Základní podmínky restaurace kapitalismu
Druhá část rozhovoru s Františkem Nevařilem, bývalým poradcem tří předsedů vlád
• A co tehdejší restituce a privatizace?
Pokud jde o restituce a privatizace (»prichvatizace«), ty byly a zůstaly jádrem a základní podmínkou této naší restaurace kapitalismu. Povinná daň za »budování kapitalismu v Čechách«. Pravda, proběhly s doporučením Mezinárodního měnového fondu, ale ten tak postupoval jako podle pravítka všude, kam páchl, a všichni víme, komu skutečně sloužil a slouží.
Pokud v jejím rámci byla využita i kuponová privatizace, tak ta už znamenala jen její dílčí komplikaci a kamufláž. Byl to jen doplňující podvod na lidech, kteří jako DIKové (držitelé investičních kuponů) z celkové hodnoty zašantročeného »jejich« majetku nedostali do ruky více než tři až pět procent. Takže celá tato monstrózní akce byla po pravdě jen antisociální, protidemokratický a protistátní čin, který dodnes volá po nápravě. Tedy po restituci dosud zašantročeného majetku našim lidem, na základě principu, podle něhož »co bylo ukradeno, musí být vráceno«.
• Bylo možné řešit věci jinak?
Bylo. Spravedlnosti a efektivnosti by však vyhovovaly jiné přístupy. Tak restituce měly být přezkoumány skutečně řádně a odpovědně soudně, a nejen formálně odbyty tím, že kdo co požadoval, tak dostal. Nedošlo by tak k prolamování tzv. Benešových dekretů, rozbíjení fungujících a úspěšných jednotných zemědělských i výrobních družstev a miliardových nepodložených výdajů do kapes různých šíbrů jako náhrady »justičních a jiných křivd«, k nimž ve skutečnosti vůbec v minulosti v takové míře nedošlo. Privatizace (?) se také mohla řešit bez ztráty kytičky. Sám jsem předpokládal a doporučoval, aby tzv. malá privatizace provozoven a prodejen proběhla jako zavedení systému jejich pronájmů (v dnešním pojetí franšízy) zájemcům, pokud možno z řad stávajících zaměstnanců. Tím by byl úspěšně vyřešen i problém obnovy malovýroby a živností.
Pokud jde o velkou privatizaci, tady jsem navrhoval v zájmu zpružnění ekonomiky její »odstátnění« a decentralizaci. Zejména zřízení řady zákonných sociálních fondů, především důchodového zabezpečení (nejen), do jejichž majetku by ze státního vlastnictví byl základní průmysl a služby převeden (např. energetika). To by vytvořilo zdravý základ jejich hospodaření a trvalých jistot pro občany. Jiné podniky, především z oblasti spotřebního průmyslu, vodovodní a kanalizační sítě apod., měly být předány bezúplatně obcím, resp. lidosprávě. Velká část státních a obecních bytů mohla být prodána už tehdy jejich nájemníkům.
Pokud jde o komerční banky, tady nutno konstatovat, že jejich problémy s pochybnými úvěry vznikly až po listopadu 1989. Ale i tady platí, že pokud po pár letech měly rizikové úvěry zejména řady velkých podniků, měly být v prvé řadě řešeny jejich problémy, jejich ozdravění. Tím by současně byly řešeny i problémy věřitelských bank. Atd., atd. Ale to všechno už skoro nemá cenu rozebírat, protože o takovou nápravu v té době, a ani dnes, nikomu z domácích i cizích mocipánů nešlo. Šlo jen a jen o to, dostat nás »na lopatu«, a to se plně zdařilo...
• Podařilo?
Podařilo. Připomeňme si jen výsledky hospodaření »nové strany a vlády«. Hodnocení krutostí totality a nabytí nových svobod ponechme pohádkářům. I když jen okrajově by bylo vhodné poukázat na vznik a váhu nově vzniklých a dříve neznámých sociálních zločinů a krutostí. Tak jen výbuch závažné kriminality na území bývalé ČSFR (přírůstek zhruba o 200 vražd ročně) dává bratru za uplynulou dobu okolo 5500 mrtvých obětí navíc. Při vší pietě je to proti uváděným 246 nebo kolika obětem justičních vražd za 41 let totality pouhý pakatel.
Nebo průměrná nezaměstnanost přesahující 400 tisíc frustrovaných a nešťastných lidí bez existence, což pro ně fakticky znamená ztrátu kvality života v rozsahu vyčíslitelném skoro na jedenáct milionů let jejich osobního neštěstí. Dobu obíhání úřadů práce a zaměstnavatelů a doprošování. Ztrátu lidské důstojnosti. Místo strachu z StB těch desítek disidentů dnes, jak známo, pořád žije v trvalém strachu o práci, z plantážnických manýrů dnešních zaměstnavatelů-otrokářů, z placení dluhů, exekucí, kriminálníků atd. už nejméně polovina populace.
Takže lidé dnes mají kdykoliv banány, rozsáhlou síť supermarketů, fastfoodů, secondhandů či krámků, pestrý sortiment všeho možného zboží v parádních obalech a vnucovaného agresivní všudevlezlou reklamou. Auta dostaneme kdykoliv a jaké jen chceme, až po ty za několik milionů. Domácnosti jsou vybaveny novou moderní elektronikou. Jezdit po světě také lze, kam chceme, pokud na to máme. Jen do Ruska to jaksi není vhodné. Říkat si také můžeme, co chceme, třeba veřejně nadávat našemu prezidentovi do sviní, nebo na Putina a hlavně na ruské nebo čínské agresory. Není ale možné se otírat o holocaust a Židy vůbec, připomínat válečné zločiny USA či Západu, požadovat pohnání jejich odpovědných politických vůdců před mezinárodní soud, upozorňovat na zločinnost a parazitismus vlastníků soukromých kapitálů a chtít mnoho jiných informací, o které by určitě veřejnost projevila zájem. Konečně už jsou připraveny i nové zákony směřující k přímému zavedení cenzury (která tady stejně skrytě působí od samého začátku).
• Je na tom všem nějaké pozitivum?
Pozitivním polistopadovým rysem je snad jen to, že vlastně navázal, pokračoval a skutečně urychlil ty věcné vývojové trendy, které byly předpokládány a prosazovány i zmíněnou poslední »komunistickou« reformou. Tedy v odsiřování tepelných elektráren a výstavbě Temelína, ozdravování životního prostředí, prodlužování průměrného věku (bohužel při současném výrazném poklesu porodnosti), masové rekonstrukci domů a bytů (nové fasády, střechy atd.), prudký rozvoj aktivního zahraničního cestovního ruchu a dodávek domácí »levné práce« pro cizí podniky. Došlo k vybudování nových mobilních telekomunikací a elektronizaci firem i domácností, tentokrát už v podstatě souběžně s obdobnými procesy na Západě.
Ale ani to všechno se zdaleka neobešlo bez »ztráty kytičky«. Víme, že jsme se stali centrem evropského hazardu, prostituce, homosexualismu, cizích ožralů. Bohužel i aktivními hostiteli černých skládek odpadů v našich lesích a kolem cest. Plocha našich orných půd i lesů se trvale zmenšuje a vlastně ani nevíme, co nám z toho vůbec ještě patří.
• Čím ještě jsme tyto výdobytky zaplatili? Ještě jednou se musím zeptat: Co se podle vás vůbec nepovedlo?
Především nový režim naši životní úroveň »budoval« na zcela nových faktorech. Nedokázal to vyšší společenskou produktivitou naší reálné ekonomiky (viz trvalý úpadek našeho propadlého zemědělství, zbytkového »montárenského« průmyslu i potácejícího se stavebnictví). Vždyť souhrnný HDP naší reálné ekonomiky se po pravdě pořád tluče někde okolo té úrovně, která byla dosažena už koncem osmdesátých let. Zemědělství přesedlalo na řepku a skomírá, podstatná část průmyslových odvětví a oborů byla nenávratně zlikvidována.
( Bojíme se ale pořád jednoznačně ( vyslovit, že staronový kapitalismus přinesl republice ve srovnání s dobou »totality« ekonomický krach. Začal žít z dědictví po »komunistech«, protože i když náš dřívější ohromný majetek poničil a zašantročil, přece jen na této bázi byla vybudována nová třída domácích horních vládnoucích a bohatých deseti tisíc, kteří nám teď dodávají jakýsi společenský lesk. A něco málo z toho přece jen zůstalo k »použití« i tomu státu (markantním příkladem je snadná útrata převzatých finančních rezerv a »prodej« zlatého pokladu). Po jeho rychlém vyčerpání se začalo žít na veřejnoprávní i soukromé dluhy, které nám už souhrnně narostly do horentních a vlastně nesplatitelných výšin a až dosud se ještě pořád každým dnem zvyšují. Podle zásady feldkuráta Katze, podle něhož »to se nám to hoduje, když nám všichni půjčujou«. Podotkněme »zatím«.
Začalo se ale i šetřit, i když ne na těch pravých místech. Především na zaostávající a chátrající infrastruktuře, což prokazuje zejména neblahý stav výstavby a rekonstrukcí našich silnic a dálnic, mostů, vodovodů a kanalizací, památkových objektů, škol a nemocnic, sociálních bytů, atd. A na tom, co uniká běžné pozornosti, totiž na dětech. Nová doba přinesla úbytek narozených dětí, každoročně okolo třiceti tisíc. Rodiny si jich totiž nechtějí nebo nemohou dovolit. Což za 27 let reprezentuje ztrátu zhruba 800 tisíc nových občanů a budoucích pracovních zdrojů, ale současně to státním (veřejnoprávním) institucím a rodinám přineslo velkou úsporu (?), která podle odborného odhadu už sama kumulativně přesáhla bilion korun. Je to tvrdé, ale je to tak.
Za druhé došlo k zásadní změně v rozdělování vytvořených zdrojů. Každý si umíme představit, že jsou jiné příjmy na hlavu a jiná životní úroveň v rodinách s přibližně stejnými příjmy, pokud v jedné nejsou žádné a v jiných třeba pět dětí. A podobně je tomu i ve státě. Neboť náš současný stát to zařídil tak, že počet »příjemců« se výrazně snížil a mohl tak ponechat větší díl dostupného koláče těm zbývajícím, řekněme do určité míry dobově privilegovaným. O které lidi jde? Vypadli nám totiž v podstatě statisíce vyloučených nezaměstnaných, sto tisíc bezdomovců, miliony exekuovaných a přes dva a půl milionů ožebračených důchodců. O těchto »přínosech« se jaksi neví a nemluví. To už něco pro ty zbývající přece hodilo něco navíc, aby se aspoň jim zalepily oči.
• Údajně ale u nás máme nevídaný blahobyt, a lidi by proto měli být vděčni až za hrob...
Je pravda, že na první pohled si (ti »ostatní« nepostižení) lidé žijí dobře, prý až moc. Bohužel i to je klamné. Máme kolem sebe plno luxusu, ale běžný spotřebitel to necítí. Právě naopak. Tak třeba máme sice bohatší výběr potravin a jsou velice krásně (většinou) balené, ale jejich kvalita je podstatně horší. Dřívější pánské obleky, dámské šaty a kožené boty nahradily obyčejná fórová trička, džíny a jakékoliv křusky. Drahé technické výrobky začínají po dvou letech hromadně kolabovat.
Na jakési špici opravdového zvyšování materiální životní úrovně vidíme docela po právu růst počtu nových bytů, zvlášť potom rodinných domků, osobních aut a moderní elektroniky. Ne nějakých triček a džínů. Statistiky ale dokazují, že to v této oblasti není zdaleka tak slavné. Nových bytů a v tom i rodinných domků se každoročně staví méně, než tomu bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech. Lidé se orientují na malometrážní byty, protože výše nájmů jsou horentní a na pořádné bydlení tedy nemají. Pokud si dovolí stavět nové, tak převážně na hypotéky, které je zatíží na 15 až dvacet let. Počet osobních aut sice vzrostl, ale zase zhruba stejným tempem, jako tomu bylo dříve (růst počtu aut na sto domácností za srovnávaných dvacet let před a po listopadu 1989). Přičemž ale dříve šlo výhradně o nové vozy a dnes skoro z poloviny o dovezené ojetiny (proto se také jejich průměrné stáří výrazně zvýšilo). A když si vezmeme kalkulačku, uvidíme, že celková výše současných dluhů našich domácností se už zhruba rovná hodnotě (ocenění) všech těchto aut a snad dokonce i průměrného elektronického vybavení navíc. Na druhé straně lidé nespoří nebo aspoň podstatně méně než dříve - nemají na to. Zato se hodně vypůjčuje, hledá se spása u bank i u lichvářů. Všechno je to jen »na sekeru«.
Nakonec ještě k té explozi (?) rekreace. Také zde platí, že není všechno zlato, co se třpytí. Neboť pro běžné zájemce byla v podstatě zlikvidována levná domácí, zadarmo nebo skoro zadarmo poskytovaná vysoce kvalitní podniková a odborářská rekreace a samozřejmě i placené lázně. Pro názornost, jen odboráři v roce 1989 zabezpečili rekreace pro 520 tisíc osob. Dnes zbyly jen ty v době totality vybudované chaty a chalupy a cesty k »babičce«. Pokud jde o cesty našich běžných obyvatel »do světa«, tak třeba v roce 1989 z ČSSR vycestovalo do zahraničí 8600 tis. osob (55 procent z počtu obyvatel), z toho do kapitalistických států (bez území tehdejší NDR) »pouhých« 2320 tis. osob (15 procent z celku). A to byly převážně dovolené, takže to zdaleka nebylo tak málo
Nyní se sice jaksi skoro automaticky počítá s tím, že dovolenou venku, a z toho hlavně na »Západě«, tráví snad každý, ale nemáme o tom vůbec žádný spolehlivý údaj. Odhadnu-li, že v roce 1989 ze samotné ČR do zahraničí za rekreací vyjelo zhruba šest milionů (70 procent z ČSSR), pak podle statistiky v roce 2007 to bylo (bez cest na Slovensko) jen 4,2 milionu lidí. Pokud na »Západ« tehdy vyjelo podle stejného metru 1,63 milionu, pak nyní to bylo 1,8 až dva miliony osob. (V roce 2000 pak ještě méně, jen asi 12 až 13 procent, tedy méně než za komunistů.) Také tady nejde proto o žádný zázračný skok, ale spíše o přirozený a přiměřený vývoj.
Je nesporné, že i dnes se většina zahraniční rekreace jako tehdy koná (a tento podíl se stále posiluje) na území bývalé Jugoslávie, Bulharska či Rumunska. Dokonce největší destinací se stalo dříve domácí Slovensko. Takže konec konců jako dříve většina našich zahraničních rekreantů kromě příslušníků nové šlechty a jejích poskoků a propagátorů končí stejně tam jako za oněch vysmívaných časů.
• A co společenská spotřeba?
Ani tady nevidíme žádné úspěchy. Mám na mysli oblast zdravotnictví, školství, kultury, sportu, památkové péče, vnitřní bezpečnosti nebo sociální péče. Jistě si výrazně polepšila katolická církev, ale jinak schází peníze na financování těchto činností, kam se podíváme. Dnes jsou to odvětví »na žebrotě«. Nářky a požadavky na peníze pro ně slyšíme denně ze všech stran a nezdá se, že by se tu situace v dohledné době mohla zlepšit. Ze všech těchto skutečností je vidět, že pro oněch klasických 99 procent vůbec nejde o nějaký nevídaný blahobyt, který nám přinesla »doba nové svobody«, ale převážně pouhý rizikový flanc a mam.
• Byli jsme v lecčems soběstační. Dnes nejsme. Chápete to - jestliže myslíme i v jiných souvislostech, tedy v evropském ukotvení apod. - jako krok správným směrem?
Ekonomická soběstačnost je samozřejmě relativní. Čím menší země, tím je její vnější závislost zákonitě vyšší. Fakt je, že bývalé Československo bylo schopno zabezpečit a udržet potravinovou soběstačnost - samozřejmě s výhradou nutného dovozu tropických nebo mořských plodů. O tu jsme už dávno přišli. Energetická soběstačnost byla zajištěna jistotou výhodných dovozů ropy a zemního plynu ze SSSR a výstavbou dostatečných kapacit jaderných elektráren. Také ta už ale dožívá. Usilovat o dosažitelné maximum ekonomické soběstačnosti je však pořád žádoucí. Vždyť i to je základem státní suverenity. Samozřejmě i my jsme se už začali ve velké míře spoléhat na cizí levnou práci. Nejde jen o dovoz vykořisťovaných Ukrajinců, ale hlavně o dovoz laciného zboží z dosud levných asijských teritorií. To ale nebude trvat věčně. Ve světě nabývají na síle nové trendy. Především se musí počítat s tím, že - jak ukazuje příklad Číny - také v dosud rozvojových zemích se bude zákonitě zvedat jejich životní úroveň, a tedy i cena jejich práce a na ní závislé ceny našeho importu. Přetahování všeho možného po celém světě se bude omezovat. Přijdou chvíle, kdy se postupně dovoz prodraží a bude omezován. Pokud máme myslet aspoň trochu strategicky, musíme s tím počítat a mít předem k dispozici vlastní produkční kapacity.
Zatím pořád máme zásoby půdy, lesů i vody. Takže obnovit potravinovou soběstačnost bude nezbytné. Energetickou soběstačnost lze v zásadě zabezpečit jadernou energetikou i rozšířením a zefektivněním obnovitelných zdrojů (solární energetiky). Z domácích zdrojů lze plně zabezpečit služby všeho druhu, což samo o sobě reprezentuje už víc než polovinu ekonomického výkonu. Zbývá tedy uvažovat jen o produkci zpracovatelského průmyslu (zhruba třetina ekonomiky), který dříve patřil k naší hospodářské základně. Tu jde o oblast bouřlivého rozvoje nových dostupných technologií, které umožňují v podstatě už nyní takřka kdekoliv dostatečně efektivně produkovat nejrozmanitější sortiment zboží v potřebných menších i větších množstvích a různých modifikacích. Bude proto reálné počítat s větším podílem lokalizace takové produkce i v takové desetimilionové zemi, jakou je naše republika. Konečně takový trend bude platit pro celou Evropu s tím, že vzájemný zahraniční obchod bude více směřován do výměny sortimentu než zabezpečení základní spotřeby (samozřejmě kromě dovozu nezbytných chybějících surovin a komponentů).
• Je však 27 let od převratu. Můžete co nejstručněji toto období zhodnotit?
Negativní, zcela nesporně, je sám návrat kapitalismu. Shrneme-li, přinesl nám rozpad a odzbrojení státu; ztrátu (rozkradení) ohromného vlastního společenského majetku; zničení zemědělství a podstatné části průmyslových oborů; ztrátu suverenity a tuhou a vyděračskou kolonizaci (dokonce na třech úrovních - SRN, EU a USA); vymýcení demokracie v práci a nemožnost vybudování skutečné demokracie »pro lid«; znehodnocení úspor a okradení vkladatelů; vznik a růst ohromných až nesplatitelných dluhů obyvatelstva, státu i lidosprávy; pokles porodnosti a zhoršování naší demografické struktury; prodlužování doby odchodu do důchodu; soustavné a trvalé odvádění stovek miliard cizím zahraničním pánům; chátrání a zaostávání naší infrastruktury; sociální nespravedlnost a narůstající nesouměřitelnost mezi zbohatlickými zlodějskými a podvodnickými »elitami« a lidmi práce; výbuch kriminality a společenských patologií; znehodnocení rodiny jako základního institutu naší civilizace; degeneraci našeho vzdělávání a kultury; prohlubování příjmových rozdílů našich pracovníků a důchodců ve srovnání se sousedním Rakouskem nebo Německem. Nezaměstnané, bezdomovce, exekuce, soustavný stres a strach o běžnou existenci. Atd., atd.
Co přinesl pozitivního? S využitím modifikace klasického vtipu o stáří lze jen říci: »Kapitalismus má mnoho předností, ale momentálně si na žádnou nemohu vzpomenout.« Tím se myslí pro pracující, tzv. obyčejné lidi. Pravda, lze argumentovat tím novým - blahobyt je, ale je otázka, zda jen tak sami sebe neklameme a neutěšujeme. Pokud se nebojíme myslet na budoucnost...
• Lze vyvodit z toho všeho nějaké poučení?
Zcela zásadní. Případ poválečného Československa prokázal, že jeho ekonomika byla ve srovnání s předválečnou republikou a hlavně polistopadovým ekonomickým zhroucením nazývaným transformací vysoce úspěšná. Přes všechny zmíněné kosmetické a relativně snadno odstranitelné mouchy.
Přitom fungovala v obstrukčních mezinárodních podmínkách. Kapitalistický Západ nám bránil v přístupu na své trhy všemi možnými i nemožnými prostředky. Musíme si uvědomit, že i formálně rovnoprávný přístup znamená pro slabé země značné znevýhodnění a omezení. Asi takové, jako kdyby sice podle stejných pravidel v ringu bojoval zápasník těžké a muší váhy. Jen pro ilustraci si připomeňme třeba uzavírané »smlouvy o ochraně investic«. Cizí majitelé k nám vstoupili (?) a my jsme povinni jejich majetek chránit i za cenu vlastního sebezničení (viz případ Lauder-Železný). Oni nás sice také budou chránit, ale zatím není co, žádný majetek totiž u nich nemáme.
Za druhé, přiznejme si i to, že Západ (pro nás především Německo a Rakousko) mezitím bohatl ve velké míře na cizí práci, na dovozu levných vykořisťovaných Jugoslávců a 'Turků, zatímco naše socialistické zásady něco takového nepřipouštěly. To byl hlavní zdroj jejich ekonomického »předstihu« a našeho »zaostávání«.
Z toho plyne ono hlavní poučení. Případ Československa jednoznačně prokázal, že socialismus nemusí prohrát a neprohrál proto, že v něm šlo o společenské vlastnictví a řízení nekapitalistickým státem. Prohrál proto, že byl záměrně přidušen a zrazen. To by si měli pracující lidé, tedy oněch 99 procent ze středních tříd, uvědomit a připomenout, aby se nebáli vrátit se k jeho ekonomickým zásadám zaručujícím daleko vyšší míru sociální spravedlnosti a sociálních jistot.
J. Kojzar, Haló noviny, 16.1.2017, str. 3, 6