Zaklínadlo reforem

   Jedním z nejčastějších slůvek, která člověk zaslechne vyslovovat ve 22 jazycích při jednáních Evropského parlamentu, je slůvko „strukturální reformy“. Několikrát jsem se ptal, co to slovo vlastně znamená, nikdo neodpověděl. Proto jsem přivítal text Vladimíra  Dlouhého o situaci Řecka a možnostech jejího řešení (Právo 23. 7.). Kouzelné slovo „reforma“ se v něm objevilo celkem osmkrát. Zpravidla ve spojení se slovy „nutná“, “nezbytná“. Tedy jako něco, k čemu neexistuje rozumná alternativa.

  Ze zmíněného textu lze poměrně snadno rozluštit, co taková reforma obnáší. Jejím cílem je zvýšit konkurenceschopnost. Neříká se bohužel, zda konkurenceschopnost jednotlivých firem, národní ekonomiky, nebo EU jako celku. Je to škoda, protože tyto tři konkurenceschopnosti zdaleka neznamenají totéž a jejich dopad na státy i jednotlivce může být velice odlišný. Firma může zvyšovat svoji konkurenceschopnost i v zemi, která sociálně upadá. Evropská unie bude vypadat jinak, když budou její členské státy soupeřit mezi sebou, a jinak, pokud by vystupovala jako nadnárodní ekonomický aktér v konkurenci s mimoevropskými ekonomikami včetně USA a Číny.

  Mezi návody na zvýšení konkurenceschopnosti uvádí Vladimír Dlouhý především velkou opatrnost při zvyšování mezd a ještě větší ostražitost v oblasti rozpočtových výdajů. Tedy dávat lidem pokud možno málo a škudlit na veřejném sektoru.  K takové politice příjmové stagnace a osekávání státu se ovšem sahá v různých zemích již od počátku 80. let minulého století. Aniž by to zabránilo příchodu krize, ekonomické stagnaci a rostoucímu zadlužování států i domácností.

   V obsáhlém článku o nutných reformách Vladimír Dlouhý ani na jediném místě nezmiňuje žádné opatření, které by nutilo všemocné finanční instituce přestat vytvářet stále spekulativnější bankovní produkty, kdy náklady platí následně celá společnost. V navrhovaných strukturálních reformách není ani zmínka o nutnosti zásahu proti daňovým rájům, ve kterých mizí prostředky, jichž se pak nedostává pro financování státu a veřejného sektoru. A už vůbec se Vladimír Dlouhý nezmiňuje o nutnosti začít se zabývat narůstající příjmovou a majetkovou nerovností, jež eskaluje nebývalým tempem. Jako kdyby firmy nepotřebovaly ke své prosperitě masu dobře situovaných lidí, která bude kupovat jejich výrobky.

  Člověk se může jen stěží zbavit dojmu, že zaklínadlo strukturálních reforem slouží spolehlivě jen jediné věci - k odvádění pozornosti od skutečných problémů, které tlačí ke dnu nejen Řecko ale i celou Evropu.

Prof. J. Keller

Přišlo e-mailem