slovinci se již nemuseli
dožebrávat přijetí na německých univerzitách, chovajících se netolerantně a
nevědecky ke slovanským studentům, dokonce i z rakouské říše. Tak jako u
Čechů, i u Slovinců, se prokázalo, že absolutní oddanost Habsburkům jim
nezajistila perspektivní vývoj a ani je neuchránila před tlakem germanizace.
Lze to vycítit i ve své době vydávaném časopisu Omladina a Naši zápisky,
vycházející v Lublani. Mladí Slovinci, ovlivnění i po stránce politologické
T.G. Masarykem, rozhodně již nepatřili ke generaci utištěných poddaných,
neznajících svá práva.
Protigermanizační sebevědomí Čechů a Slovinců
se vzájemně podporovalo, vytvářelo optimistický pohled na budoucí dění
v sociálním i demokratickém pojetí. Oba národy se věnují zdokonalování
svého vzdělávacího systému, osvětě a kultuře a i zahraniční publicisté
uznávají, že Slovinci patří mezi nejkulturnější národy v Evropě.
Dokázali to, i když neměli po dlouhá staletí svůj vlastní suverénní stát.
Jejich národní bytí bylo vždy ohrožováno germanizací, nelze se tedy divit, že
se Češi a Slovinci vzájemně podepřeli, že slovanská solidarita se i
v praktickém životě osvědčila.
Slovinsko-česká
spolupráce, ve které Češi nehledali žádné dominantní postavení přinesla své
plody i za první světové války. Rakouský generální štáb vydal několik rozkazů,
aby pluky složené v převážné míře z Čechů, nebyly dislokovány ve
slovinských obcích. Řada českých zběhů nacházela mezi Slovinci ochranu a úkryt.
Když v říjnu 1918 měl nastoupit do útoku na italské frontě 30. pěší pluk
z Vysokého Mýta, vznikla vzpoura, jediná úspěšná a nepotlačená řadou
poprav. Zásluhu na tom mělo i slovinské obyvatelstvo. Vzpoury se účastnilo
veškeré mužstvo, více než 2.400 mužů. Ústup z fronty povstalecký pluk
volil Slovinskem, kde jej dostihla informace o konci války. Solidarita se
Slovinci a pocit tradičního přátelství vedl české vojáky, že se dali
k dispozici slovinským orgánům, realizujícím státní spojení Slovinců,
Chorvatů a Srbů v jednom státě. Slovinci měli obavu z ustupujících
rakousko-německých a maďarských útvarů. Češi jim poskytli pomoc a ochranu,
odzbrojili postupně 27.000 rakouských vojáků a nové vládě zanechali 15.000
pušek, 72 děl, 15 letadel a další materiál. Slovinci se s 30. Pěším plukem,
rozloučili velmi vřele. Ocenili konkrétní protigermánský čin.
S chorvatskou pomocí boj proti germanizaci
Dalším slovanským
národem, který žil tak jako Češi v rámci rakouského císařství, byli
Chorvaté. Měli však jisté specifické postavení. Vídeňská vláda je občas potřebovala
jako protiváhu k maďarským politickým snahám. Chorvatská šlechta a
chorvatští důstojníci měli ,občas privilegované postavení, byli využiti proti
Maďarům v letech 1848-1850. Takové postavení český národ neměl, nebyl
používán jako opoziční síla proti příhraničním Němcům a nebyl ani preferován
v nějakých protiněmeckých postojích. Chorvatský lid přesto musel
v zájmu svého osobitého vývoje čelit na jedné straně germanizaci, na druhé
straně hungarizaci. V tom se jeho
osud podobal osudu Slováků, proto se nelze ani divit, že jak Češi, tak i
Slováci v Chorvatsku společně čelili oběma odnárodňovacím procesům, často
i tím, že zaujali místa, na které se tlačila německá a maďarská inteligence.
Současně nelze zapřít, že v Chorvatsku vedle sebe působila a žila tendence
ke spolupráci s Vídní, rakouským státem a jistý příklon byl zaznamenán i ve
vztahu k Německu. Vůči Srbsku již Chorvaté vřelý poměr příliš nepěstovali,
podléhali vlivu katolické církve v soupeření s pravoslavnou církevní
organizací s dominantním postavením v Srbsku. Chorvaté byli a jsou
převážně věrnými katolíky. Tuto skutečnost dovedla dovedně využívat Vídeň.
K Čechům měla většina Chorvatů pragmatický vztah, kde jim byli Češi
prospěšní, tam je vítali a spolupracovali, kde by česká aktivita ohrozila jejich
pozitivní vztah k císařské moci, tam byli odtažití. Platila zde ovšem řada
výjimek. Češi v duchu své všeslovanské solidarity se většinou zasazovali
za větší porozumění mezi srbským a chorvatským lidem, byla to dosti obdobná
situace, kdy Češi želeli rozporu Poláků s ruským lidem. Ten ovšem byl
zastupován carským despotickým režimem, což situaci ztěžovalo. I u Chorvatů
byla občas cítit touha žít ve vlastním státě, tak jako se to podařilo Srbům,
tedy mimo hranice rakouského státu. Vídeňská vláda viděla v Srbsku
budoucího nepřítele, obávala se, že tak jako v Itálii, i na Balkáně by
mohlo malé a mocensky slabé Srbsko jednoho dne sjednotit jihoslovanské národy.
Proto ta živočišná nenávist k Srbům, sjednocení jižní Slované by byli
zcela logicky překážkou habsburské agrese na Balkáně a hrází proti germanizaci.
Berlín a Prusko mají strach ze sjednocení Poláků, Čechů a Lužických Srbů, proto
ta nenávist vůči Slovanskému sjezdu v Praze. I to by byla překážka pro
germanizační mocenské vztahy ve středoevropském prostoru. Tak jak Prusko mělo
být oporou všech pangermánských snah a tendencí, měl Berlín obavu, že
perspektivně silné Rusko by bylo oporou a záštitou slovanských národů a
definitivně by znemožnilo „germánské tažení na Východ“. Adolf Hitler ve 20.
století myslel obdobně.
Pro spolupráci
s Čechy a Slováky se vyslovoval historik Pavel Rittera Vítězovič a filolog
Marek Pohlin, oba svým konáním ovlivňovali jak Chorvaty, tak i Slovince. Marek
Pohlin vydal roku 1782 Kraňskou gramatiku, pracoval na terminologickém slovníku,
nebyla mu cizí myšlenka na využití i české slovní základny. Pěstoval styky
s Dobrovským. Cíl byl společný, nedovolit, aby Češi a Jihoslované podlehli
germanizaci. Marek Pohlin nebyl sám, obdobně se angažovali proti poněmčování
také osvětoví pracovníci Kopitar, Vodnik, Primic, Metelko, Dajnko a další,
pohybující se mezi filologickou a historickou vědou a lidovou osvětou.
Slovinský kněz,
působící svým vlivem i v Chorvatsku, Martin Kuralt (1757-1845) pro své
protigermánské, pokrokové a radikálně demokratické názory byl umístěn na čas
v broumovském klášteře. Dlouhá léta, dvacet let, žil pod policejním
dozorem a nebo ve vězení, jeho utrpení nebylo dodnes uctěno a uznáno. Málo je
ceněna práce Kašpara Royka (1744-1819), který působil na technické fakultě
v Praze a jako rada českého gubernia podporoval české kulturní a osvětové
snahy. V roce 1794 cestoval po Čechách s podporou českého školství. I
Chorvaté věnovali značnou pozornost školskému systému, i v tom byla obrana
proti hungarismu a germanizaci. Němci toužili, aby i v Chorvatsku byl
jediným jazykem jazyk německý. Na práva Chorvatů se vůbec neohlíželi.
Chorvatští studenti
studovali také v Trnavě a nějaký čas tu učil a společensky působil vůdce
protihabsburského povstání Petar Zrinski, odpůrce germanizace. Petar Zrinski
byl 30. dubna 1671 popraven. Stopu svého hrdinství zanechal jako odkaz
chorvatské mládeži.
Také
v Chorvatsku měl vliv Josef Dobrovský (1753-1829), stejně jako Pavel
Šafařík (1795-1861). Projevilo se to u jihoslovanských lexikografů J. Stuliče,
J. Votiče, Bartoloměje Kopitara a dalších, dokonce i u středoškolských
profesorů. I touto cestou se vedl zápas s germanizací, neboť německá
terminologie v oblasti techniky, vědy, vojenského umění a ve zdravotnictví
příliš pronikala do chorvatsko-srbského jazyka. Bodem vzájemného styku
chorvatsko-českého se stala Vídeň, kde působil univerzitní profesor češtiny
J.V. Zlobnický. Vlastnil velkou knihovnu bohemik a slavistických studií. Od
roku 1783 tu působil též Slovák Adam František Kollár, ředitel císařské dvorní
knihovny, kam chodilo mnoho Slovinců a Chorvatů, také Slováků a Čechů. Byl
proto Němci kritizován a nenáviděn. Studoval tu Anton Linhart, po otci Čech,
buditel Slovinců a demokraticky radikálně laděný teolog a buditel Martin Kuralt
(1757-1845). Za protihabsburské a protiněmecké postoje byl dokonce vězněn na
Mírově, kde také zemřel.
Již v roce 1784
slovinský vlastenec Marko Pohlin doporučoval společný postup Slovinců,
Chorvatů, Čechů, Moravanů a Slováků vůči Vídni. Moravany označil poněkud
nepřesně za Moravce. Poněkud mu unikl tisíciletý vývoj českého etnika. Později
psal, někým poučen, že Moravci jsou vlastně Češi žijící na Moravě. Zde snad
přišel slovenský politik R. Štefánik k názoru, že obdobně Slováci jsou
Češi, žijí v Čechách a Češi jsou Slováky, pokud žijí v Horních
Uhrách, tedy na Slovensku.
V pozitivním
katolickém duchu spolupracoval s Dobrovským chorvatský biskup Antun
Mandič, zajímal se o výsledky české kultury v osvětě lidových mas. Jiný
chorvatský biskup v Záhřebu M. Vrhovac (1753-1827) se stal ústřední
postavou, chráněný církevní autoritou, v jazykovém obrození Chorvatů. I
touto nenápadnou a vládě věrnou formou byl vytlačován vliv němčiny. Vyslovil se
proti odnárodňování a žádal politické zastoupení slovanských národů
v politicko-mocenské struktuře rakouského mocnářství.
Nelze zapomenout na
angažovaný postoj dvou Jihoslovanů, Jovana Muškatiroviče a lékaře Manolja
Jankoviče, který v roce 1789 navštívil Prahu, aby poznal českou kulturu,
zhodnotil její protiněmecký přínos a poznal tiskařskou techniku, aby
dokonalejší tiskařskou práci zavedl i doma. Oba prosazovali, aby srbochorvatský
jazyk přijal českou pravopisnou reformu a užil diakritická znaménka, aby se i
touto cestou sjednocovali Slované.
„Silný, mnohočetný slovanský jazyk si vynutí i silné společenské
zastoupení.“
Individuální
spolupráce, kdy vědec spolupracoval s jiným učencem stejného zaměření,
měla jen dílčí efekt. Ke kolektivní spolupráci přispěl až v roce 1848
Slovanský sjezd v Praze. Myšlenka na sjezdová jednání vznikla na několika
místech. V dubnu 1848 se pro kongresové jednání vyslovil Chorvat Ivan
Kukuljevič. Uváděl, že v Evropě žije více než 80 milionů Slovanů, ale
kromě Ruska nemá žádný slovanský národ svůj stát, rovnoprávné zastoupení a
hrozí mu germanizace a hungarizace. Chorvatští katoličtí kněží upozorňovali na
staré tradice česko-chorvatské spolupráce, táhnoucí se až do roku 1093, kdy
vzniklo v Záhřebu biskupství a prvním chorvatským biskupem byl Čech,
jménem Duch. Nás však zajímá i doba novější, kdy hrozilo nebezpečí, že německá
inteligence zaplní první vědecké ústavy
a organizace. Chorvaté v takové situaci dávali přednost Čechům.
Při zakládání
Jihoslovanské akademie věd a umění v roce 1867 a při vzniku univerzity
v Záhřebu, založené v roce 1874, tu působil Leopold Geitler (1847-1885),
první slavista na chorvatské univerzitě, a Jaromír Haněl, první profesor
právních dějin, metodolog práva. Na univerzitě pracoval vynikající matematik
Karel Zahradník. Prvním učitelem fyziky se stal Vincenc Dvořák. Katedru
botaniky vedl Bohuslav Jiruš. Vítězslav Durchánek, učitel zahradnictví, byl
podezírán a policii i sledován pro své politické názory, kritizoval totiž
německou nadřazenost v oblasti parků, zahrad a květinové dekorace. Až do
takových podrobností zacházela německá nadutost a arogance. Německá kytka,
nejlepší květ na světě.
Zásluhu o vznikající
chorvatskou chemii a farmacii získal Gustav Janeček, narozený v roce 1848,
který byl nějaký čas i předsedou Jihoslovanské akademie. Český filosof Albert
Bazala (nar. 1877) působil na filosofické fakultě v Záhřebu jako profesor
teoretické a praktické filosofie. V zárodečné formě tu pěstoval základy
politologie a společenské sociologie. Byl vždy kritický k výsledkům
německé politologie, byť se tehdy ještě tak neoznačovala. Je to i autor prvních
chorvatských Dějin filosofie. Sám byl voluntaristický aktivista.
Němečtí učenci
prosazovali němčinu jako jazyk vyučování, čeští profesoři byli u posluchačů
populární, záhy po svém nástupu používali domácí jazyk s případným
použitím odborné terminologie v latinském jazyce. Lékařská fakulta se
ustavila až v roce 1917, rovněž za české pomoci. Profesorem fysiologie se
stal František Smetánka, jinak též předseda záhřebské České besedy. Emil Prášek
učil hygienu a bakterologii a působil i jako ředitel Hygienického ústavu. Též
na místech asistentů bylo několik Čechů. Po vzniku německé univerzity
v Praze byl nedostatek míst pro Čechy. , proto vysoký zájem o práci
v Chorvatsku, Srbsku a v Bulharsku. Tam všude se však tlačili Němci,
charakterizování hlučností a germánskou nadutostí. Češi naopak vstupovali do
místních kulturních a osvětových organizací, nevytvářeli elitní separované
kroužky, přednášeli pro lid v mnoha osvětových akcích, plně se zařazovali
do chorvatské společnosti.
Již jsem upozornil,
že chorvatská národní emancipace se opírala o české austroslavistické hnutí, o
slovanskou solidaritu a v chorvatských městech se vždy našlo místo pro
české profesory, techniky, hudebníky a osvětové pracovníky. I v tomto
prostředí vytlačovala česká inteligence německé kádry, prosazující germanizaci
a dominantní úlohu německého jazyka. Nelze zapomenout ani podíl Slováků.
V oboru lesní
techniky působil v Chorvatsku Slovák Michal Ursíny, inženýr města Záhřebu.
Navrhl zřízení Vysoké školy technické,
zde také působil jako profesor. Čech Jaroslav Havlíček tu učil strojní teorii,
učitelem geodesie se stal Vladimír Filkuk, organickou chemii přednášel Viktor
Koudelka, vodní stavitelství další Slovák Štefan Bella, Vincenc Hlavinka
patnáct let vychovával studenty na Vysoké škole lesnické v Záhřebu a
redigoval chorvatský technický časopis. Přispěl i do chorvatské terminologie
v uvedeném oboru. Ing. Josef Chvála (1848-1936) se proslavil jako stavitel
silnic, mostů, vodovodů a škol. V Chorvatsku ještě pracovali ing. Josef Dryák,
ing. Josef Dubský, ing. Lev Kolda a další. Češi a přítomní Slováci žili
společným spolkovým životem., dokonce dříve než vznikla Československá
republika se považovali a označovali za Čechoslováky. Německá nadřazenost jim
byla cizí a s mnoha Chorvaty se sbližovali v protiněmeckém odporu,
byť jen na úseku školství a technických věd.
Organizátorem
chorvatského zemědělského školství byl Karel Michal Lambl (1823-1894), 14 let
ředitel chorvatské Hospodářsko-lesnické akademie v Kříževicích. Zde
působil i Čech Josef Ubl (1844-1925). Stal se vtipným zakladatelem veterinářské
terminologie. Na středních školách působilo před rokem 1913 celkem 45 Čechů a
16 Slováků. Antonín Otakar Zeithamer (1832-1919), písecký rodák a bojovník za
práva Slovanů v rakouské monarchii, učitel zeměpisu, řekl v roce
1866: „Rakousko bude státi buď na
základě srozumění všech svých národů, nebo vůbec nebude..“ Výrok, který putoval
v celé chorvatské společnosti a získal mu obdiv a popularitu. Ani Chorvati
se necítili v monarchii spokojeni.
Chorvatským pedagogem
se stal český spisovatel Václav Záboj Mařík (1831-1895). Bojoval proti
absolutismu, ukazoval jeho pedagogickou nedospělost a škodlivost. Po českém
vzoru zakládal učitelské spolky, psal školní učebnice a v osvětové práci
poukazoval na negativní vliv rakušáctví, pokud v něm převládá germanizační
útisk.
V Praze bylo
vychováno mnoho příslušníků chorvatské inteligence, dávala přednost Karlově
univerzitě před Vídní. V Čechách studoval např. Antun Dobrociča, Krst,
Odak, ti potom šířili slovanské povědomí mezi Chorvaty, Slovinci a Čechy.
Vzájemně se tím slovanské národy posilovaly
i v letech před první
světovou válkou. V tomto směru
působila na scéně
chorvatského divadla Marie Růžičková – Stronziová, též její dcera a syn byli
herci Národního divadla v Záhřebu. Rektorem Hudební akademie byl František
Lhotka. V divadle se ještě uplatnil Václav Anton (1850-1917) a
z Prahy přišel režisér Arnošt Grund. V Národním divadle působil jako
ředitel opery a dirigent Milan Stach, vystupovala tu Zdenka Ziková, primabalerina
Žaludová a 7 dalších českých hudebníků. Proti německým bezduchým hrám se tu
hojně dávaly české kusy. V Praze zase studoval divadelní život Chorvat dr.
Stepan Miletič. Málo známou skutečností je roční služba Josefa Němce, manžela
Boženy Němcové, v Beljaku. Prezentoval se tu vlastenecky a umožnil kontakt
manželky se slovinskými a chorvatskými intelektuály., například Matijou Majerem
Zilským.
Slováci
s pročeskými sympatiemi dali Chorvatsku několik kněží – buditelů. Slovák
Juraj Haulík (1788 v Trnavě- 1838 v Záhřebu) byl nejen chorvatským
biskupem, ale i prvním záhřebským kardinálem. Již z úřadu arcibiskupa
mírnil poněmčovací akce rakouských úřadů a toleroval vlasteneckou angažovanost
svých kněží. Vystupoval jako humanista, podporovatel chorvatské literatury, a
to znamenalo mnoho i v rakouském císařství. Slovák Janko Tombor jako
publicista posiloval chorvatské národní vědomí a získával katolickou církev ve
prospěch všeslovanské solidarity. Slovák Bogoslav Šulek se stal aktivním
mluvčím austroslavismu (1816-1895). Napsal Jihoslovanský seznam rostlin a
vyháněl německou terminologii z této odborné oblasti. Uznával adekvátní
latinské názvy. Po stránce politické prosil a žádal, aby se nepřispívalo
k rozbití monarchie, ale sdružením všech Slovanů se měl posílit vnější i
vnitřní tlak na přeměnu habsburského státu, ve kterém dojde k zlidovění a
Slované svou váhou si vydobudou vážené a adekvátní postavení. Nebylo to
realistické, takový vývoj nenastal ani do roku 1918.
Za chorvatské,
slovenské a české státní právo, formou autonomie v rámci rakouského
císařství, bojoval Slovák dr. Branislav Zoch, pedagogický spisovatel a ředitel
sarajevského gymnázia, autor četných školních příruček, aby žáci nemuseli sahat
po učebnicích německých. Slovák Matěj Bancúr (nar. 1860) působil jako populární
lékař s protigermánským zaměřením. Chorvatští vystěhovalci si ho vyžádali
za lékaře do Chile v jižní Americe.
Pro chorvatsko –
českou vzájemnost měla výrazný vliv česká kolonizace tzv. vojenské hranice,
organizované proti tureckým vpádům. Usadilo se tu více než 30.000 Čechů a na
65.000 Slováků. Češi a Slováci pomáhali čelit nájezdům Turků, učili také své
sousedy vyšší zemědělské technice. Z úřední statistiky víme, že
v roce 1880 žilo v Chorvatsku 14.000 Čechů, v roce 1900 ještě
32.000. České školství se podílelo na vzestupu tamní vzdělanosti. Další české
rodiny žijí ještě dnes v Banátu a v Srbsku.
Chorvatsko – česká
spolupráce s odporem k německé hegemonii byla specifická v tom,
že oba národy se po několik století nacházejí na území habsburského státu a
vedle austroslavismu se tu výrazně prosazovala slovanská solidarita a vzájemné
pochopení pro jazykové cíle.
Tak jako u Slovinců,
tak i v Chorvatsku se koncem světové války v roce 1918 osvědčilo
lidové povědomí o nutnosti vzájemné pomoci. Podle rakouských armádních zdrojů
chorvatská vesnice ukrývala také své, ale i české zběhy a rakouská polní
policie nebyla příliš úspěšná při jejich zatýkání. Chorvatsko – český učitelský
spolek Učitelska zadruha byl vyšetřován, zda neorganizuje hmotnou a morální
pomoc českým zběhům. Nejen 30. pěší pluk z Vysokého Mýta pomáhal ve
Slovinsku právě zrozenému jihoslovanskému státu, byl to i 102. pěší pluk
z Benešova, ten působil i na území Chorvatska. Vojáci, především rakouští
námořníci, pomáhali v Kotoru a na pobřeží Dalmácie při organizování nové
jugoslávské moci, tehdy ještě pod názvem SHS, království Srbů, Hrvatů a
Slovinců. V Kotoru to bylo na 800 Čechů, v Terstu a Pule dalších 600
vojáků a námořníků. Srbská vláda naproti tomu byla jednou z prvních, které
již 23. října 1918 uznala prozatímní československou vládu. Jeden čas pracoval
T.G. Masaryk v cizině se srbským pasem. Byl totiž bez státního občanství,
když se ho Rakousko-Uhersko zřeklo. Srbové, držení spolu s některými
Chorvaty, kteří sloužili v srbské královské armádě, byli v zajateckém
táboře v Broumově. V říjnových převratových dnech roku 1918 žádala
vláda v Bělehradě o pomoc české jednotky v rakouských uniformách,
nyní již označených slovanskou trikolorou.
Pro formování a
utváření československého státu mělo význam také chorvatské odmítnutí
posledních pokusů o záchranu monarchie. I mimostranické organizace, a tam byl
stále citelný vliv česko – slovinské a česko – chorvatské spolupráce a
solidarity, se vyslovily, že vídeňská vláda již nemůže mluvit za slovanské
národy, jen za Němce – Rakušany a za Maďary. Výzva rakouského barona Buriana se
stala v Záhřebu motivem a pobídkou ke sjednocení chorvatských politických
sil k odmítnutí akcí na záchranu monarchie. Urychleně byla vytvořena
Národní rada Slovinců, Chorvatů s Srbů v Záhřebu. Češi, Slovinci,
Chorvaté a Slováci začali bourat habsburskou monarchii ve stejnou dobu,
mnohaletá utajovaná nespokojenost se již nedala udržet a vytryskla ven.
Mohutným pramenem. I to byl důsledek předchozí slovanské solidarity a politické
i kulturní podpory.
Velmi působivým
dojmem s tragickým závěrem vyvolala slova k smrti odsouzeného českého
námořníka, aktivního v povstání v Kotoru. Mezi slovinským,
chorvatským a srbským lidem se šířilo jeho prohlášení, zachycené knězem Don
Niko Lukovičem po jeho návštěvě v kobce odsouzeného. František Ráš, český
námořník v Kotoru, prohlásil: „Jako socialista bojoval jsem od prvního
mládí za svobodu, za práva dělníků, za lepší společenské zřízení. A ve vojsku,
vida nespravedlivou a dobyvačnou válku, kterou vede Německo a Rakousko proti
Slovanům, pracoval jsem v hnutí námořníků, aby se zničilo Rakousko a
přinutilo se ihned k míru. Podnět k tomu dali naši důstojníci, kteří
s námi špatně nakládali a rozmařile žili, zatím co my jsme hladověli.
Proto protestuji proti tomuto rozsudku, který pokládám od základu za
nespravedlivý … .“ Postaven před popravčí četu odmítl pásku na oči se slovy:
„Vždy jsem se díval pravdě do očí a chci se dívat do očí i smrti.“
Zprávy o povstání
v Kotoru se zpravodajskou cestou dostaly do Itálie, Švýcarska a do Velké
Británie. V Itálii byly cenzurovány, aby nepodnítily nespokojenost
italských námořníků. Ve Švýcarsku se dostaly až do rukou T.G. Masaryka a E.
Beneše. Oba usoudili, že je to příznak rakouského rozkladu. V Londýně se zcela
správně předpokládalo, že je to symbol válečné porážky Rakouska-Uherska.
Redakce: J.
Skalský
Připravil: dr. O. Tuleškov
* * * * * * * * * * *
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
* * * * * * * * * * *
Z „Prohlášení
Českého zahraničního komitétu v Paříži a Českého akčního výboru
v cizině o činnosti proti Rakousko-Uhersku ve prospěch spojenců a o boji za samostatný československý stát“
„…Stavíme se na
stranu bojujících slovanských národů a jejich spojenců bez ohledu na úspěch
nebo neúspěch, proto, že hájí právo; rozhodnutí o tom, na čí straně
v osudném zápolení národů je právo, je zásadní otázkou politické mravnosti
… . K našemu vystoupení nutí nás však také živý cit slovanské
pospolitosti: vyslovujeme bratřím Srbům a Rusům a stejně bratřím Polákům,
válkou tak krutě postiženým, vřelé sympatie. Věříme v konečné vítězství
Slovanů a spojenců a jsme přesvědčeni, že toto vítězství Slovanů a spojenců
bude na prospěch celé Evropy a lidstva. Protislovanský zákeřný postup
Ferdinanda Koburského a jeho vlády vítězství spravedlivé věci nezadrží.
Český národ svobodnou
volbou krále z rodu habsburského spojil se s Uhry a rakouskými Němci
v soustátí rakouské, dynastie však postupnou centralizací a germanizací
vytvářela jednotný stát absolutistický, porušila proti smlouvě samostatnost
českého státu navenek i uvnitř. Český národ vysílen evropskou a habsburskou
protireformací dovedl tomuto násilí úspěšněji čelit teprve od svého obrození na
sklonku XVIII. století; čelila mu hlavně revoluce r. 1848.
Revoluce zdolána,
vydobytá práva národů, zejména českého, opět obětována absolutismu, jenž však
otřesen válkou roku 1859 ustoupil konstitucionalismu. Maďarům Vídeň povolila, Čechům dostaly se jen nedodržené
slavnostní sliby. … Jednotlivé pokusy o dohodu s říší rozrážely se o
panovačnost Němců a Maďarů. …
Všecky české strany
domáhaly se samostatnosti národa posud v rámci Rakousko-Uherska; průběh
bratrovražedné války a bezohledného násilí Vídně nutí nás domáhat se
samostatnosti bez ohledu na Rakousko-Uhersko.
Usilujeme o
samostatný československý stát. … Ztratili jsme důvěru v životnost
Rakousko-Uherska, neuznáme již jeho oprávněnost; svou neschopností a nesamostatností
podalo celému světu důkaz, že slovo o nutnosti Rakouska je překonáno a právě
touto válkou naprosto vyvráceno. Ti, kdo hájili možnost, ba nutnost
Rakousko-Uherska – a byl to jednu dobu sám Palacký – chtěli federativní
soustátí rovnoprávných národů a zemí; avšak Rakousko-Uhersko dualistické stalo
se potlačovatelem neněmeckých a nemaďarských národů, je překážkou míru
v Evropě a zvrhlo se v pouhý nástroj dobyvačnosti Německa na východ,
bez vlastního pozitivního cíle, neschopno vytvořit organický státní celek
rovnoprávných, svobodných a kulturně pokračujících národů. Dynastie, žijíc ve
svých absolutistických tradicích, udržuje se jako fantóm bývalé světové říše
nedemokratickým spolupanstvím neplodné šlechty, beznárodní byrokracie a
protinárodního důstojnictva.
Dnes už nikde není
pochybnosti, že Rakousko-Uhersko použilo sarajevského atentátu neprávem proti
Srbsku; Vídeň a Budapešť pokračovaly ve své protislovanské politice, která se
tak hanebně projevila v řadě procesů proti Srbům. Vídeň a Budapešť neštítily
se proti Jihoslovanům užít falešných dokumentů vlastním velvyslanectvím
vyráběných a v této politice falše Vídeň a Budapešť pokračují touto
válkou. K falši pojí se teď proti národům neněmeckým a nemaďarským mstivost a ukrutnost přímo barbarská.
Německo sdílí vinu
Rakousko-Uherska. … Rakousko-Uhersko a Německo bojují se svým tureckým a
bulharským spojencem pro věc špatnou a ztracenou. „
V Paříži dne 14.
listopadu 1915
Za Český komitét
zahraniční: (podpisy vypuštěny)
/Předsedou Českého
zahraničního komitétu (ČZK) byl v té době T.G. Masaryk. V únoru 1916
byl ČZK změněn v Českou národní radu. Tato později byla transformována
v Československou národní radu. /
Připravil: dr. O.
Tuleškov