Zacházení se židy

Štěpán Engel

„Štrasburští židé, nařčeni z travičství studní, mnoho jich pobito, jejich majetky zabaveny. Majetky, toť zase jed, hubící ony ubohé židy.“ (Starý kronikář.)

Zkoumáme-li příčiny protižidovského postupu v Německu a v oblastech obsazených Němci, setkáme se všude s tímto spojeným zájmem o život a vlastnictví žida. Zacházení se židy bylo záměrně postaveno do služeb vlastního účelu persekuce, jímž bylo získání jejich majetku. Německým opatřením, která jsou v dějinách lidských persekucí přímo revoluční, předcházela diskriminace židů, bezpříkladná co do neohroženosti tvrzení a co do zveličování židovských vad a nedostatků.

Proti skupině lidí, která ztělesňuje zlo a neštěstí lidstva, staví učení, připravující půdu protižidovským rejdům, skupinu, představující vrchol dokonalosti. Citujeme rozbor Hitlerovy knihy „Můj boj“ od dr. Fr. Bauera (4. vydání, Orbis 1936): „Árijce pokládá tedy Hitler za nejdokonalejší tvory na zemi. Obdařil je vším co z nich činí skutečné rozněcovače světla lidského pokroku. Jejich idealism a duchovní výše září tím jasněji a silněji, čím níže stojí úhlavní škůdce árijské rasy — Žid. Záleží-li pokrok světa na čistotě a vítězství domnělé árijské rasy, a v míšení ras tkví úpadek kultury a národů, lze pochopiti, jaký význam přičítá Hitler židovské otázce, praví-li, že opakem árijského idealismu je židovský egoism. A vůbec je Žid představitelem oněch vlastností, jichž opak tvoří nejvyšší lidskou důstojnost árijské rasy.

Nejvýznačnější charakteristickou vlastností árijců je jejich idealism, obětavost ve prospěch celku, oddanost duše cílům a zájmům, jež povznášejí lidskou obecnost, vyšší lidské společenství. Nuže, vlastnosti, význačné pro oddané sebeobětování vyšším cílům, chybí vůbec židovské rase.“

Toto pojetí znamenalo vytvoření protikladu, pro židy velmi nebezpečného. Jde o učení, které druhé skupině lidí, tedy osobám považovaným za árijce, dokazuje, že jsou lepší a dokonalejší. Tato these snadno získala přívržence, ne tak přitažlivostí objektivní pravdy, jako z prostého lidského důvodu, že árijcům lichotilo učení, prohlašující je za tvory nadřazené.

Vychvalování rasy árijské za současného podtrhování zvrhlosti rasy semitské bylo nejpůsobivějším politickým argumentem německého boje proti židům. Nemožnost nalézti u židů objektivní vinu takového rozsahu, že by ospravedlňovala před ostatním světem pozdější bezpříkladné nakládání se židy, vnutila vyznavačům nového učení potřebu, sáhnout k obviněním rázu mystického, živeným starými pověrami, zakořeněnými v představivosti prostého lidu. Tato protižidovská propaganda měla připravit a Němcům umožnit zamýšlené nakládání se židy, neboť režim se připravoval na velkorysou akci protižidovskou. Neslo o organisování bouřlivých pogromů na způsob excesů v carském Rusku, kde se nemilé příhody daly později omlouvat živelným hněvem davu, nýbrž o to, aby chystaná opatření dostala legální podklad.

Stála tedy německá propaganda a německá státní věda před úkolem, vysvětlit světu kruté nakládání se židy a přesvědčit světové veřejné mínění o oprávněnosti bezohledného postupu při řešení t. zv. židovské otázky.

Z nutnosti státněfilosofického okrašlování opatření, pro civilisovaný stát bezpříkladných, vzešly dva stěžejní pojmy, o které se opírá státní antisemitismus Třetí říše. Pojem provinění židovstva, volající po pomstě, a pojem sebeobran) německého národa.

Speciální učení o rasismu obohatilo tuto pojmovou základnu o argumentaci biologickou, eugenickou a národněmythickou. Vina židovstva jest v národně- socialistickém podání přímo ohromující.

Literatura o tom se nezastavuje před podrobným vylíčením nejhnusnějších zločinů a využívá velmi obratně přitažlivosti, kterou mají takové náměty pro široké vrstvy. Tím jest získán živý zájem. Ačkoliv pojednání o vině židů se zabývá obviněními jednotlivců anebo určitých skupin, vyslovuje se zde požadavek potrestání kolektiva. Úmyslem této methody je vyloučení soucitu u ostatního obyvatelstva při výkonu trestu.

Po stránce právní ethiky to vypadá tak, že německý stát jako samozvaný soudce určí rozsah trestu, kterým má být stíhán židovský kolektiv, prohlašuje tvrzení štvavých protižidovských pamfletů za doložený fakt. Během dalšího vývoje nastala situace, že potrestání židů bylo napřed provedeno a teprve dodatečně odůvodněno obvyklými nařčeními z různých deliktů individuálních, pokud jde o zločiny rázu kriminálního, nebo z obvinění kolektivních v širším smyslu politickém. Tedy napřed trest, pak žaloba a důkaz žádný.

Obviněnému bylo upřeno právo na obhajobu. Ježto průběhem války se proti-židovský postup značně zostřil, nastala nutnost vinu potrestaného zvětšit. Konečně nabylo pronásledování takových rozměrů, že nejsmělejší obvinění jednotlivých židů z hrůzostrašných činů již nepostačila k jeho odůvodnění a žaloba na židovstvo byla přenesena do sféry politické. Německá vláda prohlásila nakládání se židy ve své oblasti za ryze vnitropolitickou záležitost, ale neostýchala se ospravedlňovat tento postup politickým chováním mezinárodního židovstva.

Nyní nahradili zastánci národního socialismu pojem spravedlnosti a trestu pojmem sebeobrany německého národa, při čemž jim nevadilo, že nutnost sebeobrany vyhlásili v době, kdy židovstvo bylo v obsazených oblastech prakticky již vyřízeno. Sebeobrana německého národa se ubýváním židů ještě stupňovala.

Němci postřehli tento nepoměr mezi významem, který oficiálně připisovali sebeobraně německého národa, a mezi skutečným stavem zbídačelých zbytků židovských obyvatel. Proto se snažili ještě v posledních měsících rozšiřiti okruh osob, které měly býti z důvodů sebeobrany německého národa postiženy. Hrstka židů, která za poměrů velmi stísněných a zbavena všech občanských práv přežila persekuci, nemohla již odůvodniti obrovský policejní a propagační aparát, který pracoval na německém řešení této otázky. Stal se nyní samoúčelem orgánů, provádějících dosud protižidovská opatření, jimž hrozilo nebezpečí, že budou povolány na frontu, bude-li židovská otázka považována směrodatnými činiteli za vyřízenou. Okruh lidí, kteří nutili německý národ do sebeobrany, byl rozšířen na židovské míšence a nežidovské manžely osob považovaných za židy. Současně byl pojem židovského nebezpečí přenesen na pole mezinárodní.

Tuzemský žid, který pronikavými a důkladnými opatřeními protižidovskými byl odstraněn, nepředstavoval již nebezpečí; pokračování v persekuci nabylo formy jakýchsi represálií proti židům v zahraničí, bojujícím aktivně proti národně- socialistickému režimu.

Německý rasismus byl poněkud shovívavější ve svých úsudcích o židech. Žádal jejich vyloučeni z německého národa proto, že tvoří živel cizorodý, biologicky méněcenný, takže každý styk s německým národem je nežádoucí. Pěstovala se jakási rasová hygiena, která měla zaručit čistotu nordické rasy.

Zatím co diskriminace židů z titulu jejich udánlivých provinění narážela na propagační překážky pro zmíněný nepoměr mezi rozsahem trestu a faktickými následky židovských provinění, a zatím, co odůvodňování protižidovských opatření nutností sebeobrany německého národa postupně ztrácelo pádnost, když na území, které Němci považovali za svůj životní prostor, zbyla docela mizivá skupina židů, vznikly německému rasismu potíže v mezinárodní diskusi židovské otázky.

Stačí uvést namátkou, že německá rasistická filosofie, která posléze bojovala o záchranu evropské civilisace proti „temným kmenům asijských stepí", byla pro své mezinárodní závazky nucena již dříve vyjmout z okruhu rasové podřadnosti neárijských národů spojenecký národ japonský. Také pojem antisemitismu potřeboval jistého přizpůsobení vněpolitickým potřebám Říše. Z diskriminace pro méněcennost semitského plemene byly vyloučeny národy arabské, takže rasový antisemitismus byl v praxi omezen na pouhý antijudaismus.

Jak z těchto vývodů vysvítá, nemělo německé učení o potřebě vyhladit židy se svými argumenty valného štěstí. Ačkoliv se na celém území tak zvaného německého životního prostoru neozval hlas, který by uplatňoval proti nesprávnosti a nelogičnosti námitky věcné či vědecké, a ačkoliv zveřejňování těchto vývodů a jejich odůvodnění působilo jako nekonečný monolog za hrobového ticha posluchačstva, byla německá propaganda tíhou skutečností nucena změniti směr vývodů, přehazujíc pojmové základny jednou na těžké provinění židů, jindy na nutnost sebeobrany německého národa nebo na postulát rasové čistoty.

Nakonec vznikl nepopsatelný pojmový zmatek, a německá propaganda poznala bezúčinnost dalšího opakování svých argumentů. Přešla k nové technice, t. j. k zamlčování, zapírání a zamlžování všech, nyní již krvavých opatření proti židům. Tak se stalo, že na podzim r. 1941, v době, kdy bylo zavedeno označení židů a konány přípravy pro jejich deportaci, protižidovská kampaň v tisku a rozhlase téměř úplně ustala. Nešlo již o to, potrestat židovstvo za nějakou těžkou vinu anebo potírat je v sebeobraně, ani o to, zachovat čistotu germánské rasy, nýbrž šlo o to, odreagovat strach, který po neúspěchu před Moskvou a Leningradem v říjnu 1941 zachvátil německé politické vedení, když si muselo s hrůzou připustit, že i druhá světová válka může býti prohrána.

Výsledky těchto úvah byly pak shrnuty v požadavku zničit celé židovstvo na území německého životního prostoru, bez ohledu na to, bude-li německá propaganda s to, tato vyhlazovací opatření před ostatním světem odůvodnit. Nový radikální postup měl být ovšem před veřejným míněním světovým, ba v celém svém rozsahu i před vlastním národem utajen. Policejní správní aparát německý stal se od podzimu 1941, kdy byl proveden esesácký puč v Německu a obsazených oblastech, tajnou fémou, která prováděla hromadné vraždy, jejichž rozsah se dal již proto snadno utajit, že se zdál civilisovanému člověku neuvěřitelný.

Pro České národní listy připravil kapitolu z knihy „Šest let okupace Prahy“ P. Rejf