Rudolf Hegenbart
Když v roce 1989 kardinál František Tomášek pronášel bouřivá slova na adresu tehdejší moci a když po „sametové revoluci“ v listopadu téhož roku, nastoupil počátkem roku 1990, vedle nového presidenta, do funkce jeho kancléře jeden z věrných rodu Habsburků, začalo svítat. Do společenských postů se vrací příznivci Habsburků s církví! Nikdo tomu nechtěl věřit.
S vervou se pustila opozice do aktivit za zbavení moci komunistů, vyvíjela tlak na jejich odstavení ze všech rozhodujících činností státu. i všech reformátorů, které zpočátku využívala ke svým zájmům. V aktivitách komunistů se vyhledávala trestná činnost. Nejednou byli označování za skryté stalinisty, zatím co z některých stalinistů se stávali novodobí demokraté. Ohlupovali národ.
Rozkládala se komunistická strana, i reformní proces roku 1968. Strana byla oddělována od společnosti, nazývána horšími pojmy jak fašistická. Posloužily zejména neblahé a odsouzeníhodné praktiky padesátých let. Někteří rychle „překabátění“ komunisté takovým tendencím vycházeli vstříc. V tužbě po moci se stali ze dne na den velkými obdivovateli nového presidenta z řad opozice. On však věděl, co chce, jak vést společnost do minulosti, do období vlády šlechty..
Postupnými krůčky bylo odstraňováno vše, co bylo vytvořeno po 2. světové válce. Z úst nového presidenta zazněla omluva Němcům, začala se zpochybňovat odbojová činnost partyzánů i úloha Sovětského svazu ve 2. světové válce. Z našich slovníků mizela úloha komunistické strany ve společnosti, ale i T. G. Masaryka, E. Beneše, R. Štefánka, zatemňovalo se a znevažovalo období národního obrození. Do popředí vstoupily peníze jako rozhodující faktor v ovlivňování činnosti lidí. Zpochybňovala se úloha práce pro vývoj a dobro člověka, jednota národa, rozkládala se velká průmyslová centra, rušila výroba, rušily se zaběhnuté zahraniční trhy, vzrůstala nezaměstnanost. Projevy tunelování, šantročení s majetkem lidu se, v rámci tvorby nové šlechtické mocenské skupiny, tolerovalo, opomíjelo, pro tyto myšlenky byla a je získávána zejména studentská mládež. Církev touží znovu po politické a ekonomické moci.
Na druhé straně likvidovaly se sociální vymoženosti našeho lidu, zmrazovány byly důchody generaci, která se podílela na socialistickém vývoji společnosti, tradice národní kultury byla a je ovlivňována a nahrazována kulturou zvenčí, vlastenecká díla našich literátů byla a jsou opomíjena, stejně jako práce novinářů buditelů či historiků typu Karla Havlíčka Borovského a Františka Palackého.
Každý myslící člověk si vzpomene na Bílou horu! Dne 8. listopadu 1620 došlo ke zlomení povstání českých stavů. Nastal pád naší slávy a k moci se dostali Němci, cizáci a duchovní reakce, církev. Český národ byl krutě trestán. Vítěznému Habsburkovi nestačila poprava dvaceti sedmi českých pánů, rytířů a měšťanů na Staroměstském náměstí v Praze. Postupnými konfiskacemi byly zabaveny téměř tři čtvrtiny českého království. Bylo zabaveno velké množství statků, paláců. Do země české byl vnášen cizácky duch a mrav. Rozšířením a zostřením robotních povinností, zvyšováním daní byl ubíjen lid. Mezi novými pány a lidem se rozevřela propast. Pronásledování a vylučování všech nekatolických osob se svazku měšťanského způsobilo útěk více jak 30ti tisíc. českých rodin do zahraničí. Mezi nimi i slavný učitel národů Jan Amos Komenský. Ztráty, které český národ utrpěl, byly veliké, poroba národa úplná.
V časopise Žďárský obzor z roku 1903 ve stati „List z českých dějin“ František Pátek k tomuto období mj. napsal:
„Čech zvolna zdoláván byl stále, a dál už volný nebyl. V Čechii těžký padl sen, sen ochablosti, udolanosti, ba přímo – smrti národní. Hrob kryt měl pevný, veliký, v něm národ spal. Po vlastech českých zhoubná cizota pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých. – Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a chrabří vždycky, on stal se rabem, cizím nevolníkem a cizák vládl jim i jeho jměním.- Čas krutý byl pro náš národ český! Do ciziny vyhnáni naši velikáni, věštcové, i nebylo nikoho, kdo by národa se ujal svého, kdo zpěvem svým by novou jarost vehnal v žíly, kdo sílil by a k práci nadchl paže české zmalátnělé. Co vzkvetlo dříve na Parnase českém, to jako kacířské a bezbožné od nepřátelů lítých, zvláště od kněží jezovitských, do ohně zhoubného metáno! Tak Parnas český spustl, zašel téměř. – Jen tu a tam, kde srdce české vskutku bilo, jak poklad chován tajně kvítek z něho – kniha česká – před nepřátelů zraky bystrými…“
Dle mého názoru jsou slova aktuální. Potvrdily to restituce jako velká zrada na českém národě, rozklad průmyslu, zemědělství, likvidace cukrovarnictví, doložily to volby presidenta republiky. Zejména studentská mládež a naše velkoměsto volalo, skrytě či veřejně, znovu po monarchii, po zrušení republiky, po instalaci krále Karla. Bohudík naši občané pochopili. Ne nadarmo někteří intelektuálové volali, že presidenta M. Zemana volí jacísi nevzdělanci, a někteří členové volebního štábu bývalého ministra zahraničí plakali nad jejich volebním neúspěchem. Reakce vždy v historii se ráda pokrytecky halila do vznešených frází, pronásledovala a pomlouvala bojovníky za pokrok. I husity v minulosti řadila mezi lidojedy a služebníky antikristovými.
Bílá hora a vývoj po 17.listopadu 1989 nám musí být poučením i výstrahou. Ve volbách do parlamentu neprodávejme sílu svého těla a sílu svého ducha, neprodávejme naší republiku, volme tradiční politické strany, které prokázaly v historických zápasech o národní existenci svůj vztah k rodné vlasti. Členové těchto stran nevyslovovali slovo národ s prsním pathosem a nepsali jej velikými písmeny. Zato však bojovali za práva lidu, burcovali k boji proti fašismu a v těžkých hodinách národa se osvědčili jako synové a dcery své milované země. V čele takových aktivit vždy stála inteligence. Její síla spočívala a spočívá ve schopnosti nacházet pravdu, bránit ji a prosazovat. Vzpomeňme na naši historii, na všechny prožitky rodičů, dědů i na své zkušenosti. Nesvornost v našem národě vedla v minulosti k bratrovražednému boji u Lipan a odtud k Bílé hoře, nesvornost vedla i k Mnichovu i k 17. listopadu 1989, nesvornost vedla k neplnění mnohého v rozvoji společnosti a v uspokojování potřeb lidu.
Bílá hora 1620, Mnichov 1938 dostatečně varuje i nyní před volbami. Udržme jednotu národa i proti těm, kteří se snaží ji rozkládat, pod rouškou demokracie ji kouskovat do mnoha politických či občanských seskupení. Nejen po Bílé hoře či po listopadu 1989, ale i při jiných příležitostech, na které, neznaje českou historii, se z jakýchkoliv pohnutek, mnohdy podílíme každý z nás. Volme blaho a rozvoj své republiky!
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz