Žádné bezpráví vůči německému obyvatelstvu

Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc.

Německá doktrína navíc tvrdí, že Československo se při přesídlení německého obyvatelstva dopustilo porušení základních lidských práv vůči jednotlivcům i celé skupině sudetských Němců, čímž na nich byla spáchána genocida.

Předně třeba říci, že vše, co se stalo koncem druhé světové války a po jejím skončení, třeba posuzovat podle tehdy platného obecného mezinárodního práva a nového partikulárního práva vytvořeného Spojenými národy, nikoliv podle práva, které vznikalo později, zejména pokud jde o ochranu lidských práv jednotlivců a skupin lidí (menšin).

Přitom nutno vycházet z toho, že toto právo Spojených národů bylo tvořeno i jménem poraženého Německa. To totiž bezpodmínečně kapitulovalo a předalo dočasně své svrchované moci, vnitřní i zahraniční, na vítězné mocnosti, které proto jednaly o všech poválečných otázkách Německa i jeho jménem a zavazovaly je mezinárodně právně i do budoucna. To platí především o Postupimské dohodě z r. 1945, a pro účely naší studie zejména její XIII. části o „Spořádaném a humánním transferu (přesídlení) německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska“. Toto právo bylo tedy vytvořeno i Německem. Postupimská dohoda nebyla pro Německo „res inter alios acta“ (tj. záležitost dohodnutá mezi jinými), jak se snaží tvrdit německá doktrína.

Svěřené jim pravomoci poraženým Německem hodlaly Spojené národy vykonávat jen do té doby, než se s jejich pomocí přemění poražené Německo v demokratický a mírumilovný stát. Teprve pak by se mohlo navrátit do světového společenství a být přijato za člena OSN. Vítězné mocnosti přitom v r 1945 zdůraznily, že nemají v úmyslu anektovat Německo nebo jeho části, ani nerespektovat právo německého národa na sebeurčení. Jaký byl normativní obsah pravidel tohoto práva Spojených národů, pokud šlo o Německo?

Německo se svým jednáním od r. 1938 dopustilo zločinů proti míru, věrolomnému porušení smluv se sousedními státy a tyto státy navíc vojensky napadlo a za války se dopustilo válečných zločinů  a zločinů proti lidskosti, genocidy. Proto bylo za tyto zločiny po tehdy platném právu potrestáno tím, že bylo odzbrojeno, denacifikováno, demonopolizováno, ztratilo část svých východních území, z nichž zahájilo agresi proti svým východním sousedům. Německá menšina, ve skutečnosti „pátá kolona“ v Polsku, Československu a Maďarsku, byla zbavena tamního občanství a přesídlena do Německa.

Přesídlení německého obyvatelstva bylo provedeno po dohodě vítězných mocností spravujících Německo do okupačních zón, které tyto mocnosti spravovaly. XIII. část Postupimské dohody o transferu německého obyvatelstva, totiž přijaly a provedly, Polsko, Československo a Maďarsko. Takto se staly smluvními stranami této části Postupimské dohody se všemi právními důsledky. Zejména nebylo možné bez souhlasu Polska, Československa a Maďarska provádět nějaké změny této části, a to ani čtyřmi vítěznými mocnostmi společně nebo individuálně, tj. Francií, Sovětským svazem, Spojenými státy americkými nebo Velkou Británií. Ani k transferu oprávněné země nemohly jednotlivě samy nebo bilaterálně  s Německem jakkoliv měnit (revidovat) kterékoliv ustanovení XIII. části Postupimské dohody.

Toto právo Spojených národů bylo později jednomyslně potvrzeno celým tehdejším mírumilovným světem zastoupeným v OSN jeho Valným shromážděním. To označilo přípravu a rozpoutání útočných válek, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti jako nejtěžší mezinárodní zločiny, za něž nesou odpovědnost nejen státy, které se jich dopustily, ale i jejich političtí, diplomatičtí, průmysloví a vojenští činitelé osobně. Tato trestní odpovědnost jednotlivců byla pak realizována zejména Norimberským a Tokijským tribunálem a následnými procesy s pachateli těchto činů.

Československo splnilo poctivě závazek přesídlení německého obyvatelstva v souladu s ustanoveními XIII. části Postupimské dohody a nenese proto žádnou mezinárodně právní odpovědnost ve vztahu k Německu ani k německému obyvatelstvu přesídlením z jeho území do americké a sovětské zóny.

Vedoucí osobnosti americké a sovětské okupační zóny v Německu konstatovaly v září 1946, že práce československých úřadů při provedení transferu byla vzorná a dokonalá, a že způsob, jakým tyto orgány postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu, zasluhuje největší chválu.

Německo ani přesídlení Němci tedy nemají žádné právní oprávnění požadovat navrácení do původního stavu, tj. přiznat těmto osobám právo návratu na československé území či dnes území České republiky. Stejně tak nemohou požadovat kompenzaci za jejich znárodněný majetek. A konečně ani požadavek satisfakce není vůbec na místě. 

Jinak je tomu v případě excesů, k nimž došlo vůči jednotlivcům, při začátku přesídlení ihned po válce. Za tyto přehmaty československých orgánů a občanů se prezident Československa omluvil. Osoby, které se těchto činů dopustily, byly souzeny a potrestány československými soudy. Československo, chtějíc vyjít Německu vstříc a napomoci smíření obou národů, historicky koexistujících téměř tisíciletí, se takto z morálních důvodů ze své svobodné vůle za tyto excesy ústy hlavy státu omluvilo a potrestalo nejtěžší přehmaty.

Sudetoněmecké    sdružení a Svaz vyhnanců v Německu a někteří politikové interpretovali však toto ušlechtilé morálně politické gesto Československa, záměrně jako přiznání jeho mezinárodně právní odpovědnosti.

Dovodili pak z toho i materiálně právní odpovědnost Československa i za přesídlení německého obyvatelstva. Ta by se podle nich měla realizovat uvedením do původního stavu (restitutio in integra), tj. návratu všech přesídlených do Československa a kompenzaci, tj. navrácením majetku a peněžním odškodněním újmy vzniklé přesídlením, kvalifikovaným jimi jako protiprávní „nucené vysídlení“.