Západ končí, nastává doba Číny a Ruska

 Analytik Jan Campbell přidal vážná fakta, o kterých se nemluví

12. 5. 2015 Parlamentní listy

Analytik Jan Campbell trávil poslední dny v Moskvě, kde, jak známo, proběhly oslavy Dne vítězství. Campbell upozorňuje na nejzásadnější dopad průběhu oslav: Nikoliv na účast českého prezidenta, nikoliv na prezentaci nového tanku Armata, ale na to, co znamená účast čínského prezidenta Si Ťin-pchinga (Campbell používá anglický tvar Xi Jinping). Čína zatím vítězství nad nacismem neoslavovala.

Pohled do minulosti

První vojenská přehlídka po ukončení druhé světové války se konala 24. června 1945 pod vedením maršála K. K. Rokossovského. Přehlídku přijímal maršál G. K. Žukov v zastoupení maršála J. V. Stalina. Další vojenské přehlídky v kontextu oslav Dne vítězství nad fašismem se konaly v roce 1965 a 1985. Tyto přehlídky znám jenom z televize.

Když jsem měl možnost pozorovat oslavy 60 let vítězství nad fašismem, viděl jsem, jak čekali na tribuně v Moskvě Bush a celá G7 na příchod prezidenta Putina. Při oslavě 70 let vítězství tam nebyl ani jeden představitel nejenom z G7, ale ani jeden z antihitlerovské koalice bojující společně s SSSR proti nacismu. Tato skutečnost, která se rovná přinejmenším ztracené příležitosti a hlouposti, jasně indikuje, jak se svět změnil poté, co skončila 20letá výstavba míru podle plánu USA a NATO. Jak daleko do minulosti se vrátila Evropa, která ve 30. letech minulého století neviděla hrozící nebezpečí, které se velice rychle transformovalo ve válku, postihující 80 % tehdejšího obyvatelstva světa. Krátce napsáno: EU v roce 2015 upustila od možnosti posílit naději svých občanů na mírové řešení současné světové krize. Trojice USA – EU – NATO ve své spojenecké pýše opět dokázala, že nemůže být vzorem moderního společenství, protože vzpomínka na historické události se neodehrává v hlavě, ale v srdci. Tam, kde se čísla mrtvých mění v lidi, kteří měli domov, děti a přání. Jako my živí.

Pohled do přítomnosti

„Všichni, které jsme chtěli vidět, byli přítomni,“ tak odpověděl prezident Putin Sergeji Brijevovi v sobotním TV interview. Již tato odpověď stačí k mnoha interpretacím a spekulacím o blízké, představitelné budoucnosti rodícího se rusko-čínského politicko-hospodářského společenství. Hvězdou oslav vítězství nad fašismem v Moskvě, které jsem měl možnost i tentokrát osobně navštívit, bylo podle nejenom mého očekávání duo prezidentů, Putin a Si Ťin-pching. Vedle tohoto páru zářil i třetí prezident, Nazarbajev. Z mnoha důvodů, jejichž popis by stačil na několik příspěvků. Zůstanu ale u dua. To z dálky pozoruje nejenom střílení na amerického letce ve vojenském prostoru, střelbu ve švýcarském kantonu Aargau, ale i zmizení prezidenta Obamy ze scény. Protože asi trpí syndromem vyhoření, (burn-out), nechal – v době vyspělých komunikačních technologií místo sebe pozdravit ruské občany ústy svého poradce ve věcech Ruské federace. I to mluví samo za sebe. Kyrgyzské občany pozdravil velvyslanec USA v Biškeku. Podle amerického velvyslance v Kyrgyzstánu američtí a kyrgyzští vojáci vyhráli válku nad Německem. Na prahu svých 70 let života se mám stále co učit. V Praze jsem se minulé úterý také nestačil divit. Tam totiž sekundoval americkým diplomatům na konferenci pořádané VŠMVV ke dni Evropy diplomat- velvyslanec jednoho baltského státu konstatováním, že pro něj a jeho zemi skončila válka až vstupem do EU a NATO. Tak daleko se dostala diplomacie některých členských států EU. V hlavním městě jeho země, Rize, bude za několik týdnů jednat visegrádská čtyřka. Chci věřit, že to nebude jednání v duchu zmíněného pana velvyslance.

Ten může být hvězdou-strašidlem pouze v absolutní tmě, v žádném případě ne v systému vzdělávání a výchovy, a také ne při slunečném počasí, které vládlo nad Moskvou při oslavách.

Hvězda oslav v Moskvě svítila a byla vidět dokonce i při slunci. Udělala dojem nejenom programem nabídnutým široké veřejnosti, návštěvou nových spojenců a různými symboly, ale i fyzickou kondicí. Pro představu uvádím pouze, že prezident Putin začal pracovní den v 8 hodin ráno jednáními s hosty, mezi nimiž bylo 27 prezidentů a premiérů. EU byla zastoupena, jak víme, ČR, Kyprem a Slovenskem. Maďarsko a Řecko se po přísné domluvě Washingtonu vzdaly návštěvy. Orbán se dostává do kleští, Tsipras musí platit a zabezpečit kariéru svým partajníkům a příbuzným. Putin byl v 10 hodin na téměř 90minutové vojenské přehlídce, po ní hned u památníku Neznámého vojína, poté opět na dvoustranných jednáních. Tato jednání ukončil tak, aby se mohl osobně účastnit pochodu „Pluku nesmrtelných“ (moypolk.ru – ??????????? ???? - Immortal regiment). Připomínám pluk již proto, že nehledě na skutečnost, že byly odtajeny prakticky všechny dokumenty druhé světové války (jsou k dispozici i v elektronické podobě), je zřejmé, že lenivost západních redaktorů zvítězila nad fakty, čehož výsledkem je hysterie a rusofobie, a s nimi spojená potřeba chránit historickou pravdu. Odtajnění archivů následuje nová forma utajení, námi samotnými formou nedostatku zvědavosti a neschopnosti kritického myšlení. Proto zůstávají archivy lékařem snažícím se udržet historickou pravdu při životě. Tuto snahu ocenilo nové pokolení Rusů kteří místo sezení v moskevských kavárnách založili hnutí pod jménem „Pluk nesmrtelných“. První pochod tohoto nekomerčního, nepolitického a nestátního hnutí se uskutečnil 9. května 2012 v Tomsku. 6 tisíc mladých se tenkrát účastnilo pochodu. Dnes žije toto hnutí, 12 – 15 milionů Rusů nové generace, z čistých faktů, integrace „Interdomu“ (www.interdom.info – založeného 1. 5. 1933 E. D. Stasovoj) a vědomí, že vítězství bylo, je a bude vždy osobní věcí. Hnutí založili Sergej Lapenkov, Sergej Kolotovkin a Igor Dmitrijevaro. Moskevské „oddělení“ si „přivlastnil“ poslanec dumy za KSRF, Nikolaj Zemcov. Okolnosti převzetí jsou pro mne stále ještě nejasné. Nehledě na skutečnost, že hnutí je akceptováno samotným prezidentem Putinem, mám své výhrady týkající se nebezpečí politizace velice dobré myšlenky spojené s patriotismem. Možná, že Zemcov narušil i jiná pravidla z Tomska, například povinnost příbuzenského vztahu účastníka hnutí s veterány nebo bojovníky, apod. Já jsem měl osobně možnost se setkat s poslancem – zástupcem předsedy dumy, Sergejem Vladimirovičem Železňakem (1970) díky tomu, že moji oba již mrtví, tchán a tchyně, byli aktivními a vyznamenanými účastníky války. Čelo pochodu utvořil na kratší dobu sám prezident Putin. Z tohoto místa mohl včas odejít a zajít si vyměnit košili před večerním slavnostním koncertem na Rudém náměstí. Opět mimo jiné se svým čínským partnerem-spojencem, Si Ťin-pchingem na pravé straně. Ve 22 hodin byl oficiální konec koncertu, ale ještě ne oficiálního programu. Takováto kondice prezidenta dokazuje, že syndromem vyhoření trpí většinou lidé neúspěšní!

V čem spočívá význam přítomnosti Si

Čína tradičně neoslavuje konec světové války nad fašismem. Oslavuje pouze vítězství nad Japonskem, v srpnu. Již proto je nutné interpretovat přítomnost Si a čínských vojáků v Moskvě, stejně jako současné čínsko-ruské vojenské manévry ve Středozemním moři a ostatní vztahy RF – Čína s pomocí „čínských“ hodnot a symbolů. Především tehdy, chceme-li se přiblížit alespoň na chvíli k realitě, a ne propagandě. Ruská židovská společnost, která má mnoho společného s čínskou židovskou společností mající velký vliv na finance Číny, oslavuje Den vítězství 15. května. Dnes se dokonce uvažuje o přiřazení Dne vítězství nad fašismem k tradičním židovským svátkům Pessach, Purim, Jom Kippur. To proto, že nejenom podle Germana Sacharjajeva, víceprezidenta Ruského židovského kongresu „Osvobození Židů Rudou armádou je Božím zázrakem…Kdyby nebylo vítězství nad hitlerovským fašismem, Židé by dnes neexistovali.“ Těm, kdo mají zájem o německou komponentu argumentu, navrhuji prostudovat si práce amerického historika a tvrdého kritika SSSR a také nacistického Německa, Timothyho Snydera. Ten neúprosně kritizoval chování nacistů vůči sovětským vojenským zajatcům, protože byla porušena Ženevská konvence, zajatci byli považováni za slovanské Untermenschen. Z 5,7 milionu sovětských vojenských zajatců ztratilo život více než 60 procent. U spojeneckých zajatců se všeobecně přiznává číslo 3,5 procenta! I to mluví za vše a pro Rusy. Proto existuje trend v Německu, snažící se dnes o dodatečné odškodnění sovětských zajatců. Kdo upřednostňuje španělštinu, může si přečíst Los Ultimos espanoles de Mauthausen, autora Carlose Hernandeze de Miguel. Proto by se měl každý kritik Putina a oslav Dne vítězství seznámit s projevem nejenom ex-prezidenta Richarda von Weizsäckera, ale i s nejnovějším projevem v Bundestagu, který přednesl renomovaný 73letý německý historik Winkler. Jedna z jeho tezí projevu sděluje světu, že „Důstojnost člověka je nedotknutelná“, a že „Není uzavřené zpracování vlastní minulosti, a ono nebude nikdy uzavřeno“. Islamofobům a propagandistům „Charlie Hebdo“ doporučuji lekci geografie 11. ledna 2015. Napsal ji Emmanuel Todd a nazval ji „Qui est Charlie?“ A samozřejmě i matriál PEN klubu, nebo amerického spisovatele Vladislava Davidzona, Rachel Kushnerové a dalších. V neposlední řadě i osud Gavrila Principa. V květnu 1915 již řádila první světová válka na východní a západní frontě. Rakousko nevědělo, že za několik dní mu Itálie vyhlásí válku. Gavrilu Principovi bylo před sto lety teprve 21 let. Byl odsouzený 28. 10. 1914 jako mladistvý. Proto byl odeslán 2. 12. 1914 společně s dalšími 12 osobami podle přání ministra zahraničí Leopolda Grafa Brechtolda a ministra financí Bilinského do těžkého vězení v Terezíně. Tam v objetí 10 kg železných okovů, nekvalitní výživě a hygieně (prádlo se měnilo 1x za měsíc) onemocněl (12. 6. 1916), byla mu amputována ruka (6. 11. 1917) a umřel. V nemocnici 28. 4. 1918. Jeho mladí spoluvězňové Čabrinovič a Grabež umřeli již v roce 1916. Odvaha jednoho z vojáků, který si udělal poznámku k místu uložení, dovolila 9. 6. 1920 exhumovat Gavrilovy ostatky. Dnes jsou všichni tři pochováni v Sarajevu ve společném hrobu. Uvádím tyto informace proto, že když ztrácíme paměť o minulosti, ztrácí se pomalu a jistě náš rozum a duše. V takovém stavu nemůžeme kooperovat, nemůžeme spolupracovat, v konečném výsledku nemůžeme proto ani nic dobrého očekávat.

Pohled do budoucnosti

Před příletem do Moskvy poslal Si Ťin-pching zprávu Západu. „Kooperace se musí stát nejdůležitější politickou orientací všech zemí v mezinárodních vztazích.“ Již z tohoto citátu, který nelze brát na lehkou váhu, vyplývá, že účast Si a čínských vojenských jednotek na vojenské přehlídce Dne vítězství nad fašismem a na slavnostním koncertu na Rudém náměstí je krokem na cestě rozvoje nového uspořádání světa. V něm budou hrát klíčovou roli euroasijská a asijská civilizace. Píši – bude hrát a ne, na příklad, může hrát. To proto, že USA a NATO musí počítat, a také již počítají, s čínskou podporou Ruské federace při další eskalaci tlaku na ni. Duo Putin – Si bude spoluurčovat směr rozvoje uvedených dvou civilizací. Role dua nebudou lehké a pro Evropany srozumitelné. Neznalí pocítí potřebu interpretovat a analyzovat ve smyslu čínského pojetí slov a významu. To již například proto, že čínština nezná slovo „bratr“, ale jenom „starší a mladší bratr“. Ke dni, kdy píši tyto řádky, se mi jeví, že se Ruská federace rozhodla akceptovat roli „mladšího bratra“. V této situaci a roli, má RF dvě možnosti: 1) buď se stáhnout z tohoto spojenectví, nebo, 2) akceptovat novou roli. Akceptování nové role nabízí RF objektivně prostor s omezeným množstvím příležitostí. Proto hledání společných projektů na základě společných zájmů nebude žádnou cestou rájem a nebude probíhat lineárně. To vidíme již z jednání o ceně plynu do Číny. Na druhé straně jsou projekty v civilní a vojenské letecké oblasti, které dávají RF příležitost na dobu určitou, protože i Rus ví, jak dobré lidské a technické kopírovací stroje a zdroje má Čína. Ke štěstí RF existuje ale sféra, která ke dnešnímu dni představuje dlouhodobou perspektivu. Do této sféry patří bezpochyby infrastruktura, zemědělství a bezpečnost, včetně týlové funkce RF ve vztahu a v očekáváném konfliktu Čína – USA. V hospodářsko-poltické oblasti prohrála EU s Ruskou federací vše, co se jen dalo prohrát. O prohře s Čínou nemohu psát, protože i dnes je Čína pro mne osobně nevyzpytatelnou zemí.

Hospodářské aspekty spojenectví RF – Čína

Nebudu opakovat napsané a známé ohledně narozeného Eurasijského hospodářského společenství (EAHS), nebo jak se také píše, unie (EAHU). Vstup malého a vykrváceného Kyrgyzstánu do ESHS je doprovázen kritikou a šumem dua, v němž roli „staršího bratra“ hrají USA, roli „mladšího bratra“ mladí návštěvníci kaváren, méně již „čajchanu“, tj. čajovny. Jejich úroveň vzdělání odpovídá představám autorů Boloňského vzdělávacího systému, nedávajícího mladým naději na produktivní práci na závodě, staveništi nebo ve výzkumném ústavu. O důstojném životě ve stáří se proto nedá psát. Proto musí tito novodobí chudáci pracovat s papírem a mnohokrát i s prázdnými slovy v NGO a podobných organizacích, sponzorovaných USA, EU, nebo například KAS. Konrad Adenauer Stiftung, financované daňovými poplatníky SRN, dostalo jenom v roce 2014 130 milionů eur na rozvoj demokracie, pro Ukrajinský UDAR a následné vyznamenání Klička medailí KAS. Analogická situace té kyrgyzské platí i pro mnohé mladé Kazachy. Ty se snaží dostat prezident Nazarbajev na lepší cestu.

„Hedvábná stezka“

Je název jedné z nových cest, kterou plánuje „starší bratr“ Čína. Na samém začátku tohoto grandiózního plánu to vypadalo na objezd Ruské federace. Z mnoha důvodů, o nichž není potřeba se rozepisovat. Dnes se mi jeví předběžné výsledky analýzy stavu plánování „hedvábné stezky“ a podepsaných dohod jako výborná a dlouhodobá investice pro duo Putin – Si. RF, jako „mladšímu bratru“ se totiž daří integrovat „stezku“ do projektu EAHS. Výsledek není jenom zásluhou Putina, ale i Si. Pod jeho vedením si určitě čínští manažeři uvědomili, že nelze urážet Ruskou federaci ani v době, kdy RF je slabší, než byl SSSR. Tím více to platí pro roli „mladšího bratra“. Hodnotit výhody takového myšlení a takového integračního projektu si netroufám. Také proto, že jak „hedvábnou stezku“, tak i společnou rusko-čínskou leasingovou společnost pro Superjet 100, zemědělský průmysl a další, co bude následovat, nelze dnes odpovědně hodnotit. V tomto kontextu připomínám, že i v zemědělském sektoru se budou evropské exportní šance zmenšovat, protože standardy TTIP nebudou odpovídat požadavkům EAHS a dalším. To nemluvím již o smluvních podmínkách. Nikdo v EAHS a v Číně se nechce octnout v situaci Uruguaye či Austrálie, kterou zažaloval Philip Morris, ne kvůli penězům, ale kvůli nemožnosti veřejnost klamat tím, že ne všechny cigarety jsou stejně škodlivé. Neveřejná arbitrážní jednání, nejasná definice toho, co je vlastně investice, a dalších pojmů jsou dalšími výzvami pro stát. TTIP v agrárním sektoru může znamenat konec tohoto sektoru v Evropě. Stačí si připomenout, že průměrná americká farma má rozlohu 175 ha, průměrná evropská 15 ha. Přidám-li k tomu mírumilovnost amerických farmářů podporovaných vládou, nezbývá nic než doufat. Jako druhý příklad uvádím snahu Monsanta koupit Švýcarskou Syngentas. Za maličkost: 45 miliard USD. To vše nehledě na zákaz GMP a Gentech-moratorium ve Švýcarsku, které platí do roku 2017. Protože má Monsanto opravdu hodně peněz a kvalitní penězovody a dnešní úrokové sazby jsou blízko nuly, musí Monsanto investovat. Otázkou je, zda koupě je investicí. A co budou akcionáři dělat s takovou horou USD. Investice v tradičním pojetí by vždy měla vést ke vzniku nových pracovních míst. V daném případě je tomu evidentně naopak. Náklady na gen-tech výzkum jsou vysoké. Akvizice Syngentas může snížit tyto náklady a s nimi i počet personálu. Proto je lehčí hodnocení poslední dohody o zásobování Číny plynem, takzvaným západním směrem. 30 miliard metrů krychlových plynu po dobu 30 let. Tak zní dva parametry dohody. To vše a jiné při současně se zvyšující spotřebě energie v Číně a snižující se spotřebě uhlí. To poslední je totiž vyhlášeným cílem čínské vlády. V Evropě se mi jeví budoucnost jako návrat do minulosti. Dalším ekonomickým ukazatelem nového spojenectví je financování infrastruktury na území RF. 6 miliard USD v dnešní hodnotě půjde do regionální železniční sítě. O dalších 25 miliardách pro další projekty nebudu psát. Investice do realizace smlouvy o informační bezpečnosti se mimo jiné nezveřejňují. V každém případě má dohoda jiný charakter, než na příklad Executive Order prezidenta Obamy z dubna tohoto roku, o kterém jsem také psal. V tomto kontextu je potřeba hodnotit i roli a potenciál Kazachstánu a dalších zemí Střední Asie. Předpokládám, že lídři Střední Asie si plně uvědomují, co znamená nejenom krátkodobě hospodářsky a politicky, ale i dlouhodobě spojenectví RF a Číny. Samozřejmě se USA a EU nevzdají bez boje. A budou nadále chtít „spolupracovat“ se všemi ve Střední a Jihovýchodní Asii. Politická elita to nebude mít lehké. Již kvůli korupčnímu propojení se Západem. Bude to ale boj již zcela jiné kvality. Kvality, která mimo jiné nebude zahrnovat svobodný prodej drahocenných kovů Západu, včetně zlata. Kvalita vedení AIIB, ve které RF přijala nabídku Číny být privilegovaným partnerem, bude překážkou pro získání projektů západními společnostmi. Kvalita, ve které 16 tisíc vojáků, 150 letadel a nevím kolik přesně raket a dalšího vojenského materiálu na přehlídce 9. května 2015, nemá ten význam, který zprostředkovávají západoevropská masová media. Samozřejmě nevím, jaké trvání bude mít nová strategická konvergence RF a Číny. Předpokládám ale, že dlouhé. Chci věřit, že příští oslavy Dne vítězství budou obsahovat a ukazovat již na jiná, nová vítězství. Na příklad v kosmu a Arktidě. To již proto, že Ruská federace nikdy nedělila vítězství na svoje a druhých. A Čína dobře ví, že urážet, nebo dokonce podvádět „mladšího bratra“ se nevyplácí.

Evropa se považovala téměř 500 let za velmistra pokroku. Proto s ní bude duo RF – Čína jednat asymetricky. To je ale jiné téma a na delší psaní.