Začátek protektorátu a konec Podkarpatské Rusi

12. března 1939 si Hitler pozval maďarského velvyslance a vybídl ho, aby Maďarsko obsadilo Podkarpatskou Rus. Jeho návrh konkrétně vyjadřoval politiku nacistického Německa, které zásadně změnilo nedávný postoj k ukrajinskému plánu. Změnu utajovalo tak dokonale, že nikdo z vedoucích činitelů chustské vlády včetně Révaye neměl o ní ani potuchy a všichni hledali do poslední chvíle pomoc právě u svých katů. Hitler měl už tehdy jasný záměr, že obsadí Čechy a Moravu, Slovensku nechá samostatnost a na Podkarpatské Rusi dá volnou ruku Maďarům. Proto velvyslanci řekl:

„Ponechávám na vás, abyste řešili otázku podle vašich představ. Dávám vám slovo, že když budou Češi klást odpor, Tschechei bude okamžitě zničené. Konejte bez vědomí dalších států. A konejte rychle, neboť jsou zde i jiní aspiranti. Samozřejmě, pokud další státy vytvoří fait accompli, nejsme ve stavu vést kvůli tomu válku s Polskem. Pokud ho vytvoříte vy, stojíme za vámi. Již v září jsem vám dal dobrou radu, kterou jste neposlechli. Radím vám znovu. Omezte se na Podkarpatskou Rus a nenapadněte Slovensko. Slovenská otázka přijde na přetřes později.“

Hned po přijetí poskytl Hitler velvyslanci zvláštní letadlo, aby mohl obsah rozhovoru tlumočit Horthymu a aby mohly maďarské jednotky bezprostředně zaútočit.

Přibližně v tom samém okamžiku, kdy Horthy dával rozkazy k nástupu jednotek, sesazený exministr, germanofil Révay, který se nevzdal a nestáhl se do ústraní, právě naopak, cestoval po Německu, kde údajně jednal o hospodářských otázkách, zaslal z Vídně štábu siče v Chustu telegram. O jeho obsahu ihned informovali Prchalu, který byl na posádkovém velitelství. Depeše obsahovala rozkaz odzbrojit jednotky československé armády.

Situace se tím vyhrotila na ostří nože. Jejím pohůnkem byla sič.

Kromě jejího oficiálního vedení v čele s Dmytrem Klempušem, který to ve staré rakousko-uherské armádě dotáhl až na řadového vojína a nyní disponoval kurinem poručíka Svobody, existovalo ještě další, tajné velení, složené z haličských emigrantů a představitelů ukrajinských organizací v Německu. Tento druhý štáb v čele s plukovníkem Kolodziňským naplánoval ozbrojené vystoupení siče v Chustu v noci z 13. na 14. březen.

Na pohled to začalo nevinně. Noční služba v budově vlády viděla o druhé hodině ranní přicházet Vološinova tajemníka doprovázeného osmi sičovci. (Vološin byl předsedou „autonomní vlády“ Podkarpatské Rusi.) Vešli do bytu podplukovníka Waku, původem Čecha, který se dal plně do Vološinových služeb, a po necelých deseti minutách všichni společně odešli do úřadu zemského velitele četnictva, kde byly v telefonní ústředně uložené zbraně a střelivo. Za několik minut dorazil k velitelství autobus s dalšími sičovci a všichni začali vynášet zbraně ze skladu do vozidla. Stráž u vládní budovy se tak stala svědkem další, nyní už oficiální krádeže zbraní a vyhlásila poplach. Než pohotovostní oddíl v zadním traktu budovy nastoupil, objevili se před budovou první sičovci, kolem třiceti střelců, za nimi dobíhalo dalších dvě stě chlapů a vypukla divoká přestřelka. Obránci krytí palbou několika kulometů nakonec ustoupili do zadního traktu, známého jako Rákosiho dům. Útočníci postupně obsadili celou vládní budovu.

V té chvíli dal Prchala rozkaz k protiútoku. V kasárnách místního 45. pěšího pluku vyhlásili poplach.

Povstalci se opevnili na několika místech - na náměstí v hotelu Koruna, zvaném též Sičský hotel, kde měl sídlo konzul Hoffmann, v Rosenbaumově železářství, na věži evangelického kostela, v uniatské faře, v soukromých domech, na velitelství siče na Izské třídě - a drželi v šachu celý prostor před svými ubikacemi u nádraží. Ještě v noci se pokusili dobýt posádkové velitelství, kde se zdržoval Prchala. Strážný oddíl však útok odrazil. K hlavnímu náporu nastoupilo vojsko nad ránem. Nasadilo obrněná vozidla, protitanková děla, těžké kulomety. Do devíti hodin ráno se jednotky zmocnily všech důležitých center odporu. V poledne likvidace povstalců pokračovala, odpoledne se ozývaly už jen ojedinělé výstřely. Sičovci, kteří nepadli do zajetí, za stálé střelby, pronásledování armádou utíkali z města.

První fonogram, odeslaný 12. divizí ve 12.00 hodin, zněl: „V Chustu odpor siče zlikvidován. Zajato a odzbrojeno padesát sičovců, včetně haličských emigrantů.“

Třicet raněných a čtrnáct mrtvých sičských střelců, mezi nimi ukrajinský emigrant ze Spojených států Petr Lisiuk, posluchač Peekskillské vojenské akademie, to byl výsledek krvavého dobrodružství. Armáda hlásila dva mrtvé a několik raněných.

V celé tragické záležitosti sehrál svoji neméně truchlivou roli premiér Vološin. Půl hodiny před tím, než noční hlídka v úřadu vlády, závodčí Leopold Schaffer a četař Petr Jahoda, zpozorovala přicházet jeho tajemníka v doprovodu osmi střelců, aby vykradli sklad zbraní, tedy v jednu hodinu třicet minut, požádal Vološin konzula Hoffmanna, aby odevzdal vládě německé říše tuto žádost:

„Ve jménu Karpatské Ukrajiny prosím, aby bylo vzato na vědomí vyhlášení naší samostatnosti pod ochranou německé říše. Předseda vlády dr. Vološin, Chust.“

Hoffmann prosbu ihned zašifroval a za tři hodiny, to znamená deset minut před čtvrtou, byla v Berlíně. K textu dodal, že Vološin přikázal písemně zemskému veliteli četnictva v Chustu, aby zbraně odevzdal siči, a uvedl, že generál Prchala v případě, že bude současně vyhlášena samostatnost Slovenska, nabídl Vološinovi spolupráci.

Ze všeho vyplývalo, že Vološina předem seznámili s vyhlášením samostatnosti Slovenska, aranžovaným z Berlína, a podporovaný sičovci se pokusil násilně převzít moc a pojisti si ji - jak naivně věřil - u svého spojence, který ho mezitím poručil zlikvidovat.

Protože v ten samý den Horthy a jeho generální štáb, plnící do slova a do písmene pokyny toho samého spojence, odeslal pražské vládě nótu, ve které žádal vydat Podkarpatskou Rus do dvaceti čtyř hodin. Aniž čekal na odpověď, v časných ranních hodinách, tehdy, když Hoffmann telegrafoval Vološinovu prosbu, zaútočil na postavení oddílů Stráže obrany státu ve středním, mukačevském směru početnými jednotkami v síle jedné brigády podporovanými dělostřelectvem a tanky.

Maďarsko oficiálně válečný stav nevyhlásilo. Proto bylo možné vpád považovat za rozsáhlejší pohraniční incident. První zajatci, dva husaři a četař honvédů, však vypověděli, že jde o rozsáhlou operaci, ne o lokální narušení hranic. Mají rozkaz co nejrychleji zničit protivníkovu obranu a do večera dosáhnout polských hranic.

Vzplály boje. Zatímco u Užhorodu a Mukačeva umírali vojáci, Vološin se odhodlal k aktu zoufalství. Na pátou hodinu ranní svolal společné zasedání vlády a zemského sněmu, na kterém vyhlásil samostatnost Karpatské Ukrajiny. Příští den svolal na patnáctou hodinu zemský sněm, který měl toto usnesení potvrdit. Z vlády vyloučil generála Prchalu a jmenoval novou vládu. V jejím čele stál, jak jinak, on sám. Kromě toho rozhodl, že se Karpatská Ukrajina dává pod ochranu a protektorát Německa a současně u něho hledá vojenskou ochranu proti maďarským vojskům.

Večer přednesl projev v chustském rozhlase a v noci poslal Ribbentropovi telegram. Jménem vlády oznamoval, že v důsledku osamostatnění Slovenska není nadále možné setrvat v československém federálním svazku, projevoval německému národu nejvyšší vděčnost za upřímnou podporu národních snah ukrajinského národa a utíkal se pod jeho ochranu.

Jeho telegramy se setkaly, jako všechny další, jen s ledovým mlčením.

Po několika hodinách, přesně v jednu ráno 15. března, zaútočily maďarské jednotky také na východním, chustském směru. V prvním sledu opět pronikaly bandy teroristů, za nimi pravidelná armáda. Prolomili slabou obranu, zlikvidovali tankový protiútok. O urputnosti bojů svědčilo, že jen v krátkém úseku silnice mezi Sasovem a Černým Ardovem napočítali osmnáct mrtvých honvédů. Československé jednotky ustupovaly. Východní část do Sighetu v Rumunsku, západní směrem na Slovensko.

Chaos a paniku na obsazovaném území zvyšovaly konflikty mezi sičí a armádou. Nacionalisté nutili armádu neustupovat, pokračovat v boji, nebo odevzdat zbraně. Chustský kuřin poslal na frontu první jednotku, dvě stě padesát nedostatečně vyzbrojených střelců s dostatkem nadšení, ale zanedbatelnou bojovou hodnotu. Kromě toho vyvolali téměř krveprolití. Zastavili ustupující vojenskou jednotku s úmyslem odzbrojit ji. Jedni i druzí zaujali palebná postavení. Pouze příchod vysokých důstojníků zabránil tragédii. Velitel vojáků hlásil, že on sám je ukrajinské národnosti, ale že je především voják, který bez rozkazu zbraň nikdy neodevzdá.

V této chaotické situaci žádal Vološin celý den Berlín o pomoc. Zjevně zmatený zdrženlivými projevy přízně sliboval, vyzýval, prosil, mamě čekaje na odpověď. Když stály maďarské jednotky již téměř před Chustem,

15. března ve tři odpoledne svolal do tělocvičny reálného gymnázia zemský sněm. Zasedání schválilo zákon číslo 1, kterým vyhlásilo samostatnou Karpatskou Ukrajinu za republiku v čele s prezidentem Augustinem Vološinem, stvrdilo novou vládu a jako ministerského předsedu a ministra zahraničních věcí Révaye.

Tehdy už na přístupech k městu došlo k prvním bojům, ale v gymnaziální tělocvičně jako by stále ještě nepochopili smysl odpovědi z Berlína, kterou právě tlumočil Hoffmann. Německá vláda doporučovala, aby se maďarským jednotkám nekladl odpor, a odpověď končila pokrytecky:

„Za vzniklých poměrů nevidí říšská vláda ke své lítosti možnost převzít protektorát.46

Důsledky odpovědi nebyl schopen pochopit ani zlomený Vološin. Ještě po tomto odmítnutí v osm hodin večer, v situaci beznadějně zoufalého člověka, podnikl poslední pokus o záchranu. Telegrafoval Hitlerovi:

„Jako nově zvolený prezident Karpatské Ukrajiny pokládám za svou povinnost vzdát Vám upřímné díky za Vaši dosavadní podporu a současně Vás poprosit o Vaši další podporu v současné kritické situaci. Dr. Augustin Vološin, první prezident Karpatské Ukrajiny.“

Maďarské jednotky dostávaly posily z operačního zázemí. Československé jednotky ustupovaly, uvědomujíce si marnost jakéhokoliv sebeobětování a ztrát na životech. Ale bránily se. Zvítězilo vědomí vojenské cti. Pouze odpor umožnil odsunout ženy a děti státních zaměstnanců a stáhnout všechno vojsko.

Obranu Chustu převzala sič. Armádu však i nadále všemožně nutila jít do útoku po jejím boku. Napadala každého, kdo odmítal, dokonce i řidiče nákladních aut odvážejících raněné. Přitom šlo o ty samé extrémisty, kteří přede dvěma dny povstali a vraždili kamarády těch samých vojáků. Historie je skutečně plná paradoxů.

16. března v půl desáté ráno odcházely z města poslední jednotky chráněné zadním vojem pěchoty a obrněnými automobily. Nikdo se neohlížel zpátky.

Na frontu spěchaly tři ročníky narychlo zmobilizovaných mužů z města a okolí, dva tisíce střelců siče. Velení v nich stále živilo naději.

„Pouliční rozhlas v Chustu oznamuje obyvatelům, že německé jednotky jsou na postupu. Ulice připomínají Německo v revoluci 1918,“ telegrafoval Hoffmann, důvěrně seznámený s krutou, ale pravdivou verzí.

Odpor nevycvičených útvarů byl samozřejmě marný. V Szczygielského úseku se nepřítele snažila neúspěšně zastavit studentská skupina, hazardně vyslaná do první linie. Dvě stě padesát žáků chustského učitelského ústavu, beleckého gymnázia a sevljušské průmyslové školy ve věku do šestnácti do osmnácti let, ohlušených střelbou, zmateně přitisknutých k zemi, držela v zákopech jen kulometná palba jejich velitele a profesora, fanatika a extrémisty. Smrt si nevybírala. Mnozí padli společně s ním.

Odpoledne 16. března vtáhly maďarské kolony do města. Vpředu dvacet zablácených vojáků. Zubaté slunce, které na okamžik vyklouzlo zpoza mraků, osvítilo jejich ověnčené bicykly a daleko za nimi pěchotu a jezdectvo. Bitva o zakarpatskou metropoli trvala jeden a půl hodiny.

Československé jednotky ustupovaly k rumunské hranici. Těsně před ní v Buštině přepadli přední voj sičovci a zabili respicienta finanční stráže a četnického strážmistra. Pouze zásahy kanónů do místní synagogy, kde se sičovci opevnili, zlomily jejich odpor. Děla duněla ještě i v Tačovu. Sičovci zaútočili i tady, doslova v posledních minutách. Rachotily jejich dlouhé dávky, zněl výstražný křik. Dělostřelba však opět zmařila i tento poslední pokus.

Už téměř za tmy přecházela po prožitých útrapách četa československých obrněných automobilů chránících zadní voj pohraniční most přes Tisu.

Po odchodu armády opustil Chust s větší částí vlády také Vološin, muž, jehož ambice neodpovídaly jeho opravdové moci, přičemž tato pověst nebyla nezasloužená. Pokud si myslel, že tvoří dějiny, pak zapomněl, že každý má plnit jen svoje povinnosti, a pouze tehdy, kdy jejich výsledky vstoupí do dějin, stane se to skutečností.

Západní uskupení přecházelo pod nepřátelským tlakem na Slovensko. S ním i Prchala. Sebevědomý generál, který přinesl více problémů než klidu, už chytal správný vítr a včas napínal plachty. Prchal autem chráněným dvěma obrněnými vozy přes Svaljavu a Perečín na Slovensko, rozhodnutý odejít ze světa pouze přirozenou smrtí. Jen co se dostal do Spišské Nové Vsi, vrhl se k telefonu. Požádal německého konzula v Bratislavě, aby oznámil říšským úřadům v Praze, že se dává plně k dispozici nacistům.

Čtvrtého dne dosáhli Maďaři polskou hranici u Veřejek. O den později se v ranních hodinách v Užockém průsmyku slavnostně setkali s polskou armádou.

Oddíly Karpatské siče přecházely převážně do Rumunska.

S nimi také prezident a ministři vlády neexistujícího státu. Mezi prvními šéf policie Bilej. I když dal pokyn zničit všechny archivy, které by mohly nacionalisty v budoucnosti kompromitovat, uprchl v takové panice, že celá dokumentace zůstala v Chustu a padla do rukou Maďarům. V Tačově, který už opustilo československé vojsko, chytili honvédi dalšího pohlavára siče, jistého Rasochu, který měl v podšívce pláště zašitých sto šedesát tisíc korun, rovnou třetinu obsahu státní pokladny Karpatské Ukrajiny.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z první části, z kapitoly 11, ze stran 125-130

nakladatelství Futura