Nejreprezentativnější osobnosti tzv. protektorátu byl přece nesporně tzv. státní prezident tohoto protektorátu dr. Emil Hácha, ale ten zemřel dříve, než mohlo být vůbec na jeho potrestání pomýšleno. Vedle osoby státního prezidenta, byl pak nesporně ústavně i politicky nejodpovědnějším činitelem za tragické události z 15. března 1939 zahraniční ministr vlády Beranovy, dr. František Chvalovský. Ani ten nemohl být postaven před Národní soud, protože zahynul na sklonku války při spojeneckém náletu na Berlín. A konečně nejaktivističtějším a shodně míněním celého národa nejvíce odsuzovaným ministrem protektorátní vlády byl Emanuel Moravec. Ani tento nestanul před naším Národním soudem, protože sám spáchal sebevraždu v okamžiku, kdy se hroutila nacistická moc. Proto zejména při srovnávání našich rozsudků proti protektorátním činitelům s rozsudky v jiných státech se nesmí přehlížet, že československá národní a válečná justice nemohla být provedena proti třem bezesporu prvním a nejvýraznějším představitelům defaitismu, proněmeckého politického aktivismu, zrady i kolaboracionismu
Naproti tomu třeba uvážit toto: Všechny protektorátní vlády měly i se svými předsedy celkem 16 členů, z nichž jeden byl popraven a byl natolik v očích československé veřejnosti rehabilitován jako příkladný vlastenec, že byl dokonce in memoriam vyznamenám nejvyšším válečným vyznamenáním. Konstatuji, že se tak stalo bez dotazování ministra spravedlnosti a bez posudku národní prokuratury a konstatuji, že tato skutečnost nemohla zůstat bez vlivu ani na hodnocení činnosti některých jiných protektorátních ministrů, kteří nesporně měli plnou důvěru generála ing. Aloise Eliáše, a jež je nutno pokládat ze jeho blízké spolupracovníky. Z toho důvodu se mně jevilo být podle obsahu spisů, jak byly zjištěny vyšetřujícími orgány ministerstva vnitra, přímo absurdní, aby někteří z těchto členů protektorátních vlád byli vůbec obžalováni. Jeden člen protektorátní vlády skončil, jak jsem uvedl, sebevraždou. Před Národním soudem jich bylo přesto obžalováno ještě devět, což odpovídá téměř dvěma třetinám všech protektorátních ministrů.
Z protektorátních ministrů byl odsouzen k nejpřísnějšímu trestu Adolf Hrubý, který byl potrestán doživotním těžkým žalářem, pak dr. Jaroslav Krejčí k těžkému žaláři na 25 let, dr. Jindřich Kamenický k těžkému žaláři na 5 let, Richard Bienert na 3 roky. Dr. Josef Kalfus a Josef ježek byli sice odsouzeni, avšak bylo u nich upuštěno od potrestání. Dr. Jiří Havelka, dr. Jan Kapras a Dominik Čipera byli osvobozeni.
V protektorátu vykonávali ještě krátkou dobu po 15. březnu, a to do 27. dubna 1939, ministerskou funkci, i když ji nelze považovat za funkci protektorátních ministrů, Rudolf Beran, Jan Syrový a dr. Otakar Fischer. Beran a Syrový byli odsouzeni, každý z nich k těžkému žaláři na 20 let. Dr. Otakar Fischer byl osvobozen.
Z představitelů Národního souručenství byli obžalováni Josef Nebeský, Jan Fousek a dr. Tomáš Krejčí; tito poslední dva zároveň i jako přední činovníci Českého svazu pro spolupráci s Němci. Josef Nebeský byl osvobozen. Jan Fousek a dr. Tomáš Krejčí uznáni vinnými podle retribučního dekretu, bylo však u nich upuštěno od potrestání.
Z členů ústředního vedení Vlajky byli obžalováni: Josef Rys – Rozsévač, Josef Burda, Jindřich Thun-Hohenstein, ing. Jindřich Streibl, dr. Václav Cyphelly, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák. Z nich byli odsouzeni k trestu smrti Josef Rys-Rozsévač, Josef Burda, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák. Jindřich Thun-Hohenstein byl potrestán těžkým žalářem na doživotí, dr. Václav Cyphelly těžkým žalářem na 20 let, ing. Jindřich Streibl na 8 let.
Z význačných činovníků Kuratoria pro výchovu mládeže byli žalováni: dr. František Teuner, Karel Mihalíček, Eduard Chalupa, dr. Josef Viktorin. Karel Žalud, Jiří Málek, Jan Svoboda, Václav Krigar a Jaroslav Krigar. Z těch byli odsouzeni k trestu smrti: dr. František Teuner, Karel Mihalíček, Eduard Chalupa a Jan Svoboda. K doživotnímu těžkému žaláři byl odsouzen dr. Josef Viktorin. Karel Žalud byl potrestán těžkým žalářem na 25 let, Jiří Málek na 10 let, Jaroslav Krigar na 6 let, Václav Krigar na 4 roky.
Z činovníků České ligy proti bolševismu byl žalován dr. Josef Drachovský, Antonín Liška a Karel Röhlich. Antonín Liška byl potrestán těžkým žalářem na 10 roků, dr. Josef Drachovský na 8 měsíců, Karel Röhlich na 7 měsíců.
Ze Svazu zemědělství a lesnictví byli žalováni Adolf Hrubý a František Zmeškal. Adolf Hrubý byl odsouzen – jak již zmíněno – k doživotnímu žaláři. František Zmeškal byl osvobozen.
Z Národní odborové ústředny zaměstnanců byli žalováni: předseda Václav Stočes a ústřední tajemníci Arnošt Hais a František kolář. Všichni tři byli osvobozeni.
Z předních fašistů byli žalováni: Rudolf Gajda, dr. Rudolf Dominik a dr. František Novotný. Tento byl potrestán žalářem na 20 let a první dva obžalovaní každý těžkým žalářem na 2 roky.
Z poradců státního prezidenta dr. Emila Háchy byl žalován dr. Josef Kliment a dr. August Popelka. Dr. Kliment byl odsouzen k těžkému žaláři na doživotí a dr. August Popelka k těžkému žaláři na 5 let.
Z čs. důstojníků byli žalováni: Oto Bláha, Robert Rychtrmoc, František Bartoš, Václav Kuneš, Gustav Mohapl, Jan Obručník, Libor Vítěz, Vladimír Klecanda a Ladislav Emminger. První tři Ota Bláha, Robert Rychtrmoc a František Bartoš byli odsouzeni k trestu smrti. Václav Kuneš a Jan Obručník k doživotnímu těžkému žaláři, Gustav Mohapl na 25 let, Libor Vítěz k těžkému žaláři na 4 roky. Vladimír Klecanda a a Jaromír Emminger byli osvobozeni. A sem ovšem též patří i odsouzení Jana Syrového.
Z ostatních politicky a hospodářsky význačných osobností, jež byly postaveny před Národní soud, uvádím Jana Malypetra, dr. Josefa Černého, Františka Machníka, dr. Karla Domina, ing. Ferdinanda Klineru, J.A Baťu, ing. Adolfa Vamberského, dr. Kruliše Randu, dr. Huberta Masařka a konečně čs. vyslance dr. Ferdinanda Veverku.
J.A.Baťa byl odsouzen k těžkému žaláři na 15 let, ing. A. Vamberský k těžkému žaláři na 3 roky, dr. Ferdinand Veverka byl uznán vinným pro provinění podle § 4 dekretu č. 17 1945 Sb., tj. před Národním soudem jako soudem čestným. Ostatní obžalovaní byli osvobozeni.
Před Národní soud bylo postaveno celkem 21 novinářů. Z nich byli odsouzeni k trestu smrti Rudolf Novák, Antoním Jar. Kožíšek, Alois Kříž, Vladimír Krychtálek, dr. Jaroslav Křemen, Karel Werner, dr. Emanuel Vojtauer. K doživotnímu těžkému žaláři byli odsouzeni dr. Václav Crha a Jiří Stříbrný; Gustav Dörfl byl potrestán těžkým žalářem na 20 roků, Čeněk Ježek a Emil Šourek každý na 15 let, Karel Chalupa na 12 let, Vladimír Ryba na 10 let, František Josef Prokop na 4 roky, Jaroslav Pelíšek a ing. Jan Vrba na 3 roky, Leopold Zeman na 2 a půl roku, Jan Scheinost na 22 měsíců, Jan Hloužek a Rudolf Halík každý na 18 měsíců.